Apokalypsa!

Protože nám na dveře klepe Mezinárodní den dětí, dostane dnes slovo ta nejmladší generace autorů (spíš autorek) sdružených ve workshopu spisovatelky Lucie Lukačovičové v rámci DDM Spirála v Praze 8.

Těšte se, čeká vás pětice krátkých povídek se společným tématem konce světa. Takže výjimečně dnes pětkrát APOKALYPSA!

 



 

Sněhurka

Ferda se schoval za houští a Sylva do staré zrezivělé lednice na skládce. Čenda pikal.

Sylva se dívala do tmy a klížily se jí oči, občas se zavrtěla, aby si udělala pohodlí. Věděla, že měla mít rozum. Měla jít včera v noci spát, místo aby si četla pohádky bratří Grimmů. Jenže Sylvě bylo deset a pohádky milovala.

I když se jí oči zavíraly, snažila se je držet otevřené a představovala si, že až ji Čenda najde, půjde konečně domů a zdřímne si. Příliš dlouho s takovými úvahami nevydržela a po chvíli usnula.

Probudilo ji zamrazení na chodidlech. Stála v sandálech uprostřed lesa, kde si hráli na pikanou. Ve sněhu a ve tmě.

Sylva byla od malička náměsíčná. Jednou se jí stalo, že v noci zazvonila na sousedy, oni se probudili, a když ji uviděli, dost se lekli. Teď ale následkem své náměsíčnosti stála v lese, kde zůstala úplně sama. Navíc se bála, že se právě dočista zbláznila – protože než usnula, bylo normální léto.

Nevěděla, co má dělat. Snažila se ve sněhu najít svoje stopy, aby se dostala k ledničce a ke skládce, odkud už domů trefí. Než se jí to podařilo, byla celá promrzlá. Na chvíli zase zalezla dovnitř, kde se ještě trochu drželo teplo, a pak vyrazila k domovu.

Jak dlouho spala? Několik desítek hodin? Nechápala, co se děje, jen se zoufale brodila sněhem.

Skoro u cíle zahlédla něco na chodníku před sebou. Ta silueta… Sylva se k ní rozběhla. Na místě se prudce nadechla, málem se dala do pláče. Na zemi ležel Ferda, její starší bratr. Měl chladem promodralý obličej a nehýbal se.

„Třeba jen, no třeba jen, no možná jen usnul,“ drkotala Sylva zuby. „I když… to je hodně divné, že usnul na chodníku.“

Sáhla mu k puse, jestli dýchá a zjistila, že je zmrzlý až na kost. Začala už brečet doopravdy, ale pořád se utěšovala, že to všechno nemůže být pravda. Štípavá zima ji ale přesvědčovala o opaku. Holčička objala bratra, a pak se slzami v očích zamířila k domovním dveřím. Byly otevřené a uvnitř vládla tma.

Sylvě se dovnitř nechtělo. Tak si sedla na obrubník a přemýšlela, jak se to všechno přihodilo. Minulé dny bylo strašné horko. Tatínek říkal, že se odpařuje voda. A teď najednou začalo sněžit. Že by se odpařilo příliš mnoho vody a stal se z ní sníh? Tatínek taky říkal, že nějací lidé vyrábějí bombu, co všechno podchladí, jako v jedné knížce. Bylo to i v televizi. A Čenda se ptal, jestli bychom všichni umřeli. Táta odpověděl, že nás by se to určitě netýkalo, a mamka poslala Čendu, ať si radši udělá úkoly. A teď přišla v létě zima.

Ferda asi vyběhl z úkrytu a Čenda, protože byl starší a tudíž i rychlejší, snad stihl doběhnout až domů a tam se schovat. Sylva si umínila, že Čendu musí najít. Znovu se podívala do tmavé chodby a začala si přát, aby dovnitř vnikl alespoň paprsek jasného měsíčního světla. Přemýšlela, jestli má jít do domu a vyjít těch šest pater k jejich bytu. Nebo má zůstat na obrubníku? Nebo se vrátit za Ferdou?

Zůstat na obrubníku rovnou zamítla. Byla jí zima a měla by jít domů. Zrodila se v ní chuť zavolat: „Mami, tati!“

Nikdo neodpověděl. Zkusila to ještě jednou, a pak zase. Pořád se nikdo neozýval. Bude muset jít do ztmavlého domu a najít Čendu s rodiči. Ale co když na ni někdo číhá v domě za nejbližší zdí? Když rychle poběží, mohl by ji strach přejít. Ale co když se jí po cestě něco stane? Prostě to musí rychle přeběhnout.

Sylva se zadívala na svítící měsíc, na ležícího Ferdu, na les, ve kterém hráli na pikanou, ale i na tmavou chodbu, kterou teď bude muset projít. Naposledy se zhluboka nadechla v měsíčním světle a vběhla do chodby.

Bála se. Víc a víc. V prvním patře se chtěla vrátit. Vzpomněla si, že proti strachu je dobré nahlas řvát. Proto začala křičet na celý dům.

Ve druhém patře toho nechala. Nepomáhalo to. Do třetího patra běžela co nejrychleji. Už tam přece musí být. V kolikátém poschodí vlastně je? Možná už bude v pátém. V šestém ještě ne, to by poznala.

Mezi čtvrtým a pátým poschodím o něco zakopla. Vyjekla zděšením. Ach ne, už je to tady, zlomí si nohy a zůstane ležet ve tmě a zimě.

Nic takového se nestalo. Roztřeseně vstala a chtěla běžet dál. Málem zakopla znovu. Klekla si na tu příšerně studenou zem a začala tápavě ohmatávat tu věc, která jí způsobila modřinu na koleni.

Čenda.

Sylva ho objala a rázem se její strach zmírnil. Vždycky měla pocit, že strašidla se přece jejího staršího bratra musejí bát.

Rychle vyběhla nahoru do jejich bytu. Dveře jsou otevřené. Všude zima a rodiče nikde. Sylva prohledala všechny kouty, až došla ke skříni, z níž vyndala ten nejteplejší svetr a navlékla ho na sebe.

Rázem jí bylo teplo jako předešlý večer. V kuchyni popadla ze stolu jablko a chvíli na něj dýchala, aby rozmrzlo. Hladově se do něj zakousla, pak se vracela za Čendou. Znovu se začínala bát. Nemůže ho nechat samotného. Určitě mu je chladno. Musí mu dát svůj svetr.

Svlékla si svetr a oblékla ho bratrovi. Znovu pocítila tu strašnou zimu, ale lepší než muset jít zase potmě a sama nahoru pro další oblečení. Jsou tam čarodějnice, tím si byla jistá. Čarodějnice s dlouhými ostrými zuby a očima i vzadu na hlavě, co si přijdou pro děti, co nedojídají polévku. Sylva, krom toho, že milovala pohádky, nesnášela polévky.

Sešla do nižšího patra. Pak dál a dál. Níž a níž. Vtom si uvědomila, že Čenda není s ní. Zůstal o několik poschodí výš, spí tam. Byl v domě, když přišla zima, tak se mu přece nemohlo nic stát. Čenda vždycky spal jako dřevo. Vrátila se pro něho a rozhodla se ho dostat dolů. Přece ho tu nenechá, to nejde.

Je ale příliš vyčerpaná a zima ji trápí víc a víc. Bere ho do náruče, vleče ho za sebou dolů, nadzvedává ho, tlačí ho, nebo si ho dává na záda. Nic nepomáhá. Dostali se teprve o poschodí níž.

Najednou dostala nápad. Posadí ho na zábradlí a bude ho držet, aby nespadl. Občas po zábradlí přece jezdili. Je široké, podezděné, s pozvolnými zákrutami a po celé délce schodů. Jenže Sylva už je vyčerpaná. Snaží se, namáhá. Vydává se téměř z posledních sil, než se dostaví úspěch.

Drží bratra za nohy a pomalu schází dolů. Dotáhne ho až do chodby, která končí vstupními dveřmi. Zbývá nejtěžší část cesty. Čenda spadne na zem a Sylva se ho ze všech sil snaží dostat ven. Zdá se jí, že na ni ze všech stran vykukují strašidla z knížek a ona už je natolik vysílená, že jim ani neuteče. Přesto se rozběhne, ať už je z chodby venku. Ani si nevšimne, že pořád drží Čendu. Hladká podlaha Sylvě ulehčuje práci, bratr se po ní klouže jako po skluzavce. Vzápětí jsou na ulici.

Sylva se zadívá na měsíc vrhající zářivé světlo, nadechne se ledového větru a dovleče Čendu k Ferdovi. Oběma sáhne na tváře. Zdá se jí, že Čenda je má teplejší.

Sedne si k bratrům a rozhodne se počkat, až se Čenda probudí. Vyndá si jablko a hledí na zasněžený les. Je jí strašná zima, oči se zavírají. Postupně už chlad ani necítí a upadá do polospánku. Zasněžená krajina na ni působí skoro vánočně.

Sylva tam leží schoulená jen v šatech a sandálkách, v ruce namrzající jablko. Určitě by jí byla zima, kdyby se ještě někdy probudila.

 

Ema Bulířová

 


 

Několik slov o

Autorka v současnosti navštěvuje pátou třídu základní školy v Praze 8. Mezi její záliby patří orientační běh, horolezectví na umělých stěnách, ale především vymýšlení komiksů a psaní povídek.

 

 



 

 Slunečnice

 

Poslední číslo šestimístného kódu bylo zadáno. Vysoký chlapec byl očividně rozrušený, neustále pohazoval hlavou, nervózně přešlapoval a otáčel se na černovlasou dívku, která stála za ním a bedlivě ho pozorovala. Přestože na displeji už zářily všechny potřebné cifry, ještě chvíli si hrál s ovládáním jen kvůli tomu, aby oddálil ten okamžik, kdy bude muset správnost hesla ověřit. Doufal, že se spletli. Že někde udělali chybu, přehlédli se. Mohl sice nějaké číslo záměrně změnit, ale to by Týna, jeho kamarádka, poznala. Věděl přesně, co by se dělo – příšerně by ho seřvala, na nějakou dobu by s ním přestala mluvit, a pak by ho donutila, ať ten kód zadá znovu, tentokrát dobře. A on by to udělal. Bylo jednodušší ho zadat rovnou, ušetří si tím nepříjemnosti. To ovšem nic neměnilo na tom, že se mu do toho nechtělo.

„Proč ti to tak trvá? Co s tím ještě děláš?“ houkla na něj netrpělivě tmavovláska. Ona celou situaci brala úplně jinak. Pro ni to bylo dobrodružství, zábava. Vůbec si neuvědomovala, že se právě pokouší otevřít dveře, které – z jistě velice dobrých důvodů! – příležitostně kontroluje policie a střeží nejlepší zámek z druhé poloviny minulého století.

Jistě, teď už byl tento model zastaralý a pro obyčejného studenta, který se trochu víc zabýval technikou, nebyl žádný problém ho otevřít, ale až do teď se o to nikdo nepokusil. Dokonce nikoho ani nenapadlo zámek vyměnit, pořídit novější verzi. Ty dveře byly důležité, kdyby ne, neexistovala by vyhláška, že má policie vsadit do vězení každého, kdo se za ně pokusil dostat. Spíš by řekl, že ani lidé, kteří věděli, co za nimi je, se neodvažovali je otevírat. To ho na tom děsilo nejvíc. Copak byl jediný, kdo si tohle uvědomoval?

