Červená bugyna – závěrečná část

10 Černej závoj

Nic nevydrží věčně. Zase vzpomínky. Je to jako by jednoho pronásledoval černej vlak, v temným nekonečným tunelu. Snažíte se utýct, ale von za váma supí a syčí, hučí a rámusí, táhle houká a vyje.

Slyším dětský hlasy. Vřava, ryk motoru. Dutý nárazy.

***

Další si opravdu nedám. Mám pak divný myšlenky.

Prudká změna nálady, jednoho z toho bolí kebule. Otřel jsem si hřbetem ruky slzy. Ještě se mi dělaj, možná není všechno úplně ztracený.

Naděje. Prej umírá poslední.

Tak by mě zajímalo, jestli nejsem v tý frontě až za ní.

Poodemykal jsem všechny skříňky a šupliky, prohlíd si všechny zbraně, náboje a výbušniny. Ale že se jich tam válelo.

Budou se hodit.

Něco málo jsem si vzal pro sebe, zbytek jsem nechal jen tak ležet. V malým trezoru byly nějaký plíšky a taky vošahaný vobrázky malejch hambatejch kluků. Znechuceně sem si vodpliv a hodil je na lepkavý mrtvoly.

Otevřel jsem hlavní vchod a vyšel ven. Teď k další atrakci. Jde se s nákladem pomalu, ale já nespěchám.

Špinavejma pomalovanejma ulicema kvílej vzdušný víry, setmělo se ještě víc. Bleskobití přešlo přes osadu a nerovnosti na zemi jsou pokrytý čerstvě navátým popelem.

Vymlácený černý díry po světlech starejch rezavejch vraků zíraj do tmy. Občas v nějaký plechový krychli svítí blikavý světýlko, míhaj se stíny. Křivá rezavá pouliční lampa se skřípavě kejve ve větru.

Něco na ní visí.

Asi figurína. Drží ceduli. Upoutávka na trh s votrokama.

Jdu správným směrem.

Zastavil jsem se pod vohořelým torzem starý kostelní věže. Na černý popraskaný vomítce jsou veliký barevný malůvky, výjevy. Kristo Retendor. Ruce roztažený v biblickým výjevu. Snad nás má všechny spasit.

Má to bejt radostnej výjev. Spasení.

Mě to ale spíš připadá, jako by to dostal z brokovnice.

Prázdný stěny starýho znesvěcenýho kostela. Uvnitř jen pár prken, asi tady sloužil někdo z církve posledního atomu. Jo, trochu poklidil, místo oltáře otlučená socha.

Anděl s polámanejma křídlama. Je hodně potlučenej, jeho tvář tak dostává punc vopravdový bolesti.

Chvíli ho tiše sleduju.

Cos komu udělal, že tě tady dole nechali?

Ve starým vydlabaným šutru je pár hrstí vody. Asi nebude moc svěcená a taky dvakrát nevoní. Ale to nevadí.

Do prázdný plechovky házím hrst plíšků.

Jen tak pro jistotu.

Kdyby se snad bůh na tohle prokletý místo jednou chtěl vrátit.

***

Pokračuju dál. Teď jako by se břemeno stalo těžším. Jo, všechny hříchy světa na moje bedra.

Har. Har. Můj smích je skoro jako když přejížděj hřeby po skle.

Sakra, neměl jsem to lemtat.

Už jsem tady. Veliký klece s votrokama, kilometry pokroucenýho spletenýho drátu, samý mříže a zámky. Učiněný králikárny. Vevnitř nahatý špinavý schoulený postavičky. Jsou jich tady stovky.

Stovky.

Kdyby chtěli, mohli by ty „lovce“ umlátit čepicema.

Mhm. Asi nemaj čepice.

Vylez sem na vyvýšenou plechovou boudu a chvíli pozoruju cvrkot, jak choděj strážný a tak.

V tomhle nečasu toho ale moc k vidění neni. To mi vyhovuje.

Strážný seděj někde v závětří, lemtaj pálenku, šňupou fet a blbě kecaj. Vymejšlej koho prodat, koho vojet. Sou móc chytrý.

Nikomu se moc nechce do písečný bouře. Čas vod času se ale někdo vobjeví. Zodpovědnost je svinstvo.

DRRNKKKK.

Docela šikovná věcička tenhle samostříl. Silnej. Prostřelí to i hrudní plát.

Nechápu, na co ty plechový hadry nosej.

Asi jsem staromódní.

Strážnej se vynořil z písečnýho oparu, šel s hlavou skloněnou proti větru, obličej zabalenej do umaštěnýho šátku. Zrníčka písku ho bičovaly přes plechový brnění, takže zvonil jako nějaká pouťová maškara.

Šipka trefila do nahoru do hrudi, nebylo to asi fatální, ale bolestí se mu podlomily kolena. Zavrávoral.

Jedno natažení. Založení šipky.

DRRNNNKKKK.

Přesně doprostřed hrudníku. Jestliže předtím tlumeně zachrčel do svistu větru, teď už neměl šanci ani hlesnout. Tiše se sesunul do prachu cesty.

Nevšimli si toho ani schoulený votroci v nejbližší kleci.

Spustil jsem se dolů, písek mě bičoval do tváří. Tiše kolem klecí, mrtvolu pomalu zasypával bordel. Vzduchem tu a tam prolítne i kus vohořelýho hadru, viděl sem i kus ikelitu. Trhanec, zašustil ve větru a zmizel.

Další strážnej. Asi se jde podívat, jestli se něco neděje.

Děje.

Já. Sem tady.

Vichr bičuje plechový stěny, přes osadu se stále valí rámus z bubnů. Tmavá silueta se motá úzkým koridorem. Votroci v kleci se nervózně převalujou. Chtěj bejt co nejmenší. Čekaj, až ten nečas přejde.

Dvě tmavý siluety se motaj úzkým koridorem. Kopíruju jeho kroky, tiše a rychle, jsem mu v zádech.

Blik.

Bliky blik.

Jasnej blesk šlehá přes půl oblohy, osvětluje scénu a vyrábí jasně ohraničený stíny. Dva stíny.

Je fajn někoho podříznout zezadu. Stínohra připomíná trhaný divadlo. Záblesků bylo jen pár. Přesto bylo stínový divadlo dokonalý. Jen pár obrazů.

Záblesk nože.

Gejzír. Jako černej závoj.

Zhroucená postava, držící se za krk.

Druhá postava utíká dál. Přízrak.

Plechová budka, připomíná starou zastávku busu. Lavičky, v rohu velkej rezavej flek vod chcanek. Dva strážný.

Ťuky ťuk.

Voba zvedli hlavu. Samostříl a nůž posloužily svýmu účelu výborně.

Škoda, že neni víc času. Začíná mi chybět nějaká vybraná konverzace.

Trocha zábavy.

 

11 Velkej výprodej

Vobešel jsem pár klecí a odemkl zámky. Otevřel jsem dveře, ale nic se neděje. Votroci se dál choulej ve svých dírách na zemi, jako slepice, popelej se a schovávaj před vichrem.

Je to zvláštní efekt. Iluze bezpečí. Svět uvnitř se zdá bejt bezpečnější, než venku. Jsou tak zranitelný, pořád maj co ztratit. To, co už ztratili, je pryč, ale pořád něco zbejvá.

Stojím tu a snad mi na ksichtu přeletěl vopovržlivej škleb. Mhm. Já už ztratit nemám co. Měl bych to chápat. Možná jen trochu závidím. Neni lehký bejt nejosamělejší na planetě.

Ale co, přece na starý kolena nezačnu se sebelítostí.

