Mořská krev

Dona Cristobala de Moran probudil Andrésův hlas, promlouvající ke strážným před vchodem do stanu. Velitel výpravy mu byl za ono vyrušení vděčný – již po několik hodin jím totiž zmítalo rozbouřené moře podivných snů, z jehož vln se jeden za druhým vynořovali ohyzdní šupinatí netvoři. Skalnaté břehy se otřásaly duněním bubnů a šíleným křikem tisíců hrdel… Cristobal zavrtěl hlavou a pomalu se zvedl z jednoduchého lůžka. Navzdory nočním můrám, jež se mu dosud honily před očima, zkřivil jeho tenké rty na okamžik úsměv, který na Španělově hubeném asketickém obličeji vypadal poněkud nepatřičně. Nezastaví ho, mihlo se mu hlavou. Ani s pomocí zlověstných snů! Třebaže byla ďáblova moc v této prastaré zemi stále veliká, přece ji dokáže vymýtit s pomocí víry, odvahy a břitké oceli. Přivede zdejší pohany do náručí jediného pravého Boha a spasí jejich nesmrtelné duše.

„Pane?“ Andrés Xuarez vešel do velitelova stanu. Teprve nyní si z hlavy sundal jezdeckou přilbici se štítkem a hledím. Zpod mladíkova hustého obočí na okamžik zasvitly bystré tmavé oči. Andrésovi sice ještě nebylo ani dvacet let, své důstojnické povinnosti však vykonával natolik precizně, že by si z něho mohli vzít příklad i muži mnohem starší. Z toho chlapce, pomyslel si Cristobal, jednou jistě něco bude.

Hned za mladým důstojníkem vstoupil do stanu jiný muž – domorodec v modročerném pernatém plášti, jenž mu sahal až ke kotníkům. Tvář měl zvláštní, podivnou. Byla sice mladá, vznešená a snad i hezká, hyzdil ji však jakýsi nedobrý výraz. Od chřípí až k ústním koutkům se do ní zařezávaly hluboké vrásky, podobné rozrývaly také kůži u kořene nosu. Příznaky degenerace? Nasvědčovaly tomu i lesklé oči, až moc vypoulené a mrkající příliš zřídka. Spíše nežli lidským se podobaly studeným zrakům ryb.

„Narazil jsem na něho během pravidelné objížďky ležení, pane,“ hlásil Andrés. „Měl s sebou jen hrstku sluhů a mířil k našemu táboru. Tvrdil, že s vámi potřebuje hovořit. Mluvil obstojně španělsky a přesvědčil mě, že ví něco opravdu důležitého. Jen proto jsem ho nedal pověsit – jako to dělám se všemi aztéckými špehy.“

„Nejsem Azték.“ Cizincovy dosud chladné oči se upřely na Andrése a náhle zahořely zelenkavým vlčím ohněm jako by ho mladý důstojník smrtelně urazil. „Pocházím z jihu. Jsem princem velkého města Pochutlan.“

„Ovládáš naši řeč, princi,“ poznamenal Cristobal. „Pověz, od koho ses to naučil?“

„Když jsem byl ještě dítě, koupil můj otec od lidí z východu podivného muže, prý trosečníka z veliké lodice, která ztroskotala u yucatánských břehů. Ten člověk se jmenoval Diego a pocházel z mocné říše za mořem. Říše, ze které jste přišli i vy… Častokrát jsem s ním rozmlouval – jeho vědomosti byly veliké a stejně tak má touha po poznání. Diego byl svatý muž, který svůj život zasvětil Bohu. Nejenže mě naučil své řeči, ale také mě přesvědčil, že je má stará víra špatná a dosavadní zvyky ohavné. Zřekl jsem se tedy pohanských bohů.“ Při těchto slovech maličko poodhrnul pernatý plášť a odhalil dřevěný křížek, který měl zavěšený na koženém řemínku kolem krku.

Cristobal se pousmál. Když se na rozkaz samotného Cortéze vydával do dosud neprobádaných jižních krajů Nového Španělska, neočekával, že by zde mohl narazit na křesťany. Rozhodně ho to však zahřálo u srdce.

„Mluvíš o něm v minulém čase,“ ozval se suše skrznaskrz praktický Andrés.

Snědý cizinec na okamžik sklopil zrak. „Otec Diego zemřel,“ promluvil po chvíli tiše. „Ale ne dříve než stačil pokřtít mě a hrstku mých věrných. Přál jsem si nosit jeho jméno a on mi vyšel vstříc. Má pohanská přezdívka je nyní zapomenuta. Jsem Diego de Pochutlan, šlechtic ze vznešené rodiny. Toho času ve vyhnanství,“ dodal.

Zdá se, že se po úvodních formalitách konečně dostáváme k pravému důvodu návštěvy tohoto šlechtice bez léna, pomyslel si Cristobal. Kolikrát jen během dobývání pyšné Aztécké říše zrazovali ukřivdění hodnostáři vlastní lid a hnali ho španělského područí? Takoví muži představovali účinnější zbraně nežli všechna děla, arkebuzy i kuše. Otevírali brány opevněných měst, při jejichž dobývání by muselo být jistě prolito nemálo španělské krve. Je snad Diego právě takovým zrádcem?

„Trůn Pochutlanu jsem měl po otcově smrti zdědit já,“ řekl mladý šlechtic. „Našli se však tací, kterým se nelíbilo, že nechovám v úctě pohanské bohy, že hodlám v říši zavést křesťanský řád. Do čela nespokojenců se postavila má sestra Orizaba. Spolu se svými bojovníky zaútočila jedné noci na palác a pobila téměř všechny mé věrné – já sám jsem jen stěží vyvázl se životem. Nyní vládne rodnému městu ona a krutosti, kterých se dopouští, lze jen stěží popsat. Na vrcholcích pyramidových chrámů znovu teče krev lidských obětí. Na oltáře jsou opět pokládána vyrvaná srdce…“

„Doufáš, že ti pomůžeme znovuzískat trůn?“ zeptal se Cristobal.

Diego přikývl. „Slyšel jsem o statečnosti španělských vojáků, kteří s pomocí svých zázračných zbraní vyvrátili říši prokletých Aztéků. A později se mi donesly zvěsti o tvé výpravě, done Cristobale de Moran. O tvém tažení na jih i o tom, že v každém městě, kterým procházíš, necháváš svrhnout z pyramid pohanské modly a na jejich místech stavíš obraz Panny Marie s dítětem v náručí. Jsem si jistý, že tě zprávy o ukrutnostech, ke kterým dochází v Pochutlanu, nenechají klidným. A že městu neprodleně vyrazíš na pomoc. Spasíš tak nemálo duší a nezůstaneš škodný ani co se hmotných statků týče.“

Cristobal se letmo podíval na Andrése. Mladému muži pocukávaly koutky úst v marně potlačovaném chtivém úsměvu. Měl-li ten spolehlivý důstojník nějakou chybu, pak to byla jistě láska ke zlatu – ostatně, právě vidina bohatství ho přilákala do Nového světa.

„Vyrazíme neprodleně,“ řekl Cristobal. „A s Boží pomocí učiníme vše, co jen bude v našich silách, abychom ti pomohli, done Diego.“

Pochutlanský šlechtic se slabě usmál. „Mé město leží za řekou Atoyac, ve vzdálenosti desetidenního pochodu. Ukáži tvému vojsku cestu, done Cristobale. Radím ti však – buď opatrný. Má sestra je proradná a lstivá jako had a velí početné armádě. Ti bojovníci ji sice poslouchají spíše ze strachu nežli proto, že by ji nějak zvlášť milovali, přesto ale budou nebezpečnými protivníky.“

„Kolik ozbrojenců dokáže Pochutlan postavit?“ otázal se Andrés.

