Dokonalý kalendář

V hospodě u Šimáčků se dobře sedí, jí i pije. I klábosí. Proto sem občas zabrousím, abych monitoroval názory lidu obecného a získal nové neotřelé nápady do svých povídek. Dnes jsem dorazil už ve čtyři, protože se mi potřeba monitorování zdála nanejvýše naléhavá. Na štamgasty je ještě brzo. Ale mám kliku. U rohového stolu sedí nad poloprázdným půllitrem zajímavý jedinec, udělaný neoholený třicátník v kožené bundě. Nejspíš náhodný návštěvník.

Podíval jsem se za pult na pana Šimáčka. Přikývl. Jako dlouholetý hospodský lépe než kdovíjaký psycholog pozná, jestli chce být host sám, anebo má povídavou. Jen jsem přisedl, už jsem měl před sebou sklenici piva. Polkl jsem první lok, vychutnal jeho sladce nahořklou chuť a jako pro sebe jsem poznamenal.

“Jó, tak tomu říkám pivo!”

Soused se na mne podíval hlubokýma studenýma očima s velikými černými zornicemi, až jsem si říkal, jestli se pan Šimáček nespletl, když mne k němu připustil. Ale najednou blik, zornice se zúžily na normál, cizinec se nepatrně usmál a klidně odvětil:

“Ano, pivo tu jest chutné.”

“Myslíte lepší, než v centru?”

“V tomto městě.”

“Aha, a ve kterém městě normálně pijete pivo? Tedy promiňte, jestli jsem vlezlý…”

“V nijakém.” Když cizinec viděl můj nechápavý výraz, opět se trochu usmál.

“Já totiž obvykle piva nepiji.”

Že by měl nějaké zdravotní potíže? Ale tady pivo evidentně pije! Opět se usmál, tentokrát trochu melancholicky.

“Nepiji piva, neboť u nás žádného nemáme. Tedy takového, jak ho znáte vy.”

Divné. S expandující globalizací snad už nemůže existovat v našem planetárním systému místo, kde by neměli alespoň pivo v plechovkách! Možná pochází z nějaké divné komunity. Pivo neseženete ani ve vedlejším blázinci. Raději jsem se neptal, kdeže je to “u nás”, kde pivo nemají. Řekl mi to s povzdechem sám.

“U nás, v našem vesmíru.”

Tak dobře. Nic pro výzkum veřejné mínky. Snad aspoň získám námět na sci-fi povídku. Anebo bláznivou historku z ústavu duševně nemocných. Cizinec se zase usmál.

“Vůbec vás to neudivilo, aniž rozhořčilo. Budete asi inteligentní.”

“Slyšel jsem už různé historky. I napsal,” neudržel jsem se. “Ale nejste mimozemšťan, že ne?”

“Ne, ne. Nejsem z jiné planety. Pocházím z jiného vesmíru. Paralelního vesmíru.”

To vysvětluje jeho trochu nezvyklé vyjadřování i neexistenci “piva, jak ho známe”. Už jsem měl před sebou druhé. Nejdříve jsem z něj upil, utřel si pusu, a pak teprve se zeptal:

“A co je u vás jinak?”

“Dějiny směřovaly poněkud jinou cestou, ale v určitých bodech se protínaly. V jedenatřicátém století po Kristu už bylo jedno, jestli Ježíš existoval nebo ne, jestli se skutečně narodil v roce Nula, anebo až pět let potom, jak aspoň naznačovaly archeologické nálezy.”

To je dobrý, to si musím zapamatovat. Svůj zápisníček jsem se neodvážil zapnout, cizinec by mohl zaregistrovat nahrávání.

“Zato náš vesmír je, nebo spíše byl, úplně totožný. Například siderická oběžná doba naší Země činila 365 dnů, 5 hodin, 48 minut a 47 vteřin. Dosti přibližně.”

Měli jsme stejný tropický rok, stejnou fyziku, stejný vesmír. Jinak by nemohl být paralelní, pochopitelně. Jenom byl trochu posunutý v čase. Aby na paralelní zeměkouli už mohlo být po roce 3000.

“Překonali jsme spoustu krizí: ekonomickou, ekologickou, energetickou i existenciální. Už jsme měli všechno optimalizováno. Jenže pak jsme chtěli zdokonalit kalendář.”

Zpozorněl jsem. Tohle téma mě náhodou mimořádně zajímá! Různí reformátoři se o to snažili celá staletí. Všelijak nastavovali a přistavovali dny a týdny a měsíce, ale stále jim jejich úsilí kazila matička příroda. Základem kalendáře totiž musí být jak rok, tak i den. No a protože rok nemá plný počet dní, tak jim pořád něco falírovalo.