Vlez sem do největší klece. Postavy a stíny se začaly váhavě zvedat. Škrabali se na kolena, jak polámaný prosebníci. Hlava jim to eště nebrala. Možná už dávno zapomněli, že existuje něco jako svoboda.

Možná ji zas tolik nechtěj. Svoboda nemusí přinášet štěstí. Je to zodpovědnost. Je to hlad, žízeň, vodříkání. Ale mělo by to bejt lepší, než klec, ne?

Možná ne. Možná bych se k nim měl přidat. Lehnout si na zem, byl bych součástí nějakýho celku. Zase.

Už bych nebyl tak strašlivě vopuštěnej.

Dříve nebo později se někdo v davu najde. Vystoupí z pozadí a udělá něco vodvážnýho. Konečně. Jsou lidi, co čekaj ve stínech, obklopený průměrností. Nechtěj vyčnívat. Je to jako tichý hody kostkama. Třeba někdy konečně padne šestka.

I když…

Já si myslím, že to stojí za to, to zkoušet.

Tak se přece jen někdo našel. Jde se podívat, eště furt nevěří svým vočím. Ale když se našel aspoň jeden, pár dalších se přidá. Možná tady ještě neumřela.

No ta, víte která.

Naděje.

Přišel až ke mě a potom bázlivě ucuk. Nejsem zrovna prototyp modela. Už se na sebe pomalu nedokážu podívat, a to se sebou žiju už hodně dlouho.

Docela slušně stavěnej chlap, trochu pohublej, bederní roušku blbě zašmodrchanou a špinavou jak prase. Jizvy a modřiny, je vidět že si taky vodnes svoje. Ale co je to proti mě.

Tak co, projde zkouškou odvahy?

Jdu k němu a beru jeho hlavu do dlaní. Mám je starý a strašně vrásčitý, asi jsou už celý zčernalý věkem. Nebo je to něčím jiným.

Každej máme svůj trest.

Někdo ho táhne na zádech, někdo ho nosí v sobě.

Vzal jsem mu hlavu do dlaní a potom jsem mu šeptal, jak se tady věci mají. Je to jako ďáblovy nástrahy. Něco chci a něco nabízím.

Vydržel to a poslouchal. Oči široce otevřený, potom je trochu přivřel, to je znamení, že vo věcech přemejšlí. Snad.

Na důkaz dohody házím do písku samostříl a pár dalších věciček. Berte nebo nechte bejt.

Ďáblovy nástrahy.

Har har.

Mě samotnýmu to zní jako blbost. Žádnej ďábel tady neni. Už tady nemá místo, je tady něco horšího.

Lidi.

Sleduju ty lidský trosky, vyhublý a zbavený svý vůle. Špinavý, bolavý, podělaný a zjizvený. Některý se spolu prali vo vohlodaný kosti, je to na nich vidět. Přesto se jim dvakrát nechce z těch klecí.

Sedám si do prachu a čekám, co bude.

Nakonec, moh bych tu i zůstat s nima. Aspoň bych zase někam patřil.

A nakonec, je mi to jedno.

Vítr a vzdušný víry teď trochu ustávaj, bouře se stočila za osadu a nechala za sebou jen hladovej vzduch a navátý haldy prachu.

Dívám se na ty lidský trosky a vyčkávám. Sleduju jejich osudy, čtu jim v očích, v záhybech kůže, ve vlasech a nápisech na jejich nahých tělech. Jako by to bylo zrcadlo všech mých osudů, jako by všechny moje vrásky a jizvy schovávaly jejich utrpení. Nebo i radosti. Ale ty budou asi skrytý někde hluboko. Pod tou ztvrdlou kůží.

Pomalu se dávaj do pohybu. Jeden, druhej a třetí, za nima už další tři, tamhle čtyři, šikujou se a potichu domlouvaj. Začíná se to šířit jako lajna střelnýho prachu, rozsypaná do všech stran.

No vidíte, stačí jeden. I jeden dokáže strhnout masy.

Pomalu se začínaj vytrácet z klecí, jdou přikrčený a odhodlaný, ty vpředu si rozebrali těch pár zbraní, který sem přines. Ale jestli poslouchali pozorně, vědí kam jít, kde je dneska velkej výprodej.

Mám rád velký výprodeje. Moc sem jich nezažil.

Kromě dneška ovšem.

 

12 Vzácnej kus

Sleduju stíny, jak se jeden po druhým vytrácej. Už z jejich držení těla je zřejmý, kdo si jde pro zbraň, kdo se bude se bránit, kdo bude bránit ostatní, kdo se drží pozadu a kdo utíká jako krysa.

Už jich tady moc nezbejvá, jdou tiše, jen písek a kamínky skřípou pod jejich ztvrdlými chodidly. Jen pár jich zůstalo ležet na zemi, ty vopravdu starý a nemocný.

Ale tam v rohu, něco mě zaujalo, jen tak intuitivně, takovej záblesk, přitáhne to pozornost, jako když se blejskne šupinka vzácný rudy mezi hlušinou.

Ležela tam dívka, tak vznešená, jako by sem ani nepatřila. Tělo jako alabastr, hubená jako staženej králik, vomotaná jen kouskama plátna. Choulila se v rohu v tý svatý prenatální poloze, svázaný ruce a nohy.

Vzácnej kus. A divokej.

Sehnul jsem se nad ní a do mýho chřípí se nahrnula vůně. Tak známá a tak nebeská. Až se mi zalily voči slzama, už zase.

Vůně domova. Tak známá a tak daleká.

Strašlivě daleká.

Jako přes půl známýho světa a přes půl známýho věku.

Vzal jsem její hlavu do ruky, otočil jsem jí obličejem k sobě, najednou jsem se nenudil ani trochu.

Zvědavost. To je ten pocit.

A očekávání.

Zatajil se mi dech, tolik vzrušení z očekávání.

Musím si dát pozor, příliš očekávání budí příliš zklamání.

Prohlížím si její rysy. Jako bych ji znal, jako by byla součástí mých dávných vzpomínek. Má zavřený oči, pevně zavřený, stisknutý v odhodlaným vzdoru. Přesto, její rysy, tak krásný a jemný. Takový, jaký se nedaj zapomenout.

Nikdy.

Znal jsem takovou. Dlouhý černý vlasy, schovávající špičatý uši. Vystouplý lícní kosti, tváře nádherně bronzově snědý, ozdobený drobnejma, sotva viditelnejma zlatejma pihama. Důkaz toho, že i samo slunce ji každej den rádo škádlilo. A to pevný tělo, jako pružina, večer připomínala velkou černou kočku, tu nejdravější samici ze všech.

A když se usmála, chtěli ste, aby vás hned zakousla. Ach bože, ty její bílý špičáky. Tak vyzývavý, tak lákavý.

A jak vzrušivě voněla.

V jejích černých očích jste se mohli navždycky utopit. Nikdo by vás už nikdy nenašel. Tak nádherný měla oči.

To není možný. Vždyť je to tak daleko, tak strašlivě dlouho. Jako by jí z oka vypadla. Možná jen ty vlasy má víc do tmavýho bronzu.

Už umím spočítat všechny hvězdy na nebi. Ale neumím spočítat, kolikrát jsem viděl slunce letět oblohou. Ta hlava.

Tak strašlivě dlouho.

Pohladil jsem ji po spánku, odhrnul bronzový vlasy ze štíhlý líce, ještě blíž se k ní nahnul a pošeptal jí pár slov.

Jen pár slov, o našem kmenu, o našem domovu. Naším jazykem. Nikdo už ho neslyšel celý věky.

