Osmnáct let

Osmnáct let. Daniel se bál, až přijde den, kdy mu bude osmnáct, ale ani se nenadál a doběhl na metu. A moc dobře věděl, co to znamená. Zemře. Stejně jako milióny dalších lidí bude i on sprovozen ze světa látkou, která mu rozpustí mozkové buňky.

Krčil se v šatníku s baseballovou pálkou v ruce a čekal. Ani nevěděl, kolik se jich objevuje normálně, ale pochyboval, že jen jedna. Chytnou si ho těmi svými mechanickými pažemi, jehlou mu proniknou do mozku a vypustí chemickou sloučeninu, která ho zabije.

Jenže on to takhle nechce. Nemůže za to, že je Zbytečný. Měl nadání, měl dvě velká nadání, s nimiž se mohl prosadit, ale ten nahoře nebo prostě někdo nechtěl, aby se tak stalo. Za tohle on nenese zodpovědnost, ovšem to ty, kteří mají záznamy, nezajímá. Prostě se do osmnácti let neprosadil a nestal užitečným a z toho plyne, že má smůlu. Země může zbytečné lidi postrádat. Vlastně musí. Nedělali by nic jiného, než zaplňovali životní prostor těm, co jsou pro civilizaci důležití.

Podíval se na baseballovou pálku a ihned se v něm vzedmula vlna vzteku. On nijak nemohl ovlivnit toho chytráka na motorce, co z nějakého nevysvětlitelného důvodu, nevysvětlitelného hlavně proto, že šlo o instruktora jízdy, nezvládl řízení a prostě Daniela smetl z chodníku a zpřelámal mu celou kostru tak, že si už nikdy baseball nezahrál, ač měl skvělé vyhlídky stát se výborným reprezentantem v tomto sportu. Bohužel štěstí mu nepřálo.

Nezbývalo mu tedy než vyčkávat v šatní skříni, až se objeví mozkové sondy a zbaví Zemi dalšího zbytečného člověka. Daniel se ovšem pokusí udělat vše proto, aby se karta obrátila. Klidně všechny sondy rozmlátí na padrť. Nebude se jen dívat, jak ho chytají paže vznášejících se robotků a jehla mu míří do středu lebky.

Byl v domě sám, ale i přesto nemohl nikam utéct. Rodiče dobře věděli, co přijde v den Danielových osmnáctých narozenin, takže místo oslavy se synem si vyjeli kdovíkam, aby sondám nechali volnou cestu. Samozřejmě sondy nepřijdou dveřmi, které bezpečně zamkli, ale přilétnou oknem, a ač by se mohlo jevit jako skvělý nápad únik právě oknem, Daniel tohle viděl jako poslední možnost. Nešlo by totiž o akci „hop z okna a úprkem přes zahradu pryč“, ale spíše o „hop z okna a volným pádem do útvaru, který z větší výšky může vypadat jako koláč“. Danielovi rodiče koupili domek na vrcholu jednoho z velkých mrakodrapů. Obydlí tvořilo střechu celého gigantu, a když se Daniel podíval ven, jako že na to nyní neměl ani pomyšlení, mohl se kochat krásným výhledem na polovinu města.

Musel se hodně ovládat, aby nevykřikl, když zaslechl mechanické bzučení přímo vedle svého ucha. Sonda se vznášela hned za dveřmi skříně. V záchvatu paniky s představou, že silná jehla provrtává dřevo spolu s jeho lebkou, ze své skrýše vyskočil. Dveřmi šatníku přitom sondu srazil a na pár chvil naprosto vyrušil její senzory. A někdy stačí vážně málo. Právě ta rána bylo to málo. Senzory vyřadil z provozu jen na vteřinku, ale i ta postačovala k tomu, aby sondu nabral zespoda pálkou. Máchnutí bylo pěkně silné, jako za starých časů, kdy odpaloval míče.