Pokusy vysvětlit to Týnce vzdal už dávno. Zkoušel to asi milionkrát, ale ona ho nikdy pořádně neposlouchala nebo ho nebrala vážně. Bylo to jako mlátit hlavou o zeď – stejně marné a bezúčelné. Většina debat skončila ještě dřív, než začala. A on už neměl sílu znovu se s ní hádat. Prostě udělá, co po něm chce. Jako vždycky.

Zhluboka se nadechl, stiskl kliku a zatlačil. Nic.

„Říkal jsem ti to, ten kód je chybný. Měli bychom se otočit a vrátit se domů, než nás tu někdo najde,“ řekl a jen těžko skrýval, jak se mu ulevilo. Radši ani nečekal, až se k tomu vyjádří Týna, otočil se a pomalým krokem se vydal strohou, jednolitě šedou chodbou pryč. Chtěl být co nejdál od případné srážky s policií, co nejdál od těch podivných dveří. Co nejdál od Týny, protože v tuhle chvíli by po něm mohla začít chtít, aby zadával náhodné číselné kombinace, dokud se nestrefí do té správné.

Dívka začala dveřmi usilovně lomcovat.

„To snad není možné, byla jsem si tak jistá!“ Ze vzteku do nich kopla. Málem si při tom urazila nohu, ale přesto jí neuniklo, že se o kousek pohnuly. „Viktore, pojď mi s nimi pomoct!“ zavolala nadšeně, jakmile jí došly nadávky i cíle, na kterých by si mohla vylít zlost. Přesto stihla proklít dveře, jejich výrobce, celý bunkr a dokonce i svoje boty.

Mladík se ale po zaslechnutí svého jména ani neotočil, naopak přidal do kroku.

„Viktore, ty srabe! Copak ses nikdy nechtěl podívat, co za nimi je?“ Až teprve teď se zastavil. Chtěl. Mockrát. Když byl kluk, v jednom kuse si představoval, kam asi vedou. Snažil se o nich zjistit co nejvíc, fascinovaly ho. Co všechno si navymýšlel… Jenomže to ho opustilo, jakmile dostal alespoň trochu rozumu.

„Nejspíš nějaký sklad jaderného odpadu. No tak, Týno, pojď odtud,“ zkusil to, přestože věděl, že ji nepřesvědčí. Oči jí žhnuly tak jako vždy, když se něčím nadchla.

„Víš ty co? Uděláme to takhle – ty mi pomůžeš otevřít ty dveře, přesvědčíme se, že tam doopravdy není nic zajímavého, a potom odejdeme a už nikdy se sem nevrátíme. Jasný?“

Viktor si povzdechl. Bylo mu jasné, že pokud jí nepomůže a odejde, ona tady bude tak dlouho, dokud ty dveře neotevře. Nebo dokud ji tu nenajde policie a neodvede ji do vězení. Znal její tvrdohlavost. A možná právě proto teď váhal, jestli ji opustit, nebo tu zůstat s ní. Většinu času si z něj utahovala, přemlouvala ho, nebo na něj křičela, ale stejně ji měl rád. Často sám nechápal, jak s ní vůbec vydrží, jejich vztah nebyl vzornou ukázkou přátelství. To už spíš sourozenectví. Bral ji jako sestru a cítil za ni jistou zodpovědnost. Nechtěl, aby se jí něco stalo.

„No tak dobře,“ povzdechl si nakonec po prohraném vnitřním boji.

Když se k ní pomalým krokem vracel, napadlo ho, že tohle bude větší malér než kdy předtím a bude svého rozhodnutí šeredně litovat. Ale teď už se neodvážil něco říct.

A tak se oba opřeli do dveří. Čekali, že půjdou otevřít snadno, nezdály se nějak těžké, ale opak byl pravdou. Dlouhou dobu jim úspěšně vzdorovaly a odmítaly se hnout z místa. Chvíli to skoro vypadalo, že o více než těch pár milimetrů, o které poskočily při Týnině kopanci, posunout nedají, ale potom najednou s uši drásajícím skřípěním povolily a prudce se otevřely dokořán.

Viktor jen tak tak udržel rovnováhu, ale Týna se pádu nevyhnula. Čekala tvrdý náraz, jenže nic takového nepřišlo. Země byla vlastně docela měkká, měkčí než by měla být. Tohle nebyl beton.

Opatrně pozvedla hlavu, podívala se pod sebe a potom jednou rukou nabrala trochu té podivné, hnědé hmoty, která zde nahrazovala podlahu. Promnula ji mezi prsty a zkoumala její konzistenci. Byla suchá, hrudkovitá a drolivá. Pouštěla ji z dlaně a fascinovaně sledovala, jak se z ní práší.

A potom samovolně, bez jakéhokoli větráku, zafoukal vítr a polovina hnědého prachu jí skončila v očích. Zaklela, zvedla se alespoň do sedu a začala si je mnout špinavýma rukama.

„Týno, tady není strop,“ pípl Viktor, který stál ve dveřích, křečovitě svíral rám a nebyl schopný se pohnout. Srdce mu bušilo jako o závod, rychlejší byly snad jen myšlenky, které se mu proháněly hlavou.

Týna zkusmo otevřela jedno oko a hned potom i to druhé, aby si mohla prohlédnout svět, do kterého se propadla. V tu chvíli strnula, její okolí jako by ji uhranulo. Ani v nejdivočejších snech by si nepředstavila něco tak neuvěřitelně krásného a kouzelného.

První, co viděla, byly rostliny, které ji obklopovaly. Květinu viděla jenom jednou v životě, měli k nim přístup jen vědci a vysoko postavení lidé. Byla hrozně zvláštní, taková podivně zakrslá a neduživá. Zato tyhle byly obrovské, větší, než si kdy dokázala představit. Většina měla více než dva metry! A všechny se svými hnědo-žlutými květy dívaly na ni.

Když zvedla hlavu… Opravdu!

Do teď si neuměla představit, že by mohlo existovat místo bez stropu. Ale tady žádný nebyl a najednou jí to přišlo samozřejmé, že má nad hlavou místo betonu modré nekonečno. Uprostřed té modři visela jedna jediná žárovka, která osvětlovala celé okolí. Zvláštní ale bylo, že nebyla nijak připevněná. Jak to dělá? Jak to, že nespadne? Svítila jinak než žárovky v bunkru, její záře byla hřejivá a všudypřítomná.

Týnka se začala smát. Tohle bylo to, o čem celé roky snila. Její velké dobrodružství. Cítila se tady vítaná jako nikde jinde, tohle byl její domov, věděla to. Najednou se jí hnusila představa, že by se ještě někdy měla vrátit do bunkru. Tam bylo všechno hranaté, stísněné a šedé. S tímhle světem se to nemohlo srovnávat.

Jenže Viktor její nadšení nesdílel. Vždyť stál na povrchu, místě, před kterým ho od malička varovali. Lidé to tu před několika generacemi neopustili jen tak, bezdůvodně, určitě je to tu nebezpečné.

„Dveře jsme otevřeli. No tak, Týno, pojď už domů.“ Dívka, která až do teď pobíhala od rostliny k rostlině a přičichávala k jejich květům, se najednou zastavila uprostřed kroku. Překvapeně se na něj podívala, ale v jejím pohledu nebyla obvyklá bojovnost. Byl tak čistý a nevinný…

„Cože?“ zeptala se mírně. Viktor vykulil oči. Znal ji už dlouho, ale takhle ji ještě mluvit neslyšel. „Neříkej, že se zase bojíš!“ křikla pak a už to byla zase ona.

„Jo, bojím se. Žádné zdi, sloupy… ani ten strop to nemá. Co když nám nebe spadne na hlavu?“ Možná to znělo absurdně, ale ta představa ho doopravdy děsila. Nebylo tady nic, co by oblohu podpíralo nebo jejímu případnému pádu zabránilo.

Týnu tím dokonale vyvedl z míry. Už jen ten fakt, že přiznal strach, ji zarazil. Hecovala ho často, pravidelně mu nadávala do srabů, strašpytlů i poseroutků, ale tohle nikdy neudělal. Nikdy se jí nepostavil a nestál si za svým. Jenomže nechtěla dát najevo, že by ji snad zaskočil, tak překvapení přebila zlostí.

„Nebe? To je ta modrá plocha nahoře, nemám pravdu? Odkud ksakru víš, jak se to jmenuje?“

Viktor sebou škubl a z obličeje se mu vytratila všechna barva. Uvědomil si, že řekl, co neměl, a rychle přemýšlel, jak to napravit.

„Já… já to… nevěděl. Musí to být nějaký… něco co… máme zafixováno v paměti… od předchozích generací…?“

„Lháři! Koktáš a třesou se ti ruce! Navíc to je úplná pitomost!“ zařvala na něj. Věděl, že teď už nic nezmůže, musel s pravdou ven. Ale nechtěl. To, jak na něj teď Týna křičela, bylo nic v porovnání s tím, co přijde, až se dozví, jak se věci mají. Bezděčně se přikrčil.

„Můj dědeček schoval nějaké původní knihy,“ přiznal zdráhavě. Na chvíli nastalo skoro až ohlušující ticho, kdy Týnka netušila, jak zareagovat. Ale potom našla ta správná slova.

„Cože?! Proč jsi mi o nich nikdy neřekl? Vždyť víš, jak moc jsem se o povrch zajímala! Kolik jsem toho riskovala, abych o něm něco zjistila! Mohli mě zavřít do vězení! Slyšíš? Do vězení! A tys u sebe měl knihy? To si říkáš kámoš?“ Viktor její řev trpělivě snášel. Neukázal jí je právě proto, že byl její kamarád. Každý den slýchal, jak je povrch nebezpečný. Jenomže v těch knihách byl vylíčený tak krásně a mírumilovně! Kdyby to Týna věděla, už nic by ji od hledání starého světa neodradilo, a on nechtěl, aby se jí něco stalo. Doufal, že když před ní ty texty utají, nepodaří se jí najít žádné jiné informace a časem ji to omrzí. Jenomže asi něco podcenil. Doteď nevěděl, jestli to byla Týnčina tvrdohlavost nebo zabezpečení na blízké policejní stanici.

„Proč jsi to udělal? Snad sis nemyslel, že bych tě udala!“

„Ne, to ne… Tak to není…“

„Tak jaký jsi měl důvod, abys mi to tajil? Já ti vždycky říkala všechno!“ V tom měla pravdu. Ostatním bez zaváhání lhala, jako když tiskne, ale k Viktorovi byla upřímná. Každý se občas potřebuje svěřit a ona neměla nikoho než jeho. I ona si zasloužila upřímnost.

„Jenom se na sebe podívej, jsi povrchem posedlá,“ zašeptal a Týna si odfrkla. Tak posedlá? Bolelo ji, že si to myslel, a chtěla mu to oplatit. Nadávala mu často, ale nikdy dřív to nemyslela vážně. Dnes poprvé měla chuť mu doopravdy ublížit. Říct mu něco, co by ho bolelo. Kdyby to udělala, nejspíš by toho potom litovala, ale naštěstí ji zastavil tlumený výkřik, který je oba vytrhl z hádky.

„Slyšela jsi to?“ zeptal se Viktor a pohotově ji chytil za předloktí, aby ji náhodou nenapadlo za tím zvukem běžet, ale ona se mu prudce vyškubla.