Třetí pivo ve mě mizelo. Cizinec nezaostával. Na to, že nebyl na pivo zvyklý, se držel statečně. Jen jeho velké černé oči jakoby ještě potemněly.

“Jeden myslitel vymyslel něco, na co nikdo jiný zatím ani nepomyslel. Jestliže hlavním důvodem nedokonalosti kalendáře je necelý počet dní, nechť jest Země uvedena na takovou dráhu, na níž bude počet dní celistvý! Nejlépe rovnou 364 dní, abychom mohli zavést čtyřtýdenní měsíce – a bude jich rovnou třináct.”

Nezdržel jsem se: “No ne, fakt, takhle jednoduché to bylo?”

“Samozřejmě že ne. Nejdříve se vyskytla námitka, že to bychom museli Zemi navést na nižší oběžnou dráhu kolem Slunce, čímž by došlo k přehřívání atmosféry. Těžší bylo zlomit tlak ekonomů, kteří trvali na svých kvartálech po třech měsících. Nakonec se nechali přesvědčit, že třináctý měsíc nebude do ekonomických dat počítán, a svedou se na něj veškeré skryté výdělky šedé ekonomiky. Trochu dělali problémy jazykozpytci, již se nemohli shodnouti na názvu nového měsíce. Až pak mu obecenstvo samo začalo říkat ramadán a spory utichly. Rovněž lobby kalendářových tiskáren byla poražena. Nakonec o zavedení nového kalendáře rozhodl Globální parlament valnou většinou.”

“No moment,” snažil jsem se trochu sebrat pozornost. “A jak to dopadlo s tím přehřátím atmosféry?”

“Přišli jsme na elegantnější řešení, než převádět Zemi na nižší orbit. Zpomalili jsme její rotaci!”

Takhle jednoduše vyřešili odvěký kalendářový problém, který vedl například ke zhroucení říše Mayů. Ale nezdálo se, že by byl můj společník nějak nadšený.

“Ale?” optal jsem se zkusmo.

“Ale zase se nám prodloužil den. Střední sluneční den. Ani ne o moc. Asi o třetinu procenta.”

“A přestaly vám správně fungovat hodinky. Totiž nepřestaly, ale začátek každého dne se trochu posunul. Prvního ledna skončilo až někdy pět minut po půlnoci!” zachechtal jsem se. “Ale něma problema, tak jste prostě o tu třetinku procenta prodloužili den, teda hodinu, teda sekundu…”

A už mi začínalo docházet, jaké další problémy mohly nastat.

“Ano, prodloužili jsme sekundu. Avšak sekunda jest dána atomovým etalonem, pročež jsme se ocitli v problémech. A ne jen v časových.”

No jasně. Časová vteřina byla ve dvacátém století fyziky tak přesně definována, že se její pomocí dokonce ustanovil nový etalon délky! Astronomové zase určili rychlost světla ve vakuu na tolik desetinných míst, že se řeklo: kdyby se někdy změřila jiná rychlost, tak se číselná hodnota “céčka” už nezmění. Raději se změní velikost metru! A metr byl trvale definován jako délka, kterou uletí světlo za jánevím třistamilióntinu sekundy. Jenže to se počítalo, že by se metr případně měnil o pár kvadrilióntin, ne o nějakých tři a půl milimetru!!!

“Tak jak jste to vyřešili?” zeptal jsem se se skrývaným zájmem a sledoval propadání důlku pěny u čtvrtého půllitru.

“Zpomalili jsme rychlost světla.”

He?

“Šlo o jednodušší cestu, než přepisovat všechny rozsáhlé databáze dřívějších měření a měnit další konstanty a navazující veličiny. Nakonec – vždyť jsme změnili rychlost světla jen o nějaké tři promile!”

Nu pravda, malá cena za dokonalý kalendář. Ale že není můj cizinec stále nějak nadšený?

“Nějaká další chybka?” optal jsem se.

“Snížili jsme rychlost světla, jenže společně s ní se snížila i frekvence všeho záření. A tím i jeho energie!”

“Ale přece platí zákon zachování energie! Kam se ta přebytečná energie poděla?”

Cizinec smutně zakýval hlavou. “Energie se rovněž rovná hmota krát cé na druhou. Snížili jsme rychlost světla o tři promile, takže nám narostla hmota vesmíru o sedm promile. Část  elektromagnetického záření – ale i část gravitačního záření – se proměnila ve hmotu!”

“V celém vašem vesmíru najednou?” vyhrkl jsem.

“Jistěže.”

