APRILIUM

Cabirrus Hab stál opřený o zeď a přitom pozoroval své společníky, sedící u stolu. To, že císařovna schválení nové ceny odložila na zítra, se mu pranic nelíbilo. Věci ohledně těžby nebo prodeje aprilia byly vždy řešeny přednostně. Navíc šlo o pouhou formalitu. Říše si prostě nemohla dovolit jejich požadavky odmítnout. Nikáb byl jediným známým zdrojem této suroviny, která sloužila jako palivo pro pohonné reaktory mezihvězdných křižníků i dopravních lodí.

Slovo si vzal podsaditý Dariun Tarab, vedoucí zde na Imperii centrálu Nikábské tajné služby.

„Podle posledních zpráv císařská Milost právě odletěla na blíže nespecifikovanou státní návštěvu.“

Odlétá? Proč, když zítra… Cabirrus myšlenku nedokončil. Osvětlení dvakrát zablikalo a zhaslo. Nouzová lampa uvrhla pokoj do nazelenalého svitu. Z rohů místnosti, které se utápěly v temnotě, vystoupilo několik postav. Habova snědá tvář znatelně zbledla.

„Stínomágové…,“ zachrčel Tarab.

*

Vlajková loď Misericordia vystoupila z meziprostoru a v závěsu za ní i osm desítek těžkých křižníků. S odstupem je následovaly tři stovky transportních a invazních plavidel říšské flotily. Mířily k planetě Nikáb, pojmenované podle charakteristického mlžného závoje, který jí propůjčoval vzhled vatové kuličky. Na požadavek o identifikaci od Aliančních nikábských sil odpověděla říšská vesmírná plavidla okamžitě.

Střelbou.

*

Gabriel se protáhl a již poněkolikáté zkontroloval své zbraně. Podoben šelmě v kleci přecházel tam a zpět po tmavé, stroze zařízené místnosti. Dvě křesla, stolek, jedna skříň na šaty. To vše spoře osvětlené září velkého monitoru.

Znělka ohlásila mimořádné zpravodajství, kde bylo oznámeno vyhlášení výjimečného stavu a zákaz vycházení. Ihned poté, co císařovnin křižník Lvice spolu s doprovodnými plavidly opustil Imperii, byly civilní odlety zrušeny a přílety odkloněny na méně významná letiště mimo metropoli. Arcipol byl neprodyšně uzavřen. Na všech stanicích a programech stále dokola opakovali zprávu o nezdařeném státním převratu. Doplňovaly to záběry z vylidněných ulic, kterými hřměly obrněné transportéry a tanky.

Gabrielův komunikátor tiše zavibroval. Podíval se na jeho obrazovku. Byla tam jen dvě slova. Samian Balam. Usmál se. Tlačítkem potvrdil přijetí zprávy a odložil přístroj na konferenční stolek. Udělal dva rychlé kroky ke zdi. Stíny se podvolily jeho vůli. Cestovat jimi bylo rychlé a pohodlné. Na místě, kam se chtěl dostat, byl během několika úderů srdce. Zastavil těsně před hranicí dělící oba světy, aby si nejprve prohlédl místnost, do níž vkročí.

V rukou se mu objevily šavle.

*

Nerisa stála před informační obrazovkou spolu s ostatními lidmi internovanými ve sběrném táboře. Zprávy se, stejně jako každý den, skládaly ze dvou částí. První byla věnována dění v Arcipoli, druhá invazi na Nikáb.

Stanný výbor zveřejnil jména dalších popravených. Hlasatel je četl bez jakékoliv emoce, ač šlo často o známé a vysoce postavené lidi. Ti všichni se prý aktivně účastnili pokusu o státní převrat, nebo byli zapleteni do jeho příprav.

Ani následující část zpráv nebyla moc povzbudivá. Záběry obrněných divizí zabírajících strategicky důležitá místa a města jedno za druhým, byly prokládány ukázkami utrpení prostých Nikábanů, na které válka dolehla nejvíce. Vojenské nemocnice a zásobovací oddíly si dávaly záležet, aby dostaly obyvatelstvo na svoji stranu.

Další reportáž ukázala komplex pevností Hydra XVII., poslední baštu vojenských sil Nerisiny rodné planety. Na konci zpráv pak bylo krátce oznámeno, že deportace zajatců držených v Arcipoli začne zítra. Říše se vypořádala s rostoucí mocí Nikábu opravdu rázně.