„Více než dvakrát deset tisíc,“ zněla odpověď. „A další tisíce dorazí z okolních osad a městeček.“

Cristobal pouze lehce pokrčil rameny, zatímco Andrés si dovolil pohrdavý úsměv. „Jenom? Tato výprava čítá sto osmdesát tři statečných vojáků, z toho dvanáct jezdců, čtyřiadvacet arkebuzníků a devětatřicet střelců z kuší. Máme s sebou rovněž pět lehkých děl. Nevím o žádném vojsku v Novém světě, které by nás dokázalo zastavit.“

„Kouzla,“ zamumlal Diego. „Má sestra ovládá tu nejčernější magii, poslouchají ji prastaré a mocné síly…“

„Obáváš se divošských bludů, když je na tvé straně Všemohoucí?“ zeptal Cristobal poněkud podrážděně. Již beztak úzké a bezkrevné rty se mu stáhly do tenoulinké čárky. „A tvá sestra, zdá se mi, je zralá pro očistné plameny.“

„Nebojím se,“ zavrtěl hlavou Diego. „Jen vás varuji, to je všechno.“

Andrés se na pochutlanského šlechtice drze zašklebil. „Zkušenost mi říká, že veškerá mocná kouzla tváří v tvář kříži a dobré toledské oceli záhadně selhávají. Tak tomu bylo všude, kde jsem dosud bojoval, dokonce v Tenochtitlánu a pochybuji, že by tví lidé ovládali lepší kousky než tamní Aztékové. Co říkáš?“

Diego neodpověděl. Velice výmluvným však byl pohled, kterým si mladého důstojníka měřil. Pohled, jenž Andrésovi nevěstil vůbec nic dobrého.

 

II.

 

Teprve ve skrytu stanu, který pro něj na okraji ležení vztyčili jeho sluhové, dal Diego průchod svému hněvu. Dříve nemohl – před španělskými vojáky, kteří na něho neskrývaně civěli, bylo potřeba zachovat kamennou tvář. Bylo jich zde tolik! Tolik cizinců s bledou kůží! Diego si vzpomněl na mírné a laskavé oči svého kmotra, tolik se lišící od lakotou svítících zraků těchto Španělů. Svatá Panno, Matko Boží! Úpěnlivě zadoufal, že neudělal chybu, když se spojil s těmito hrdlořezy. Věřil však, že proti zlu se lze postavit jedině zlem – a ani dobrotivý kněz ho nedokázal přesvědčit o opaku.

Don Cristobal de Moron na něho ve skutečnosti nezapůsobil nepříznivým dojmem. Jeho tělo se nechvělo zlatou horečkou, jeho duše byla čistá. Ale Andrés Xuarez! Diego zvedl z podlahy měkký bavlněný polštářek a zaryl do něj své dlouhé nehty, podobající se spíše jaguářím drápům. Ten mladý důstojníček s orlí tváří! Co je vůbec zač, že se opovažuje mluvit posměšně o věcech, které nezná a kterým nikdy nedokáže porozumět? Je to hlupák, nicka, pouhá hříčka ve víru černých sil nekonečna! A přece je Andrés v něčem bystřejší, než jeho krajané. Citlivější. Vnímavější. Ne, ne, nezná pravdu. Jen ji tuší. To proto provokuje, snaží se Diega rozzlobit, donutit k neuváženému kroku.

Na druhou stranu… Při vzpomínce na tlukot důstojníkova mladého srdce jen ztěží potlačoval chvění, zmocňující se celého jeho těla. Pomyšlení na krev, proudící v žilách toho nafoukaného Španěla, bylo natolik lákavé, až se z toho Diegovi točila hlava. Téměř cítil na jazyku její slanou chuť, její teplo… Ve vlastním zájmu se však ovládl. Dosud nenastal jeho čas. Nyní si nesměl dovolit žádnou chybu.

Hladový oheň, jenž mu stravoval útroby, se ozval znovu, ještě silněji než předtím. Znovu zabořil nehty do polštářku. Z jeho hrdla se vydralo tiché dravčí zavrčení. Indiánská služebná, která právě vcházela do stanu, tlumeně vyjekla a ihned vyběhla ven. Diego sledoval dívku zamyšleným pohledem. Sil mu kvapem ubývalo… Kdoví, zda budou vůbec stačit pro vítězství nad jeho sestrou. Potřeboval by…

Ne! Nic takového! Svých lidí, těch několika, kteří přežili masakr a následovali ho až sem, se nedotkne. A ani Španělů. Nesmí v nich vzbudit podezření, že je něčím víc, než pokřtěným pohanem z jakéhosi zapadlého městečka.

Oheň opět olízl Diegovy vnitřnosti. Způsobená bolest se téměř nedala snést. Pochutlanský šlechtic opět zavrčel a prudce odmrštil rozervaný polštářek.

 

III.

 

Španělská pochodová kolona stanula na temeni nevysokého pahorku. Don Cristobal de Moran, sedící v sedle velikého koně, si dlaní zaclonil oči před oslnivým slunečním světlem a jal se studovat situaci na budoucím bojišti. Zatím jsme postupovali příliš hladce, pomyslel si. Ale zdá se, že Pochutlan nehodlá kapitulovat bez boje.

Na zelené pláni se tísnil mnohatisícový dav domorodých válečníků, připomínající rozbouřené moře slavnostních pernatých oděvů a pestrých praporů. Polonahá těla prostých bojovníků pokrývaly modré a černé pruhy. Tytéž barvy, symbolizující město, byly obratně všity i do plášťů hodnostářů. Mezi četnými standartami a vlajkami se nad předními řadami pochutlanského vojska vyjímala skvostná zástava s oranžovým sluncem.

„Znak rodu velkého Tonatiuha, což v naší řeči znamená Slunce.“ Diego se objevil znenadání, jako by snad vyrostl zpod rozbahněné země. Cristobal si již dávno povšiml, že se pokřtěný pochutlanský princ dovede pohybovat zcela nehlučně. „Je to mocný a bohatý náčelník, vzdáleně spřízněný s mou rodinou. Patří k nejvěrnějším stoupencům mé sestry – nedivím se, že právě jeho pověřila obranou města.“

Andrés štěkal na své podřízené úsečné rozkazy. Kolem kanónů, rozmístěných na vrcholu pahorku, se zahemžili artileristé. Mezi děly nabíjeli další vojáci arkebuzy či natahovali kuše. Muži s píkami vytvořili druhý sled, připravený vyrazit kupředu ve chvíli, kdy se nepřítel dostane nebezpečně blízko a začne ohrožovat střelce. Jízda setrvávala v záloze – bylo ji potřeba šetřit pro kritické okamžiky bitvy.

Španělé se sešikovali právě včas. Nad pochutlanským vojskem se totiž zvedl strašlivý ryk, do něhož zavířily duté hlasy indiánských válečných bubínků. Zvuky se slily ve vřavu, drásající stejnou měrou uši i nervy Evropanů. A pak se husté zástupy nepřátel, podobné spíše obří přílivové vlně, pohnuly kupředu. Nejprve poklusem – ten se však záhy změnil v běh. Živá ječící stěna divoce mávala luky, praky, oštěpy i dřevěnými obušky, do kterých byla křížem zapuštěna smrtící obsidiánová ostří. Zdálo se, že ji nic nedokáže odolat. Nejeden z nováčků ve španělských řadách pocítil strach a odevzdání, vždyť ta horda je musela nutně zavalit, pohřbít pod svými těly! Avšak veteráni věděli své…

„Pal!“ Cristobalův doznívající výkřik se slil s řevem děl, plivajících z bronzových hlavní oheň, dým a smrt. Zároveň s kanóny zaburácely také arkebuzy, nad bojištěm se zamíhaly i šipky z kuší, podobné miniaturním bleskům. Oblaka kouře na okamžik zastřela Evropanům výhled, sotva se však poněkud rozptýlila, spatřili, jak strašlivou spoušť jejich salva v nepřátelských šikách napáchala. Dělové koule vyryly do pestrobarevného davu hluboké brázdy, v nichž se povalovala zkrvavená těla ve společnosti utržených končetin. Také kuše a arkebuzy si vybraly svou daň. Avšak bojovníci z Pochutlanu se nezalekli. Po prvním zakolísání ihned srazili řady. Krví a vyhřezlými vnitřnostmi svých padlých se brouzdali kupředu, ke španělské linii. Jejich povyk neustával, spíše nabýval na síle.

