Anděl posledního soudu

1.

Samuel Krobot, detektiv města Jeruzlína, stál vypjatý v pozoru před svým velitelem a s koženým obličejem si nechal mýt hlavu. Tak to bylo vždycky a všude na světě, když se nepovedla akce.

„Nejenže jsi přišel o parťáka,“ bušil kapitán Markus pěstí do stolu, „bude v nemocnici dobrý měsíc, než mu dají do pořádku obě nohy, které mu ustřelili v kolenou. Víš na kolik takové nohy přijdou městskou pokladnu!?“

„Za zabavený „božský prach“ v hodnotě půl druhého milionu sekií…,“ odvážil se namítnout Krobot.

„Z toho pokladnu nedoplním!“ zařval kapitán tak, až nadskočil jeho vlastní prázdný hrnek na kafe. „A to nemluvím o odepsaném auťáku, který ani sběrny nechtějí!“

Otřel si tlusté rty hřbetem hojně osrstěné ruky. Upřel modré, jakoby vybledlé oči na atletickou postavu svého podřízeného, ohrnul horní ret a přejel si dvěma prsty levičky zarostlou bradu.

„Co s váma,“ řekl nakonec zamyšleně. „Tlačí na mě, abych vás oba potrestal. Nejlépe vyhozením. Ten dealer, kterého zastřelil Refael, byl synkem radního Bábewa.“

„Já vím,“ kývl Samuel. „Poznal jsem ho, jakmile jsem mu sundal přilbu. Chtěl jsem jenom dokázat…“

„Tady už nic dokazovat nebudeš! S okamžitou platností jsi přeřazený k motorizované hlídce. Dostaneš tu Súzu po Neppovi. Právě ji přivezli z opravny, jeho nepřivezou už vůbec, takže je tvoje. Začínáš zítra podle rozpisu a přebíráš jeho okrsek. Tím jsi jako detektiv skončil!“

„Přece nemůžeme odstřelit rozjetý případ, který už je skoro…“ vybuchl Krobot a svět mu zrudl před očima, protože si vzpomněl na onen okamžik, kdy Refaela zasáhla kumulativní střela z ujíždějícího kamionu Christose Dimitriase a obě nohy se mu vypařily v ohnivé kouli výbuchu.

„Já ho neodstřelil!“ zavrčel kapitán. „Tys ho posral! A tím to končí! Odchod!“

Detektiv, nyní už motohlídka, Samuel Krobot, se předpisově otočil a vypochodoval z kapitánovy kanceláře. Odolal pokušení třísknout dveřmi tak, aby vypadla skleněná výplň.

 

2.

Samuel seděl u baru a popíjel třetí pivo. Staropramen byl tím nejlepším pivem, co se ve městě dalo koupit a měli ho jenom v téhle jediné hospodě. Proto taky si tu dával schůzky se svými informátory. Také sem chodil vzpomínat na svou dceru Editu, dvanáctiletého špulce, který se ve škole dostal k „božskému prachu“. Dcera bylo to jediné, co mu zůstalo z nepovedeného manželství. Nedaleko odtud ji našel v bezvědomí, znásilněnou a skoro mrtvou, s mozkem vypáleným do zelena. Až ji vyspraví, vyčistí a nahrajou jí poslední zápis mozku, bude z ní desetiletá holčička s napůl kyborgizovaným organizmem a nepříliš výkonným mozkem. Prudce se napil piva, aby spláchl hořkost vzpomínek. Bude muset vymazat z paměti dva roky jejího života a stále si nebyl jistý, zda to dokáže.

 

Jakmile nafasoval kožené oblečení, přilbu a ostatní propriety silniční hlídky, za neustálého pošklebování bývalých kolegů, rozhodl se, že případ dealerské sítě, zásobující město a celé široké okolí „božským prachem“, drogou, která se tu objevila před necelým půl rokem, nenechá jen tak být. Už kvůli Editě a Refaelovi. Téhle droze propadli skoro všichni narkomani, byla levná a neskutečně návyková. Proto taky na tom pracovali všichni schopní detektivové Jeruzlína.

Klaply dveře a po několika schodech scházela do zakouřené hospody postavička, kterou znali všichni členové místní spodiny – Klíčník Houžev. Drobný, rachiticky vyhublý narkoman, jehož jediným jídlem bylo to, co ukradl nebo vyžebral. Oblečení na něm viselo jako hadry na strašákovi, ostatně nebyly o nic lepší kvality.

Nikdo ho nebral vážně, kromě detektiva Samuela Krobota. Také díky Klíčníkovým informacím měli Samuel a Refael nemalé úspěchy ve své práci, protože ten se dostal všude a nikdo ho neregistroval.

Samuel seděl u stolku v koutě a nikoho si ostentativně nevšímal. Byl tady sice poměrně častým hostem, ale s nikým se nepřátelil, ani nevedl řeči. Sedával někde v koutě, vypil v klidu svá piva a odešel. Alespoň tak to připadalo místním štamgastům.

