Jak se donutit vstát a naklonovat si hajzlíka


Vždycky jsem měl potíže s ranním vstáváním. Dlouho se musím přesvědčovat ke zvednutí špekatýho zadku z postele. V těch nepříznivých časech, kdy vyprávění začíná, jsem si nařizoval pro jistotu budík o deset minut časněji. Poslední z mých kšeftů mimochodem taky pohořel na tom, že jsem se krapet zpozdil. Konec konců, už jsem si to odseděl, tak jakýpak copak.

Toho rána jsem postupoval stejně jako jindy. Osvěžil jsem se studenou vodou, nasnídal, znovu umyl, oholil, zase opláchl, pak na záchod a musel jsem se znovu umýt. Někdy mezi tím jsem si nejspíš vyčistil zuby, nejsem prase.

Ale pak zazvonil zvonek. Taky vám to připadá podezřelý? Jen policie chodí zatýkat za úsvitu.

Do lochu ani za zlatý prase, připomněl jsem si svoje heslo a dal si přesně minutu na sesbírání všeho, co mělo smysl brát oknem s sebou. Prachy, bundu a mobil. Jedu, jedu!

„Neblázni, otevři! Nejsem od policie!” vyřvává návštěva a buší na dveře.

Ještě horší, gorila od věřitele. Nejsem doma.

„Dobře, tak já si otevřu sám!” slyším za sebou. To ti bude chvíli trvat, odpovídám v duchu.

Otvírám okno, když vtom v mých dveřích zarachotí klíč. Nemožné. Nikomu jsem ho nedal. Pravý šos bundy mám zatěžkaný vystřelovákem a pomalu se blížím ke dveřím.

A ten šok mě málem zabil. Moje první myšlenka byla, že nějaký vtipálek strčil před moje dveře velké zrcadlo. Díval jsem se totiž sám na sebe. Než jsem stačil vytáhnout z paměti tu hrůzostrašnou scénu z Terminátora 2, kde na sebe bere hubený terminátor podobu své budoucí oběti, tak můj dvojník způsobně pozdravil: „Dobré jitro!”

Nenechal mi prostor pro žádné další pozoruhodné úvahy. Hned začal vysvětlovat: „Jsem můj klon, výsledek mých dlouholetých snah. Budu místo sebe chodit do práce a vykonávat otravné činnosti. Udělám ze sebe boháče a šťastného člověka. To je pro mě překvapení!”

Dalo se čekat, že taková nezvyklá návštěva bude po ránu pindat nesmysly, ale tohle bylo trochu moc. Nikdy jsem o žádného klona nestál a ani by mě nenapadlo ho zkusit nasadit na nenáviděné veřejně prospěšné práce.

„Vypadáte jako můj dvojník, ale nemůžete být klon. Zaprvé klonovat lidi se nesmí, za druhý to možná ani nejde a za třetí by vás museli naklonovat jako moje dvojče, poněvadž nevypadáte ani o den starší.”

V ten okamžik mě cosi napadlo.

„Brácho? Jsi můj ztracenej bratr, kterýho jsem nikdy neviděl, protože ho mamince v porodnici štípli?”

To nebyla tak pitomá úvaha. Kdyby byl moje dvojče, měl by nejspíš stejný nedostatek smyslu pro humor jako já a bezpochyby i stejnou touhu překonávat tento svůj handicap.

Chvíli se na mě schovívavě usmíval, pak strčil svojí ruku do aktovky a vytáhl upatlanou obálku. Přiznávám, je hloupost zdůrazňovat, že sahal do kabely svojí rukou. Jenže pochopte: Jeho ruka mi byla tak povědomá, že jsem se musel kouknout na svoje hnáty, jestli si pro ten úkon náhodou jednu z nich nepůjčil.

Začetl jsem se do dopisu, datovaného někdy třicet let v budoucnosti a psaného artriticky roztřesenou verzí mého vlastního písma. Mezitím kolem prošla ta stará čarodějnice, co bydlí o patro výš. Nemusím asi vysvětlovat, jak moc jsem si přál, aby se na ni ten můj klon neotočil. Koukala na mě tak uhrančivě a zlomyslně, že by mi bývalo zkyslo mlíko, kdybych byl skot. Raději jsem klona pozval dovnitř. Aspoň si baba nebude myslet, že mi zase přinesli obsílku k soudu.