Následné debaty internovaných, vedené šeptem, rozebíraly jejich možnou budoucnost. Převládal optimismus a víra, že nakonec bude muset Říše od války s Nikábem upustit, jelikož by došlo k dlouhodobému přerušení těžby aprilia. A výpadek přísunu této suroviny na dva nebo tři týdny by již dokázal citelně omezit meziplanetární dopravu…

*

Simian Balam byl rozhodnut uprchnout navzdory vyhlášení uzavírky vzdušného prostoru. Třeba se mu přízemním letem podaří vyhnout radarům a uniknout pozornosti stíhačů. Intuice, která mu tolikrát pomohla při obchodních jednáních, na něj bez ustání ječela, aby vypadl, dokud je ještě čas.

Sebral hotovost, nejdůležitější dokumenty a hodil je do tašky. Z trezoru vyndal zbraň. Zasunul ji do pouzdra v podpaží. Rychlým klusem se pak přemístil do hangáru k turbokoptéře.

„Martine, pohyb! Musíme zmizet, dokud to jde!“ křikl zadýchaně směrem k pilotovi, ležérně rozvalenému v křesle zády k němu. Když se Martin k ničemu neměl, vztekle do něj strčil. Tělo sklouzlo na zem. Bylo jasné, že s podříznutým krkem toho dotyčný již mnoho nenalétá.

Simian pustil zavazadlo na zem. Současně s tím tasil pulzní pistoli a prudce se otočil. Stínomág ozbrojený dvěma šavlemi jej pobaveně pozoroval. Balam bez váhání vystřelil… a minul.

Ani na druhý pokus nedokázal trefit neuvěřitelně rychlého zabijáka. Nikábskému obchodníkovi zbývaly tři rány. Dvě. Poslední šla také mimo. Tiché pípnutí oznámilo, že energetický zásobník je prázdný.

Znovu nabít již Simian nestihl.

*

Císařovna nezapomíná a neodpouští, pomyslel si sekretář Fiss. Nenápadně pohlédl na svoji paní. Stála zády k němu, v rudých šatech, které jen zdůrazňovaly její štíhlost. Hleděla na jeden z velkoplošných monitorů, které zde na bitevním křižníku suplovaly funkci oken. Mohla by trochu přibrat. Není za co vzít, ani do čeho kopnout, ušklíbl se v duchu.

To Anna, osobní stráž císařovny, byla jiná liga. Pořádný kus ženské, s postavou ve tvaru přesýpacích hodin. Fyzicky ho přitahovala, ale její chladné, bezcitné oči ho děsily. Byl proto rád, že nemá tušení o jeho tajných představách, které rozhodně nepatřily mezi slušné.

Náhle si uvědomil, že všichni čekají na nejnovější zprávy. Vyjmul z náprsní kapsy komunikátor a přejel prstem po displeji. Začal číst nahlas jména – tak, jak se mu postupně zobrazovala v příchozích oznámeních.

Dariun Tarab.

Cabirrus Hab.

Simian Balam.

Následovaly desítky dalších jmen. Nikábských. Ale i jiných. Její Veličenstvo Isabela po celou dobu nepřestala sledovat dění na své obrazovce.

Pečlivě však naslouchala.

*

Doktor Kartas si navlékl chirurgické rukavice a opatrně se dotkl rány na dětské noze. Chlapcova matka sledovala jeho počínání s krajní nedůvěrou. Povzdechl si. Civilisti to odnášeli v každé válce a zdravotnická péče byla dosud na Nikábu jen pro ty bohaté. Zdejší vládnoucí třída se nikdy o své lidi pořádně nestarala. Využívala je pouze jako levnou pracovní sílu.

Polní nemocnice, zřízené zde Říší, tak byly v permanenci. Vojenští doktoři řešili nejen akutní zranění způsobená střelbou těžkých zbraní nebo zbloudilých kulek při bojích ve městech, ale i silně rozvinutá stádia běžných nemocí.

Kartas píchl chlapci injekci proti bolesti a posunkem přivolal sestru. Vzal od ní pean, vyjmul hluboko zaraženou střepinu, ránu vydezinfikoval a sešil šesti úhlednými stehy. Matka chlapce mu cosi řekla, ale nerozuměl jí – kývl proto na tlumočníka.