Dělostřelci ve spěchu znovu nabíjeli kanóny, arkebuzníci měli plné ruce práce s prachovnicemi a doutnáky, zatímco střelci z kuší co nejrychleji točili nepoddajnými hevery. Druhá salva byla o poznání slabší než první. Již se nepodobala ničivé smršti – i ona se však zběsile zahryzla do zástupů nepřátel. Znovu tekla krev, další domorodci zůstávali nehybně ležet na zemi v rudých kalužích. Hrot útoku se však ani tentokrát nepodařilo ztupit. Indiáni umírali tiše, s jakousi pohrdavou lhostejností, zatímco někteří jejich druhové vyhazovali do vzduchu bahno a listí, aby zakryli rozsah svých ztrát.

Nebylo pochyb, že již střelcům pro další salvu nezbývá čas, a tak na Cristobalův povel vyrazili zpoza děl vojáci s píkami, aby v oblacích kouře podnikli útok proti nahým břichům a hrudím pochutlanských válečníků. „Santiago a kupředu!!!“  Indiáni se jako šílenci sami nabodávali na ocelové hroty. Ratiště pík těžkla zápasícími snědými těly a přece se ze zdánlivě nekonečného nepřátelského houfu natahovaly další a další ruce, aby vojákům vytrhly jejich smrtící zbraně. Zdálo se, jako by španělský výpad narazil do pružné zdi, která se pod ním sice prohnula, ale neroztříštila se ani nepraskla.

Přední řady indiánských bojovníků, hnané neúprosným tlakem těch vzadu, klopýtaly přes desítky mrtvých těl. Španělé byli krok za krokem tlačeni zpátky, o jejich přilbice drnčely oštěpy a kameny, ve vatovaných kabátcích zůstávaly trčet dlouhé šípy. Nemálo vojáků již padlo pod drtivou ránou obsidiánového kyje a na tělech živých se množily podlitiny a krvavé šrámy. Jejich formace se však nerozpadla. Třebaže balancovala na pokraji zhroucení, stále zachovávala jednolitost a ze všech sil dbala na to, aby v ní nevznikla mezera, kterou by mohl nepřítel proniknout. Ustupovala spořádaně vzhůru po svahu kopce, zpátky k dělům, arkebuzníkům a střelcům z kuší, čekajícím na svou příležitost.

Náhle znovu zahlučely bubny a v tu chvíli jako kdyby indiánskému vojsku došel dech. Jeho tlak na slábnoucí řadu vojáků s píkami zeslábl, povykující bojovníci zůstali stát na místě. I nadále sice zasypávali stahující se Evropany krupobitím šípů a kamenů, ale od okamžiku, kdy se ozvalo bubnování, nepostoupili kupředu ani o píď. Někteří však začali zvedat hlavy, ukazovat kamsi vzhůru a cosi nesrozumitelně brebentit. Španělského velitele se zmocnil pocit, že v jejich hlasech zaznívá jakási posvátná hrůza.

Don Cristobal de Moran však jen málokdy dbal na pocity. Pro něj představovalo váhání nepřátel pouze skvělou příležitost, jíž bylo potřeba využít. „Pal!“ křikl hned jak vracející se ozbrojenci konečně uvolnili prostor. A děla ihned zaduněla, třeskly arkebuzy, zasvištěly šipky z kuší. První řady pochutlanského vojska padly jako podkosené. Dělové koule poskakovaly po svahu kopce a na své krvavé pouti mrzačily a zabíjely. Bezvládná těla se kutálela dolů a podrážela nohy dosud žijícím válečníkům. Ale domorodci nedbali na zkázu, kterou salva způsobila. Místo toho upřeně zírali nad sebe, pomalované tváře stažené strachem. Někteří dokonce padali na kolena a zvedali ruce k obloze.

Všimli si toho již i někteří Španělé. Andrés, sedící v sedle svého bělouše kousek od Cristobala, se rychle pokřižoval a spěšně zamumlal modlitbu k Panně Marii. Teprve nyní se i španělský velitel podíval vzhůru – věděl totiž, že mladého důstojníka není lehké vyvést z míry. Podíval se… A rázem strnul. Náhle cítil srdce až někde v krku.

Slunce nad jeho hlavou totiž právě polykal veliký mrak. Nebyl však tmavomodrý, dokonce ani černý. Ohavný oblak zraňoval zrak jedovatě zelenou barvou, jakou mívá zkažená voda ve stojatých jezírcích. Na několika místech se v jeho útrobách svíjely prapodivné malé víry, tvořené potrhanými cáry bledého oparu. Mrak během chviličky zastínil slunce a utopil krajinu v nazelenalém přítmí. Pak strnul nad hlavami Španělů jako by se nemohl vynadívat na hrůzu v jejich očích. Bylo na něm cosi nepřirozeného. Zlověstného.

A potom začalo z oblaku pršet.

Cristobal slýchal o podivných živých deštích, při kterých se z nebe sypaly ryby či žáby. Stejně jako většina jeho současníků považoval podobné události za zázrak, za ukázku Boží moci. Déšť, který se na hlavy Španělů valil ze zeleného mraku, byl sice možná v jistém smyslu zázračným, v žádném případě však nepocházel od Boha. Měl-li někde svůj zdroj, pak to zajisté bylo samotné peklo.

Z nebe dopadala na vojáky klubka svíjejících se černých hadů. Syčící plazi hledali skulinky v brněních, snažili se dostat Evropanům na kůži, aby do ní mohli zabořit jedové zuby. Tu pronikl jeden do široké nohavice mohutného vojáka, jiný mu vklouzl pod ocelový nákrčník. Pak už to trvalo jen chviličku. Pohyby zběsile poskakujícího muže se staly malátnými, jeho rty zmodraly a pokryly se pěnou. Španěl s tichým zaúpěním upustil píku a svalil se na zem. Již nevstal, ale jeho tělem ještě dlouho zmítaly škubavé záchvěvy.

Na celém temeni pahorku sváděli jezdci, vojáci s píkami i střelci marný boj se zdánlivě nevyčerpatelnými plazím deštěm. Muži kolem sebe mávali rukama jako nějací šílenci, shazovali dotírající jedovatou havěť a zadupávali ji do země těžkými botami. Hadů však bylo příliš mnoho. Útočili na Španěly sebevražedně a s děsivou zarputilostí, před kterou nemohl žádný člověk nikdy obstát.

Cristobal si štítivě smetl z ramene plaza, který na něm právě přistál, a prudkým trhnutím otěží zkrotil plašícího se koně. S narůstající hrůzou sledoval zástupy pochutlanských válečníků. Nebylo pochyb – nepřítel se chystal k novému náporu, majícímu smést nyní v podstatě bezbranné Evropany. Za tisícihlavým davem, který ztichle hleděl na v křečích se svíjející španělské vojsko, se opět ozvaly bubny.

Trápení Cristobalových mužů však dosud nenastal konec. Do velitelových uší se zařízl pronikavý bzukot – to se další mrak, tentokráte tmavý, mihl nad hlavami indiánského vojska a v mžiku zahalil postavení Evropanů. Na Španěly se vrhly milióny a milióny drobounkých mušek. Lezly do nosu, do uší, do křičících úst. Zbavovaly vojáky zraku a činily je bezmocnými oběťmi hadů, neúnavně pršících ze zeleného oblaku. Bzučení přivádělo k šílenství lidi i koně. Cristobal zavřel oči a odevzdaně si přitiskl dlaně na uši. Mušky mu během okamžiku pokryly celou tvář souvislým živým povlakem.

Takže takto vypadá konec? Cristobalovi se v mysli mihlo několik vzpomínek na rodnou Galicii. Navzdory vše pohlcujícímu bzučení slyšel španělský velitel dunění bubnů, pobízející domorodce k útoku. Dunění bubnů? A nejsou to snad andělské trubky, vítající věřící u třpytivých nebeských bran?

Vtom… Ticho? Bzučení ustalo, kůži na tváři mu přestaly lechtat tisícovky drobounkých nožiček. Cristobal otevřel podivně ztěžklá oční víčka. Slunce! Na okamžik ho oslnilo! Hadí mrak se nad jeho hlavou trhal na malé nazelenalé chomáče. Samotní plazi z nebes přestali útočit na španělské vojáky a plazili se – ne, oni prchali! – pryč z temene kopce. Také muší roj se rozptýlil, rozletěl se do všech stran. Přeživší Evropané se kolem sebe udiveně rozhlíželi. Zázrak?

