Hon za snem

I.

Poutníkův sen mě trochu zklamal. Asi jsem čekal trochu víc od města, které se pyšní titulem největšího na světě. Když připlujete stejně jako já na kolesovém parníku, který je jediným pojítkem ostrova, na němž jsem se narodil, a pevniny, první, co spatříte, je šedivý proužek země zahalený v oblacích.

Na jednom místě, těsně u ústí řeky Morany, jsou oblaka mnohem tmavší. Tam leží město, zahalené do černého dýmu ze stovek továrních komínů. Na obrovské lidské mraveniště se snáší drobný popílek, vznikající spalováním uhlí v obrovských hutích, které přeměňují surové železo v lokomotivy, koleje, parníky, zemědělské nástroje, ale hlavně pušky, přilby, těžká děla a kulomety. Vždyť: „K čemu jest radlice bez ohně, který vypálí lesy a zplodí pole?“

Tři sta tisíc lidí, žijících na jediném místě, většina z nich v uniformních čtyřpatrových domech. V každém šedivém domě je osm malých bytů, v každém bytě jedna početná rodina. Všechny vypadají vlastně stejně – malá kuchyňka, koupelna s lázeňskými kamny a dva pokoje. Vchází se přímo do toho většího, který obvykle slouží jako ložnice rodičů a obývací, ten menší potom jako dětský pokoj. Ve všech jsou ty samé rozvrzané parkety a na stěnách modré tapety se vzorem mořských vln.

Vím to, i když sám jsem vyrostl v maličkém, skoro dvě stě let starém stavení těsně u moře, krytém před příbojem velikým skaliskem a postaveném z velikých černých kamenů a během studia na univerzitě jsem zase spával na koleji v bývalých kasárnách, nikdy jsem nežil ve velikém městě.

Když se parník o něco víc přiblížil k městu, začalo pršet. Nevadilo mi to. Seděl jsem u jednoho ze stolků na přední palubě, krytých proti nepřízni počasí plátěnou stříškou. Usrkával jsem horký čaj s notnou dávkou slivovice. Po každém polknutí jsem cítil, jak se mi tělem šíří teplo.

Trošku mi prochladly prsty u nohou, a tak jsem několikrát zadupal, abych si v nich obnovil krevní oběh. Znovu jsem si připomněl, že jen co se ubytuji na pevnině, musím si vyměnit ponožky za suché. Není nic nepříjemnějšího než zákopová noha.

„Poprvé na pevnině, mladý pane?“ ozvalo se od vedlejšího stolku. Seděl u něj postarší plešatící pán v perfektně padnoucím obleku.

„Ne, jen poprvé tady,“ zavrtěl jsem hlavou. „Už několikrát jsem byl na východě.“

Několik vteřin bylo ticho, jen obsluhující bahňák mi mlčky nabídl, že mi dolije čaj, a já stejně mlčky odmítl. Správně jsem předpokládal, že za chvíli budeme přistávat.

„Dneska to pěkně houpe,“ řekl zase muž, když nás jen středně veliká vlna trochu nadzdvihla. „Jako na ostrovech máte hezky, ale ta cesta mě vždycky ubíjí.“

„Jen nejste zvyklý,“ usmál jsem se nuceně. Samotnému mi nebylo úplně nejlépe, ale nechtěl jsem to přiznat. „Kdybyste jezdil častěji, určitě vám to už ani nepřijde. Promiňte, co je támhleto tam vzadu? Nalevo od města?“

„Pevnost,“ odvětil, aniž se tím směrem vůbec podíval. „Jsou všude kolem města, spojené sítí zákopů. Pro případ, že by si prckové něco zkusili. Ale tahle je jediná, která je vidět z moře.“

„A už se někdy –,“ zarazil jsem se; kdyby trpaslíci napadli Poutníkův sen, napsaly by o tom u nás noviny. Samozřejmě.

„Kdyby byl jasný den, uvidíte na obzoru hory. Už z nich několikrát vyrazili, ale vždycky se je podařilo zastavit ještě u povrchových dolů. Zatím. Ale v takovém sousedství byste taky chtěl nějakou ochranu.“

„Jistě, pane,“ přitakal jsem. To už jsme vplouvali do přístavu plného parních jeřábů a lodí čekajících na svůj náklad. Obrovské bedny, děla, kolejnice, všechno mizelo v jejich nenasytných útrobách.

„Vidíte ji? Mořskou pannu,“ ukázal muž na jednu z menších nákladních lodí. „Za týden odjíždí na východ s nákladem dělostřeleckých granátů. Synovec na ní dělá prvního důstojníka.“

Víc mě ale zaujal říční monitor, kotvící vedle Mořské panny. Byl jedinou válečnou lodí, kterou jsem v přístavu spatřil. Proti trpaslíkům neměly valného využití. To na východě pronikaly jejich odvážné posádky po řekách hluboko do elfích lesů a uštědřovaly nepříteli tvrdé rány.

Jejich velitelé byli opravdoví hrdinové, kteří ale až příliš často nacházeli smrt v nekonečných pralesech, do kterých se tak statečně vydávali.

Ovšem tenhle byl tady a vypadal, jako by se mu stalo něco opravdu hrozného. Zadní dělová střílna úplně chyběla. Jako by ji utrhl nějaký obr, aby ukázal lodní útroby. Zůstala jen obrovská díra s nepravidelnými ostrými okraji. Muž si všiml mého napůl vyděšeného pohledu.

„Vy jste nikdy nebyl v armádě, že ne?“

Znělo to jako výčitka. Mlčky jsem si stáhl rukavici z levé ruky a ukázal mu ji. Kdysi v dětství jsem měl při rybolovu hloupou nehodu. Tenké lanko mi hladce odřízlo tři prsty. Zbyl mi jen palec a větší půlka ukazováku.

„S tímhle mě nechtěli,“ řekl jsem nahlas. Povedlo se mi, aby to neznělo vůbec hořce. „Absolvoval jsem jen šest měsíců logistického výcviku při studiu na univerzitě.“

Spousta lidí se mě ptala, jak to, že jsem nebyl v armádě, moji vrstevníci si vyprávěli historky z boje a předháněli se v tom, kde je to horší. Bylo to, jako by všichni kolem sdíleli nějaké veliké tajemství, o které se se mnou nechtěli a nemohli podělit. Nijak jsem totiž nepomohl vítězství svého druhu v boji proti podřadným rasám, nebyl jsem ho hoden. Ale to se teď mělo změnit. Slíbil jsem si, že se to změní!

Musel jsem nějak pomoct v konfliktu, který se vlekl již celá staletí.

O půl hodiny později už jsem se probíjel davem. Pořád ještě pršelo, po plášti mi stékaly studené kapky. Tiskl jsem k sobě koženou kabelu a zoufale hledal cestu.

Problém velkých měst byl, je a bude, že se tu všechno děje strašně rychle. Proto jsem si v trafice před nádražím koupil balíček cigaret a zapálil si pod plynovou lampou. Nemělo smysl spěchat jako šílený. Zvlášť, když jsem si nebyl jistý cestou. Potřeboval jsem do ulice Protektora Garvaně. Teď jsem byl v ulici Nádražní.