Věděl přesně, co dělá. Vlastně spíš doufal, že ví, co dělá, ale výsledek byl přesně takový, jaký očekával. Všechny funkce sondy se vypnuly a ona zůstala bez dalšího pohybu viset ve vzduchu. K zemi se nezřítila jen díky antigravitačním držákům, které pro svůj chod nepotřebovaly žádnou energii.

Jak již bylo zmíněno, Daniel měl dvě nadání. Uměl hrát baseball, ale kromě toho ještě vynikal ve fyzice. Podával si přihlášku na Newtonovu akademii nového tisíciletí, prošel přes pohovor a měl před sebou přijímací zkoušky, jenže řidič motorky si pro své zazmatkování vybral tu nejnevhodnější dobu. Nejnevhodnější pro Daniela. Nehoda se stala týden před zkouškami, a jelikož byl Daniel dva týdny v kómatu se zlomenou páteří a rozdrcenou levou nohou i rukou, nebylo jisté, jestli se ještě vůbec probudí, a pokud ano, zda bude ještě někdy chodit, nemohl přijímací zkoušku stihnout, ani kdyby chtěl sebevíc. A protože se na přijímací řízení nedostavil, neměl už jinou možnost, jak se na Akademii dostat.

V jeden jediný den se mu zhroutil život. Mohl být baseballovým reprezentantem nebo geniálním fyzikem, ale skončil jako Zbytečný, jeden z lidí, které Země nepotřebuje. Ale jelikož jeho talent na fyziku nezakrněl, dokázal z plánů na sondy, které si obstaral na síti, určit jejich slabá místa. Měly jediné, a to na spodku mezi mechanickými chapadly pod místem, odkud se vysouvá smrtící jehla. V této části se soustředilo cosi jako mozek stroje, elektronické spoje komunikující se senzory sondy a s centrem, odkud dostávaly příkazy. Stačil pořádný náraz a elektronika celého robota se vyřadí.

Daniela by zajímalo, jestli konstruktéři na tohle nepřišli nebo si mysleli, že na to nepřijdou oběti. Když ale sonda pohasla a ztichla, všechny myšlenky zastínila vlna euforie. Skákal na místě jako smyslů zbavený a řval radostí.

„Já to věděl! Já to věděl!“ vykřikoval a smál se jako blázen. Přiskočil ke stěně, kde na plakátě visel jeho velký vzor fyzik a matematik Stiffer, kterého obdivoval již od mala.

„Já to věděl, profesore!“ zařval na svůj vzor. „Měl jsem pravdu! A jestli mě dneska ty mrchy nedostanou, slibuju, že zítra jdu na vaší přednášku, co tu máte, a klidně za to zaplatím i ty nehorázný peníze, co chcete!“

Pocit euforie však brzy odezněl. Rychle vystřízlivěl a začal přemýšlet. Úřad užitečnosti si jistě neřekne: „Vyřídil naší sondu, tak ho necháme.“ Ne, pošlou další, a kdyby se mu podařilo zrušit i tu, budou posílat pořád víc a víc. Kolik má času, než se objeví nová, funkční? A nejspíš ne jedna, ale budou ve větším počtu a připravenější. Musí chvátat. Zapojí všechny své mozkové závity a rychle něco vymyslí. Jen tak trčet tu nemůže. Takže co? Musí se nějak dostat pryč. Ale jak? Vyhodit do vzduchu dveře? To mohl i předtím, ale neudělal to. Hlavně proto, že neměl čím. I když možná, kdyby hledal, našel by látky potřebné pro sestavení menší bomby, ale na to teď neměl čas. Co tedy má? Má tu otevřené okno a pod sebou pěkných pár desítek metrů. Bylo šílenství skočit dolů, ale teď mu přibylo něco, co ono šílenství snížilo. Antigravitační držáky v sondě. Ale unesou ho? Sonda je poměrně malá a držáky nemusí být dostatečně silné. Jak to nejjednodušeji zjistí? Prostě si to spočítá! Přidá svou hmotnost k hmotnosti sondy a vypočte potřebnou sílu držáků k dostatečnému zpomalení pádu.

