Zákon smyčky

„Jednou zestárneš nebo onemocníš. Pak tě dostanu,“ zachrčí  Nyru, než zdechne. Už bylo na čase. Když někoho rozstřílíte na hadry, měl by mít dost slušnosti, aby dál neprudil a jednoduše chcípl.

Rozhlížím se. Z výpravy nezůstal naživu nikdo. Sněhový vločky dopadaj na mrtvý těla, získávaj karmínovou barvu. Z tý se postupně stane růžová, až nakonec všechno pokryje sníh. Fajn. Máme uklizeno. Najdou je nejdřív na jaře, který ale nebylo už několik let. Stejně jako léto a podzim.

Pokud je ovšem nevytahaj z provizorních mrazivých hrobů lední medvědi.

Z ukořistěných zásob budu žít hodně dlouho. Myslete si, co chcete, ale tohle byl dobrej tah, nechat se najmout jako průvodce, když víte, že po vás jdou. Obchodníci a ochranka bojovali statečně, do posledního dechu. Budiž jim ledovec lehkej.

Dvanáct hodin. Přesně tolik času mám. Osada s poetickým názvem Podebraná pata, kam chci jet, je odtud nějakých pětadvacet kiláků. Na sněžným skútru to zvládnu za slabý dvě hodinky. I se třema přívěsama. V prvním mám svoje věci, přidám to, co bych mohl potřebovat. Do dvou dalších pak naskládám matroš s co největší hodnotou. Pohonný hmoty, zbraně, munici a jídlo. Vařiče, kožešiny, oblečení, mačky, lana, cepíny. Za to mi v Patě utrhaj ruce.

Doufám, že jen obrazně.

 

Luxus v podobě sálavýho tepla krbu uspává. Sedím v zaplivaným, ale vyhřátým pajzlu U Zmrzlý makrely, na pomyslným konci světa. Stěny křičej po vymalování, strop je černej od kouře, ale po dlouhý době je to první místo, kde není kosa. Jsem tady jedinej host a vládne tu božskej klid. Horká polívka hřeje v žaludku.

„Budete chtít něco dalšího?“ chce vědět tlustá hospodská, když sbírá tác, talíř a lžíci.

„Kořalku a cigarety, máte?“

„Jistě!“

Skutečná civilizace! Wau. Na jiných místech to není zas tak běžnej artikl.

„Marlbora nebo LM? K pití je rum, vodka, bourbon, koňak, whiskey.“

Takhle vypadá ráj. Dobře zásobovanej. Jsem těžce ve vatě, ceny proto řešit nehodlám. Odsouzenci na smrt si koneckonců nemaj důvod cokoliv odpírat.

„Koňak. Hennessy. A Marlbora,“ volím klasiku. „Jo, plus jeden doutník, prosím.“

„Hned to bude, pane.“

Když odchází vyplnit objednávku, vrtí u toho rozměrným zadkem.

 

Vím, že bych měl zase vypadnout na Pláně. Co nejdřív. Protože tam nerostou stromy, ani nic jim podobnýho. Tak strašně se mi nechce zpátky do sněhových závějí a mrazivýho vichru, kde vám jedinou společnost dělaj polární lišky.

Koukám na svůj odraz v kouřovým skle integrální helmy položený na stole. Jsem zarostej a hodně pohublej. Možná i šedivěj, ale jako blonďák mám výhodu, že to není tak moc vidět. Dny, který jsem za poslední půl rok strávil jinak než venku, bych spočítal na prstech jedný ruky. Vlastní máma by mě sotva poznala. A kdyby jo, asi by to obrečela.

Dal jsem po příjezdu místním harantům tři zlatý, aby mi řekli, kdyby viděli něco neobvyklýho. Není to sice zárukou klidu, ale já tak moc chci strávit jeden den odpočinkem. S dámskou společností. A vyspat se v normální posteli. Zvláštní, jaký maličkosti jsou nakonec středobodem mýho soukromýho vesmíru. Zbývá osm hodin. Nic moc.

Piju čtvrtýho panáka, když vrznou dveře. Nenápadně dám ruku na bouchačku a odjistím. Vždycky si sedám čelem ke vchodu. Když už teda zavítám mezi lidi. Nikdy nevíte, kdo přijde. Nadbytečný věci jsou prodaný, koupil je všechny místní kšeftman a udělal mi fakt solidní nabídku. Mám tak u sebe dost velkou sumu. A to nepočítám hotovost, kterou si vezli obchodníci. To taky nebyla zrovna zanedbatelná částka.

Někdo by mohl na ty prachy dostat zálusk.

 

Příchozí je žena. Když si stáhne kožešinou lemovanou kapuci, zjistím, že dokonce krásná. Míří přímo ke mně. Slyším hostinskou, jak tiše odfrkne. Pohrdlivě.

„Dobrý den, mohu si přisednout?“ Rozepne kožich, pod ním spatřím rudé šaty. Ajaj. Spolknu rychle poznámku o dostatku židlí kdekoliv jinde v místnosti. Přikývnu.