Vzduch byl cítit kouřem. A to ho pročišťoval téměř neustálý déšť. Lidé kolem mě vypadali unaveně a… šedě. Típl jsem cigaretu. Zeptal se na cestu. A po další hodině jsem našel místní vojenské velitelství. Obrovskou šedivou budovu, prakticky nevybočující z celkové šedi okolní architektury.

 

„Ano, poručíku, tvrdím, že mám způsob, jak ukončit válku,“ řekl jsem už asi posté. Tohle bylo o týden později. Ukázalo se, že najít velitelství byl ten snadnější úkol. Mnohem těžší bylo v něm najít někoho, kdo by mě poslouchal. Kdybych neměl doporučující dopis od plukovníka Avguština, vojenského velitele Novoj Zemlje, asi by mě vyhodili jako blázna a nikdo by se mnou neztrácel ani vteřinu.

Získal jsem ho napůl poctivě. Byl opravdu napsaný jím osobně, jenže ne protože by věřil mému nápadu, nýbrž proto, že potřeboval, aby syn nepropadl. Což jsem mohl samozřejmě jako jeho učitel poměrně snadno zařídit.

Ale ani s dopisem jsem neměl vyhráno.

„Pane Modriči, generál v tuhle chvíli nemá čas. Proč prostě nenapíšete svůj nápad na papír… a já mu ho předám?“ podíval se na mě unaveně. Asi si přál, aby mě mohl prostě vyhodit ze své přetopené kanceláře a dál se věnovat… čemukoli, to jest tomu, čemu se do téhle chvíle věnoval.

„Posílal jsem ho poštou už z Novoj Zemlje, nikdy jsem nedostal odpověď,“ odvětil jsem klidně. „Jediné, oč vás žádám, je jedna schůzka. No tak… to není tak moc.“

„Už jste mluvil s majorem Mereovcem,“ podotkl poměrně správně. Ano, opravdu jsem s ním mluvil. Pět minut, než mě vyhodil.

 

Večer jsem seděl v malém penzionu na kraji města. Ubytování tu bylo levné, výhled přímo na továrnu slévárnu a strava poživatelná. Přede mnou byla sklenička pálenky. Pomalu jsem usrkával a přemýšlel, jak dál. Každý den od svého příjezdu jsem trávil tím, že jsem se snažil někoho přesvědčit, aby mě poslouchal. Zatím naprosto neúspěšně.

Jako by armáda byla spokojena se způsobem, jak vede svou válku, naprosto neochotna cokoli měnit. Mávl jsem na servírku, aby mi donesla ještě jednu skleničku. A něco k jídlu. Věděl jsem, že mi tak do týdne dojdou peníze a já se budu muset vrátit domů. Zase k učení a plánům, které nikdo není ani ochoten vyslechnout!

Kromě mě bylo v penzionu už jen pár stálých hostů. Obvykle zaměstnanců továrny. Většinu z nich jsem už znal jménem. Včetně Isabely, stárnoucí slečny, která si ke mně přisedla.

„Dobrý večer, pane Modriči,“ usmála se na mě. Měla protáhlou tvář s ostře řezanými rysy. Tmavé vlasy. Příjemný úsměv. A práci zpěvačky v jednom místním malém podniku.

„Dobrý večer Isabelo,“ odvětil jsem. „Myslím, že dnes asi nebudu zábavný společník.“

„No, vypadáte poněkud sklesle. Stále se ještě pokoušíte změnit svět?“

„Stále a proti všem,“ usmál jsem se. Měla příjemný hlas, kterému se dalo těžko odporovat. „Co vy? Něco nového?“

„Co by nového? Svět se mění, ale muži budou vždycky stejní,“ zasmála se. „A kdy se na mě vlastně přijdete podívat?“

Pokrčil jsem rameny.

„Až mě někdo vyslechne.“

„Takže nikdy,“ usmála se. Zásadně pila víno. Nikdy jsem ji neviděl pozřít cokoli jiného. Jednou jsem se jí zeptal, proč. Řekla mi, že je proto, aby si udržela barvu. Možná to dávalo smysl – nebyla tak bledá jako průměrný zde žijící člověk.

„Myslím, že byste se měl vrátit domů,“ řekla po chvilce ticha. „Nikdo nemá rád ostrovany, kteří přijedou na pevninu rozdávat svá moudra.“

„Nechci se vrátit domů,“ odvětil jsem. „Já chci pomoct, nejsem blázen z ulice!“

Asi jsem se zatvářil dost zvláštně, protože se rozesmála.

„Ach vy muži a ta vaše ješitnost!“

 

„Ne pane Modriči, opravdu vás dovnitř nepustím!“

„Ale poručíku! Ukazoval jsem vám plány, sám jste řekl, že –“

„Vím, co jsem řekl, ale stejně vás nesmím pustit dovnitř. Generál nemá čas si vás vyslechnout!“

„Jenže –“

„Vraťte se domů, pane.“

„Poručíku,“ řekl jsem unaveně. „Mě už to vážně nebaví. Všichni víme, že bych ho neokradl o moc času. Snad byste ho mohl nějak přesvědčit, aby mě vyslechl.“

„Vyslechl jsem vás já. A řekl o tom několika svým kamarádům. A ti to řeknou dalším lidem, nápad se pomalu rozšíří. Tak armáda funguje. Nebyl jste tu zbytečně. Dal jsem rozkaz na vrátnici, zítra vás už dovnitř nepustí. Přeji vám hezký den, pane.“

V tu chvíli pro něj náš rozhovor skončil. Sklonil se ke svým papírům. A já se zoufale podíval na těžké dveře s vizitkou generála Mojracha, místního vojenského velitele, kterými mi už nebylo přáno nikdy projít.

„Hezký den i vám,“ zabručel jsem a vstal od stolu. Vyšel jsem ven do deště, dlouho se jen tak toulal po městě, ve kterém jsem byl dost možná naposledy v životě.

 

Večer jsem strávil v penzionu u jednoho stolu panem Tjurnenem, malým nervózním čtyřicátníkem, bez levé nohy a druhý den se chystal odplout domů. Hodně jsem pil. Protože tahle cesta byla úplně k ničemu.

„Trpaslík,“ zabručel, když jsem se ho po pěti skleničkách pálenky zeptal, co se tehdy stalo. „Netrefil se, jinak bych tu dneska neseděl a nekrafali bychom spolu. Čistý sek doprostřed lýtka. Poslali nás vyčistit jednu takovou malou sluj a asi tucet jich tam na nás vyskočil. Z celý roty to přežilo dvacet jedna chlapů.“

„Slyšel jsem, že jsou to pěkně odolní bastardi,“ zamumlal jsem potichu.

