PAVILÓN ŠELEM

Byl pozdní večer, první máj… Nikoli, ve skutečnosti byla doba kolem oběda a taktéž nikoli prvního, ale osmého. 8. května roku 1945 křesťanského letopočtu.

Jako vždy počátkem května na Petříně rozkvétaly šeříky. Celá stráň byla zbarvená do různých odstínů fialové, mezi nimiž tu a tam probleskovala i bílá, a z této šeříkové záplavy na několika místech vykukovaly něžně růžové sakury a jasně žluté skvrny keřů kvetoucího čilimníku. Toto vše bylo obzvláště dobře vidět z oken pracovny, která se nacházela ve druhém poschodí rohového domu na Smetanově nábřeží.

Majitel tohoto luxusního bytu, nepříliš vysoký muž v perfektně střiženém odpoledním obleku, jehož tmavé vlasy počínaly viditelně šedivět, tento výhled dokázal také náležitě ocenit. Ačkoli měl možnost pozorovat petřínské stráně stejně jako o kousek dál se tyčící Hradčany a pod nimi plynoucí Vltavu ve všech ročních obdobích prakticky denně již celá léta, zdálo se, že se mu ten pohled snad nedokáže omrzet. Opíral se o parapet a zvolna přejížděl svým zrakem rozkvetlý kopec s lanovkou a rozhlednou, kterou sám také mnohokrát navštívil, protože odnikud neměl lepší možnost prohlédnout si toto město, které již dávno začal považovat za svůj domov.

Po chvíli se se stejným zalíbením zadíval na nezaměnitelnou siluetu někdejšího sídla českých králů, kostel svatého Mikuláše, vystupující mezi červenými malostranskými střechami, a rychle ubíhající řeku, ve které se dnešního dne odrážela téměř bezmračná modrá obloha. Polední slunce peřejím mezi Kampou a Karlovým mostem dodávalo přesně tu barvu, kvůli které tato řeka získala básnický přívlastek „stříbropěnná“. Ač nebyl rodilý Pražan, ba dokonce ani Čech, dokázal by se do krve přít s každým, kdo by si dovolil pochybovat o stříbrné barvě peřejí pod jeho okny.

Je tolik jiná… a přece v něčem Dunaji podobná… zasnil se a začal vzpomínat na jinou řeku a především na metropoli, kterou protékala. V tom městě sice prožil nepříliš dlouhý čas, ale přesto těch pár měsíců zcela zásadním způsobem změnilo jeho osud. Ach ano, kdybych tam tehdy nebyl, kdo ví, jak by se to se mnou dále vyvíjelo, napadlo ho. Před jeho vnitřním zrakem se opět objevila zima roku 1913.

Seděl tehdy zamyšlený v jedné z levných hospůdek vídeňské studentské čtvrti. Nebyl v nejlepším rozpoložení, protože peníze z nevelkého dědictví po rodičích již takřka vyčerpal, a umělecká sláva, o které od dětství snil, byla stále v nedohlednu.

„Mohu?“ ozvalo se najednou nad ním.

Než stihl nějak zareagovat, ta žena si odsunula židli a zcela samozřejmě si přisedla. Neměl na ni náladu. Dnešního dne neměl vůbec na nikoho náladu – a na ženskou společnost už dvojnásob ne. Navíc se mu šlapky vždycky hnusily. Jeho nová společnice ovšem na prostitutku nevypadala. Její oblečení bylo od pohledu nesmírně elegantní, a kromě toho z ní vyzařovalo cosi zvláštního. Nesporná autorita. Tahle dáma je zvyklá poroučet, blesklo mu hlavou v okamžiku, kdy k ní zvedl oči. Rovněž zaregistroval něco neobvyklého v jejím přízvuku.

„Pan Morgernstern říkal, že bych vás zde mohla najít,“ pronesla místo pozdravu.

„A proč mě hledáte?“ pronesl s nadějí v hlase, protože zmínila jednoho z mála obchodníků, který byl ochotný pokusit se prodat jeho obrazy.

„Koupila jsem Stephansdom za soumraku a měla bych zájem o další vaše díla. Tak jsem si říkala, že bude lépe dohodnout se přímo s vámi, než nechávat vydělávat překupníkům. Nemáte zde s sebou něco?“

„Já… aaa… ano… mmám…“ rozpaky se zakoktával, když po stole rozkládal své akvarely.