„Bohové nechť žehnají vašim rukám,“ dočkal se vzápětí překladu. Žena pohlédla doktorovi do tváře a poté se mu hluboce uklonila. Kartas měl dojem, že zahlédl v jejích očích něco jako vděk. Rychle ale ty myšlenky zaplašil. Byl voják a stále pobýval na nepřátelském území.

„Já nemít čím zaplatit pomoc, ale chtít nic nedlužit,“ promluvila náhle k doktorovi velmi špatnou říšskou mluvou.

„Vy teď naslouchat moje slova. Jít tobě i lidi dokolem o žití.“

*

Císař stál vedle Molocha, největšího tanku, jakým Říše disponovala. Tento s číslem 4 byl součásti elitní 201. obrněné divize. Imperátor Jan, světlovlasý vysoký muž, pozoroval vzdálený pevnostní komplex Hydra. Bezděčně si přitom několikrát oprášil ze zbroje neexistující smítka prachu.

Vše probíhalo nad očekávání dobře. Po sestřelení hlídkujících lodí Aliančních nikábských sil, které se nemohly s křižníky říšské flotily ani v nejmenším rovnat, byly vyslány skenovací družice. Ty z orbity označily vojenské a strategicky důležité cíle. Vypuštěné drony následně upřesnily souřadnice a byla zahájena invaze.

Jednotky se nesetkaly s žádným, nebo jen mizivým odporem. Systematicky byly likvidovány nejen opěrné body místní armády, ale i veškerá pole s úrodou. Stejně tak továrny na výrobu denních potřeb. Vytvoření silné a trvalé ekonomické závislosti na Říši bylo jedním z hlavních cílů operace.

„Tváříš se, jako bys uvažoval o obléhání,“ vyrušil císaře ze zamyšlení hluboký hlas pobočníka Adama.

„Nepřichází v úvahu. Dám jim ale možnost se čestně vzdát,“ odpověděl stroze Jan.

„Pěkné. Co když o to však nebudou stát?“

„Budou smeteni.“

„Mohl bys dovnitř poslat stínomágy,“ nadhodil pobočník. „Určitě by to bylo milosrdnější, než co zamýšlíš.“

„Asi ano. Jenže tohle má být lekce. Nejen pro Nikáb, ale všechny, kdo si myslí, že z Říše mohou dělat dojnou krávu.“

Adam si povzdechl. Snad budou mít ti v pevnosti dost rozumu, aby se vzdali.

*

Marigan Datyr, velitel komplexu Hydra, se ušklíbl. „On se snad zbláznil! Chce, abychom se vzdali. Vzdali! Když se tu můžeme udržet klidně dva roky,“ plival slova plná vzteku ke štábním důstojníkům. „Císař moc dobře ví, že by při dobývání našich pozic vykrvácel. Ale má smůlu. Dokud se udržíme, nebude možné obnovit těžbu. Všechny velké štoly jsou právě pro tento případ obklopeny zdmi pevnosti. A bez aprilia je celá ta jejich slavná Říše vyřízená – zbortí se jako domeček z karet.“

„Musí mít v ruce nějaký trumf. Přece by nebyl tak krátkozraký,“ skočil mu do řeči Mikab Skar.

„V tom případě jsem opravdu zvědav, s čím přijde, kapitáne,“ zasmál se nevesele Datyr.

„To nevím. Ale prý je ustanovena nová vláda, v níž mají zastoupení i Svatí. Brzy mají vyjednat podmínky pro budoucnost Nikábu,“ pokračoval v úvaze Skar. „Kdo ví, jak to nakonec dopadne.“

„Ráno, až vyprší ultimátum, budeme moudřejší,“ utnul Marigan rázně debatu.

*

Ligarab Serib si povzdechl. Jeho muži hladověli od doby, kdy byla nikábská armáda rozprášena. Žádná slavná a velká bitva se nekonala. Imperiální síly je jednoduše převálcovaly. Zbytky jednotek přešly na partyzánský způsob boje, ale bez valného úspěchu. Do vsi Daliat přišli po setmění. Nyní hovořil s místní radou starších, která však jeho požadavkům nebyla příznivě nakloněna.

„Chceme jídlo,“ zopakoval Ligarab. Z jeho hlasu zmizela veškerá dosavadní vlídnost. „Víme, že máte příděly od okupantů. Dejte nám je.“

Stařešina Egar se nepřestával mračit. „Nedáme vám nic. Odejděte. Neoznámíme vaši přítomnost. Víc pro vás udělat nemůžeme.“

„Pro svobodu je třeba něco obětovat,“ zvýšil hlas Serib.

