Hrdinové

„Žiješ?“

„Eh,“ ozvalo se hlesnutí místo odpovědi.

Trpaslík zvedl svoji rozcuchanou hlavu a zatřásl s ní. „Tak tohle bylo…“

„Je mi, jako kdybych právě vymyslel motyku a vona se mi šprajcla někde tadyhle,“ sáhl si s dlouhým odfouknutím druhý z vousáčů na temeno hlavy.

„To bylo divoký,“ dokončil svoji myšlenku první.

„A do prdele.“ „Á sakra,“ pronesli oba současně a jeden na druhého vytřeštil oči. Zatímco první vsedě poodskočil, druhý se nezmohl na nic jiného než na nevěřícné zatřesení hlavou. Následovala naprosto identická činnost obou dvou spočívající v osahávání si vlastního zarostlého obličeje. Poté se na sebe podívali, jeden sjel druhého pohledem od hlavy k patě, načež následovala nedůvěřivá prohlídka vlastních rukou a obtloustlých neudržovaných těl.

„To je…“

„… průser,“ dokončil za kamaráda ten tlustší z obou.

„Ty jsi trpaslík jak poleno.“

„Jako ty, mám takovej dojem.“

„Jo, přesně toho jsem se bál.“

„Vždyť my tak i mluvíme.“ Tohle zjištění zakončil promlouvající hlasitým povzdechem.

„Chlupyzdračíchnozder, to se na to… Vždyť ty máš pravdu,“ odsouhlasil druhý a, přestože se bránil klení, jak jen uměl, uniklo mu takové, jaké by nikdo jiný než trpaslík nepoužil.

Nastala dlouhá chvíle pochmurného mlčení.

„Já mám trochu výpadky, co se týče včerejška. Co ty, Lane?“

Lan mlčel.

„Pamatuju si jenom tu modrou karafu s vínem, ty trpaslíky u okna, prase na rožni a to je tak všechno.“

„Něco jsme s nima měli,“ promluvil po chvíli Lan, “s těma trpaslíkama, myslím.“

„Spíš s tím vínem,“ pokýval hlavou Fovin a doprovodil to bolestivou grimasou.

„Měl´s něco proti jejich pivu.“

„Hmm, to asi jo,“ souhlasil Fovin, „ale to nebude důvod, proč jsme na tom teď tak, jak na tom jsme.“

„Nó, to asi ne,“ uznal Lan.

„Co budeme dělat?“ Život nižší střední třídy ve městě, jakým je Arin, nebyl vpravdě nikdy příliš oslnivý a leckdy na něj remcali, z dnešního úhlu pohledu ale připadal oběma neskutečně pohodlný. A to ještě ani jeden z nich netušil, jak moc odlišný je od toho, co je v následujících dnech čeká.

Oslovený se zatvářil, jako by se mu něco usadilo v pravém uchu. Vzápětí se to také snažil třesením hlavy vyklepat. Asi to měl být výraz usilovného přemýšlení, neboť se náhle zarazil vpůli pohybu a pronesl: „Užijeme si to. Trpaslíkem může bejt člověk klidně jenom jednou za život. Tohle se nemusí opakovat.“

Drobnější z obou na kamaráda vytřeštil oči. „Jak to myslíš?“

„Měl jsem na mysli nějakou tu pořádnou pitku, abychom vyzkoušeli, jak takovýhle tělo snáší pivo, trochu si zahulákat, něco rozbít. Nikdo nás takhle nepozná.“

„Fuj.“

„Co?“

„Ty i uvažuješ jako trpaslík.“

„A co mi zbejvá? Pokud tě napadá něco lepšího, co můžeme dělat, než zjistíme, co se včera stalo a jak z toho ven, rád si to poslechnu.“

„Tys byl vždycky neskutečně přizpůsobivej,“ pronesl Fovin a bylo obtížné z jeho vyjádření rozpoznat, zda se v něm skrývá obdiv nebo jeho opak.

„A ženský. Slyšels někdy o ženskejch trpaslíků?“ povytáhl obočí Lan.

„Nikdy,“ připustil zdráhavě Fovin. Vůbec netušil, co tím kamarád sleduje.

„Protože je schovávaj, proto,“ pravil vítězoslavně Lan.

„No a co my dva s tím? Tak jsou škaredý jak skřetí zuby a voni se s nima nechtěj moc chlubit.“

„To je jedna z možností.“

Fovin se podrbal na nose. „Počkej, ty myslíš…“

Lan se zašklebil. „Má to svoji logiku. Zatím to nikdo nevyvrátil.“

„A víš ty vůbec, kde a jak žijou?“

„Pod horama?“ zkusil to Lan nepřesvědčivě.

„No to asi jo, ale pod jakejma?“

„To netuším, ale vím, kdo to bude vědět.“

„Kdo?“

„Trpaslíci.“

„To nepochybně. Chceš se k nim ale jen tak někde přitočit a zeptat se jich, odkud jsme? To nás budou mít za úplný blbečky. Ne, že bych teda chtěl nějak přeceňovat trpasličí intelekt, ale tak nějak jsem si jist, že výpadky tohohle typu po ránu, stejně jako my, čas od času mít můžou. Ale ne dva najednou.“

„Co je na tom? Krom toho nás dva za blbečky mít nebudou.“

„A co když už takhle zůstaneme?“

„Tebe fakt ty jejich ženský nelákaj?“ zabrnkal Lan na strunu, o níž si byl jist, že u kamaráda zazní tím správným tónem.

„Mě tohle všechno tak trochu děsí,“ připustil docela lidsky Fovin.

„Poznání vyžaduje riziko.“

„Nechtěl jsi říct oběti, že ne?“

„Co se může stát?“ pokrčil Lan bezstarostně rameny.

„To právě netuším. Co ale vím jistě,“ prošacoval se Fovin a obrátil kapsy naruby, „je to, že nemám ani vindru. Jestli chceš vyrazit do světa,…“

„Neboj, na to už jsem taky myslel,“ uklidnil, nebo, lépe řečeno, zneklidnil jej s úsměvem kamarád.

„Tak to doufám, žes nevymyslel práci,“ odplivl si Fovin.

„Jsou pohodlnější způsoby, jak přijít k nějakým těm měďákům.“

„Ty chceš žebrat?“

„E-e,“ zavrtěl hlavou dotázaný.“

„Jestli hodláš dělat to, co si teď myslím, že dělat hodláš,“ vytřeštil na něho Fovin oči, „tak s tím nemohu souhlasit ani jako trpaslík.“

„Kdepak,“ pozdvihl Lan ruce v obranném gestu a rozesmál se, „krást samozřejmě nehodlám. Normálně půjdeme domů a vezmeme si trochu ze svých vlastních úspor.“

Kamarádův pohled byl více než výmluvný, proto Lan pokračoval: „Jistě, jistě. Bude to tak trochu připomínat vloupání, v podstatě ale nebudeme dělat nic špatnýho. No ne?“

„A co, když nás chytí?“

„No chytit nás nesmí,“ ušklíbl se Lan a zatahal se za vousy.