Nevěnovala jim přílišnou pozornost, pouze se stroze zeptala: „Kolik je jich celkem?“

„Pět, madam.“

„V pořádku. Mám zájem o všechny, a tohle…“ zalovila v kabelce a vytáhla několik novotou zářících velkých bankovek, „…je záloha. Omlouvám se, ale nemám ve zvyku s sebou nosit příliš velkou hotovost, proto vám vypíši šek. Padesát zlatých by mohlo být postačující?“

„Padesát zlatých?“ tlumeně vykřikl.

„Já vás nechci ošidit. Jestli se vám to zdá málo, tak…“

„Ale ne, paní… paní…“

„Promiňte,“ skočila mu do řeči. „Nepředstavila jsem se vám. Elizabeth McCarryová. Jsem Američanka. Z New Yorku. Zastupuji jistou obchodní společnost, která má o vaše práce velký zájem.“

„Vy… vy znáte mé obrazy?“ zeptal se překvapeně a pro samý údiv zapomněl na dobré vychování, takže se nepředstavil.

„Zajisté, mladý muži. Jinak bych zde neseděla,“ lakonicky konstatovala. „Takže, když se zase vrátíme k obchodu, bude vám za těchto pět prozatím stačit celkem sedmdesát zlatých?“

„Madam McCarryová, to je přece strašně moc peněz!“

„Jak pro koho,“ usmála se. „Ujišťuji vás, že pro ty, které zastupuji, mají vaše obrazy hodnotu větší, než si vůbec dovedete představit. Takže…“ na chvíli se odmlčela a zkoumavě se na něj zadívala. „Mohu vám teď vypsat šek?“

Nečekala na jeho souhlas, vytáhla šekovou knížku a podivnou stříbřitou patentní tužku, jakou nikdy před tím neviděl. Aniž by se ho zeptala na jméno, začala vyplňovat. Zdá se, že si o mně zjistila úplně všechno, pomyslel si v ten okamžik.

„Prosím,“ podala mu šek, vstala a dodala: „Doufám, že se mohu těšit na další spolupráci. Zde…“ zalovila ještě jednou v kabelce a položila před něj zlacenou kartičku, „…je vizitka hotelu, kde bydlím. Očekávám vás pozítří přesně ve tři hodiny odpoledne, a nezapomeňte s sebou donést vaše další práce.“

Připadalo mu to celé jako neskutečný sen. Po jejím odchodu se téměř štípal, aby se probudil. Ovšem deset zlatých v bankovkách a šek na dalších šedesát byly nezvratným důkazem, že se mu to nezdálo. Protože stále nemohl uvěřit, že by se zrovna na něj konečně usmálo štěstí, notnou dobu se ještě domníval, že by to mohl být nejapný žertík nějakých jeho kumpánů, nebo že si z něj třeba někdo neznámý bůhvíproč vystřelil.

Ovšem, jak záhy zjistil, peníze byly pravé a šek krytý. Po tomto zjištění se nemohl dočkat dne, kdy s deskami plnými svých děl zamířil do hotelu Savoy. Aby určitě schůzku nezmeškal, přišel pro jistotu o půl hodiny dřív, takže notnou chvíli okouněl na recepci a zíral na přepych kolem sebe. Jeho mírně ošuntělé šaty ani ty velké desky se ovšem portýrovi moc nezamlouvaly, takže byl málem z hotelu vyhozen. Těsně před tím, než se tak stalo, seběhla po schodišti paní McCarryová a ostře proti tomu zasáhla. Od tohoto momentu se k němu veškerý personál hotelu začal chovat nesmírně uctivě.

Tato změna jako kdyby předznamenala celkový obrat v jeho životě. Paní McCarryová nebyla nikým jiným, než ráznou a energickou obchodnicí, ovšem nesnažila se ani předstírat, že je něčím více. Netvářila se, že umění rozumí nebo se o ně zajímá. Z jejího chování vyplývalo, že jeho práce ten, kterého zastupuje, zkrátka považuje za výtečnou investici. Nic více a nic méně. Spočítala kusy, jako kdyby jí prodával housky, a vypsala šeky na částky, o kterých se mu ani nesnilo. Aniž sám věděl proč, během těch několika desítek minut, co spolu seděli v hotelové restauraci, se jí svěřil se svými sny. Ačkoli by mohl vlastně považovat za pro sebe poněkud urážlivé, že jeho dílům, na kterých si tolik zakládal, věnovala jen velmi letmý pohled. Vyzařovalo z ní prostě cosi, co ho nutilo jí důvěřovat.