„Drahý já,” psal jsem si, „Moje budoucnost stojí za starou bačkoru. Jsem chudej, nemocnej, opuštěnej. Rozhodl jsem se proto Svojí minulost radikálně změnit. Podvedl jsem realitu. (Ostatně mám s tím zkušenosti, vzpomínám si, jak jsem v mládí defraudoval z jedné realitky.) Poslal jsem Si do minulosti svého klona a dokumentaci ke stavbě klonovacího zařízení a stroje času. Protože nic z toho neexistuje, musím splatit realitě (ne realitní kanceláři!) dluh tím, že tyhle věci postavím. Klonovací laboratoř, klona a stroj času. Pak si klona pošli, aby se kruh uzavřel. Klon za Mě bude makat, zatímco Já budu užívat krás života. Ale pamatuj, že když realitu nezacyklím, rozpadne se a svět přestane existovat. Tak hodně zdaru!

Tvůj nejdražší

Já.”

Vždycky jsem si doved zkomplikovat život. A vždycky za tím paradoxně byly snahy si život usnadnit. Ach jo.

Začátek byl fajn. Klon si zapamatoval pár výherních čísel do loterií a podařilo se mi vyhrát tři jackpoty. Kvůli podmínce jsem ale musel dál chodit do práce. Byla to pruda, ale klon prohlásil, že od toho tu je, aby zařezával sám. Přestěhoval jsem se s klonem do velké vily za městem, mezi ostatní multimilionáře. Blbý mi připadalo, že jsem se musel schovávat, aby se do novin neprovalilo moje klonování. Ale pak jsem si zvyk.

Klon brzo ráno vyjížděl naším Jaguárem vykonávat veřejně prospěšné práce (můj flastr) a já doma nadšeně zahulce kydlil svůj životní úděl v zahálce. Večer se klon vracel s nákupem a děvkama. Šel spát, aby byl ráno dost čilej na úklid parku, a já mohl začít pařit. Moje noční směna. Wau!

Nakonec mi to teda nejspíš vyšlo, myslel jsem si. Měl jsem škváru, blizny, novou káru. A konto, kterému se jeho jackpoty málem nevešly do kolonky, výdaje ani nepoznalo.

Tohle by na mě bylo moc štěstí najednou. Žádný časný vstávání, budík se stydlivě schovával pod nánosem prachu. Jak výtečný je pravidelně svojí ranní erekci vrznout do profi kánoe! Zarkužel, každý štěstí má svoje meze. Jednou dopoledne, po zvlášť dobře vyvedeným tahu průtahu, zazvonil zvonek a já kretén zapomněl, že vlastně vůbec nemám být doma. Za dveřma stála pěkná slečna a nejdřív mě napadlo, že je to jedna z mých nočních návštěvnic.

„Nechala sis tu kabelku, prdelko?” oslovil jsem tu domnělou štětuli. Byla to slečna kurátorka z úřadu.

Vážné porušení podmínky, výstraha, pokus o podplacení, musel jsem přitlačit a vrazit jí padesát tisíc, aby mi to podplácení odpustila. Takže nakonec nic neviděla, nic neslyšela a nikoho nenašla, ale vyděsila mě a já se o tom neprozřetelně zmínil klonovi.

Načež klon ukázal svou odvrácenou tvář.

„Musíš začít splácet svůj dluh realitě!” otravoval. Na podobný výroky jsem od jistý doby přecitlivělej. „Když nezačneš zařizovat klonovací laboratoř, tak nestihneme termín. Realita zkrachuje. Odtěďka změna režimu. Žádný pařby, dřepět doma, ani nos nevystrčíš. Jestli nebudeš sekat dobrotu, udělám na tvoje triko nějakou kravinu a ani nebudeš vědět která bije, až ti flojdi z URNY prolítnou francouzským oknem jako černý tarzani. Zašijou tě na tak dlouho, že z basy odbelháš rovnou do domova důchodců.”

Měl jsem sto chutí tomu hajzlovi jednu vrazit, ale měl jsem takovej blbej pocit viny, kterej mě uzemňoval. Tak jsem mu slíbil, že udělám všechno pro to, aby se to klonování a stroj času povedly.

Hned mi demonstroval, jak moc vážně to myslí. Ten zkumavkovej bastard měl stejný podpis jako já, vypadal navlas stejně a v bance si nás snadno spletli. Povedlo se mu odčerpat z konta citelnou částku a nakoupit tuny různejch krámů. Mikroskopy, počítače, lasery, odstředivky, trouby, laboratorní sklo. Knížek plnej kamion. Zablokoval tím sál v suterénu mojeho nóblovýho baráku a tím definitivně padly moje plány na pořádný domácí kino.

