Barzoj

Chlap, co mě znal nejlíp ze všech, mi říkal Barzoj. Jmenoval se Ezra a je už patnáct let mrtvej. Schytal to od východoimperiálního odstřelovače pár týdnů poté, co jsem se oženil s jeho sestrou Dianou. Chlapi v armádě věřili, že se mi tak říká proto, že běhám nejrychlejš z celý jednotky. Jenomže Ezra nebyl blbej. Říkal mi Barzoj, protože stejně jako ten neštěkám, rovnou koušu.

Podíval jsem se na Ezrovu fotku na zdi a podepsal žádost o přeložení pro svobodníka Wolfa. Jeho svévolnej přístup k vojenským povinnostem mi už delší dobu lezl krkem. V útočný jednotce najde určitě lepší využití než v mý relativně poklidný pevnosti.

„Pořád koušu ze zálohy, starouši,“ promluvil jsem na Ezru a otočil do sebe skleničku starého koňaku z pevnostních zásob. Chtěl jsem si dolít, ale láhev byla prázdná a pro novou bych musel do skladu.

V tu chvíli se rozezněl alarm, který hlásil přítomnost nákazy. Vstal jsem od stolu, hodil na sebe vestu a se zbraní v ruce vyšel na chodbu. Hned za dveřma jsem narazil na poručíka Acteina. „Co se to děje?“

„Mezi zajatci se objevilo několik nakažených,“ kapitáne, „než je stihli zastřelit, pokousali pár dalších.“

Doběhli jsme k celám do podzemí. Za mřížema se krčilo pár ustrašenejch chlapů. To, co jsme venku pochytali, byli většinou východoimperiální vojáci nejhrubšího zrna – neuměli po našem, neuměli psát ani číst. Šlo jim jenom zabíjení. Sedm zajatců leželo na zemi s ustřelenou hlavou. Jedině tak můžete nakaženýho zastavit; prostě mu to napálit rovnou mezi oči. A když vás pokoušou, tak to můžete rovnou napálit taky sobě. Do čtyřiadvaceti hodin vám nákaza sežere mozek. A pak už nebudete člověk, jenom takový žravý, agresivní zvířátko.

Jeden z mých mužů mi podal hlášení: “Mezi zajatci se objevili tři nakažení, další čtyři nově pokousali. Odstranili jsme je všechny.“

Pokýval jsem. „Kde je doktor? Kde je nadporučík Stein?“

„Tady,“ ozvalo se mi za zády.

„Vy idiote,“ zařval jsem na něj, „říkal jsem Vám přece, že je máte všechny vyšetřit.“

„To jsem taky udělal.“

„Tak jak mi vysvětlíte, že tam zůstali tři nakažení chlapi. S okamžitou platností Vás zbavuju hodnosti vrchního lékaře. Tuto funkci za Vás převezme poručík Actein.“

Stein i Actein zůstali stát jak omráčení. „Mohu s Vámi mluvit o samotě, kapitáne?“

„Teď ne, Acteine, zajistěte všechno potřebné.“

Otočil jsem se a odkráčel zpátky k sobě. Vzal jsem to přes sklad a přinesl si další tři lahve. Věděl jsem, co bude následovat. Stein se zhroutí jako už čtyřikrát od tý doby, co slouží v mý pevnosti, a Actein se ho bude snažit utěšit, že jsem v zásadě dobrej chlap, že to taky nemám lehký a že mám kvůli všemu tomu bordelu pocuchaný nervy. Zvlášť od tý doby, co jsem před měsícem musel kvůli nákaze zastřelit vlastní ženu. Moje krásná Diana! Nalil jsem si skleničku a zadíval se znovu na Ezrovu fotku, “Nedívej se na mě tak vyčítavě, měl´s jí to říct.“

 

Actein si mě našel večer. Stál jsem ve věži a dalekohledem s termovizí sledoval hustej lesní porost kolem pevnosti. Nezahlíd´ jsem nic víc než osamělýho vlka, a tak neškodný zvířata mě nezajímaj´.

„Mohu s Vámi mluvit otevřeně, kapitáne?“ zeptal se.

