Co je psáno

Bylo sice zajímavé sledovat největší televizní celebritu posledního desetiletí takhle zblízka, zvlášť když se u toho tak zvláštně svíjela, ale už mě to nebavilo.

Překvapivě tu totiž nejsem kvůli němu, ale kvůli někomu, kdo by měl každou chvíli přijít.

Podle jedné hodně staré knížky to je nejdůležitější bytost v lidských dějinách.

Navíc jsem už několikrát přečetl „Konverzaci v biblické hebrejštině pro pokročilé,“ i “Mluvíme aramejsky,” a tak teď nemám moc co na práci. Jen čekat.

 

Až se za dva tisíce let a nějaké drobné začne cestovat do minulosti, nebude to kvůli jejímu ovlivnění v něčí prospěch, ani pro záchranu skomírajícího lidstva.

Bude to kvůli televizní zábavě.

Surová realita minulosti zachycena napřímo – záběry nacistických sjezdů, předvolební mýtinky Dobráka Abého, audio/video záznam podepisování Deklarace nezávislosti, dekapitace králů a královen, to vše ve full HD a s Dolby Digital.

Jenže to všechno musí někdo natáčet. Ne nějací rádoby akční reportéři, nasazující svůj krk v Jeruzalémských pouličních bojích, ale lidé, kteří tomuto povolání doslova obětují život.

Říká se jim remembeři.

Většina z nich nakonec ony kýžené záznamy pro budoucnost pořídí a poctivě zahrabe na stanovené místo. Aby nezůstali zapomenuti.

Žene je strach z toho, že zmizí v minulosti, o kterou nikdo nestojí. Vždyť nenatočená minulost se dá jen těžko zpeněžit a jako taková nemá hodnotu.

Krom strachu to bývají také doživotní odsouzení, daňové úniky, nešťastné, milostné životy, či touha zajistit peníze těm, na kterých vám záleží. Jeden muž se dokonce stal rememberem, aby udělal reklamu na svůj hotel pro domácí mazlíčky. Dnes je po tom muži pojmenována nadace, která pomáhá týraným zvířatům.

To, že se spoustou svých klientů spal, už nikoho moc nezajímá.

 

Dalo by se říci, co se lokality týče, že jsem jedním z těch méně šťastných. Tvrdnu v nehostinné krajině, o které jakýsi hořící keř napovídal důvěřivému chlapíkovi, že bude oplývat mlékem a strdím, či co.

A tak si tu spokojeně chřoupám pouštní písek (snažím se chřoupat ulovenou pouštní zmiji, ale ten písek je stejně vlezlý, jako Jehovisté) a přemýšlím o muži, který se válí za druhou skálou vpravo, hned vedle skály, jak býval slepý Jonáš, který o sobě tvrdil, že je prorok, dokud mu tenhle chlápek neotevřel oči. Doslova. Jonáš pak odešel a třeba si otevřel květinářství. Možná. Ale přál bych mu to. Hodně mluvil o jakýchsi ohnivých květech. Prý rozkvetou nad městy ze skla a oceli.

Škoda, že tu tolik zářivou budoucnost neuvidím.

 

Moje pohnutky k téhle práci nejsou příliš důležité. V podstatě jsem prostě procházel jakýmsi syndromem vyhoření. Celý život jsem dřel, kde se dalo a najednou jsem zjistil, že po mně nic nezůstalo. Ani děti. Každodenní nuda, mou ženu dokonce donutila k útěku z domu. Napsala mi, že prchá s mým nejlepším přítelem, zapomněla ovšem, že můj nejlepší přítel byla moje obézní účetní Davida, kterou by k běhu nic nedonutilo.

Docela mě to donutilo přehodnotit svůj život, tak jsem zkusil tohle..

Rememberování.

Vytíženost, intenzivní kurzy přežití, základy všech možných jazyků, roční kurz práce s kamerou, náročné testy… cítil jsem se opravdu dobře. Dokud mi neřekli, čeho se bude další sezóna týkat.

Prý Nový zákon…

Víte, zvykli jsme si na širokoúhlé Hitlerovy proslovy, atentáty na nejrůznější potentáty; když T-Vize začala vysílat sérii z dob Velké Francouzské revoluce, gilotina se stala módním doplňkem (Lady Gagu tato móda dokonce stála život). Heslem doby se stalo: Historie nikdy nebyla tak skutečná, jako dnes.