Usadí se, nohu dá přes nohu. Sakra. Je fakt kus. A já ženskou měl naposled ani nepamatuju.

„Ahoj, jmenuji se Emma. Nebudeme chodit kolem horké kaše. Jsme oba dospělí a čas jsou peníze,“ usměje se. Zuby má bílý, což v dobách nukleární zimy po Třetí světový válce není vůbec běžný. Nemluvě o mejkapu, rtěnce a parfému. Bude mít i oholený nohy? „Nemáte zájem o trochu zábavy ve dvou?“ zavrní.

Jakoby unaveně zívne, ruce dá za hlavu a protáhne se. Bože můj, ty kozy! Když dám narovinu otázku za kolik, naštve ji to?

Ne. Vzala to v pohodě.

 

Já se zas na oplátku neurazil, když si řekla o sumu, za kterou bych si mohl koupit fungl novou atomovou ponorku nebo letadlovou loď. Funkční. I s posádkou a čínským kuchařem k tomu. Nakonec dodala, že mi moc ráda splní jakékoliv přání. Prej jí ho můžu strčit, kam a kolikrát jen budu chtít. Za ty prachy, aby ještě dělala drahoty.

Platím. Majitelka Zmrzlý makrely je viditelně nakrknutá. Po předchozích úsměvech a vlídnosti ani stopa. Asi ze mě chtěla vyrazit víc. Smůla. Stejně jí nechávám dýško. Velký. Z cizího krev holt neteče. I když, jak kdy. Některý slovní spojení by se neměly brát doslova.

Než dojdu s Emmou k mýmu skútru, projedou po hlavní a vlastně i jediný ulici saně se psím spřežením. Mávnutím pozdravím dva dědky zachumlaný až po nos, co klábosej nedaleko. Tuberácky zachrchlaj odpověď. Z dálky slyším povykovat děcka. Kdyby to tak vydrželo navěky.

Rychlým pohledem zkontroluju okolí. Vím, že mám ještě dost času, ale zvyk je železná košile. Nebo ještě líp, neprůstřelná vesta.

Zaparkuju u vilky na konci tý jejich jednoproudý autostrády. Zasněžená střecha, modrý zdi a k tomu samostmívací okna. Pozve mě dál. Uvnitř je to samý dřevo a koberce, všude až úzkostný pořádek. Svlíknu se a jako první věc zamířím do sprchy. Teplá voda! Můj ty bože! Vychutnávám si to. Když mi Emma přijde umejt záda, je po dlouhý době zase svět krásnej.

Skoro tak jako ty její luxusní prsa, stehna a zadek.

 

Budík na hodinkách zapípá. Chvíli mi trvá, než zjistím, kde jsem. Postel. Teplo. Potemnělý pokoj. Podebraná pata. Aha. Posadím se. Emma stojí přede mnou. Saténová rudá košilka stěží zakrývá klín. Zvednu hlavu. Horní část je z černý krajkoviny a vypadá hezky plná. Černovláska se otočí zády, pak si klekne. Mašlička na šíji přímo vybízí k tomu ji rozvázat.

Mám dvě hodiny fóra. Takže není co řešit. Zatáhnu za oba konce najednou a pustím je. Vzápětí ten hezkej, ale otravnej kus oblečení podlehne zemský gravitaci. Napadne mě, že to je poslední věc, která na tomhle světě funguje, jak má. Mýlím se.

Emma mě vzápětí přesvědčí, že i ženská přitažlivost dosud funguje bezchybně.

 

Pohladím hebký voňavý vlasy a povzdechnu si. Ty hezký věci končej vždycky strašně rychle. Moje milenka se dotkne prstem náhrdelníku z medvědích drápů, kterej nosím.

„Všimla jsem si, žes ho nesundal ani ve sprše. Musí pro tebe hodně znamenat,“ řekne.

„Jo, je od mýho nejlepšího přítele.“

„On je lovec?“

„Vlastně ano. Sice medvědy normálně neloví, ale tenhle mu vlez do cesty a chtěl se prát.“

„Jak to dopadlo?“

„Zastihl kamaráda ve špatný náladě.“

Emma se rozesměje. Sedne si na mě a odhodí vlasy, abych měl výhled na její hrudník.

„Jak hodně spěcháš?“

„Tak moc zase ne.“

 

Podebranou patu opustím, až když je tma. Což není nic divnýho, protože dny jsou tu fakt krátký. Vyjedu na nejbližší kopec a čekám na znamení. Dal bych si cigáro, ale fouká tak, že si o tom můžu nechat zdát. Na severozápadu se objeví polární záře. Nastartuju skútr a vydám se opačným směrem. I přes hluk větru a řev motoru uslyším dunivý zvuk. Otočím se.