Kalkulace mu netrvala nijak dlouho. Pro Newtonovu akademii by byl skutečným přínosem. Bohužel, měl smůlu.

Podle výsledku, co mu vytanul v mysli, by teoreticky mohl přežít, ale jelikož s sebou chce vzít i baseballovou pálku, která také něco váží, bude muset počítat i s ní. Musí ji několik metrů před dopadem odhodit, jinak by se mohl zabít. Třeba se zabije i tak, ale co? Stejně by ho jinak odpravily sondy.

Daniel se dlouho nerozmýšlel, nemohl ztrácet čas. Obrátil kulové tělo sondy, aby se nemohlo stát, že by nějakým zkratem vyjela z mechanického těla smrtící jehla a zabodla se mu do čela ve chvíli, kdy se bude blížit k zemi. Chytil robotka za dvojici chapadel, jednou rukou zároveň držel pálku. Naposledy se podíval na Stifferův plakát, kde profesor drží holografický projektorek a zasněně se dívá kamsi vzhůru.

„Tak na zítřejší přednášce, profesore!“ zaječel Daniel afektovaně a rozběhl se proti oknu. Skočil do rozličných světel nočního velkoměsta.

Pád nebyl tak pomalý, jak si představoval. Vlasy mu vlály, triko se mu vyhrnulo nahoru, kalhoty se mu třepotaly. Naštěstí mu triko nezabránilo v úplném výhledu. Pod sebe viděl otvorem pro hlavu. Oči musel mít přivřené. I přesto mu slzely. Světla aut, obchodů a pouliční osvětlení mu splynuly v jednu velkou zářivou šmouhu. Padal, sice střemhlav na tvrdou zem, ale cítil se skvěle. Pocity, které nyní zažíval, byly strašné, ale krásné zároveň. Měl chuť se smát i křičet, ale nemohl ani jedno. Neměl pod nohama nic, jen vzduch. Nyní chápal ty šílence, jak jim říkal otec, kteří se vrhali z mostů na hololaně, nebo parašutisty vyskakující z obrovských výšek. Bylo to úžasné! Veškerý strach z něj zmizel a euforie se vrátila. Ještě silnější a divočejší.

Už rozeznával jednotlivé postavy a auta pod sebou. Za chvíli přijde čas pustit pálku. Snad nespadne nikomu na hlavu anebo se při pádu nezlomí. Už nezbyl čas ani na doufání. Povolil sevření prstů a pálka vypadla. A ač by si jeden myslel, že tohle nebylo nejtěžší závaží, Danielův pád se skutečně o něco zpomalil. To už slyšel vyděšené výkřiky lidí na ulici. Nakonec dosedl na chodník poměrně lehce.

Válel se po zemi a smál se jako šílený, až mu z očí tryskaly slzy. Lidé se kolem něj nakupili, ukazovali na něj, mluvili na něj, ukazovali na sondu a snažili se z toho Ikara něco dostat. Daniel ale nebyl schopen slova. Až když se uklidnil a viděl kolem sebe tu spoustu lidí, uvědomil si, že tímhle to nekončí. Jejich bledé obličeje mu prozradily, že je vůbec nevyděsil jeho pád, ale zničená sonda, která se nehybně vznášela ve výšce asi jednoho metru.

„Tos posral!“ zaslechl z davu.

Nerozhlížel se kolem sebe, popadl pálku, která ležela blízko a naštěstí se jí nic nestalo, vyskočil na nohy a jal se prodírat davem. Ani se příliš prodírat nemusel. Lidé mu ustupovali z cesty sami, jako kdyby měl nějakou velmi nakažlivou chorobu. Nedíval se jim do obličejů, tušil, že by v nich spatřil opovržení.