Informace přebíral na místním záchodku. Ten, oproti nevábně vypadající hospodě, což bylo její image, byl rozlehlý, s několika uzavřenými kabinkami, úzkostlivě čistý a páchnoucí desinfekcí.

Klíčník Houžev se prošoural hospodou a dal si u baru jedno pivo. Žádný Staropramen, místní slivky, za jejichž konzumaci by se bývalo mělo spíš doplácet. Zhluboka se napil, v jeho prosoleném hrdle zmizela dobrá polovina půllitru. Opřel se loktem o barpult a hlasitě si krknul. Druhým lokem dopil pivo a stařecky šouravým krokem se vypravil směrem k záchodům. Společně s ním tam zamířilo hned několik návštěvníků, a tak se Samuel rozhodl chvíli počkat. Když se muži vrátili, zaplatili a odcházeli. Vzniklého ruchu využil Samuel a zamířil na záchod.

Otevřely se před ním automatické dveře a v nich se Samuel zastavil. Houžev ležel vpravo od vchodu na břiše s hlavou pod umyvadlem. Kolem ní se rozlévala louže rudé krve. Samuelovi na okamžik přišlo divné, jak z takového skrčka nabitého drogami a alkoholem může téct obyčejná krev a ještě v takovém množství.

Sklonil se nad Klíčníkem a otočil ho na záda. Hrdlo měl skrček proříznuté až k páteři. Rána se na Samuela šklebila jako druhá rudá ústa. Samuel prohmatal Houžvovu levou skráň a zpod dlouhých, šedivých mastných vlasů vytrhl malou štěnici, kterou měl tulák přichycenou v kůži. Kdysi ji Houžvovi nechali přidělat, protože přišli na to, že to je nejlepší možná varianta. Jeho vyjadřovací schopnosti byly mnohem horší, než schopnost přimotat se k zajímavým událostem a informacím. Vrahové o ní zřejmě nevěděli.

Samuel se ještě naposledy pohledem rozloučil se svým informátorem, zabalil štěnici do kapesníku a strčil si ji do kapsy. Vyšel ze záchodu, prošel krátkou chodbičkou a znovu se ponořil do zakouřeného ovzduší putyky.

Zastavil se u baru a usmál se na obtloustlého barmana:

„Zaplatím. Měl jsem tři piva,“ položil na umělohmotný povrch barpultu bankovku a barman ji bleskurychle uklidil do své šrajtofle. „A měl bych dotaz. Kdo byli ti muži, kteří teď odešli?“

„Tady je nazpátek,“ kvíkl barman nepřirozeně vysokým hlasem.

Samuelem to škublo. Podíval se do zrcadla nad barmanovou hlavou a uviděl tři z pravděpodobných vrahů, jak se vracejí hospodou a míří přímo k baru. Byli to typičtí bodygardi, udělaní, svalnatí, nepříliš chytří a v drahých oblecích. Evidentně sem nepatřili.

Samuel vstal z barové stoličky a protáhl se. Tím si uvolnil ruce, v nichž se najednou objevily dva velké šurikeny. Bodygardi tasili pistole, jakmile si všimli Samuelova pohybu. Jeho otočka však na ně byla příliš rychlá. Šurikeny zasvištěly vzduchem a jeden ze zabodl do kořene nosu toho, co byl nejvíc vpravo, a druhý přetnul krk tomu vlevo. Oba muži se složili k zemi jako hadroví panáci. Z jednoho stříkala krev a druhému vypadlo oko z roztříštěné oční jamky na špinavou podlahu. Nerv se za ním plazil jako dešťovka po asfaltu, když moc prší.

První rána, kterou vypálil zbylý zabiják, mířila tam, kde ještě před chvílí Samuel stál. Roztříštila pult a prolétla barmanovi mezi nohama. Minula ho jen o pár centimetrů. Okamžitě upadl na podlahu a zůstal tam, dokud to celé neskončilo. Ostatně to netrvalo dlouho.

Samuel se odrazil a prolétl vzduchem v dokonalém saltu. V letu sekl bodygarda ze strany do krku, když ten teprve začal otáčet hlavou a hledat, kam mu vlastně zmizel jeho nepřítel. Ostré hroty trčící z boxeru roztrhly bodygardovu kůži do hloubky, až ke krkavici. Vytryskl z ní gejzír krve, který Samuela minul jen tak tak. Muž se skácel k zemi a chvíli se na ní zmítal. Chrčel a konvulzivně ještě několikrát vystřelil, jak křečovitě stiskl spoušť své zbraně.

Samuel obešel barpult a trhnutím zdvihl vyděšeného barmana.

„Na něco jsem se tě ptal!“ houkl.

V hospodě bylo ticho, až to dunělo. Barmanovi vytekl čúrek moče z levé nohavice. Samuel se od něj štítivě odtáhl.

„Ne… Ne… Nevím…,“ koktavě ze sebe vypravil pro tuto chvíli však normálním hlasem barman. „Ale tohohle jsem viděl nedávno na Průseku. To je dole u Starého přístavu…“

„To vím taky,“ štěkl Samuel.