A pak přišel Ježíš.

Muž s charismatem a nezdolností Himalájí, člověk, jehož pouhá intonace dokázala lidi zvednout z propocených pohovek.

Ježíš tak opět pohnul dějinami.

Někteří členové židovské obce neoficiálně prohlásili, že by ho klidně nechali ukřižovat znovu.

Potvrdilo se, že Ježíš byl člověk nesmírně inteligentní a znalý Starého zákona, trochu revolucionář, ale hlavně zapálený pro svou věc – tím zdravým, přesvědčivějším způsobem, žádný demagog, spíš pedagog. Adolfovy proslovy vypadaly oproti jeho kázáním jako vzteklé, batolecí prskání kaše do maminčina obličeje.

Jeho božský původ, a tedy existence trojjediného Boha nebyla spolehlivě potvrzena, ani vyvrácena, věřící předkládali nezdolné důkazy, skeptici blaženě brblali něco o pošetilosti a muslimové si začali stěžovat, že prý západní svět zapomíná na velkého Proroka.

Zajímavé byly praktické dopady na zažité tradice. Vezměte si takové betlémy…

Když někdo cestoval do novozákonních časů, byl vybaven buď identitou pastevce, nebo celníka. S takovými lidmi nikdo moc neztrácel řeč a nikdo se o ně příliš nestaral.

No a při upřesňování času a místa Ježíšova narození bylo vysláno vícero skupin, všichni maskovaní za pasáčky ovcí, aby v tom údajném shromáždění nebyli nápadní. A jak to dopadlo?

Toho večera, kdy tři bloudící mudrci došli k jesličkám, kam byli posláni menší skupinou kameramanů z 21. století, u toho bylo osm pasáčků ovcí.

A všichni pocházeli z jiného času. Samozřejmě, že řekli naučenou frázi o tom, že poslechli anděla. Mudrci se na ně podívali s jistou dávkou pochybovačnosti, uklonili se Jezulátku a odešli.

A kdo si myslíte, že byl Šimon, co pomáhal Kristovi táhnout tu těžkou mrchu (nemyslím Máří Magdalénu, ale Kříž)? Původem prodavač bot z Ohia, který zabil svou ženu. Odjel dělat celníka do prvního století našeho letopočtu – dostal za úkol udělat reportáž o křížové cestě z první řady. A povedlo se mu to. Remixy jeho nadávek zaplavily internet.

Nebo hladovějící na poušti… z poměrně velké části to byli lidé, kteří Ježíše následovali, protože byl jediným pojítkem s budoucností – jejich přítomnou minulostí. Tušili zhruba, co se bude dít, jejich původní úkol ovšem povětšinou skončil. Tak se spolu bavili o superbowlu, nebo o situaci na středním východě – jazykem, jakým tehdy nikdo nemluvil.

 

Na to, že se jedná o poušť, tak je mi tu docela dobře. Každý den vstávám, abych mohl zachytit záběry východu slunce nad pouští, tu fascinující nádheru, která by člověka prý neměla omrzet, ale omrzí stejně rychle, jako západy slunce nad pouští; zvlášť, když si u toho musíte tahat z očí drobné krystalky (opět pouštního) písku, které příšerně dřou.

Také každý den po chvíli aktivity, kdy se snažím natočit Syna člověka, jak dělá něco jiného, než že se modlí (což se mi moc nedaří, protože On se modlí POŘÁD), zase ulehám, do stínu své skalky, abych se co nejvíc ukryl před sluncem, a zoufale se tisknu ke kameni, o kterém si nejspíš stejně většinu času pouze nalhávám, že je chladnější, než okolní vzduch.

Prohlížím si obrázek svého rodného města, jedinou osobní věc, kterou mi dovolili si vzít. Vzpomínám na to, jak mne rány minulosti nebolí, na veselé historky z natáčení, na sedmou třídu, kdy se mi zdál sen, jak jsem došel do školy pouze v pyžamu, bez trenýrek, bez bot, kdo takový sen neměl, že ano, ovšem já pak zjistil, že se mi to nezdá. A spodek od pyžama mi moji ostrovtipní spolužáci pověsili na půl žerdi vedle státní vlajky.