Tihle tak mají kým opovrhovat! Neměli takovou smůlu jako on. Mohl by klidně patřit mezi ně, nebýt toho idiota na motorce. Ale tohle je nezajímalo. Pro ně byl jen další Zbytečný, který to měl schytat. Mozkem mu projede jehla a bude pokoj. Takovéhle ničemy přece Země nepotřebuje!

„Myslíš si, že utečeš daleko?“ Další hlas z davu.

Nic neřekl, ale mohl by utéct kus cesty. Snad. Ve skutečnosti se asi nedostane dál než na nejbližší křižovatku, ale cítil, že by mohl dokázat víc. Tihle lidé na něj budou pokřikovat, ale ani jeden se na něj nevrhne, protože všichni ví, že ho přece dostane sonda.

Tak tohle jsou tedy ti Užiteční? Ti, pro které je Země stvořena? Budou na ty, o nichž nic neví, pokřikovat, myslet si o nich pěkně hnusné věci a možná se jim i vysmívat? Vážně by chtěl v takovém světě zůstat? A nebyl takový sám, ještě předtím, než se mu stala ta nehoda? Nemyslel si o Zbytečných, že jsou jen póvl, který si nic jiného než smrt nezaslouží? Ale co když si někteří zasloužili něco jiného? Co když na tom i jiní byli podobně jako on? To ho tehdy nezajímalo, stejně jako to nezajímá lidi kolem, kteří od něj odstupují jako od prašivého psa. Jeho to však v současnosti velmi zajímá!

Z myšlenek ho vytrhlo rudé světlo. Všiml si ho koutkem oka a když si uvědomil jeho přítomnost, vzhlédl. Šlo o rudé světlo sondy. Blížila se k němu.

„Vidíš? Nikam neutečeš, ty hajzle!“

Abyste se nedivily, vy zrůdy, přimhouřil Daniel oči a rozběhl se proti nalétávající sondě. Ta se asi padesát metrů před ním snesla do výšky jeho ramen. Daniel napřáhl pálku. Už neběžel ulicí v nočním ruchu, stál na domácí metě a připravoval se na nejdůležitější odpal ve svém životě. Tenhle míček prostě musí trefit a jestli nedá homerun, tak se nejmenuje Daniel, není mu osmnáct a není nasraný jako ještě nikdy.

Nadhazovač míček hodil bez falše. Letí přímo, sice trochu výš, ale stejně to bude lahůdka. Tohle rozhodně půjde až za tribuny. Míč byl přesně v místě, kdy musí pálkou máchnout. Učinil tak a trefil. Dal do toho takovou sílu, až se pálka zlomila, vlastně nejen pálka, praskly mu i nikdy pořádně nezhojené kosti v levé ruce, ale stálo mu to za to. Takovýhle odpal se mu ještě nikdy nepodařil.

Z hřiště se vrátil na ulici. Třísky pálky se snášely k zemi, jeho levá ruka volně padala podél těla. Ještě ani necítil bolest. Ale sonda – nebo míč? – dostala co proto. Síla, kterou do ní udeřil, nezničila pouze funkční jednotku, ale také antigravitátory, takže robotek letěl skutečně jako míč. Ocelová chapadla za ním vlála jako stužky na draku. Sonda zmizela kdesi v davu.

Danielovy nohy vypověděly službu, takže přistál na kolenou, přičemž měl co dělat, aby nepoškozenou rukou zabránil zbytku těla ve skácení. Levou rukou však narazil na asfalt a tentokrát už bolest pocítil. Udeřila do něj jako rozjetý kamion s řidičem, který si vůbec žádného nárazu nevšiml, tudíž ani trochu nepřibrzdil. Daniel zvrátil hlavu a křičel do nebes své utrpení.