„Doprovázel Christose Dimitriakise,“ šeptl barman.

Chtěl ještě něco dodat, ale najednou zbledl, protočily se mu panenky a omdlel. Upadl do nažloutlé, ostře páchnoucí louže u svých nohou. Samuel se pohrdlivě ušklíbl, překročil ho a vzal si čistou utěrku zpod barpultu. Cestou ven se zastavil u dvou mrtvých a vytáhl z nich své šurikeny. Pečlivě je utřel do utěrky a tu pak u východu zahodil. Rozhlédl se po zcela prázdné hospodě, kde zbyly jen tři mrtvoly a jeden bezvědomý barman. Detektiv předpokládal, že jakmile vyjde ven, zmizí i on.

 

3.

Samuel pečlivě omyl a vydesinfikoval štěnici z Klíčníkovy hlavy. Roztok vylil do záchodu a několikrát pečlivě spláchl. Teprve potom štěnici uložil do prohloubeniny na pravé straně kompu. Čočkovitý předmět za okamžik vypustil, z prakticky neviditelných otvorů, sedm vlásenkovitých nožiček, které se propojily s otvory patice v subnotebooku. Samuel vyčkal na zelené světélko a ručně spustil potřebné programy. Pohodlně se usadil v křesle a čekal až se aktivační programy prokoušou všemi ochrannými hrázemi.

Trvalo skoro jedenáct minut, než melodický gong oznámil připravenost kompu ke spolupráci. Samuel zasunul propojovací kabel do přijímací přilby, nasadil si ji a pohodlně se uvelebil v křesle. Nastavil začátek prohlížení na dvanáct hodin před Houžvovou smrtí a rychlost upravil na osminásobek, což věděl, že je schopen zvládnout.

 

4.

Uběhlo dobrých dvacet minut, než to začalo být zajímavé. Zápis byl mizerný, prakticky celé to běželo v infračerveném módu, protože dlouhé mastné vlasy bránily normálnímu natáčení. Navíc Klíčník Houžev nebyl ani dobrý kameraman a zpočátku nevěděl k čemu se to vlastně nachomýtl.

Starý přístav byl už prakticky opuštěný vzhledem k tomu, že Elalbe ho zaneslo bahnem a větší lodě se sem nemohly kvůli ponoru dostat. A těch pár soukromníků s jachtami to zachránit nemohlo. Chátrající skladiště, zrezavělé jeřáby a tiché pleskání vln o kovová mola dokreslovaly atmosféru místa, kam tulák chodil přespávat. To místo bylo v takovém rozkladu, že ho ani podsvětí příliš nevyužívalo, takže tu byl relativní klid a bezpečí. Až v poslední době to však vypadalo, že asi právě tudy přicházejí do města velké dodávky drog.

Slabé mrholení vysvětlovalo Houžvův spěch. O to překvapivější byla tři el-auta, která vyrazila do tulákova zorného pole zpoza rohu jednoho ze skladišť. Šlo o luxusní limuzíny s dojezdem přes čtyři sta kilometrů a skoro nezničitelnou aktivní karoserií. Tulák uskočil do stínu a pleskl sebou o zem. Bylo mu jasné, že tohle může být nejen výnosné, ale také velmi nebezpečné. El-auta zmizela za nejbližším rohem s tichým bzučením a Houžev se za nimi rozběhl. To slovo však bylo mírně řečeno přemrštěné. Starý narkoman byl schopný tak rychlejší chůze, a to ještě nikoli v rovném směru.

Když se dostal k rohu, za nímž el-auta zmizela, zahlédl pouze, jak se zavírají velká kovová vrata skladiště číslo devadesát šest.

Tulák se pomalu blížil ke skladišti, ale dovnitř se nesnažil dostat. To by bylo příliš nebezpečné. Obcházel ho, až se dostal k bočním dvířkům, které byly pootevřené. Schoval se do stínu. Samuel zkusil zesílit zvukový signál. Šumění deště bylo tak silné, že až působilo bolest, ale mezi tím se dal rozeznat mužský hlas.

Samuel označil místo na záznamu, aby se vyhlazovací programy pokusily odstranit šumy a zrekonstruovat rozhovor. Pak se ozvala ohlušující rána, v níž Samuel poznal zvuk pětačtyřicítky. Houžev se stáhl a raději zmizel z nebezpečného místa.

Pak záznam už obsahoval nezajímavé věci. Až na konci natočil své vrahy. Ale to už k ničemu nebylo, protože byli také po smrti.

Samuel si sundal přilbu a protřel unavené oči. Bylo sedm hodin večer. Chvíli váhal, ale pak se rozhodl. Došel se do kuchyně najíst. Lednici měl plnou zmraženého jídla, takže jeho příprava mu trvala jen dvě minuty. Když dojedl, vyhodil odpadky a šel si zabalit potřebné věci.