Silueta velkýho zvířete s jezdcem se rýsuje na pozadí aurora borealis. Přidám plyn a vytočím motor do obrátek. Tohle je dobrej stroj. Vyhřívaný rukojeti i sedadlo, maximálka kolem dvouset v hodině. Nechám ukazatel zastavit na stotřicítce, což v pohodě stačí, abych získal náskok a připravil vše potřebný. Mám v tom ostatně praxi. Tentokrát se na to fakt těším.

Nyru bude překvapenej. S kulometem ještě tu čest neměl.

 

Vložím si do pusy další kousek sněhu. U Jægerkorpset nás učili, že tohle dělal nějakej Fin, když v zimní válce jako sniper čekal na Rusáky. Prej pak nedojde k vysrážení dechu v mrazivým prostředí. Na jméno toho maníka si nevzpomenu, ale říkali mu Bílá smrt.

Vítr už dávno zahladil stopy po pásech skútru.  Nyru si dává na čas. Netrápí mě to. On se ten jeho mamut nepohybuje nijak rychle. Myslím vzhledem k motorizovanýmu člověku. Pěšky máte co dělat, abyste udrželi dištanc. A vůbec. Než jsem zjistil, jak to vlastně funguje, dočkal jsem se pár nehezkých překvapení.

Snaha zabít mýho pronásledovatele co nejdřív se ukázala jako špatná strategie. Polární záři ve dne přehlídnete spíš než v noci. Že pak může dojít k ošklivýmu překvápku, je nasnadě. Stejně tak pokus vzít roha a snažit se něco nahnat, abyste si odpočinuli. Tenkrát jsem jel několik hodin, chystal se utábořit s myšlenkou, že Nyru je dobrých sto kiláků vzadu. Došlo však k trapnýmu posunu, či čemu a najednou mi zase dejchal na záda. Takže maximální odstup, co si můžu dovolit, aby ho to neteleportovalo do mý blízkosti, bejvá kolem dvaceti třiceti kiláků.

Ten jeho chlupatej slon zvládne na krátkou vzdálenost, logicky mimo obec, vyvinout až čtyřicítku. A asi i musí podle pravidel mamutího provozu troubit na křižovatkách, protože takovej zvuk nic jinýho nevydává.

Sundám palčáky, odjistím a dám prst na spoušť.

 

Zapřu MG3, vyráběný v licenci německýho Rheinmetallu, pevnějc do ramene. Už mám cíl v mířidlech. Sníh, smýkanej po pláni větrem, vzorně skryl skútr i moje pečlivě zbudovaný stanoviště v prohlubni. Mamut troubí, jako by měl místo chobotu trubku z Jericha, a řítí se vpřed. Přímo na mě. Nechci věřit, že by dokázal zavětřit lidskej pach na takovou vzdálenost, ale lokalizace mu vychází na sto procent.

Kulomet zaštěká. Mířím na přední nohu zvířete v místě, kde se napojuje na hruď. Těžkotonážní chlupatec udělá kotoul přes hlavu, za který by na základce dostal nejlíp tři mínus. S odřenýma ušima. Holt dělat tělocvik, když máte kly, nejde dvakrát dobře. Když se zvířený sníh a ledová tříšť usadí, jdu to omrknout. Výsledek předčí očekávání.

Mamut je tuhej a  Nyru zaklíněnej pod ním. Nevypadá vůbec dobře.

To si můžeme říct na rovinu.

 

„To bylo moc chytré, Kime Jensene,“ ozve se mi v hlavě Nyrův telepatický hlas. On vlastně asi ani mluvit nemůže. Díky klům, co mu vyrůstaj ze spodní čelisti, dost připomíná toho svýho mamuta. Nebo divoký prase. Jenže to nemá tři metry, nechodí po dvou a nebývá oblečený do kůže z ledního medvěda. Teda, fosilní chobotnatci taky ne, ale je vám jasný, jak to myslím.

K čemu Nyrua nejlíp přirovnat? Gigantopithecus po chemoterapii? Nic lepšího nevymyslím, navíc to celkem sedí. Krom toho si myslím, že nejsem první, koho měl ulovit. Ten kožich, co má… jasně, taky mě to napadlo. Kde asi maj podle vás původ pověsti o Yettim? He?

Jo, první setkání s mým pronásledovatelem byl šok. Nejsem zrovna drobek, ale mít metr devadesát je v tomhle případě poněkud nedostatečný.

„Dík,“ odpovím. Sáhnu do kapsy a vyndám doutník koupenej U Zmrzlý makrely. Naštěstí jsme na závětrný straně praslona. Zapálený tabákový výrobek vložím Nyruovi do ruky. No, krom ní a hlavy mu zpod mamuta stejně nic jinýho nevyčuhuje.

„To už je zase výročí?“ zeptá se a slastně potáhne.

Přikývnu. „Kulatý, pětistý setkání.“

„Vydržels nejdéle ze všech. Jsi umanutý a odolný.“

Za tu dobu se mezi námi vyvinulo i něco jako kamarádství. Holt lepší upřímný soupeř než falešnej přítel.

