Červená bugyna – první část

1 Sajtkára

Sedím na písečný duně, nohy zkřížený pod sebou. Slunce vypaluje díru do tohohle všivýho světa, žhavá a pulzující ohnivá koule, spaluje všechno na jeho povrchu.

Ne že by tady toho moc zbylo.

Písek je šedej jako popel, skály připomínaj zkažený zuby starých biblických stvoření, spálený na uhel žárem přes řídkou post-atomovou atmosféru.

Znuděně a otráveně sleduju, jak se plazí, pomalu a křivolace po tom žhavým a spáleným písku, za ním cestička jako za přejetým pásovcem. Nahatý berbersko-jamánský tělo, ošlehaný větrem a sluncem, hubený a šlachovitý, ruce trhaj zemi jako pařáty.

Z krku mu kouká nůž, do šedýho popela prachu cákaj stružky krve.

Dávám mu tak metr, maximálně dva.

Bolí mě z tý výhně hlava, člověk si zvykne na leccos, ale tohle peklo, to ne. Každej den představuje pouze dlouhý a bolestivý čekání na osvěžující chlad noci. Než přijde půlnoční mráz. Pak každá noc představuje dlouhý a bolestivý čekání na osvěžující teplo rozbřesku.

A takhle furt dokola.

Slunce mi vypaluje díru do mozku. Moje kůže je stará, vrásčitá a spečená až na kosti. Ach moje kosti, snad už taky zčernaly z toho dlouhýho nekonečnýho kolotoče výhní a mrazu.

Ale co, možná si jednou zvyknu.

I když, je to ale divnej termín, to „jednou“.

Zvlášť, když jsem si nezvyk dodnes. Už nevím, jak dlouho putuju, člověk to přestane počítat, slunce každej den stejně vypálí do paměti tlustou čárku a každá čárka je stejná jako ta včera.

Proč tu jsem? Vzpomínám, krčím vrásčitou kůži na čele. V puse mám tu divnou kyselou chuť. Další věc, na kterou si člověk asi nezvykne. Kyselej vzduch, hnusná kovová chuť, jako když se líže baterka. Neustále, chuť po radiaci.

Málokdo to vydrží.

Sedím, přežvykuju kus sušenýho masa, musí mi na dnešek stačit. Jako kterejkoliv jinej den.

Votráveně sleduju toho chcípáka, co se asi už doplazil. Dal akorát metr, potom se zastavil jako zadřenej strojek, a z krku mu vyrazilo několik posledních unylých šplíchanců krve. Zešedla do sražený kaluže a záhy ji žíznivě vsákla spálená zem.

Snědý, polonahý, pokroucený tělo. Samá kerka, úplný biblický výjevy, smrt a odplata, háknkrojc a blesky. Ušklíb sem se sám pro sebe. Směs vobrázků jako z potagovaný zdi, kam choděj vožralý chcát.

Co já vím, vodkáď se berou. Nikdo je nezval. Sou jako nějaký zasraný brouci. „Lovci“, tak si říkaj. Ale nejsou to žádný vopravdový lovci.

Bíle pomalovanej xicht jak na Halloween, strašák pumpkin, vlasy slepený do ostnů, samotnej výraz, jak zfetovaná kopie sochy svobody. Možná sou z Jamánu, tam dole z dalekýho jihu. Než to tam jejich válka změnila v atomovej popel.

Lezou jako z nějakýho zvrácenýho vypálenýho hnízda.

Budu se muset zvednout a dojít si pro svůj nůž. Potřebuju si uříznout ještě kousek sušenýho masa. Ne že by dneska byla nějaká oslava, ale čeká mě ještě dlouhá cesta.

Otráveně a znuděně sleduju mrtvolu a přez ní vzdálenou scénku. Na pozadí, o sto metrů dál na vzdálené duně, se hýbe silueta. Rozžhavenej vzduch z ní dělá roztřesenýho tetelivýho ducha, tmavá silueta na žhavým podkladu, leze jak želva do vrchu, snaží se utíkat, ale písek jí požírá ruce a nohy a tlumí její rádoby rychlý kroky.

Ještě stále se snažím přemýšlet. Jak dlouho to už je, proč, kam. Svět by byl jednodušší bez těch otázek.

Ach ano, už se mi to vybavuje, pomalu, pomaličku. V tom horku mi to pálí stejnou rychlostí, jako se rozlejzaj kontinenty.

Potom mi utkví zrak na tý motorce.

Brutální rezavá mašina, oloupaná až na samotnou kostru, vybavená dlouhejma hrotama a menší sajtkou, slepenou z kovovejch tyčí. Leží na boku a její kola se ještě točej, šňůra lebek dunivě chřestí do mírnýho vánku.

Zdálo se mi to, nebo se ten zkroucenej chcípák pod sajtkárou pohnul?

Nevím, je mi to jedno.

Kde jsem to byl? Aha, to putování.

Je těžký se soustředit v tomhle horku.

 

2 Kaleidoskop

Jenže člověku to nedá.

Nedá mu to zapomenout.

Každej den, každej zasranej den.

Opravdu si nevzpomínám, jak je to dlouho. Měsíce, moc měsíců. Spíš ale roky.

Spousty roků, jo, spíš spousty roků. Den za dnem. Hodina za hodinou.

A přesto se nedá zapomenout.

Chlap pod sajtkárou na mě otevřel voči, šedivý a mrtvolný voči. Z pusy mu vytejkaj sliny, smíchaný s krví. Nebo spíš žaludeční šťávy.

Aby ne, když má tyč ze sajtkáry v břiše. Asi i jinde.

Podal bych mu ruku, ale ta jeho se válí tak deset metrů vodsud.

No neměl sis hochu hrát na Buffalo Billa. Nebo cos to předváděl s tím kovovým lasem.

Teď mi bleskne vzpomínka.

***

Ale to bylo přece před chvilkou. Řvoucí motorka, ryk z upilovanýho nebo spíš neexistujícího vejfuku, zadní kolo hází hromady prachu a písku vysoko do horkýho vzduchu, kostra sajtky se zmítá v divokých poryvech jízdy.