A dobře jsem udělal, napadlo ho, když se podíval kolem sebe i na město pod sebou. Jeho pracovna byla zařízena s neokázalou elegancí, ze které bylo ale na první pohled patrné, že patří člověku bezesporu zámožnému. O tom, že je dnes i na pražské poměry někým, svědčila ostatně i jeho adresa – pouze ti nejbohatší a nejvýznamnější se mohli ze svých oken kochat pohledem na hlavní dominanty metropole.

Ta dáma byla typická Američanka, vzpomínal dál, přistupovala k životu nesmírně pragmaticky, a zároveň pro ni nic nebylo problémem. Na mé vyprávění o neúspěšných pokusech o přijetí na vídeňskou výtvarnou akademii pouze suše konstatovala, že proč to nezkusím v New Yorku. Aniž jsem sám věděl, jak to bylo tak rychle možné, vzpomínal dál, za pár týdnů jsem už sestupoval po schůdkách zaoceánského parníku v newyorkském přístavu.

Ani přijetí ke studiu architektury, pro kterou se nakonec i na její radu rozhodl, nebylo najednou ničím komplikovaným. Studia mu rychle ubíhala, přivydělával si při nich také svými akvarely, které od něj jeho neznámý mecenáš stále pravidelně odebíral prostřednictvím paní McCarryové. Kvůli návalu práce tak jen velmi okrajově zaznamenal, že v Evropě prý snad vypukla nějaká válka. Dokonce mu jeho utajený příznivec, kterého paní McCarryová zastupovala, v předposledním ročníku nějak zařídil práci ve firmě jeho krajana Hübla, který se za dvacet let od svého příchodu za „Velkou louži“ stal jedním z předních newyorských architektů. Svého nového pomocníka si jen chválil, proto mu po promoci nabídl, aby se s ním vrátil zpět do Evropy.

Pamatuji si to, jako by to bylo dnes, vzpomněl si. Šéf přišel na mou promoci a hned na promoční hostině mi sdělil, že jeho firma zde v USA končí.

„Ale proč? Na co chcete pokoušet osud a jít do nejistoty?“ nechápal tehdy. „Vždyť jste tady přece dobře zavedený a daří se vám skvěle.“

„To ano, ale myslím, že moje vlast mě potřebuje. Nová republika bude potřebovat všechny své schopné lidi.“

„Nová republika?“ neměl vůbec ponětí, o čem pan Hübl mluví.

„Mladý muži, taky byste se kromě práce a umění měl zajímat i o jiné věci. Pak by vám neuniklo, že mapa Evropy vypadá úplně jinak, než jak jste ji znal. Na troskách bývalé podunajské monarchie vznikla Československá republika, a já proto přesidluji se svou firmou do Prahy. Se stanovením definitivního data odjezdu jsem čekal do vaší promoce jen proto, že jste jeden z nejschopnějších pomocníků, jaké jsem kdy měl. Takže bych byl rád, kdybyste se mnou pracoval i nadále. A nemusíte mít strach, o zakázky ani v Praze jistě nouze nebude.“

Málem mu zaskočil v krku dezert. Bylo to na něj všechno moc rychlé, ale naštěstí mu jeho zaměstnavatel dal týden na rozmyšlenou. Znovu se poradil se svým „orákulem“, paní McCarryovou, a nakonec po zvážení všech pro a proti uznal, že přesídlení do Prahy vůbec není špatný nápad.