„To ste slyšel dobře, mladej pane,“ odpověděl. „Jedna kulka je rozhodně nezastaví, ledaže byste se trefil přímo do hlavy. Navíc maj perfektní noční vidění. Pokud sou v jeskyni, těžko je překvapíte. Viděl sem smraďocha, kterej neměl půlku trupu, a přesto byl schopnej vodpálit tunel na jednu naši rotu.“

„Ale na zemi nejsou moc dobří… “

„Nemusej bejt, nevylejzaj tam, čekaj, až my si dojdeme pro ně. Jim stačí podminovat cestu nebo tak. A pak zalízt do děr, vodkud my je vykopáváme.“

„Jak jsou jejich tunely odvětrávané?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase. Málokdy jsem měl možnost vyzpovídat někoho, kdo byl v boji proti trpaslíkům. Většina obyvatel Novoj Zemlje sloužila u námořnictva.

„Cože?“ zeptal se nechápavě.

„No jestli mají průduchy, jestli je v tunelech silný průvan, zatuchlý vzduch… “

„Tak tohle teda fakt netuším,“ odvětil podrážděně. „To si jako představujete, že sme tam jako měli čas si vychutnávat počasí, ne? To byla válka, ne výlet… “

„Mohlo by mi to pomoct v mém výzkumu… “ zamumlal jsem skoro omluvně.

„Jo a co je jako váš výzkum? Plánujete je odvát nebo co?“ zasmál se pohrdavě. Už se mu trochu motal jazyk. „Válku nevyhrajou troubové s brejličkami, ale vojáci. Potřebujeme pušky, potřebujeme děla, potřebujeme kulomety, ne blbé nápady.“

„Klid, pane, ovládejte se,“ odvětil jsem. Doufám, že chladně, ale cítil jsem se, jako by mě někdo nakopal. „Nechtěl jsem vás urazit, ale myslím si, že naprosto nemáte pravdu.“

„Kdybychom všechno dělali jako dřív, mlátili byste trpaslíky do hlav kameny,“ ozvalo se najednou za mnou. Byla to Isabela, už nalíčená a připravená na cestu do práce.

„Co tomu ženská může rozumět,“ odsekl jí Tjurnen. „Měla byste bejt u plotny a neskákat chlapům do řeči. Zvlášť, když se baví o vážných věcech.“

Podívala se na něj, jako by ho chtěla uhodit. Ale pak se silou vůle ovládla. Otočila se na mě, fascinovaně jsem zíral do jejích zelených očí.

„Pokud vám to pomůže, pane Modriči, tak znám jednoho vojenského vývojáře. Plukovníka profesora Čudjesného. Má rád můj zpěv, zítra se s vámi může sejít.“

„Prej zpěv… spíš kun–“

V tu chvíli mu dala facku. Silnou mlaskavou facku, po které mu zůstal na tváři červený otisk.

„Takže zítra v deset se tu sejdeme. Doprovodím vás,“ řekla ještě a odešla dřív, než se milý pan Tjurnen vzpamatoval.

II.

Plukovník profesor Čudjesnyj byl už na první pohled zvláštní člověk. Asi metr osmdesát vysoký, kolem padesátky, v černém koženém plášti, podivně zkroucený. Při chůzi se opíral o hůl. Mluvil vysokým skřehotavým hlasem, který člověk nedokázal přestat poslouchat.

Jeho kancelář byla úžasně uspořádaná, myslím, že každá propiska měla své přesně dané místo na stole i svoje sousedy.

„Dáte si něco k pití?“ zeptal se, když jsem byl uveden dovnitř.

„Ne, pane plukovníku. Ale děkuju.“

„Jak myslíte,“ odvětil a sám si nalil štědrou porci jakési nazlátlé tekutiny z bachraté láhve ve stole. Něco v ní plavalo, ale nedokázal jsem to přesně identifikovat. Asi nějaká bylinka. Opatrně se usadil za stůl, hůl opřel vedle sebe. Dovolil si krátký výraz úlevy, než se podíval zase na mě.

„Isabela byla velice přesvědčivá, asi jste na ni udělal dojem, mladíku,“ řekl chladně. „Ale zapůsobit na mě je mnohem těžší než na tu ubohou prostou duši. Takže do toho, ukažte mi, co pro mě máte.“

Opatrně jsem otevřel brašnu a vytáhl odtud svoje nákresy; podal jsem mu první.

„Co to je?“ zeptal se nevrle a nasadil si brýle na čtení.

„No… ohnivá zbraň, pane plukovníku,“ odvětil jsem a ukazoval mu jednotlivé části prstem. „Tyhle dvě nádoby jsou naplněné hořlavinou a ta třetí stlačeným vzduchem. Voják by si to vzal jako batoh na záda. A touhle trubicí by se pouštěla hořlavina ven pod vysokým tlakem. Tady by se zažehla. Myslím, že by to byla ideální zbraň pro boj v podzemí. Mohla by výrazně redukovat ztráty z dobývání trpasličích dolů.“

Nespokojeně si odfrkl. A pořádně si nákres prohlédl.

„Nevidím důvod, proč by to nemohlo fungovat,“ uznal nakonec. „Ale to neznamená, že to fungovat bude. Zkoušel jste to vyrobit?“

„Tak trochu,“ přiznal jsem. „Ale bez výkonného kompresoru měl ten model dost omezený dostřel.“

„Ne…“ odmlčel se na chviličku. „Myslím, že tohle by do výroby neschválili. Příliš technologicky náročné, příliš nebezpečné na převoz. Máte tu ještě něco dalšího?“

Když mluvil, po zádech mi pomalu stékaly čúrky studeného potu.

„Mluvil jsem s vojákem, který v boji proti trpaslíkům používal zápalné láhve. Prý to mělo vysoký účinek, trpaslíci se bojí ohně. Proč nepoužít tohle a neusmažit je zaživa?“

„Možná za pár let,“ odvětil. „V tuhle chvíli se většina našeho vojenského úsilí odehrává na západě, kde se snažíme vytlačit elfy. A v temnějším vlhkém prostředí by byly vaše ohnivé pumpy k ničemu, nebo si snad myslíte něco jiného?“

„Ne, pane,“ musel jsem přiznat.

„Tak vidíte, mladíku. Nebo snad máte i něco, co by nám pomohlo i proti těmhle bastardům?“

„Vlastně ano pane…“ řekl jsem nejistě. „Ale je to jen takový nápad.“

Nadzvedl levé obočí.

„Doufám, že to neznamená, že vás to napadlo před deseti vteřinami?“ zeptal se. Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne, pane. Už dřív.“

„Tak do toho, povídejte,“ vyzval mě a já se zhluboka nadechl.

„Napadlo mě použít proti nim jedovaté plyny. Pokud vím, jsou mnohem míň odolní než lidi, slyšel jsem dokonce o případech, kdy omdleli z obyčejného kouře z lokomotivy.“

„A jak byste je dopravoval na místo určení?“ zeptal se zamyšleně.

