ALAMOGORDO 1054

Není žádným tajemstvím, že se na mnoha místech na Zemi našly otisky lidských dlaní staré stovky i tisíce let. Kdo by si byl pomyslel, že jeden z nich patří mně. Když jsem četla ve skriptech, že se na území indiánů kmene Hopi v Novém Mexiku našel otisk dlaně a také záznam o výbuchu supernovy v roce 1054, vůbec mi ti nepřišlo zajímavé. Proč taky.

Aniž bych to tušila, můj život nabral fatální obrátky vcelku nevinným počinem. No, nevinným… Upsala jsem se agentuře Bílé růže, která zprostředkovávala společnice. Stát se callgirl sice nebyl zrovna můj sen, ale studentský život je těžký a drahý, zvláště pro úplnou sirotu s hospodářským antitalentem. Navíc jsem se já husa utěšovala, že mnohé studentky jsou na tom ještě hůř.

Dobře si pamatuju, jak mně rozhodilo, když se Alan Smith, můj nejvěrnější klient, přihnal mimo harmonogram, že prý má pro mě „fantastic message“. Prvních pár překotných vět jsem neposlouchala, protože mně děsně dopalovalo, že nejsem namalovaná a vůbec nevypadám tak, jak jsou mí klienti zvyklí. Sakra, nemají přece překračovat čáru mého soukromí!

„Co tomu říkáš?“ zářily mu oči jako světla přistávacích drah.

„Čemu?“ štěkla jsem.

„Kočičko…“ zakňoural podrážděně a ještě jednou a pomaleji mi převyprávěl, jaká by pro mě byla „manific chance“ pracovat pro jednoho amerického fyzika, kterého dobře zná a mohl by mně k němu doporučit. Shání totiž tři asistenty pro svůj výzkum prováděný na území našeho státečku. A jelikož studuju na matfyzu…

„Nemysli si, že mám v hlavě vytapetováno na sněhobílo,“ ohrnula jsem nos. „Jaký je v tom háček?“

„Naprosto zanedbatelný! Musíš podepsat slib mlčenlivosti a nastupuješ už zítra,“ vysypal jedním dechem a podíval se na mně s výrazem „pro tebe to nemůže být žádný problém“.

Abych řekla pravdu, přesvědčil mně jediným argumentem: milionem dolarů. Bastard, dobře věděl, na kterou strunu má brnknout. Lejstra, která mi podstrčil k podpisu, jsem ani nečetla. Hergot, kdo by se obtěžoval administrativou, když šlo o prachy!

Nazítří jsem vlezla do autobusu směrem do jakési díry. Ten se cestou rozchrchlal, párkrát škytnul a zůstal viset na dálnici, takže jsem s ostatními cestujícími čekala v příjemných pětatřiceti stupních Celsia na náhradní. Do cíle jsem dorazila téměř za tmy umolousaná jak svačinový pytlík. Napružený vojenský ksicht, který mě čekal na venkovské zastávce, z toho byl očividně hotofson.

„Doktorka Drahonska?“ zasyčel anglicky, sotva jsem se vymotala. „Máte tři hodiny zpoždění!“

Mohlo mu být tak šedesát, šedé vlasy na ježka a oči jak Godzilla. Táhlo z něj jak z lihovaru u nás na periferii, kde jsem bydlela s matkou, než ji oddělala neznámá syntetická sračka.

„Nějaký problém, poručíku?“

„Majore,“ opravil mně nasupeně.

Hodila jsem ramenem a zamířila k jedinému vozidlu široko daleko. Nemínila jsem se mu svěřovat s tím, že doktorkou teprve budu. Jestli vůbec.

U tereňáku mně čekalo další překvápko.

„To je Mike,“ řekl major, když jsem zůstala civět na potrhlého puberťáka v kšiltovce, který hrál hru na smartphonu a nadskakoval při tom na zadním sedadle otevřeného landroveru, jakoby měl pod zadkem Vesuv. Zuřivě mlátil do displeje a zaujatě povzbuzoval nebo proklínal svůj elektronický tým.

Major naházel mé věci na přední sedadlo.

„Nastupte a nezdržujte,“ zavrčel na mně, vylezl za volant a nastartoval.

Ještě jednou sem nedůvěřivě pohlédla na šíleného Mika a rezignovaně sedla vedle něj.

„Čáááu!“ zavřeštěl a na vteřinu odtrhl zrak od svítícího displeje. „Já jsem Mike, vítej v týmu.“

„V týmu?“ polkla jsem.