Jak by taky mohl být, usmál se při té vzpomínce. Těžko bych na tom mohl být lépe, než jsem dnes. Znovu se zálibně rozhlédl po pokoji, a hlavou se mu jako v bláznivém kaleidoskopu začaly míhat útržky z událostí dalších dvaceti let, které rozhodly o tom, že je nyní tím, kým je. Zařizování kanceláře v Praze… prvních pár neúspěšných veřejných soutěží… zcela náhodně přečtený novinový článek o tom, že zlínský „král ševců“ Tomáš Baťa chce postavit nový obchodní dům v Brně, a jeho ztřeštěný nápad poslat mu svůj velmi netradiční návrh jeho řešení…

A pak to přišlo!!! Vzpomněl si na ten osudový okamžik. Úspěch, obrovský úspěch, o jakém se mi vždy zdálo! Baťovi se jeho nákresy líbily natolik, že mu bez vypisování soutěží zadal ihned kromě toho brněnského i návrhy dalších svých plánovaných obchodních domů a dokonce též nové budovy Školy práce ve Zlíně. Téměř přes noc se stal módním architektem, o jehož práci měli zájem přední českoslovenští podnikatelé, a nedlouho poté se přihlásily i spolky, obce a další veřejné korporace. Během necelých deseti let se ze společníka pana Hübla stal majoritním vlastníkem firmy, ve které kdysi začínal jako student na výpomoc, a málokteré město by si dovolilo při vypisování veřejné soutěže na projekt nové radnice, školy nebo nádraží jej s touto nabídkou neobeslat.

Ano, čas utíkal rychleji, než voda ve Vltavě, zahleděl se zamyšleně do vln pod svými okny, a já se znal s kdekterým významným člověkem politiky nevyjímaje. Jenom mně samotnému politika stále nic moc neříkala, malinko se pousmál, když si vzpomněl, jak poprvé odmítl kandidaturu do parlamentu za německou křesťanskou stranu. Připadalo mu nesmyslné ztrácet čas hádáním se ve sněmovně, a tak se vymluvil na množství práce, kvůli které by se nemohl poslaneckému mandátu náležitě věnovat.

Kdo ví, měl jsem to možná tehdy vzít, třeba bych byl dnes ministr, zasmál se sám pro sebe. Připadalo mu to jako velmi dobrý vtip, protože jestli o něco opravdu nestál, bylo to podobné křeslo. Byl toho názoru, že politické posty se získávají špinavými čachry, které se učit nehodlal, a navíc mu na tom všem vadilo snad ještě více to, že o nich místo skutečných znalostí a talentu rozhodovaly stranické sekretariáty. Nemluvě o tom drobném „detailu“, že se mu nezdálo, že by po politicích – na rozdíl od architektů – zůstávaly na světě nějaké trvalé, lidem užitečné hodnoty.

Z prakticky stejných důvodů a s podobným zdvořilým zdůvodněním svého „ne“ dlouho odmítal i nabídky na kandidaturu aspoň v místních volbách, které se s železnou pravidelností opakovaly. Stále slýchal to samé: je považován za slušného a nesmírně schopného člověka, je dosti oblíbený i mezi českou většinou, tak proč ne?

Voda v řece ubíhala rychle pod Karlův most a od něj dál a dál, až se kdesi na obzoru valila k Tróji, k níž se nyní dobraly i jeho myšlenky. Konkrétně k místu, které měl z celé Prahy nejraději, místní zoo. Nedlouho po svém příjezdu do Prahy se zapojil do práce Spolku přátel pražské zoologické zahrady. Jak rostly jeho příjmy, snažil se přispívat stále většími a většími dary a nakonec… Nakonec mě přátelé ze spolku přece jen přesvědčili, abych se do místní politiky pustil, přiznal si. Tak dlouho do mě hučeli… přihladil si vlasy na čele, až se ze mě stal pražský radní.

Od počátku jim tvrdil, že do toho jde pouze kvůli podpoře rozvoje své milované zoo – a byla to vlastně i pravda. Nebylo ovšem vůbec snadné přesvědčit ostatní na magistrátu, aby do ní kromě soukromníků začalo pořádně investovat i město. Jedno funkční období na to nestačilo, tak se nechal zvolit i podruhé, potřetí…

A dnešek je vlastně výsledkem mého celoživotního snažení, blesklo mu hlavou. Nejen ve městech a na vesnicích, ale i v pražské zoo po mně něco zbude, něco, na co mohu být hrdý a co přečká i mou smrt, pomyslel si s nesmírným uspokojením.