„Nakonec vyhraješ. Zákon smyčky je neúprosný. Kdo má viset se neutopí…“

„…ani kdyby šla voda přes šibenici,“ dokončí  Nyru. Vykašle krev.

„Nebolí to?“ chci vědět.

„Ne. Já nejsem tím, kdo je trestaný.“

No jasně, jen mi to připomeň.

Počkám, až dokouří a zahodí zbytek doutníku.

„Ukonči to, prosím.“

„Dobře. Za dvanáct hodin zase ahoj.“

Odpověď už neslyším. Zanikne v řevu strojní pušky.

 

Valím si to kilem vpřed. Myslím na Emmu. Konkrétně její boky, vlasy a… do toho vám nic není. Projedu řídkou mlhou. Času mám hafo, náladu skvělou. Nevydrží to ale dlouho. Najednou si uvědomím, že jsem udělal neskutečnou hloupost. Ostrým obloukem chci skútr stočit. Pozdě. Led pode mnou praská, tmavá voda se vyvalí ven. Pohltí mě.

Chlad mi vyráží dech, tělo se kvůli křeči choulí do sebe. Nemůžu to ovlivnit. Musím co nejrychlejc na pevnou zem. Jenže to by mě nesměly ovinout silný chapadla s kostěnýma hákama. Skřípou po přilbě, trhaj oblečení.

Sakra. Jako bych nevěděl, že mlhy u pobřeží bejvaj naprosto běžný. Nemůžu opustit tenhle prokletej ostrov. A ta krakatice je jeden z hlídačů. Čekaj v hlubině, a jak se přiblížím, rozbijou led.

Civí na mě. Žlutooranžový oko má velikost kola z náklaďáku. Rohovinovej zobák zacvaká nepříjemné blízko. Jenže i pro tu mrchu platěj zákony. Kdo má viset…

Nesnáším doslovnost.

Hlavonožec je očividně nasranej, že mě nemůže zkonzumovat. Proto si se mnou zahraje kuželky. Hádejte, kdo je koule.

Přistanu hodně tvrdě. Nejhorší naštěstí zachytí páteřák a helma. Válím se ve sněhu, aby do sebe nasál vodu z oblečení, lapám po dechu. Vzduch v krku a plicích řeže jako žiletky. Přestávám cejtit prsty. Hadry tuhnou mrazem. Náhradní věci na převlečení nemám, klesaj si ke dnu. Ještě svlíknu helmu. Je na ní solidní škuba. Zuby mi jektaj tak, až praská sklovina. Na nohy se nedokažu zvednout. Takže plížení plazením vpřed, pokud možno vesele. Tělo na chlad reaguje třasem, kterej neskutečně vysiluje. Mokrý rukavice odtrhávám od podkladu, dokud nepřimrznou úplně. Pokračuju bez nich ještě kus, než se zhroutím. Nejhorší je, že neumřu.

Minimálně do doby, než pro mě přijde Nyru.

 

Zavřu oči. Zkouším myslet na Emmu. Nepomáhá to. Pseudofilmová retrospektiva vítězí. Byl bych raděj, kdyby se mi život promítl během okamžiku, jak to tak rádi všichni popisujou. Smůla.

Protože režisér byl mizernej a scénárista zrovna tak.

 

***

Gunnbjørn je typicky hnusnej příklad nunataku, skalnatý hory prorážející ledovec. Ten byl už před válkou místy silnej až tři kiláky. Kolik teď, netuším. V tom není ale problém. Nadmořská výška je v pohodě, jen necelý čtyři tisíce metrů, to se dá. Vybavení máme prvotřídní. Co dělá tenhle podnik martyriem, jsou ledovcový trhliny schovaný pod sněhem. Stačí špatnej krok, zajedete do díry jako vydra do nory, a je po vás.

Zaseknu cepíny, přední hroty maček kopnutím ukotvím do stěny. Za mnou funí Rassmusen, druhej člen vrcholovýho družstva. Je to tu čistej led. Ale pořád lepší než ten zrádnej sníh. Jenže na rozdíl od lezení na Elbrus, Eiger, Matterhorn nebo Denali z toho nemám vůbec radost, o dobrým pocitu nemluvě. Vítr zesiluje. Vrchol je na dosah. Zbývá poslední úsek. Beru zbraň a odjistím ji. Někde by tu prej měla být spása lidstva. Aspoň to tvrdili agenti.

Snad ji nepřehlídnu.

 

Potom, co jeden nejmenovanej trotl zmáčkl červený tlačítko a spustil jadernou válku, šlo všechno do kytek. Vymejšlely se ultrasložitý definice, co se vlastně stalo. Oproštěno od všech vědeckých keců a cizích slov, uvolněná energie otevřela bránu do paralelní dimenze. Příšerky přikvačily první třídou a daří se jim tu víc než dobře.