Tři postavy jsou přilepený na tý burácející kostře, jak divný brouci, strašlivej výjev, vyjou a rozhazujou rukama, ksichty divně pomalovaný. Výhružný výrazy, vzrušení z lovu.

Lano. Napnutý, až drnčí.

Ocelový lano, na jehož konci sviští po poušti chycená osoba.

Letí po špičkách písčitých vln, přeskakuje a nechává za sebou spoustu písečný tříště. Kapičky třpytivých krystalů, smíchaných s krví a potem. Stříká to do výšky, teď spadla s ošklivým placákem do prostorné prohlubně v poušti.

Kámen!

Lanko se zasekává, postava se prudce vztyčuje v silném vzdoru. Teď stojí zapříčená proti směru ďábelské jízdy, lano zaseknuté o kus skály, jako na ležící kladce.

Břemeno se seká.

Následuje prudké škubnutí, motorka řičí v šílených otáčkách, vymršťuje se do vzduchu, dvě postavy letí vzduchem, třetí je zajatá ve spleti kovu a dynamiky, chycená do sítě nešťastnýho mlejnku událostí.

Vzduchem letí i kvanta písku a krve, ruka useknutá lankem, část vnitřností vymrštěná pokroucenou sajtkou a namotaným torzem.

***

Ale na to jsem přece nechtěl myslet. Vzpomínej, mysli. Ale co, vím, že to přijde samo. Jako každej zavšivenej den.

Přivřenýma vočima sleduju tu vzdálenou tetelící se postavu, daleko, už skoro na vrcholku duny, vzduch je čím dál tím žhavější, klepe se jako starej sulc, tetelí a vibruje, výheň ze samýho kotle pekelnýho.

Leze usilovně, utíká, padá, znovu utíká, znovu padá. Leze po čtyřech. Pilná želvička, vzdaluje se, stále menší a menší. Lesklá tmavá silueta v tetelícím se vzduchu.

Zvedám si k očím starou vočouzenou láhev od coly, svět se najednou mění v kaleidoskop světel a záblesků, směs třpytivých paprsků a tmavých čmouh.

Zadní kolo motorky se s pomalým skřípěním otáčí, vítr ho pohání, od zarezlýho výpletu se odrážej zrnka písku a hrajou tenkou zvonkohru.

Už je to tady, ty vzpomínky přijely jako zpožděnej pacifik expres, obrovská mašina, co mě dycky sejme jako omráčenýho králika na trati.

***

Hořící osada, pobíhající lidi, řev, nelidskej ryk, cákající gejzíry krve. Řev bugin, obrovskejch motorů, kvílících mašin smrti, dunění vejfuků bez tlumičů, dunění nárazů o kovaný kapoty. Lítající těla.

Promnul jsem si oči. Kolikrát jsem tohleto viděl?

Nesčetněkrát, tak hrozný a vlastně tak všední, všední v tomhle zavšiveným světě.

Proč to tenkrát bylo jiný?

Proč?

Vzpomínej.

 

3 Nůž

Ach ano, ty děti. Ty děti, co běžely, ale pak z nich zbyly jen krvavý cáry, ve stopě za tou červenou buginou. V nesprávnej čas na nesprávným místě, tak už to chodí.

Ta rudá kára je přejela, plnou parou vpřed, neměly nejmenší šanci.

Smetla je jako malý ubohý loutky, utržený ze špagátů.

A k tomu ta vřava.

Svět byl najednou plnej ztetovaných a zfetovaných atompunkových ksichtů. Výstřely, záblesky, rachot, rámus, hromy a otřesy.

Lovci lidí.

A pak za nima, za těma dětma, běžela ta žena, lomila rukama, a křičela, křičela tak hlasitě!

Tak strašně hlasitě, až to nebylo slyšet.

Smetla jí dávka z brokovnice. Pak další. Smích. Ryk motoru, túrování, znovu a znovu, salvy písku, lítající oheň, hořící stany. Lovci lidí, šílenej smích, vláčený lidi, klece, extáze a agonie lovu.

Hořící hadry, škvařený maso.

Osada v plamenech.

Odlesky ohňů hořej v mých očích.

***

Další lok z tý lesklý láhve, ta stará cola chutná jak chcanky z mutanta. Teplý nápoj – udělá vám dobře, na nervy, pane. Rozšklebená černá tvář z reklamy, zuby jako středověký hradby, rozsvícená černá zubatá kebule. Neony hlásí příslušnost ke značce, jasnej návod. Nebo vlastně – osvěží nejlépe!

Sakra, mám halucinance. Zase.

Přes láhev a střípky světelných nitek sleduju ten tetelící se vzduch. Horkej vzduch.

Silueta v dáli. Už je skoro na vrcholku duny. Už je vidět její horní torso přes linii horizontu, snaží se utíkat, až sem je cítit ta horečnatá snaha, ten strach.

Tak nejdřív to byl lov, vášeň, potom vzrušení a zloba, jaká to proměna, teď už jen strach a horečka.

Line se to sem jako neviditelný dráty vysokýho napětí.

***

Kde jsem to byl. Ach ano.

Osada v plamenech.

Mrtvoly.

Čerstvý mrvoly. Dříve to dejchalo, mluvilo, štěbetalo, klevelilo, šuškalo a volalo, smálo se a laškovalo, křenilo a hihňalo, huhlalo a mumlalo, křičelo a břečelo. Ale teď, co teď?

Mrtvý maso. Za chvíli přijdou hyeny. Ach, to je vlastně změna k lepšímu. Ty hyeny.

Vzpomínám dál.

Já tam ležím s rozstřeleným břichem, oči plný písku a slz, nedaleko od těch malých nešťastných kuliček mletýho masa. Nikdo už nedýchal.

Kromě mě.

Najednou bylo tak ticho. Strašlivý ticho. Břicho a vnitřnosti mi požírala bolest, viděl jsem rudě a celej svět mě pálil milionem žhavých pohrabáčů do střev. To by ještě šlo, ale ta bolest níž. Jako když…

Ne, to se nedá popsat.

Pekelný vrtáky, milion milionů, sžíraj celý tělo. Ale to je furt nic, proti bolesti duše.