Snad se jen mejlím, možná mám zase halucinace. Nakonec, vždyť jsem už tak starej a bláznivej, že se to ani nedá spočítat. Nebo je to jinak. Zestárnul sem jen uvnitř a svět zůstal stejně mladej a syrovej.

Možná mi čas běží jinak, možná ještě nejsem tak starej.

Ale určitě sem bláznivej.

A možná je to jen tím očekáváním. Nakonec, přání je otcem myšlenky.

Ale mám ještě vůbec nějaký přání?

Najednou se tváří otřela o moji ruku, jako když se lísá kočka. Mírně se usmála a zašeptala mi pár slov na oplátku. Ve starým jazyku našeho kmene, v tom hrdelním a drsným nářečí, kterýmu nikdo na týhle planetě už nerozumněl.

Od ní to znělo jako rajská hudba. Krátkej chorál, jako když tence zpívaj tisíce andělů.

Řekla, že takhle prej mluvívala její babička. Nezažila jí, ale její matka jí o ní vyprávěla.

Krev mýho kmene. Možná dokonce krev mojí krve.

Potom krátce zamrkala a upřela na mě svoje oči.

Nevidomý zjizvený bulvy, šedý, nekonečně šedý, bez zorniček.

Jako by slepě hledala pomoc, ale zároveň věděla, že už nikdy nemůže přijít.

Panebože, co ti to udělali?

PANE… BOŽE…

Ještě chvíli jsem ji držel v náručí a hladil po vlasech, velký a těžký slzy mi tekly dolů po vrásčitých lících a padaly na ní jako kapky, který zvěstujou příchod bouře.

Velký očistný bouře. Taková tady už leta nebyla.

Potom jsem jí tam nechal ležet a tiše jsem za sebou zavřel klec.

 

13 Svátek

To je to velký očekávání.

Věděl jsem, že přinese velký zklamání.

Šel jsem pryč.

Pryč! Šoural jsem se stísněnejma uličkama a narážel do plechových stěn, šedivej svět, počmáranej, rezavej a voloupanej, rozpadající se jako shnilý plechovky vod sardynek. Bloudím jako krysa ztracená v labyrintu.

Potkával sem plížící se stíny, ztracený existence, zrcadla marnosti. Dodnes sem byl nejztracenější já na týhle všivý planetě.

Ale teď…

Velký zklamání.

To budí velkou frustraci.

A velká frustrace budí velkej vztek. VZTEK!

Najednou už nejsem tak ztracenej.

***

Ty stíny. Plížej se, nevěděj co maj dělat, bojej se. Je jich hodně, ale přesto, něco jim chybí.

Impulz.

Jiskra.

Ale to není problém.

Jsem tu přece já.

Vylezl jsem na starou zeď, velikej ochoz, oddělující starý spletitý ulice od arény. Zvuk vířivých bubnů a táhlých trubek mi rozechvívá všechny kosti v těle. Natahuje mi žíly, krev proudí rychleji. Najednou zase cejtím adrenalin. Vzrušení.

Necejtil sem ho celý věky.

Jsem na střeše, pode mnou se v aréně rubou nějaký postavy. Gladiátorský hry, starej krvavej sport, písek, co pije krev poražených a vítěze vynáší jako přílivová vlna.

Palcát, dutý rány, štít se láme, kosti praštěj, krev stříká. Dav šílí, ochozy řvou, bubny víří rychleji a rychleji. Trubky řvou v agonii.

Sloupy ohňů vrhaj divoký stíny. Lovci se bavěj. Spousta šnapsu, spousta fetu. Grimasy zkřivený vzrušením, nízký pudy, zvířecí reflexy. Vřava, potyčky, brutalita.

Stojím na střeše, sleduju to, oči přivřený proti tomu všemu hnusu. A k tomu cejtím z ulic strach.

Jasně.

Je potřeba trochu tý jiskry.

Ten starej pederast, co dealoval zbraně v týhle prokletý díře, měl pár doslova muzejních kousků. Jako ten starej granátomet, na velký tlustý patrony, tlustý jako ty malý plechovky vod sádla.

Doufal jsem, že tam někde dole sedí. Ten pederast. Vypozoroval jsem místní smetánku, která seděla na vyvýšeným místě, vyžraný xychty, vládci týhle Sodomy, Muhmud, Kharum, Hamideh a všichni jejich bratři, tak pyšný a namyšlený, tak zvrácený.

I po tý době si na ně vzpomínám, najednou jako by to bylo včera. Přišel čas oplatit návštěvu. Jo, dluhy se maj splácet.

Tak lovecký bratrstvo. Tak namyšlený.

Tak zmýlený na svý cestě za rájem.

Dnes je svátek. Prej je tady ale každej den.

Hm. Všeho do času.

***

Kde jsem to byl?

Jo, ten starej pederast. To bude asi tamhle ten chcípák, v čestný lóži, vobklopenej svejma nohsledama. Je vověšenej jak vánoční stromeček. Zvrácenost mu čumí z vočí.

První granát je pro tebe.

Jiskra.

A potom jako by se událo všechno najednou.

Všechno ztichlo. Čas jako by se zpomalil. Pár roztrhaných těl vylítlo do povětří. Kouří se z nich. Vlajou ve vzduchu, jako by se jim nechtělo zpátky, jako by zákony gravitace přestaly na chvíli fungovat.

Postavy v aréně ztuhly, úder těžkým kladivem zůstal zamraženej ve vzduchu. Tázavý pohledy. Nevěřícný pohledy.

Bolestivý grimasy. Oheň a tlaková vlna rozrážej nejbližší dav.

Stojím na střeše a z otevřenýho laufu vylítla prázdná veliká patrona. Zasouvám další, nespěchám, ale ani se neloudám. Kolečka časostroje najednou zapadaj přesně do sebe.

KLICK. THUMPF.

KABOOM.

Další rána, další výbuch. Právě nastává biblickej chaos. Dav šílí, lidi padaj přez sebe. Kouřící a vlající postavy dopadaly do davu jak pytle z cementem.

Strach a panika. Úder do samotnýho srdce týhle bestie. Probuzená Sodoma a Gomora.

Stojím na střeše. Začínaj kolem mě lítat střely.

Směju se.

Dnes mám přece svátek já.

 

14 Stará bestie

Ale nic netrvá věčně.

Stačila přece ta jiskra.

Ulice se naplnily vřavou. Obloha se rozsvítila zábleskama, vzduch se naplnil střelným prachem. Ohněm. Země zase žíznivě pila krev, ale teď vo hodně víc. Dav začal běsnit, šílenství, hlad po odplatě. Dlouho potlačovaný pudy, vztek z utlačování a podrobení.

Jako by někdo odemknul Pandořinu skříňku.

Přece já.

Har. Har.

Sklouznul jsem ze střechy dolů. Mám ještě další věci na práci.

Jsem tu přece jenom na skok.

A ty vzpomínky. Jsou jako rozjetej vlak.

Vždyť jsem dycky chtěl jen to jedno…

Proplejtám se davem, najednou je tady zástup duší, čekajících na svůj okamžik pomsty. Nadržený a nedočkavý, prsty na spouštích. Proplejtám se a dávám si pozor, aby si mě někdo nesplet. Míhám se kolem kandelábrů, budou se hodit. Třeba na věšení prádla.

Už to není daleko, běžím úzkejma uličkama, šplhám po starých rezavých stěnách, odrážím se od ohořelých stěn. Tady je zbytek starý pece, kouřící sloup, vypálený cihly. Skok na polorozpadlou budovu. Škrábnul jsem se vo kus trčícího železa.

To nevadí. Už jsem tady.

Garáže lovců.