„Jsou tady lidé. Musíme jim pomoct!“ Než stihl nějak zareagovat, byl sám. Týna se mu ztratila mezi květinami. Volal za ní, ať se vrátí, ale bylo to marné. Už byla příliš daleko, než aby ho slyšela. Co měl dělat? Nemohl se vrátit bez ní! A tak se i on sám vydal směrem, ze kterého se křik ozval.

Připadal si jako v labyrintu. Prodíral se skrz neprostupný les rostlin, které mu sahaly nad hlavu, a neviděl nic než zelené stonky, listy a obrovské květy. Týna by mohla stát klidně pár kroků od něj, aniž by si jí všiml. Stále volal její jméno. Neměl nejmenší tušení, kudy jít, neměl žádný orientační bod. Při marném pokusu nějaký najít si ale něčeho všiml. Ty květy ho pozorovaly. Neustále se za ním otáčely, ať šel kamkoli. Tohle květiny v laboratoři nedělaly…

Vyděsilo ho to, ale potom si vybavil kousek textu z knihy po dědečkovi. Psalo se tam o slunečnicích – květinách, které se otáčely za sluncem. Třeba je tohle nějaký jiný druh, o kterém se nezmiňovali. Určitě! Musí to tak být! Protože jinak… Otřásl se. Tenhle svět ho děsil čím dál tím víc.

 

Připadalo mu to jako celá věčnost, ale ve skutečnosti šel jen chvíli, než to uslyšel – vzduchem se nesl tichý šepot. Byl příliš vzdálený, než aby mohl Viktor rozeznat jednotlivá slova, ale udával mu směr, kterým měl jít. Teď už věděl, kde Týnu najde. Vůbec nepochyboval, že tichý šum hlasů slyšela také a vydala se za ním.

Zrychlil krok, málem běžel, když se mu zorným polem začal plížit stín. Okamžitě zastavil a zdvihl hlavu, aby viděl, co ho vrhá, a v tu chvíli strnul. Přes nekonečně modrou oblohu i přes hlavy slunečnic se k němu natahovaly dlouhé pařáty. Maskovaly se zelenými listy, ale od prvního pohledu bylo jasné, že to nejsou rostliny. Ty přece mají pružné stonky.

Předtím nezřetelné šumění teď slyšel docela jasně. Ošklivý suchý kašel, tiché vzlyky, dvě šeptající si děti: „Co když nás tu najdou?“ Těžké sípání, lapání po dechu. Smrtelné výkřiky.

„Pomoc! Pomozte nám! Tady!“ křičel neznámý muž z plných plic a stejně to k Viktorovi doléhalo jen jako ozvěna. Jeho hlas byl plný zoufalství a strachu, ochraptělý od nekonečného volání do prázdna. Asi věděl, že brzo zemře.

To Viktora vyděsilo ještě víc. Chtěl se otočit a utíkat co nejdál odtud, ale potom si uvědomil, že tam někde může být Týna. Přestože se jí tu líbilo, nemohl ji tu nechat. Musel ji najít. Přesně to si opakoval, když vkročil do stínu pařátů.

Po pár krocích začaly slunečnice řídnout a najednou se ocitl na malé mýtince se zeleným kobercem, uprostřed které se všechny pařáty spojovaly do jednoho mohutného, vrásčitého těla.

Týna tam opravdu byla. Nejdříve ji nepoznal a ani potom nechtěl věřit, že to je ona. Vypadala jinak než předtím. Rozcuchané vlasy jí vlály kolem hlavy, oči se jí divoce leskly a na tváři jí hrál dravý úsměv. Košili, která byla ještě ráno bílá, měla celou zaprášenou a špinavou. Bál se jí, protože ho vyděsila ta náhlá změna jejího vzhledu. Tohle přece nebyla jeho Týnka. Nebo ano?

Vyvedlo ho to z míry. Chtěl pomoct těm lidem, kteří kolem křičeli a naříkali, ale tady nikdo kromě Týny nebyl. A ona byla k všudypřítomnému pláči lhostejná. Seděla na jednom pařátu a houpala nohama.

„Spletla jsem se. Žádní lidé tady nejsou,“ prolomila ticho první.

„Cože? Jak to?“ nechápal. Znělo to nelogicky. Vždyť je právě teď poslouchal!

„Nevím. Prostě tady nikdo není. Myslím, že to šeptá ta zvláštní rostlina,“ odpověděla mu potichu a přelétla pohledem přes pařáty, které se jí natahovaly nad hlavou. Viktorovi myslí probleskla dvě slova zapomenutého textu – šepot stromů. Tak tohle jsou ty stromy? Tmavá chapadla příšer? Ale nahlas radši nic neřekl. Nechtěl znovu začínat s hádkou, na kterou se mezitím zapomnělo.

„Asi máš pravdu,“ řekl jen. „Mohla bys prosím slézt z toho chapadla?“ dodal potom ještě, protože ho místo, které si vybrala k usazení, znervózňovalo.

Týna jen pokrčila rameny a seskočila ze stromu, ale při dopadu ztratila rovnováhu. Klesla by na kolena, ale noha jí vězela v díře v zemi. Tělem se jí začala rychle šířit ochromující bolest a chodidlo jí začalo otékat. S hrůzou v očích se podívala na Viktora.

„Uvízla mi noha!“ zavolala přes čím dál tím hlasitější bzučení a zacloumala končetinou, aby ji uvolnila. Další vlna bolesti jí vehnala slzy do očí. Najednou si připadala bezmocná a byla k smrti vyděšená. Nechápala, co se děje, takový zvuk ještě nikdy v životě neslyšela. Trochu se podobal vrčení počítačů, ale co byli tady, na žádnou techniku nenarazili. Tak co ho vydává?

Vzápětí dostala odpověď. Kolem se začala rojit žlutočerná tělíčka s průhlednými křidélky. Rostliny to nebyly ani omylem, to už spíš jistým podivně znepokojivým způsobem připomínala ta lidská.

Než dostala Týna příležitost prazvláštní tvory zkoumat zblízka, Viktor jí pomohl vyndat nohu a už ji táhl pryč. Jenomže chodidlo příšerně bolelo a nemohla na něj pořádně došlápnout. Přesto se snažila dostat se co nejdál od bzučení, které jí rezonovalo celou hlavou a nedávalo prostor pro jakékoli logické uvažování.

Další žihadlo. Začala panikařit. Po tvářích se jí kutálely slzy a začal ji najednou hlodat neodbytný pocit, že se od zuřivého roje nedostane. Ale nechtěla se vzdát, bála se smrti.

„Nemůžu běžet, prosím, pomoz mi!“ zavolala znovu na Viktora a ten se zastavil. Vnitřnosti se jí stáhly a srdce sevřela ledová ruka strachu, když viděla, že váhá. Ale neodešel, vrátil se k ní a vzal ji na záda.

 

Běžel. V uších mu hučela krev, za sebou neustále slyšel to zlověstné bzučení. Možná se mu to jen zdálo, ale nechtěl zjišťovat, jestli je pořád pronásledují. Vyděšená mysl mu dávala důvod běžet, tak běžel.

Všechny smysly upíral na cestu a na slunečnice, kterým se vyhýbal, ale přesto postřehl, že šepot, místo aby slábl, získává na hlasitosti. Stromy na ně křičely hlasy naplněnými bezbřehým strachem, zoufalstvím a bolestí.

„Nenechávej mě tady! Já nechci umřít! Pamatuješ, co jsme si slíbili? V dobrém i ve zlém! A teď jsem ti odporná! Ty otoky a boláky! Tak fajn, běž si! Zachraň si ten svůj všivý život!“ Křik se změnil v uši drásající řev. „Tak běž! Utíkej!“

Ve stejnou chvíli, kdy se Viktorovi podlomila kolena, se vzduchem rozlehla obrovská rána – zabouchnutí těžkých dveří, klapnutí zámku. A potom nastalo ticho.

 

Týna brečela. Cítil její horké slzy i to, jak se třásla, ale nebyl schopný jí říct jediné slovo útěchy. Sám jen třeštil oči do dálky a napínal uši, jestli se náhodou znovu neozve bzučení.

Pomalu si dával dohromady, co o povrchu četl. Stromy, rostliny, zvířata… Nejsou tu žádná zvířata. Žádní ptáci. Jen hmyz. Všechno, co zůstalo na povrchu zemřelo. Nejspíš na nějakou nemoc. Ty otoky a boláky! Polkl. Nikdo tady není. Cokoli se stalo… stromy jen opakují slova, jako ptáci, co se jim říkalo papoušci.

„Byla to blbost sem chodit. Celou dobu jsi měl pravdu, měla jsem tě poslechnout. Tenhle svět je nebezpečný. Já chci domů…“ vzlykala Týna. Až teď se na ni Viktor podíval a pohladil ji po vlasech. Potom se ale zastavil uprostřed pohybu. Znovu se pořádně zamyslel nad jejími slovy a něco mu došlo. Z obličeje mu zmizela veškerá barva a srdce mu začalo bít jako splašené. I Týnčin tep se zrychlil, když si všimla jeho výrazu.

„Viktore, co se děje?“ zeptala se třesoucím se hlasem a začala pohledem pročesávat okolí. Nic ale přes vysoké slunečnice neviděla.

„My se nemůžeme vrátit. Nevíme kudy.“

 

Anna Fránová

 


 

Několik slov o

Šestnáctiletá studentka gymnázia Voděradská. Zbožňuje fantastiku, když píše, dává přednost hlavně temnějším a znepokojivým tématům, přestože oddělení s horory se v knihovnách vyhýbá jako čert kříži. Baví ji i kreslení, malba a hraní RPG, má ráda divné pokrývky hlavy a nevěří na aplikovanou matematiku.

 



 

Sestřička

Otevřela jsem oči a překvapeně zamrkala. Něco není v pořádku. Po pár okamžicích mi to došlo. Tma. Všechno je tmavé.

Mám něco s očima? pomyslela jsem si zmateně.

„Sestři!“ zavolala jsem a vydala se k její posteli. Nebyla tam.

Že by už vstala? napadlo mne a vykoukla jsem ven.

Zkoumavě jsem se zadívala na dlouhou planinu. Blízko skály, na které se sestrou spíme, stál palác. V dálce se do výše vypínalo pohoří, na jehož rozlehlém rovném vrcholu leží Moře. Měla bych spatřit ještě Stříbrný les, jenže při té tmě všude kolem jsem ho neviděla. Na tom pohledu bylo něco hodně špatně.

Nikde nikdo. Jen já a temný svět.

Do háje, kde jsou všichni? Co se stalo? pomyslela jsem si a znovu jsem se rozhlédla. Všechno bylo neuvěřitelně klidné. Měla bych slyšet dovádění barevných skřítků. Vyprávění Kouzelnice, vládkyně našeho světa, nebo aspoň koně. Prostě někoho.

„Sestřičko!“ zvolala jsem zděšeně.

Kde je? Kam zmizeli?

Nic, odpovědí mi bylo jen ticho.

„Slyší mě někdo?“ křičela jsem znova. Ticho. Temné ticho.

Ne, ne, ne – prolétlo mi myslí a do očí se mi tlačily slzy.

„Sestřičko?“ vydechla jsem zoufale a klesla jsem k zemi.

Proč? Co se stalo? Kde je?