„Vloupat se do vlastního domu,“ zavrtěl Fovin hlavou.

„Do jakýho jinýho domu by se měl člověk vloupat jednodušeji?“

„Jestli mě lapí ta moje,“ nechtěl ani domyslet Fovin a povzdechl si. „Hele, nechceš se radši vrátit k Ohnivcovi a zjistit co a jak?“

„Já ti nějak nevím, jestli je to nejlepší nápad. Večer to tam muselo bejt drsnější než obvykle. A znáš ho. Jak mu tam člověk rozbije jeden dva stoly, je na štamgasta jak na cizího. A co teprv na trpaslíka. Skoro bych řek, že je nemá rád.“

„Zato oni maj docela rádi jeho. Nebo aspoň jeho hospodu.“

„Jestli chceš, klidně se tam vrať,“ pravil Lan lehce pohrdavě, „ale chlap by se týhle šance chopil, to si pamatuj. Jdu domů.“

„Tak, u všech šutrů, co jsou v zemi, počkej. Jdu taky.“

Lan se spokojeně ušklíbl.

„Hele,“ položil po pár krocích Fovin kamarádovi ruku na rameno, „ne, že bych vo tom teda něco věděl, ale nebylo by lepší počkat na tmu? Takhle za bílýho dne mi to nepřijde moc dobrý.“

„Jasně, že tam nejdu hned, teď bych to viděl tak, že si někde na sluníčku trošinku zdřímneme. Co ty na to?“

Fovin se zašklebil. „První rozumná věc dneska,“ zabručel si pod vousy a doprovodil to okázale hlasitým zívnutím.

„Vstávat, sude!“ probudilo Lana hrubé šťouchnutí do žeber. Když se nadechl k nadávce a otevřel oči, zjistil, že vzhůru podél násady halapartny zírá do zarostlé tváře jednoho z členů městské stráže. Zdál se být obrovským a jeho výraz nepřipouštěl žádné velké debaty.

Také Fovin už se zvedal ze země a vyklízel prostor.

Začínalo se šeřit.

Když strážní poodešli, Lan za nimi plivl a Fovin zlostně nakopl opodál ležící kámen. „Takhle se mnou ještě nikdy nikdo z nich nemluvil,“ ucedil ke kamarádovi.“

„Nebyl jsi trpaslík.“

„To je pravda.“

„Jde se domů,“ změnil Lan téma hovoru. „A pak do hor.“ Ač nerad, musel si připustit, že se ho při slově „hory“ zmocňuje jakési neopodstatněné nadšení.

„Hmm,“ zahučel s podstatně nižší intenzitou radosti Fovin.

Beze slova pak prošli starou částí města až do míst, kde oba nedaleko od sebe žili.

„Tak za chvíli před severní bránou,“ kývl Lan směrem k severu.

„Jo,“ zamračil se Fovin, otočil se k němu zády a, co noha nohu mine, vyrazil k domovu.

„Hodně štěstí,“ zavolal za ním kamarád.

Fovin jen nešťastně přikývl, načež sám pro sebe brblal něco, co znělo slovy jako pitomec, průšvih a podobně.

Noc dávno minula, když se Fovin před severní branou opřel o dřevěné zábradlí mostku nad potokem. Po Lanovi ale nebylo nikde vidu ani slechu. „A tak je to vždycky! Jestli já se eště někdy…“ S otevřenými ústy sledoval zbědovaného trpaslíka, který právě vyšel z městské brány. Poznal v něm sice Lana, ale jeho nadšení a odhodlání ze včerejšího večera vystřídal výraz vyčerpání mísící se se vztekem nebo něčím hodně podobným.

Fovina při pohledu na sotva se vlekoucího kamaráda zalil pocit zadostiučinění.

Když Lan došel na jeho úroveň, beze slova kývl na pozdrav a přidal se k němu. I jeho chůze byla těžká a bolestná.

Mlčky ušli po prašné cestě snad míli, než Fovin promluvil: „Takže tě taky načapala?“

„Jo,“ zahučel Lan.

„A taky vzburcovala stráže, nechala tě zmrskat a strávil jsi noc za mřížema?“ shrnul v otázce své vlastní prožitky z uplynulé noci.

„Ne.“

„Co?“

„Ne.“

„Jak to?“

„No,“ nevěděl Lan, jak začít. „Svedla mě.“

Fovin se na něho s vytřeštěnýma očima otočil.

Lan jen pokrčil rameny.

„Vlastní žena?“

„Jo.“

„Ale to by znamenalo…“

„Jo. To si neumíš představit. Vlastní ženská na tobě rajtuje jako ta nejzvrhlejší… A ty výrazy, kterýma mě častovala. Mě jako mě, myslím. Svýho nepřítomnýho manžela.“

„Jo počkej. A tys jí to neřek?“

„Jak?“

„A proč ses nezdejchnul?“

„Hrozila, že zavolá stráže a nechá mě zmrskat.“

„Aha, to by bylo zlý,“ zacukalo Fovinovi v koutcích.

„Ze začátku se mi to docela i líbilo,“ ucedil Lan, jenž si kamarádova pobaveného úšklebku očividně nevšiml. „Bylo to lepší než ty její běžný nakyslý ksichty. Lepší, než většina z toho, co jsem s ní zažil kdy dřív. Než teda začala mluvit o neschopnejch paroháčích, samozřejmě. Jenomže pak už byla k nezastavení. Kdybys ji slyšel. Prej: „Zařiď si to, jak chceš, ale  já chci ještě. Dole po ulici chodí stráže. A asi si umíš představit, co provedou s trpaslíkem, který vpadl do domu počestné ženy a překvapil ji ve spánku.“ Celou noc pořád dokola to samý, co jsem asi tak měl dělat?“

„Zabít ji?“ zkusil nesměle Fovin.

„To víš, že jo. A nechat se pověsit v týhle prašivý kůži. Děkuju pěkně.“

„Teda,“ Fovin už se nedokázal šlebit jen tak pod fousy a vyprskl smíchy, „nic lepšího jsem dlouho neslyšel.“

Lan jej chytil za tuniku a výhružně jím zacloumal. „Tohle nedělej, tohleto.“

Fovin ale nebyl schopen se uklidnit. Z očí mu vytryskly slzy, když ze sebe v záchvatech smíchu trhaně soukal: „Takže jsi skákal, jak ona pískala. Do slova a do runy, jestli tomu dobře rozumím.“

Lan jím hrubě smýkl stranou. „Jestli okamžitě ne…“

„Z cesty, balvani!“ Vzduchem práskl bič a oni si teprve teď uvědomili, že už pěknou chvíli zněl za jejich zády sílící dusot kopyt a lomoz řítícího se povozu. Uskočili v posledním okamžiku. „Tady nejste v Kredaru, abyste se poflakovali, kde a jak se vám zlíbí.“

Než se stihli zvednout z trnitého křoví, uháněl už povoz pěkně daleko vpředu. Fovin za ním zahrozil zaťatou pěstí, ale na víc se nezmohl. Tenhle jeho výraz už ale aspoň tolik nedráždil Lana.