Při představě, že je Mike jedním z vědcových asistentů, se mi udělalo mdlo.

„Hraju tankovou bitvu, už jsem ve čtvrtém levlu, není to skvělé? To je šlupka, uáu! Na a na! Húúú!“

„Ztlum to!“ vykřikla jsem. Reproduktor měl snad na maximu.

„Bastárd, dostal mně!“ mlel si svoje. „Nudil jsem se, jak jsme na tebe čekali, víš?“

„Vypni ten randál!“ zakřičela jsem mu do ucha.

„Co prudíš?“ ohradil se klidným hlasem. „Nechceš jointa? Mám bezva matroš.“

Začala jsem hledat čokoládovou tyčinku na uklidnění. Major mezitím vjel na silnici zhruba páté třídy, pročež pořádně dupl na plyn. S Mikem jsme na zadním sedadle nadskakovali jak gumídci. Opustili jsme vesnici s pouličními lampami, takže nic nerušilo můj výhled na noční oblohu. Právě vycházela letní souhvězdí. Pohled na důvěrně známé obrazce mě uklidnil líp než čokoláda, kterou jsem při tom kodrcání stejně nemohla najít. Elektronické pištění mě ale stejně štvalo.

„Hele, Miku,“ snažila jsem se přeřvat hru a hučení landroveru na zaječí dálnici. „Opravdu máš trávu? Myslíš, že vědcům nebude vadit, když se budeš promenádovat po budově sjetý?“

„Co?“ tupě na mně pohlédl a pak se rozesmál. „Slyšíš to, majore? Prý promenádovat po budově! Ona si myslí, že tam jedeme na dovču nebo co!“

Major neuznal za potřebné cokoliv komentovat, zato pro Mika to byl fór roku. V záchvatu smíchu třískal do opěradla před sebou, prohýbal se v pase, až si téměř olizoval kecky. Pitomec.

Zaostřila jsem na smartphone a chmat! Vytrhla jsem ho Mikovi z ruky a praštila s ním do plevele rostoucí u polňačky.

Mike ve vteřině zmlknul. Otočil se dozadu v plané naději, že snad zahlédne alespoň světýlko… Ale kdepak. Konečně klid.

„Viděls to?“ zaječel najednou. „Majore, viděls to? Vyhodila můj mobil z auta. Zastav! Zastav, doprdele!“

„Hovno, jdeme pozdě,“ odsekl major.

Mike mě probodl pohledem: „Nejsi nějaká divná? Byl to nejnovější model!“

Ušklíbla jsem se: „Až budu mít milion v kapse, koupím ti Playstation šestku, maličký.“

„Ha-ha,“ zatvářil se kysele, „ještě nic neslibuj. Nevíš, jestli ten pokus přežijeme!“

Škleb mi zamrzl na obličeji: „Pokus? Jaký pokus?“

Mike vytáhl z kapsy džínové košile dvě ubalené cigarety a zlatý zapalovač.

„Dáš si?“

Chytla jsem ho pod krkem jako slepici na polívku a zavřeštěla: „O jakém pokusu to sakra mluvíš?“

„Hele-hele,“ začal se bránit. „Copak ses nadobro pomátla? Prý doktorka astronomie, to určitě. Pusť mě, krucinál!“

Zazvonil mobil.

„Zavřete zobáky, sráči!“ zahučel major a přiložil telefon k uchu. „Ano, pane. Jsme na cestě, pane… Asi dvacet minut… Deset? Rozumím, pane.“

Dupl na pedál, až nám cukly hlavy dozadu. Motor zavyl ve vyšších otáčkách a reflektory ozařovali víc vzdálený horizont než prašnou cestu před náma.

Mike odstrčil mé ruce ze svého krku: „Na, dej si. Aspoň se uklidníš.“

„Proč je tak důležité přijet do deseti minut?“ ignorovala jsem lákavou nabídku.

Mike se zadíval nahoru na noční nebe a odpověděl: „Já tomu moc nerozumím, jsem jen medik a fyzika není zrovna můj koníček.“

„Medik?“ přerušila jsem ho. „Kolik ti vlastně je?“

„Co na tom záleží, pár semestrů už mám jakž takž za sebou. Poslyš,“ podíval se na mně, „ty o tom experimentu fakt nic nevíš?“

Zatracený Alan! Ať se srazí s tirákem! Namísto vysvětlení mi zacpal hubu prachama. Já kráva, že jsem mu na ty americké žvásty skočila!