Podle zpráv rozvědky je tu knížka, která obsahuje důležité informace. Co k tomu říct? Za prvý to není originální a za druhý tomu nevěřím. Proč by někdo nosil takovou věc na vrchol hory, ausgerechnet v Grónsku? A jelikož přes všechny problémy, který svět má, patří tenhle ostrov pořád ještě Dánsku a tedy i naší královně, koho tam asi pošlem? Jasně, speciální jednotky. A nejlíp Jensena, kterej má jako koníčka horolezení. Že já se radši nedal v mládí na ping-pong!

Couráme po vrcholu Gunnbjørnu sem a tam, jako zoufalec po Broadwayi v tý známý písničce. O drobnou postavičku zabalenou do sobích kůží pokrytých zmrazky málem zakopnem. V neskutečně vrásčitým obličeji se otevřou bezzubý ústa. Nalezenec zuřivě mává klackem. Počkat, to je oštěp. Nebo kopí. S parťákem na sebe kouknem. Snad nemáme skupinový haluze? Starý stvoření nepřestává brebentit. Asi jde o místní jazyk, kalaallisut.

Jenže ten fakt neovládám.

 

Zatímco Rassmusen drží malýho vzteklouna v klinči, já šacuju jeho bágl ležící opodál. Najdu v něm do kůží zabalenou knížku. Zabavím ji. Snad to bude ono. Je čas návratu. Sestup nebude nic jednoduchýho. Chci ohlásit úspěch, ale ani jednomu z nás vysílačka nefunguje. Typický. Bezzubka za náma křičí něco, čemu nerozumíme a beztak nás to nezajímá, protože se kazí počasí.

Přemejšlím, jak Eskymák mohl vylízt na vrchol Gunnbjørnu, ale hlavně se soustředím na sestup. Kolem je bílá tma, vichr bičuje horu a nás taky. Dál to prostě nejde. Musíme zastavit. Po necelý hodině bouře odtáhne do pryč. Můžem pokračovat.

Na pokraji vysílení dorazíme do tábora, ze kterýho jsme ráno vyšli. Teda na místo, kde by měl být. Ale není. Po chvíli najdu kotvící lano na stany. Je přervaný.

Otočím se na Rassmusena a okamžitě sáhnu po kvéru. Za ním se tyčí cosi obrovskýho, navíc ozbrojený sekeromlatem. Než palcem přesunu pojistku do polohy full automatic, kolega to schytá. Naplno.

Hlava mu po tý ráně praskne jak kokosák.

 

„Já jsem Nyru, Kime Jensene,“ představí se monstrum. Nemluví. Jeho hlas mi rezonuje v lebce. „Byl jsi proklet.“ Odloží zbraň a vezme provaz, co má stočenej na ramenu. „Budeš viset. Takový je zákon smyčky.“

Navzdory situaci se rozesměju. Jeho dánština má silný švédský přízvuk. Abyste chápali, nemám nic proti ‚Tre kronor‘, i když mě štve, jak nás furt porážej v hokeji, ale tohle je absurdní.

„Co je tu k smíchu?“ chce vědět Nyru a znejistí.

Odpovím značně neuctivě, stiskem spouště. Účinek je uspokojivý, odmítnutí spolupráce v podání pánů Hecklera & Kocha dostatečně názorný.

Měním zásobník a raději výsledek pojistím. Teď ještě vymyslet, co dál.

Rozhodnu se držet původního plánu.

 

Sejít z hory mi trvá dlouho. Nikdo tam dole nečeká. Jde o tu horší variantu.

Každopádně je třeba přejít ledovcový pole, abych se dostal na základnu, kterou tam dánská armáda zřídila pro tuhle příležitost. Dlouhou holí testuju sníh před sebou, občas musím obejít hodně velkej kus.

Zakleju. Sprostě. Další trhlina.

„Jensene!“ Nyru sedí na něčem, co až nebezpečně připomíná mamuta. Je přibližně třicet metrů daleko.

„Nemáš bejt mrtvej?“ zeptám se zvědavě.

„Zákon smyčky říká, že máš viset. Pokud se tak nestane, budu ti v patách. Moje případná smrt nic neřeší, jen oddálí o dvanáct hodin nevyhnutelné.“

„Moc hraješ Unreal,“ zavrčím. Tentokrát se Nyru nenechá zmást. Místo odpovědi popožene zvíře vpřed.

Když zahučej do hlubin ledovce, zamávám jim.

 

Na základnu se dostanu až za čtyři dny a to mám ještě kliku, nebudu říkat odkud. Vítr síly orkánu zvedá mračna sněhu, takže si připadám jako ve vánici. V tom se fakt nedá cestovat, jde o kejhák. V mezičase laškujeme s mým novým kámošem a jeho chlupáčem.

Málem tábor minu. Naštěstí se počasí umoudří a já zamířím ke stožáru s dánskou vlajkou. Tím dobré zprávy končí.

Kluci měli nevítanou návštěvu. Lední medvědi jsou zvědavý potvory a překvapili je ve stanu zachumlaný do spacáku. Jak to dopadlo, si domyslíte. Přesně, 2:0 pro nanuky.