„Takže do Kredaru,“ jestli jsem mu dobře rozumněl.

„Myslím, že jo,“ přikývl Fovin, podal kamarádovi ruku, pomohl mu vstát a oba vykročili vstříc dalším nelehkým dnům.

„Ty, Lane, mně se to ani trochu nelíbí. To přece nejde jen tak přijít mezi trpaslíky a pustit se s nima do řeči. Nevíme o nich naprosto nic. A svést to na zával?“ Fovin nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Vždyť já ani netuším, jak takovej pořádnej zával vypadá. Co ty o něm víš?“

„Skoro nic,“ odpověděl Lan popravdě.

„No vidíš.“

„Ale i to málo, co vím, mi stačí. Takovej zával, kamaráde, to je pořádnej rachot. A když se z toho jeden dostane, může tam nechat vzpomínky naprosto na všechno.“

„Třeba na zával,“ plácl se Fovin do čela a zašklebil se. „Ty jsi hlava.“

Stáli teď na úbočí obrovského kuželovitého kopce a shlíželi k úpatí provrtaných skal, před nimiž se to jen hemžilo trpaslíky. Bylo tak trochu dílem náhody, že cíle svého putování dosáhli tak brzy, neboť ani jeden z nich neměl tušení, kde nějaký Kredar leží a vlastně ani to, zda je to název pro město, hory, nebo cokoli jiného. Ale věděli, na co se mají ptát, a to jim při Lanově důvtipu a lstivosti stačilo.

Drobounká suť jim ujížděla pod nohama, když sbíhali z příkrého svahu dolů, okázale ignorujíc cestu obtáčející horu, a oni nezadržitelně zrychlovali.

„To není dobrý, tohleto,“ vyrážel ze sebe Fovin a natahoval krok, jak jen mu to kratičké nohy dovolovaly.

Lan neodpověděl. Měl co dělat, aby sám sebe nepředběhl.

„To není dobrý, to není … dobrý,“ opakoval stále rychleji sám pro sebe Fovin a prokládal to sípavými nádechy. O trpaslících se dá říci mnohé, to, že by se ale jednalo o mistry v běhu z kopce, mezi často konstatovaná fakta nepatří. Právem.

Když se v oblacích prachu dokutáleli dolů, nebyli by dokázali určit, zda je horší žaludeční nevolnost nebo bolest na každé části povrchu těla a místy i uvnitř. Nutno podotknout, že se o to ani jeden z nich nesnažil.

Leželi na zádech a zírali k nebi. Prašná clona byla rozehnána slabounkým vánkem a modř oblohy byla uklidňující.

„Fuj!“ pronesl Fovin, když se v jeho zorném poli objevila zarudlá vousatá tvář.

„Jste celí?“

Lan zamrkal a zatřásl hlavou. „Asi jo,“ prohlásil po chvilce nepřesvědčivě.

„Tohle musí skončit!“ pronesl stojící trpaslík rozhodně. „Jestli kvůli těmhle vašim přiblblejm opileckejm sázkám bude Gurungova parta venku dřív než my, někdo si to vodskáče. Ve vlastním volnu si dělejte, co chcete, ale jestli si něco zlomíte a nebudete moct normálně makat, zlomím vám ještě něco dalšího.“

„Takovej závod by náhodou byl docela pěkná tradice,“ zahučel se smíchem někdo z hloučku za ním a zvědavě si společně s ostatními prohlížel ležící.

„A tobě taky,“ dodal předák, aby všeobecné veselí trochu zmírnil. „Vy dva se mi ráno budete hlásit osobně,“ upozornil pak Lana s Fovinem, otočil se na patě a odešel.

„Co mu je?“ zeptal se Lan pohotově a zatřásl hlavou.

„Ále,“ mávl rukou nejbližší z trpaslíků, „pár dnů po vašem odchodu nám to začalo trochu ujíždět. Nic hroznýho. Jenomže nás to zpomalilo a chlapi od Gurunga nás už skoro dohnali. A vemte si, jak daleko před nima jsme byli.“

Fovin usoudil, že bude lepší vůbec nemluvit a nechat všechno na Lanovi. Sice tušil, že kamarád na tom, co se chápání situace a hovoru týče, není o mnoho lépe, ale, koneckonců, byl to jeho nápad sem jít.

„Hele,“ začal Lan opatrně prověřovat terén, „a co je v tom za problém? Tak je to nadšení zase za chvíli přejde, ne?“

Všichni se na něho jako jeden trpaslík podívali. „Teď?“ pronesl kdosi a nechápavý výraz ostatních dodal té otázce nádech pořádného údivu.

„Proč ne?“ zkusil to nejistě Lan, ale dostalo se mu odpovědi, která mu stav věcí nijak neozřejmila.

„Vždyť je to otázka dní.“

„Možná jen hodin,“ přihodil kdosi.

„Co?“ ozval se Fovin, posadil se a zatřepal hlavou.

„Nejslavnější vítězství od dob starýho Raharda.

„Jo, naše vítězství,“ prohlásil někdo vzadu s tak skálopevným přesvědčením, že ostatní vypukli v jásot doprovázený rytmickým dupáním půldruhého tuctu nohou.

I Lan se posadil a rozhlédl kolem. Musel si připustit, že všeobecné nadšení by za chvíli dokázalo strhnout i jeho nehledě na fakt, že vůbec netušil, k čemu se váže.

„Poslyš, Hure,“ plácl jeden z trpaslíků Fovina po rameni a doprovodil to širokým úsměvem, „co jste to tu vyváděli?“

„No,“ podrbal se Fovin na hlavě a obrátil se ke svahu, před nímž seděl, „prostě jsme tadyhletu sopku zkoušeli seběhnout. A myslím, že jsem vyhrál,“ šťouchl do Lana.

Tazatelův úsměv plynule přešel v nechápavý výraz, aby se vzápětí roztáhl ještě více. „Ty jsi stejně kus skřeta.“

„Sopku,“ vyprskl někdo v hloučku a plácal se do stehen.

Fovin se nechápavě obrátil k Lanovi. Pravidelný kuželovitý tvar kopce byl prostě ukázkovým tvarem sopky. Nemohl si pomoci, k dokonalosti už chyběl jen sloupec dýmu nad vrcholem.

Lan pokrčil rameny.

„A co vás to napadlo, sbíhat haldu? Vždyť to nemohlo jinak dopadnout. A zrovna tady?“ vzal trpaslík do hrsti suť a promnul ji mezi prsty. „Sem jsme vozili snad tu nejjemnější hlušinu, co jsme vyhrábli.“

„A to je právě výzva,“ pokýval hlavou Lan, zatímco Fovin přeměřoval pohledem kopec za sebou a snažil se zjistit, jestli si z něho mluvčí utahuje, nebo je možné, že sem všechno to kamení a štěrk navozili trpaslíci.

„Vždyť to říkám, tohle by byla, panečku, tradice,“ protlačil se mezi ostatními vousáč napadající na levou nohu a pomohl Lanovi vstát. „A kdo teda vyhrál? Měli bychom to někam vytesat. Jednou se to bude pracně zjišťovat,“ dodal vědoucně.