Tak tady to máš, kamaráde. Moh si bejt možná i druhej Babe Ruth, mít novej rekord v homerunech, vydělávat majlant, nebo by z tebe byl vědátor, co dostane rovnou několik Nobelovek, bejt jako Stiffer, měl si i na tohle, ale mrkni, jak to dopadlo. Klečíš tu uprostřed davu lidí, co ti přejou smrt, ruku máš na sračku a navíc sis zrušil svojí milovanou pálku. Mělo tohle vůbec smysl? Získal jsi něco, cos předtim neměl? Těm lidem kolem je z tebe na nic. Tohle jsi získal, to je pravda, předtim tě ani neznali, byl jsi jim ukradenej, ale teď už o tobě ví a chtěj tě vidět mrtvýho. Taky jsi získal pár minut života navíc, ale ty prožiješ v bolesti. Stálo to aspoň za tohle? Proč si prostě nepřijal, že tady pro tebe není místo? Tenhle svět je pěkně hnusnej a uplatní se jenom ty, co na to maj, a ty, co maj pořádný štěstí, i to k tomu patří. A to tys neměl. Tak mi teda řekni, proč sis prostě nenechal do makovice píchnout tu injekci? Nejspíš bys to ani necítil. Není tohle mnohem horší?

Daniel svěsil hlavu. Už neměl sílu křičet. Už neměl sílu na nic. Uslzenýma očima vzhlédl a spatřil kolem sebe několik rudě svítících sond. Na tváři se mu objevil slabý kyselý úsměv. Oči zavřel a z posledních sil se opatrně zvedal. Stál znovu na nohou, rozpřáhl pravou ruku, rozpřáhl by obě, kdyby to šlo, a zařval, ať si ho vezmou, ať si ho sakra klidně vezmou.

Nic se však nedělo. Jehla nepřicházela. Kolem se začal šířit šum. Až teď mu došlo, že celou dobu bylo ticho.

Otevřel tedy oči. Sondy zůstaly na svých místech v širším kruhu okolo něj, ale jejich barva se změnila z rudé na modrou. Nebyly v pohotovosti.

„Co se to děje?“ slyšel tiché hlasy kolem sebe. „Proč ho nesejmou? Na co čekaj?“

Odpovědi na tyhle otázky by docela rád znal i on sám. Proč to musí protahovat? Levou ruku má v jednom ohni, nemůže se skoro hýbat, aby si ji nějak nezkroutil, tak proč ho prostě nezabijí? A pak mu to secvaklo. Za to, co udělal, musí pykat a trestem pro něj bude tahle bolest. Místo, aby zemřel pěkně v tichu smrtící injekcí, bude si muset vytrpět pořádnou dávku agónie, ať ještě před smrtí pochopí, že s Úřadem užitečnosti si nesmí zahrávat. Veškerá euforie byla pohřbena hluboko pod zem, odkud ji už nikdo nevykope. Teď ho ovládla bezmoc. Bezmoc a nenávist k sobě samému. Proč jen musel dokazovat, že on si nezaslouží smrt, že on nemůže za svou zbytečnost?

Zaslechl za sebou hluk motorů. Pomalu se otočil a sledoval přistávající vznášedlo s logem Úřadu užitečnosti – lidskou lebkou s hřebem v čele. Prostranství se vylidnilo, někteří lidé před vznášedlem utíkali, hlavně ti mladší, kteří ještě nedosáhli osmnácti a nejspíš si nepřipadali dostatečně důležití, ostatní se rozestoupili a napjatě očekávali, co přijde.

Ze vznášedla vystoupil vysoký muž oděný do dlouhého černého kabátu s fialovými pruhy po celé délce rukávů. Na každém rukávu jeden. Daniel ani nemusel vidět třetí pruh na zádech, ani mužův obličej se šikmýma očima a ani jeho dlouhý copánek černých vlasů, aby poznal, o koho jde. Tohohle muže znal každý.

Dlouhán se kolem sebe nerozhlížel. Nezajímali ho čumilové okolo, díval se upřeně do Danielových očí a zastavil se až asi metr před ním.