„Svobodu? Celou dobu živoříme. Když jsme byli nemocní nebo se zranili při práci v dolech, nechala nás vláda chcípat. Prý kdo nepracuje, je pro společnost nepotřebný. Také pokud pomrzla úroda nebo nevzešlo zrno, nikdo nám nepomohl.“

„V područí Říše to nebude lepší. Ty nemáš ponětí, jak to chodí,“ zkusil ještě jednou Ligarab přemluvit starce. „Ale já ti to vysvětlím.“

Egar přikývl, že jej vyslechne.

„Císařovna se tváří jako žena plná porozumění. Ale pokud není po jejím, nebude váhat použít tvrdé sankce. Jestli ani to nepomůže, dá plnou moc svému muži, aby zasáhl vojensky. Celá politika Říše se tváří jako mírumilovná, ale je to klam. Pod saténovou rukavičkou je ukrytá ocelová pěst…“

Stařešina zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Zatím od nich máme jídlo a zdravotní péči. To nám nikdo z nikábské vlády nebyl schopen nabídnout za celou dobu. Nepřesvědčil jsi mě. Má odpověď je stále stejná. Odejdi.“

Ligarab udeřil starce pažbou. Ne moc silně, ale dost, aby padl k zemi. „Řekl jsem, dejte nám to zatracený jídlo!“

*

Osm transportních lodí typu TSB 8274 opustilo Imperii a piloti nastavili kurz směr Nikáb. Dvacet tři tisíc deportovaných lidí, které měly na palubě, čekal dlouhý pobyt ve stísněných prostorech. Měla to být ovšem cesta bezpečná, neboť se k nim jako doprovod přidal těžký křižník Scabbard.

*

Poručík Kessler pozoroval poslední přenesená data z dronu X2A, monitorujícího pod rouškou tmy okolní vesnice. Byl to tichý a výkonný stroj schopný zaznamenat, vyhodnotit a odeslat za vteřinu více než třináct set snímků v několika spektrech. Proto také viděl, že v Daliat je více lidí, než by tam mělo být. Dvě třetiny z nich se tísnily v jediné budově. Navíc dron zachytil tepelné stopy vozidel rozmístěných strategicky u všech přístupových cest k vesnici.

Bylo to přesně tak, jak doktor Kartas nahlásil zpravodajcům. Zbytky jednotek poražené nikábské armády vytvářely ozbrojené tlupy, které terorizovaly obyvatelstvo v odlehlejších oblastech. A nyní se stáhly do sektoru, který měl na starosti Kessler.

„Když tam vlítneme, odnesou to vesničani. Oni to do nich bez váhání našijou. Jenže to mohou i až budou odcházet. Aby se zbavili svědků…,“ zavrčel poručík a prohrábl si zpocené světlé vlasy.

„Myslím, že bych měl řešení.“

Kessler se podíval na muže, který ta slova pronesl. Stínomágy neměl rád. Jeden si nikdy nemohl zapamatovat jejich obličej, protože jakmile se na ně přestal dívat, zůstala z tváře v paměti dotyčného jen neurčitá rozmazaná šmouha. Zatracená magie. A zrovna k jeho pluku musejí takového slizkého vrahouna přiřadit.

„Jak to myslíte, Mihaile?“

„Dokážu se dostat dovnitř té budovy a vyřídit stráže. Je jich jenom šest.“

„Zamítá se!“ Poručík rozhodně neměl v úmyslu pustit nebezpečného zabijáka z pomyslného řetězu.

„Výborně,“ odpověděl tiše stínomág. Ustoupil o několik kroků do tmavého rohu a zmizel.

Kessler sprostě zaklel. „Dvanáctá rota stíhacích tanků, pohotovost! Za deset minut vyrážíme! Chci podporu turbokoptér! Kdy? Včera!“ zařval.

Poté se obrátil ke spojařům a mnohem tišeji dodal: „Kdyby bylo cokoliv nového, okamžitě mi to hlaste!“

*

Jitřenka, poslední z hlídkových člunů Aliančních sil, se připravovala k napadení transportních lodí, vezoucích imperiální vojenské posily na Nikáb. Mistrně přitom využila sevřené formace, v níž se osm nemotorných a pomalých plavidel pohybovalo. Cíl, který nyní tvořil clonu mezi nikábským člunem a těžkým křižníkem, byl zaměřen.