„Hur. Vždyť to před chvilkou říkal, ne?“ zavrtěl hlavou jeho soused.

„Ale bylo to těsný. Kdybyste to chtěli zopakovat,“ obrátil se kulhavý k oběma „závodníkům“, „klidně si vsadím tady na Yvara.“

Lan s Fovinem, nyní Yvar s Hurem, se na sebe podívali. I když to nebyla zrovna příjemná záležitost, tenhle závod, přinesla jim alespoň informace. Znát jméno, kterým vás budou všichni oslovovat, není nikdy na škodu. To si uvědomovali oba zcela jasně.

„Pro dnešek to stačilo,“ nechopil se Lan příležitosti k odvetě a rychle všem zklamaným přihlížejícím objasnil proč. „Mám hlad jako trubadúr.“

„Tak za chvíli u Tórina,“ přikývl kulhavý. „Na jídlo vás nezvu, ale oba u mě máte po korbelu, ať ten sešup pořádně spláchnete.“

Den se protáhl tak, jak to dokáže snad jen v trpasličí putyce. Pivo teklo proudem a nikomu se nechtělo končit.

„To ti povídám, kamaráde,“ plácl vedle sedící trpaslík Lana po rameni, „do dvou dnů jsme venku. Jako že se Utar jmenuju.“

„A na to se napijeme,“ přihnul si vousáč a loktem šťouchl do dřímajícího Fovina.

„Co je?“ zamžoural Fovin a nakrabatil čelo.

„Tady Utar si myslí, že jsme do dvou dnů venku, co ty na to, Hure?“

„Že se na to napijeme?“ zareagoval Fovin na sdělení sice mírně nejistě, ale stejně pohotově jako před chvílí Lan, a připojil se k oběma spolustolovníkům. „Tomu říkám život,“ setřel si spokojeně z vousů hustou pěnu, když odložil korbel a povážlivě se zakýval na dubové lavici.

„Jo jo,“ přikývl Lan.

„A co ženský?“ pronesl mimo veškerá témata, která byla dosud probírána, Fovin.

„Teda,“ odpověděl Utar bez nejmenšího zaváhání, „vidět nás teď naše ženský, to by nebylo dobrý.“ Smích, kterým myšlenku zakončil, zanikl v pěně na právě doneseném korbelu.

„A teď jsou kde?“ zkusil to ještě menší z kamarádů.

„Doufejme, že doma, no ne?“ zašklebil se Utar.

„A víme prd,“ pronesl po chvilce mlčení Lan a snažil se zaostřit na jakýsi drobek na desce stolu.

„Aspoň něco,“ zafilozofoval Utar a zvedl se k odchodu. „Jdete taky?“

„Domů?“

„Jo, domů.“

„Mhmm,“ pokývali hlavami oba současně a namáhavě vstali.

Když zaplatili útratu a potáceli se svažitou chodbou do lůna skal, snažil se Lan zpívat, ale ne a ne si vzpomenout na žádná vhodná slova. Výsledkem bylo pouze prapodivné hučení jakési oběma jeho společníkům naprosto neznámé melodie.

„Musíme být pěkně potichoučku,“ napomenul ho Fovin a snažil se neúspěšně přiložit ukazováček na vlastní rty, „abychom ty naše holky nevzbudili.“

„Ty, Yvare,“ obrátil se na Lana Utar, jako by tam Fovin ani nestál, „co mu je? Takhle mimo nebyl, co ho pamatuju. A co má pořád s těma ženskýma?“

„Zával, kamaráde,“ zhoupl se Lan v kolenou a musel se opřít o stěnu. „Ale houpe to se mnou pěkně, to ti teda povím.“

„Jak mimo?“ protáhl Fovin a zatvářil se výhružně.

„Kde?“ ignoroval ho Utar.

„Cestou,“ odvětil Lan. „Narazili jsme na starou chodbu. A ty klacky, co to tam…“

„Výdřeva?“

„Jo. To. Prostě praskly. I já mám tak trochu výpadky.“

„Stará štola cestou do Arinu,“ našpulil rty Utar. „A vypadlo to z vás až teď. Dostanou se ze závalu a nikomu se o tom za celej večer ani nezmíní. To se mělo zapít,“ obrátil se vyčítavě na Lana a mlaskl.

Ten byl rád, že se opírá o stěnu štoly. Sice zaznamenal dílčí úspěch na své průzkumné misi, když prověřil, že podsadité trpasličí tělo vydrží piva poměrně dost, ale měl stále neodbytnější pocit, že také zároveň dosáhl meze této výdrže.

„Najdou štolu, o který neměl nikdo ani tušení, a neřeknou nikomu ani slovo. Kde to bylo, jak byla dlouhá, jak je asi stará, co tam bylo za kámen, …, nic. Ani muk,“ pokračoval Utar.

„Hele, byli jsme rádi, že jsme se vyhrabali ven, jasný?“ zašermoval mu Fovin prstem před očima.

„Já jako nemyslel, že jako bych vám to jako vyčítal,“ bránil se Utar, „ale zapít se to mohlo.“

„Pojďte spát,“ odrazil se Lan od stěny a zkusmo vykročil dál.

Oba trpaslíci se rozběhli, nebo se přinejmenším pokusili o něco na ten způsob, za ním. Světlo hořících loučí ozařovalo v podstatě pouze odbočky z hlavní chodby a vstupy do jednotlivých komor a sálů, ale zatím ani jeden z těch tří neupadl.

„Tak jsme doma,“ zahlaholil Utar a z místnosti jej kdosi počastoval velmi nevybíravým označením. A nebyl to ženský hlas. Stejně tak i všudypřítomné chrápání patřilo zcela nepochybně chlapům.

Fovin nedůvěřivě nahlédl do místnosti, kde i ve slabém přísvitu rozeznal na pryčnách asi půltucet zarostlých trpaslíků. „A ty naše křehulky jsou jako kde?“

„Držte už tam huby!“

„Tak to prr! Hur s Yvarem se dostali ze závalu. Měl bys brát trochu ohledy.“

V zadní části místnosti se jeden z trpaslíků posadil a něco rozespale zahučel.

„Asi půjdeme spát,“ navrhl velmi hlasitým šeptáním Lan.

„Ale,“ chtěl zaprotestovat Fovin.

„Nech to na ráno. Času dost,“ uklidnil ho kamarád.

Všichni tři usnuli snad ještě dřív, než pořádně dolehli.

Vlhkou štolou se rozléhaly údery palic, kladiv a krumpáčů, zvonění majzlíků a rachot padajícího kamení. Fovin se opřel o téměř naložený důlní vozík a s bolestivým výrazem zavřel oči. Ozvěna každičkého zvuku, a že jich nebylo málo, se nesla jeho hlavou snad stokrát zesílená a bylo to nesnesitelné.

Lan s námahou zvedl velký kus odštípnutého kamene a překulil ho do vozíku.

„Já umřu,“ zaúpěl Fovin.

„Střídáme!“ zavelel předák a plácl Lana po rameni.