„O co tady jde, Miku?“

„No, prý tajná mise,“ zašklebil se. „Asi proto víme prdlajs, viď, majore?“

Praštil dlaní do majorova sedadla.

„Mluv za sebe,“ odpověděl voják. „S vypatlaným mozkem si těžko zapamatuješ, že jde o přemisťování hmoty v čase.“

Mého obličeje se zmocnil tik.

„Hmoty v čase? Co jsou to za haluze?“

„Žádný haluze. Profesor Smith vynalezl stroj času,“ prohlásil Mike pyšně, jako by na tom měl snad nějakou zásluhu.

Profesor Smith… Alan Smith… nějak moc Smithů.

„Děsně vtipné,“ ucedila jsem.

Nevěřila jsem jim ani slovo.

„Na mou duši, já to viděl!“ zapřísahal se Mike s vyvalenýma očima. „Přesouvali v čase kameru a počítač, aby ověřili schopnost systému přemisťovat… ehm… jak to říkali? Energeticky náročné objekty. Tak. Věci strčili do takové úzké bílé budky, postavené uprostřed obrovského kovového monstra. Ta se začala třást, hučet, vzduch kolem se vlnil jako fata morgána… fakt hustý! Až najednou – plesk!“

Silně tleskl, až mu zapalovač upadl pod sedadlo.

„Naprosté ticho,“ zašeptal a udělal dramatickou pauzu. „Všechny předměty byly fuč!“

„Beaming,“ reagovala jsem skepticky. „Přemisťování v prostoru, to už tady bylo.“

„Ts, to jistě. Byly v minulosti. Proč myslíš, že tam dali kameru? Aby natočili dinosaury? Houby. Nasnímali noční oblohu, jelikož, jak řekl profesor, hvězdy jsou jako hodiny, které fungují od počátku věků. Tak zjistil, že se předměty vrátily z roku deset tisíc před Kristem!“

Triumfálně zvedl bradu.

Podle nejnovějších teorií má časoprostor n kvantových úrovní a přechody mezi nimi způsobují jejich značnou destabilizaci. Je to podobné jako u energetických přesunů elektronů v atomech. Při jakémkoliv narušení energetické stability se systém snaží nabýt nejbližší energeticky nejméně náročný stav. Proto je nutné při přechodech časoprostorovými kvantovými úrovněmi zabezpečit co možná největší energetickou stabilitu, tedy zachovat přesnou a poměrně vysokou úroveň energie, která úzce souvisí s energetickým potenciálem přenášeného objektu. Při sebemenším zakolísání energie může dojít ke spontánnímu přechodu z naší vlastní reality na vedlejší kvantovou úroveň do paralelní reality. Při troše štěstí dojde „jen“ k časovému nebo prostorovému posunu v naší vlastní realitě. Každopádně je to vždycky nesmírně riskantní podnik.

Mike si to zřejmě vůbec neuvědomoval.

„Poslyš, Drahonska,“ strčil do mě loktem, „víš, co mě zrovna napadlo?“

Byla jsem fest zvědavá.

„Jestliže jim kamera řekla, že stroj času funguje, k čemu tam chtějí poslat nás?“

Docvaklo mi to překvapivě rychle.

„Po přístrojích vždycky nastupují lidé, ne? Navíc bezvědomé stroje nedokážou určit, zda došlo k přenosu na té samé kvantové úrovni časoprostoru.“

„Co?“ Mike vypadal, jako bych mu právě sdělila, že mu z hlavy rostou anténky.

Zvažovala jsem, zda se mi vyplatí, vzhledem k jeho intelektu, mrhat vědeckým potenciálem.

„Zkrátka je možné, zlatíčko,“ poťapala jsem ho po hladké tvářičce, „že se nevrátíme do naší perceptivní reality, ale někam do paralelního světa, kde můžou být u moci fašisti, dinosauři, Eskymáci nebo mikrovlnky.“

Tváří mu přeletěl stín pochybností.

„Kecáš,“ usmál se nejistě. „Nebo ne…?“

Škodolibě jsem se zakřenila.

„Majore, slyšels to?“ vyskočil v panice a pověsil se mu na rameno. „Prej fašisti, prokristapána!“

„Odprejskni,“ zavrčel major. „Myslels, že nám profesor strčí miliony zadarmo?“

„Tys věděl, že se nemusíme vrátit domů?“

„Hovno jsem věděl,“ odsekl. Hovno bylo majorovo nejoblíbenější slovo.