Vzpomínám na své osobní prohry, obrazy své největší potupy, pečlivě hýčkané, prohlubující mou celoživotní frustraci, abych měl alespoň nějaký pohon pro svůj trapňoučce bezdůvodný a bezdůvodně trapný život. Což se změní.

Natočím nejzajímavější, nejhodnotnější, nejneskutečnější záběr, jaký se kdy povedlo natočit.

Natočím ďábla.

Ďábla, jak pokouší Krista.

A budu jediný člověk, který je zcela jistě člověk, a který o tom navíc bude moci podat svědectví.

Jo, přesně to udělám.

Těším se na ten okamžik, kdy záznamy z kamerek, ukrytých v mých masivních korálcích a prstenech, uložím do schránky z titanu. Na ní je skvělé, že se nepronese. Tu umístím na přesně specifikované místo, jehož orientační body mám vyryté hluboko do šedé kůry mozkové. V okamžiku, kdy schránku s daty zakryju silnou vrstvou hlíny, budu si představovat, jak v daleké budoucnosti, pár sekund poté, co jsem zmizel ve stroji času, dostanou televizní archeologové zprávu od šéfa televizní společnosti a začnou kopat. Jen pár hodin, po mém pohlcení časoprostorem, tak budou mít záznam všech mých drobných dobrodružství za posledních sto dní a hlavně záběry bytosti, která ovlivnila lidstvo skoro stejně tolik, jako Bůh.

Pokušitel, který vyhnal lidi z Ráje.

Ztělesnění strachu a vášně, touhy a strasti, personifikace toho, co pohání lidstvo kupředu v příšerných, civilizačních bolestech, zánět šlach v posledním dostihu, závěrečné odkašlání herce s tuberkulózou, list na rozloučenou, psaný krví.

Konec a začátek lidské civilizace na jednom místě a v jednom těle.

 

Jak to bude vypadat?

„Dobrý den, pane Lucifere, mohl byste sdělit našim divákům, co teď nosí v pekle? Je Prada stále ještě v módě?“

Ne. Jen přijde odehrát svůj part, pokusit se svést Ježíše na špatnou cestu. Co by se pak stalo? Vyvraždil by snad Ježíš miliony nevinných? Ne, to určitě ne – minulost je pečlivě zacyklená, vše se stane tak, jak má.

Dnes je ten den.

Čtyřicátý den Ježíšova půstu.

Posvačím ještěrku ze včerejška, napiju se zkondenzované ranní rosy, obhlédnu své několikatýdenní tábořiště a spokojeně zkonstatuju, že tu po mně nezůstaly stopy. Tak, jak nás to učili instruktoři – člověk musí dokonale splynout s charakterem prostředí.

Zastavím se u druhé skály zprava, nakouknu za ni a Ježíš stále mumlá své modlitby k Otci.

Hořečnatě, toužebně, prosebně, vypadá, jako v deliriu a já si uvědomuju, že on vážně v těch čtyřech desítkách dnů nejedl a nepil. Musí být vysušený, jako tsantsa.

„Jak tohle jenom dokázal?“

Nevěřícně na něj koukám a u toho nastavuju svoje aparáty, zabírám Ježíše, vyplňuje většinu obrazu, svíjí se a otevírá a zavírá ústa, už ne v náboženském vytržení, ale ve strašném, lidském utrpení, má hlad, má žízeň, bolí ho celé tělo, určitě nemá čas na meditaci, jak se píše, není to ten sebevědomý muž z T-vize, který káže o morálce a odpuštění, ale je to ubohá, lidská troska.

A ďábel, který má přijít, pokusit se ho zlomit a odejít, aby se Ježíš vrátil zpět do společnosti a ukázal všem farizeům zač je toho loket, nikde…

Je mi ho líto, když ho vidím.

Nemůžu pro něj nic udělat.

Nezbývá než čekat, po měsíci aklimatizace, týdnu hledání a čtyřiceti dnech čekání. Třeba ďábel přijde až za šestnáct hodin, čtyřicet dva minut a dvanáct sekund.