Potřásla jsem hlavou, abych vyhnala z mysli všechny hloupé otázky, a zhluboka jsem se nadechla.

Klid. Najdu ji. Asi jenom někam šla. Něco mi ale říkalo, že se stalo něco víc.

Vyrazila jsem. Seskočila jsem z vyvýšeniny, která je mým domovem a dopadla jsem na tvrdou zem. Její bělost mne málem oslepila. Země, jež byla vždy spíše hnědá, teď proti temnotě, do které se zahalil svět, úplně zesvětlala. Všechno vypadalo tak divně.

Zamířila jsem k paláci, kde žije většina obyvatel našeho světa. Vlastně mimo palác bydlíme jen my a pan Jahoda. Snad tam mohla sestřička jít. Pospíchala jsem. V hlavě se mi pořád opakovalo – Musím ji najít. Musím někoho najít.

Skoro jsem běžela a rozhlížela se po okolí. Všude kolem byl klid. Místa, která jsou normálně velice živá, byla opuštěná. Nikde nikdo. Jen strašidelný tichý klid.

Dorazila jsem k paláci. Jeho vysoké dubové zdi se vypínaly vysoko nade mne a mizely ve všudypřítomné temnotě. Zachvěla jsem se a můj pohled sklouzl na bránu. Zavřená.

Zbledla jsem, brána nikdy nebývá zavřená. Kouzelnice a ostatní obyvatelé paláce dbají na to, aby byla vždy otevřená. Opatrně jsem popošla blíž a třesoucími se prsty jsem zabrala za jedno křídlo.

Prosím, ať tam někdo je. Prosím, škemrala jsem v duchu.

Pomalu jsem otevřela a naskytl se mi pohled do paláce. Teď už jsem se třásla celá. Palác zel prázdnotou. Zmizelo všechno, zůstaly jen vysoké holé stěny. Prázdnota a temnota, věci, na které jsem zde nebyla zvyklá, mi skoro vyrazily dech.

Co se stalo?

Klopýtla jsem vzad, brána mi vyklouzla z roztřesených rukou a s třeskotem se zavřela. Trhla jsem sebou, každý zvuk zněl teď velice hlasitě.

Kde můžou všichni být? Co se jim stalo?

Děsila jsem se odpovědí, které mou vystrašenou mysl napadaly. Snažila jsem se donutit k činnosti.

Kde by ještě mohli být? Vzpomněla jsem si na Moře. Bylo klidné, to tak často nebývá. Moře je většinou divoké a zdvihají se tam obrovské vlny.

Že by tam? Šli snad všichni za panem Jahodou? Může tam být moje sestřička?

Otočila jsem se a vydala se cestou k Moři. Krajina, vždy tak veselá, se topila v prázdnotě a tmě. Vše jakoby křičelo: „ Jsi sama, jen ty.“

Stála jsem skoro u plošiny, na které se rozprostíralo Moře, a stále jsem nikoho nepotkala. Mé kroky se zpomalily. Bála jsem se, nebylo moc pravděpodobné, že by nahoře někdo byl. Nechtěla jsem zjistit, že tam nikdo není. Že už nikde nikdo není.

Přece jsem nezbyla jediná. Doufám. Nemohla jsem přece zůstat jediná. Někde tu přece musí být má sestřička. A ostatní.

Pomalu jsem došla k patě pohoří a začala stoupat. Třeba uvízla právě v Moři. Tato myšlenka mne hnala dál, ačkoli tichý beznadějný hlásek, který mi už od probuzení zněl v hlavě, tomu nevěřil – Proč by má sestra měla být právě zde?

Nesmím to vzdát, utnula jsem zoufalé myšlenky, zatímco jsem pokračovala ve výstupu.

Jak teď asi vypadá Moře, když celý svět ztmavl? Nevěděla jsem, co mám očekávat. Moře měnilo barvu celkem často. Jednou bylo blankytně modré, někdy bílé, jindy zas zářilo oranžovou. Já jsem ho jednou viděla i krvavě červené. V paláci často Kouzelnice vyprávěla, že Moře může mít jakoukoli barvu.

Co když její vyprávění už znova nikdy neuslyším? Co když znova nikoho neuvidím? Nenajdu svoji sestřičku? Už ji nikdy neobejmu? Nikdy s ní již nepromluvím?

A pak mne napadla nejděsivější otázka: Co když není naživu?

S touto otřesnou představou před očima jsem vylezla na vrchol a stanula v Moři. V tmavě zeleném Moři. V ošklivě tmavě jedovatě zeleném Moři, dodal okamžitě ten tichý hlásek.

Moře bylo až nezvykle klidné, neviděla jsem na něm sebemenší vlnku. Vlastně jsem na něm neviděla vůbec nic. Mohla jsem dohlédnout až na pahorek na druhé straně Moře, který je domovem pana Jahody.

Třeba tam někdo bude. Zrádná naděje prostě nechtěla opustit mou mysl.

Vykročila jsem. Nohy se mi lehce propadaly do jemného Moře. S každým krokem jsem zrychlovala. Někdo tam přece být musí, alespoň pan Jahoda tam určitě bude. Ten odtamtud přece nikdy neodchází. Nemůže.

Najednou mne napadlo, jestli k němu můžu jít v tomhle oblečení. Pohled mi sklouzl dolů na dlouhé růžové šaty, kdysi zářící čistotou, které už dlouhou dobu byly špinavé a roztrhané.

No, alespoň k něčemu je ta tma dobrá, napadlo mě a vzápětí jsem strnula. Vážně mne tohle napadlo? Znechuceně jsem zavrtěla hlavou a došla k pahorku.

Ještě tři kroky a budu nahoře. Vše se ve mně svíralo očekáváním a strachem. Bude tam někdo? Co budu dělat, když tam nikdo nebude?

Vylezla jsem na dlouhou plošinu, která se rozprostírala na vršku pahorku a spatřila ho. Jednoho z nejznámějších obyvatel našeho světa. Stál přede mnou se svěšenými rameny oblečený do obrovských červených šatů a zelené čapky.

Po tváři se mi rozlil úsměv. Nejsem jediná.

„Pane Jahodo,“ zašeptala jsem vesele. Muž se na mne otočil a lehce se pousmál.

„Dítě,“ odpověděl mi také tiše, snad abychom nenarušili všudypřítomné ticho. „Jsem rád, že jsi v pořádku.“

„Já… Všichni zmizeli, moje sestřička zmizela. Co se to to stalo? Je tma. Proč? Kde jsou ostatní? Co mám dělat? Stalo se jim…“ chrlila jsem ze sebe proud slov, která se mi zděšeně míhala v mysli, dokud se ke mně pan Jahoda pomalu nepřibelhal a nepoložil mi ruku na rameno.

„Pššt, klid,“ pronesl mírným hlasem a vzápětí smutně odpověděl: „Obávám se, že ti nemůžu dát uspokojivé odpovědi. Nevím, co se stalo.“

Nadechla jsem se a hodlala spustit další záplavu otázek, ale pan Jahoda rychle pokračoval: „Od doby, co jsem se probudil a zjistil, že je svět tmavý, odtud ze shora vše pozoruji. Ale neviděl jsem nikoho kromě tebe.“

„Nikde nikdo není. Byla jsem i v paláci, i ten je prázdný. Úplně prázdný, zbyly jen holé místnosti,“ zašeptala jsem a po tvářích se mi koulely slzy. Pan Jahoda si mě přitáhl do náručí a tiše mě kolébal.

Po chvilce pronesl: „Spatřil jsem ještě něco. Myslím, že na Hnědé hoře jsem viděl nějaký pohyb.“

„Na Hnědé hoře?“ špitla jsem vystrašeně. Odpovědí mi bylo smutné pokývání hlavou.

„Myslíte si, že tam může někdo být?“ zeptala jsem se.

Pan Jahoda pokrčil rameny a s povzdechem prohlásil: „Možné to je. Nevím ale, proč by to někdo dělal. Není dobré tam chodit. Hnědá hora není pěkné místo.“

Přikývla jsem a zhluboka se nadechla.

„Jestli je nějaká možnost, že tam bude má sestra, tak tam musím jít,“ řekla jsem rozhodně. Pan Jahoda se na mne smutně podíval a lehce pokýval hlavou.

„Přeji ti hodně štěstí s hledáním ostatních,“ pronesl, zatímco jsem se zvedala ze země. Váhavými, pomalými kroky mě doprovodil na okraj pahorku, pohladil mě na rozloučenou po ruce a dodal: „Doufám, že se ještě někdy uvidíme.“

Slezla jsem z pahorku na druhou stranu, pryč od Moře, dolů z pohoří. V hlavě mi pořád bolestivě zněla poslední věta, kterou pan Jahoda pronesl. Co s námi teď bude? Taky zmizíme? Jednou se už neprobudíme a prostě se jen někam vypaříme?

Ne, ne, ne, ne. Určitě tu všichni někde jsou a já je najdu. Třeba na Hnědé hoře. Zachvěla jsem se. Hnědá hora, nejtemnější místo ještě předtím než svět ztmavl. Místo opředené tolika strašidelnými příběhy.

Tyto myšlenky při cestě k hoře překrývaly radost z toho, že nejsem jediná. Našla jsem někoho, takže můžu najít i ostatní, snažila jsem se odehnat strach. Bohužel ne příliš úspěšně.

Brzy jsem došla tak blízko, že jsem mohla spatřit celou Hnědou horu. Pohlédla jsem na vrchol a opravdu. Tam nahoře někdo byl. Ne někdo – něco. Bledé, lehce šedivé stíny, které tak silně kontrastovaly se ztemnělým světem. Tak špatné, nepřirozené a divné. Z toho pohledu mě úplně zamrazilo.

Nestejně velké stíny se najednou pohnuly. Před očima se mi náhle zjevil obrys lidské bytosti, který se v následujícím okamžiku zase rozpadl na jednotlivé siluety.

Pevně jsem zavřela oči a otřásla se. Co teď? Může tam někdo být?

Rychle jsem přejela pohledem celou horu. Kdyby tam byl někdo, koho znám, tak bych ho odsud viděla, ne? I když, hora je velká.

Udělala jsem krok. Zamrazilo mě po celém těle, a pak jsem se zastavila. Já tam nemůžu. Nikdo tam přece nechodil, ani když bylo vše v pořádku. Proč by tam tedy někdo šel teď?

Stíny se znovu pohnuly a já uskočila zpátky. Ne. Tam nejdu. Nebo aspoň ne teď. Projdu ostatní místa, a pokud sestřičku nenajdu někde jinde, tak se sem vrátím. Jen z toho pomyšlení mi bylo špatně.

Rychle jsem se otočila a spěchala pryč.

Až když jsem se vzdálila tak, že Hnědá hora už nebyla vidět, začala jsem zase normálně uvažovat. Kde bych měla hledat?

Jediné místo, které mě ještě napadalo, byl Stříbrný les. Je možné, že tam někoho najdu?

Setřásla jsem poslední vzpomínku na prapodivné stíny a zamířila do lesa rozprostírajícího se vedle pohoří, na kterém leží Moře.

Vešla jsem. Všude kolem mě se tyčily nízké šedivé stromky. V temnotě teď vypadají tak moc smutně. Mé kroky jemně šuměly a přerušovaly tíživé ticho.

Najednou se přede mnou cosi pohnulo. Mou myslí probleskla naděje.

Další, pomyslela jsem si šťastně.