A to vlastně nebyly moje děti a moje žena. Ne nebyly.

Potom jsem si to uvědomil. Vždyť ležel blízko mě, nikdo mu paradoxně nezkřivil ani vlásek na hlavě. Přítel z osady, tak trochu pokrevní bratr. Ale co, všichni jsme byli tak trochu pokrevní. Měl bezvýznamný jméno, bezvýznamný postavení.

Lobok. Ten, který chtěl jen existovat. Blbý meno.

Ležel a ještě dejchal, tak strašlivě tiše a neznatelně, nevidomý oči za clonou tý hrůzy. Vnímal jsem a cejtil jeho bolest, bolest duše, bolest nejhorší na světě.

To já jsem chytil střelbu místo něj, on nedostal ani škrábanec, to moje střeva ležely na písku, perforovaný jako čerstvě propíchaná plechovka vod žrádla pro mutanty.

Stejně to bylo na nic. Byly to jeho děti a jeho žena, ten okamžik je zfouknul jako svíčku a jemu zhasnul celej svět. Zastavil se čas a stejně jako kdyby najednou uběhly roky. Celý století.

Zestárnul a zešedivěl, neuběhla ani vteřina a přeci najednou proběhnul celej jeho zbytek života, viděl jsem to na těch jeho nevidoucích očích.

Zmuchlal se jako papír, scvrknul se celej do sebe, jeho kůže se stala vrásčitou a vytahanou, zešedla a potom zčernala, v tom jediném okamžiku dožil svůj život a umřel.

A přitom neměl ani škrábanec.

***

Jako bych se na to díval znova a znova, každičký odlesk z prázdný flašky jako by mi přehrával tu scénu dokola a dokola, v nekonečný bolavý smyčce.

Mrsknul jsem s tou flaškou vo motorku, rozprskla se na tisíc kousíčků, gejzír střípků, maličký ohňostroj, vteřina a potom střepy dopadaly do písku.

Ani zasranej škrábanec!

Vzduch se stále tetelí, stále víc a víc, třese se jako zachvácený padoucnicí, škube sebou, v přepálený horečce, výhni, pekle odpoledního rudnoucího kotouče, před kterým se není kam schovat.

Silueta přebíhá dunu, tmavá a roztěkaná v tom žhavým vzduchu, vzdálená a mizící, jako duch, ghoul odpoledne, přízrak, zjevení, pára a rozmazaný mrak.

Přišel čas, abych si zašel pro ten nůž. Skvrny od krve se staly perfektně černými, mizí, úplně se vypařují v té výhni, zůstávají pouze černé koláče, které polyká písek.

Beru si pušku, dlouhá odstřelovačka se solidní ráží. Řikám jí Dlouhá Sally. Je to velmi spolehlivá společnice.

Moc toho nenamluví, ale na druhou stranu…

Nikoho jinýho nemám.

Silueta běží přes vrcholek duny, ruce a nohy se míhají, vše je takové rozmazané a blurované v tom horkém vzduchu. Potom jí z hlavy vyráží gejzír tmavé tekutiny, výbuch, výtrysk, hlava se mění na rozpitý cákanec, nebo kaňku, rozlítla se do pouště, tělo ještě chvíli běží setrvačností, a pak padá za hranici horizontu.

Teprve pak se pouští rozezní hlasitý výstřel.

Odráží se od spálených nízkých skal.

Odkládám pušku a pomalu se zvedám. Bude to jen pár kroků.

Ten nůž přece, nesmím ho tady nechat.

 

4 Mazut

Lovci. Poznal jsem je podle jejich tetování, směs zelený a modrý, apokalyptika a výjevy. Rozsypanej čaj, nějaký zasraný verše. Tvrdý týpci. Jako tehdy v naší osadě.

Ale ta je už pryč, zavál jí písek a prach.

Možná Lobok, ještě tam leží na boku, z huby mu tečou slzy smíchaný se slinama, zakonzervovanej v jediným hrůzným okamžiku, živej a mrtvej najednou, celej život smrsknutej do jedinýho krátkýho kousíčku vteřiny.

Vytáh sem nůž z krku toho největšího, potom sem vymotal ze zbytků sajdkáry toho nejtlustšího, motorku sem postavil na kolesa a dlouhým pohledem si změřil směr, kterým se vydal ten nejrychlejší.

Slíbil jsem mu, že když mi do setmění zmizí z dohledu, že ho nechám žít.

Kecal jsem.

Potřeboval jsem jen ukázat směr.

Směr k jejich hlavní osadě. Sebral sem i pušku a potom našláp motor. Chtělo to pár kopanců, ale nakonec chytil.

Párkrát sem zatúroval plyn a z vejfuků se kromě písku vyvalil pekelnej rachot.

Spojka, rychlost, plyn a za mnou zůstal jen gejzír horkýho zvířenýho písku.

***

Cizích mrtvol po cestě přibejvalo, volysalý supi je voklobávali, až z nich lítaly třísky masa.

Mrtvoly sou čerstvý, mám správnej směr a hlavně…

Nejsem už daleko.

Motorka řvala jak tygr a vytrvale zdolávala vyprahlý kilometry pouště, kaluže světélkujícího bahna, šutrovitý stepi, čedičový plata, vyhnilý a vyhořelý pařezy a nízkej tvrdej porost, jako by člověk jel po hromadách zvětralejch kostí a lebek, tak to křupalo a vlnilo se pod kolama.

Druhej den navečír jsem přijel na vyvýšenej pahorek, ohořelý torza stromů hostily čerstvě okousaný vlající oběšence, nahoře kroužili vyplašený supi a zvysoka sledovali poušť, zjevně očekávajíce další vydatnou hostinu.

Kašlající a kuckající bestii jsem zaparkoval ve stínu jediný zdi, která zbyla z vybombardovanýho stavení. Obrysy překvapených lidí na ohořelý omítce dělaly dobrou připomínku války, stínový pantomimický divadlo na téma „padá bomba, přej si něco“.

Na zemi ležel ohořelej letáček církve posledního atomu. Asi tady byl světit páter Nukleus, sběratel duší a ochránce sirotků. Vodplivnul sem si do prachu a vydal se podívat, co tak zaujalo ty nenažraný vypelichaný supy.