Než odešel, přehrál si odfiltrovaný rozhovor. Byl by určitě velmi zajímavý, kdyby z něj dokázal zachytit a rozluštit víc, než jen několik slov. Avšak i ta byla zajímavá: Prach, Bábew, zásilka, prachy. Všechna ho enormně zajímala a ještě víc ta, která zjistit nemohl.

 

5.

Prohledal skladiště devadesát šest a nic zajímavého nenašel. Překvapilo ho jen to, že bylo docela uklizené a nepovalovaly se tu žádné odpadky. Na jedné straně stálo deset ocelových sudů, na nichž byly jakési nepochopitelné chemické značky. Vzadu byla kancelář, kde se stále ještě zachovaly tři nepříliš zničené židle a stůl, kterému někdo ulomil jednu nohu. Tam zanechal štěnici a vypadl ven. Nikdy nepoužíval vysílací, protože ty se kontrolovaly nejdřív. Tohle byla tichá štěnice, měla však jednu nevýhodu, musela se vyzvednout.

Našel si strategické místo, odkud mohl sledovat dění ve skladišti a sám nebyl viděn. Bylo mu jasné, že ochranka si všimla „zbytečného“ zájmu Klíčníka Houžvy a tudíž si ho pohlídala. Proč ho zabili mu nebylo jasné, ale možná to byl zkrat některého z bodygardů. To se stávalo.

Ležel na dřevěné podlaze, která tvořila strop skladiště devadesát tři. Odtud měl nerušený výhled na vrata, která ho zajímala. Súza stála deset metrů pod ním, hned vedle malých dveří z vlnitého plechu. Spolehl se na to, že ho štěnice, kterou nechal ve skladišti upozorní, kdyby se něco dělo, a tak klidně usnul.

Probudil se ráno, když mu do obličeje začalo pálit slunko, zřídkavý to jev v Jeruzlíně. Propátral okolí, ale byl tu klid a ticho.

Nakonec nasedl na Súzu a namířil do svého okrsku, kde měl už dobrou hodinu dohlížet na dodržování pořádku a zákonů.

 

6.

Byly čtyři hodiny odpoledne, když se mu písknutím ohlásila štěnice ze skladiště.V té chvíli právě obědval u stánku s čínskými nudlemi, které měl nejenom rád, ale také nyní vyhovovaly jeho finančním možnostem, neboť plat se mu úměrně snížil k jeho zařazení.

Smutně se podíval na hromádku nudlí a s povzdechem od sebe odstrčil umělohmotný talíř.

„Nebylo tobrý? Néco chybelo?“ ukláněl se před ním malý Asijec, majitel stánku.

Samuel zavrtěl hlavou.

„Já sabalim sebou,“ nabízel se majitel.

Samuel mávl rukou a vyrazil k Súze opřené o chodník.

„Schovej mi to, ještě se vrátím,“ křikl už do brumlání motoru.

Asijec horlivě přikyvoval, i když nebylo jisté, že mu porozuměl.

 

7.

Samuel se proplétal odpoledním dopravním ruchem a uvědomil si, že mu kapitán vlastně prokázal službu. V autě by se do Starého přístavu neměl šanci tak rychle dostat. Chvílemi to bral i po chodnících a sledoval, jak těch pár chodců, kteří měli odvahu vyjít ven po svých, zkušeně uskakuje až ke zdi. Byli však pouličními gangy vycvičení tak, že je takovéto malé extempore je vůbec nevyvádělo z míry.

Ulice se míhala kolem Samuelovy hlavy obrovskou rychlostí. Jakmile se vynořily první domy Starého přístavu, ubral na rychlosti a dal se trasou, kterou si předem připravil. Navigační systém ho vedl spolehlivě, takže se bez problémů ocitl u skladiště devadesát tři. Vjel dovnitř.

Vyběhl nahoru po rozvrzaných schodech na patro a zalehl na stanoviště, které si tu vybudoval. Přilbu položil vedle sebe a přitiskl oko k dalekohledu. Pootevřené dveře do skladiště devadesát šest mu poskytly pohled na černé přepychové el-auto a jeho značku. Zašklebil se, když ji poznal.

„Myslel jsem si, že v tom jedou oba,“ zavrčel spokojeně. „Na okamžik zaváhal jestli nemá zavolat posily, ale pak to zavrhl. Byl mimo službu a navíc než by se sem dostali, tak by byl Bábew dávno pryč a určitě by ho to varovalo. Trpělivě čekal až radní dokončí vyjednávání a odjede. Pak dál vytrvale čekal až odjedou i lidé Christose Dimitriakise. Teprve potom se velmi opatrně přesunul k vedlejšímu vchodu skladiště devadesát šest.

 

8.

Vešel dovnitř postranním vchodem, v ruce připravenou oblíbenou pistoli Heckler-Koch. Byla lehká a velmi přesná, a proto ji rád používal, právě tak jako samopal téže firmy.