„Haló?“ zvolala jsem.

Nic. Zmateně jsem přejela pohledem po okolí.

„Je tu někdo?“ Teď už jsem křičela. Určitě se tam něco pohnulo. Přece jsem si to nevymyslela.

Přesto stále nikdo neodpovídal. Jen děsivé ticho. Zoufale jsem popošla dopředu.

Náhle jsem za sebou uslyšela strašidelný šramot. Rychle jsem se otočila a v tom okamžiku se ozvalo hlasité: „Baf!“

Nadskočila jsem leknutím a překvapeně zírala na oranžového skřítka. Úlek velmi rychle přešel ve vztek.

„Co to vyvádíš?“ zařvala jsem naštvaně na skřítka, který se nadšeně smál mému zděšení.

Skřítek strnul a smích mu zamrzl na rtech.

„Ty si se mnou taky nechceš hrát?“ zamumlal zmateně, v očích se mu objevily slzy a ještě tišeji dodal, „stejně jako ostatní?“

„Co? Jak jako ostatní? Ty jsi s nimi mluvil?“ zeptala jsem se mírněji s nadějí v hlase.

„Já… Probudil jsem se za palácem. Hned jsem se vydal za ostatními a oni tam nebyli. Asi si šli hrát na schovávanou, protože je nemůžu nikde najít.“ chrlil ze sebe skřítek a slzy se mu koulely po tváři. „Ale proč na mě nepočkali? Vždycky si hraju s nimi. Zlobí se snad na mě? Já nechci být sám.“ pokračoval zoufale a poté se na zemi schoulil do malého oranžového klubíčka.

Zastyděla jsem se kvůli tomu, jak jsem na něj křičela a klekla si k němu. Opatrně jsem ho začala hladit po zádech.

„Omlouvám se, že jsem křičela. Klidně si s tebou budu hrát,“ řekla jsem mírně.

Skřítek na mě vykulil své velké oči a špitl: „Opravdu? A ty víš, kam se schovali ostatní?“

Smutně jsem zavrtěla hlavou, přitáhla si skřítka do náručí a zašeptala: „Nevím, taky je hledám.“

„Budeme je hledat spolu?“ zeptal se, když si rukou utíral slzy.

„Jasně,“ odpověděla jsem a lehce se pousmála.

„Ale nebudeme se schovávat, jo?“ pokračoval skřítek.

„To teda rozhodně nebudeme,“ pronesla jsem, vstala ze země a vytáhla skřítka na nohy.

Zamířili jsme směrem k paláci a skále, kde jsem se probudila. Brzy jsem začala být unavená a skřítek, který se mě celou dobu držel za ruku, často zíval.

„Kde přespíme?“ zeptal se.

„Na skále vedle paláce,“ odpověděla jsem a trochu zrychlila krok. „Musíme tam dojít, než nadejde čas spánku.“

Chvíli jsme šli v tichosti, a pak se znovu zeptal: „Myslíš, že ještě někoho potkáme?“

„Nevím. Doufám, že ano.“

„Dobře,“ kývl a pevněji mi stiskl ruku.

Když jsme došli ke skále, tak už jsem ho musela skoro táhnout. Oba jsme byli velmi unavení a také skleslí, protože jsme cestou nikoho dalšího nepotkali.

Vylezli jsme na nižší plošinu a skřítek se mi schoulil do náručí a zavřel oči.

Je to už chvíle, co usnul.

Vím, že za chvilku taky usnu, avšak teď se mi hlavou ještě honí hrozivé myšlenky. Děsím se toho, co s námi bude. Zmizíme taky? Mám strach. Bojím se jen spustit ze skřítka oči.

Je mi líto pana Jahody, nedokážu si představit, jaké to je, být pořád sám. Až se probudíme, tak se k němu vydáme. A třeba cestou ještě někoho najdeme. Nikdo by teď neměl být sám.

Oči se mi pomalu zavírají. Usínám. Napadá mě poslední otázka: Probudím se ještě?

* * *

Žena vstoupila do místnosti. Rozhlédla se po pokoji s černými zdmi a světle hnědou podlahou a poté si povzdechla.

„Co si to ta Andrea vymýšlí?“ pomyslela si sklesle, když znovu pohlédla na čerstvě natřené stěny dceřina pokoje.

Vůbec to nechápala. Proč, do háje, černá? A ještě tohle – pomyslela si, když její pohled sklouzl k vysoké hnědé skříni, na které stál zmenšený model kostry člověka.

Proč by si někdo, kdo se nezajímá o biologii, dával do pokoje něco takového?

Smutně se posadila na tmavě zeleně povlečenou postel a položila vedle sebe hnědou krabici, kterou si přinesla. Pořád se ještě nemohla odhodlat k tomu, co sem přišla udělat. Chvíli jen seděla a vzpomínala, jak zde v tomto dříve žlutém pokoji četla Andree a jejím hračkám pohádky.

Hračky. S touto myšlenkou se zvedla a otevřela prázdnou papírovou krabici. Přešla po šedivém koberečku k poličkám stojícím vedle dubové skříňky. Odtamtud už všechny hračky vyklidila včera.

Žena se sehnula k nejnižší poličce a popadla dvě hračky, které na ní ležely.

Zvláštní, skoro by přísahala, že včera tu byla jen ta panenka. Tiše se zasmála své nepozornosti a položila panenku v růžových šatech a skřítka celého v oranžovém na dno krabice. Včera už se jí mezi ostatní hračky nevešli. Za chvilku k nim přibyla ještě zvláštní postavička jahody s hlavou, rukama a směšně malýma nožičkama. Poslední připomínky Andreina dětství.

Víko krabice se zavřelo.

 

Jana Doležalová

 


 

Několik slov o

 

Žije v Praze, je jí sedmnáct let a studuje na gymnáziu Nad Kavalírkou. Kromě psaní se ve volném čase věnuje čtení a hraní her – RPG, deskových a počítačových. Také ráda lyžuje, jezdí na kole nebo chodí na výlety. Nejraději má fantasy literaturu a detektivky.

 

 



 

Druhý zážeh

Po časové ose… od pěti k deseti…

1.

„Tenhle krám? Byla pořádná blbost za něj vyhodit takový prachy,“ zavrtěl Tony hlavou. „Taková kysna, v dnešní době. To už je fakt přežitek.“

„Ale tahle kysna,“ nehodlal si Bax nechat zkazit náladu, „má solární napájení, pořádně odolnou baterii, superodolné vodotěsné a mrazuvzdorné pogumování a navíc ji mám jako jediný ze školy.“

„Jo, protože je to kravina.“

„Sám seš kravina.“

„Možná, ale rozhodně ne větší stavbařský rádio,“ zaťukal si Tony na čelo.

„Ale je to Caterpillar!“ zakoulel Bax očima.

„To je sice pěkný, ale na co zrovna ty potřebuješ stavbařský rádio, no to mi vysvětli. Vždyť studuješ ekonomku.“ Bax začínal vypadat trochu rozmrzele a zároveň hluboce šokován Tonyho nezájmem a nepochopením.

„Ale vždyť je děsně cool!“ zaúpěl. „A navíc to není jenom rádio. Má to teploměr, tlakoměr a umí to i céda i kazety. Hele zrovna jsem tam vrznul Sabbathy!“

„Kazety? To si děláš prdel? Vždyť dneska je už všechno na MP3, dokonce i ti tvoji Sabbati a to už je co říct! Jsi magor, že za takový blbosti vůbec vyhazuješ prachy.“

 

 

2.

 

V technickém muzeu v Novém Londýně toho dne otevírali novou expozici. Byla to vážně bomba! Nejrozsáhlejší sbírka audiopřehrávačů datující historii těchto médií od počátku dvacátého století do současnosti. „Od gramofonu k čipu,“ chvástaly se reklamy promítané přímo do každé hlavy.

Said Ibrim Al-Kaisy, typický staro-neolondýňan, jehož předkové obývali onen požehnaný kousek země již po deset generací, a zároveň typický jedenáctiletý výtržník (tedy podle našich měřítek, poněvadž gen způsobující výtržnictví byl již po dvě stě let vygumován z genofondu) si i přes značné zmanipulování médii a rodiči nebyl tak docela jistý, jestli ona výstava není spíš než bomba totální vzdělávací kravina.

Otec mu dokonce nechal zaplatit průvodce. Ten se mu před chvílí uploadoval a nainstaloval a teď musel Said Ibrim snášet dotěrný hlas, který mu zněl celou hlavou.

„Zakázat, zakázat, vypnout!“ mumlal si pod vousy, ale nebylo mu to nic platné.

„Prosím, zadejte přístupový kód. Příkaz zamítnut.“

Said Ibrim to považoval za naprostou rodičovskou zradu a za trapný pokus vzdělat ho za každou cenu. Kdyby si tak mohl nechat nahrát celou tuhle blbou výstavu i s dojmy a případnými postřehy a znalostmi jako bratránek Solo Abrim. To by bylo žraso. Ale ne, otec těmhle vymoženostem nevěří. Měl by jít trochu s dobou. Věří ještě v přirozené učení. Taková trotlovina. Akorát to žere čas.

Said Ibrim se chvíli poflakoval okolo gramophoneů nebo jak se to sakra… a znuděně sledoval jejich sice primitivní a značně monstrózní, ale jím ne tak docela pochopenou konstrukci. Desky, pásky, CDčka, co to je, proboha? Takovej pravěk. Snažil se to proletět co nejrychleji, ale průvodce ho pořád nutil posečkat u toho či onoho exponátu.

Průvodce ho zpěvným hlasem donutil zírat i na další nesmysl. To už byl ale v sekci kuriozit. Ta nebyla až tak docela marná a to zaprvé proto, že objekty vystavené v ní vypadaly alespoň trochu zajímavě, a za druhé, že byla poslední.

Velká žlutočerná krabice byla vlastně docela zajímavá. Několik velkých mechanických knoflíků a dvě masivní kovová madla pro snadnější přenášení, jak uvedl průvodce, vyloudila na tváři Saida Ibrama úsměv. Hm, solární napájení. To už ty opice znaly, jo?

Průvodce uvedl, že se dochovala i původní kulturní náplň stroje, tedy originál CD a kazeta. Said Ibram konečně alespoň částečně zapomněl na své programově zarputilé zhnusení celou výstavou a přepadla ho zvědavost. Nenápadně se rozhlédl kolem sebe. Pravda, u některých dětských exemplářů se občas přechodné znaky výtržnictví či darebáctví mohly objevit… v některých případech…

Průvodce asi něco vytušil – byl tak pravděpodobně naprogramovaný – a začal se vztekat a reptat. To už ale Said Ibrim zmáčkl tlačítko s trojúhelníčkem, o kterém tak nadšeně ještě před chvílí průvodce hovořil, a díky silným solárně dobitým bateriím plně připraveným k práci se výstavní síní rozlehla krom pískotu alarmu úchvatná barbarská melodie. Tolik rozdílná od toho, co doposud Said Ibrim Al-Kaysi slyšel.

 

 

3.