Hluboký rány po lasu se mi rychle zatáhly, zrovna tak jako sedřená a spálená kůže z tý pekelný jízdy. Přejel jsem si rukou přes hrudník, kudrnatý strupy se drolivě odlepily a odpadaly dolů, jako když shrábnete uschlý brouky.

Vodpliv sem ze zubů černou směs lepivejch slin a kyselýho písku.

Málokdo by to vydržel.

Jo.

Kromě mě.

***

Jednou, bylo to hodně dávno, když ještě v naší osadě žili lidi. Hlasy. Pohyb. Křik dětí. Malý radosti. Lobok byl dycky línej parchant, ale na druhou stranu, byla s ním neskutečná pohoda.

Ten člověk chtěl jen existovat, občas se dobře nažrat, pohrát si s dětma, jít ulovit nějakou pomalou potvoru a večer ji urožnit po západu slunce. Za nalezený plíšky schrastit čas vod času nějakou pálenku vod snědejch pocestnejch.

Fakt pohoda.

Jednou sme našli starej bunkr. Nebyl tak úplně vopuštěnej, jako ty vostatní. Tady něco žilo hluboko, na úrovni nesnesitelný radiace. Nějakej vědátor nebo co.

Nejdřív sme ho chtěli voddělat, přišel nám celej pošahanej, jak tam lítal ve tmě mezi těma svejma ampulema a křivulema, přístrojema a nástrojema, snad tam byly i hromady starých kostí a páchnoucí maso, nebo to byli brouci, to už si nepamatuju…

Chtěl jsem mu prohnat kudlu krkem, jako pomalýmu mutantovi na pastvě, ale Lobok mě zastavil, byl dycky spíš připosranej, měl rád ten svůj klid a všechno. Tak sme mu jen vyčorovali takovou modrou ampuli, spíš flašku, měl v ní něco, co chránil jako voko v hlavě, protože za náma pak strašlivě křičel, jeho řev se prodíral celým labytintem toho starýho bunkru, až se drolila omítka. Tak smutnej a divnej křik.

Dnes už tomu rozumím víc, proč se za náma tak hnal. Dodnes si pamatuju ten jeho sípavej dech, jako starý děravý varhany, strašlivě sípavej, to děsný šourání, jako by za sebou tahal mrtvý nohy a něco jinýho ho pohánělo, snad desítky malých nožiček, tak strašlivě vrzavých a šouravých.

Nakonec jsme to byli my, kdo tak děsivě utíkal, kůže za krkem se nám ježila strachem a hnusem, já sem svíral tu jeho modrou flašku.

Když nás bunkr vyplivnul ven, zakop sem a upad. Všechny střepy z tý flašky se mi zařízly do těla a ta modrá tekutina mě celýho polila. Pálilo to jak čert, chcala ze mě krev a čouhaly střepy, Lobok na mě zíral v němý hrůze a já se pomalu sbíral ze země a ty střepy cinkavě vopadávaly.

Cejtil sem žár celýho zavšivenýho světa, tak moc to pálilo, prokousnul sem si jazyk a rozdrtil stiskem zuby. Pamatuju si to strašlivý skřípění zubů, a potom jak pukaly, a do toho se z bunkru už jen ozýval smích, strašlivej smích.

Dnes už tomu rozumím. Von nás nechtěl chytit. Von nás chtěl varovat…

Jo, varovat…

Varovat před tím, co s člověkem dělá čas a samota.

Od tý doby se mi rány hojej až moc divně rychle, jako výsměch všem mým přáním a touhám. To já jsem měl zařvat pod tou červenou buginou, ne ty děti, to já jsem měl schytat všechny broky, ne ta ženská. To já jsem měl zhebnout, ne Lobok, kterej tam ležel s votevřenejma vočima, ale ani jedním zasraným škrábancem.

Jenže život do mě proudil, ale ne jako živá voda. Spíš jako když nalejváte do sudu mazut, odpornou černou tekutinu, táhnoucí se jako smrad.

Od tý doby jsem sám, tak strašlivě sám.

Už jsem to přestal počítat.

Možná si zvyknu.

Jednou.

 

5 Kulka

Jak jsem řek, ty zasraný vzpomínky člověka přejížděj jako těžkej armádní vlak, naloženej třaskavinama a chemikáliema a trhavinama a vším tím atomovým bordelem, kterej se potom rozlítal po celý týhle zavšivený planetě.

Pohladil jsem si spálenou pleš, už mám vrásky i na temeni. Motorka tiše vychládala a praskala do podvečerního vánku, už se dělá trochu líp, v dálce se rýsuje rudej soumrak.

Na zemi ležely vybělený lebky, tiše zíraly z šedivýho písku, velký otvory černý a prázdný, jako moje duše.

Tak sám, tak dlouho. Už to asi nikdy nespočítám.

Vyškrábal jsem se na vrchol pahorku a pod černým pahejlem stromu se třema špičatejma pařátama jsem sledoval údolí pod sebou. Strom táhle skřípal a rozesychal se do přicházejícího soumraku.

Dole kvílely buginy v nepravidelným oválu kolem malý karavany. Pár kravskejch zvířat, nějaký vozy, pár rodin, tak dvě tři, těžko počítat v tom zmatku.

Jak běžnej výjev.

Do vzduchu začaly práskat výstřely, prach se zvedal vysoko a zabraňoval v rozeznání detailů.

Ale to nevadí.

Co je mi do nich.

Přivřenejma očima pozoruju ten bengál, na patře mám nejsušší místo na týhle planetě. Jsem znuděnej.

Dole lítaj „lovci“, spouštěj ten svůj pekelnej tanec se smrtí, chytaj lidi do lasa, střílej do nich žhavý olovo a nabodávaj je na dlouhý kopí, ubohý nomádi na oplátku metaj kameny a neochotně umíraj.

Stojím sám pod tím vohořelým stromem, místo očí jen štěrbiny, sevřená linka úst, vrásčitý rty v divným úšklebku, přes popelavý strniště lítaj mikrozrníčka písku a pak dovnitř chřípím.