Skladiště vypadalo opuštěně. Přesto postupoval opatrně a vyplatilo se mu to. Z kanceláře se vynořili dva zabijáci, které měl v registru uvedené jako Dimitriakisovy zaměstnance. Nečekali nikoho a šli zavřít vrata, byli to však profíci a jejich samopaly spustily ještě dřív, než si sami uvědomili, že je tu vetřelec.

Samuel je však viděl první a tuto výhodu neopomněl využít. Pět střel zasáhlo malého pořízka do hrudního koše a rozervalo ho na kusy. Speciální střelivo bylo nemilosrdné. V té chvíli se už detektiv kryl za zrezavělou železnou vzpěrou a odtud pálil na druhého zabijáka. Několik kulek mu prolétlo nebezpečné blízko u hlavy a jiné, odražené od ocelového mřížoví, prosvištěly kamsi do tmy. Speciální střelivo však udělalo své i v tomto případu. Kulky prorazily ocelový sud, za nímž se střelec skrýval, a rozbily uvnitř ukrytý skleněný kontejner. Odtud vystříkla koncentrovaná kyselina sírová a vlétla muži do obličeje. Jeho tvář se okamžitě změnila v něco nápadně podobného kusu syrového masa. Muž zařval, upustil zbraň, vztyčil se s rukama na nesnesitelně pálícím obličeji. Zatočil se kolem osy, protože měl vypálené oči. V té chvíli ho dostihly poslední tři kulky, které měl Samuel v zásobníku. První mu přerazila páteř, druhá a třetí prolétly hlavou, která vybuchla jako přezrálý meloun a šedobílý mozek se rozstříkl po okolí.

Samuel se znechuceně zašklebil, když si představil, co práce mu dá, než to tady uklidí. Zasunul pistoli do pouzdra a vydal se k mrtvolám. Tentokrát je nemohl nechat ležet a spoléhat se na úklidové městské čety.

U stěny skladiště byl kovový poklop, pod ním vedly parovody. Ty však v současnosti již dávno nefungovaly, ale místo pro dvě mrtvoly se tam našlo bez problémů. Samuel je tam shodil, a pak se věnoval úklidu.

Doběhl k Súze, v jejímž úložném prostoru měl morsprej.

Postříkal skvrny od krve, zbytky mozku, cáry kůže a svaloviny. Za necelých deset minut z toho všeho nezbylo nic. Jen vyteklá kyselina sírová ostře čpěla prostorem. Její louže se už přestala zvětšovat a pomalu rozežírala další tři sudy. Samuel spokojeně přehlédl bojiště a řekl s úšklebkem ve tváři:

„Vždyť se tady vlastně nic nestalo.“

Vešel do kanceláře a zpod stolu odloupl štěnici. Pak zabalil do hutného rance dva kožené kabáty po zabijácích a hodil je k mrtvolám. Pár pomačkaných umělohmotných kelímků nechal tam, kam je odhodili Dimitriakisovi lidé.

 

9.

„…zítra večer sem přijede moje loď,“ Dimitriakisův hlas byl klidný a rozvážný. „Přesně v jedenáct bude zásilka připravena k převzetí.“

Jeho výslovnost prozrazovala cizince. Samuel přemýšlel, jestli by tento hlasový záznam stačil k odsouzení, a pak mu došlo, že nikoli. Digitální technika dokázala sestříhat cokoli.

„Budu tady, abych osobně překontroloval zásilku a předal peníze. A vy to tu pořádně zabezpečte! Nechci, aby to dopadlo jako minule!“ hlas radního Bábewa byl chladný a zaznívaly v něm ostré, řezavé noty.

„Ztrátu jsem utrpěl já,“ odsekl Dimitriakis. „Vaši lidé ještě nepřejali zásilku.“

„Myslíte si, že mám tolik synů, jako míváte vy, jižani? To je ještě nesplacený dluh!“

„Pracujeme na tom,“ Dimitriakis byl právě tak chladný jako Bábew.

Samuel zastavil přehrávání a zamyslel se nad tím, co právě slyšel. Pomalu vstal, vytáhl štěnici z přehrávače a uložil ji do trezoru. Podrbal se nerozhodně na bradě, a pak namířil k lednici. Odtud vytáhl plechovku piva, bylo to jeho oblíbené Plzeňské a otevřel ji. Zhluboka se napil a prázdnou plechovku odhodil do odpadků. Pak zabručel:

„Není nad pořádnej půllitr.“

Mávl rukou a podíval se na hodiny. Půl jedenácté. Kývl a namířil ke dveřím. Zaslechl nějaký zvuk za oknem. Napůl se otočil a poté bleskurychle zareagoval. Skočil do předsíně po hlavě a kotoulem se znovu dostal na nohy. Stihl to jen tak tak. Z vrtulníku za oknem vylétla malá raketa, prorazila neprůstřelné sklo v okně a explodovala v pokoji. Okamžitě vzplálo všechno hořlavé.

V té chvíli však už byl Samuel za dvěma rohy a vybíhal z bytu. V jedné ruce držel opasek se zbraní, v druhé speciální řemení, na němž měl šurikeny.