„Asi bych počkal, než bude foukat vítr správným směrem, a potom otevřel kohoutky. Samozřejmě by to muselo být blízko u fronty. Ovšem mohlo by to pomoci k vytvoření průlomů, kterých by potom využili pozemní jednotky.“

Bylo vidět, že myšlenku zkoumá ze všech stran, než odpověděl.

„Zajímavé, zajímavé…“ mumlal si spíše sám pro sebe. „Rozhodně to stojí za úvahu. Je pravda, že z tohohle úhlu jsme nikdy řešení problému s podřadnými rasami nehledali.“

„Jsem si jistý, že by to pomohlo dosáhnout velikých vítězství,“ snažil jsem se kout železo, dokud ještě bylo žhavé. „Možná by to mohlo dovést lidi ke konečnému vítězství! A nemusíme se takhle držet zpátky, nemusíme jim jen otrávit vzduch, ale i vodu. Použít na lesy pesticidy, proměnit jejich zemi v mrtvou krajinu, a tak se zbavit jejich hrozby jednou pro vždycky.“

„Tak s tím bych byl zase opatrný, mladý pane… ale poptám se. Uvidíme, co se dá dělat, možná seženu nějaký grant. Musíte být trpělivý, vojáci jsou velice opatrní na to, kam strkat svoje peníze. Museli bychom jim dát důkaz, že váš nápad může opravdu fungovat.“

„Myslíte jako třeba účinky nějakého takového plynu – třeba chloru – na elfech? Obávám se, že podobná demonstrace je zcela mimo mé možnosti… “

Usmál se na mě. Byl to ošklivý úsměv na zkroucené tváři, ale přece jen úsměv.

„Myslím, že s tímhle bych vám mohl pomoct. Je možné, abyste ještě na pár dnů zůstal v Poutníkově snu? Tedy pokud si to nechcete nechat ujít.“

 

Večer jsem Isabele poděkoval a koupil jí květinu; bez ní bych se nikdy nedostal tak daleko. Pozval jsem ji na skleničku. O stůl vedle seděl pan Tjurnen. Díval se na mě se směsicí soucitu a rezignace.

„Mládenče,“ řekl mi nakonec unaveně. „No pojďte sem. Nebojte se. Nebudu se hádat. Jen vám povím takovou věc. Když jsem byl ve válce, objevila se obrovská a skvělá novinka. Párou poháněné pozemní křižníky. Pomalé a těžko ovladatelné, poruchové bestie. Jsem si jistý, že i u nich si jejich tvůrci mysleli, že dokážou ukončit válku. A přitom to byly obyčejné pojízdné rakve.“

Nevím, jestli jsem mu na to tenkrát něco odpověděl, ale vím jistě, že jsem o tom přemýšlel celou cestu na Isabelino vystoupení. Zavěsila se do mě, museli jsme jít skoro přes půlku města, ale nevadilo mi to. Nepršelo. Vzduch byl cítit kouřem a popelem, ale vážně jsem to skoro nevnímal. Ten večer ne. Ten večer nebyl Poutníkův sen vůbec špinavý a přelidněný.

„Vážně jste přišel na způsob, jak ukončit válku?“ zeptala se mě někdy během cesty.

„Ano,“ odvětil jsem, „myslím si, že ano. A že můžu pomoct zachránit velikou spoustu životů. Děkuju, že jste mi dala šanci.“

Ano je to tak. Bez bezectné ženy a barové tanečnice bych se nikdy k plukovníkovi nedostal. Nikdy by se nestalo nic z toho, co se mělo stát. Je úžasné, jak moc lidský život stojí na drobných setkáních a zdánlivě nedůležitých maličkostech. Za každou velikou událostí jich byly stovky, možná tisíce. A nemá smysl je zakrývat.

Abych si tohle připomněl, vždy mi stačilo jen se podívat do míst, kde jsem kdysi měl prsty. Taky to byla jen vteřina, hloupá maličkost. A přesto to ovlivnilo můj život a bude ho to ovlivňovat až do smrti.

 

Moje první setkání s elfem proběhlo přes tlusté sklo. Byl připoutaný tlustým řetězem ke kamenné zdi v malé cele. Vysoký necelé dva metry, shrbený, s hrubou kůží plnou vrásek. Na obličeji měl zbytky válčených barev, skrytých pod nánosem špíny. Do očí jsem mu neviděl, ale sípavě dýchal, ukazoval přitom dlouhé špičaté zažloutlé zuby. Občas si odkašlal, v takových chvílích se mu na rtech objevila sytě červená krev.

Na sobě měl něco, co snad kdysi bylo jednoduchou tunikou. Dnes už to připomínalo maximálně hadr na podlahu. Nebylo na něm pranic vznešeného. Byl odporný netvor, přesně jak ho popisovaly noviny. Nepřítel, který toužil ze všeho nejvíc po našem vyhlazení.

„Je už dost zvadlý, ale myslím, že by to nemělo vadit,“ ozvalo se vedle mě. Profesor Čudjesnyj se opíral o svou hůl a pozoroval uvězněného tvora. „Pár jich tu přechováváme, abychom se naučili způsobům, jak je co nejefektivněji zabíjet. Ale jak jste sám řekl. Mimo své přirozené prostředí rychle umírají.“

„Nevypadá tak hrozivě,“ usmál jsem se. „Ale přepokládám, že je to proto, že jsem proti žádnému z nich nikdy nebojoval. Je to místo vzduchotěsné?“

„Nebojte se, pane,“ odpověděl místo profesora mladý laborant. Obsluhoval velikou skleněnou kolonu, která produkovala zkapalněný chlor. „Používali jsme tu místnost jako vodní nádrž, když jsme zkoušeli, jak dlouho vydrží bahňáci bez kyslíku.“

„Bude to jen jednoduchý test,“ zopakoval už podruhé profesor Čudjesnyj. „Neřekne nám, jestli je váš nápad proveditelný v polních podmínkách, ale alespoň se ujistíme, že není úplně nesmyslný.“

„Nemyslím, že to by hrozilo, pane,“ zasmál se laborant. „Pamatujete si, jak se k nám dostala těla těch dělníků po nehodě v chemičce? A to jsme mnohem odolnější než tohle podřadné stvoření.“

„Snad,“ zamumlal profesor. Kolem očí měl hluboké kruhy, jako by se špatně vyspal. „Dobrá, můžeme začít. Ljukasi, prosím, zapisujte všechno, co se děje.“

Cela se začala plnit zelenožlutým plynem, což elf pozorovat se vzrůstajícím zděšením. Slzely mu oči, pomalu ustupoval, kam až mu to řetěz dovolil. Pokusil si zakrýt nos a ústa cípem oděvu, ale nebylo mu to nic platné. Začal se svíjet ve stále silnějších záchvatech kašle, padl na všechny čtyři a vykašlával krev. Pozorovali jsme, jak elf umírá.

Po chvíli ventilátor všechen chlor vysál. Abychom simulovali, že ho vítr rozvál do minimální koncentrace. Ale tvor se dusil dál.