Je mi to jedno.

Jsem znuděnej existencí, životem, lidskou rasou a tím, jak se požírá navzájem jako nějakej hodně vzácnej virus.

Na druhou stranu…

Někdy je dobrý spojit příjemný s užitečným.

Přes zaměřovač sleduju, jak dva přitmavlý parchanti táhnou bílou holku v roztrhaných šatech dolů z vozu, mrskli s ní do písku, z cárů jí vypadly obrovský kozy, bílý cemry se světle růžovejma dvorcema, vlasy plný písku, leze po čtyřech jako zmlácený domácí zvíře.

Tiše to cvaklo, upravil jsem si na zaměrovači vzdálenost, teď koukám v detailu na výraz menšího z dvojice „lovců“, uslintanej zubatej ksicht, bílá maska, výjev lebky, bohatý tetování, vousy jak prorok.

Vyplazenej jazyk v očekávání pomíjivý kratochvíle, erupce zvířecích instinktů, rozmnožovat a zapomenout, chvilka hormonálního blaha. Asi si stahuje kalhoty, chce jít první, žene se jako nadrženej pes. Silnější pes, hm?

Už se zase nudím, každá setina vteřiny je pro mě už jako věčnost.

Nemůžu si vybrat, kam ho mám střelit.

Jestli teda vůbec.

Salameh.

Salameh se menuje ten menší. Má to napsaný na kůži, rozsypanej čaj, nebo ďáblovy klikyháky. Ten, co má malýho lachtana venku, a už už se těší na tu velkou bílou prdel, co se před ním válí v prachu.

Až si dosytosti užijou, naložej ji a vostatní přeživší do klecí a vodvezou do osady na trh. To hodí ňáký plíšky. Večer se sjedou a zejtra zase na lov.

Svět je takhle skvělej.

Kulka letěla pár set metrů, opsala dokonalou křivku a taky se trochu svezla na mírným vánku, kterej šel z boku.

Přesto dopadla tam, kam bylo původně zamejšleno.

Salamehova prdel dostala další díru.

 

6 Umrúk

Jeho ryk naplnil údolí a přehlušil s přehledem všechno ostatní, tu vřavu bitvy, naříkání a brekot osadníků.

Jak vítaná distrakce.

Mazlil jsem se s Dlouhou Sally a možná jsem se trochu i přestal nudit.

Druhej z „lovců“ to dostal přímo do kebule, smetlo ho to na stranu do prachu, aniž by vydal jedinej hek.

BENG.

Z velkýho náklaďáku s balonovejma kolama odlítla silueta.

BENG.

Z místa řidiče vychrstnul krvavej gejzír.

KRUNG KRUNG.

Nekontrolovanej náklaďák rozráží skupinku lovců, zpod balonových kol s ostnama lítaj ruce a nohy do všech stran.

Ryk motoru, druhá bugyna vyráží mým směrem.

Času dost, abych vyměnil zásobník. Dlouhá Sally se teprve rozehřívá.

Broky zabubnovaly o pahýl stromu, pár třísek proletělo kolem mě. Teď sprška písku od cestičky hvízdajících kulek a finálně drnčivej zvuk, odražená kulka od kamene.

Je mi to jedno.

Pod jednoduchou koženou vestou bydlí moje jizvy. Už si nevzpomínám, z koho jsem si tu vestu udělal.

Ale je hodně děravá. Možná by stálo za to, sesbírat materiál na další.

Ale to si dneska budu muset nechat zajít chuť na brokovnici.

No nevím tedy.

Bugyna ryčela do vrchu a chcípáci z ní pomalu vodpadávali.

Co to doprdele je, to se snažili vo novej Gvínesův rekord v počtu dementů na jedný jediný kvílivý káře?

Těžce jsem si povzdech. Bez brokovnice to nepude.

***

Soumrak se pomalu snášel na rozžhavenej písek, rudý červánky barvily horizont do úzký štěrbiny a zbytek nebe byl ocelově tmavej.

Ticho se rozlilo nad údolím, jen na špinavým štěrku zaznělo pár skřípavejch kroků.

Pomalu jsem došel a tiše jsem se nahnul nad toho, co doběh nejblíž. Ležel s prostřílenejma nohama, pomalu se plazil pryč, šlo mu to po milimetrech, na zádech nápis divnejma písmenama, jak rozsypaným čajem, nad sadistickýma malůvkama debilního tetování.

Umrúk Ničytel Lebek.

Kristovy nohy! Debilnější nápis jsem už dlouho neviděl. A to měl krásně široký záda.

Škoda.

Pomalu sbírám jeho zbraň, nevypadá to, že by se k ní dostal dřív, než by mi hnáty z toho čekání zdřevěněly nudou.

BANG… NG… NG… NG…

Výstřel se párkrát odrazil od skal a pak už bylo konečně ticho.

Jo, už i Salameh tam dole ztichnul.

Už jsem zase znuděnej. Sleduju nomády, jak se sbíraj ze země a lížou si rány, jako prašivý psi, když je rozehnali honáci na koních. Lezou do svých kočárů, stavěj je do cajku, ošetřujou se a uklidňujou, zpráskaný, ale živý. Možná zase budou zejtra šťastný. Možná dorazej tam, kam chtěli, najdou to, co hledali.

Hm. Co je mi do nich?

Přemejšlím, co jsem vlastně chtěl já.

Co bylo to TO.

Lobok, ten si chtěl jen existovat, malej svět, malej organismus, bez přehnanejch nároků na život, trochu rodinnýho štěstí, trochu pohody.

A co jsem vlastně chtěl já? Přeci jsem toho nechtěl o tolik víc…

Nebo jo?

Už je to jedno, už jsem to zapomněl. Teď mě užírá samota, ta cesta je už příliš dlouhá, celej ten čas a svět mi leží na zádech, drtí mě jak parní válec.

V písku leží zčernalá skleněná flaška. Je prázdná.

Jako moje zasraná duše.

 

7 Střep

Na další den jsem potkal potulnýho prodejce. Táhnul si svojí kárku po poušti, hromada krámů nalepená na sebe, jak kulička nějakýho plechovýho hovnivála. Vyzáblá postava, svěšený plátěný hadry, z kaftanu koukaj jenom asfaltový voči, skoro jako duch pouště.