Pak major sjel z cesty na nahrubo nalitou asfaltku, která nás přivedla k nízké neosvětlené budově, stojící na břehu nevelkého jezera. Reflektory odhalily zelenou bránu, z které se vzápětí vyvalil chumel stresmanů v maskáčích. Vcucli nás mezi sebe i s báglama. Celou cestu po tmavých schodech a smradlavých chodbách s vlhkými zdmi mi nějaká ženská hučela do ucha monolog v angličtině: „Vítejte, doktorko Drahonska, váš spoj měl dost velké zpoždění, to nám způsobilo menší problém v načasování mise, protože timetransfer vyžaduje obrovskou úroveň energie, kterou akumulujeme už osm hodin. Skončili jsme před dvaceti minutami. Chápete, že její udržování nás stojí krom neskutečné energetické náročnosti nemálo financí. Proto doufám, že nás omluvíte za ten ruch a shon. Kde jsou vaše dokumenty? V těchto šedých deskách? Aha, ano. Je tady, zdá se všechno… čestné prohlášení o absenci žijících příbuzných, ano… závazek mlčenlivosti, osvědčení o vzdělání, v pořádku, souhlas s experimentem a poučení. Dobře. Pojďte, nezastavujte se, prosím… teď doleva. Čeká vás rychlá zdravotní prohlídka. Musíme doladit přenosovou energii přesně podle energetického potenciálu objektu, nemusím vám říkat, jak úzce souvisí hmota s energií, že ne? Vezmete s sebou jen to, co vám sami určíme. Nic jiného. Dostanete maskovací uniformu, identifikační titanovou známku, boty a rozložitelné plastové hodinky. Máte-li u sebe nějaké kovy, například šperky a podobně, sundejte je. Kovy mají vysokou atomovou hmotnost, chápete… Tohle je váš lékař, řiďte se jeho pokyny. Zhruba za deset minut se vrátím.“

Dveře se za ní zaklaply.

„Dobrý večer, já jsem doktor Smith,“ usmál se plešatý chlap v bílém plášti, co vypadal jako ti buzíci předvádějící masážní podložky, hrnce a polyesterové deky z ovčí vlny.

„Všichni jste Smith,“ opáčila jsem. Jak originální.

Lékařská prohlídka proběhla letecky. Dýchání, tlak, omakávání břicha, čučení do krku, očí, uší a před zvážením na gramy jsem dostala napít a taky jsem musela odejít vyždímat bobra. Odložila jsem prstýnky, náušnice a náramek, odpověděla na pár stupidních otázek ohledně chorob v rodině a sotva mi stačil doktor spočítat amalgamové plomby, už se zase přihnala asistentka. Vyškubla doktorovi lejstra, cosi si mezi sebou zašpitali a už mě zase brala.

„Chci mluvit s profesorem Smithem,“ vyřkla jsem přání mezi nádechy.

„Je mi líto, není čas na zodpovězení otázek, kterých máte jako vědkyně jistě mnoho, doktorko Drahonska. Tady je kabinka. Oblečte si vše, co tam najdete, prosím.“

Klidně ti budu mazat med kolem huby, hlavně nic neřeš a na nic se neptej. Tak to znělo.

Oblékla jsem si khaki maskáče a na krk pověsila psí známku – patrně jedinou kovovou věc u přenosu – na které stálo: Dr.Drahonska 2054 Aug 23. Zajímavé, ještě včera neměli tušení, že mě zlanaří. Nebo měli?

V úvodních instrukcích nám oznámili, že po našem timetransferu za náma pošlou výbavu, čili počítač, lékařskou brašnu, zbraně a hlavně můj Schmidt-Cassegrain teleskop.

„Jdete do roku tisíc našeho letopočtu,“ řekla ženská, „na Floridu, takže se zároveň posunete v prostoru.“

„Proč?“ přerušila jsem ji.