„Zatím to vypadá dobře,“ řekl profesor a obrátil se na mě. „A to jsme použili dost nízkou koncentraci, člověka by to ještě nesložilo.“

„Žije,“ namítl jsem.

„Už ne dlouho. Vidíte, jak se potí? Vykazuje silné známky plicního edému, z toho už se nevzpamatuje. Vsadím se, že pitva nám to potvrdí. A už teď vidím známky cyanózy. Nedávám mu víc než pět až deset minut.“

„Možná bychom ho měli dorazit,“ navrhl nesměle laborant, v obličeji trochu bledý.

„Nesmysl,“ zasmál se profesor. „Pokazili bychom si experiment! Jako byste nevěděl, že nižší rasy nevnímají bolest stejně jako my. Ljukasi, píšete si doufám všechno?“

Pozoroval jsem elfovu smrt fascinovaně. Tohle bylo moje dílo, můj příspěvek válečnému úsilí, moje zbraň proti těm, kteří se nás snažili vyhladit. Věděl jsem, že nám to pomůže dosáhnout konečného vítězství, cítil jsem, že tohle je ten konečný průlom, který jsme potřebovali. Musím se přiznat, že v tu chvíli jsem rozhodně žádnou vinu necítil, spíše jen silné uspokojení.

„Budeme potřebovat ochranné masky,“ řekl laborant po krátké chvilce ticha, rušené jen posledními křečemi elfa. „Při použití plynu by se mohl otočit vítr a zahnat mrak do našich vojáků.“

„Uvidíme,“ zavrčel profesor. „Můžeme něco navrhnout. Jednoduchou masku s filtrem. Tedy samozřejmě za předpokladu, že armáda schválí celý koncept a uvolní potřebné prostředky.“

„Myslím, že už je mrtvý,“ řekl jsem. Elf ležel na zemi s vytřeštěnýma očima. Už se nehýbal. Obličej mu rychle fialověl.

„Asi máte pravdu,“ okomentoval to profesor klidně. „Takže budeme moct začít s pitvou. Pokud vím, máte za sebou semináře z chemie a fyziky – ale už jste někdy pitval? Něco z biologie?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Bohužel ne, vždycky mě to lákalo, ale nikdy nebyl čas.“

„Takže tohle bude vaše první… no uvidíme, jak silný máte žaludek, mladý pane Modriči.“

 

Pitva v podstatě potvrdila, co jsme si mysleli. Že – velice jednoduše řečeno – elfové nemají vysokou rezistenci vůči jedovatým plynům a ty je mohou zabít i v relativně nízké koncentraci. Pro podrobnosti je potřeba další výzkum, nejsou známy žádné překážky vojenskému využití. Vysoký bojový potenciál.

Takhle nějak hovořil záznam z experimentu, pořízený laborantem Ljukasem schválený profesorem Čudjesným. Obávám se, že jsem ten večer měl ještě plnou hlavu experimentu, a proto jsem pro Isabelu nebyl příliš zábavným společníkem. Pozval jsem ji na večeři do slušné restaurace. Tedy pro mě to byla večeře, pro ni spíš pozdní předpracovní oběd. Moje úspory tímhle výletem dostávaly pořádně zabrat, ale doufal jsem, že již brzy se vše otočí. Tohle armáda nemohla přehlížet.

„Ano, vážně jste byla úžasná,“ usmál jsem se na ni. Mluvil jsem samozřejmě o jejím tanečním vystoupení, na kterém jsem byl před několika dny. Byla na něm skutečně úžasná. Nedostupná, svůdná, dokonalá.

„Lichotíte mi,“ zasmála se. „Jsou všichni ostrované takoví?“

„Samozřejmě, někdy se k nám přijeďte podívat, budete světlem v naší šedi.“

Teď už jsem přeháněl. Věděla to, odpověděla mi jen trochu ironickým úsměvem. Mohla být světlem tady. Ve městě plném bledých astmatiků a strhaných dělníků. U nás? Možná. Spíš by zapadla. Nepatřila by tam, stejně jako já nikdy nebudu doma tady. Protože tohle místo mi nepatří.

Podíval jsem se na prázdnou skleničku. Moc jsem pil a nemělo to na mě dobrý vliv. Musela si toho všimnout, ale nijak to nekomentovala. Sama pila málo a skoro nejedla, večer měla ještě vystupovat.

„Jak jste se vlastně dostala tam… kde v tuhle chvíli jste?“ zeptal jsem se po chvíli, když ticho začínalo být nesnesitelné. „Vždycky jste chtěla být zpěvačka?“

„Ne, jako malá jsem chtěla být popelář, strašně mě fascinoval ten jejich povoz a oranžové vesty,“ odvětila. „Jenže to úplně nevyšlo. No a zpěvačka byla moje přijatelnější volba.“

„Vážně jste se pokoušela být popelářem?“

„No jistě. A třeba taky pracovat u montážní linky.“

„A to taky samozřejmě nevyšlo…moc těžká práce?“

Nevěděl jsem, jestli si ze mě nedělá legraci. Měla zvláštní výraz, do kterého jsem nedokázal proniknout. A na otázku neopověděla. Možná vážně chtěla být popelářkou.

Dojedli jsme a já ji doprovodil do práce. Zavěsila se do mě. Byla asi o dost starší než já, ale ten večer jsem si zase uvědomil, že je to pořád ještě krásná žena, která svádí s věkem veleúspěšný boj. Zase pršelo. Špinavé kapky s nakyslou příchutí, davy lidí, tlačících se jeden přes druhého. Ošklivé bytovky všude kolem. A my dva uprostřed.

Brzy jsme se museli rozloučit. Armáda schválila můj projekt a já se vrhl do výroby té nejničivější zbraně, jakou kdy lidé měli.

 

III.

I když byl můj projekt schválen, neznamenalo to, že mám vyhráno. Neměl příliš vysokou prioritu a potřebné prostředky se scházely pomalu. Proběhlo několik polních zkoušek, které všechny potvrzovaly jeho životaschopnost, ale přesto nebyla armáda ochotna uvolnit více výrobních a výzkumných kapacit.

Vojáci stále věřili, že budou schopní zvítězit konvenčními válečnými metodami, jak je nazývali. Bylo těžké je přesvědčit. Hodně času jsem strávil za rýsovacími prkny, ale ještě víc s lidmi, na které mne odkázal profesor Čudjesný. Mnoho z nich byli vyznamenaní hrdinové, kteří toho mnoho dokázali pro slávu naší rasy.

Vyhráno jsem měl až ve chvíli, kdy byla zahájena veliká ofenzíva, která se zarazila na pevných obranných strukturách na elfy ovládaném území. Potom, ze zoufalství, sáhli i k mému projektu, který byl naštěstí včas připraven.

Drahá Isabelo,

doufám, že Vás tento dopis zastihl při dobré náladě i zdraví. Nedivte se prosím, že Vám dopis nedojde obyčejnou poštou. Posílám jej po svém dobrém příteli, asistentovi profesora Čudjesného. Doufám, že se tak vyhnu ničící ruce cenzorově. Je to již dlouho, přesto stále vzpomínám na společně strávené chvíle s notnou dávkou nostalgie a patří mezi mé nejšťastnější vzpomínky.