„Samozřejmě, poručíku.“

„Pane, jsem přesvědčen, že nadporučík Stein nenese na dnešním incidentu vinu.“

„Co tím chcete říct?“

„Byl jsem osobně přítomen tomu, když prohlížel vězně z cely L3, a jsem si jistý, že nic nezanedbal. Naši muži dnes zastřelili sedm nakažených zajatců. Přepočítal jsem vězně a celkem jich v cele L3 chybí devět. A není to za poslední měsíc první případ, kdy mi počty zajatců nesedí.“

Překvapeně jsem se na něj podíval. „Pokračujte, poručíku.“

„Kapitáne, v pevnosti se děje něco, co se mi nelíbí. Můj skromný odhad je, že si někdo z posádky chová u sebe nakaženého…“

„To je šílenost!“

„… a že ho nechává lovit pro svoji zábavu.“

 

Odmlčel jsem se a zahleděl se do krajiny.

„Uvědomujete si vážnost tohoto obvinění?“

„Ano, pane.“

„Víte, že se jedná o zločin, který se trestá..“

„Smrtí.“

„Máte nějaký důkazy?“

„Bohužel, pane.“

„A podezřelé?“

„Vzhledem k tomu, že nemám důkazy…“ Actein sklopil hlavu.

Vzal jsem ho kolem ramen. „Máte moji plnou důvěru. Mluvte. Zůstane to jen mezi námi.“

„Svobodník Wolf, pane. Před rokem měl problém kvůli sázení ve psích zápasech. Vím, že se pokoušel organizovat krysí zápasy. Obávám se, že se pokouší…“

„… obstarat si novou zábavu. Lov vězňů pomocí nakažených? Jejich zápasy?“

„Ano, něco takového. Ale důkazy pro to zatím nemám.“

Chvíli jsme jen tak stáli vedle sebe. „Poručíku, kdybyste chtěl něco takového zorganizovat, kde byste to udělal?“

Actein se zarazil. „O tom jsem neuvažoval.“ Díval jsem se do jeho mladý, inteligentní tváře a věděl jsem, že zvažuje všechny možnosti.

„Myslím, že je v pevnosti jenom jedno takové místo,“ řekl nakonec, „sklepy pod vězením. Jsou tam ještě celá dvě patra cel, která už nikdo nepoužívá. Hotový labyrint.“

„Myslím, že je na čase se tam podívat; zítra večer; jen my dva. Nikomu ani slovo.“

 

Z věže jsem se vrátil rovnou k sobě. Jako kapitán pevnosti jsem měl k dispozici vybavený, čtyřpokojový byt. Cestou jsem uvažoval o tom, co mi řekl Actein. Udělal jsem si kafe a přešel do ložnice. Diana spala. Pohladil jsem ji po vlasech a pošimral na krku. Překontroloval jsem obojek i koženej náhubek. Tiše zavrčela ze sna. Popíjel jsem kafe a díval se na ni. Spící vypadala skoro jako zdravá; jako by to byla moje Diana s rozcuchanýma vlasama po divoký noci.

Šimral jsem ji po zádech. Přesně jsem poznal, kdy se probudila. Dech se jí zrychlil a začala hlasitě vrčet. Ohnala se po mně. Chytil jsem ji za obojek a srazil dolů. Zakňučela. Pravou rukou jsem jí držel hlavu u země a levou ji hladil.

„Ale no tak, princezno, přece na mě nebudeš ošklivá.“ Bála se mě a krčila s u země. „Já už ti přece neublížím, beruško.“

Přivázal jsem ji k topení, abych mohl v noci bez obav usnout. Byla velice neklidná. Škubala provazem a kňourala. Přecházela sem a tam. Vstal jsem z postele a znovu ji šel pohladit. Bojácně uhýbala před mou rukou.

„Dnes se nepůjdeme proběhnout, musíš bejt vydováděná až až. Minule jsi zlobila, utekla mi a místo, aby sis ulovila svý dva kousky, tak´s pokousala přes mříže ještě další tři pitomce.“ Po chvíli se uklidnila a schoulila se do kouta k topení. Vzal bych si ji do postele, tu malou mršku, tak jako si člověk bere psa, ale nemoh´ jsem vědět, co ji napadne, až se probudí.

 

„Tady se jeden ztratit, tak už ho nikdo nenajde,“ prohlásil Actein a posvítil si na mapu. Trvalo nám dvě hodiny, než jsme prošli první patro katakomb pod vězením. Sklep smrděl vlhkem a plísní. Sestoupili jsme ještě o patro níž a už se bezmála hodinu potloukali po nejstarší části pevnosti, která dřív sloužila jako vězení. Její podzemní chodby se protínaly a rozcházely v zamotané spleti jako lidský osudy.