Teď měl Daniel smrt jistou. Pokud za ním poslali Sandra, Vrchního vymítače Zbytečnosti, neměl naději na přežití. Sandro se staral o ty případy, které byly nějak významné nebo potřebovaly speciální přístup.

Vrchní vymítač ukázal prstem na jednu ze sond a ta se pomalu snesla k Danielově zlámané ruce.

Takže se injekci stejně nevyhne! Všechno, pád z okna, rozlámání pálky a ruky, to bylo jen proto, aby se mohl setkat se Sandrem a sehrát pro kolemjdoucí pěkné divadélko, na které hned tak nezapomenou.

„Neboj se,“ promluvil Vymítač tichým, ale nesmlouvavým hlasem. „Ta injekce ti paralyzuje paži. Když není látka aplikována do mozku, nehrozí ti nebezpečí.“

Daniel na Sandra vykulil oči, ale to už se mu do ruky zabodla jehla a celým tělem mu znovu zacloumala bolest. Obličej se mu zkroutil, pravá paže, celou dobu přibitá do vzduchu, mu poklesla zpět podél těla. Ale najednou byla bolest pryč. Odešla bez rozloučení. Ztratila se jako kapka vody v moři. Než si to Daniel uvědomil, ještě několik vteřin setrval v křečovitém postoji. Teď už se však mohl postavit zpříma, mohl udělat krok, hýbat se bez toho, aniž by každý sebemenší pohyb vnímal jako údery kladivem. Podezíravě se podíval do Sandrových ledových očí.

„Co mi chcete udělat?“

„Nastup si se mnou do vznášedla.“ Od kohokoli jiného by tato slova mohla znít jako prosba, ale vymítač je pronesl jako rozkaz. A kdyby to řekl někdo jiný, možná by se Daniel ptal, proč by tam jako měl jít, ale se Sandrem se nijak přít nemohl. Co Sandro řekl, to musel udělat.

Vymítač se k němu otočil zády a vracel se do vznášedla, Daniel cupital za ním jako poslušný pejsek, levá ruka mu nijak neovládána plandala podél trupu.

Sandro počkal až Daniel nastoupí, až potom si sám sedl do vznášedla, které se odlepilo od země a ochudilo tak publikum o pointu celého příběhu.

Ve vznášedle bylo místo akorát pro dva lidi. Daniel seděl nalevo, Sandro napravo, až nepříjemně blízko. Stroj byl ovládán počítačem, Sandro mu uděloval ústní rozkazy. Jako třeba teď, když mu nařídil zpomalit. Vznášedlo skutečně uposlechlo.

„Co se mnou uděláte? Zabijete mě sám?“

„Já nikdy nikoho nezabíjím. Zbytečné odstraňují vždy sondy.“

„Takže mě vezete někam, kde nebudu moct utíkat?“

Sandro spojil prsty svých rukou, jako kdyby se chtěl modlit.

„Objevil jsi, jak vyřadit sondu. Jak jsi na to přišel?“

„To bylo jasný. V tom místě jsou všechny důležitý součástky, nemohly vydržet prudkej náraz.“

„Ne, to není tak jasné. Ještě nikdo na to nepřišel.“

„Tak jsem první,“ pokrčil Daniel lhostejně ramenem.

„Víš proč na to nikdo nepřišel?“

„Ne.“

„Oni byli Zbyteční.“

„A já snad ne? Poslali jste na mě přece sondu. Jsem taky Zbytečnej.“

„Zbytečný člověk by nedokázal určit, kde má sonda slabé místo. Ty máš nadání. Proč jsi ho nevyužil?“

Daniel se zadíval do Sandrových očí. Pak skrze zuby procedil: „Neměl jsem možnost.“

„Jak to?“

„Vy nemáte moje záznamy?“

„Řekni mi to ty.“

„Sejmula mě motorka. Zpřelámala mě, takže jsem už nemoh hrát baseball, a navíc to bylo těsně před zkouškama na Akademii, takže jsem prošvih i ty. Půl roku jsem nebyl schopnej jedinýho pohybu, ale to nikoho nezajímalo, další šanci už jsem nedostal.“