Pochutlanští válečníci zklamaně zaječeli. Chviličku se zdálo, že je selhání temných čar zažene na ústup, ale dunění bubnů rozhodlo jinak. Mrštilo pestrobarevné bojovníky opačným směrem, přímo proti španělské linii na kopci. S tisíců hrdel opět zazněl důvěrně známý burácivý pokřik. Proti Španělům se znovu vrhla živá lavina.

Vedle Cristobala náhle stanul Diego. Vypadal, jako by od začátku bitvy zestárl přinejmenším o dvacet roků. Pod očima se mu objevily veliké tmavé kruhy, ruce se mu třásly jako stoletému starci a kolena se pod ním podlamovala únavou. Čím to je, napadlo španělského velitele. Vždyť se přece boje neúčastnil, tak proč…?

„Musíš zaútočit, done Cristobale,“ zasípal pochutlanský šlechtic. „Se svými jezdci… Tentokrát… Tentokrát jsme měli štěstí. Příště už ho možná mít nebudeme… Vidíš tu skupinku mužů úplně vzadu? To je Tonatiuha a další… náčelníci. Všichni musí zemřít. Jinak se žádný z nás nedožije večera…“

Španělský velitel napnul zrak. Přes hlavy pochutlanských bojovníků zahlédl náčelníka, neseného v bohatě zdobených nosítkách. Tonatiuha byl ustrojen v nádherný pernatý plášť a nad hlavou mu vlál chochol, v němž planuly nesčetné drahokamy. Na zádech mezi lopatkami měl připevněn odznak své moci – zlatou hůl s praporkem ze zlaté síťky. Nosítka obklopovala skupinka hodnostářů v tlustých bavlněných tunikách, úzce přiléhajících k tělu a chránících i ramena a stehna. Jen málokterý z nich držel nějakou zbraň. Někteří však pravidelně tloukli do malých válečných bubínků.

Něco v Diegově hlase na Španěla zapůsobilo. Pochopil, že pouze takový drzý útok dokáže spasit zbytky jeho oddílu. Na temeni pahorku se mezitím vojáci chápali odhozených pík a artileristé nabíjeli děla. Chystali se uvítat blížící se domorodce hradbou ohně a oceli. Žádný z mužů nepomýšlel na útěk, ačkoli si jen málokdo dělal iluze o tom, že zubožená španělská obrana odolá drtivému indiánskému náporu.

Cristobal mávl na Andrése a osm zbylých jezdců. „Kupředu, vojáci! Naším praporem je svatý kříž! S ním zvítězíme!“ Po těchto slovech vrazil koni vší silou do slabin ostruhy. Aťsi pak zvíře třeba padne – ale tohle je poslední možnost!

Na slunci se zaleskly tasené jezdecké meče, zamihotaly se přilby. Těžcí španělští koně vtrhli do pochutlanského vojska jako bouře. Jezdci bili toledskou ocelí do polonahých indiánských těl, kopyta lámala a drtila kosti. Španělé byli jako kovový klín, vrážející se hlouběji a hlouběji do živého těla. Zoufalství dávalo jejich pažím nevídanou sílu, žádný válečník se jim nedokázal postavit. Cristobalovi muži za sebou zanechávali hromady zkrvavených těl a zmatek v očích těch, kteří přežili. A znovu promluvila děla, opět se do boje zapojily kuše a arkebuzy. Další bojovníky si vzala smrt a útok domorodé hordy se zastavil jen nějakých dvacet kroků od linie Evropanů.

Cristobalův kůň se vzepjal. Divokým skokem přeletěl několik hlav a razil si dál cestu překvapenou změtí lidských těl. Španělský velitel něco křičel, avšak těm slovům nerozuměl ani on sám. Mával kolem sebe mečem v krvavých obloucích a již se nestaral o to, zda ho jeho druhové ve zbrani následují. Následovali. Andrés a další jezdci se hnali za Cristobalem uličkou, vydlážděnou nehybnými indiánskými těly.

A již dorazili k nosítkům! Španělský velitel na ně v plném trysku najel. Tonatiuha, statný muž ve středních letech, jehož tvář však hyzdily vrásky podobné Diegovým, krátce zaječel. Pokusil se vyskočit z bortících se nosítek, avšak Cristobalův meč byl rychlejší. Snědá hlava, vlekoucí za sebou krvavý chvost, odletěla daleko stranou.

Tu se přiřítili i ostatní jezdci! Neozbrojení pochutlanští hodnostáři se pro ně stali snadnou kořistí. Andrés se zuřivým výkřikem proklál srdce jednoho z bubeníků, zatímco jeho hřebec dupal po tělech dalších dvou. Zbytek obrněných jezdců zatím s chutí pobíjel prchající náčelníky. Trvalo to jen pouhou chviličku a všichni členové Tonatiuhova doprovodu se svíjeli na zemi v tratolištích krve.

Nad bojištěm se na několik okamžiků rozhostilo mrtvé ticho. Přerušil ho výkřik z tisícovek divošských hrdel. Táhlý a zoufalý, vznášející se až k samotným nebesům. Tisíce indiánských válečníků začaly odhazovat zbraně. Zmatek se šířil od houfu k houfu. Se smrtí vůdců vyprchalo z domorodců veškeré odhodlání – zůstal jen strach ze zázračných zbraní Španělů. Celá pochutlanská armáda se dala na útěk.

Cristobal uprchlíky nepronásledoval, neměl již k tomu sil. Místo toho shromáždil na bitevním poli všechny zbylé muže, zpocené a k smrti unavené, aby klečíce pod žhavým sluncem poděkovali Bohu, svaté Panně a svým patronům za záchranu životů, za vítězství i za ten veliký zázrak, jenž ho umožnil.

Diego se modlil spolu s ostatními. Jen na rozdíl od nich věděl, že je ve skutečnosti vůbec nespasil Bůh.

 

IV.

 

Z tábora ho vyhnal palčivý pocit hladu. Bitva z něho vysála i ty poslední zbytečky sil a pohled na krvácející vojáky ho přiváděl k šílenství. Musí se nasytit, musí! Žádný z unavených Španělů, hlídkujících kolem narychlo postaveného ležení, si jeho odchodu nevšiml. Diego se kolem nich proplížil noční tmou jako nějaký přízrak.

Hlava se mu točila a ve spáncích hučela zpěněná krev. Hnal se po bojišti, vystlaném mrtvolami, a bojoval s nutkáním zahnat krutý hlad hned tady a teď. Rozum však napovídal, že by to bylo k ničemu – těla prostých válečníků mu nemohla poskytnout to, co nutně potřeboval k životu. Nasytit se mohl pouze tím, co patřilo čerstvě zabitým lidem… Případně někomu, v jehož žilách kolovala stejně jako jemu prokletá mořská krev.

Když konečně poklekl před mrtvolou náčelníka Tonatiuha, udělaly se mu před očima tmavé mžitky. Chvíli vyčkával, dával se do pořádku. Celou dobu hleděl na bezhlavé tělo svého vzdáleného příbuzného. O dalšího méně… Diegovy ruce se neovladatelně chvěly, zatímco rozhrnovaly pernatý plášť na Tonatiuhově hrudi. Všiml si, že Španělé obrali mrtvého o všechny zlaté ozdoby. Ale ten nejcennější poklad mu přece jen nechali.

S divokým šklebem pohroužil nehty do obnaženého masa. V Diegových rukou se skrývala netušená síla a žebra mrtvého náčelníka rychle povolila – praskla a rozestoupila se do stran s odporným čvachtavým křupnutím. Zkušeným pohybem ponořil ruku do Tonatiuhova hrudníku a jediným trhnutím z něho vyškubl srdce, pokryté tmavou krví. Diegovy oči ve tmě zelenkavě zasvitly. Pochutlanský princ vycenil zuby a zakousl se do své kořisti, tuhého svalu, nositele života.

Náhle měl před očima všecičky barvy duhy. Svět se s ním zatočil, oheň v útrobách na okamžik zaplál ještě divočeji, aby vzápětí zkrotl a pokorně přijal potravu. Diego chrčivě vydechl a polkl zpola sežvýkané sousto. Znovu zabořil zuby do Tonatiuhova srdce, pak znovu a ještě jednou. Rval z něho maso jako divá šelma a spokojeně přitom vrčel. Nic mu nevadilo, že má ústa i bradu potřísněnou sraženou krví. Cítil se šťastný, tak naprosto a dokonale šťastný, že by snad v tu chvílí dokázal zavrhnout i křesťanského Boha.