Jdu na jistotu, vím kudy kam. Vítá mě výraznej zápach voleje a benzínu.

***

Stojí tady v přítmí. Jo, ta červená bugyna.

Je tady, poznal sem ji i po těch letech.

Lak už je pořádně voprejskanej, nájezdnický vozdoby vybledlý. Stará lebka na kapotě už je děravá jako řešeto.

Chtělo by to častější údržbu.

Veliký kola, z obrovskýho motoru vepředu koukaj odhalený svody do krátkejch tlustejch vejfuků, starý umaštěný chromový trubky, teďkonc kapánek zašlý.

Vyšvihnul sem se do sedadla, nade mnou kovovej rám. Zbraně sem hodil dozadu na krátkou korbu.

Mám jednu jedinou věc, kterou vopatruju víc než voko v hlavě. Mám ji s sebou, i po těch letech. Taková směšná malá věcička, kousek kovu. Nikdy sem ho nedal stranou, nikdy se nenašel nikdo, kdo by mě vo něj moh připravit.

I po těch letech!

Malej klíček.

Taková směšná malá věcička.

Asi bych ji dokázal nakopnout i bez něho.

Ale doprdele, kde by byl nějakej styl?

Garáží votřás výbuch, start obřího motoru, vosum válců se na chvíli nadechlo a najednou vychrlilo všechen voheň.

Miluju ten okamžik. Ten zvuk, proleze vám to do morku kostí. Prošláp sem plyn, prostor se naplnil řevem.

VROOOOOM!!!

Vosum válců hlasitě prskalo a flusalo, vejfuky chrilily pekelnej koncert.

Moje bugyna. I po těch letech.

V garáži se mihnul stín, zaregistroval sem ho spíš periferně, potom byl blízko, záblesk chladný zbraně.

Garážmistr.

Ne, nezapomněl sem na něj.

Uhnul sem a chytil ho za hlavu.

Potom jsem zatáh. Pak znova. Znova a znova.

Asi sem vomlátil trochu laku, ale to nevadí. Dutý rány se změnily na mlaskavý, potom sem ho pustil a von bezvládně dopad na zem.

Nakonec, na červeným laku to nebude tolik vidět.

Zařadit rychlost, pak plnej plyn. Řev, ryk, smrad spálenýho benzínu, línej a táhlej kouř vod tlustejch pneumatik.

S votvíráním vrat se nemusím zdržovat. Tlustej rám vozdobenej starejma vybělenejma kostma by projel i betonovou stěnou.

Zkroucený plechy lítaj kolem mě, vítr mě začíná švihat do tváře. Tělem mi pulzujou vlny adrenalinu. Motor řve, ruce na volantu mi vibrujou, kára je v agonii, celá se klepe jako zuřivý prehistorický zvíře.

Ty stará bestie.

Přidat plyn, zvýšit votáčky.

Celou věčnost! Celou věčnost sem se takhle nebavil!

Har. Har.

 

15 Dluhy

Frčíme na západ.

Jak sem řek, byl sem tam jen na skok.

Kolem se míhá poušť, vyprahlá tundra, miliardy akrů prázdnoty. Tu a tam pahejl vohořelýho stromu, vrak napůl utopenej v popelnatým podloží, kostry rozházený jako poztrácená skládačka něčeho z minula.

Za mnou letěj po nebi první záblesky rozbřesku, oranžový slunce metá svoje paprsky přes těžký olovnatý mraky na východě.

Ryk naplňuje celou poušť, nechávám ho za sebou kvanta, zrovna jako zvířenýho prachu z neviditelný cesty. Písek mi skřípe v zubech, požírám ho snad celý kýble.

To nevadí.

Než sem se vymotal z tý prokletý osady, přejel sem ještě pár dutejch lebek těch bezbožnejch kriplů. Některý se v tom chaosu snažili utýct, jiný se po mě sápali jako přízraky.

A ty vostatní vláčel dav ulicema.

No co, trocha toho lynčování ještě nikoho nezabila.

Néé.

Har. Har.

Sem nějakej rozjařenej. Moje stará bláznivá hlava pak dělá takový blbý vtipy. Ale co.

Asi mám radost, že sem ji tam nenechal.

Ležela tam, pořád tam ležela.

Tak vznešená, jako by sem ani nepatřila. Tělo jako alabastr, hubená jako staženej králik, vomotaná jen kouskama plátna. Choulila se v rohu v tý svatý prenatální poloze, svázaný ruce a nohy.

Vzácnej kus.

Zved sem jí do náruče, byla jako pírko. Choulila se ke mě, očichala si mě jako divoká kočka. Poznala, že se mnou bude v bezpečí.

Konečně, po těch letech.

Vymotal sem ji z těch pout a provazů, položil jsem ji na sedačku a přikryl tlustou dekou. Zabalil ji. A pak sme kopli do vrtule.

Frčíme na západ.

***

Den utíkal, hodiny odpadávaly, jako když krájíte sušený maso. Za náma se v dálce objevilo několik písečných sloupů. To může znamenat jen jedno.

Děkovací výbor je nám v patách.

Teď jen, čím nám vlastně chce poděkovat.

No, mám svůj osobní tip.

K večeru sme přijeli k vopuštěný hornický osadě. Stará důlní věž se rýsovala ve stínu zvětralý mohylový hory. Západ slunce tomu dával tmavě červenej nádech, mraky líně pluly nízko do soumračný oblohy.

Máme dvě možnosti. Počkáme tady, nebo pojedem dál.

Hm.

Když já sem v jádru strašně zvědavej.

Bugynu i s dívkou sem uklidil ve starý děravý hale. S trochou štěstí sem nikdo nepřijde.

Třásla se, ale já sem ji pohladil po vlasech, zabořil jsem svoje starý vrásčitý ruce do tý její nádherný bronzový hřívy. Přitom jsem ji pár věcí vysvětlil. Přestala.

Věřila mi.

***

Nejdřív sem vylez na pahorek, kterej byl trochu stranou, vepředu před městečkem. Musím se podívat, kdo k nám jede.

Já a Dlouhá Sally. I když už teď nejsem tak vosamělej, přece ji hned nezavrhnu. Navíc, řiká se, že stará láska nerezaví.

Koukám přes zaměřovač, vyčkávám, až přijedou blíž. Z prachu se pomalu vynořujou tři stroje, pomalu rozpoznávám potetovaný postavy.

Některej ksindl má zvláštní povahu přežít. Jak vzácnej virus.

Sou trochu pocuchaný, asi museli vodjet narychlo a teď se nemaj kam vrátit. Frčej taky na západ, snad za lepšíma zejtřkama.

Vodfrk sem si.

Přece ještě máme ty dluhy, no ty nevyrovnaný.

***

Přemejšlel sem. Jaký to je, bejt vyhnanej z ráje a nikam nepatřit. Když člověk přijde vo všechno, když mu všechno vemou, svlíknou ho z kůže a vyškrábnou mu duši jako smradlavej špinavej umaštěnej kastrol. Tu vyprzněnou duši zašlápnou do prachu spálený ulice, možná na ni můžou tak akorát močit prašivý psi. A tu prázdnou zmačkanou skořápku nechaj ležet bez povšimnutí. Co s ní taky. Lez nebo chcípni.

A člověk je najednou jako starej uschlej strom. Listy vopadaj a dřevo se zatáhne, ztvrdne, stane se z něj skoro šutr. Možná ho vevnitř žere nějakej strašlivej mor, ale to trvá dlouho. Trvá to věky, než ztrouchniví a rozpadne se. Je to jako strašlivej trest.

Vím, jaký to je. Nikomu bych to nepřál.