Posádka Jitřenky zaútočila vším, co měla k dispozici. Následně provedla únikový manévr, pomocí něhož chtěla zmizet v meziprostoru. A bylo to třeba udělat dřív, než se dostane do palebného sektoru Scabbardu, kterému v opětování střelby stále překážely transportní lodě.

Zásah z těžkých zbraní bojového plavidla by totiž pro lehce pancéřovaný nikábský stroj znamenal jistou zkázu.

*

Hysa pevně svírala svoji dceru v náručí a vyděšeně se dívala na muže, kteří obsadili Daliat. Ve spoře osvětlené velké místnosti, sloužící místním jako svatostánek, byli naměstnáni všichni lidé z vesnice. Po celou dobu se Hysa tiše modlila ke Stvořitelově matce, která byla známá milosrdenstvím a soucitem. Nakonec byla vyslyšena. I když to, co z vůle bohyně vyšlo z temnoty, nedisponovalo ani jednou ze jmenovaných vlastností.

Stínomág vystoupil ze šera za třemi muži hlídkujícími u vchodu. Vyřídil je dřív, než si ti dva u zadních dveří uvědomili, že se něco děje. Využil svých schopností cestovat stíny a vynořil se za onou dvojicí. Zpod vířících čepelí vystříkla krev a úlomky kostí.

Posledního z mužů, který se dal na úprk, Mihail lehce dostihl. Přesekl mu podkolenní vazy a utnul paži, ve které držel pulzní pušku. Další ranou neomylně zasáhl hrdlo.

Ještě celý od krve a s napřaženými zbraněmi se stínomág obrátil k vyděšeným vesničanům. Šavle z jeho rukou zmizely. Dal si ukazovák před ústa ve výmluvném gestu, které doplnil tichým „Pssst!“.

Nikdo z přítomných nehlesl. Až když zabiják zmizel, začala se Hysa znovu modlit. Všichni se k ní postupně přidali.

Šeptem.

Venku se ozvala střelba a křik.

*

Jan, studující sken komplexu Hydra zvedl hlavu, když uslyšel klepání na dveře. Nespal již druhý den, což bylo patrné z tmavých kruhů pod očima. Pokynul Adamovi, aby otevřel. Dovnitř vpadl udýchaný posel z komunikačního centra.

„Vaše Veličenstvo…,“

Císař mávl netrpělivě rukou, což znamenalo, že má desátník přeskočit formality.

„Její císařská Milost Isabela právě dorazila.“

„Kde je?“ vydechl Jan. Vypnul hologram s trojrozměrným zobrazením pevnosti a vstal.

„Ráčila přibýt na Misericordii.“

Adam se usmál: „Už volám, aby chystali transportní člun.“

*

Ligarab měl zbraň připravenou k výstřelu a opatrně se blížil ke zkroucené postavě ležící na cestě. Navzdory těžkým zraněním dotyčný stále projevoval známky života. Dostali ho vlastně náhodou, když chlapi zpanikařili a začali střílet nazdařbůh do tmy. Serib se zastavil pět kroků od stínomága. Špičkou boty odsunul šavle ještě dál z jeho dosahu. Opatrnosti nebylo nazbyt. Vždyť mu ten bastard vyřídil tři čtvrtiny mužstva.

„Co jsi sakra zač?“ zeptal se. Mihail na něj upřel pronikavý pohled. Chtěl promluvit, ale místo toho jen vykašlal krev. Necítil nohy ani ruce poté, co jedna ze střel pronikla zbrojí a zasáhla páteř. Několikanásobné průstřely plic a břicha také nebyly zrovna tím nejlepším, co stínomága v životě potkalo.

Boj se stínů. Pamatuj, kdekoliv bude stín a tma, tam na tebe čeká smrt.

Ligarabovi se ta slova ozvala přímo v mysli a hluboce jím otřásla. „Chcípni!“ zasyčel.

Stiskl spoušť.

Několikrát. Pro jistotu.

Z jihu se ozval tlumený hřmot motorů stíhacích tanků doprovázený specifickým pískavým zvukem turbokoptér.

*

Jan otevřel dveře a vešel do svého apartmá na Misericordii. Isabela ležící na pohovce pomalu vstala. Služebnictvo pokorně sklonilo hlavy.