Mrchožrout! Je mrchožroutem, nejnižším z nízkých, napadlo ho. Toto pomyšlení jej však nedokázalo naplnit lítostí. Později ano, to si bude rvát vlasy, proklínat se… Ale teď ještě ne, ne v okamžiku nasycení.

Aztéčtí bohové, strašlivý Huitzilpochtli i dobrotivý Tezkatlipoka, si libovali v lidských obětech, v čerstvých srdcích, která před jejich sochy kladli zakrvácení kněží. Děti mořské krve, smrtelní bohové z masa a kostí, se od svých příbuzných příliš nelišili. Jen se na rozdíl od nich na lidská srdce pouze nedívali. Krmili se jimi.

Před hrozícím nebezpečím varoval Diega jakýsi šestý smysl, dřímající v těle každého dítěte mořské krve. Upustil ohryzaný zbytek Tonatiuhova srdce a bleskově se odkutálel stranou. Za sebou zaslechl svištění ocelové čepele, která prořízla vzduch v místě, kde se jen před malou chviličkou nacházel.

„Zrůdo!“ zazněl za Diegovými zády čísi třesoucí se hlas.

Syn mořské krve pomalu otočil hlavu. V očích, dosud zakalených zvířeckou hostinou, mu zvolna zaplápolalo světélko poznání. Dva tři kroky od něj stál Andrés Xuarez, tvář zrůzněnou odporem i hněvem, v ruce tasený meč. Diego tlumeně zavrčel. Pochopil, že ho mladý důstojník musel sledovat od samého tábora. Již od počátku mu nedůvěřoval, již od jejich prvního setkání vůči němu choval temné podezření.

„Zrůdo!“ zopakoval mladý muž. „Zemřeš, zplozenče pekel!“

Diego se zvolna postavil na nohy. Změřil si svého nepřítele zlověstným zelenkavým pohledem. Slyšel prudký tlukot srdce v jeho hrudníku, cítil jeho pot a strach. Hlad, který se mu před chvílí podařilo utišit, se ozval znovu se stejnou palčivou neodbytností. „Nejsem zplozenec pekla,“ zašeptal hořce. „Jsem něco strašnějšího… A je mi líto toho, co se ti chystám udělat. Odpusť mi. A odpusť mi i ty, Bože…“

Další události byly dílem několika málo okamžiků. Diego se vrhl kupředu s rychlostí šipky, vystřelené z kuše. Přesto jej Andrés stačil uvítat seknutím meče, vedeným naslepo proti útočníkově rozmazané siluetě. Minul! Diego se prosmýkl pod svištící čepelí a celou vahou svého těla porazil Španěla na zem.

Meč vypadl překvapenému Andrésovi z ruky a odkutálel se kamsi do tmy. Pokusil se zvednout, ale marně – v Diegově ocelovém sevření se nedokázal ani pohnout. Syn mořské krve, podobný ve své zuřivosti spíše líté bestii nežli člověku, sklonil ke Španělovi tvář. V mdlém světle hvězd se zatřpytily jeho bělostné zuby… Ne zuby, tesáky!

„Tvá smrt mi dá sílu porazit sestru,“ zasyčel Diego. „Nebude zbytečná. Přesto se ti znovu omlouvám…“ A šelma, zmítající se v jeho nitru, ho donutila šeptem dodat: „Třebaže ve skutečnosti jsem se na okamžik tvé smrti docela těšil.“

Pochutlanský šlechtic zavrčel a zaryl nehty do Andrésova pancíře. Toledská ocel podlehla jeho síle, jako by byla pouhým voskem. Španěl divoce zaječel, ale tábor byl příliš daleko a v okolí se nenašel nikdo, kdo by zaslechl jeho poslední výkřik.

 

V.

 

„Říká,“ překládal Diego slova chyceného indiána, „že Pochutlan už nikdo nebrání. Celý zbytek armády se rozprchl a zanechal město v naprostém zmatku.“

Don Cristobal přikývl. Koneckonců, všechno nasvědčovalo pravdivosti zajatcových slov. Od samého rána, kdy opustili ležení a vydali se napříč úrodnou plání směrem k městu, nenarazili na sebemenší odpor. Nestřetli se s žádným z divokých válečníků ze včerejška, jejich postupu se neprotivila ani zlá kouzla. Viděli pouze několik hloučků vystrašených domorodců, kteří se dávali na útěk sotva se v dálce kovově zaleskly španělské zbraně. Jezdcům se dlouho nedařilo žádného z těchto lidí polapit. Až nyní, na samém okraji města, jim padl do rukou tenhle ustrašený mladíček.

Zajatcova výpověď potěšila nejen španělského velitele, ale i všechny jeho muže. Jestliže samotná bitva notně otřásla sebevědomím vojáků, pak je nalezení zohaveného těla Andrése Xuareze doslova zdrtilo. Cosi nepředstavitelného vyrvalo mladíkovi srdce z těla a nejeden Španěl pocítil strach z temných sil, vládnoucích tomuto Bohem zapomenutému kraji. Všichni, ty nejotrlejší veterány nevyjímaje, měli ve tvářích vepsánu podivnou tíseň.

Cristobalovi neuniklo, jak se zajatý indián choval během rozmluvy s Diegem. Oči měl vytřeštěné, hlas mu co chvíli selhával. Bojí se ho víc než nás, napadlo Španěla. Připadalo mu to zvláštní. Jistě, Diego byl princem a následníkem trůnu tohoto města. Jeho poddaní ho mohli považovat za jakési božstvo. Ale dalo se to snad srovnávat s ním a jeho vojáky, ovládajícími hřmící zbraně nesmírné ničivé síly?

„A řekl ještě něco,“ promluvil Diego znovu. Šeptem, aby ho okolostojící vojáci neslyšeli. „Má sestra Orizaba se prý se všemi příbuznými a urozenými dvořany vydala na vrchol nejvyšší městské pyramidy. Pyramidy mořské krve… To může znamenat jediné – chystá se k něčemu opravdu strašnému.“

„Jako například?“

„Například? S jejími kouzly ses střetl již včera během bitvy, done Cristobale. Ale věř mi – ona dokáže dělat i mnohem horší věci.“

„Žádný z mých mužů,“ řekl Cristobal zvolna, „se již znovu nepostaví magii. Nechtěj po nich, aby překročili svou mez.“

„A ty?“ Diego se pohledem vpil do Španělových očí. „Dokážeš to ty?“

Dříve, než Cristobal stačil odvětit, promluvil pochutlanský šlechtic znovu. Jeho hlas byl stejně naléhavý a přesvědčivý jako ve chvíli, když předchozího dne vyzýval k útoku na náčelníky indiánské armády. „Pojď se mnou, done Cristobale de Moran. Jedině společně porazíme zlo, které je černější nežli vůbec tušíš! Jsem si jistý! Vím to!“

Španěl se rozhodoval jen chviličku. Místo odpovědi se otočil ke svým zbylým důstojníkům, aby jim udělil pokyny ohledně postupu během jeho nepřítomnosti.

 

VI.

 

Don Cristobal de Moran se na okamžik zastavil a hřbetem dlaně si setřel z čela krůpěje studeného potu. Výstup mu připadal čím dál těžší. Vzmáhal se v něm nepříjemný pocit, že se vzdálenost, dělící jej od vrcholu gigantické pyramidy, s každým krokem kupředu pouze prodlužuje. Zašeptal modlitbu ke svaté Panně a pak s ponurým odhodláním vyrazil dál – Diego se během té chviličky stačil dostat o pořádný kus před něj a nezdálo se, že by se chystal byť jen trochu zpomalit.