A tím to vlastně jen začalo. Patnáct melounů dal jako zálohu nějaký vědkyni, která měla to klonování uskutečnit. Docela pěkná ženská, odhadoval jsem jí tak na sedmadvacet, i když ve skutečnosti měla o pár let víc. Ona byla šéfová a já pan Podejtohleto. Měla pro mě tolik práce, že na další noční mejdany nebylo ani pomyšlení. Za ty prachy fakt dřela jako kůň a já jí pomáhal; s postranními úmysly – hodlal jsem jí sbalit.

Nebylo jiné volby. Ženskou, která mě komanduje a nedá mi, tu v baráku nesnesu. A jednou jsem se rozhod, že se do toho klonování opřu a moje slovo platí.

Když balíte vědkyni, nemůžete se pokoušet jí oblbnout kecičkama, jako nějakou pitomou buchtu. Je třeba počkat, až bude psychicky vyčerpaná z přemejšlení o chromozomech, telomerech a bílkovinách a potom jí nabídnout relaxační masáž.

Docentka Hilda byla nadprůměrná pichna.

„Jak to jde,” nadhodil jednou po návratu můj klon; šibalský výraz hyzdil můj krásnej ksicht na jeho zasraný lebzně, „sneseš se s docentkou?”

„Docela nám to s Hildou klape.”

Aby ne, byli jsme zrovna ve druhý fázi, to je to, co mě na dlouhodobých známostech tak baví. Štětky mě nudí, přeskakujou rovnou na konec fáze třetí.

„Je mi moc líto, že vůbec nemůžeš ven, abys nás neprozradil. Musíš se tu cejtit jako bys byl zpátky v lochu.”

„V lochu nebyla možnost poslat kosmonauta do černý díry. Když má člověk možnost takhle relaxovat, ani nemá potřebu se flákat venku.” Chvilku jsem počkal, než mu to dojde. Občas jsem trochu zabržděnej a klon není o nic geniálnější.

„Ty jí štěkáš do boudičky? Vy si to tu regulérně rozdáváte, zatímco já tam venku dřu jako barevnej? Máte makat na mojí výrobě, to je jediný na čem záleží, a kde je malej klon? Nikde! Shrnuto, podtrženo: Máte dělat děcko ze zkumavky a žádný jiný!”

„A ty si venku nestěžuješ, co? Mimochodem, za dva měsíce flastr skončí a já budu volnej. Nebudeš už muset tejrat pometlo. Zavřu tě do sklepa s tou študovanou nymfou a sám si budu jezdit do světa. Comprende?”

Klon něco zabručel a s výrazem dementního jezevce si zalez do svýho kutlochu. Marně jsem doufal, že konečně pochopil, kdo je tu šéf. A mě napadá, že váženej čtenář nemusí chápat, co jsou to ty moje fáze milostného soužití. V první fázi se děvčeti můj kašpárek ještě nezdá tak velkej. Druhá fáze je to divadlo a od holky to chce kus odvahy. No a ve třetí fázi už se jí zase nezdá tak velkej.

Nemusím vám asi vysvětlovat, že ačkoli jsem ten klon byl do mrtě já, docela se mi odcizil. Vůbec jsem toho hajzlíka neměl rád. Když mi vyved nějakou sviňárnu, bylo pro mě těžký uvěřit, že bych byl schopnej něco podobnýho udělat taky. A tvářit se přitom jako veterán armády spásy. To snad ne.

Dlouho jsem setrvával v tom bludu, co mi pověsil na nos, když poprvé přišel. Že jako bude chodit odpracovávat můj průser, protože je to konec konců smysl jeho existence. A mě to smysl dávalo, protože proč bych si jinak klona pořizoval?

Výsledek mojí naivity jsem obdržel jako úřední dopis do vlastních rukou. Prodloužili mi můj trest o dva roky. To je ve zkratce obsah celýho půlstránkovýho sdělení. Okamžitě jsem volal právníkovi a ten mi slíbil, že se na to podívá. Za ty prachy bych měl mít nějakýho Šalamouna, ale vypadal jako Špejbl a užitečnej mi byl stejně tak.