Zle na mně koukla, asi nebyla zvyklá na takové jednání, ale vzápětí se sladce usmála: „Tady ve střední Evropě nebylo v těch dobách zrovna bezpečno, chápete?“

Na můj souhlas nečekala a pokračovala: „Vaše vybavení dorazí s menším zpožděním, pravděpodobně dojde k malému prostorovému rozptylu, takže ho budete muset hledat. Zbraně máte kvůli aligátorům, snažte se však raději nestřílet. I když byla tehdejší Florida jen velmi řídce obydlená, možný kontakt nelze vyloučit. Snad víte, že sebemenší zásah do minulosti může vyvolat nečekané komplikace v budoucnosti. Nevím, jak dlouho tam budete, my se budeme snažit udržet pole co nejdéle. Po přistání se automaticky aktivují vaše hodinky kvůli srovnání našeho a vašeho času. Šťastnou cestu!“

Nacpala nás do klaustrofobické buňky, kde jsme si akurát funěli za krky a nadávali. Poté se svět začal třást. Mikeovi vystoupil na čele pot a sevřel mně i majora za předloktí.

„Jen se neposer,“ utrousil major drsně. „V téhle těsnotě by to zapůsobilo jako chemická zbraň.

Byl bych nerad, kdyby mě zabilo hovno.“

V tom okamžiku mi v hlavě zahučelo tornádo, před očima se mi rozblikal stroboskop a šla jsem do kolen.

Probraly mně nechutné sušáky. Chtěla jsem polknout, ale jazyk se přilepil na patro. Prudce jsem se nadýchla a otevřela oči. Páni, to byl pohled! Tak čistou hvězdnou oblohu jsem neviděla snad už… asi nikdy.

Téměř v zenitu se naparoval Orion, vpravo od něj Býk s Plejádami, severozápadně Castor s Poluxem a Malým Psem. Hm… zimní souhvězdí.

Dali se dost dobře identifikovat i proti nepatrnému posunu. Hvězdy totiž mají vlastní pohyb, který způsobuje změny jejich poloh vzhledem k Zemi. Z hlediska lidského života je to posun zanedbatelný, ale z perspektivy mnoha tisíciletí se některá souhvězdí můžou změnit k nepoznání.

Ale za pouhých tisíc let se nedalo čekat nic závratného. I když ten Býk…

Vzpomněla jsem si na hodinky a zvedla jsem levou ruku, abych se podívala na zápěstí. A na hrudník se mi vysypal písek! Se zvláštní předtuchou jsem prsty zahrabala kolem sebe. Písek, písek, kamínky, písek… Kde se vzal v močálech Floridy?

Opatrně jsem otočila hlavou na stranu. Tma jako v rohu. Měsíc v novu. Kdyby tady byly stromy, musela bych je oproti tmavému nebi vidět! Žádné ale vidět nebyly. Ani tráva, ani močály… vlastně vůbec žádná Florida.

Bleskově jsem se zvedla na kolena a začala pohmatem pátrat po vybavení, kde měla být i baterka. Narazila jsem však na něco měkkého a velkého. Podle mnoha kapes na vestě jsem poznala majora.

„Majore!“ zatřásla jsem s ním.

Z pusy mi však vyšel jen skřípavý zvuk. Hlasivky se rozhodly, že mě zadrhnou, v krku jakoby se zasekla rašple. Na čelo mi leknutím vyskočil pot a v hrudníku mě bodlo jak Robina Hooda v posledním dílu. Zlomila jsem se v pase. Vyhrkly mi slzy a v panice jsem začala bušit do toho spícího magora, aby mi probůh pomohl. Hýkajíc jsem počítala všechny svaté, když mi najednou do nosu udeřil pach alkoholu. Magor major se naštěstí probral a strčil mi do pusy placatku s vodkou.

Ó, ať je zvelebená Absolutka! Klaním se ti, Etanole, bože všech destilátů, a do smrti slibuji věrnost!

„Á!“ vydechla jsem celá roztřesená. „Majore, vy jste mě učinil šťastnou!“

„To bych řek, zlato,“ přikývl. „Dal jsem vám jednu ze svých nejmilejších tekutin.“

„Je tohle možný?“ zaskřípal najednou Mikův ohromený hlas. „Vy jste kdy stihli výměnu tekutin?“

Jeho slova doprovázel šelest písku.

„Proč je tady tma jak v márničním boxe?“ brblal. „Kde jsou baterky, eh… chrrr, tuším se zadrhnu.“

„Musíme je pohledat, někde tady být musí,“ klekla jsem na všechny čtyři a začala pátrat.

„V téhle tmě najdeme akurát smradlavé hovno,“ poznamenal major.

Mike konečně dorazil.

„Nechápu, jak je to možné. Kudy chodím, je jen samý nechutný písek. Rozškrábal jsem se o pitomé keře a narazil si palec o balvan. Nemáte něco k pití, mám v krku jak po intubaci.“

„Vem si z mých tekutin, ale opatrně,“ nabídl mu major zdráhavě.