Krom nepředstavitelného rachotu naplňoval chodbu ještě zvláštní pocit všeobecné euforie, která hrubě nesouzněla se stavem obou kamarádů. Nerozuměli jí, ale nemohli říct, že by byla nepříjemná, nebo že by ji byli schopni zcela ignorovat. Naopak, i přes bolest hlavy a silné nevolnosti jimi svým zvláštně podmanivým způsobem začala prostupovat.

„Ale jestli neumřu,“ pohlédl Fovin na své mozolnaté tlapy, „snad se mi to i začne líbit.“

Lan přikývl. Cítil to podobně.

Na ženské momentálně neměli ani pomyšlení.

Konečně už věděli, o co tady jde. Právě byli součástí něčeho, co mělo pro trpaslíky obrovský význam. Už od budíčku nemluvil nikdo o ničem jiném. Tahle štola by podle všech výpočtů měla každým dnem, nebo dokonce každou chvílí, dosáhnout protějšího konce masivu. Průraz se očekával už asi týden, ale teď už to ti nejstarší z přítomných cítili. Byli si jisti, že mocnost kamene není větší než deset dvacet sáhů. A i Fovinovi s Lanem bylo jasné, že tihle vousáči vědí, o čem mluví.

Z údolí na protější straně hor byla v opačném směru jinou skupinou ražena chodba druhá, která stoupala tělem masivu zhruba stejně jako ta jejich. Bylo vypočteno, že by obě měly vyústit nějakých sto sáhů vysoko ve stěně šikmo nad vstupem do té protisměrné.

Smysl chodeb zatím Lan ani Fovin nezjistili, ale fakt, že druhá, Gurungova parta už také očekává průraz, je poháněl spolu s ostatními ke spěchu.

„Sem s tím pajcrem!“ zahlaholil Lan, který už za ten půlden pochytil něco z výrazů pro nářadí, a chopil se dlouhé kovové tyče, aby ji zarazil do pukliny za obrovským balvanem. Fovin pomalu zvedl těžkou palici a postoupil vedle kamaráda. Bez dalších řečí se oba dali do díla.

Nakládání a odvoz vytěženého materiálu teď bylo na dvojici, která před chvílí pomáhala ostatním s výdřevou a úpravou tunelu. Dokončovací práce pak probíhaly porůznu i v jiných úsecích chodby. Kdesi v dáli lomozila jiná partička brzdící další plně naložený vozík a proti nim už museli další trpaslíci tlačit vozík prázdný. Po celé délce štoly, která zcela určitě přesahovala jednu a půl míle, bylo několik míst, kde se koleje rozdělovaly a skupinky se tam mohly bezpečně minout. Celou partu tak tvořily tři tucty chlapů a každý z těch pracujících uvnitř napjatě sledoval výraz ve tvářích kamarádů vracejících se s prázdnými vozíky zdola. Zatím to bylo dobré. Ve stěně se dosud neobjevila jediná známka toho, že by se měli Gurungovi makáči co nevidět prokutat ven.

A pak to přišlo. Fovin se rozpřáhl a udeřil do výstupku před sebou zrovna ve chvíli, kdy Lan zatloukal kovový klín do jedné z puklin vzniklých předchozími údery. Skála se zachvěla a zapraštěla.

Fovin se spokojeně usmál, zatímco Lan se naopak velmi znepokojeně rozhlédl. Pak se celý skalní blok utrhl a propadl, přičemž s sebou vzal i kus štoly s oběma kamarády. Hřmění balvanů a bloků kamene sjíždějících a valících se po úbočí skály naplnilo celé údolí. Když všechno utichlo a zvířený prach vpustil do štoly denní světlo, stál na samé hraně srázu hlouček trpaslíků, v nichž se mísil pocit úleku a strachu o kamarády s nutkáním mít radost z dokončeného díla. Ani jeden z nich se neodvážil pohlédnout dolů.

Lan měl neodbytný pocit, jako by mu neskutečně jemné prstíky pročesávaly vousy rozprostřené na široké hrudi. A také cítil hřejivé vlhko. Nikdy dřív o tom, „co bude pak“, nepřemýšlel, ale tohle se mu zamlouvalo.

Spokojeně zabručel a protáhl se. A to neměl dělat. Vyvolal tím totiž ostré bodnutí a následnou úpornou bolest v boku. Zaúpěl a zkroutil se. Ani to ovšem nešlo pořádně, neboť ty křehké ručky, které jej před chvílí hladily, pevně sevřely jeho ramena.

„Žiješ, ty můj hrdino,“ ozvalo se úlevné vydechnutí. „Žiješ,“ zašeptal zvonivý hlas a na jeho hruď dopadla další sprška vlahých slzí. Bylo v nich štěstí a nepředstavitelná úleva. A byla v nich také veškerá čistota ženského citu. Něco, co Lan už dlouho necítil.

„Kde je Fovin?“ promluvil ztěžka a otevřel oči.

„Kdo?“

Musel dlouho lovit v paměti, než nalezl správné jméno. „Hur.“

„Nevěděla jsem, že mu tak říkáte,“ zazněla nezaměnitelně ženská reakce místo odpovědi, která by reagovala na položenou otázku.

Ať se snažil jakkoli, nedokázal zaostřit pohled na ženu, již viděl pouze v obrysech. Až po vcelku dlouhé chvíli si uvědomil, že má ovázanou hlavu a jeden cíp jemné tkaniny že mu kryje i oči. Místnost byla navíc osvětlená jen ohněm planoucím v koši u dveří a vydávajícím příjemné teplo. I ty obrysy, které viděl, ale stačily k tomu, aby získal neurčitou představu o krásné drobné ženě.

„Žije.“ Trpaslík téměř cítil úsměv, kterým žena to slovo doprovodila. „Daidra už si ho dá do pořádku.“

Lan cítil, jak mu žena přikládá ke rtům misku a jemně mu přizvedává hlavu. „Napij se, potřebuješ to.“

Usrkl, jak jen mu to dovolovala bolest v krku, a ušklíbl se. „Pivo by nebylo?“

„Ne!“ zazněla razantní odpověď, ale i za ní cítil Lan úsměv. „To by ti neudělalo dobře. A teď spi,“ zamezila jeho případným protestům polibkem.

„Průser,“ probudilo Lana zacloumání.

Hekl a opřel se o lokty. Bolest v boku se opět připomněla, ale už nebyla tak ochromující. „Co se…?“

Hrubé prsty mu nadzvedly obvaz a on hleděl do Fovinovy bledé tváře. Do Fovinovy lidské bledé tváře.

„A sakra.“

„Sám bych to neřekl líp,“ ušklíbl se Fovin.

Lan se ani nemusel dívat, aby si byl jist, že je také zpátky ve své obvyklé podobě.

„Měli bychom zmizet. Dokážeš vstát a jít?“

„Když mi trochu pomůžeš…“

Šlo to. Špatně, ale šlo. Fovin na tom nebyl tak zle jako Lan. Měl zhmožděnou nohu, naražené rameno a pár šrámů na břiše, ale vážného mu nebylo nic. Pomohl Lanovi z postele a zarazil se.