 

Sir Arthur Kervack Dwike byl toho dne jako na trní. I ve svých padesáti letech velice držel na narozeniny, poněvadž každé toto jubileum znamenalo, že ho jeho poněkud majetnější, avšak stejně jako on společensky dobře situovaní přátelé obdarují nějakým „novým kouskem.“ Sir Arthur měl mnoho příbuzných i přátel a byl všeobecně oblíben už proto, že se stal spolehlivou možností, jak se zbavit věcí z libovolné půdy či sklepa. Měl už slušnou sbírku. Doplatil sice na ni jak téměř celým rodinným jměním, tak svým manželstvím, ale stálo to za to. Peníze utratil za všemožné prastaré relikvie a žena vyvolala v jistých kruzích aférku tím, že se s ním chtěla dát rozvést bezprostředně po koupi obří šedé titanové budky, která zabrala celý přijímací salonek a každých deset vteřin udělala „píp“ a vesele zablikala červenou kontrolkou na vrchní desce. K rozvodu pravda tak docela nedošlo, poněvadž ona „bedna“ se na lady Dwike překulila při nebezpečné a značně nešťastné výpravě lady Dwike přes přijímací salonek s podnosem čaje. Tím tedy připravila titanová krabice sira Arthura o ono oplakávané manželství, tedy oplakávané do té doby, než si sir Arthur opatřil jakousi už dávno vybitou krystalovou pušku z třicátého pátého století.

Ale dnes si už na Beatricii ani nevzpomněl. Očekával přece dárky. Bylo sice teprve šest ráno, ale gratulanti se mohou objevit kdykoliv a byla by škoda a pošetilost nechat některého proklouznout. Tedy, čekal hlavní nápor až večer na narozeninové párty, kterou se rozhodl uspořádat ve svém bytě v centru Nového Londýna na New Oxford Street 642.

Stejně jako každý rok se dočkal jak gratulantů, tak skvělého narozeninového večírku. Když se už zdálo, že další přátelé ani dary nedorazí, jal se se vší slušností vyhánět hosty. Když odešel i poslední, vrhl se sir Arthur lačně na horu stále ještě zabalených ostužkovaných balíčků vyrovnaných pěkně na parketách ve foyer. Tedy hned poté, co se ještě vysvlékl z tradičního oděvu novolondýnského gentlemana a vklouzl do pohodlného župánku a papučí. To byl už takový nezbytný rituál.

Sedl si před hromadu do tureckého sedu a položil si na klín první balíček. Přečetl si lísteček k němu připevněný. „Hmm, lady Elwood z Essexu, jak milé!“ Rozerval papír a otevřel krabičku. V ní byly velice pěkné řetízkové hodinky. Nebyly sice nijak rozdílné od těch, které byly právě v módě, ale řetízek spečený rzí a špatně čitelný nápis na jejich zadní straně „Z lásky Robertovi, Ervína, 1882,“ dával jasně na srozuměnou, že jsou o mnoho staletí starší.

Sir Arthur, i přes absenci veškerých diplomů, které by to potvrzovaly, sám sebe považoval za vědce a snad i právě proto velice odborně zamumlal: „Vskutku pozoruhodné.“ S posvátnou úctou uložil hodinky zpátky do krabičky a položil je velice opatrně vedle sebe. Začínal být vzrušením bez sebe. A to ho čekalo minimálně padesát tři dárků! Ale spíš padesát pět. V tom zmatku při oslavě si s počítáním nebyl tak docela jistý.

Do oka mu padl velký balíček, značně pečlivě zabalený v trochu nevhodném, avšak velice pěkném červeném papíru s růžičkami. Arthurova duše zaplesala. Natáhl se k balíku a jen velice zběžně přeletěl věnování a poté rozcupoval papír. Pod ním se objevila podivná krabice. Sir Arthur rval papír dál. V té chvíli se jeho pravý prostředníček o kousek probořil a ozvalo se cvaknutí. V tu ránu Arthura ohlušila ohromující až futuristická hudba.

 

…od desíti k pěti

 

4.

 

Spiklenci se potichu ubírali tmou. Proklouzli okolo posledního domku vesnice a zamířili neslyšně po stráni směrem k lesu. Ve vzduchu viselo úžasné napětí tvořené směsicí strachu, očekávání a vzrušení.

Šest černých stínů splynulo s temnotou lesa. Jaksi samozřejmě a jakoby nic. Když usoudili, že jsou už dostatečně daleko na to, aby nebyli v žádném případě od vesnice vidět, zažehli malou olejovou lampičku.

Opatrnost byla samozřejmě stále na místě, ale nyní už si mohli dovolit postupovat lesem rychleji a to i na úkor tichosti jejich počínání.

Ubírali se dál do hloubi lesa. Kráčeli tak celkem dlouho. Když už se skoro začínali strachovat, jestli jdou opravdu tím správným směrem, počal se terén mírně zvedat a stromy ustupovat velkému skalnatému útvaru. Spiklenci zahalení v černých kápích začali opatrně šplhat vzhůru směrem k průrvě ozářené velice mdlým měsíčním světlem. Štěrbina ústila do prostoru mezi dvěma skalními stěnami, které se nad nimi nebezpečně tyčily do obrovské výšky.

Zakuklenci se poté pustili proláklinou dál, až se začala rozšiřovat v pomyslný kamenný palouček. Z toho se jim už naskytl přístup přímo do jeskyně, z níž vycházelo tlumené světlo ohně. Po krátkém odříkání motlitby vešli dovnitř.

Stěny jeskyně byly osvíceny několika desítkami svící a pochodní, které jejich kněz dříve toho dne přichystala zažehl, takže prostor uprostřed kamenné sloje byl dostatečně prostorný pro zřízení oltáře přikrytého bílým suknem, okolo kterého byl křídou na pečlivě zametené podlaze nakreslen pentagram. V každé jeho špici stála zatím ještě nezapálená svíce. V jeskyni bylo ticho až na podupávání kopýtek a pobekávání ovce, která už asi tušila, co se na ni chystá. Vše bylo připraveno.

Pět zahalených postav zaujalo svá místa a zapálilo svíce. Šestý, jejich kněz, si sňal kápi a jediným dramatickým pohybem strhl z oltáře látku a odhalil tak jejich modlu, jejich přímé spojení s pánem temnot. Ostatní ani nedutali. Tiše, v záři zapálených svící, hleděli na ďábelský stroj, který házel vysoké mihotavé stíny.

„Pane!“ vykřikl kněz. Od jeho zpocené nahé hlavy se odrážela světla. „Pane, temnot! Mocný Satane! Přijmi tuto oběť a předej nám své poselství!“ Uchopil nůž ležící na oltáři před mluvící krabicí a přiblížil se k přivázané ovci. „A tímto…,“ slova mu uvázla v hrdle. A krom nich i tmavá šipka vystřelená z kuše vojáka doposud schovaného venku před jeskyní. „Ve jménu krále a papeže! Zastavte ten bohapustý rituál! Kacíři! Vzdejte se a dostane se vám spravedlivého soudu!“

Kněz v odpověď cosi zachroptěl, skácel se k zemi a strhl přitom s sebou i oltář. Mluvící skříňka dopadla na podlahu sluje vedle něj. Z posledních sil se pokusil po ní natáhnout, ale to už se prostor plnil vojáky v čele s mužem v přilbě a v těžkém šedém kabátě. Důstojník královské Bohem požehnané armády si natáhl rukavice a opatrně, aby jeho kůže nepřišla do styku s podivným hladkým povrchem té ďáblovy hračky, uchopil ji za dvě stříbrná madla a prohlédl si ji. Zavrtěl hlavou a nechávaje své vlastní vojáky i spiklence za sebou, vyšel ven z jeskyně, protáhl se skalní puklinou a pokračoval až k okraji převisu. „Nechť se vrátíš zpátky k ďáblu!“ vykřikl a vrhl skřínku dolů ze skály. Ozvala se rána a poté k jeho naprostému zděšení i ozvěnou zdeformovaný dlouhý výkřik podbarvený skřípavými a dunivými zvuky, které se kroutily, zrychlovaly a zase zpomalovaly v hrozivě naléhavém rytmu. Důstojník s heknutím poklekl a s tváří sinalou jako křída se pokřižoval.

 

 

5.

 

Dívenka s hnědými, špínou a mazem slepenými vlásky se toulala mezi velkými balvany a příležitostně si do pusy nacpala hrst červených bobulí nebo borůvek z všudypřítomných keříků. Pod jednou paží držela malou otépku klacíků a druhou volnou rukou se bezmyšlenkovitě dotýkala kmenů stromů, kamenů a větví keřů, o kolo kterých procházela.

Když se jí zdálo, že se zatoulala už příliš daleko, stočila kroky zpátky směrem ke skalnímu masivu, který se tyčil do veliké výšky a byl tedy vidět i z velké dálky. Cestou sem tam sebrala ze země klacek či kousek suchého roští, a když se ocitla u prahu „skalního města“ nesla už docela slušnou náruč dříví. S obratností kamzíka vyšplhala bez pomoci rukou k jeskyni napůl schované mezi stromy.

Něco bylo špatně. Dívenka nakrčila špinavý nosík a stále přemýšlela, co chybí. Jakmile vstoupila do jeskyně, bylo jí všechno jasné. To, čím se lišilo okolí jeskyně od ostatních dní, byla absence kouře. Oheň vyhasl. Holčička shodila dříví na zem a vrhla se k černému mrtvému ohništi. Pečlivě ho prohlédla, jestli se někde nezachoval alespoň rozpálený uhlík, ale zdálo se, že kdosi sebral hořící větve a pak polil ohniště vodou.

Ale to nebylo všechno. Jak to, že v jeskyni nebyl nikdo z tlupy? Pak jí to ovšem došlo. Zloději ohně. Sousední kmen je za účelem sebrat jim oheň navštívil už dvakrát, tedy co si ona pamatovala, a neúspěšně. Ale teď… zachvátilo ji naprosté zoufalství.

S pláčem vyběhla ven z jeskyně. Nikde nikdo. Žádný oheň, žádná tlupa, která by ji ochránila. Stála tam ušmudlaná, ubrečená a v nepadnoucím kožešinovém oblečku jako malý ošklivý medvídek.

Po chvíli ji napadlo, jestli se někdo z jejích neschovává třeba hlouběji ve skalním městě. Pustila se tedy do dál po skalách z převisu na převis, z plošiny na plošinu. Přes slzy skoro ani neviděla. Její obvyklá obratnost jakoby byla ta tam. Zakopávala snad o každý skalní výčnělek, na který narazila a ruce měla pojednou zase plné trnů z pichlavých keřů, které rostly všude okolo, čím hlouběji pronikala mezi skály.

„Hůů!“ zahalekala a na chvíli se pokusila zadržet pláč, aby zaslechla případnou odpověď. Ticho. Teď už se nesnažila vůbec o nic a řvala na celé kolo. Brekot s ní lomcoval takovým způsobem, že udělala právě ten osudný krůček kousek stranou a začala se kutálet ze srázu, mezi kameny až úplně dolů, kde se propadla ještě níž do neznámé skalní rozsedliny, kde sebou plácla pěkně naznak.

Dívenka chtěla znovu propuknout v pláč, ale zjistila, že má vyražený dech. Vyškrabala se na nohy a horečným plácáním do zad se jí podařilo dech znovu nabrat.

Brečet teď už sice mohla, ale nechtěla, i přes rozbitá kolena a bolavou levou ruku – byl zázrak, že se jí nic horšího nestalo – protože měla sama na sebe obrovský vztek, že tak hloupě spadla.