Není ta jeho placatka alumíniová? A není hliník kov?

„Nevím jak vy,“ brebentil Mike dál, „ale já má z toho písku divný pocit. My zřejmě nejsme na Floridě, že ne?“

Odpovědělo mu hluboké ticho.

„Tak kde jsme?“

Otázka zůstala viset ve vzduchu.

„Tebe se ptám, Drahonska!“ vykřikl.

Kdyby věděl, co tím způsobí, držel by klapačku. Po okolí se náhle zvedla vlna děsivých zvuků, které se vzápětí změnily v nesnesitelné vytí. Vlasy mi vstávaly na hlavě, přísahám!

„Vl-vl-vlci,“ vykoktal Mike.

„Svině,“ usoudil major. „Nemáte oheň?“

Mike měl oheň. Mike měl toho trochu víc. Celý pytlík trávy. To jsme zjistili později. Nejdřív major duchapřítomně rozdělal táborák. Při tom, jak hledal něco na podpal, objevil pod vestou škorpiona. Čímž nemyslím to malé zvířátko s legračním ocáskem, ale malý automat s plným zásobníkem.

Zbledla jsem jak sto let stará fotka. Nejenom hliník, ale i železo, olovo a bůhví co ještě stačil propašovat!

„Vy-vy-vy,“ koktala jsem pro změnu já. „Vy jste měl při timetransferu u sebe kovovou zbraň? Byla započítána do našeho energetického potenciálu?“

„Říkal jsem jim, že bez osobní zbraně nikam nejdu. Měli mě brát vážně,“ sevřel rty.

Pomalu mi docházelo, co se vlastně stalo. Zvedl se mi z toho kufr.

„Ale prosím tě,“ praštil mě Mike do zad. „Jeden samopal láry-fáry, dáme brčko a bude fajn.“

Jointy byly asi tři a mezitím vždycky pár loků vodky, až jsme ji dorazili. Major měl ještě jednu, ale z té nechtěl dát ani čertu rohatému a takovým sráčům, jak jsme my, prý už vůbec ne!

Později jsem se posbírala, zaštrikovala za nejbližší balvan a poslala pár faxů škorpionům. Myslím těm malým zvířátkům, však víte.

„Mně je blbě,“ svalila jsem se k ohni.

„Nechlastej, když to neumíš,“ politoval mě major.

„To vám by se stát nemohlo, viďte, majore Absolute!“ vyštěkla jsem. Najednou jsem si uvědomila, že jsem na něho strašně nasraná.

„Co se vám nezdá?“ houkl. „Že chlastám? No a co? Víte o mně velké hovno. Vy byste v poli nepřežila ani půl vteřiny. Nedám se buzerovat od žádnýho neschopnýho sráče, jasný?“

Vyskočila jsem, že mu budu chrabře odporovat, ale zamotala se mi hlava a kecla jsem si na zadek zhulená jak středoškolské hajzlíky.

Mike se začal smát: „Tři jointy, Drahonska, a odrovnaly tě jak salonku!“

„Zavři hubu, ty lamo,“ utrhla jsem se na něj. „Podívejte se, kde jsme! Ani Florida, ani vlci! To jsou kojoti. Podle deklinace souhvězdí jsme asi na třicátém stupni severní šířky, zřejmě v budoucím Novém Mexiku. Ptáte se proč? Protože to major posral!“

Dotyčná šarže vyskočila, jakoby ji píchli do zadku.

Bojovně jsem vystrčila bradu: „Kvůli vám jsme v pěkný bryndě, majore!“

V očích se mu zablesklo.

„Na co asi byla omezující opatření s předepsanými věcmi, které si smíme vzít s sebou? Přenosová energie se musí přesně specifikovat! Víte, kolik energie vážou kovy? Právě tolik, aby nás vaše placatky a hlavně samopal odkoply ze stanovaných souřadnic. Nejsme na Floridě, ale na opačné straně kontinentu. Už chápete?“

Chápal. Prozradil ho záchvěv obav v ostrých modrých očích.

„Všechno naše vybavení zůstalo na Floridě,“ došlo mu.

„Co to znamená?“ ozval se vyděšeně Mike.