„Co se děje?“

„Budeš se muset oblíct,“ kývl hlavou Fovin. „Ale vybarvenej jsi pěkně,“ dodal při pohledu na kamarádova žebra a bok.

„Jasně, ta moje si nikdy nestěžovala.“

„Vybarvenej.“

„Jo tak. No bolí to pořádně.“

Oděv sice nebylo problém najít, neboť byl položený přes opěradlo židle v rohu místnosti, ale bylo poměrně složité do něj dostat Lanovo zbité tělo. Nakonec se to ale podařilo a oni vešli do neosvětlené chodby.

„Jak jsi mě našel?“

„Těžko,“ zahučel Fovin polohlasně. „Ale našel.“

„A co Daidra?“

„Kdo?“

„Hurova ženská.“

„Takže je to pravda…“

„Viděl´s ji?“

„Myslím, že jo.“

„Tomu nerozumím.“

„Pak ti to vysvětlím,“ nabádal Fovin posunky kamaráda k tichosti a vedl ho opatrně kolem několika zavřených dveří.

Když se dostali ven, snažili se o co nejnenápadnější přesun k hlavní cestě a kupodivu tam nikým nepovšimnuti i došli. Zastavili a zvědavě si prohlíželi dřevěné přístavky před východy z bezpočtu štol sloužící zřejmě jako letní bydlení. Nevěřícně zírali na okna a římsy v několika patrech nad nimi i na jednoduché, ale svojí výškou impozantní kamenné sloupy lemující cestu.

„Myslím, že bydlí nahoře,“ pronesl zamyšleně Fovin. Nikde se nikdo nepohnul a všude bylo ticho.

„Ženský?“

„Jo. Ale teď to nevypadá, že by tu kromě nás ještě někdo byl.“

„To je divný.“

„Jo.“

„Co to může znamenat?“

„Nevím.“

„Stůjte!“ zaznělo za nimi hromovým hlasem a vzhledem k tomu, že zrovna stáli, bez hnutí tak zůstali. „Kdo jste a co tu pohledáváte?“

„Hlavně neblbni se závalem,“ ucedil Fovin k Lanovi a doufal, že už je v dostatečné formě na to, aby vymyslel nějakou důvěryhodnou lež.

„Byli jsme přepadeni,“ pronesl unaveně Lan.

Obloukem kolem nich prošel nezvykle urostlý trpaslík s nebezpečně vyhlížející sekerou a zastavil před nimi. Když se podle žalostného vzezření obou přesvědčil, že na oznámení o přepadení patrně něco bude, bez obav zbraň sklonil.

„Kdo vás přepadl? Kdy? Kde? A kam jdete?“ ptal se vousáč rázným způsobem vojáka. Byl očividně ve špatné náladě. A nebylo divu. Strážit jedinou přístupovou cestu do města se zdálo být tím nejjednodušším možným úkolem, přesto jej ale bral velmi vážně a zodpovědně. A proto jej také velmi rozladilo, když zmerčil ty dva, kteří mu prošli bohovévědíkudy. To se mu nestalo do dnešního dne nikdy. „Tudy se na druhou stranu hor dostat nedá,“ zabručel pod vousy a, pokud to vůbec jde, ještě o poznání rozladěněji dodal: „teda nedalo.“ Byl nejspíš jediným trpaslíkem v tomhle údolí, kterému proražení tunelů působilo starosti. Jeho pozice výhradního strážce údolí tím byla ohrožena. A do toho ještě tihle dva!

„Skřeti,“ odpověděl Lan a ztěžka přešlápl. „Utekli jsme do hor, bylo jich moc.“

„Co je moc?“ požádal strážný o upřesnění.

„Osm,“ odvětil muž bez zaváhání. „A my jenom dva. Slezli jsme tudy,“ ukázal rukou směrem k úžlabině po levé ruce. Všude jinde byly stěny téměř kolmé a zdvíhaly se stovky sáhů vysoko a ani místo, na které Lan mířil prstem, nevypadalo o mnoho schůdněji.

Trpaslík si oba změřil podezíravým pohledem. Pak ale přikývl. Jejich stav odpovídal mnoha těžko uvěřitelným strastem a nesnázím.

„Potřebujeme do Arinu. Přišli jsme o všechno.“

„Dobře, pojďte se mnou.“

Údolí se zužovalo a uhýbalo doleva. Strážný vedl oba muže stále hlouběji a kolem nich ubývalo známek po osídlení. Přesto zde čas od času vstup do nějaké štoly vidět byl. A před jedním takovým trpaslík zastavil, otevřel masivní dveře a ukázal dovnitř. „Tady počkáte,“ oznámil tónem, kterým jim dal zřetelně najevo, že by nebylo dobré snažit se s mluvčím diskutovat.

V tomto případě se nejednalo o štolu v pravém slova smyslu. Za dveřmi byla jen nevelká místnost s kamennou lavicí, na níž oba dosedli, ještě než za nimi zapadly dveře. Nad nimi byl úzký průzor, kterým sem pronikalo světlo a vzduch.

„Hezký,“ ušklíbl se Fovin, když se rozhlédl. Neumělé rytiny na zdech naznačovaly, že se sem zavírají spíše trpaslíci tropící výtržnosti po nějaké obzvláště bujaré veselici, než podezřelí cizinci. A potvrzovaly také, že tu někde ženy skutečně být musí, neboť inspirace jejich tělesnými partiemi se v obrazcích projevovala nejčastěji.

„A s tou Daidrou to bylo jak, že jen myslíš, že´s ji viděl?“ obrátil se na kamaráda Lan a mnul si bradu.

„Měl jsem zánět. A bolesti. Myslím, že mi je tlumili nějakýma lektvarama. Viděl jsem šílený věci. Zvířata a tak. Ale jestli ta ženská byla skutečná, jestli byla skutečná, měl jsi pravdu.“

„V čem?“

„V tom, že mají důvod je schovávat. Byla nádherná. Rudovlasá, drobná, ale s obrovskýma… Prostě skvostná. Ale…“ Fovin našpulil rty a odmlčel se.

„Ale?“

„Bylo to divný.“

„Jak divný?“

„V tý jeskyni by asi nejela na jednorožci, že ne?“

Lan se na kamaráda zkoumavě podíval. „Ty´s viděl ženskou na jednorožci? To nebylo dobrý. Měl jsi to hodně nahnutý, mám takovej dojem.“

„Proč?“

„Jsou lidi, co věří, že je to špatný znamení.“

„No, jestli to bylo špatný znamení, bylo to moc pěkný špatný znamení, jen co je pravda.“

Trvalo ještě hezkou chvíli, než se za dveřmi ozvaly kroky několika párů nohou. Když se odsunula závora a oni byli vypuštěni ven, ocitli se v hloučku trpaslíků a ten nejtlustší z nich se na ně až nepřirozeně široce usmíval. „Máte obrovské štěstí. Máte štěstí, že jste sem přišli právě dnes.“

Ani Lan, ani Fovin neměli pocit, že by je zrovna dneska potkalo nějaké velké štěstí. A pokud by to měli zhodnotit hlouběji, dokonce by se neváhali označit za vyslovené smolaře.