Rozhlédla se kolem sebe. Rozsedlina byla z obou stran zatarasena nánosem kamení, písku a tlejícími větvemi. Ocitla se tedy v takové pomyslné jeskyňce s polovičním stropem. Polovičním tedy z jednoho prostého důvodu, a to, že se jím před malou chvílí propadla. Zdálo se, že nebude těžké vylézt zase zpátky nahoru, skála okolo nebyla tak docela hladká a nebylo to ani nijak zvlášť vysoko…

Pohledem zkoumala kamennou stěnu až najednou… pohled jí padl na podivnou žlutou skvrnu mezi kameny, kterou svým pádem nejspíše odkryla. Hmm… Sebrala ze země klacík a pomaloučku se k té věci připlížila. Větvičkou opatrně a pomalu odhrnula z věci nános kamínků, písku a suché trávy, která spadla dolů spolu s ní. Odhalila tak hranatý černožlutý balvan, který na dvou místech přecházel v zářivé něco.

Balvan se nijak nehýbal a ani se jinak neprojevoval. Strčila tedy do něj a čekala, co se stane. Nic. Zahodila tedy větvičku a sebrala ze země bílý křemen, pro případnou obranu a přiblížila se k té podivnosti blíž. Drkla do ní kamenem a ve věci to trochu zarachotilo. Uskočila stranou a v úleku hodila po balvanu vší silou svůj křemínek. Kámen zasáhl jeden z blýskavých výčnělků a dívenka se více než tichému a přeskakujícímu hučivému zvuku, jenž začal vycházet z balvanu, podivila malé jiskřičce, která vyskočila od té věci směrem k smotku suché trávy a proměnila se v malý, ale jasný plamének.

 

Agáta Kestřánková


 

Několik slov o

 

Devatenáctiletá autorka, která preferuje především science-fiction a gangsterky. V současné době je studentkou scénografie na Žižkově, ale zajímá se i o šerm, living history a dějiny umění.

 

 



 

Karmínový svět

 

Svět se změnil. Rychle. Hodně rychle.

Napřed jsem si myslela, že je to jen velmi ošklivý sen. Bohužel někdy přijde chvíle, kdy musíte buď přijmout realitu, nebo zemřít. Já si vybrala tu první možnost. Ale asi bych to měla vzít od začátku.

Všechno to začalo asi před měsícem. Ve zprávách hlásili, že k Zemi se blíží nově objevená kometa. Měla prolétat velmi blízko. Měla být dokonce patrná pouhým okem. Potom to šlo všechno hodně z kopce. Jedna její část se, bůh ví proč, odlomila a vletěla do atmosféry. Tam pak poměrně efektně explodovala. Výbuch bylo slyšet všude a obloha změnila barvu na karmínovou. Celý svět pak ovládl chaos. Lidi začali z ničeho nic upadat do bezvědomí a umírat. Většina, ne všichni. Někteří se prostě jen rozkašlali a zemřeli. Během dvou dní byla půlka města mrtvá, čtvrtina v jakémsi kómatu a zbytek v naprosté panice. Ta však netrvala dlouho. Odhadujeme, že během dalších čtyřiadvaceti hodin jsme upadli do bezvědomí i my ostatní.

Věděla jsem, že tohle bude konec nás všech. Třetí den zemřela moje spolubydlící i její andulka. Nechtěla jsem umřít zavřená v bytě s tlející mrtvolou, a tak jsem šla ven. Na ulicích bylo prázdno, sem tam ticho narušily výkřiky nebo vzlyky. Chtěla jsem se dostat co nejdál. Zamířila jsem do lesoparku za městem, vždycky jsem to tam měla ráda, a jestli má někde zůstat moje tělo ležet, tak tam. Věděla jsem, že nemám moc času. Už od rána jsem se cítila špatně. Ubývalo mi sil a chůze tomu nepomáhala, ale mně to bylo jedno. Rozhodla jsem se, že umřu v parku a toho přání jsem se držela zuby nehty.

Konečně jsem tam došla. Bylo to překrásné místo. Hrůza smrti a utrpení, která visela ve městě, se sem nedostala. Slunce svítilo a obloha byla červeně zbarvená, přestože bylo poledne. Sesula jsem se na lavičku a zhluboka se nadechla. Ticho tentokrát narušovalo zurčení nedaleké říčky. Cítila jsem hřejivé sluneční paprsky i lehký větřík. Byl to prostě letní den se vším všudy. Kdyby nebylo barvy oblohy, nevěřila bych, že nastal konec lidstva. Únava mě pomalu přemáhala. Bylo to klidnější, než jsem myslela. Natáhla jsem se do trávy a odplula do bezvědomí.

Fakt, že jsem se probudila, byl velkým překvapením. Už mi nebylo špatně a měla jsem příšerný hlad. Slunce právě vycházelo a já ležela v ranní rose. Zvláštní, že mi ani nebyla zima, musela jsem tu ležet celou noc. Příliš jsem se tím nezabývala, hlavně že jsem přežila. Vstala jsem a rozhlédla se. Obloha byla růžová, ale jinak se nic nezměnilo, park zůstal prázdný a tichý. Upoutal mě pohyb v koruně jednoho stromu, nepoznala jsem, co to bylo, možná veverka nebo nějaký pták. Tenkrát mi to nijak zvláštní nepřišlo, ale dnes vím, že jsem možná měla věnovat větší pozornost dalším přeživším.

Virus – pokud jsem nechtěla věřit na mimozemšťany, tak ho musela přinést ta kometa – mě nezabil a to znamenalo, že i nějací další lidé museli zůstat naživu. Vydala jsem se zpátky do města najít ostatní přeživší a hlavně sehnat něco k jídlu.

Cesta mi tentokrát ubíhala rychle. Poháněl mě hlad a překvapivě jsem byla plná energie. Napřed jsem se cítila trochu ztuhlá, ale s každým krokem se mi šlo líp.

Město bylo tísnivě tiché. V ulicích ležela rozkládající se těla. Z toho puchu se mi obracel žaludek. Snažila jsem se na těla příliš nemyslet, ale nebylo to snadné. Tak nějak se mému nosu pořád připomínala. Konečně jsem narazila na večerku. Dveře nebyly zamčené.

Obchod zel prázdnotou. Jen cinknutí zvonku na dveřích mi bylo přivítáním. „Je tu někdo?“ zeptala jsem se s nadějí. Ticho. Neztrácela jsem čas a dala se do jídla. Držela jsem se věcí s dlouhou trvanlivostí, čistě pro jistotu. Když jsem se najedla, začala jsem si nabírat základní zásoby pro přežití. Musela jsem použít igelitové tašky, ale rozhodla jsem se si někde později opatřit batoh.

Byla jsem připravená vyrazit, ale vůbec se mi nechtělo. Nechtěla jsem jít zpátky do těch opuštěných ulic naplněných puchem rozkládajících se těl. Kdybych alespoň nebyla sama. Potřebovala jsem si s někým popovídat a naplnit to ticho, když takhle zůstanu dlouho, začnu trpět samomluvou.

Seděla jsem na zemi v oddělení okoralého, místy plesnivějícího pečiva a litovala se. Nevím, jak dlouho jsem tam byla, zabíjela čas lítostí a přemýšlením co dál.

Zvonek na dveřích zacinkal. Otočila jsem se vyděšená a nadšená zároveň. Pohled, který se mi naskytl, byl překvapivý. Nevím, co přesně jsem čekala, pes to však určitě nebyl.

Jak si ten pes otevřel dveře, mi bylo záhadou. Asi uměl používat kliku. Každopádně vběhl dovnitř a dveře se za ním zaklaply. Zarazil se a zavětřil, otočil se ke mně. Při pohledu do jeho očí jsem zapochybovala, že je to vážně zvíře. Ty oči nebyly psí. Byly modré. Pes vypadal zrovna tak překvapený mnou jako já jím. Opatrně jsem se zvedla z podlahy a změřila si ho pohledem. Nebyl příliš velký, ale vypadal divoce. Temně hnědé chlupy se mu ježily do všech stran. Tlama mi rozhodně přišla nebezpečně velká. Nešlo o nějakého roztomilého pejska. Byla to podivná šelma, v jejíchž očích se zračila inteligence. Z myšlenek mě vytrhl fakt, že zvíře vycenilo zuby. Z jeho mordy se vydralo temné zavrčení, při kterém mi přejel mráz po zádech.

Bez přemýšlení jsem na něj vyštěkla zpátky. „Tohle na mě nezkoušej! Já dneska fakt nemám náladu!“ Pak jsem už smířlivěji dodala: „ Já ti přece nic neudělám, když mě necháš na pokoji.“ Skutečnost, že pes byl dost velký na to, aby mi rozsápal hrdlo, mi vůbec nepřišla na mysl. Naštěstí moje nepříliš inteligentní reakce psa naprosto šokovala. Ztěžka dosedl na zem a naklonil hlavu na stranu. Zíral na mě jako bych byla první mluvící bytost, se kterou se kdy setkal. Nastalo trapné ticho.

Chvíli jsme zírali jeden druhému do očí, přišlo mi, že jeden druhého odhadujeme. Přemýšlela jsem jestli, mě teď sežere. Jeho pohled byl ze všeho nejhorší, byla v něm bystrost naprosto nepatřičná u psů – i u některých lidí.

Nakonec jsem prolomila ticho já. „Jsi ty vůbec pes?“ Odpovědi se mi zase jednou nedostalo. Upíral na mě ty modré oči. Obávala jsem se, že když se pohnu, tak po mně skočí.

Pak přišla spásná myšlenka. Opatrně jsem z vedlejší poličky sebrala balení buchet. Pes ze mě nespouštěl oči. Zamávala jsem před ním balíčkem. „Nedal by sis buchty, kamaráde?“ Jeho reakce byla dokonale psí. Začal vrtět ocasem a slintat. Pár jsem mu jich hodila a posadila se na podlahu. Zhltl, co jsem mu dala, a opět na mě zíral. Ten pohled mě znepokojoval, tak jsem mu hodila další buchty. Nakonec jsem ho takto nakrmila dvěma balíčky.

„Já vlastně nejsem tak úplně pes,“ ozvalo se odněkud.

Málem jsem dostala infarkt. Vyskočila jsem a rozhlížela se po zdroji hlasu. Neviděla jsem nikoho ani nic, odkud by mohl hlas vycházet. Byl tam jen ten pes. Ten přece mluvit nemohl. Nebo jo? Určitě ne. I kdyby to byl nějaký kouzelný mluvící pes. Dívala jsem se přece přímo na něj, hubu měl zavřenou. Ale přece jen. Nezabije mě se zeptat. Lepší si ověřit všechno. Podívala jsem se mu do očí. „To jsi nebyl ty, co?“

Nebyla jsem si jistá, jestli se ptám nebo mu to oznamuju. Tentokrát se mi odpovědi dostalo:

„Ano, to jsem byl já.“ Nedokázala jsem určit, odkud zvuk vycházel, byl všude. Psí tlama se během té odpovědi ani nepootevřela.

„Ty přece nemluvíš,“ řekla jsem, jako bych mu to mohla vyvrátit.

„To nemluvím,“ přitakal.

Souhlas mě zmátl a celá situace mě začínala štvát: „Když nemluvíš, tak koho slyším?!“

„No přece mě.“

„Ale ty nemluvíš!“

„To je pravda.“

„Takže mám halucinace?“

„Vidíš tu někde skákat slony?“

„Co? Jistěže ne.“

„Tak to asi halucinace nemáš.“

Vrhla jsem na psa frustrovaný pohled, ten mi jej oplácel naprosto nezaujatě, jako kdybychom byli dva lidé, kteří mluví o počasí.