„Ven. Všichni. Hned.“ Císařův příkaz byl splněn. Okamžitě. Neviděl svoji ženu přes půl roku, když byl jako nejvyšší vojenský velitel Říše přítomen operacím na severních prstencích. Dlouhé, poloprůsvitné šaty s rafinovanými rozparky do půli stehen, které měla císařovna na sobě, jen zvyšovaly jeho touhu. Padli si do náruče.

„Chyběla jsi mi…,“ zašeptal.

„Ty mně taky. Chci tě. Teď hned.“ Začala ve spěchu sundávat jednotlivé části jeho zbroje. Nedočkavě ji vyhrnul šaty. Lehká látka takové zacházení nevydržela a roztrhla se. Císařovna ovinula ruce kolem Janova krku a ucítila jeho ruce na svém pozadí. Odnesl ji ke stolu. Mramorová deska zastudila. Roztáhla nohy a přitáhla si jej blíž.

„Opravdu tě moc chci,“ zašeptala mu do ucha. Náhle se Jan zarazil.

„Uhm, kde máš…?“

„Spodní prádlo? Nepotřebuji ho, když očekávám příchod svého muže…“

*

„Je mi to líto, Svatý,“ oznámil Rabarovi tiše posel. „Z osmi lodí zbyly jen dvě. Původci toho neštěstí byli zničeni doprovodným křižníkem, když se pokoušeli po útoku uniknout.“

„Chceš říct, že Nerisa…“

„Ano, Svatý. Vaše neteř byla na jedné z těch lodí, které dostaly přímý zásah.“

„Odejdi, chci být sám.“

 

„Jak si přeješ.“ Posel se hluboce uklonil a zanechal starého muže o samotě s jeho zármutkem.

*

Kessler vrátil sluchátka spojaři a promnul si unavené oči. Až s příchodem denního světla bylo možné spatřit masakr v plném rozsahu. Posekaná těla a spousta krve všude kolem. Sám nevěděl, jestli přišli včas nebo pozdě. Stínomág byl mrtev, ale nikomu z vesničanů se nic nestalo.

Poručík sprostě zaklel a udeřil do boku Greyhounda, stíhacího tanku. Žádal o instrukce, jak naložit s tělem stínomága. Jelikož ale Mihail nebyl součástí pravidelné armády, nikdo se neměl k tomu něco rozhodnout. Že prý musejí nejprve kontaktovat kapitulu.

Místní však začali už za tmy nosit kameny a stavět mohylu nad tělem mrtvého. Nikdo z imperiálních vojáků, kteří zde zůstali na hlídce, jim v tom nebránil. Než se Kessler vrátil z pronásledování zbytku Ligarabových lidí, měla již úctyhodné rozměry. Na tmavý plochý kámen u úpatí položili stínomágovy zbraně. Pak vesničané k místu posledního odpočinku stínového bojovníka začali nosit květiny.

„Rouhání. Tmářství. Pohanské zvyky,“ odplivl si poručík, který byl vychován v jiné víře.

„Omyl. To je vděčnost a láska. Obětoval se pro ně. “ Těch deset lidí v šedé zbroji bez insignií se tu objevilo naprosto nečekaně. Kesslerovi ihned mu došlo, o koho jde.

„Jak jste našli cestu sem tak rychle?“

Stínomág otázku ignoroval. „Dostali jste je všechny?“ zeptal se tiše poručíka.

Kesslerovi při těch slovech přejel po zádech mráz.

*

Ticho, které zavládlo na hradbách Hydry, drásalo nervy. Mikab Skar se snažil nedat najevo nervozitu, která jej svírala již několik hodin. Ultimátum vypršelo před několika minutami. Mohli jen očekávat, jaký bude příští tah jejich soupeře. Stále nebylo jasné, jak hodlají říšské síly vyřešit problém s těžbou aprilia.

„Sólo pro Venuši, Mars vystoupí po přestávce,“ utrousil kdosi stojící vzadu starý vtip. Nikdo se nezasmál.

„Co to…?“ Marigan Datyr udělal náhle dva dlouhé kroky k desátníkovi stojícímu nalevo a vytrhl mu dalekohled. Tankové jednotky i těžké houfnice se začaly urychleně stahovat od pevnosti. Během patnácti minut nebyl v dohledu jediný říšský stroj nebo voják.