Skočil sem si zařídit pár věcí. Přeci jenom nechci bejt neuctivej hostitel, nebylo by slušný vítat bez přípravy.

 

16 Lovec

Tři bugyny se řítěj soumrakem. Sou vobsypaný potetovanejma xychtama, některý sou samá krev, některý si lížou rány, některý ležej.

Přežili.

Jsou přece lovecký bratrstvo.

Vylížou si ty rány a pak se vrátěj. Určitě brzy.

Já si to ale nemyslím.

U druhý bugyny prasklo přední sklo. Velkej pavouk se rozlez po skle, strašlivě rychle. Velká centimetrová díra uprostřed u řidiče.

Ruce, co držej volant, povolej, už ho nedržej tak křečovitě, zmítající se kormidlo. Svezly se pomalu stranou, doleva.

Neni dobrý takhle měnit směr, když se řítíte po nerovným povrchu. Kola se stočily, najednou se sekly, čumák se zabořil do prachu.

Celej stroj se vymrštil a spousta těl s ním.

Velká prachová vlna, nad tím letí převrácená bugyna, pokroucený těla ve vzduchu.

Potom prudkej pád a strašlivej mlejnek, tolikrát se otočila, že jsem to ani nespočítal. Vzduchem lítaj končetiny.

Někdo ještě nachází sílu se sebrat ze země. Marný a zoufalý pokusy. Do vzduchu ještě párkrát zarachotila Dlouhá Sally.

Potom už se nezvedal nikdo.

Další dvě bugyny se řítily přítmím, soumrak padal rychleji a rychleji.

První už je skoro tady, už se řítí, rámusí a řičí, kola trhaj štěrk. Vjíždí mezi ruiny, cesta dovnitř je jen jedna.

Tam, jak jsem položil tu kovovou placičku. Byla docela těžká a já měl dilema, jestli se s ní mám tahat.

Nakonec sem ale uďál dobře.

Výbuch, spousta ohně, spousta kouře, spousta rozházenejch částeček špinavý hlíny. Učiněná erupce, jako kdyby se část země probudila a vychrlila mocnej chrchel špinavýho bordelu.

Kára ve vzduchu v šílený piruetě. Dopad. Koho nerozmačkala bugyna, toho vožehnul výbuch. Sleduju přes zaměřovač, jak mezi ruiny běžej hořící postavy.

Rychle ztrácej síly.

Dávám jim metr, maximálně dva.

Poslední stroj dojel až k věži, tam kde začíná šachta. Seskákali a začali pálit na přikrčenou siluetu, která se rýsovala proti temnýmu kopci.

Běželi a schovávali se za převrácený hunty, kovový trosky a haldy šrotu.

Taková zuřivost.

A to všechno kvůli jednomu strašákovi.

Říkám si, jestli sou to taky takový prázdný skořápky. Vyhnaný, vobraný vo všechno. Vo domov. Vo iluze. Vo rodinu, vo lidi kolem sebe, svůj kmen, svoji krev. Možná už taky zatvrdli. Nebo se proměnili v něco jinýho. Možná přistoupili na jiný hodnoty, na jinou víru, možná jim někdo něco namluvil nebo slíbil. A možná si vystavěli úplně novej vesmír uvnitř tý svý skořápky.

Hm. Sou to vůbec ještě lidi?

Berou strašáka útokem. Jako by to byl snad střed světa. Řvou a kvílej, rozhazujou rukama, střely osvětlujou scenérii, stopovky lítaj vzduchem. Rychle ho dostat, určitě mu došly náboje nebo je dokonce raněnej. Strašlivý hrdinství, učiněnej malej Hámburgr Hill.

Škoda že tam nejsem. Počkal sem si trochu vzadu.

Chvíli sem sledoval toho, co se nejvíc loudal. Měl vykulený voči, veliký krví podlitý bulvy, vyceněný křivý zuby, vzrušeně dejchal a bylo na něm vidět divný rozpolcení. Chtěl by cejtit krev, zabíjet. Ale nechtěl by to schytat, je přece vopatrnej. Bojí se vo sebe. Možná si počká, jak se to vyvine. Je ten, co se chce smát naposled.

Nelíbil se mi. Tak sem ho podříznul jak podsvinče.

Týpek před ním se krčil, lez jako připosraná kachna, vykukoval přes rezavý krámy a tu a tam vystřelil do prostoru. Chtěl bejt užitečnej. Aktivní. Střelil sem ho brokovnicí do zad. Hodilo ho to dobrej metr.

Úlek, jako když rozpráší hejno hyen.

Ten před ním už se stačil instinktivně skrčit. Dostal to jen do ruky.

Nevadí. Dneska mám hravou náladu. Před pikolou, za pikolou.

Né, teď se schovávám já. Vy přece pykáte.

***

Dlouhá chodba. Tmavá, ražená do skály, hromady sutě po stranách. Dvě siluety došly až k díře. Tady to končí, slepá ulice, dál dolů vede šachta. Tady se fáralo, stará kladka se skřípavě kejve na ztrouchnivělých trámech.

Hrdelní hlasy. Ten šepot vám moc nejde.

Jejich svítící tyčinka vrhá jen omezený světlo, neni toho moc vidět.

Mě to nevadí. Zavírám voči, aby mě záblesky nepřipravily vo noční vidění.

Dva výstřely z brokovnice. Strašlivá ozvěna, ze stěn se loupou šupiny hlušiny a v čůrkách padaj na zem.

Dlouhej řev, ztrácející se v nekonečný hlubině.

Můžu jim počítat.

Jen tak pro zábavu.

Je to fajn, zahrát si na schovku. Ještě lepší to je ve tmě, ve tmavým labyrintu chodeb a starých šachet.

Tu a tam se do tmy ozvalo zachroptění, výkřik, pár výstřelů, zběsilý zablikání, štěkot, odražený kulky, záblesky ohně z hlavní.

Jako by vám to bylo něco platný.

Bejval jsem lovec.

Docela mi to šlo.

 

17 Poslední přání

Sedíme ve starý vyražený místnosti, spíš to tady vypadá jako ve vopuštěným bunkru, než v dolech. Asi tady měli dočasný ubikace, nebo nějakej sklad. Nebo si tady vyhloubili svoji poslední míli, když to přišlo.

To je jedno.

Je tady stará petrolejka a blikavě osvětluje špinavou podlahu a stěny vydlabaný do kamene. Kejve se a její světlo je celý roztřesený. Pár starejch dřevěnejch beden poházenejch na zemi, jejich stíny lezou jako lenochodi. Tam a zpět. Sou celý vod mouru.

Já a poslední dva z nich. Takový malý finále.

Krutý pohledy, starý unavený voči. Taky už maj za sebou celý věky. Dříve to byly šlachovitý zocelený těla. Pokérovaný bez jedinýho prázdnýho místečka. Prej jedna kerka za každej dobrej úlovek. Teď už jen vyžraný xychty, změť ubohejch klikyháků a vybledlejch paskvilů. Všechny ty úlovky se slily dohromady, vypadá to spíš jako nějaká nemoc.

Čuměj na mě nenávistně. Mrazivý pohledy. Sou tvrdší než zmrzlý hovno, jestli se mě ptáte na názor.

Muhmud a Kharum.

Tyhle sem chtěl živý. Když umíte vopravdu lovit, neni to zase takovej problém. Stačí pár seků nožem, šlachy povolej a vůle vyprchá jako to zasyknutí nože, síla se vypaří, zmizí jak pára nad hrncem, spolu s tou krvavou sprškou.

Ležej tady, vopřený vo ty bedny a pomalu z nich chčije krev. Nevim, kolik ste měli zasranejch životů, ale teď už to je jedno.