Rozhodla jsem se nasměrovat tuhle konverzaci nějakým rozumnějším směrem.

„Tak co jsi ty zač, když ne pes?“ zeptala jsem se s předstíraným klidem.

„Nejsem si jistý. Dřív jsem byl docela obyčejný pes. Jak bych ti naši situaci nějak jednoduše vysvětlil?

No… Ehm… Všechno to začalo tím velkým výbuchem. Obloha byla jiná a vzduch chutnal divně. Něco bylo špatně a já nevěděl proč ani jak. Nadýchal jsem se toho vzduchu a udělalo se mi zle. Cítil jsem, že mě to zabíjí. Můj pán na tom byl ještě hůř než já. Už před tím výbuchem to s jeho zdravím nebylo dobré. Leželi jsme spolu na posteli a čekali na smrt. Můj pán zemřel první, ale ne úplně normálně. Špatně se to popisuje. Jeho vědomí, energie, duše jakkoliv to nazýváte, nešla daleko. Neptej se mě jak, ale naše vědomí se propojila. A potom se mi udělalo mnohem líp. To, co mě zabíjelo, se o to pokoušelo dál, ale já už nebyl sám. Sám jsem si s tou nemocí neporadil, ale s pánem jsme se toho zbavili. Část jeho duše je teď se mnou, jsme dva a jeden zároveň. Pes a člověk. Někdy jsme víc pes, jindy člověk. Je to trochu schizofrenní.“

Neměla jsem tušení, co na takový příběh mám říct. Možná jsem se zbláznila, ale vzhledem ke skutečnosti, že většina lidstva byla po smrti, jsem se rozhodla přijmout toho mluvícího psa i jeho šílené vyprávění.

„Skoro se bojím zeptat, ale jak se mnou teda mluvíš?“

„Můj pán je ten, kdo řídí komunikaci. On sám nemá moc kontrolu nad tím, co já chci říct, ale formuluje moje myšlenky do tobě srozumitelné formy. Pán ti sám nic říct nemůže, je to komplikované. Tak nějak mluvíš s námi oběma. A náš hlas slyšíš pomocí telepatie. Pán určí, kdo v okolí naši řeč uslyší a kdo ne.“

„Aha,“ hlesla jsem inteligentně. „No, aspoň nejste sami.“

„Měli jsme štěstí. Každý kdo tenhle virus přežil, nějak zmutoval. My jsme zůstali ještě skoro v původním stavu.“

Tohle mě trochu zarazilo.

„Jak to myslíš, že všichni zmutovali? Já jsem pořád stejná.“ Pes se na mě překvapeně podíval. Z tlamy se mu vydral štěkavý zvuk připomínající smích.

„Tak tohle bude šok. Viděla ses už v zrcadle? Od té katastrofy myslím.“

Zamyslela jsem se. „ Ne. Asi ne. Proč?“ Jeho otázka mě upřímně vyděsila.

„Měla by ses podívat.“

Povedlo se mi nějaké zrcátko najít. Vzala jsem ho do dlaní a zarazila se. Chci to vážně vidět?

„Jestli je tohle nějaký vtip, tak uvidíš,“ řekla jsem výhružně. Znovu jsem se obrátila k zrcátku a pomalu ho na sebe natočila. To, co na mě zíralo zpátky, jsem nebyla já. Nebo možná byla. Odraz měl moje základní rysy. Drobným rozdílem byly zelené šupiny, které pokrývaly celý můj obličej a pokračovaly po krku. Oči zděšeně rozevřené a stále hnědé, ale měla jsem v nich i oranžové skvrnky. Černé vlasy mi zůstaly, ale obočí bylo pryč. Místo něj jsem měla zlatavé šupiny nad očima. I můj nebohý nos už nebyl stejný, teď se skládal z drobných šupinek a byl zakončen hadími škvírkami. Šupiny mi pokračovaly po krku a mizely pod mikinou, neměla jsem sílu zkoumat svůj stav dál. Zírala jsem na sebe asi patnáct minut. Neschopná slov.

„Vlastně jsi na tom docela dobře,“ řekl pes povzbudivě.

„Dobře? Dobře?! Je ze mě ještěrka! Jsem příšera!“

„Ale zůstala jsi lidská. Můžeš mluvit, přemýšlíš jako člověk. Od té změny oblohy jsme nepotkali nikoho, kdo by zůstal až tak lidský.“

„Tak počkat. Ty říkáš, že všichni ostatní lidi zmutovali a už neumějí mluvit?“

Pes se odmlčel, když znovu začal, bylo v jeho hlase slyšet hořkost.

„Umějí mluvit asi jako papoušek. Většinou už nedokážou ani myslet. Každý zmutuje jinak. Někteří mají pár končetin navíc a různé deformace. Pak jsou tady ti, kteří se zamíchali s dalšími bytostmi, jako já a můj pán. Ale aby to fungovalo dobře, musí mít člověk k té bytosti blízko. Takže většinou jsou ti chudáci uvězněni někde mezi zvířetem a člověkem a šílí z toho.“ Rozhodla jsem se, že na tohle se potřebuju napít. Vzala jsem láhev vodky a pořádně si přihnula.

„Tak povídej,“ vyzvala jsem psa. „Co je ještě nového?“

Ten se dal do vyprávění. „Ačkoli skoro všichni lidi zemřeli, jiné druhy přežily a daří se jim mnohdy líp než předtím. Radši nechtěj vidět krysy. Ony a holubi jsou teď na vrcholu místního potravního řetězce.“ Musím říct, že jsem začínala přijímat tyhle šílené skutečnosti snadněji a snadněji. Možná to bylo tou vodkou.

„Co přesně se s těmi krysami stalo?“ ptala jsem se odevzdaně. Pes, který se právě škrábal zadní nohou za uchem, na mě opět pohlédl.

„Zkráceně řečeno jsou větší, hnusnější, chytřejší a vražednější, než byly dřív. Naštěstí jsou na tom podobně holubi. Momentálně je v centru města válka mezi nimi. Takže se jich zatím bát nemusíme. Jednou zkoušeli vyjednávat, ale to nikam nevedlo. “

Nevěděla jsem co na tyhle novinky říci a tak jsem si radši opět přihnula. Něco mi říkalo, že podobných věcí bude v tomto novém světě víc.

„Tak abych to shrnula. Zatímco jsem spala, se ve městě rozpoutala válka mezi mutanty krys a holubů? O co vůbec bojují?“

„Přece o území. Město je zatím plné jídla. Navíc je tu spousta domů.“

Tohle mě přivedlo k další otázce: „Kolik času uběhlo od té změny?“

Pes se zamyslel. „Nemůžu ti to říct určitě, ale bude to okolo týdne a půl, možná déle.“

Tak dlouho? Jak je možné, že mě nic nesežralo, když jsem ležela v parku tak dlouho? Možná to bude tím, že jsem teď divná ještěří holka.

„Určitě nepřežili žádní další lidé?“ Ptala jsem se, doufajíc v aspoň nějakou dobrou zprávu.

„Nevím, žádné jsem tady nepotkal. Celkem určitě přežilo víc lidí, ale nemyslím, že jsou tady. Možná v jiných městech.“

Povzdechla jsem si. „Tak to budeme asi jen my dva… vlastně tři. Tak co říkáš, budeme tým?“

Pes zavrtěl ocasem. „Bude nám potěšením.“

Natáhla jsem k psovi ruku. „Já jsem Erika.“

Pes položil packu na mou dlaň. „Já se jmenuju Loki a můj pán je Jirka.“

Potom mě Loki vzal do své skrýše, kde jsme bydleli příštích pár dní. Snažili jsme se vymyslet, co dělat dál. Ve městě se nám zůstat nechtělo, ale nevěděli jsme, co nás venku v divočině může potkat. Tady byly dostupné zásoby. V přírodě se budeme muset naučit lovit.

„Stejně budeme muset jednou odejít,“ namítal Loki. „Válka od nás zatím odpoutává pozornost, ale čím déle tu zůstaneme, tím spíš nás něco sežere.“

„Tady aspoň víme, proti čemu stojíme. Co když vylezeme z města a sežere nás mutant motýla a netopýra?“

Tuhle diskuzi jsme vedli během týdne několikrát. Vždy jsme měli stejné argumenty, a proto debata nikam nevedla. Oba jsme věděli, co musíme udělat, ale moc se nám nechtělo.

Pak jsem jednou rabovala prodejnu sportovního vybavení a poprvé jsem se s jedním z krysích mutantů setkala tváří v tvář. Loki držel hlídku na protější straně ulice a telepaticky mě varoval, že se blíží krysa. Bohužel jsem se nestihla schovat dost dobře. Krysa mě vytáhla zpod pultu a kousla mě do ruky. Ohnala jsem se po ní nožem, ale než jsem ji stačila zasáhnout, krysa mě upustila a padla na podlahu. Do obchodu vběhl Loki s vyceněnými zuby a zarazil se při pohledu na krysu. Ležela na podlaze a kuckala. Vypadala, jako by se napila žíraviny. Asi by ji to zabilo, ale nechtěli jsme riskovat. Dorazila jsem ji. A tak jsme zjistili, že moje krev je jedovatá.

Po této události jsme se rozhodli z města odejít. Chtěli jsme hledat něco nového. Ano, možná nás něco sežere hned za první zatáčkou, ale tady nás nic dobrého nepotká.

Psát můj příběh do deníku je možná hloupost. Loki se mi za to posmívá. Mně se ale představa, že tu po sobě něco zanechám, líbí. Třeba až krysy a holubi vybudují společnost a začnou dešifrovat naše písmo, bude tenhle zápis zařazen do jejich studie pádu lidstva.

 

Linda Červinková

 


 

Několik slov o

Je sedmnáctiletá studentka gymnázia Litoměřická. Žije v Praze se svými rodiči a sourozenci. Ve volném čase se věnuje psaní krátkých příběhů, které někdy i dokončí. A když právě nepíše, tráví čas se svým neustále veselým psem, nejčastěji se vydávají do přírody v okolí Prahy. Mezi její další koníčky patří četba fantasy románů, cestování, fotografování a hledání inspirace.

 



 

Workshop Lucie Lukačovičové

Koho zajímá literární tvorba – všechny formy, žánry a styly, včetně poezie – ten si přijde na své. Probíraná témata hodně závisí na účastnících, v kurzu se probírá to, co je pro přítomné důležité, čemu se chtějí věnovat, s čím zápasí ve škole, nebo na čem mají dojem, že jejich tvorba vázne. Náročnost se přizpůsobuje věkovému složení zájemců, možnost se přihlásit je prakticky kdykoli.

Místo: Dům dětí a mládeže Praha 8 – Spirála, Přemyšlenská 1102/15
Čas: každá středa, 17:00-19:00 hod.; přihlašování na školní rok 2015/2016 otevřeno

Věk: 12-50 let
Kontakt: lukacovicova@ddmpraha8.cz, moravova@ddmpraha8.cz

Web: lucie.lukacovicova.cz; spiralapraha8.cz

 

Obr. http://www.reflex.cz/clanek/lajk/47915/jak-by-vypadaly-nase-obyvaky-po-apokalypse-mechove-a-spinave.html