A do té doby se budu koukat na muže, v jehož jménu se zabíjelo i odpouštělo, muže, kterého spousta lidí zesměšňuje, zatímco jiní jej berou, jako vzor.

Budu tu sedět a nezbude mi nic jiného, než si hryzat nehty, protože trpí a já ho nechám, aby se té personifikaci zla postavil v tomhle strašném stavu. Je mi jasné, že se nenechá zlomit, protože historie je pevně dána. Ale… co když mu mám dodat potřebné síly, aby to dokázal? Jako jeden remember, který ve vzteku řekl Napoleonovi, že nedojde ani do Neapole, načež mu malý Korsičan odpověděl: „Vážený pane, já dojdu až do Ruska!“ A nakonec to vážně dokázal, i když ho tehdy ten kameraman i varoval.

No… když je historie dána, nemůžu nic pokazit.

Kamera v masivním dřevěném náramku stále jede, jdu k Ježíšovi… po takové době, co ho sleduji, s ním poprvé promluvím.

„Ehm… jak se máš?“ Konverzace v biblické hebrejštině, lekce první.

Neodpovídá. Má totiž moc práce s křečovitým sevřením těla a sténáním.

„Ježíš, poslouchej mě.“

Natočí ke mně hlavu. Konečně se utiší.

„Ježíši, nechceš trochu napít? Uleví se Ti,“ ukazuju mu čutoru.

Něco mi zachroptí v odpověď.

„Nemusíš se tak obětovat, ne teď. Časem to přijde, ale proč si komplikovat život? Proč si třeba nepřeměníš tenhle kámen na chléb? Mohl by ses najíst.“

Něco mi šeptá.

„Cože?“

„Nejen chlebem živ je člověk.“

„No to je pravda, ale ty už skoro živ nejsi. Ježíši, no tak! Dej si lok, udělej ten krok. Bude to jako kdybys skočil z věže chrámu. Jsi přece syn Boží, musí přiletět andělé a zachránit tě. Hlavně mi tu neumři na podělanou dehydrataci… Budeš mít pokoj a půjdeš zase dělat to, v čem jsi nejlepší. Stačí skočit,“ ještě jednou jsem ho vybídl k napití se. Snad jsem tu metaforu nepřehnal. Ale asi ano.

„Nebudeš pokoušet pána, svého Boha.“

Jeho očí bloudí po okolí.

„Dobře nebudu, ale hlavně se napij…“

Najednou nemůžu dýchat. Dívá se mi do očí a náhle se prosvěcují poznáním. Vstává a odchází, v potrhaném rouchu, zarostlý, špinavý, páchnoucí, ale přesto jde tak nějak majestátně směrem k nejbližší civilizaci.

Pak padá do písku.

 

Vláčím se s Ježíšem přehozeným přes ramena a jsem hluboce konsternován.

Už nemám strach z toho, že bych zůstal zapomenut. Dokonce zvažuju, že bych schránku se záznamy nikde nezahrabával, ať si namáhají hlavu, co se tu vlastně stalo. Ať jim zůstane ještě kus mytologie zahalen tajemstvím.

I když pokud jim nic nepošlu, natáčel náš rozhovor s Ježíšem někdo další, takže to o moc déle utajeno nebude. Ale minimálně jim to zkomplikuje život. Lidem.

Dobrotivý satanáš nese Ježíše k Jordánu. Proč se tohle do bible nikdy nedostalo?

Protože Ježíš je v bezvědomí.

Já si spokojeně pohvizduju jednu melodii z 21. století.

A přitom přemýšlím, jaký remember si vezme na svědomí vyhnání lidí z Ráje.

 

 

Patrik Neros Boušek

 


 

 

Několik slov o

Autor sám o sobě říká: Dvaadvacetiletý talpinolog a rádoby divadelník, který studuje na Brněnské JAMU a občas má pocit, že tam i bydlí. Rád publikuje, rád publikované (i nepublikované) čte. Písmenka měl rád už okolo tří let v polívce. Později i mimo ni.

A já doplním: Povídky Co je psáno a Ratio ex machina najdete v e-zinu Lemurie.

http://www.lemurie.eu

 

Obr.   https://alygeorges.wordpress.com/