„Například bez teleskopu neurčím náš časový horizont. Z pohledu na oblohu poznám pouze tolik, že jsme někde kolem roku tisíc našeho letopočtu. Kdybych měla Schmidt-Cassegrain, zamířila bych ho na rychlé hvězdy. Na Procyon nebo Etu Cas. Podle rozdílu jejich poloh oproti roku 2054, z kterého jsme startovali, bych naprosto přesně určila současný rok. Díky majorovi teď určím starou belu.“

„Chceš tím říct, že jsme se ztratili?“

Mé mlčení mu přisvědčilo.

Zhluboka se nadechl: „Aspoň máme trávu a tekutiny…“

„Které vám zachránily život, slečno vychytralá,“ dodal major jízlivě.

Myslela jsem, že ho roztrhnu: „Kdybyste nechal své zatracené hračky doma, nebylo by teď co řešit!“

Vzlykla jsem a očima zalitýma slzami se podívala na hvězdnou siluetu Býka. Co je ta jasná hvězda? Snad nějaká planeta?

„Myslíte, že profesor Smith ví, kde jsme?“ zeptal se Mike s těžko skrývanou nadějí v hlase.

„Hovno,“ usadil ho major.

Výjimečně jsem s ním souhlasila. Kdyby nás hledali a našli, už dávno bychom tady netrčeli. Vrátili by se pro nás v okamžiku přistání. Čím jsme tady déle, tím víc je jasné, že nás nikdo nezachrání…

„Budou nás ale hledat, ne…?“

„Proč by to dělali?“ pokrčil rameny major. „Ještě by nás našli a museli nás vyplatit. Nestojíme za to, aby po nás pátrali, nechápeš? Nemáme příbuzný a navíc… vždyť se na sebe podívej! Jsi jen ubohý feťák. Já zas nasávám a ona?“ natáhl ke mně ruku a zvedl obočí v němé otázce.

„Já jsem šlapka,“ uvědomila jsem si nikoliv bez uzardění.

„No prosím!“

Navíc nemám doktorát, pomyslela jsem si.

„Narkoman, alkoholik a prostitutka,“ pokračoval major. „Doma po nás neštěkne ani pes!“

Vtom zachrastily keře. Ztuhla jsem. Zato major nezaváhal ani vteřinu. Bleskově natáhl škorpíka a zavelel: „Za mně! Oba!“

Vrhli jsme se mu na maskáče jak Somálci na pečeného mravence a ustrašeně poulili oči na zlověstné černé křoviny.

„Přiložte na oheň. Jestli jsou to zvířata, zdrhnou,“ šeptal voják.

Bezradně jsme pohlédli na ohniště.

„Všechno jsme spálili,“ pípla jsem.

„Proklatě, vyndejte hořící klacek a podejte mi ho.“

Natáhla jsem se k ohni a podala mu jednu z hořících větví. Švihl s ní do oněmělých keřů. Zaševelily, oheň je lačně olízl a nahoru vyletělo pár jisker.

„Viděli jste to?“ špitl major.

„Co?“ vyjekli jsme s Mikem stereo.

Major znovu přejel ohněm po keřích. V jeho záři jsme si tentokrát všimli krátké záblesky. Jako když se zvířeti zasvítí do očí.

„Kojoti!“ vyhrkl Mike.

„Bastardi nenažraní,“ zavrčel major a bez varování spustil nemilosrdnou palbu.

Temná noc se zaplnila rachotem zbraně, praskáním větví, bzučením střel odražených od kamenů a vzdáleným vytím kojotů.

Nakonec majorovi došlo střelivo.

Nastalo hrobové ticho. Vánek odnášel smrad prázdných nábojnic, povalujících se u našich nohou. Odkryli jsme si zacpané uši a Mike si odkašlal.

„Bestie,“ ulevil si neohrožený střelec a sklonil zbraň.

Vrhla jsem se na něj jako valkýra: „Vy jste se pomátl! Kdy si konečně vás tupý zelený mozek uvědomí, že nejsme doma! Nemůžete se tady chovat jako na vlastním písečku!“

„Ale Drahonska…“ podivil se Mike.

Major se nejdřív zarazil, ale ihned se vzpamatoval a dloubl mě do klíční kosti: „Ty se nemáš co vytahovat. Jsi jen obyčejná štětka!“

„Jakápak obyčejná, luxusní,“ urazila jsem se.

Major mě odstrčil, vzal si další z hořících větví a zmizel ve křoví.