„To je smůla.“

„Vážně?“ zeptal se Daniel posměšně. „Nechcete to už prostě skončit?“

„Ale ty jsi dokázal poškodit sondu, možná bys dokázal i něco stvořit. Co když skutečně nejsi Zbytečný? Proč bych měl nechat odstranit někoho, kdo je Užitečný?“

„Co mi chcete říct? Že mi jako dáváte šanci?“

Danielovi se zatočila hlava. Skutečně slyšel, co si myslí, že slyšel? Je tu ještě možnost, že zůstane na živu? Že by se mohl stát tím vědcem, kterým chtěl být? Možná nebude mít několik Nobelových cen jako Stiffer, ale mohl by být prospěšný. Teď už tu nebyli žádní hnusní lidé, co by se mu posmívali, to už se stalo tak dávno. Mohl zase žít. Nakonec přece jen bude Užitečný!

„Ano, možná můžeme udělat výjimku a jako osmnáctiletého tě poslat na zkoušky na Newtonovu akademii. Pokud je uděláš, bude tvůj limit prodloužen o tři…“

Sandro se odmlčel. Jako by se zaposlouchal. Daniel si všiml, že má v uchu malé sluchátko, kterým se dorozumívá s někým dalším. Sandrův obličej zkameněl ještě víc než předtím. Pomalu přikývl a potom se podíval zpět do Danielových očí.

„Škoda, že jsi neměl jen jedno nadání, Danieli.“

Daniel se zamračil. „Co tím myslíte?“

„Ten tvůj odpal, při kterém jsi zničil druhou sondu, byl až příliš dobrý.“

„Nechápu.“ Daniel skutečně nechápal, ale neměl dobrý pocit. Najednou měl pocit, že by se to přece jen ještě mohlo nějak pokazit.

„Říká ti něco jméno Leonard Stiffer?“

Daniel přikývl. „Zítra má ve městě přednášku.“

Sandro také přikývlů. „Dnes večer si zašel do divadla Pleasure.“

Daniel zbledl ještě víc. Pleasure bylo divadlo jen kousek od mrakodrapu, kde měl s rodiči dům.

„Představení skončilo několik minut předtím, než jsi vyskočil z okna.“

„Ne,“ vrtěl Daniel hlavou. „Tohle ne.“

„Ale ano. Tebou odpálená sonda Stiffera zabila.“

Daniel stále vrtěl hlavou, ale začínal se navíc usmívat. Úsměv přešel v hlasitý smích.

„Zabil jsi Užitečného. Za to je injekce, Danieli.“

Smích byl ještě hlasitější, ještě šílenější.

„Je mi to líto.“

„Mně… ta… ky…“ dostal ze sebe v záchvatech smíchu.

Vymítač Sandro pronesl jediné slovo. Daniel ani necítil, jak mu do mozku zajela jehla se smrtícím jedem. Během chviličky se jeho mozek stal jen kusem neforemné hmoty uvnitř lebky.

To jediné slovo, které Sandro pronesl, bylo Zbytečný.

 

Martin Štefko



 

Několik slov o

 

Autor je rodákem z Českého Krumlova a věnuje se hlavně tvorbě literatury různých žánrů, ale především s prvky sci-fi, fantastiky, nadpřirozena. Umístil se různých soutěží, hlavně Stříbřitělesklý halmochron, ale jeho největším úspěchem je vydání románů Mrtví kráčí po zemi (2014) a Nikdy se nepřestala usmívat (2015). Zabývá se internetovou publicistikou se zamřením na komiks a film. Na Nevšedním světě již publikoval povídku Co chcete víc.

http://www.martinstefko.cz/

http://www.comics-blog.cz/

 

Obr.: https://cdn3.artstation.com/p/assets/images/images/000/182/147/large/gregory-lebidko-05-uav-01.jpg

Leave a Reply