Když se večer vrátil klon, hned se začal přehrabovat v hromádce staré pošty a reklamních letáků na stolku. Viděl jsem do něj jak do hubený kozy. Konec konců nebyl o nic rafinovanější než já.

Potichu a zezadu jsem k němu přišel a houkl: „Už jsem to čet, neboj.”

Trhnul sebou a trapně se zašklebil mým vlastním obličejem. „A co jsi čet, moje já?”

Už dlouho mě sralo, jak s mým kukučem válí úlisný ksichty. O jeho debilním háru ani nemluvě.

Chytil jsem ho pod krkem a trochu s ním zatřás. „Proč se ti venku tak líbí, že chceš abych tu zůstal a bál se vylézt? Vím, že zametání to není. Jsi přece jako já!” Co bych na jeho místě měl za lubem já? Co v tom sakra je? „Máš venku ženskou ty svině! Místo toho abys poctivě napravoval mnou napáchané zlo, tak pigluješ… ty slečnu kurátorku z úřadu.” Došlo mi to pozdě, ale přece. „To nebyla namátková kontrola! Tys jí poslal, aby mě vyděsila a abych makal na tvojí výrobě, zatímco ty si budeš venku užívat.”

„Ale to je jediná možnost! Sám jsi měl nápad si mě poslat do minulosti, já jen dohlížím na to, abys udělal co je nutný! Jsem tvoje sebekázeň! Kdybych tě úskočně nepřinutil, nikdy bys malého klona ani stroj času dělat nezačal a realita by se zhroutila! Způsobil bys svou nezodpovědností konec světa!”

Měl vědět, že nesnáší, když se na něj řve. Že jsme stejný, on a já. Dal jsem mu koňara a pak takovej zvedák, že začal počítat andělíčky. Ležel na podlaze s ošklivě zlomeným nosem. To jsem taky tak měkkej?

Nechal jsem toho parchanta v suterénní laborce s docentkou. Vysvětlil jsem jí, že od masáží je tu ten hezkej, a ten co má nos jako květák je tu od práce. Když má tolik starostí o záchranu reality, ať si na tom maká. Aspoň má motivaci. Já mám rande se slečnou kurátorkou.

Ta na moje horší já už čekala a celá jako na jehlách se ptala, jestli „ten vůl sežral nastavovanou kaši”. „Jo, ten vůl má dost,” pronesl jsem významně. A protože v tom umím chodit, převzal jsem iniciativu a ujasnil si některá bílá místa z historie mýho soužití s pokrevním bratrem. Samozřejmě, že neodpracoval ani hodinu. Podplatil tuhle ďáblici, Miluška se jmenovala, a chodil do kasin a bordelů rozhazovat moje miliony.

Jenže Miluška chtěla víc. Tak z ní udělal svojí první dámu a stálo ho hodně kličkování, neskončit pod jejím chomoutem. Ten patetickej nekňuba! Je to prosťáček z budoucnosti, připomněl jsem si.

Upozornil jsem Milušku, že můj právník našel v tom sdělení od soudu nesrovnalosti. Blafoval jsem, ten trouba tam našel tak maximálně mušinec. Miluše zbledla jako rozzuřená chobotnice (to jste nevěděli, že chobotnice zbledne, když se naštve?). Najednou byla měkká a slizká stejně jako ten hlavonožec. „Miláčku,” glumovala na mě. „Byl to přece tvůj nápad!”

„Jak se tě zbavit,” odtušil jsem.

Napadlo mě pak, že jsem možná mohl ještě smočit brk v jejím inkoustu, ale ta chobotnice už mi stejně byla odporná. Moje docentka, to je správná žena.

Co z toho plyne za poučení? Kašlete na klonování, protože z toho mít radost nebudete. Klon je jako zrádný zrcadlo, ve kterým uvidíte, jaká dokážete bejt svině. Možná mě tahle sebereflexe naučila bejt lepší, ale za to zklamání to stopro nestálo.

Jarda Houdek

Několik slov o:

Autor této povídky je muž mnoha dovedností a kvalit. Ve svém madailonku uvedl že: „…je vůdcem Zarkonistické sekty, zpěvákem, malířem aktů, elektrikářem, spisovatelem, novinářem, básníkem, hercem a vůbec vším, čím chcete být.“ V posledních letech to ale u něho vyhrál další koníček (spíš pakůň) – fotografování. Bohužel (i) na úkor psaní sci-fi povídek.