„Kapitáne! Vyhlašuji pohotovost pro druhou útočnou brigádu! Připravte se na možné pronásledování nepřítele!“

„Provedu!“ zasalutoval Mikab. Klusem pak odběhl do podzemních garáží, kde byly připraveny obrněné transportéry. Nastoupil do velitelského vozidla a zapnul komunikátor, aby informoval ostatní posádky.

To, že se ve sluchátkách neozval charakteristický šum, jej velmi nepříjemně překvapilo.

*

Ligarab Serib rozpustil zbytek jednotky, která jen s veškerým využitím znalostí místních podmínek a zalesněného terénu dokázala nakonec uniknout pronásledovatelům. Rozhodl se zamířit na západ. Doufal, že zmizí v místní populaci, případně se přidá k lovcům krabů, kteří měli svoje základny na břehu Bílého moře. Jenže slova umírajícího stínomága mu neustále rezonovala v hlavě a přiváděla jej k šílenství.

A nespravila to ani stále rostoucí vzdálenost mezi ním a Daliatem.

*

Mikab Skar se plazil přes sutiny a vychladlé kusy roztavených ocelových nosníků. Zničující útok, který z orbity provedly těžké křižníky, změnil Hydru XVII. v ruiny, které se staly hrobem pro většinu mužů z devadesátitisícové posádky. Šlo o přesně vypočítaný úder, jehož epicentrum bylo u paty východního křídla, vzdáleném přibližně půl kilometru. Ti, kteří stáli čelem k oslnivým zábleskům, oslepli. Hned vzápětí přišla termická vlna. Smetla vše, co jí stálo v cestě. Dvě třetiny komplexu zmizely. Vlivem tepelného záření se odpařil i beton a došlo ke vzplanutí předmětů, které jsou většinou považovány za nehořlavé.

Kapitán otvíral ústa jako ryba na suchu a lapal po dechu. Transportér, v němž byl při útoku, sice nějakým zázrakem odolal extrémní teplotě, ale změnil se přitom v kupu pokrouceného šrotu. Vylézt z trosek stálo Skara obrovské úsilí. Zvířený prach jej dusil. Navíc slyšel v uších protivné, monotónní hučení, připomínající vzdálený vodopád. Ostré úlomky mu rozdíraly uniformu na loktech a kolenou.

Náhle do něčeho narazil. Namáhavě zvedl hlavu. Pohled do hlavně útočné pulsní pušky ho kupodivu nechal zcela lhostejným.

*

Rabar Sain se oblékl do žlutého šatu, náležícího nikábským Svatým. Několik dní jej trápily pochybnosti, ty však zmizely s východem slunce. Před odchodem si znovu učesal dlouhé šedé vlasy a naposledy se pomodlil ke Stvořitelově matce.

Před budovou, která byla vybrána jako prostory pro jednání s Říší, stáli již další členové z rady Svatých. Nechal se prohledat strážnými u vchodu, prošel detektorem a počkal na ostatní. Následně byli uvedeni do prostorné dlouhé místnosti s vysokým stropem, plné vojáků a dvořanů.

Měl chuť se ušklíbnout, když zjistil, že jedna třetina obrovského sálu slouží jako bezpečnostní zóna před vyvýšeným trůnem, na kterém seděla císařovna. Byla vskutku důstojným zosobněním politické síly Říše, zatímco Jan, stojící po její pravici, ztělesňoval moc vojenskou. Přibližně v půli prázdného prostoru stály stráže v černých uniformách, ozbrojené pulsními zbraněmi.

Sain se nenápadně rozhlédl. Osvětlení sálu bylo silné, adekvátní důležitosti situace. Co pro něj ale bylo nejdůležitější, nikde poblíž nebyl natolik tmavý stín, aby jej mohli využít císařští mágové, o kterých toho za poslední dny tolik slyšel. Pomalu a nenápadně začal sbírat energii z okolí. Trpělivě ji v sobě hromadil a čekal, až dosáhne intenzity potřebné pro úspěšný útok.

Od trůnu přímo k radě kráčel sekretář Fiss, hezký chlapec s výraznými rysy lidí pocházejících z Jižních kolonií.

Bude ho škoda, pomyslel si Rabar.

Jeho pozornost však náhle upoutala jediná žena mezi strážemi, která jej upřeně pozorovala. Kývl na ni. Odpověděla mírným pozdvihnutím koutků. Což mohl být jak úsměv, tak cokoliv jiného. Žádné jemu známé magické nadání z ní necítil, i když… něco s ní nebylo v pořádku.