Už není moc co vodečítat, tahle rovnice brzo přijde vynulovat.

Nejdřív si ale popovídáme.

Mám rád konverzaci. Zvlášť se starejma kámošema. Člověk zavzpomíná na starý časy.

Tak sme vzpomínali.

***

Na to, jak byl tenkrát svět najednou plnej ztetovaných a zfetovaných atompunkových ksichtů.

Jejich ksichtů.

Výstřely, záblesky, rachot, rámus, hromy a otřesy.

Tak „lovci“.

A ta ženská, co tak křičela. Výstřely z brokovnice. Smích. Ryk motoru, túrování, znovu a znovu, salvy písku, lítající oheň, hořící stany.

Osada v plamenech.

Moje osada.

***

Vzpomněli si.

Nakonec, měli dost času, zatímco jsem z nich stahoval kůži.

Po nějakým čase taky přestali křičet. Trvalo to dlouho, to nepopírám. Ale co, tady to zas tolik nevadilo. Možná sme vyplašili pár krys a netopejrů.

I když, tahle zavšivená země nepřekypuje zrovna bohatou faunou.

Dal sem si záležet, aby ještě nepřestali dejchat. Aby jim nějaká ta desetinka posledního života zbyla.

Vodtáh sem je k nejbližší šachtě.

Něco sem chtěl zjistit.

Dal sem si záležet, aby ještě furt viděli.

Polil sem je benzínem a pak sem měl pocit, jako by mě požádali vo voheň.

Určitě to udělali.

Měl sem pocit, jako by zase chtěli vidět odlesky ohňů v mých vočích. Takový poslední přání.

Určitě jo.

Jeden by byl nelida, kdyby nechtěl splnit poslední přání.

A pak sem je zkopnul do tý šachty.

Ale to už jenom proto, že sem chtěl něco zjistit.

Jak je hluboká.

Je to zvláštní. Ten voheň už nebyl vidět, ale křik se ještě pár sekund rozlejhal po chodbách.

 

18 Cesta a cíl

Vrátil jsem se k ní, spala schoulená v tý červený bugyně.

Takže mi doopravdy věřila. To mě naplňovalo sílou, celou tu dobu, celou tuhle dlouhou noc.

Upadnul sem na starou rozpraskanou zem nedaleko, teď už mi ty síly došly. Pár škrábanců sem si přece jenom vodnes. Chcala ze mě krev, doteď sem to nevnímal. To se tak člověk zabaví.

Už mám ale hotovo.

Pomalu se blížil rozbřesk, dala se do mě zimnice. Bolí to, zjišťuju najednou.

Něco novýho. Bolí mě celý tělo, z votevřených ran mi chčije krev.

Ale to nevadí.

Rány se mi hojej až moc divně rychle. Jako výsměch všem mým přáním a touhám.

Člověk má vobčas pocit, že to už neunese.

Ale dneska ne. Ještě pár věcí zbejvá.

Sakra, spaluje mě ta zasraná zimnice.

***

Možná sem omdlel bolestí, možná usnul vyčerpáním. Možná obojí.

Když jsem se probral, fialový slunce vrhalo paprsky přes děravou střechu. Choulila se ke mě, zahřívala mě svým štíhlým tělem. Objímala mě a držela. Horký, žhavý tělo, hluboká studnice energie a lásky.

Nic takovýho sem nezažil už věky.

Přinesla mi vodu. Ležím a srkám, tolik jí zase nemáme. Dívám se na její slepý nevidomý voči a přemejšlím. Možná vidí nějakým dalším smyslem, takhle to prej funguje. Stačí trocha cviku. Nebo trocha beznaděje. Pak to jde samo. Stačí jen čas.

Je tak nádherná. Mladá, krásná. Vznešená.

Slepá a ztracená. Teď možná nalezená.

Kdo z nás si zaslouží břímě, který tak nesmyslně všude táhnem?

Navečír sem se zmoh na nohy a ulovil sem tlustou krysu. Byla líná a přežraná, tak to nebylo moc těžký. Vím čím je přežraná a bude lepší na to nemyslet. Dobře vyvrhnout a vopíct dozlatova.

Nakonec, já sem je sem nezval.

Nenutil sem je dělat celej život zvěrstva. Nenakreslil sem čáry do osudu, aby se naše cesty zkřížily. Nechtěl sem koukat na jejich běsnění přes moje vyvržený střeva. Nechtěl sem vidět Lobokovu duši a tělo umírat, pomalu sledovat, jak ho nezastavitelně požírá ta prázdnota v jeho šílených očích.

Nenutil jsem je utíkat před davem, kterýmu předtím plivali do ksichtu, šlapali po zádech, drtili mu kolena, dusili jeho dech.

Nenutil jsem je přijít sem. Možná bych je i nechal bejt, kdybych najednou zase neměl co ztratit.

Hm. Asi ne.

Jen bych se teď cejtil stejně práznej a ztracenej jako před tím.

Ne že bych teď byl lepší, ale už si nepřipadám tak ztracenej. Možná sem našel, co hledám.

Co sem to vlastně…

Co bylo to TO?

Zved sem se a pomalu přešel k tý červený bugyně. Hm.

Možná sem dycky chtěl jen tu červenou bugynu.

Nakonec, říká se, že cesta je cíl.

 

19 Olgoj

Vyrazili jsme do pustiny. Na západ.

Dny míjely a my jsme putovali. Pro mě to byl šťastnej čas. Každej den, každej večer jsem se těšil její krásou. Její přítomností, jejím dechem a vůní, jejím štíhlým mrštným tělem. Jejím nádherným hlasem.

Učil jsem jí všechno, co jsem se sám naučil. O moc víc jí nemůžu dát. Snad ponese dál duši našeho kmene, jeho památku, snad ho ještě na chvíli vyrve ze spárů hladových písků času a zapomnění.

Cestou jsme potkávali pocestný, handlíře, kejklíře, šmelináře, zloděje a vrahy, ale i dobrodruhy a snílky. Vyprávěli nám o západní civilizaci, o lítajících strojích s dutými břichy, o nové éře civilizace, o cestách ke hvězdám a stavbách, které pohltily samo nebe.

Usmíval jsem se nad jejich bláboly. Snílci. Ale co, jsem už tak starej a bláznivej. Někdy nevím, co si o světě mám myslet. Když tady něco skončilo, třeba někde jinde něco začalo.

Třeba na tom nakonec i něco bude.

***

Jednou jsem zdržel na lovu, čas notně pokročil a snad jsem se příliš zapomněl, hloubajíc pod tmavě fialovou oblohou, lemovanou rudejma čárama ohně soumraku. To nebe vypadalo jak žíhaný zvíře z pekla, tichý a nehybný. Jako by se na něco chystalo. Vzduch změnil svoji konzistenci.

Zavětřil jsem.

Rychle a opatrně jsem se vracel s úlovkem přes mírnej vršek.

Uviděl jsem je, jak se plížej k našemu malýmu tábořišti. Byli čtyři, měli zálusk na naši bugynu, na naše věci a na naše životy. A cejtili její vůni. Jako nadržený čokli.

Plížili se k ní, tiše, zákeřně a hladově, zatímco si hřála ruce u malýho vohníčku.

Zalehnul jsem na zem do písku, ukrytej za potopeným vrakem starýho rezavýho traktoru, jen čumák mu koukal z prachu, jako nozdry mrtvýho zvířete, kovová kostra starý utahaný herky. Dlouhou Sally jsem hodil za sebe a rychle jsem se plazil dál.