Potřeboval sem koupit pár broků a taky něco k pití.

Můj vzhled ho vyděsil k smrti. Jektal svým zbytkem chrupu, nebo co to bylo a celou dobu na mě mířil puškou. Starý dobrý ákáčko. Asi by mi moc neublížilo, ale nechtěl sem ho děsit ještě víc. Nechal sem si to líbit. Nakonec sem vyhandloval flašku vody za pomíjivej lesk několika plíšků.

Přeplatil sem ho, ale sliboval, přímo se dušoval, že bude čistá.

Už když sem k ní přičich, bylo mi jasný, že nebude.

Popřál sem mu tedy klidný spaní a příjemný sny, votočil se, a vodešel po svým.

Tu noc si ve spaní prokousnul jazyk. Vím to.

Takový věci se občas dějou.

***

Motorka burácí pouští, ten zvuk, ten ryk vorvanejch vejfuků mě tak trochu uklidňuje. Když pustím plyn, slyším ozvěny, zvuky jiných motorů. Houstne provoz. Tu a tam jsou vidět písečný sloupy, dlouhý čáry zvířenýho prachu.

Všechny mířej jedním směrem.

Už nejsem daleko.

***

Ležím pod nekonečnou oblohou a počítám hvězdy. Někdy mám pocit, že už nebude trvat dlouhou, a spočítám je nakonec úplně všechny. Čekám na rozbřesk, minuty se nekonečně vlečou.

Konečně se v dálce trhá obloha, ohořelý stěny dostávaj nový kontury, divoký graffiti se pomalu začínaj vybarvovat. Už rozeznávám bordel na zemi, starej vyhořelej nábytek, zbytky trouby, zkroucená lednice, torzo robota s mrtvým pohledem.

Jdu do něj kopnout, jen tak pro zábavu. Špinavej robot, zrůda. Pažbou mu votevírám schránku na temeni, jestli se tam neválí použitelná baterka.

Prázdnota.

Zvyknu si. Provází mě všude.

Slunce se objevuje za horama, první paprsky letěj zemí jak rudooranžový lasery. Mnouřím oči oslněním, na zemi se něco blejská. Velkej střep, nepravidelnej trojúhelník s ostrejma hranama, váhavě jsem ho sebral a chvíli jsem ho převracel v rukách.

Zrcadlovej střep.

Někdy hledám dlouhý minuty odvahu, abych se na svůj obraz podíval. Tedy, obraz… Spíš co z něj zbylo. Pokaždý se bojím víc a víc, bojím se, jestli jsem ještě člověk. Nebo už jsem něco jinýho?

Nevím, co.

Možná je to nutkání, proříznout si tím střepem žíly, otevřít to stavidlo, najít konečně klid. Ale nejde to, už jsem to zkoušel. Zacelí se a mě přibude pár černých skvrn na duši. Jo, ten mazut.

Černý mazlavý svinstvo.

Už nevím, jak jsem starej, už se nepamatuju.

Zbyla mi jen samota.

A ta cesta.

Možná jen nevnímám čas, možná jsem nejopuštěnější na zemi, možná jen přežívám, kde ostatní ne.

Jsem Smrtonoš.

Přitom, vždycky jsem chtěl jen to jedno…

Hledám ji už leta. Tak dlouhý putování, tak daleká cesta. Ale vím, že tam je, všechny cesty k ní vedou, jak stříbrný nitky do středu pavučiny. Už jsem blízko, cejtím to.

Každá cesta přece musí mít konec.

Nebo ne?

 

8 Plechovej cirkus

Jednou se na obzoru vynořily takový černý chuchvalce. Nejdřív to bylo, jako rozmazaný mraky, potom, když se to přibližovalo, tak to byly sloupy. Sloupy kouře, hodně sloupů. Hodně kouře.

To může znamenat jen jedno.

Osada. Je už blízko.

Vzduch naplnil jemnej štiplavej kouř, najednou byl všude, měl sem ho plný chřípí, nasával jsem ho a vdechoval jako stopař.

Motorka hltala kilometry, burácela a řvala.

Už je to blízko.

Až navečír začala nabírat kontury, miliony metrů krychlových starýho plechu, rez, špína, nápisy, kusy zčernalýho zdiva, kusy ocelových plátů, starý apokalyptický vraky, někde i celý, někde jen torza.

Obrovský hrazení, velkej čtvercovej bordel plnej ksindlů, feťáků, lovců lidí, otrokářů, pankáčů, sběračů, kurev, otroků, mutantů a torz robotů.

Bordel plnej strašlivý havěti, nejhoršího mixu pod sluncem. Nová civilizace. Nový hnízdo.

Osada na západě.

Legenda.

Cestou potkávám menší a větší skupinky nomádů. Provoz houstne, táhnou se na západ jako švábi. Slejzaj se sem do hnízda jako brouci. Co je sem láká? Lezou se sem prodat za trochu toho špinavýho žvance a pančovanýho šnapsu? Prodaj svoje starý a děti za trochu toho sžíravýho fetu?

Za co všechno sou ochotný vyměnit svoji svobodu? Lezou dobrovolně do pasti, do votrokářský díry. Prázdný výrazy, špinavý tváře zabalený v děravých kaftanech, votrhaný hadry, vyzáblý končetiny chřestící jako strašáci.

Míjím je bez povšimnutí, hlavy maj skloněný do písku, jako by se styděli za svůj úděl. Horší, než krysy. Ty nikdy nelezou špatným směrem.

Přidávám plyn.

Hm.

Co je mi do nich?

***

Osada na západě.

Hledal jsem ji leta. A teď jsem tady.

Zabušil jsem na plechový vrata, opevnění se tyčí do výšky tří, čtyř metrů, nahoře jsou veliký bodce a kvanta ostnatýho a žiletkovýho drátu. Možná maj někde tunely pašeráci a jiná špína, ale to já nepotřebuju hledat.

Stačí hlavní vchod.

Nakonec, jsem tu jen na skok.