Chci navázat spojení. Daří se mi to až na popátý. Jediná starost velení je, jestli mám tu knihu. Když hlásím ztráty na životech, dělaj, jako by nic. Dle očekávání dostávám rozkaz k návratu, konkrétně je cílovou destinací Nuuk. Což znamená cestu přes Pláně a tím pádem i celej ostrov.

Připojím vlek za skútr a naložím do něj všechno, co bych mohl potřebovat. Jídlo, lékárničku, náhradní baterie do vysílačky v termoizolačním obalu, rezervní oblečení, boty, spacák, GPS, ale i klasickou mapu.

Odstřelovačka MSG90, pro stejnou munici jako má moje útočná puška G3, mi vykouzlí na tváři úšklebek. Nyru, těš se. Signální pistoli, která mimo jiné slouží k odhánění medvědů, vložím na prsa pod bundu. Je čas vyrazit.

 

Ten rámus nejde přeslechnout. Okamžitě hmátnu po pušce a převalím se na břicho do střelecký pozice. Původně to měla bejt jen krátká přestávka po třech hodinách jízdy, ale jednoduše jsem vytuhnul. Plácnu se instinktivně po kapse, zásobníky jsou naštěstí tam, kde mají být.

Viditelnost je výborná.

Přes puškohled sleduju zápas Nyrua a jeho mamuta se šesti ledníma medvědama. Sníh kolem nich je rudý. Jeden z nanuků se staví s řevem na zadní. Je skoro tak vysoký jako můj pronásledovatel. Sekeromlat udeří do bílý srsti, vystříkne sprška krve. Šelma se ožene tlapou a Nyru odletí několik metrů. Dopadne na záda. Medvěd zaútočí, ale rána do hlavy ho zastaví na místě. Na několik okamžiků znehybní a pak padá k zemi.

Mamut nejbližší šelmu nabere na kly a odhodí. Točí se dokola, jednoho z nanuků má zakousnutýho do zadní nohy, další zaútočí na slabiny. Protivníků je moc.

Dál na nic nečekám a začnu sázet medvědům včelky do kožichu. Na dvě stě metrů nemá ráže 7,62 potřebnou účinnost k zabití, ale nepříjemně zranit dokáže. Měním zásobník a pokračuju ve střelbě. Situace se obrací. Nyru vstane, trochu vrávorá, ale jde svýmu zvířeti na pomoc.

Údery jeho zbraně jsou smrtící.

 

Je po všem. Odkládám ostřelovačku, beru si G3 a dva plný zásobníky. Jdu k místu bitvy. Zblízka se zdaj medvědi ještě větší. Obr se sekeromlatem dojde k poslednímu, co sebou ještě škube, a dorazí ho. Zvuk praskající lebky slyším naprosto zřetelně.

Nyru se zhroutí na zdechlinu nanuka, zbraň mu vypadne z ruky. Z hlubokých ran na hrudi a svalnatých pažích teče krev. Mamut vztekle rozšlape jednu mrtvou šelmu a jde ke svýmu pánovi. Jemně do něj strká chobotem a vydává něco, co se až nechutně podobá dětskýmu kňourání. Pozoruje mě přitom malýma, černýma očima.

„Jensene…“

„Nazdar, Nyru.“

„…děkuji.“

Odfrknu. „Trhni si. Chci se vyspat a mít přitom v okolí medvědy nepovažuju za zdraví prospěšný.“

„Nech toho, Jensene, nemůžu se smát.“ Položí ruku na chobot svýho mazlíčka. „Tohle ti každopádně nikdy nezapomenu.“

„Jak myslíš,“ pokrčím rameny. „Byl to dobrý boj.“

Nyru přikývne. Je hodně oslabenej ztrátou krve. Pokusím se zvednout ze zvědavosti jeho sekeromlat. Toporo nedokážu pořádně obejmout, váhu odhadnu na dvacet kilo. Ježišmarjá. A on tím mával jak párátkem.

Vyndám z kapsy cigára a zapálím si.

„Chceš taky?“ zeptám se umírajícího obra. Ten nasaje vzduch do nozder.

„Můžu to zkusit.“

„Rakovinu už dostat nestihneš, buď v klidu,“ zavtipkuju.

Kouříme v tichosti. Pak Nyru zavře oči a mamut žalostně zatroubí.

„Nebul,“ řeknu mu. „Za dvanáct hodin ho tu máš zpátky.“

 

Horu Sermitsiaq vidím z dálky, což znamená, že jsem skoro v cíli, kterým je město Nuuk, po našem Godthåb. Rozhoduju se, jestli zní ten název při tomhle stavu věcí ironicky nebo trapně. Neboť to znamená Dobrá naděje.

Zastavím a ohlásím se vysílačkou. Mám prej počkat na místě. Co už. O rozkazech se nediskutuje. Trvá jim to ale nějak dlouho. Vykouřím několik cigaret, pořád nic. Zkontroluju zbraň, doplním zásobníky. Nelíbí se mi to. Nad krajinou zavládne tma.