„Fakticky luxusní?“ zajímal se Mike. „Mělas jako klienty poslance, boháče, celebrity a tak?“

Podívala jsem se na něj tak, že radši pospíchal za majorem. Uběhlo sotva pár vteřin, když se rozlehl jeho zoufalý výkřik: „Kurvááá!“

Otřásla jsem se.

Z tmy se vynořil Mike a za ním major. Nepřítomně ohledával maskáčovou vestu.

„Co je?“ polkla jsem na prázdno.

Klesl do písku mezi prázdné nábojnice, pustil větev, otevřel placatku, kterou konečně vylovil z vesty, a řádně si přihnul.

„Tak, teď jsme to nadobro posrali, Drahonska,“ vyřkl.

Najednou jsem si byla jistá, že chvění jeho rukou nezpůsobil alkohol. Hrůzou se mi postavily i chlupy na obočí.

Navíc se ozvalo Mikovo naříkání: „Jsme v hajzlu… jsme v hajzlu…“

„Prokristapána, majore, co se stalo?“ zakňourala jsem.

Odpověděl mi Mikův hysterický křik: „No co asi? Postřílel je jako králíky! Ra-ta-ta-ta-ta!“

Šíleně se rozesmál.

Jací oni? Jací králíci?

Najednou major vyskočil a nečekaně rozhodně vyhlásil: „Musíme odsud zmizet. Hned!“

Odhodil samopal, rychlými kroky přišel k Mikovi a vzal ho za uniformu: „Vzpamatuj se a přestaň vyvádět jak imbecil sakra, rozumíš?“ Obrátil se na mně: „Uhaste oheň!“

Nadobro mu přeskočilo! Bez světla jsme totálně odepsaní. Nebylo jasné, ani kde jsme, a už vůbec ne, kam máme zmizet.

„Majore,“ Mikův smích se změnil v pochechtávání, „odkud se vzali ti indiáni?“

Indiáni??

Chtěla jsem zavřeštět, o čem to zas točí, jenže mě cosi ze zadu přiškrtilo. Pak mě to strhlo na zem. Uslyšela jsem Mikův srdceryvný výkřik. Majorovy opravdu oplzlé nadávky se rychle vzdalovaly z doslechu. To cosi mě totiž vleklo po písku pryč od našeho ubohého tábora. Nemohla jsem vydat hlásku, jen jsem sebou metala jako moucha v pavučině.

Krátce před tím, než jsem omdlela, mi to konečně seplo. Jasná hvězda v souhvězdí Býka, kterou jsem považovala za planetu, je ve skutečnosti supernova! Ano, supernova z roku 1054, po které zůstane Krabí mlhovina, volným okem neviditelná…

Ráno se ukázalo, že jsme tábor rozbili sotva sto metrů od indiánského puebla. Vřískali jsme přitom tak, že by nás slyšeli i v Magellanových mračnech. Není divu, že se přišli ti milí lidičkové na nás podívat. Některé stála zvědavost život. Ti byli bezodkladně pomstěni. Alespoň si myslím, protože jsem Mika ani majora od té chvíle neviděla. Ať je jim písek lehký, snad je nesežrali kojoti. Kojoti by se k táboráku nepřiblížili, na to jsou příliš plaší, věděli jste to?

Proč mě indiáni kmene Hopi ušetřili? Asi, že jsem žena. A také zřejmě proto, že jsem si hbitě vzpomněla na vedlejšák u Bílých růží a náčelníka, toho starého nestydu, jsem natolik okouzlila, že si mně vzal za svou pátou ženu. Naštěstí brzo natáhl bačkory. Připadla jsem jednomu z jeho mladších synů, kterého jsem zpracovávala už dávno předtím. Byl svobodný a já se tím pádem stala jeho první ženou, což má nesmírné výhody. Jednou z nich je téměř neustálý veget, nepočítám-li starost o fakany včetně všech nevlastních od dalších manželek.

Říkají mi Zdobí Skály. Kdo jiný by zaznamenal na dobře chráněný převis v kaňonu výbuch supernovy z roku 1054? Schválně se pojďte podívat, jak moje ruka přesně padne do otisku dlaně, který jsem tam přidala také. A když už jsme u toho, proč jste sakra přišli až teď, když už je ze mě na mou věru osmdesátiletá stařena?

 

Michaela Talašová-Trnovská



 Několik slov o

Autorka se nám již představila úspěšnou povídkou Cassiopeia. I dnešní povídka pochází z povídkové sbírky Ilegální oči.


Obr.: http://www.ancientlosttreasures.com/forum/viewtopic.php?f=61&t=1730