Jako starej had. Hroznýš a chřestýš, zmije a kobra, taipan a bojga. Sarlak a Olgoj Chorchoj.

Na nic jsem nečekal. Chci požírat jejich vnitřnosti.

Seděla blízko ohně, její křehký tělo schoulený v dlouhým hábitu prošitým kůží, vyčesávala si popel z vlasů a hřála si štíhlý nohy.

Dva se plížili přímo k ní, dva to vzali oklikou, chtěj se pohrabat v bugyně.

Soumrak se pomalu plížil a stíny se prodlužovaly. Kolem bylo jen nekonečný ticho pustiny.

Snědá postava, tetování z pekla, špičatý zuby vyceněný ve zvířecím chtíči. Skočil na ní. Chytil ji. Sevřel ten dlouhej hábit, stisknul ho a zmuchlal v náručí. Najednou v něm nic nebylo. Stín se prosmýkl kolem něj, jako by povstala postava z prachu a písku, zavířila, a pak ztratila všechny svoje kontury.

Písečnej čert, derviš, tanečník s ohněm a se smrtí.

A teď, ten snědej parchant, už nedrží ani ten hábit. Vysmekl se mu, už objímá jen vzduch, sám sebe, ztratil rovnováhu a prudce padá ksichtem do ohně.

Doteď bylo ticho. Miluju ho. Je to jako oceán uklidnění, občas se s ním nechám unášet, směrem do prázdnoty, někam, kde není ten stesk a samota. Kde je jen zapomnění. Nestává se mi to často, ty vzpomínky se vracej příliš rychle.

Je těžký jim utýct.

Doteď bylo ticho.

Do soumraku se zvednul malej mrak jisker. Takovej malej ohňostroj, tisíce a tisíce oranžových světýlek, jako kdyby vybouchlo hnízdo s ohnivejma světluškama.

Hezkej pohled. Postava vyskakuje, padá, vstává a běží, jiskry za ní, ohnivá hlava, jako vocas komety, panika, ruce roztažený. Jako kejklíř, trixster, šílenej klaun.

Bavím se.

Akorát to ticho, to skončilo.

Kvílí a hlučí, jak kdyby mu hořela koudel u prdele.

Druhá postava to asi ani nestačila zaregistrovat. Přikryl ji stín, hábit ji překryl jak plášť mistra Houdiniho. Zmizela v písku, ozvalo se jen takový zakřupání a přidušený zahekání.

Ztratilo se to v tom jekotu ohnivýho mužika.

Ten zakopnul, škobrtnul vo nějakej bludnej kořen, šlehnul sebou do písku, válel se jak zběsilej. Prach, písek a jiskry lítaj vzduchem a světlonoš rychle zháší.

Soumrak se krade víc a víc, leze jako nějaká velká chobotnice.

Vír a stín se ztrácí v jeho chapadlech, už není vůbec vidět.

Ztratil se někde za bugynou.

Jsem tam a užívám si to. Jsou tady přece ty jejich vnitřnosti a já nechci přijít vo tu podívanou.

Jeden rampluje s volantem, asi se snaží něco vyčarovat na zapalování. Druhej se přehrabuje na korbě, něco uzmul, ukrad, zcizil. Podle tvaru moji oblíbenou brokovnici. Otáčí se. Asi se leknul. Nečekal mě tam.

Ne tak brzy.

Je strašně hloupý si nehlídat záda. Podcenit okolí.

Chytil jsem hlaveň brokovnice, zatáhnul a prosmejknul se k němu. Ta zbraň nebyla nabitá. Bylo by hloupý nechávat ležet stranou nabitý zbraně. Teď dostal loktem.

Nebylo to nic omračujícího, ale vyvedlo ho to z míry.

Získal jsem tak čas taky rychle hmátnout na korbu. Ležel tam meč.

Stará katana.

Byla pro ní.

Pouzdro už bylo kapánek zašlý a voprejskaný, ale ocel byla neskutečně pevná. Asi by potřebovala trochu víc odborný péče. No, dělal sem, co sem moh.

Vyhandloval sem ji za neskutečnou cenu, ale věděl sem, že jí udělá radost. Ten šejdíř, co ji přitáh, si moh koupit stádo voslů a pozlacenej kočár s lítající soškou, tucet konkubín a malý království na zemi.

Držel jsem ji tenkrát jako svátost, hlavu skloněnou, kalup a cval, spěchal jsem pryč a potom jsem dlouho klečel v písku a prosil ztracenýho boha, aby mi dal sílu.

Abych se nechtěl vrátit a toho šejdířskýho parchanta rozsekat na hadry.

Jo, stará katana. Je to dárek pro ní, ale nebude vod věci ji teď trochu provětrat. Je to vo moc užitečnější věc než prázdná brokovnice, jestli chcete znát můj názor.

Jak tak stojím mezi těma dvěma parchantama, sem trochu v nezáviděníhodný situaci. Ten vod volantu zavětřil a rychle se votočil, v ruce upilovanej kvér, dokonalou bambitku, dvě sviňsky tlustý a krátký hlavně. Ozvalo se natažení kohoutku, takový to cvaknutí, který věští jednu a jedinou věc.

Že za chvíli bude ve vzduchu přemíra olova, ohně a bolesti.

Možná jsem trochu podcenil situaci.

Možná mám i trochu strach. Člověk nechce ztratit to, co nedávno našel. Vzácnej dar.

Vykoupení.

Vzduch naplnil záblesk, oheň a následně kouř. Nebylo vidět nic.

Vidím jí, jak lomí ruce. Nevidomý smysly cejtěj nebezpečí, bolest, strach. Ale i vzrušení. Chce něco udělat.

Pozdě.

 

20 Budoucnost

Na zemi se válela směs masa a krve. Chrčelo to, špína, prach a krev.

Jsem v záklonu. Blízko kolem obličeje mi proletěla upilovaná brokovnice. Svírala ji snědá ruka.

Ruka končila v půlce předloktí.

Krásnej řez.

Čistej.

Stará katana. Bude to královskej dar.

Přiznávám, byla to docela zlá rána. Jen tak tak jsem uhnul, pár broků mě lízlo. Ten bezmozek za mnou nebyl tak rychlej.

Pak už stačilo pár seků. Je těžký chytat do jedný ruky svoje vnitřnosti.

Ale není to špatná podívaná.

Har. Har.

***

Přemejšlím, jestli to bylo nutný.

Nevím.

Pustina se nikdy nikoho neptá.

Je jí jedno, jestli se necháte vokrást, zprznit nebo sejmout. Je jí prdel, jestli je člověk blbej, tlustej, dlouhej nebo slepej. Je to na vás. Pustina je jenom hřiště. Nestranná kulisa. Země bez pravidel.

Takže každej může bejt rozhodčí. Je to jen na vás.

Seděli jsme u ohně a já jsem jí rozčesával vlasy. Cejtil jsem velkou spokojenost a možná i pýchu, hrdost. Krev mojí krve.

Nezlobila se, uvědomovala si, že přijde čas, kdy se bude muset postarat sama o sebe. Tak už to chodí.

Moje duše už nebyla tak prázdná a ztracená.

Den za dnem jsem se těšil její přítomností. Ta radost chtěla vytlačit stíny minulosti, ale věděl jsem, že to nejde.

Čas se obrátil ve svojí zvrácený smyčce.

Jako měsíc, když couvá. Každej den je ho míň a míň.

Věděl sem, že ještě jedna věc zbejvá. Hodně důležitá. Něco, co víte, že musíte udělat, i když třeba ani vědomě nechcete. Prostě musíte. Někde uvnitř cejtíte, že není vyhnutí.

Něco vás vede.