Konečně uvidím světla reflektorů a zaslechnu vrčení motorů. Tři skútry. Zastavěj pět metrů ode mě.

„Máte tu knihu, praporčíku?“ Major menšího vzrůstu s krysím ksichtem jde hned k věci. Je milý, že zná moji hodnost. Viditelný označení totiž nemám.

„Ano, pane.“

„Dejte mi ji.“

Podám mu bágl. Oficír zkontroluje obsah, spokojeně pokývá hravou a předá ho jednomu z mužů, který vzápětí odjíždí.

Druhej chlap najednou zvedne zbraň a míří na mě. „O nic se nepokoušej, nebo to do tebe napálím,“ zavrčí.

„Jmenuji se Henrik Lidegaard. Tuhle akci jsem naplánoval i řídil. Popravdě jsem nevěřil, že můžete uspět,“ usměje se major.

Co na to říct? Důvěra vždycky potěší.

„Ale hlavně,“ zvedne ukazovák, „vás musíme zlikvidovat. Je mi líto. Kdo snese knihu z hory, bude proklet. Sám víte, že to je pravda.“

Ten zmrd to věděl od začátku!

„Nikdy neopustíte tento ostrov. Tak to stojí ve vatikánském rukopise, ze kterého jsme čerpali.“

Usměju se. „A teď řeknu něco já vám.“

„Jen do toho, praporčíku,“ kývne blahosklonně Lidegaard.

„Za prvý, mě nemůžete zastřelit.“

„To bych rád věděl proč,“ štěkne chlap s kvérem. Tváří se u toho drsně jako šmirgl. Takový nemám rád. Ani trochu.

„Protože mám viset. A za druhý, stojí za váma mamut.“

 

Neotočej se.

„Není prokletej, ale šílenej,“ stanoví diagnózu pan Drsný.

Nyruova zbraň mu vzápětí dopadne mezi krk a rameno. Skončí hluboko v hrudníku. Trhnutím ji vyprostí, zvuk praskajících kostí je obzvlášť uspokojivý. Major se ani neobtěžuje sáhnout po bouchačce. Bere roha. Obr potěžká sekeromlat a pak jím hodí za prchajícím oficírem. Trefí přesně. V klidu si pro zbraň dojde. Pod nohama mu křupe sníh. Chlupatej slon mezitím projeví nečekanou kreativitu. Na mrtvole pana Drsného začne tančit pogo. Troubí si u toho do rytmu.

„Takže, Jensene, jsme vyrovnání,“ oznámí po návratu Nyru. Sáhne pod kožich a něco mi podá. Náhrdelník z medvědích drápů. Nasadím si ho.

„Děkuji. Budu ho nosit s pýchou a úctou, jako dar od nejlepšího přítele,“ řeknu a myslím to zcela vážně.

Obr přikývne.

„Ale od příště zase na život a na smrt.“

„Jinak by to byla nuda.“ Pak se ale rozpomenu na vojáka, co odjel.

„Musím pro tu knihu!“

„Proč?“ chce vědět Nyru.

„No, závisí na ní přece přežití lidí!“

„Nikam nechoď, Jensene. Je to zbytečné.“

„Ha?“ zeptám se duchaplně.

„Víš, co v ní je?“

„Ne, ale ty mi to jistě řekneš.“

„Sto jedna receptů na přípravu a úpravu velrybího masa.“

„Cože, děláš si prdel?“

Nyru zavrtí hlavou jako že ne. „Špatně to pochopili. Ztraceno v překladu se tomu říká. Tedy myslím.“

„Takže nejde o záchranu lidstva?“

„Vlastně ano. Jen jim nedošlo, že slovo Inuit znamená člověk. Tu knihu mají pro případ, že by někdy jejich tradice a znalosti byly zapomenuty. Aby měli odkud čerpat, kdyby to bylo nutné. Šamani na ni vložili ochranné kouzlo, kletbu. Z hory ji může snést jen příslušník jejich národa.“

„Pěkně děkuju.“

„Není zač.“

„Dobře, tak jinak. Kdo to svinstvo ze mě může sejmout?“

„Nikdo. Ani kdybys ji vrátil. A že nemůžeš opustit ostrov, je také bohužel pravda.“

Super. Stejně to zkusím. Led mezi Grónskem a Kanadou je silnej. V pohodě unese i plně naloženej skútr.

 

Zastavím, vyndám cigára a zapálím si. Projel jsem kolem celýho západního pobřeží. Nuuk, Sisimiut, Upernavik, Thule a je to všude stejný. Jakmile se přiblížím k moři, ty mrchy prorazej led, a dají tak najevo, že jako tudy cesta nevede, hošánku.

Obludně velký hnědočerný tělo se naposled převalí mezi kusy ledu a zmizí v hlubinách. A přitom je to tu do Kanady kousek. Co by kamenem dohodil.