Pyramida mořské krve, svatyně všech svatyň velkého města Pochutlan, obracela své široké plochy ke všem čtyřem světovým stranám. Skládala se z pěti hranolů, vršících se jeden na druhém tak, že každý výše položený byl o něco menší nežli předchozí. Cesta k jejímu vrcholu se svíjela jako had – vždy kus po širokých schodech a potom zase po vodorovné ploše, o níž byl spodní čtyřstěn širší než ten horní. Na vrcholu pyramidy se dělo cosi zlého, nepřirozeného. Přímo nad nejhořejší plošinou měl svůj střed neustále se zvětšující modročerný mrak. Divoce vířil v rytmu hlasitého ponurého dunění, ozývajícího se z výšin, a co chvílí vyplazoval oslnivé jazyky blesků. Zlověstný mrak halil město pod sebou do strašidelného přítmí.

Pochutlan hořel. Na mnoha místech stoupaly k obloze sloupy černého dýmu, jinde šlehaly z oken skvostných paláců i chrámů žlutooranžové plameny. Město, zářící ještě před několika hodinami panenskou bělostí, nyní poskvrnil ohavný stín. Ulicemi pobíhali jeho obyvatelé, podobní z té výšky spíše drobounkým mravenečkům. Až sem nahoru doléhal jejich vyděšený křik. Ti lidé neutíkali jen před plameny. Zachraňovali si holé životy také před meči španělských vojáků, kteří navzdory rozkazům po vstupu do Pochutlanu propadli běsnění. Veškerý výcvik, veškerá disciplína byla náhle tatam. Zbyla jen šílená, spalující touha zabíjet, znásilňovat a ničit, touha, které nebylo možné odolat. Ne, Cristobal se svým vojákům vlastně ani nedivil. Také jím samotným doslova lomcoval nepřirozený hlad po násilí. Narozdíl od svých mužů mu ale dokázal odolat. Mohla za to jeho pevná vůle? Jeho víra? Nebo…

Nebo – ač se tomu Cristobal vzpíral uvěřit – to způsoboval Diego. Mladý pochutlanský šlechtic se hnal k vrcholu pyramidy se zarputilostí dravce, pronásledujícího kořist. Oči se mu v přítmí zelenkavě leskly, rty potichu odříkávaly cosi nesrozumitelného. Cristobal by klidně přísahal, že to nebyly žádné modlitby. A pokud ano, pak se jeho druh jistě neobracel k Bohu, jehož znamení nosil na krku.

Nahoru! Stále nahoru! Unavené nohy bolí, z hrudi se dere sípavý dech. Nahoru! Modročerný mrak víří s neuvěřitelnou rychlostí, zvětšuje se, polyká dosud modrou oblohu. Město hluboko pod ním skučí jako jediný živý tvor a jeho křik se mísí s pravidelným duněním, doléhajícím z pyramidy. Nahoru!

A pak již náhle nebylo kam utíkat. Stanuli na vrcholu pyramidy, přímo pod ohniskem šíleně se svíjejícího oblaku. V každém z rohů čtvercové plošiny planul na malém oltáři podivný nazelenalý oheň. Její střed pak zabíral jaspisový kámen, jemuž podobné již Cristobal vídal v dobytých aztéckých městech. Dobře věděl, že právě na takových balvanech rozřezávají kněží hrudníky obětí obsidiánovými noži a následně z nich rvou ještě bijící srdce. Nebyl to však pohled na zakrvácený kámen, co donutilo Španěla v hrůze zalapat po dechu. Kolem obětiště se totiž vršila celá hromada mrtvých těl, mužských i ženských, oděných v bohatě zdobené pernaté pláště. V prsou každého z nich zel veliký otvor, lemovaný hroty zpřelámaných žeber. Srdce scházela. Ležela jinde – na veliké obětní míse před oltářem – a všechna byla poznamenána stopami po něčích špičatých zubech.

Kousek za obětním kamenem se nacházel ohromný válcovitý buben z šupinatých hadích kůží. Pravidelnými údery jej rozechvívala nahá dívka, úplně mladičká, téměř ještě dítě. Dívka? Ne! Ďáblice z nejhlubších pekel!

Teprve když zvolna vzhlédla a podívala se na příchozí, došlo Cristobalovi, že na její hladké bledé pleti není jediného chloupku. Výjimkou se zdálo být obočí, ale to, jak si Španěl všiml, tvořily ve skutečnosti řady drobounkých kostěných výrůstků. Podobné, jen o trochu delší, se táhly podél dívčiny páteře. Schválně se k oběma mužům natočila bokem, aby si je mohli prohlédnout – jejich tmavá barva ostře kontrastovala s okolní pokožkou. Ňadra měla dívka spíše drobná, se špičatými vyzývavými hroty. Tím nejzvláštnějším však na ní byly oči. Veliké a mrkající ještě řidčeji nežli Diegovy. Jejich pohled pronikal Cristobalovi hluboko pod kůži. Nedokázal se do nich dívat dlouho. Podobně jako u Diega v nich zelenkavě jiskřila moudrost a temné vědomosti tak prastaré až to bralo dech.

Španěl nemusel dlouho uvažovat, aby pochopil, na koho právě hledí. V celé své zlověstné kráse před ním stála Diegova sestra Orizaba, pochutlanská princezna a zároveň mocná čarodějka, vládnoucí silám, vzpírajícím se lidskému chápání.

Dívčiny ruce špinila až téměř po lokty souvislá vrstva zaschlé krve. Stejný ohavný škraloup pokrýval i její tvář. Když se na příchozí hladově usmála, odhalila řadu drobných leč velice ostrých zubů. Měl-li předtím Cristobal nějaké pochybnosti o tom, že všichni ti lidé padli za oběť této útlé dívence, pak je tento úsměv rozptýlil. Byl totiž plný až neskutečné sebejistoty. Úsměv mladé bohyně, které nemůže nikdo a nic stanout v cestě.

Sotva dívka nechala tlučení do bubnu, mrak nad jejich hlavami přestal vířit. Nerozptýlil se – jen strnul a již se kolem sebe neoháněl blesky. Cristobal měl pocit, že vzduch nad nejhořejší plošinou pyramidy ztuhl napětím. Náhle se jej zmocnila slabost. Kolena se pod ním třásla, dýchal s čím dál většími obtížemi. Vtom Diego cosi tichounce zavrčel, udělal rukou podivné gesto. A slabost byla rázem pryč.

Španěl se zhluboka nadechl a tasil meč. Nebyl si jistý, zda mu bude proti této bytosti něco platný, ale pokud měl zemřít, pak jedině jako muž se zbraní v ruce. Přemohl nejistotu a udělal krok směrem k dívce. Pak další. A ještě jeden. Orizaba se na něho opovržlivě podívala a cosi řekla neznámým syčivým jazykem. Slova, nepochybně výsměšná, se Cristobalovi zabodla do kůže jako mrazivé jehličky z čistého ledu. Přesto postupoval dál, s obnaženým mečem v ruce a vroucnou modlitbou na rtech.

Dívka znovu zasyčela jako had a ledabyle mávla rukou jeho směrem. Do Cristobala narazil příval neviditelné moci. Zvedl ho ze země a odmrštil daleko stranou, až ke kraji plošiny. Španěl nestačil vykřiknout. Nestačil ani pocítit překvapení nad tím, že jeho tělo letí vzduchem. Zbraň, kterou křečovitě svíral v ruce, neupustil, nebyla mu však nic platná.

Don Cristobal de Moran narazil hlavou na hranu oltáře s nazelenalým ohněm a ponořil se do černé tůně bezvědomí.

 

VII.

 

Diego využil té chviličky, kdy jeho sestra věnovala pozornost Španělovi, a vrhl se kupředu. Jeho pohyby byly nelidsky rychlé, během mrknutí oka překonal snad polovinu vzdálenosti, jež ho dělila od mocné protivnice. Pohled měl zkalený nezkrotnou zuřivostí, pach krve a vůně tolika drahocenných srdcí dětí mořské krve jej vydráždila až k nepříčetnosti.

Orizabiny reakce však nebyly o nic pomalejší nežli jeho. Sotva skoncovala s Cristobalem, počastovala vlnou neviditelné moci také svého bratra. Jen tak tak stačil zachrčet příslušnou ochrannou formulku – přesto jej však útok povalil na zem, takže skončil s tváří jen kousíček od lákavé mísy plné nakousnutých srdcí. Odolal pokušení po jednom z nich hmátnout, neboť tato chvíle nijak zvlášť nepřála hostině. Vymrštil se na nohy a znovu se vrhl proti dívce. Bestie v jeho nitru cítila, že je kořist na dosah.