Do pokoje vlétla druhá raketa a dokonala dílo zkázy. Ze stropu se opožděně spustila záplava vody. To konečně zareagovalo automatické hasící zařízení. Plameny rychle mizely a voda se vypařovala v oblacích páry, které odsávala klimatizace. Vrtulník nabral výšku a zmizel dřív, než ochranka domu stačila zareagovat.

Samuel běžel po schodech dolů a jen jedním okem sledoval výtahy. Nikdo však nahoru nejel.

„Zřejmě se spolehli na vrtulník,“ zašklebil se v duchu. „Měl jsem opravdu z prdele kliku,“ ulevil si. „Tak tohle mělo být to Dimitriakisovo „pracujeme na tom“.“

 

10.

V podzemní garáži byl klid. Samuel jen na okamžik zaváhal mezi Roverem a Súzou. Když však chtěl otevřít kufr Rovera, aby odtud vyndal M209, kombinaci samopalu a raketometu, všiml si tenkého škrábance u zámku. Zarazil se a pomalu ustoupil od auta. Klekl si a podíval se pod něj.

Byla tam.

Malá, plochá černá krabice přisátá u levého předního kola. Samuel ji poznal na první pohled. Časovatelná bomba, která mohla vybuchnout kdykoli po manipulaci se zámkem auta. Okamžitě nebo za dvě hodiny, to záleželo jen na libovůli toho, kdo ji umístil na vhodné místo. Samuel se nahlas zasmál. Zapomněli na aktivní karoserii, nebo předpokládali, že detektiv na něco takového mít nebude. Zvedl se a poodešel do bezpečné vzdálenosti. Odemkl auto a nic se nestalo.Vyskočil na nárazník a ze strany otevřel kufr. Ozvala se rána, auto nadskočilo, ale aktivní karoserie výbuch odrazila. Kufr byl prázdný. Zbraň zmizela. Pokrčil rameny a zabouchl ho.

Prohlédl Súzu, která stála o dva boxy dál. Ta byla v pořádku. Nasedl na ni a vyjel z garáže do nočních ulic.

 

11.

Dům, kde bydlel jeho parťák, byl tichý. Dimitriakisovi zabijáci zřejmě dobře věděli, že Refael je v policejní nemocnici a nenamáhali se zničit mu byt. Samuel vytáhl z kapsy kartu, otevřel si dveře domu a vešel. Zaklaply za ním, právě tak jako dveře výtahu. Vyjel do devátého patra a odhesloval byt. Dveře se s tichým zafuněním otevřely. Refael byl puntičkář a jeho byt podle toho taky vypadal. Samuel by v něčem takovém bydlet nemohl. Bylo to tu skoro stejně sterilně čisté jako nemocnice. Samuel zamířil do pracovny a vedle akvária, kde plavaly dvě zřejmě už dost hladové piraně, namačkal kód trezoru. Když se odklopil kus zdi na protější straně, Samuel se usmál. Měli s Refaelem stejný vkus.

Ze závěsu sundal M209 a přibral k tomu celou brašnu zásobníků, jak devítek speciálů, tak i raket do podvěšeného raketometu. Přibral odstřelovačskou pušku SSG 3300. Mohla se hodit.

Zabalil všechno do úhledného rance, který si vzal na záda, a než vypadl z bytu nakrmil ještě piraně kusem zmrzlého masa z lednice, a pak vypadl z bytu.

 

12.

Bylo osm hodin večer a Samuelovi končila hlídka. Dojel na velitelství a pečlivě se odhlásil, aby protentokrát nedal žádnou příležitost svým nadřízeným k nepříjemnostem.

„Slyšel jsem, že ti trochu vymalovali byt,“ řehtal se Yoris, který měl dnes službu dozorčího na stanici.

„Jo,“ pokrčil klidně rameny Samuel, „nějakej kretén experimentoval s ohňostrojem a nějak se mu to vymknulo z ruky. Jsem pojištěnej, takže na tom akorát vydělám. Už jsem stejně potřeboval novej nábytek.“

Yoris se na něj zkoumavě podíval. Tohle se vůbec Samuelovi nepodobalo. Vycítil, že by nebylo dobré dál se v tom šťourat, a tak jen souhlasně kývl.

 

13.

Samuel odešel ze stanice do nemocnice, která byla ve stejném bloku domů.

Stál před skleněným válcem tři mety vysokým, který měl necelé dva metry v průměru. Takových válců byl v pokoji šest. Byl naplněný nažloutlou vazkou tekutinou, v němž se mezi líně stoupajícími bublinami, vznášelo tělo jeho parťáka. Střelné rány už měl prakticky zahojené a nohy právě začínaly rašit.

„Tak za tři, čtyři neděle ho vytáhneme a začne se učit chodit,“ doktor si protřel unavené oči.

Byl také státní zaměstnanec, takže znal dlouhé směny za málo peněz s nadějí, že, pokud se jí dožije, odejde v sedmdesáti do penze.