Snad ten ztracenej bůh.

***

 

Jedna věc. Hledal jsem. Putovali jsme.

Potom jsem zase hledal.

Potom jsme zase putovali.

Prostě víte, že ten čas se krátí, že není vyhnutí.

Trvalo dlouhý měsíce, než jsem to našel.

V jednom z těch starých vopuštěných bunkrů.

Leželo to tam, strašlivej stroj, umělý zvíře, bílej plastik a růžová kůže, celej ramenatej a chobotnatej, změť kabelů a drátů, desítky a desítky štíhlých ohebných chapadel.

Trvalo mi hodiny, než jsem ho vzbudil a vysvětlil mu, co po něm chci.

Jsem sice starej a bláznivej, ale pár věcí si ještě pamatuju. Je to už strašně dávno. Tyhle věci tady prej byly ještě před válkou. I v naší osadě jedna zůstala. Ale to už je dávno.

Mlčelo to a dívalo se to na mě modrým zrakem. Stovky očí, prohlížely si mě tiše, bledě modře žhnuly a zase polevovaly.

Mlčení je prej souhlas.

Teď mě čeká to nejtěžší. Poslední zkouška. Musím to vysvětlit jí.

Vím, že to nebude lehký. Ale tak už to přece chodí.

Něco končí a něco začíná.

Jako ty civilizace.

***

Poslední den.

Konečně jsem jí to moh říct.

Těšil jsem se. Už jsem to nosil příliš dlouho. Takovýho břemene se nezbavíte. Snažíte se zapomenout, ale nosíte ho stále s sebou. Je schovaný a každej zasranej den se stává těžší a těžší. Snažíte se na to nemyslet, ale to nepomáhá.

Sedl jsem si k ní a vzal jí do náruče. Věděl jsem, že se bude mrskat, brečet, křičet a nesouhlasit. Jenže některý věci prostě neobejdete.

Vyprávěl jsem jí o tý červený bugyně. To já jsem ji tenkrát vlastnil. To já jsem v ní tenkrát chtěl uject. To já jsem tenkrát přejel ty děti.

TO JÁ!!!

To já jsem tenkrát zničil naši budoucnost.

 

21 Tunel

Některým věcem prostě neutečete.

Leželi jsme v prachu a bolesti a slzy nám tekly po tvářích. Úplnej obraz božího utrpení.

Jo, možná ještě melou. Boží mlýny.

Celou tu dobu, tu dlouhou zasranou dobu. Mlely mi duši. Každej den, každej zasraně dlouhej den.

Už jsem to nemoh nýst dál. Čas se naplnil.

Poslední vzpomínky. Jde to ven.

Nájezdníci. Lovci lidí. Najednou to frčí všechno pozpátku.

Lovci lidí vracej chycený duše.

Lobok vstává z prachu. Vrací se mu vědomí, už není navždy šílenej.

Jeho žena běží dál.

Jeho děti běžej dál.

Já seskakuju z bugyny.

Od naší osady mizej pryč ty šíleně pomalovaný káry, couvaj a vezou pryč ty krvežíznivý potetovaný monstra.

Ty vysoký sloupy prachu se vzdalujou a lehaj na zem.

Vykoupení.

***

Dlouho jsem ji prosil o odpuštění.

Plakali jsme, objímali jsme se, přesvědčovali jeden druhýho.

Poslední zkouška. Nakonec svolila.

Bylo to, jako kdyby mi přišla propustka z pekla.

Přivedl jsem jí k tý potvoře, k tomu zvířeti a stroji. Chodby v bunkru byly šedivý a pochmurný, ale on tam trpělivě stál, čekal a díval se, chapadla se mírně vlnily a vrněly v přítmí, stovky modrých očí si nás měřily.

Ale co, přece mi to slíbil.

Položil jsem ji do jeho chapadel, vzal si ji tiše a odevzdaně. Obejmul ji a zabalil do svojí lásky. Naposled jsem pohlédl do jejich nevidomých očí. Pohladil jsem ji po tváři.

Potom jsem se i já položil do jeho péče a lásky. Pevný stisk mě znehybnil. Tisíc jehel mě přikrylo a já se propadl do propasti nevědomí.

Šedobílej tunel. Hřejivej a nekonečnej.

Vykoupení.

 

22 Čistá

Probudil mě její šepot. Její vůně, božskej hlas. Její vlasy mě polechtaly na starý vrásčitý tváři.

Loučila se.

Přesně jak jsme se domluvili.

Některý věci prostě tak musej bejt.

Potom naskočila na tu červenou bugynu a ryk motoru zaburácel do prázdných ruin.

Do nosu mi vniknul pach spálenýho benzínu.

Miluju ho.

Potom se řev motoru už jen vzdaloval a moje chřípí se naplnilo prachem.

No co, za chvíli se prach usadí.

Pak bude jen ticho.

A tma.

Pro mě už napořád.

Daroval jsem jí svoje oči. Patřily jí. Vždycky jí patřily.

Už od doby, kdy jsem s Lobokem vyběhnul z toho prokletýho bunkru a obejmul mě nekonečnej oheň. V něm shořely i ty oči a vod tý doby nestárly. Viděly toho tolik, tak straně moc utrpení, tak moc nespravedlnosti. Tolik prázdnoty a beznaděje. Prošly se mnou předpeklím i peklem.

Bylo to, jako by nesly celou moji skořápku, uzlíček nervů a zmučený duše. Celou tu dobu. Čas mě zmuchlal jako starej vohořelej papír, ale ty neúnavný jantarový oči nezestárly ani vo jedinej den.

Světle jantarový, jako kaleidoskop z milionu nejkrásnějších drahokamů.

Dycky byly pro ní.

***

Odfrčela na západ. Už to určitě není daleko. Cejtím to ve vzduchu.

Je vodtamtáď cejtit voda. A ta znamená život. Zeleň. Už jsem jí neviděl celý věky.

Ale to nevadí.

Já už jsem svoje našel. Cíl. Smysl. Naplnění.

Posílám jí každej den vzpomínku a vzdušnej polibek do vlasů. Snad k ní doletí.

Krev mojí krve.

Ach bože, jak já sem starej a bláznivej. Ještě jsem vám ani neřek, jak se jmenuje. Přitom nosí tak krásný a vznešený jméno.

V řeči našeho kmene je to „Ai Anatu Rubati Atanah-Ili Kishar Allatu“.

Jak říkám, krásný a vznešený jméno. Královský jméno.

Znamená „Čistá a neposkvrněná, ta, nad kterou vzdychají bohové, budoucí vládkyně celého podsvětí“.

Jednoduše Anatu. Nebo Anette, abyste tomu líp rozuměli.

Možná ji jednou potkáte.

 

 Libor P. Michalský



Několik slov o:

Libor P. Michalský je začínající autor, pro kterého je psaní zejména koníčkem. Má rád sci-fi, zejména cyberpunk, bladerunnerovské scenérie, ale i akci a napětí. Je velikým obdivovatelem dobrých filmů napříč žánry a komiksu, kde místa nejblíže jeho srdci zabírají M.Mignola a F.Miller.

Jeho vizí je neustále se zlepšovat při psaní dobrých příběhů a jeho snem je jednou vytvořit spolu s dobrým kreslířem úspěšný komiks, který by se prosadil i v zahraničí.

Přehled jeho zatím nevelkého portfolia je zde: https://libormichalsky.wixsite.com/writer.

 

Obr.: https://video-images.vice.com/articles/593e60b170f7fc5dfda1c32e/lede/1497260235618-rsz_metro_exodus_1080_announce_screenshot_6_nowatermarkj.peg

Leave a Reply