Opět to byl jeho neomylný instinkt, co jej zachránilo před smrtí. Všiml si totiž, že dívka znovu gestikuluje, k jeho uším se donesly i útržkovité slabiky syčivého zaklínadla. Prudce uskočil stranou, takže blesk, který náhle sjel z modročerného mraku, jen neškodně udeřil do kamenů a rozptýlil se v hejnu třpytivých jisker.

Diego znovu zavrčel. Spokojeně. Netušil, že to bude mít tak snadné. Od dívky, stojící za velikým bubnem, ho už dělilo jen pár kroků. Tu vzdálenost překoná dříve, nežli na něj sestra stačí použít další ze svých nečistých kouzel. A v boji zblízka budou veškeré výhody na jeho straně, o tom ani na okamžik nezapochyboval.

Rychleji než myšlenka se vyšvihl na buben a zvedl nohu, aby dívku z výšky kopl do hlavy. Znal svou sílu. Byl si jistý, že svou protivnici kopancem přinejmenším omráčí, daleko spíše jí ale zlomí vaz. Čekalo ho však veliké překvapení.

Dívka se vůbec nepokusila uhnout. Místo toho zvedla ruce a s neuvěřitelnou lehkostí zmařila útok, který Diego považoval za nezastavitelný. Pevně sevřela jeho bosé chodidlo a bez zjevné námahy strhla svého bratra z bubnu. Pak jej odhodila pryč od sebe jako pytel kukuřice. Pochutlanský princ dopadl se zaduněním tři čtyři kroky od bubnu a zoufale se snažil znovu popadnout vyražený dech.

Již nestačil vstát. Orizaba mu nedala čas, aby se vzpamatoval. Přiskočila k němu a okamžitě mu oplatila kopnutí. Byl zde však jeden podstatný rozdíl – její útok se ukázal být o poznání úspěšnější nežli předchozí Diegův. Bolestné zaúpění pochutlanského šlechtice se slilo s praskotem lámajících se žeber. Síla kopu byla taková, že jej otočila na záda. Zůstal ležet na zemi, poražený a zcela bezmocný.

„Zvedej se, bratříčku,“ oslovila ho poprvé od začátku boje. Mluvila řečí, kterou již od dětství důvěrně znal. Syčivým jazykem dětí mořské krve. „Na co ještě čekáš? Doufáš snad, že ti přijde na pomoc ten tvůj hloupý ukřižovaný bůh?“

Diego pouze neartikulovaně zasípal.

„Ne, ne, ne,“ zavrtěla hlavou a pobaveně se usmála. „Nedokážeš to. Jsi slabý, vždycky jsi byl. A přitom ti v žilách koluje tak čistá mořská krev! Mohl bys mít takové možnosti! Ale ty jsi místo toho uvěřil slovům potrhlého kněze z bledou kůží. Škoda! Taková škoda!“

Když se opět nedočkala odpovědi, zvolna vedle svého bratra poklekla. Opatrně, beze spěchu rozhrnula jeho pernatý plášť a jemně položila dlaň na Diegovu snědou hruď. Orizabin dotek byl chladný jako led. „Cítím, jak ti tluče srdce,“ zašeptala. „Srdce jednoho z nás. Jak tě vůbec mohlo napadnout postavit se proti vlastnímu rodu? Proti své vlastní krvi? Navzdory všem žvástům toho starého kněze nejsme žádní proklatci ani démoni. Jsme bohové, předurčení vládnout nicotným ubožákům až na věky věků! Ale ty ses rozhodl zničit všechny děti mořské krve v Pochutlanu. Vybít je do jednoho! Jak sis mohl myslet, že něco takového dokážeš? Doufal jsi snad v pomoc svých věrných poddaných? Těch, kteří se třesou strachy při pouhém vyslovení mého jména?“

„Stejně… jsi je… všechny… zabila…“ vysoukal ze sebe Diego. Za každičké slůvko, za každičké nadechnutí platil krutou daň bolesti.

„Ano,“ souhlasila a něžně jej pohladila po hrudi. „Ale i za to můžeš ty. Po nástupu na trůn jsi nám chtěl přichystat krvavou lázeň, ale my tě předběhli. Donutili jsme tě uprchnout z města, pochytali většinu tvých,“ zamračila se, „křesťanů a pozřeli jejich srdce. Ale ty ses nevzdal. Vrátil ses v doprovodu zabijáků zpoza východního oceánu a dokonce jsi jim s pomocí kouzel pomohl vyhrát bitvu. Nezbylo mi tedy, než sáhnout po krajním řešení. Zabít všechny děti mořské krve v Pochutlanu a vzít si moc jejich srdcí. Nyní jsem plná sil, bratříčku. Nemohl jsi mě porazit, neměl jsi vůbec žádnou šanci. Vládnu teď dostatečnou moci, abych provedla konečný rituál!“

„Ne,“ vydechl. Pokusil se po ní ohnat pěstí, ale ona jeho ránu snadnou zachytila. Stačila jí na to jedna ruka, druhou stále přejížděla Diegovi po hrudi.

„Ale ano,“ zavrněla. „Vyrušili jste mě uprostřed obřadu, který měl z mého těla zapudit poslední zbytky lidskosti a vynést na povrch mou pravou podstatu. Jsem dcerou mořské krve, dcerou bohů! A nyní se ujmu svého dědictví! Stanu se pravou bohyní, nositelkou moci tak strašlivé, že bez obtíží skoncuji se všemi křesťanskými vrahy, plenícími mé město! A budu hodovat na jejich srdcích! Jistě sis všiml, že se mé tělo začíná měnit. Ale to není nic proti tomu, jak bude vypadat, až tento rituál dokončím!“

Její studená ruka se na okamžik dotkla dřevěného křížku na Diegově krku. A ihned s odporem ucukla. „Zbav se toho hnusu,“ sykla. „Někam ho zahoď! Tamti všichni,“ ukázala na hromadu mrtvol, „to byli bezcenní tupci se zředěnou krví. Dobří jen jako studnice moci. Ale ty, bratříčku, jsi něco úplně jiného.“ Když se na něho upřeně zadívala, spatřil pochutlanský princ v jejích očích zelenkavý dravčí lesk. „Je tady dost srdcí, dost moci pro nás pro oba. A až se změníme, stane se celý svět naší hračkou. Budeme bohy mezi smrtelníky! Veškeré své sny proměníme ve skutečnost!“

Náhle mu chtivě přisála ledové rty k hrudi. S divokou, téměř nezemskou vášní jej líbala, klouzala mu jazykem po kůži, zarývala mu drobné zoubky do masa. Zvolna postupovala vzhůru. Opatrně, aby se nějakou náhodou nedotkla křížku. Jemně mu olízla krk a konečně spojila svá ústa s jeho v chtivém polibku.

Diego se na okamžik poddal volání mořské krve. Chlad sestřina těla, tolik odlišný od tepla obyčejných žen, jej vzrušoval, probouzel chtíč tak palčivý, jaký dosud nikdy nepoznal. Do hrudi ho bodaly hroty jejích ňader, v ústech cítil její jazyk s rozeklanou špičkou. Zoufale toužil setrvat navěky v objetí té pololidské bohyně. Mořská krev v něm vřela, svět se plnil zvuky a barvami, o nichž dosud nevěděl, že existují.

Pak se od něj Orizaba odtáhla. Jen trošičku, rty měla stále jen malý kousek od jeho tváře. „Dávám ti šanci,“ zašeptala. „Tak ji využij! Zřekni se toho hloupého boha, poslechni svou krev! Jinak ti bez slitování vyrvu srdce z těla! Tak co říkáš?“

„Říkám…“

Vyčetla mu to z očí. Pochopila, leč příliš pozdě.

„Sbohem, sestřičko,“ zašeptal s pohledem upřeným kamsi za ni.