„Za další dva měsíce, bude moct nastoupit znovu do služby, dá-li bůh,“ souhlasil Samuel.

„Měl štěstí, že to zasáhlo jen minimálně páteř. Jinak by léčení bylo daleko delší a s velmi nejistým výsledkem,“ uzavřel doktor jejich debatu.

Samuel opustil léčebnu s ulehčením. Nikdy sem nechodil rád a ještě méně si obliboval, když tu musel trávit svůj čas. Naštěstí se mu to zatím stalo jen dvakrát.

Na okamžik zaváhal jestli nemá ještě zajít za Editou, ale pak nenašel odvahu. Její tělo už bylo dávno v pořádku, ale nebyl schopný vydejchat vyhaslé, mrtvé oči.

 

14.

Bylo půl jedenácté.

Samuel už dvě hodiny ležel ve úkrytu ve skladišti devadesát tři. Sledoval příjezd Christose Dimitriakise a jeho lidí. Moc ho potěšilo řádění vzteklého Řeka, když tu nenašel strážné. Jediné, co ho mrzelo bylo, že neslyšel jeho nadávky. Byl upřímně přesvědčený, že by se lecčemu mohl naučit.

Z otevřeného skladiště nervózně vycházeli v posledních několika minutách pistolníci a dívali se na líně tekoucí Elalbe, na jehož hladině pluly odpadky, mrtvoly a ropné skvrny. V houstnoucí tmě se objevila na vodě světla a k molu za několik minut přirazilo nákladní vznášedlo. Najelo na vykládací plošinu a jeho elektromotory zmlkly. Dimitriakisovi muži se vyrojili ze skladiště jako mravenci, když jim píchneš do mraveniště. Přenášeli malé papírové krabice do skladu. To trvalo jen pět či šest minut.

Samuel přitiskl k oku infrazaměřovač odstřelovačské pušky SSG 3300. Zamířil na vznášedlo a dvakrát vystřelil. Tlumič zapracoval tak, že výstřely nebyly vůbec slyšet. Obě střely se zachytily na povrchu stroje, který se díky nim dal kdykoli později vystopovat. Samuel vyměnil střelivo a připravil se na další vývoj situace. Mezitím vznášedlo nastartovalo motory a zmizelo v postupujícím soumraku.

Bylo dvě minuty po jedenácté, když se objevila černá dodávka Torrola a za ní Bábewův vůz. Oba vozy zajely do skladiště a zavřely se za nimi dveře. To se Samuelovi nehodilo, takže seběhl dolů a přemístil se k skladišti devadesát šest. Zastřelil strážného u bočního vchodu. Heckler-Koch byl tichý jako smrt. Taky ji způsoboval. U zadní stěny skladiště měl přistavený žebřík a po něm se dostal na plochou střechu. Pootevřené větrací okno s několika rozbitými tabulkami byl přesně ten cíl, ke kterému směřoval. Zalehl a pozoroval dění, které se odehrávalo sedm metrů pod ním.

Bábew rozřízl jeden z černých sáčků , který vyndal z namátkově vybrané papírové krabice a nabral špetku ostře fialového prášku. Vsypal ho do skleněné kónické zkumavky a tu vsunul do analyzátoru. Chvíli soustředěně pozoroval čísla, která se objevovala na malém displeji. Samuel je díky zaměřovači viděl také a v duchu tiše hvízdl.

„Takhle čistou drogu ve městě neviděli už hodně dlouho,“ pomyslel si a pak se zašklebil. „A taky neuvidí,“ pokrčil ramenem, „když to dobře dopadne.

Pečlivě zkontroloval M209 a čekal. Bábew vztyčil ukazovák na levé ruce, což zřejmě bylo znamením pro jeho člověka v dodávce. Vystoupil z ní a nesl v ruce kovový kufřík. Podle velikosti odhadoval Samuel, že by v něm mohlo být tak sedm až osm milionů sekií. V okamžiku, kdy předali peníze, zahájil palbu. Granáty dopadaly dolů mezi shromážděné. První do vzduchu vyletěl pokladník. Otevřený kufřík rozhodil do ohnivé koule svazky sekií, které vzplály. Lidé padali jako lán pokosený turbínovou kosou. Druhý granát roztrhal radního Bábewa na kusy. V krvavé sprše zahynulo dalších několik jeho lidí. Další granát dopadl mezi černé pytle s drogou. Potvrdila se známá pravda, že tak čistá substance dobře hoří. Jeden z Dimitriakisových lidí se vrhl k hořící hromadě a snažil se něco zachránit. Jediné čeho dosáhl bylo, že vzplál i on. S děsivým řevem se rozběhl kamsi do tmy.

Samuel byl sám, takže nebyl schopný pokrýt celé prostranství. Pět Řekových zabijáků se stačilo ukrýt před přilétající smrtí a zahájilo odvetnou palbu. Donutili tak Samuela opustit výhodné postavení.