Omlouvám se, že mi trvalo tak dlouho napsat. Ovšem na svou obhajobu musím uvést, že poslední měsíce byly jedny z nejrušnějších v mém životě. Mám za sebou spoustu tvrdé práce, ale jsem pouhý krůček od naprostého úspěchu.

Nevím, drahá Isabelo, jestli jste se to na západě doslechli, ale postup k řece Klužnici se zastavil. Necelých deset kilometrů od svého velkého posvátného místa zasvěceného falešným bohům se zmohli elfové na tak silný odpor, že ani přes těžké ztráty nedokáže armáda postoupit ani o krok. Celý prales se změnil. Jakoby veden rukou jednoho z jejich barbarských bohů. Stromy se zkroutily do podivných barikád a jejich dřevo ztuhlo tak, že je pevnější než kámen.

Objevily se bažiny, které pohlcují těžká děla, koleje, celé vlaky i obyčejné vojáky, kteří sestoupí ze zpevněných stezek. Snad každá květina tady v okolí je najednou jedovatá. A to i ty, které vojáci dříve jedli, a nic se jim nestalo. Voda plná choroboplodných zárodků. Jakákoliv sebenepatrnější rána se okamžitě zanítí. Jedovatý hmyz, který zabíjí stovky vojáků denně. Učiněné peklo.

A to nemluvím, o samotných elfech. Jejich luky jsou přesné, skrývají se v nově vzniklých úkrytech a jsou asi nebezpečnějšími tvory v celém okolí. Vojsko krvácí. Podle toho, co jsem slyšel, se tohle stane pokaždé, když dorazí k nějakému místu, které je elfům svaté. Obvykle je to chvíle, kdy se celá ofenzíva zhroutí. Je utopena v krvi a my jsme přinuceni ustoupit. Se stotisícovými ztrátami.

Proto se, drahá Isabelo, rozhodla armáda povolat mě. Protože velení se s něčím takovým nehodlá tentokrát smířit. Chtějí dosáhnout Klužnice. A opřít se o tuto přirozenou bariéru ovládanou našimi monitory, zatímco budou pokračovat v kácení pralesa. Zničí ho, aby se sem elfové už nikdy nemohli vrátit. Na jednu stranu je mi to i líto, jakkoliv je to tu smrtící, tak je to zároveň i nádherné.

Každopádně věří – a věřím tomu i já – že má zbraň může být tím pomyslným jazýčkem na misce vah. Zítra bude chvíle, kdy ji poprvé nasadíme do boje. Potom přijde ofenzíva. A ve chvíli, kdy si budeš můj dopis číst, už bude pravděpodobně rozhodnuto. Ať tak, či onak.

Proto, chtěl bych ti poděkovat za vše, co jsi pro mě udělala. Protože i kdyby to nevyšlo, a já třeba i zemřel, tak vím, že jsem udělal pro svou vlast vše, co bylo v mých silách.

Kapitán Stanislav Modrič

 

Zapečetěný dopis jsem vložil do obálky a setřel si pot z čela. Jeho odeslání bylo již zřízené. Místní počasí mne pomalu ubíjelo. Horko a devadesátiprocentní vlhkost. Pomalu jsem vyšel ze stanu na malou mýtinu, dával si opravdu dokonalý pozor, kam šlapu. Pod každou větví, nebo haldou listí se mohl skrývat pavouk, nebo had se zuby tak ostrými, že by mne nemusely ochránit ani vyztužené kožené holinky.

Rozhlédl jsem se po armádním ležení. Mému zraku nemohlo uniknout několik beden plynových granátů ležících vedle baterie středního dělostřelectva. V podbřišku jsem cítil zvláštní šimrání. Všechno vypadalo dobře. I vítr vanul stále západním směrem. Kdyby se otočil, mohli bychom plyn použít ve formě granátů, takhle bylo v plánu i otevřít na hranici fronty stovky tlakových lahví s plynným chlorem, který, hnaný větrem, zamoří celou elfy ovládanou oblast a zahubí vše živé.

Všude kolem dokola se rozprostírala nekonečná záplava stromů. Nechápal jsem, jak sem vůbec armáda dokáže dopravovat děla a zásoby. Protože já sám jsem nakonec musel jít velkou část cesty pěšky – koleje zmizely v bažině. Z lesa se ozývaly nepřátelské zvuky. Z dálky potom i občasné zvuky střelby. Boje neustále probíhaly a rozhodně jejich intenzita nepolevovala.

Mrtvých přibývalo. Můj nápad musel fungovat. Tohle muselo přestat! Nebylo možné, aby taková zkáza pokračovala donekonečna. Součástí ležení byla i polní nemocnice. Mrtví se v tomto podnebí rychle rozkládali, nešli ani pořádně pálit. Stovky a tisíce mladých chlapců – dětí – kteří mohli prožít dlouhý spokojený život a místo toho je zničila tato proradná válka.

Nad ležením se vznášel pozorovací balón. Jeden z nápadů profesora Čudjesného. Do budoucna měl i myšlenku ovladatelných balonů, ze kterých by bylo možné shazovat bomby na nepřítele a podnikat nájezdy hluboko do jeho týlu. Takticky by plnily funkci monitorů, jen by nebyly odkázány pouze na řeky. Já osobně jsem nechápal, jak chce vyřešit problém pohonu. Neboť parní stroj byl příliš těžký, aby ho mohl vodíkem plněný balon zvednout.

 

To ráno byl relativní klid, ale já jsem cítil silnou nervozitu. Nechtěl jsem, aby se cokoli pokazilo při prvním použití mnou navržené zbraně. Hlavně, aby se neotočil vítr…

Jakmile si všiml, že jsem vyšel ze stanu, přispěchal ke mně desátník Voronin. Celou dobu, co jsem byl na frontě, sloužil jako můj průvodce a asi i forma ochrany. Odveleli ho z jednotky Šakalů.

„Pane kapitáne,“ pozdravil mne. „Schůze generálního štábu bude až za tři hodiny.“

„Já vím,“ usmál jsem se. „Myslel jsem, že bych zatím mohl dokončit poslední kontrolu rozmístění lahví.“

„Nemyslím si, že by to bylo v tuhle chvíli moudré, kapitáne. Nemuseli bychom se z předních linií stihnout vrátit. Je to zbytečné riziko. Myslíme, že šikmouší něco tuší, podle toho, co jsem slyšel, v poslední době znásobili hlídky. Navíc vás mohu ujistit, že je vše v pořádku.“

„Dobrá,“ povzdechl jsem si. „A co plynové masky?“

Samozřejmě byly vyvinuty pro případ, že by se otočil vítr. Nebo pro situaci, kdy by ještě chlor nebyl úplně rozehnán větrem a přišel rozkaz k útoku. Nakonec jsme u nich zvolily velice jednoduchou konstrukci. Plátěná voskovaná kukla se skleněnými průzory. Jeden její konec se poté namočil do směsi několika chemických sloučenin, především potom thiosíranu sodného.