„Máte obrovské štěstí,“ poskakoval před nimi trpaslík a důležitě rozkládal rukama. „Dneska je velký den, den vpravdě historický. Stanete se prvními lidmi, které přepravíme.“

„Aha,“ přikývl Lan, ač nerozuměl naprosto ničemu z trpaslíkových slov.

„Z téhle doliny do doliny protější, od které nás odděluje támhleten nepřekonatelný horský hřeben,“ obsáhl trpaslík v rozmáchlém gestu celou šíři zubatého skalního cimbuří, „vede nyní cesta. A ne ledajaká.“

Oběma mužům začalo svítat.

„Mezidolní trpasličí obousměrný přepravní systém – něco, co tenhle svět ještě nepoznal. Jedním tunelem tam, druhým zpátky. A to všechno bez nejmenší námahy. Místo týdnů obcházení hor bude stačit chvilka. Náklad se doveze do Kredaru a v mžiku je v Duruně.“

„Kde?“ zeptal se Lan.

„No tady, ne? Už jsme dokonce nechali překovat některé důlní vozíky. Na přepravu lidí, samozřejmě. A vy máte tu čest být prvními cestujícími. A zdarma.“

„Tohle jste vážně dokázali provrtat?“ zeptal se obdivně Lan.

„Tam i zpátky,“ pravil hrdě trpaslík a ostatní souhlasně a nadmíru spokojeně přikyvovali. „V Kredaru teď chystáme velikou slavnost. Pro trpaslíky. Jenom,“ dodal, aby první pasažéry nenapadlo se tam chtít vetřít.

Ti už by se ale nejraději viděli doma. Usoudili sice, že tam zřejmě budou všechny místní ženy a proto tam tedy nesmí nikdo cizí, už je to ale nechávalo chladnými. Ve stavu, v jakém oba byli, by tam stejně nebyli nic platní.

„Ve městě budete mít o čem mluvit,“ usmál se opět svým širokým úsměvem trpaslík. „A to je jedině dobře. Lidé se musejí o „mezidolním trpasličím obousměrném přepravním systému“ dozvědět.“

„Pak byste ten název měli zkrátit,“ nadhodil Lan. „Tohle si nikdo nezapamatuje.“

„Jasně, co třeba „mezidolní trpasličí obousměrka“?“ navrhl některý z mladších trpaslíků.

„To je lepší,“ přikývl Lan, „ale ještě to není ono. Chce to něco úderného.“

„Obousměrka?“ pronesl kdosi nesměle.

„Tam úplně chybí trpaslíci. To tam musí každopádně zůstat,“ byl jeho návrh jednohlasně rozcupován.

„Já myslím,“ pronesl někdo další, „že by tam měli zůstat trpaslíci, spojení dolin i oba dva směry. Ať je všem jasný, o co jde. Mně se ta mezidobí trpasličí obousměrka náhodou móc zamlouvá.“

„Dobrá, dobrá,“ pokrčil Lan rameny, „tak tam nechte všechno a jenom to zkraťte.“

„Jak chceš zkrátit mezidolní trpasličí obousměrku?“ zavrtěl nechápavě hlavou trpaslík.

„Stejně,“ odvětil Lan, „jako jste vy zkrátili cestu na druhou stranu hor. Udělejte zkratku i z názvu. Použijte jenom začátky těch slov a zbytek nechte plavat.“

„METRO? No to je pěkná blbost, to by za chvíli stejně nikdo nevěděl, co za slova tam původně bylo, to je jasná věc.“

„A vadilo by to někomu?“

Trpaslíci jen rozpačitě pokrčili rameny.

„Pouvažujte o tom. Teda já jsem tak zvědavý,“ ušklíbl se po chvilce Lan.

„Já taky,“ připojil se Fovin.

„Tak pojďme,“ rozzářil se spokojeně velitel celé skupinky a následován ostatními vykročil obřadně směrem, kterým byly oba tunely. Fovin s Lanem jej následovali o poznání těžším a nepravidelnějším krokem. Také se mírně opožďovali. „Pojďte, tadyhle za tou zatáčkou už to je,“ popoháněl je netrpělivě jeden z mladých.

Když obešli skalní ostroh, zůstali užasle zírat. Mezi vstupem do štoly ražené Gurungovou partou a jejich skalním „oknem“ ve výšce kolem sta sáhů byla vybudována složitá soustava ramp pro vozíky, kladek pro náklad a schodišť pro cestující. A celá tahle šílenost stála na obrovských blocích kamene, které uvolnili nahoře v chodbě právě oni dva.

Daleko v horách se ozývalo dunivé hřmění. Lan se podíval na oblohu, ale Fovin ho zatahal za rukáv a kývl ke Gurungově štole. Odtamtud se právě s ohromným rachotem vyřítily tři vzájemně spojené vozíky. Od kol odletovaly jiskry a nadšení v zarostlých tvářích trpaslíků, těch venku i těch ve vozech, bylo všepohlcující. Až do chvíle, než první vozík dosáhl konce kolejí a v plné rychlosti je opustil následován i zbylými dvěma. Když se pak asi po dvaceti sázích nejisté jízdy po kamenité cestě všechny bez nehody zastavily, rozhostilo se na okamžik absolutní ticho následované mnohohlasým úlevným výdechem.

„Štěstí,“ hlesnul tiše Fovin.

„To bylo o fous,“ zhodnotil výjev strážný se sekerou, který skupinku s oběma muži stále ještě doprovázel.

„Já myslím,“ pronesl rádoby přesvědčivým tónem velitel, “že na druhé straně už to vychytali.“ Pak pokynul oběma mužům vzhůru ke schodišti. „Soudím, že není ani sebemenší důvod k obavám. V Kredaru už vás čekají.“

„Ty s námi nepojedeš?“

„Rád bych,“ odvětil velitel s lítostí v hlase, „ale prý jsou tu někde nad městem skřeti. To se nesmí podcenit.“

„Aha.“

„Krom toho, nahoře je jen jeden vůz. Tam se vejdete vy dva a obsluha.“

„Jaká obsluha?“

„Někdo to musí přibrzďovat, ne?“ odvětil trpaslík s naprostou samozřejmostí, jako by před chvílí přehlédl naprosto neovládanou a neovladatelnou trojici řítících se vozíků.

„No, měl by,“ připustil Lan a zbledl ještě víc, než byl dosud.

„Až dostanou nahoru i tyhle ostatní vozy, přijedu za vámi. Zatím tu ale musím dohlédnout na pořádek a stráž města.

Strážný zavrtěl hlavou. Jako by mu někdo někdy říkal, jak a kde má hlídat. To přece věděl a ví nejlíp sám.

Zničená chůze obou šťastlivců byla sice pomalá, přesto je neodvratně přiváděla k rozhrkanému důlnímu vozíku vylepšenému o pár narychlo vyrobených dřevěných lavic. Chtě nechtě pak nastoupili a usadili se. Ani prosebný výraz v jejich očích už nedokázal zadržet velitele, který osobně vytáhl klín zpod kola a odstrčil je. „Šťastnou cestu,“ zahalekal za nimi a ozvěna toho pozdravu se nesla štolou, dokud nezanikla ve stále hlasitějším zvuku zrychlujícího vozu.