“Ale pár promile – jak říkáte… To přece nemohlo vyvolat nějaké zvláštní reakce?”

“Vyvolaly než jedinou,” soukal ze sebe cizinec. “A totiž řetězovou.”

“Tomu nerozumím. Začala se vám štěpit hmota?”

“Nikoli, naopak. Začala se nekontrolovaně koncentrovat energie. Celá se v jedné obrovité explozi – vlastně implozi – změnila na hmotu! A její hustota zbortila náš časoprostor.”

Čuměl jsem.

“Celý náš vesmír se zhroutil v singularitu.”

“Ha, ale když se celý vesmír vcucl vniveč, kde jste se tu vzal vy?”

“No já jsem tu rekonstrukci navrhl a taky jsem ji řídil. Samozřejmě zvenku. Odtud. Ale teď už budu muset jít. Zaplaťte za mne, prosím. Mám pět piv. Naše tolary mi u vás nechtějí brát. A tady máte na revanš,” přistrčil mi přes stůl malý matově zlatavý kamínek. “Vzpomínka na neexistující vesmír.” A zmizel. Asi do nějakého jiného vesmíru.

Za tuhle historku bylo zatažení útraty podivného cizince zanedbatelným honorářem. Hrál jsem si s tím darovaným kamínkem. Byl dost těžký, jako by byl z olova. V ortovizi nad pultem zatím končily zprávy. Nějací štamgasti zesílili její hlasitost, už půjde přenos z ligy spaceballu. Ještě dříve však zazněla “poslední zpráva dne”.

“Fórum 3000 vyzvalo všechny politiky, vědce i umělce k řešení současných aktuálních otázek spojených s vytvářením nového celosvětového kalendáře…”

Raději doporučím variantu se snížením oběžné dráhy. A před Sluncem zatáhneme orbitální žaluzie.

Autor: Jan Kovanic

*****

Několik slov o

Na začátek jeden úkol – autor mě požádal, abych vám tlumočil otázku: V kterém bodě povídky opustil autor reálnou fyziku?

Jan Kovanic vydal svou první povídku Záchrana před pádem do černé díry v Kosmických rozhledech (časopis Československé astronomické společnosti, 1986). Od té doby se jeho sci-fi povídky úspěšně objevují v soutěžích (zvítězily např. v Ceně Karla Čapka, Vidoucí…), jsou vydávány ve sbornících (Mlok, Kočas…), časopisech (Pevnost) a byly čteny na ČRo Leonardo. Vydal také pět knih, z toho tři v žánru sci-fi: Blackout, Zlato Alwogiry a  Zapomeňte na  Mars (cena Trifid, nominace Aeronautilus 2007). Uveřejněná povídka obsadila 4. místo v Ceně Karla Čapka v roce 2007.

Momentálně autor na sci-fi poněkud pozapomněl (doufám, že jen dočasně) a věnuje se přípravě cestopisu Mír v Izraeli (pod nickem Šaman ho publikuje na Neviditelném psu).

4 Komentáře

  1. Zlom nastal pri zmene rýchlosti svetla. Všetko predtým boli zmeny jednotiek fyzikálnych veličín. Tie sú voliteľné – preto môžu naraz existovať viaceré systémy jednotiek, aj keď prepočty medzi nimi môžu spôsobovať nemálo problémov (sonda havarovaná na Marse by vedela rozprávať).
    Rýchlosť svetla je však fundamentálna vlastnosť vesmíru. Ani nie svetla samotného, ale priestoročasu. Svetlo sa jednoducho pohybuje tak rýchlo, ako mu to priestoročas dovolí. Na zmenu rýchlosti svetla by sme museli vyvrátiť Einsteinovu teóriu relativity novou teóriou, v ktorej by konštantná rýchlosť svetla nebola základným postulátom.

  2. Zlom nastal pri zmene rýchlosti svetla. Všetko predtým boli zmeny jednotiek fyzikálnych veličín. Tie sú voliteľné – preto môžu naraz existovať viaceré systémy jednotiek, aj keď prepočty medzi nimi môžu spôsobovať nemálo problémov (sonda havarovaná na Marse by vedela rozprávať).
    Rýchlosť svetla je však fundamentálna vlastnosť vesmíru. Ani nie svetla samotného, ale priestoročasu. Svetlo sa jednoducho pohybuje tak rýchlo, ako mu to priestoročas dovolí. Na zmenu rýchlosti svetla by sme museli vyvrátiť Einsteinovu teóriu relativity novou teóriou, v ktorej by konštantná rýchlosť svetla nebola základným postulátom.

Komentáře nejsou povoleny.