„Nebojte se, pane kapitáne, všechno je připraveno. Mužstvo prošlo školením. Nemusíte se obávat, vše je pod kontrolou našich nejlepších důstojníků, vy jste tu pouze jako pozorovatel pro případ, že by se něco nevydařilo.“

Prohrál jsem. Odmítal mě odvést kamkoliv, kde by se cokoli dělo. A věděl jsem, že není v mé moci ho nějak přesvědčit. Měl své rozkazy a hodlal se jich skálopevně držet, jinak by musel nést následky.

„Tak mne zaveďte za profesorem Čudjesným,“ řekl jsem rezignovaně. Nezdálo se, že bych tu měl být jako něco víc, než jen pozorovatel. Protože armáda měla vše pevně v rukách. Já byl jen člověk, který jim dodal zbraň. A oni ti, kdo ji hodlali použít.

Alespoň, že mě informovali o tom, co se děje. Občas se dokonce ptali na můj názor. Provedli jsme stovky testů, abychom určili, kde jsou ještě koncentrace plynu pro elfy smrtící. Smrtelnou hranici jsme poznali díky profesoru Čudjesnému, který provedl mnoho testů. My potom nemuseli pracovat se živými subjekty, pouze s přesnými měřicími přístroji. Dlužil jsem mu hodně. Spoustu věcí to věci ulehčilo a celý projekt značně urychlilo.

 

Nádrže s plynem byly otevřeny přesně ve čtyři hodiny ráno následujícího dne, spolu s východem slunce zahalil les žlutozelený dým. Dělostřelba začala o dvacet minut později. Za necelých šest hodin opustilo hlavně děl přes deset tisíc dělostřeleckých granátů, z toho větší polovina naplněná dusivým plynem. Hluk dělostřelectva byl ohlušující, dunivý. Pršelo, tentokráte mi to nevadilo, protože déšť tlumil hluk výstřelů.

Všude byla spousta lidí, poslů, posil přisunujících se k frontě, pro jistotu navlečených do plynových masek, křičících důstojníků. Dokonce i vojenských novinářů, připravených okamžitě informovat svět o slavném vítězství. Nic víc jsem z celé bitvy neviděl. Stala se pro mne jen tímhle. Žádný hrdinský čin jsem nevykonal. Jen pozoroval, jak hlavně děl opouští mnou vymyšlený smrtící náklad. Seděl jsem s profesorem Čudjesným, kterému to, očividně, nedělalo starosti.

„Musím říct, že se mi moc líbí ta dvouplášťová konstrukce granátů,“ řekl zamyšleně. „Věděl jsem, když jsme se poprvé setkali, že v tom nápadu něco může být, ale překonal jste se.“

„Děkuji, pane,“ odvětil jsem. „Ovšem tohle rozhodně není jen moje práce. Vždyť to byly hlavně vaše poznatky, které nám tolik pomohly.“

„Teď už mi nemusíte lichotit,“ zasmál se. „Co jste chtěl, máte. A já se nemůžu dočkat, až budu moct prostudovat těla. Nikdy jsme neviděli účinky plynu na samicích a mláďatech. Tohle bude naprosto dokonalá příležitost. Doufám, že ještě některé z nich budou naživu, až nás pustí na místo bojiště.“

„Uvidíme, profesore,“ řekl jsem. Sám jsem nijak netoužil po řezání do mrtvých těl.

Ani v tuhle chvíli jsem necítil ten nejmenší záchvěv výčitek. Protože jsem přeci dělal pouze to, co bylo správné a spravedlivé, abych zachránil svoji rasu a pomohl jí vyhrát tuhle věčnou válku. Vždyť v tom nic jiného nebylo. Oni byli ti špatní a my dobří.

Profesorovo přání se nesplnilo. Na opravdové bojiště nás pustili až druhý den, kdy bylo úplně po všem. A to byla první chvíle, kdy jsem si připustil pochybnosti. Pomalu jsme procházeli skrz jednotlivá opevnění. Vypadalo to, jakoby celý les pomalu žloutnul a umíral. Provázel nás major Živlo – robustní čtyřicátník s přízvukem muže z velkého města. Levé oko mu zakrývala kožená páska. Uniformu měl zašpiněnou a potrhanou, zjevně šlo o frontového důstojníka, nepřišel odnikud ze štábu, ale přímo z boje. Hořel nadšením a entuziasmem.

„Musím uznat, pánové, že něco takového jsem neviděl. Původně jsem se k tomuto nápadu stavěl negativně. I když, přiznám se, jiné východisko jsem z této patové situace neviděl. Ovšem výsledky byly naprosto nad mé očekávání. Vždyť my neměli žádnou práci! Jen hromadíme mrtvé a dorážíme umírající!“

„Jsem rád, že jsme pomohli,“ řekl jsem a natáhl se po jednom ze stromů, které lemovaly narychlo vyrobenou cestu z kulatin. Jeho listy byly úplně zažloutlé a i přes vlhkost okolí usychaly. Otočil jsem se na profesora.

„Myslel jsem, že by chlor takhle neměl působit na rostliny?“ zeptal jsem se ho překvapeně. „Vždyť tu všechno kolem umírá.“

„To je jedno, jen to ušetří problémy s kácením,“ řekl major, než mi stačil odpovědět profesor.

„Zajímavá otázka pane Modriči.“ Odvětil nakonec. „Po pravdě nevím jistě. Můj výzkum však naznačuje, že elfové a jejich les jsou propojeni. Snad jako buňky jednoho organismu. Někdo tomu říká dokonce magie. Proto se tu všechno kolem přizpůsobilo, aby nás to zastavilo. A ve chvíli, kdy všichni elfové zemřeli, asi tenhle les neumí sám o sobě přežít. Nevím.“

Postupně jsme se dostali do míst, která dříve byla obydlená. Míjeli jsme hromady mrtvých těl. Většina z nich byla umazaná od krve, jak si před smrtí elfové vykašlávali plíce. Tito tvorové byli svým způsobem nádherní, ničím nepřipomínající tu trosku, kterou jsem viděl v profesorově laboratoři. Jejich tváře byly zkřivené utrpením, které prožily v posledních minutách života.

Zdálo se mi, že možná smrt rozdíly mezi námi smývala. Mrtví elfové vypadali úplně stejně jako mrtví vojáci, které jsem viděl na velkých hromadách u polní nemocnice. Nebyl v tom žádný rozdíl. Morana je smyla. Možná se o duše postarají ti samí bohové.

Jak jsme pomalu postupovali, ubývalo samců. Místo toho byly hromady plné žen a dívek, rozkošných dětí, které se zadusily vlastní krví. Profesor si několik z těl vybral, aby mu je vojáci uložili k ledu pro pozdější výzkum. Mě si nikdo nevšímal. Na chvíli jsem se zastavil, abych si prohlédl mrtvolu malé holčičky. Skoro bych řekl, že může být lidská, kdyby nebylo několika zásadních rozdílů. Tím nejmarkantnějším byly samozřejmě špičaté uši. A potom mnohem delší prsty, uzpůsobené pro šplhání po stromech a vůbec život v divokém pralese.