„Dáme tomu ještě půl hodiny a pak se vrátíme, poručíku.“

Actein souhlasil: „Vypadá to, že tu stejně nic není.“ Šli jsme tiše vedle sebe až k místu, kde se chodba rozdvojovala. Napravo byla podle mapy dlouhá, slepá chodba a nalevo vězeňská cela. Dlouhou chodbu od zbytku oddělovaly masivní, zamřížovaný dveře. „Pokračujte vpravo, poručíku, podívám se nalevo do cely a přidám se k Vám.“ Actein přikývl a zmizel v chodbě.

Když jsem ji odvazoval, zmítala se a vrčela. Bylo to slyšet i přes roubík. Doufal jsem, že už je Actein dostatečně daleko. Přivázal jsem ji ke dveřím do dlouhý chodby a zabouchl ji uvnitř. Sám jsem zůstal venku. Dveře jsem zajistil závorou a jedním mávnutím nože přetnul koženej řemínek za hlavou, který držel roubík a spojoval obojek s provazem.

Sápala se po mně, ale já byl v bezpečí za dveřmi. Natahovala ruce s okousanýma, zanícenýma nehtama skrz mříže a vztekle kňourala. Díval jsem se na ni a smál se. V tu chvíli se za rohem objevil Actein. Diana nezaváhala ani na chvíli. Otočila se a vyrazila za ním. Vykřikl a namířil na ni zbraň.

Nevystřelil. Do poslední chvíle jsem si nebyl jist jeho reakcí. Nevěděl jsem, jestli ji dokáže zabít, až ji pozná. Nedokázal. A kdyby snad ano, zastřelil bych ho jako psa, než by stihl znovu zamířit.

„Jen si ho sežer, když ho máš tak ráda,“ zasýpal jsem. Stál jsem u dveří a sledoval, jak ho rve na kusy. Ještě než krvavá podívaná skončila, otočil jsem se a vrátil se nahoru do pevnosti. Ji jsem tam nechal zavřenou.

 

Seděl jsem u sebe v křesle, popíjel a díval se na Ezrovu fotku. Hlavou mi běžely vzpomínky. Na to, jak jsme s Ezrou zabili prvního nepřátelskýho vojáka, jak jsem pak trávil prázdniny u něj doma a potkal Dianu. Ale taky na můj vztek, když jsem zjistil, že mě Diana podvádí s poručíkem Acteinem. Na její prosby a slzy, když jsem jí tlačil ruku do klece s nakaženým zajatcem. Na to, jak v horečce usínala a věděla, že až se probudí, bude z ní zvíře. Myslel jsem na to, jak jsem před celou posádkou předstíral, že ji jdu zastřelit, a jak mě pak tiše litovali a chodili kolem mě po špičkách.

Ezra se na mě z fotky smutně usmíval. Opile jsem na něj zamžoural a pohrozil mu prstem: “Nedívej se tak na mě, je to taky tvoje vina. Měl´s jí říct, proč se mi říká Barzoj.“

 

Miloslava Erika Veselá



Několik slov o

Miloslava Erika Veselá přišla na svět 29. července 1987 za použití nejmodernější výrobní technologie “just in time”, tj. na den přesně dle lékařské předpovědi. Od narození byla neblaze podivná. I v těch nejkrásnějších dnech, kdy ostatní kamarádi pobíhali venku a zkoušeli první cigarety, seděla doma nad klavírem, knihou nebo úkolem z němčiny. Na rozdíl od ostatních nechtěla nikdy dělat žádné užitečné povolání. Mezi její sny patřil literární nebo výtvarný kritik, spisovatel, psychoanalytik nebo diplomat. Kritika jí rodiče zakázali s tím, že se má živit slušně. Neposlechla a v současnosti pracuje jako zahraničně-politický analytik. Mluví německy a anglicky, protože se to musela naučit ve škole, kromě toho taky francouzsky a španělsky, protože má ráda dobrou kuchyni a pisco sour. Mezi její koníčky patří vytrvalostní běh, cestování a jízda na koloběžce.

 

Je autorkou novely Strůjce snů (2016) a povídky “V lobby” ve sbírce Kafe v pět (2014). V roce 2014 vyhrála s povídkou “Pražský syndrom” 10. ročník literární soutěže Rokle šeré smrti, nakladatelství Prague by Night.

Představila se nám již povídkou Mars vystoupí po přestávce

Facebooková stránka autorky

Strůjce snů

Obr.:  https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/564x/26/ec/73/26ec733f6343bcc8bb84d5a62ea84464.jpg