Když slézal dolů po žebříku, ozval se zevnitř silný výbuch. Bábewův vůz přestal existovat i s řidičem, který se snažil ujet, což se nelíbilo Dimitriakisovým lidem. Samuel se protáhl postranními dveřmi a spustil palbu. Ve všeobecném chaosu si ho zpočátku nikdo nevšiml, takže dokázal zasáhnout dva nepřátele, než ho zaregistrovali.

Dimitriakis se ocitl ve výhodném postavení vůči detektivovi a ihned toho využil. Byl však ozbrojený pouze Remingtonem a jeho devítimilimetrové kulky zasáhly Samuela do nohy a boku. Samuel opětoval jeho palbu a donutil ho se skrýt. Nezasáhl ho. Z boku se mu valila krev a ani noha na tom nebyla nejlíp. Kulka mu rozdrtila koleno.

Detektiv nabil raketomet poslední municí a pustil se do zbylých zabijáků. Netrvalo víc jak deset vteřin a v celém skladišti zbyli jen dva živí – Samuel a Dimitriakis. Teprve suché cvaknutí upozornilo Samuela, že mu došla munice. Vzhledem k poraněné noze se mohl jen plazit a nebyl schopný dostat se včas k nějaké jiné zbrani. Heckler-Koch mu vypadl z pouzdra někde cestou.

Zpoza sloupu se vynořil snědý Řek a opatrně se k Samuelovi blížil. Ten se převalil na bok a pak na záda. Sedl si.

„Řekl bych, že je to tvůj poslední den,“ zkřivil zašpiněnou tvář tmavý hezounek, který už mírně nabíral nadváhu, tak, jak to je u jižních národů obvyklé.

„Možná by se tomu dalo říct poslední soud,“ ušklíbl se Samuel.

„Připravil jsi mě o hodně peněz, skoro celou organizaci a odběratele. To se neodpouští,“ sehnul se Dimitriakis deset metrů od Samuela, položil na zem pistoli a vzal si stejnou M209 jaká ležela detektivovi u levé nohy.

Bleskově zkontroloval jestli je nabitá.

Byla.

Pomalu zdvihl hlaveň směrem k Samuelovi.

„Nejsem člen posledního soudu,“ řekl.

„Já taky ne,“ usmál se Samuel, „já jsem jenom posel. V řečtině to slovo zní angellos, že jo?“

Dimitriakis se zarazil.

„Takže jsem anděl posledního soudu,“ zachechtal se Samuel a vystřelil poslední granát, který mu v pušce zbyl.

Zasáhl Dimitriakise úmyslně nízko. Rána muže nadzdvihla, odhodila ho dozadu až ke stěně. Puška odlétla kamsi do tmy. V té chvíli už Dimitriakis hořel vysokým plamenem. A řval. Výbuch mu utrhl spodní část těla, ale ten muž stále ještě žil.

„Vypadá to, že jsem anděl posledního soudu i s plamenným mečem,“ odfrkl si Samuel a před očima se mu objevila Edita a najednou měl dojem, že její oči se rozzářily a poznala ho. „Ty nohy máš za Refaela a spálenej budeš za Editu,“ šeptl, když zavíral oči.

V té chvíli dovnitř vtrhla zásahová jednotka.

„Myslím, že budu dělat Refaelovi společníka, a pak budeme mít ještě moc a moc práce,“ řekl Samuel potichu do řevu přibíhajících policistů a omdlel.

 

Vlado Ríša



Několik slov o
Představovat Vlado Ríšu je skoro zbytečné. V oblasti SF je jeho jméno pojem. Solitér. Brontosourus.
Narodil se na východním Slovensku. Vystřídal několik zaměstnání. Učil na vysokých i středních školách, byl pracovníkem výzkumného ústavu a zabýval se výzkumem radioaktivních léčiv. Překládal SF knihy a od roku 1982, kdy se zúčastnil prvního, tedy nultého Parconu, se zapojil do SF hnutí.
Od roku1990 začal pracovat v Ikarii, kterou mu časem hodil její původní šéfredaktor Ondřej Neff na krk. Když ji zastavili, nedal se a způsobil vydávání XB-1. Od roku 1990 vlastní nakladatelství Golem Ríša, kde (sporadicky) vydává většinou knihy českých autorů. Napsal vysokoškolská skripta, dvacet románů (např. Gooka a Dračí lidé – ve spolupráci s Evou Hauserovou a Ondřejem Neffem, Gooka a Yorimar…). Podle obou vznikly počítačové hry. Dále Bokha-lú, několik románů o Conanovi, Marku Stoneovi, dvě knihy o Bruncvíkovi (Putování za jantarovým drakem a Stryga) a povídkovou sbírku Beta Draconis), Hvězdné vandráky a Valdštejnova éra… Přispěl nebo sestavil cca osmnáct antologií povídek.  Překládá SF knížky z ruštiny. Je pilotem ultralehkých letadel a hraje závodně basketbal.
V SF hnutí působí jako rušivý element, porotce literárních soutěží a přednášející.

 

Obr.: http://www.cinematip.cz/tag/tom-stern/