Pomalu se stmívá, bouřkový mraky se valej jako biblická zkáza. Jsou černý a hustý, tečou a kroutěj se jak tlustý hadi.

Zvedá se vítr a nedaleko začaly švihat blesky. Hromy přicházej s mírným zpožděním, ještě to není tady.

Zrníčka písku mě šlehaj do tváře.

Zabušil jsem na plechový vrata. Znova.

Škvíra ve vratech se odsunuje, malej obdélník plechu, pobitej kolem cvokama. Za ním zakalený šedočerný voči za kovovou sítí. I sám Cháron by proti nim měl vřelej pohled.

„Mám pro tebe vzkaz, vod kámoše.“ Křičím, ale vytí větru mě asi přehlušuje.

Mám jen jeden pokus.

Natažená ruka, zacinkání plíšků. Neverbální vzkaz zafunguje dobře. Za branou probleskly dva záblesky chtivosti.

Těžká závora se odsouvá, k vytí větru se přidává hlasitý klapání těžkýho kovovýho mechanismu. Ozubený kola, skřípot. Vrata se na malej kousek vytahujou nahoru. Nechce se jim, skřípot je strašlivě táhlej a línej.

Mechanismus se zaseknul, ozvalo se velký cvaknutí. Prosmejknul sem se pod nima, překulil jsem se přes rameno, rychle a neslyšně. Rychle, než spadnou dolů a rozdrtěj všechny ty šváby, který se pustili za mnou.

Strážnej v plechovým brnění na mě vyzývavě čumí, krátkou opakovačkou mi míří na hlavu. Pod plechovou přilbou jak z poslední módy wehrmachtu svítěj ty jeho chtivý voči.

„Cos to říkal? Dárek vod kterýho kámoše?“ Hrdelní hlas přehlušuje vytí větru. Pomalu se k nám šourá druhej strážnej, ještě hnusnější a rezavější plechový hadry řinčej.

Máme tady kurva železnou neděli?

„Tady, přesvěč se sám.“ Házím mu zamotanej balíček, plíšky zabalený v kůži, už při odhozu to udělá ten známej cinkavej zvuk.

Bakšiš. Píškeš.

Zase ty rozšířený zorničky. Sklopil zbraň a hlavu, hladově to rozbaluje. Plíšky se matně blejskaj do přítmí. Druhej strážnej zrychluje, už je na dva tři kroky vod nás.

Je taky hladovej.

Mám jen jeden pokus.

Do minuty mě voddělaj a voberou.

Plíšky padaj na zem, matný záblesky a sypkej zvuk, jak dopadaj na směs prachu a popela.

„Co to… Kurva…“ Hrdelní hlas se zasek ve směsi úžasu a vzteku. Strážnej zvednul hlavu ke mě, v očích nekonečná směs pochopení a odmítnutí toho, co vidí.

Na svitku kůže je vytetovanej nápis, divnejma písmenama, jak rozsypaným čajem, nad zbytkem sadistickejch malůvek.

Umrúk Ničytel Lebek.

Nemoh sem si pomoct, debilnější tetování sem ještě neviděl.

Jak tak na mě civí, ten jeho úžas moh trvat jen pár setin vteřiny, maximálně desetin, znáte ten okamžik, celej svět se jakoby zastaví, najednou ste ztracený v časoprostoru, subjektivně vám trvá věčnost, než se chytíte nějakýho stébla okolní reality a vrátíte se zpátky do hry.

Určitě mu to blesklo, muselo mu to blesknout.

Ručička na starých zašlých hodinkách neudělá ani tu zasranou vteřinu. Strašlivě krátkej okamžik.

Na něco to ale stačí.

Proříz sem mu hrdlo, jedním krásným, ladným, rychlým tahem. Udělalo to jen takovej syčivej zvuk, vlastně ani nebyl moc slyšet v tom vytí větru.

SSSHT.

Chytil se vobouruč za krk, gejzíry černý tekutiny se rozstříkly na ty starý plechový vrata, skrz který vyl a lomcoval vichr z pouště.

Druhej strážnej se řítí ke mě, rukama mává jako nějakej podělanej větrnej mlejn.

Kovovej.

Ale já tady nejsem kvůli nějakýmu blbýmu plechovýmu cirkusu.

Mrsknul sem po něm nůž.

 

9 & SYNOVÉ

Kus oceli. Hodně šikovná věcička. Tak trochu špičatá, placatá a na jedný straně hodně dobře broušená. Broušení. Hodiny a hodiny furt stejnýho pohybu, až má člověk dřevěný ruce a kůži plnou částeček křemene.

Pak se to ale jednou vyplatí.

Jako třeba teď. Vytáh sem svůj nůž a setřel z něho ty věci. Voko, krev, mozek. Nevnímám to.

Je mi to jedno.

Beru si svoje věci a jdu se ponořit do ulic. Vichr bičuje plechový krabice, všude rampluje kov, ani nejde rozeznat, co je hřmění a co je ten dutej zvuk velkejch plechovejch desek.

Je to tady jako v nějakým buranským divadle.

Teď dávaj písečnou bouři.

Obrysy plechovýho slumu se tu a a tam vynořujou z písečnýho inferna, změť a labyrint úzkejch uliček, jedna krabice nalepená na druhý, rozházený jako když se tady převrátil velkej transport s kontejnerama.

Jdu pomalu, teď už nespěchám. No co, nespěchal jsem ani před tím.

Mám pro sebe celou noc. Nořím se do popelem zasypaných ulic a písek mi skřípe mezi zubama a bodá mě do očí.

Nevadí mi to.

Vím kam, vím kudy, mám cíl, mám fokus.

Znám to tady.

Hodně jich mi o tom vyprávělo.

Lidi maj tendenci bejt povrchní, to je jen „tady je tohle“ a „tam najdeš tamto“, „vlevo nahoře“ a „vpravo dole“, ale nic konkrétního.

Když chcete opravdu dobrý detaily, musíte tomu věnovat trochu práce.

Nestačí jen přivázat chcípáka za mašinu a povozit ho po troše atomovýho spadu, nebo ho pověsit za čéšky poblíž hnízda zmutovanejch hyen.