Orizaba náhle strnula. Chtěla něco říci, ale slova jí uvízla v hrdle. Z hrudi, přímo mezi drobnými ňadry, jí vykoukl zakrvácený ocelový hrot. Dívka, nabodnutá na čepeli, sebou začala škubat v předsmrtné křeči. Z jejích rtů stekl na Diegovu tvář rudý pramínek. Nepokusil se tu krev setřít. Jen mlčky sledoval, jak hrot meče znovu mizí v prsou jeho sestry a jak z uvolněného otvoru tryská unikající život. Dívčino nelidské srdce ještě chvíli odolávalo. Zvládlo ještě celé tři údery, než se úplně zastavilo. Poté Orizaba znehybněla, její oči zmatněly. Bezvládně se sesunula na zem hned vedle Diega.

Don Cristobal de Moran, pobledlý a s velikou nachovou modřinou na spánku, však zbraň neschoval. Místo toho ji namířil na ležícího pochutlanského prince. Z hrotu meče dopadaly na Diegovu hruď drobounké rubínové kapičky.

„Kdo jsi?“ zeptal se Španěl třesoucím se hlasem. „Proboha, kdo jsi?“

 

VIII.

 

Diega naplnila podivná lhostejnost. Byl natolik otupělý, že již ani nevnímal bolest prýštící ze zlomených žeber, která ho sužovala při každém nadechnutí. Svět mu náhle připadal prázdný a šedivý. Avšak také daleko bezpečnější.

„Proč se ptáš?“ zeptal se bezbarvě. „Vždyť přece znáš odpověď. Jsem tím, čím byla i ona,“ ukázal na mrtvolu své sestry. „Dítětem mořské krve.“

„Co to znamená?“

„Před mnoha věky vystoupili z hlubin oceánu podivné bytosti, poslední z prastaré vymírající rasy. Vládli velikou mocí, znali temná tajemství, jež nikdy neměla padnout do rukou člověka. Přesto však smísili svou krev s lidskou – to proto, aby se mohli jednoho dne obrodit. Děti těchto bytostí i jejich potomci získali po svých nelidských rodičích schopnost ovládat podivné síly. Naneštěstí však také spolu s mořskou krví zdědili i jejich prokletí.“ Diego kývl směrem k míse plné srdcí.

„Byl jsi jedním z nich. Proč jsi tedy usiloval o jejich zničení?“

Diego se nevesele usmál. „Protože jsem křesťan. Stejně jako ty. Zatímco děti mořské krve jsou zrůdným výsledkem nepřirozeného spojení. Oni sami i jejich počínání se protiví všem zákonům – Božím i lidským.“

„Co mám s tebou dělat?“ zavrtěl Cristobal bezradně hlavou. „Je mi jasné, že jsi zabil Andrése, ale předtím jsi v bitvě zachránil život mně i všem mým mužům. V žilách ti koluje prokletá krev, ale přesto nosíš na krku znamení kříže. Co mám s tebou dělat?“

„Zabij mě,“ řekl Diego téměř prosebně. „Rychle. Bez výčitek.“

Španěl chviličku váhal, ale pak zasunul meč do pochvy. „Ne,“ řekl. „Snad bych měl, ale nemohu. Nemohu nad tebou vynést rozsudek. To ponechám v  rukou Božích.“

Nastalo ticho. Modročerný mrak nad jejich hlavami se pozvolna trhal a vítr odnášel jeho cáry kamsi do dáli. Město znovu ozářily sluneční paprsky, avšak jejich zlatavé doteky nedokázaly uhasit požáry ani vrátit životy pobitým obyvatelům.

„Splnil jsi své poslání,“ přerušil mlčení Cristobal. „Jediným dítětem mořské krve v Pochutlanu jsi ty. Co teď budeš dělat?“

Diego se znovu usmál a v jeho úsměvu nebylo ani tentokrát žádné stopy po veselí. Začal se pomaličku zvedat ze země, nevšímavý k neutuchající bolesti. „Jsou… i jiná města. Pochutlan byl jen jedním z mnoha. Dětí mořské krve je stále dost a dost a není nikdo, kdo by jejich krutosti učinil přítrž. Jen já.“

„Chceš se postavit tolika nepřátelům? Sám? A zraněný?“

„Myslíš ta žebra?“ Diego jen mávl rukou. „To nic není. Za den dva srostou a budou zase jako nová. Uzdravuji se rychle, vždyť nejsem člověk. A že na tu cestu vyrazím sám? Bude mě přece doprovázet můj Bůh – ne, Cristobale, nikdy nebudu sám.“

Španěl mlčky přikývl.

„Vůbec nepočítám s tím,“ zahleděl se mu Diego zpytavě do očí, „že bys mě chtěl se svými muži doprovázet.“

„Musím se vrátit zpět na sever,“ opověděl Cristobal vyhýbavě. „Vojáci jsou unavení, navíc jsme měli těžké ztráty. Snad se do těchto míst časem podívám znovu. V čele nové výpravy, početnější a lépe vybavené.“

„Krom toho,“ ušklíbl se Diego, „by se ti asi cestování v mé společnosti příliš nezamlouvalo. Co cítíš, když se na mě podíváš, Cristobale? Strach? Odpor? Lítost? Nebo snad dokonce všechno najednou?“

Španěl neřekl nic. Diego mu však odpověď vyčetl z očí. Nepřekvapila ho. Očekával ji.

„Sbohem, done Cristobale.“

„Hodně štěstí, done Diego.“

Pochutlanský šlechtic již potácivě sestupoval po prvních schodech, když se ještě naposledy otočil. Cristobal de Moran stál na krví zalité plošině pyramidy jako nějaká socha. Pravou rukou zamyšleně přejížděl po jílci meče. Želel snad? Toho, že jej pustil? Nebo toho, že se nevydal na cestu spolu s ním, aby bojoval se zlem – tak, jak si to vždycky přál? To Diego nevěděl, jeho moc asi přece jen nebyla dostatečně veliká.

Nechtěně prudký pohyb způsobil, že sykl bolestí a tiše zaklel. Překvapně si uvědomil, že nadávku pronesl v jazyce mořské krve. Některým věcem nebylo snadné odvyknout. Až nyní si uvědomil, že se hladový oheň v jeho útrobách opět hlásí o potravu. Na okamžik zalitoval vzácných srdcí, jež zanechal na vrcholu pyramidy. Ihned však chvilkovou touhu po návratu potlačil. Nechtěl se sytit před Cristobalovýma očima. Ale až cestou narazí na nějakou osamocenou usedlost… Zachvěl se při představě toho, co tam něj čeká. Odporem? Či snad nedočkavým očekáváním? Opět si nebyl jistý.

Neřekl Cristobalovi všechno, to ani zdaleka. Nepověděl mu o tom, jak skončil jeho kmotr, ctihodný otec Diego. Nevyprávěl o hrůze, jež se mu zračila v očích, když se k němu blížil během jednoho ze svých záchvatů šíleného hladu. A nevyprávěl ani o svých krvavých snech, plných lidských obětí a vyrvaných lidských srdcí. Mořská krev v něm bouřila, sváděla ho, lákala… Náhle si nebyl jistý, proč vlastně touží po záhubě jemu podobných. Nebylo tomu nakonec tak, že jen chtěl získat všechnu moc pro sebe?

Dotek křížku na hrudi ho jako obvykle zbavil veškerých hříšných myšlenek. Cítil však, že je pro něho čím dál těžší odolávat ďáblovu našeptávání, že je čím dál ochotnější uvěřit jeho slibům. Úpěnlivě prosil Boha, aby mu pomohl vytrvat a dokončit své poslání dříve, než nevyhnutelně podlehne netvorovi ve svém nitru. Aby mu dal sílu sprovodit ze světa všechny zbylé děti mořské krve… A po nich sebe.

 

Konstantin Šindelář



Několik slov o

Autor dnešní povídky žije v Pozořicích (u Brna) a pracuje v softwarové firmě. Je ženatý a má dvě malé děti; kromě nich patří mezi jeho koníčky také čtení nejrůznějších knih a badminton. Především začátkem tisíciletí se pravidelně umísťoval v rozličných literárních soutěžích – jeho fantasy povídky vycházely ve sbornících Mlok a Drakobijci i v časopise Pevnost. V poslední době se spíše než vlastnímu psaní věnuje překládání, a to převážně z ruštiny (ruskou fantastikou se zabývá i velká část jeho webových stránek ).

Autor se nám již představil povídkou Starší svět.

 

Obr.: http://darkbeautymag.tumblr.com/post/128301996437/la-piovra-photographer-andrea-koporova