„Řek vám to?“ zavolal Lan za sebe, kde spokojeně seděli trpaslíci. Ani jeden z nich nedopověděl.

„Sakra, řek vám to?“

„Co?“ optal se jeden z nich s těžko skrývaným nadšením z jízdy a v rozkomíhaném světle lucerny připadal Lanovi mírně nepříčetně.

„Že se to musí brzdit!“ zakřičel na něj.

Fovin nemluvil. Seděl skrčený vpředu, pevně se držel čela vozíku a se zavřenýma očima očekával náraz.

„U všech ďasů, zastavte to!“

Trpaslíci se na sebe podívali a stále se spokojeně usmívali.

„Prosím,“ zkusil to jinak, ale to už se plnou rychlostí řítili vstříc světlu na konci tunelu. Všechno bylo marné. Vlastně byl tak trochu rád, když ho ve chvíli výjezdu z tunelu oslepilo ostré sluneční světlo. Pevně zavřel oči a přikrčil se k Fovinovi.

Vozík drncal, vrzal, burácel a sténal. Ale stále jel. Pak se lomoz trochu ztišil a oni začali zpomalovat. Nejdřív mírně. Tak mírně, až Fovin nabyl dojmu, že se jedná spíše jen o přání než o skutečnost, pak ale ucítil tlak, který prudkému zpomalování odpovídal. V ten okamžik se ozval ohlušující jásot.

Zkusmo pootevřel oči. Zastavili. Úlevný Lanův výdech mu byl tím nejlepším ujištěním, že zatím ještě žijí. Pak začali couvat. Kužel haldy se jim vzdaloval, když sjížděli z dojezdového protisvahu, který byl vytvořen právě na jejím úpatí. Po chvíli ale zastavili úplně.

„Ve městě budeme mít vážně o čem mluvit,“ pronesl stále ještě přiškrceným hlasem Fovin.

„To jo,“ odsouhlasil Lan, ale nebyl si jist, jakým způsobem své hrdinství podají.

To už se ale kolem nich tísnil dav jásajících a rozesmátých trpaslíků. Odněkud se také vynořil podsaditý mužík s plně naloženým podnosem. Z korbelů šplíchalo pivo a Fovin se jednoho s chutí chopil. Ani Lan nezaváhal.

„Tohle musíme spláchnout.“ Pak vstal a stoupl si na lavici. Jásot utichl a on pozvedl ruku s korbelem. „Na dílo hodné obdivu! Na budoucnost!“

„Hele,“ pronesl Fovin, když se všechno tak trochu uklidnilo, z davu se utvořily tu menší tu větší hloučky a oni zůstali na chvilku o samotě.

Lan se obrátil směrem, kterým mířila kamarádova paže. „To jsem já.“

„A já,“ přikývl Fovin.

Před rampami tu stály na vysokých podstavcích dvě sochy v životní velikosti. Jedna představovala Lana s kladivem v jedné a dlouhým klínem ve druhé ruce, druhá pak Yvara s palicí připravenou k úderu.

„Tu sochu bych chtěl.“

„Proč?“

„Na zahradu. Bez toho soklu, samozřejmě. Jen tak, kvůli vzpomínkám. Když se tu tak kolem sebe rozhlídnu, musím říct, že to tu nebylo zlý.“ Alkohol už dokonale odplavil strach a vztek, který Lan prožil na uhánějícím vozíku, a všeobecná euforie byla vážně podmanivá.

„Smáli by se ti.“

„Kdo?“

„Lidi.“

„Proč?“

„Mít trpaslíka na zahradě? To není normální.“

„Proč ne?“

„Prostě není.“

„Jenom závidíš,“ zapíchl Lan Fovinovi ukazováček do prsou v obviňujícím gestu. Pak se ale rozesmál. „Kdybys měl zahradu, taky bys to bral.“

„Kdepak,“ zavrtěl Fovin rezolutně hlavou.

Kdo měl co pít, pil, ostatní aspoň dupali, tančili, pískali a hrdě provolávali oslavná hesla. Byla to však jen předehra k obrovské večerní oslavě věnované hrdinům budování tunelů, hlavně pak Hurovi a Yvarovi. Té se ale Lan s Fovinem už zúčastnit nesměli. Pili tedy, hodovali a užívali si trpasličí pohostinnosti, navečer ale nasedli na vůz, který je měl část cesty svézt. Ne samozřejmě celou, neboť žádný z trpaslíků by si oslavu nenechal za nic na světě ujít, každá míle, kterou nemuseli jít pěšky, byla ale v jejich stavu vítaná.

„A víš ty,“ pronesl Fovin kousek před Arinem a zastavil, aby si na chvíli odpočinul, „že bych ty trpaslíky měl nakonec i rád? To jejich nadšení a tak.“

„Jo jo, nejsou špatní.“

„Zabiju, já ho zabiju,“ cedil Lan skrz zuby a tvář měl zarudlou vztekem. „Prvního trpaslíka, kterýho dostanu pod ruku. Hajzlové jsou to, nic jinýho!“

„Co se děje?“ zeptal se opatrně Fovin čekající před hospodou U Ohnivce.

„Vzornej manžel! Já byl poslední dva týdny vzornej manžel!“

„Cože?“

„Slyšíš dobře. Jestli potkám Yvara…“

„To je síla. Tak díky nám jim doma stavěj sochy a oni takhle,“ zatvářil se Fovin dotčeně a přemítal o tom, zda za mlčením a nezvykle přívětivým výrazem jeho vlastní ženy nebylo něco podobného. Návrat po čtrnácti dnech by normálně dost peprně okomentovala.

„No nic,“ pronesl po chvíli mlčení Lan a plácl kamaráda po rameni, „teď to nevyřešíme. Ne na sucho.“ Vzal za kliku a vstoupil do hospody.

„Přines nám víno, Ohnivče,“ zahalekal Fovin, když se usadil na svém obvyklém místě u krbu. Aspoň tahle drobná jistota mu trochu zlepšila náladu. Ovšem jen do té doby, než se dočkal odpovědi.

„Jistě pánové, jistě, ale nejdřív vyrovnáme ten včerejšek. Co vy na to?“

 

Stanislav Hůla



Několik slov o:

 

Autor se v poslední době více než psaní věnuje dalším ze svých mnoha zálib, mezi něž patří geocaching, hory, fotbal apod..

Svá dílka převážně s fantasy tématikou publikuje na stránkách www.abarin.cz a www.andor.cz. Několik jeho povídek bylo uveřejněno ve sbornících MLOK a KOČAS a v internetovém časopisu Lemurie. Před rokem vydal sbírku říkanek pro děti Vskutku prapodivné hrátky s písmenky a se zvířátky.

Představil se nám už povídkou Večeře Na konci světa.

 

Obr.: http://apadude.deviantart.com/art/Dwarf-miner-194564479