Věnoval poslední pohled panoramatu za oknem a pohlédl na hodinky. Je nejvyšší čas, uvědomil si a zazvonil na svého šoféra.

Pravdou bylo ovšem spíš to, že obecně nesnášel pozdní příchody, a na slavnostní otevření nového pavilónu šelem, jehož stavbu inicioval, na magistrátu prosadil a nakonec i bez nároku na honorář jeho budovu navrhl, nechtěl přijít pozdě ani náhodou. Takže nebylo divu, že dorazil s velkým předstihem. Přesto tam už někteří členové spolku byli, a také se k němu hned, jak vystoupil z vozu, z dálky hnala vysoká tmavovláska, která mu připadala důvěrně známá.

To přece… to přece není možné, zapochyboval o svých smyslech. Paní McCarryová přece dnes už nemůže takhle mladistvě vypadat. Ovšem ať chtěl nebo ne, ta na první pohled dosti mladá žena, která k němu kráčela, jako by jí z oka vypadla. Jen měla pochopitelně místo secesních kudrlinek na hlavě hladké mikádo a energicky si to rázovala v kalhotovém kostýmu, který po vzoru slavné Marléne Dietrichové nosily všechny mladé dámy té doby.

Ale stejně, protřel si ještě jednou oči, musí to být ona. Ta postava, to držení těla… je to ona! Tehdy by mě to nenapadlo ani náhodou, žena v kalhotách byla něco nepředstavitelného, ale když ji tu teď tak vidím, je mi jasné, že ona v nich byla nejspíš zvyklá chodit pravidelně už tehdy. No, to jsou ty Američanky, vždycky musejí být o pěkných pár let před námi, v duchu nad tím mávl rukou. Ale, zamyslel se ještě, jak jen to dělá, že pořád vypadá tak báječně?

Víc si pomyslet nestihl, protože příchozí už stála u něj. Aniž by se svou dosti rychlou chůzí zadýchala, promluvila na něj tou tak důvěrně mu známou výtečnou němčinou s nepatrným cizím přízvukem, co si vryl do paměti již tehdy ve Vídni: „Mám vám vyřídit pozdravy od maminky. Na cestu přes oceán se ve svém věku přece jen necítí, ale poslala mě, abych vám vzkázala, že na vás myslí a váš úspěch ji těší. A já sama jsem velmi ráda, že vás konečně poznám osobně. Tolik mi toho o vás vypravovala!“

Při rozhovoru s ní měl stále pocit, jako by mluvil s její matkou. Stejná intonace, mimika, gesta… a kromě toho se mu zdálo téměř nemožné, aby osoba, která ho zná pouze z vyprávění, o něm mohla tolik vědět. Po odjezdu z New Yorku si s paní McCarryovou poměrně často psali, ale osobně se od té doby již neviděli. Bylo to až zvláštní, že s ním stále udržovala čilou korespondenci, ačkoli pro nával práce nakonec malovat úplně přestal a neslyšel ani, že by se jeho „hříšky mládí“, jak nyní své obrazy žertem nazýval, dražily ve světových aukčních síních za horentní částky.

Ten spekulant, kterého zastupovala, na mně nejspíš hodně prodělal, myslíval si mnohokrát, ale zdvořilost mu nikdy nedovolila se na to v některém dopise zeptat, byť i nepřímo. Také nyní při hovoru s její dcerou se úporně snažil tomuto ožehavému tématu vyhnout. Kupodivu s tím znenadání přišla sama. Najednou se na něj upřeně zadívala a pronesla větu, kterou nechápal: „Nikdy byste neuvěřil, že jste pro nás byl tou nejlepší možnou investicí.“

„Jak to myslíte, slečno?“

„To bych asi nikdy ani vám ani nikomu jinému nevysvětlila,“ usmála se a obrátila se k hloučku jeho přátel, kteří se kolem nich během jejich rozhovoru seskupili. Během kratičkého okamžiku se jí pak podařilo tuto svou poznámku dokonale zamluvit.