Ani nevím, proč jsem si vzal malý lesklý kámen, který měla uvázaný na krku, umazaný od krve. Asi kvůli tomu vyčítavému pohledu v obrovských vytřeštěných očích plných bolesti. Připomínal jsem si, že by z ní jednoho dne vyrostla mocná bojovnice a způsobila by mezi našimi lidmi krveprolití.

„Myslím, že jsme dostali tak dvacet, třicet tisíc z nich,“ řekl major. „A vidíte ta opevnění všude kolem? Musím říct, pane kapitáne Modriči, že bez vašeho nápadu bychom jen velice těžko postupovali. Navíc to asi zahnalo i většinu těch jedovatých potvor. A to všechno jen za cenu pár pitomců, co se nalokali chloru, když otvírali lahev.“

Domy ve stromech usychaly a kroutily se. Slábly. Jako všechno okolo mě. Dokonce i déšť ustal, ptáci zmizeli. Cítil jsem pýchu a zároveň i jakousi pachuť na jazyku, kterou jsem nechápal. Vždyť přesně tohle jsem chtěl a o tohle mi šlo, přinést lidem slavné vítězství! Zabil jsem celý les spolu s jeho obyvateli.

„Skoro mě mrzí, že jsme jich nedostali pár živých. Za tohle byste si zasloužil vyzkoušet elfku. Pocit, kterému se nic nevyrovná, takový sex s jednou z nich, to prostě musím říct. Je to jako okusit ráj. Naše odměna od bohů, tím si jsem jistý,“ majorova slova mě nutila cítit se ještě mnohem hůř. Protože mne nutila se ptát na jednu jedinou věc, co když si prostě nezasloužíme zvítězit?

„Na to se určitě ještě najde příležitost,“ řekl profesor, který si snad výraz v mé tváři vyložil jako zklamání. „Určitě nejsme na frontě naposledy a tahle válka ještě není vyhraná.“

„To samozřejmě není,“ odvětil major. „Ale s touto strategickou výhodou by se nám mohlo podařit konečně vítězství dosáhnout. A potom budeme moci napnout všechny síly k boji proti trpaslíkům. Stále se nám nedaří proniknout do jejich tunelů. Neměl bych to říkat, ale v horách jsme v tvrdé defenzívě. I proto je toto vítězství tak skvělé.“

„Souhlasím, že kvůli odvětrávání nebude asi dusivý plyn v jejich podzemních sídlech účinnou zbraní,“ uznal profesor. „Navíc trpaslíci se nedají snadno otrávit kvůli své fyziologii. Ale tady kapitán už vymyslel účinnou zbraň i proti nim, že?“

Ohnivá trubka. Další děsivá věc pocházející z hlubin a zákoutí mé vlastní mysli. Smrt zadušením a v plamenech. Přinesl jsem podsvětí k povrchu. Dokonalé.

Elfí svatyně, kterou tak urputně bránili, byl obrovský vodopád. Místo, které i teď vypadalo nádherně. Od hladiny se odráželo nebe. Léty ohlazené křišťálové kameny. Hra tisíců světel a duhových oblouků. I když jako všechno kolem neslo známky postupného rozkladu. A vzduch byl cítit hnilobou. Pronikavou morovou nákazou, která naznačovala, že všechno brzy zmizí. Objevily se podivné plísně, deformující všechno kolem do bizarních tvarů, které jakoby pocházely z básní šílených autorů minulého věku.

Tady ještě nebyla odklizena těla. Mnoho z elfů zemřelo ve vzájemném objetí. Mnozí se zjevně modlili ke svým bohům, kteří je však nemohli nebo nechtěli ochránit před tím, co přišlo. Byli jejich bohové stejní jako naši? Potkám se s nimi, až se můj čas naplní? To byly otázky, které jsem si začal pokládat.

A kolem mě se rozprostíral obraz skvělého vítězství beze ztrát a zároveň naprosto dokonalé apokalyptické zkázy. Řeky Klužnice bylo dosaženo za tři dny. Armáda se začala připravovat na další postup do lesů. Lidé zvítězili, když jsem jim dal dokonalou zbraň, která jim snad pomůže ukončit válku, který trvala už celá staletí. Já jsem zvítězil. Na tváři se mi objevil úsměv, který se však poněkud zkřivil, když jsem mezi prsty promnul šperk, který jsem sebral mrtvé elfce.

Obrazy toho dne už jsem z hlavy nikdy nevyhnal. Vracely se ve snech a pronásledovaly mne jako mí osobní démoni. Svála, kterou jsem získal, vše jen zhoršovala. Bylo to jak otáčení nožem v čerstvé ráně. Pokoušel jsem se najít doktory, kteří léčí mysl, ale nebylo to nic platné. Scény byly vypáleny hluboko do mozkové kůry. Začal jsem pít.

Využil svého nově nabytého vlivu k tomu, abych mohl odejít z armády. A vrátit se domů. Isabele jsem nabídl, že může jít se mnou. Odmítla. Myslím, že by to nevydržela. Vzít si mě. Stala by se něčím, proti čemu celý život bojovala. Vyměnili jsme si už jen sotva pár dopisů. Nevím, jak vlastně skončila a už jsem to ani dál nezjišťoval. I ona se stala připomínkou toho, co jsem provedl. Vzpomínka na společně strávený čas zhořkla.

Dostal jsem nějaký důchod, ale znovu jsem začal učit. Myslím, že jsem jediný učitel v dějinách, který přispěl k vyhlazení celé rasy. Oženil jsem se. S obyčejnou dívkou, kterou jsem nemiloval. Měl děti. Ale nad krbem mi stále visel malý šperk, který jsem tehdy sebral malé elfí dívce.

 

Lukáš Herma

 


 

Několik slov o

 

Autor dnešní povídky se narodil roku 1990 v Praze. V současné době dokončuje poslední ročník právnické fakulty a pracuje jako asistent firemního právníka. Mezi jeho koníčky patří samozřejmě psaní a četba, ale i dobré jídlo a pití, cestování a historie.

Svými povídkami zabodoval v několika soutěžích (včetně Ceny Karla Čapka). Zatím mu vyšlo několik povídek a jedna novela, v současné době pracuje na románu v žánru space opera.

 

 

https://www.facebook.com/pages/Luk%C3%A1%C5%A1-Z-Herma/1440770509480224

http://www.legie.info/autor/7875-lukas-herma

http://www.sarden.cz/2014-12-24-1500/povidka-lukas-herma-smola

Čeští steampunkoví autoři: Lukáš Z. Herma

http://www.palmknihy.cz/jupiter-4.html

 

 

Obrázek: http://www.walloza.com/wallpaper/3954-elf-forest-abstract-fantasy-green-leaves-wallpaper