Musí to bejt vopravdu osobní.

Jeden musí bejt vopravdu pečlivej.

Tu mapu mám v hlavě. Slyšel jsem ty detaily tolikrát, že to dokážu vopakovat i ve spaní. Jako bych tady byl častej host. Jako bych znal každej roh a každej kout. Jasně, tady přikrčit a hned za vrakem autobusu zahnout.

Hm. Asi sem byl dost pečlivej.

Ulice sou prázdný, naplněný větrem, zvířeným popelem a šlehavým pískem. Z bičovanýho plechu odlítávaj šupinky rzi. Plížím se úzkejma průchodama, průlezama, protahuju se dírama, lezu improvizovanejma žebříkama.

Tady to bude. V přítmí se rýsuje velká zubatá cedule. Blesky jí osvítily, zablikalo to a zase zhaslo.

„ZBRANJE – HAMIDEH ABDALAM & SYNOVÉ.“

Neni nad rodinnou firmu.

Proplížil jsem se dozadu, hledal slabý místo. Ale co, nemusím to zase tolik dramatizovat, jdu skoro na jistotu.

Jak sem řek, byl sem dost pečlivej.

Celá osada je přikrytá těžkejma rudejma mrakama, blesky křižujou oblohu a občas sjedou dolů a dál po drátěných sítích, kolem kovových konstrukcí. Faradayovy klece ukrejvaj těla choulících se bázlivců, možná vožralých a sjetých, nebo těch, který život v osadě už přestával bavit.

Nebo těch, co něco hlídaj.

Ostatní jsou v aréně, na druhý straně osady. Jediný místo pořádný zábavy. Gladiátorský hry, chlast, děvky, otroci. Krev a fet. Ohně a tance, pekelnej virvál, bubny a trouby.

Sváteční zábava.

Ale tady je prej svátek každej den.

Pomalu sem se protáh pod úroveň vyprahlýho dřevěnýho chodníku, do prachu špinavýho pangejtu, nerovný zvlněný země a dál, do rigólu pod těžkej pancéřovanej kontejner. Hoši si dali záležet na zabezpečení, samý mříže a pláty, několik vrstev.

Až na jedno místo.

Lezu pomalu pod tím kovovým monstrem, sotva se protáhnu. Prach je ulepenej, připomíná to mokrej popel. Lepí se to na celý tělo, jde to pomalu.

Konečně jsem tady. Je tu dokonce i trochu místa, taková menší prohlubeň, plná čvachtavýho sajrajtu.

Plech nad tou prohlubní je takovej prorezlej, okapává z něj bordel, rezavý kapky, tiše padaj do stoupy.

Čekám.

Ležím, poslouchám.

Zpovzdálí se valí těžký dunění bubnů, hlasy trubek táhle vyjou, tahá to za konečky nervů, prolejzá to celým tělem, to dunění a vibrace. Zábava je v plným proudu.

Ale to mě nezajímá.

Já čekám, ležím, poslouchám zvuky z kontejneru. Občas se tam ozve šourání, zvuk postavený láhve, cinkot, klapot.

Někdo hlídá. Sou dva. Pijou. Sou nasraný, maj službu. Sou mladý. Nezkušený. Nadávky a bouchání se tu a tam mísí se zvuky zvenčí. Čím hlasitější výbuchy bubnů, tím hlasitější nadávání.

Teď.

Šourání mým směrem. Zadržuju dech, musím teď bejt neviditelnej a neslyšitelnej.

Správný načasování je kritický.

Rezavý mapy na spodku se probarvujou čerstvýma skvrnama. Strážnej se šel vychcat. Kapky padaj do lepivýho sajrajtu.

Poslouchám a dívám se.

Pod kontejnerem probleskuje světlo blesků.

Blik. Bliky blik.

Teď přijde rána. Hrom rozvibruje celou tu plechovou šaškárnu jako plechový víčka rozvěšený na polním strašákovi.

KABOOM.

Zvuk z mojí upilovaný brokovnice úplně zaniká v dunění hromu.

V podlaze zeje díra, tak akorát, abych se do ní opřel ramenama a protáh se dovnitř.

Na podlaze leží zkroucenej hlídač, na břiše červenou kaši. V ruce flašku shitový pálenky.

Už celý věky sem neměl žádnou pálenku.

Druhej seděl zády k hajzlu, měli rozehranýho nějakýho ferbla, či co. Pár plíšků poházených na stolku z vohořelý palety, prázdný panáky špinavý jako prase.

Popovídáme si.

Nevim, jestli to byl ten smrad z bláta dole, nebo si nasral do kalhot. Každopádně jsem asi neměl moc náladu bejt pečlivej. Ale pár věcí z něj vylezlo.

Třeba nějaký klíče.

A střeva.

***

Sedim na zkřížených nohách. Mám minutku pro sebe. Ta pálenka neni zase tak špatná. Už celý věky jsem žádnou neměl. V pustině neni zrovna přetlak nabídky.

No tak sem si dopřál malýho panáka.

Víc ne. Mám pak divný myšlenky. Nebo se mi chce smát.

Třeba tomu, že si může pan HAMIDEH ABDALAM škrtnout z cedule „& SYNOVÉ“.

Neni nad rodinnou firmu.

Har. Har. Har.

Nesmál sem se už celý věky.

 

Libor P. Michalský

 

Druhá, závěrečná část příští týden.



Několik slov o:

Libor P. Michalský je začínající autor, pro kterého je psaní zejména koníčkem. Má rád sci-fi, zejména cyberpunk, bladerunnerovské scenérie, ale i akci a napětí. Je velikým obdivovatelem dobrých filmů napříč žánry a komiksu, kde místa nejblíže jeho srdci zabírají M.Mignola a F.Miller.

Jeho vizí je neustále se zlepšovat při psaní dobrých příběhů a jeho snem je jednou vytvořit spolu s dobrým kreslířem úspěšný komiks, který by se prosadil i v zahraničí.

Přehled jeho zatím nevelkého portfolia je zde: https://libormichalsky.wixsite.com/writer.

 

Obr.: https://onestepart.deviantart.com/art/Structure-414431753

Leave a Reply