Byl příliš zabraný do rozmluvy s přáteli, a navíc mu její pythická slova stále nešla z hlavy, proto si nakonec málem ani nevšiml, že za malou chvíli začíná oficiální otevření pavilónu šelem. Sešla se k němu opravdu vybraná společnost – prakticky každý, kdo v Praze něco znamenal nebo se aspoň domníval, že něco znamená, v čele s primátorem, dále zástupci Karlovy univerzity, rozličných spolků, členové parlamentu, několik ministrů a s mírným zpožděním i sám prezident Jan Masaryk. Se svou obvyklou žoviálností předem odmítal jak přednést projev tak slavnostně přestřihnout pásku. Nechal se slyšet, že prý na nově otvíraném pavilónu šelem nemá sebemenší zásluhu, takže tato čestná úloha prý musí náležet těm, co si to opravdu zaslouží. Spolek přátel pražské zoologické zahrady jej dlouze přesvědčoval, aby aspoň tu pásku přestřihl.

„Jestli si myslíte, že to těm pardálům a tygrům udělá větší radost, tak prosím, ale mluvit nic nebudu,“ došla jim nakonec na jejich úpěnlivé prosby z Hradu odpověď.

Takže to dopadlo tak, že kromě pražského primátora a ředitele zoo má jako třetí a poslední promluvit právě on. Ačkoli si za ta léta v místní politice přece jen zvykl na veřejné vystupování a byl považován i za dosti dobrého řečníka, přece jen tentokrát si svou řeč k této příležitosti připravoval nekonečně dlouho a nesmírně pečlivě.

„Mé rukopisy, nečitelné, plné škrtů…“ napsal kdysi o sobě Jean Jacques Rousseau, a přesně tato charakteristika by seděla na to, jak originál jeho týdny chystaného projevu vypadal. Přepisoval jej snad padesátkrát, a stále mu na něm nebylo něco dobré, pořád se mu zdálo, že to není přesně to, co by chtěl vyjádřit právě v tento den, který považoval snad za nejdůležitější úspěch svého života. Takže jak tak stál na tribuně a poslouchal své předřečníky, začínal pozvolna trpět značnou trémou a nervózně se vracel k myšlence, jestli by snad ještě teď na poslední chvíli na svém proslovu neměl něco změnit. Nedostal k tomu ale již žádný čas. Ředitel pražské zoo právě končil ten svůj.

Posledními větami jej zároveň jako dalšího řečníka uváděl: „A nyní velice rád předávám slovo svému dlouholetému příteli a zároveň muži, který má na dnešním dni největší zásluhy. Byl to právě on, kdo pro naši zahradu doslova vybojoval výstavbu moderního pavilónu šelem světové úrovně a zároveň se skvěle zhostil vytvoření jeho – jak sami za chvíli uvidíte – zcela unikátní podoby. Dámy a pánové, čestný předseda Spolku přátel pražské zoologické zahrady, pan Adolf Hitler.“

Darth Zira



Několik slov o

Scarlett Rauschgoldová, mezi scifisty známější jako Darth Zira, původně specialistka na mezinárodní právo, která ovšem na počátku tohoto tisíciletí totálně propadla sci-fi – a začala aktivně přednášet na conech (srazech fanoušků sci-fi a fantasy), organizovat a porotcovat sci-fi a fantasy literární soutěže, editovat sborníky povídek těchto žánrů a sci-fi a fantasy díla překládat do češtiny, což vše vedlo až k tomu, že se dnes živí jako literární redaktorka nakladatelství Beletris a šéfredaktorka e-zinu Lemurie.

Sci-fi a fantasy povídky samozřejmě už třináct let také sama píše. Více než třicet jich bylo opublikováno v různých sbornících, časopisech, fanzinech a e-zinech nebo odvysíláno v rozhlase (stanice Leonardo). V roce 2015 jí vyšla reprezentativní povídková sbírka Non serviam.

Jejím oblíbeným žánrem je alternativní historie, což je vidět jak na povídce dnešní, tak na povídkách předchozích Hazardéři , Elixír mládí., Dobrá radaPia fraus.

http://www.beletris.cz/e-shop/knihy/150-non-serviam-scarlett-rauschgoldova-9788075200280.html

 www.lemurie.eu

 www.beletris.cz

 

Obr.: http://www.denik.cz/olomoucky-kraj/lvice-z-olomoucke-zoo-stehuji-pryc-na-rozloucenou-zdemolovaly-darek-20140120-uo4.html

Leave a Reply