 

Nebylo však již na co čekat.

Magie vyšlehla z konečků prstů Sainovy pravé paže. Fiss byl odhozen daleko stranou, rozdrcené zbytky jeho těla narazily do zdi. Druhá vlna moci, mnohem silnější než ta první, měla smést stráže. Jenže byla nečekaně odkloněna a roztříštěna na jednotlivé fragmenty, které samy o sobě nebyly nebezpečné.

Pak ta žena stojící mezi strážemi učinila krok vpřed. Kolem její postavy vyšlehla aura moci. Nyní již Rabar věděl, o koho jde. Termomág. A s Nejvyšším zasvěcením k tomu. Jen tak bylo možné, že před ním dokázala skrýt své nadání…

Ke třetímu úderu se již nedostal.

Žár, který Sain pocítil v břišní dutině, během okamžiku narostl do ohromné intenzity. Sežehl jeho útroby a strávil jej zevnitř. Pokožka mu zuhelnatěla, dlouhé vlasy vzplály, stejně jako šat.

Ostatní Svatí od něj odskočili s překvapenými a vyděšenými výkřiky.

*

Po dlouhém a vyčerpávajícím dni se Mikab Skar mohl konečně posadit. Končetiny zachvátil třas z únavy. Vděčně přijal dávku jídla, která byla vyměřena lidem pracujícím na rozebírání sutin Hydry. Pohlédl k nebi, z něhož tehdy přišla smrt. Objevily se na něm první hvězdy.

S pocitem hořkosti si uvědomil, jak bylo naivní si myslet, že je monopol na aprilium opravňuje neustálým zvyšováním cen vydírat Říši. Ano, přesně tak to bylo označeno. Jako vydírání. Nikoliv obchod. Přitom nic nenasvědčovalo tomu, že se něco změnilo a Říše chystá brutální odvetu za dlouhé roky, kdy musela strpět přehnané finanční požadavky nikábské vlády a Společnosti pro distribuci aprilia. Svůj odvetný úder dokázali utajit nejen před výzvědnou službou, ale i mnoha dalšími agenty pracujícími pro Nikáb.

Poslední dílek skládačky zapadl na místo, když ve zprávách zazněla dosud přísně utajovaná informace o nových nalezištích aprilia v oblasti severních prstenců. I tuhle skutečnost se podařilo po několik let udržet mimo hledáček tajných služeb, kdy nechali nikábské, opilé vlastní nedotknutelností, nadále pokračovat v nastaveném kurzu.

Jen aby nakonec přišel ten nemilosrdný, pečlivě naplánovaný úder…

Mikab zavřel unavené oči. Zítra jej čekal další těžký den a on se potřeboval vyspat.

*

Garn Mizgar, sedící stranou od ostatních, se snažil opít. V rámci objektivity bylo nutné přiznat, že úspěšně. Ostatně tohle dělal každý den od doby, kdy sem před dvěma měsíci přišel. Nikdo si jej nevšímal. Štamgasti respektovali jeho potřebu být sám a jemu to tak vyhovovalo.

Dopil poslední kořalku a mávnutím přivolal servírku, které nechal zpropitné. Věnovala mu za to křivozubý úsměv. Vstal a nejistým krokem vyšel z nálevny „U Chromého vlka“. Rozhlédl se. Žluté světlo pouliční lampy zablikalo, jeho intenzita znatelně klesla. Stíny kolem ožily a získaly podobu postav.

Serib? Ligarab Serib? Ten, co se bojí stínů? ozval se v jeho mysli posměšný hlas.

Garn zakňučel jako nakopnutý pes.

V rukou stínomágů se objevily šavle.

Pamatuj, kdekoliv bude stín a tma, tam na tebe čeká smrt…

 

Oskar Fuchs

 



 

Několik slov o

Autor o sobě říká, že je „toulavé stvoření z pohraničních lesů, s výraznou zálibou v liškách, historii, mytologii, kynologii, vojenství, pravěku a černém humoru.“

Pokud jej něco výrazněji zaujme, většinou to končí povídkou. Ty prozatím publikuje na svém blogu, ale prý zřejmě již tento rok ustoupí hrubému násilí a začne posílat své výtvory do literátních soutěží.

 

Autorův blog

 

Obr.: https://de.pinterest.com/pin/311381761715560892/