Počasí se kazí, začíná foukat, krystalky zmrzlýho sněhu štípou v obličeji. Odhodím vajgla. Nastartuju skútr, obloukem se vrátím a zamířím do vnitrozemí. Ještě mám pár hodin čas. A od pobřeží se budu od týhle chvíle držet raději dál.

 

***

Film končí najednou a bez závěrečných titulků. Cítím se tím trochu okraden.

Nyru mě vytáhne ze závěje. Jeho mamut vítězně zatroubí.

„Tů, nehluč!“ napomene zvíře obr. Zajímavý, že to slyším i já. Mimochodem, pro chlupatýho slona jde o dost dobrý jméno.

„Jensene, nevypadáš dobře,“ dozvím se. „Dokážeš stát?“

„Můžeme to zkusit,“ zakňučím. Zavrávorám, ale nespadnu. Zatím si vedu nad očekávání. Nyru sundá kožich a přehodí mi ho přes ramena. Málem mě ta váha srazí do kolen, ale nakonec to ustojím. Ve chvíli mi je teplo.

„To je…“

„Iluze. Zdá se ti, že hřeje víc než ve skutečnosti.“

„I tak díky. Vypadá to, že dneska naši hru ukončíme, Nyru.“ Jestli mu není kosa, se neptám.

„S velkou pravděpodobností ano. Tvé omrzliny jsou rozsáhlé.“

Automaticky kouknu na ruce. Prsty jsou jeden velkej bílošedej puchýř, místy strženej do krve, nehty zčernaly.

„Hele, jak to vlastně vypadá tam u vás?“ chci vědět. Udělám dva nejistý kroky a opřu se o mamuta. Neuhne. Je to moc hodnej Tů.

Nyru si odplivne. „Rozhodně lépe než tady. Tohle je hnus.“

„Snažíš se mě uklidnit?“

„Proč bych to dělal?“

„Nevím. Abych se o nic nepokoušel?“

„To je na tobě. Ale o dalších dvanáct hodin v závěji asi nemáš zájem.“

„Decentně řečeno.“

„No tak vidíš.“

Mlčíme možná pět minut. Pak se zase ozve můj pronásledovatel.

„Jensene?“

„Nyru?“

„Něco pro tebe mám.“

„Sem s tím,“ řeknu. Obr přistoupí ke svému zvířeti a ze sedlové brašny vyndá pouzdro. Se skoro posvátnou úctou z něj vyndá dvě viržinka. Jedno mi vloží mezi rty. Něco zamumlá, konec cigára zažhne. Potáhnu a vdechnu dým. Nyru si taky zapálí. Ty vole na kole, naučil jsem kouřit démona, nebo co to vlastně je. Zasměju se.

„Jsi dobrej… chlap.“

„To ty taky, Jensene.“

„Kime, přátelé se oslovují křestním jménem.“

„Aha. Tak ty taky, Kime. Mohu se na něco zeptat?“

„Jasně,“ přikývnu.

„V té poslední vesnici ses zdržel hodně dlouho. Na své poměry a zvyky. Nedává mi to smysl.“

„Potkal jsem tam ženu.“

„Samičku?“

„Jo.“

„Byla hezká?“ Chvíli přemýšlím, jestli vnímá jako krásný to samé co my.

„Podle mě nejkrásnější na týhle planetě.“

 „Hm.“

 

Rozhlídnu se. „Jak to chceš udělat, Nyru?“

„Co myslíš, Kime?“

„Věšení. Není tady kolem žádnej strom. Jen sníh a led.“

„A Tů“

„Jo, toho jsem si vědomej.“

„Sedlo má hrušku. Použiji ji jako kladku. Přišlápnu ti nohy, vytáhnu nahoru a hned nato trhnutím za bradu vymknu obratel. Krk bude natažený, tak to půjde snadno. Zemřeš rychle a bezbolestně. Prokletí skončí, jen co se naplní zákon smyčky, a duše půjde k nám, nezatížená hříchy.“

„Takže vlastně začnu s čistým štítem? To zní moc fajn.“

„Přesně tak.“

Dokouříme.

„Nebudeme to protahovat,“ řeknu. „Kdo má viset se neutopí, ani kdyby šla voda přes šibenici. Možná bych měl ale v tomhle případě říct krakatici, abych byl přesnej.“

Nyru má ve tváři pobavenej úsměv, když bere špagát.

„Tak jo. Jdeme na to, Kime.“

 

Oskar Fuchs



Několik slov o

Autor o sobě říká, že je „toulavé stvoření z pohraničních lesů, s výraznou zálibou v liškách, historii, mytologii, kynologii, vojenství, pravěku a černém humoru.“

Pokud jej něco výrazněji zaujme, většinou to končí povídkou. Ty prozatím ukládá do virtuálního šuplíku, ale prý zřejmě již tento rok ustoupí hrubému násilí a začne posílat své výtvory do literárních soutěží. Možná.

Autor se nám již představil povídkou Aprilium.

Autorův blog

 

Obr.: http://cysta.blog.onet.pl/files/2016/05/hibrido-mamut-lanudo-genes-elefante-ciencia.jpg