KAM ČERT NEMŮŽE…

Člověk má čas od času v životě momenty, které by chtěl vrátit. Výběr střední školy, která ho pak nebaví, namlouvání dívky, která není nakonec ta pravá, koupě elektrospotřebičů, kdy po týdnu ceny klesnou řádově o tisíce korun nebo výběr jídla v restauraci, které žaludek nemusí přijmout za své.

Mohl bych s jistotou konstatovat, že se výčet všech omylů může stát jenom mně. Gympl mne nezaujal, Lenka, za kterou jsem slintal jak hladový bernardýn, byla sice lepých tvarů, ale slavná Xantipa jí nesahala ani po kotníky a o digitálním foťáku, co mi spolkl veškeré úspory, ani mluvit nebudu. Ke všemu včerejší večeře s rodiči mi způsobila takové noční střevní pochody, že jsem zaspal do práce. A zrovna dnes!

Omámeně jsem se vymotal z peřin. Sotva jsem viděl. Usnul jsem až ve tři hodiny ráno a nyní jsem se nemohl rozhodnout, jestli mám nejdřív jít do koupelny a pak se obléci nebo naopak. Jestli mi ujede autobus v půl, bude se mnou konec. Nestihnu schůzku se zákazníkem, Krákora se na mně s gustem sveze, strhne prémie, dá důtku – znáte to, když si na vás někdo zasedne. A já mu k tomu ještě dám skvělou příležitost.

V rychlosti jsem se oblékl, opláchl se v umyvadle a vzal okoralý rohlík. Už jsem se chystal odejít, když jsem si uvědomil, že nemám klíče. V kabátě nejsou, v kalhotách také ne, na botníku jsem je neviděl. Kde mohou být? Propadám panice a horečnatě uvažuji, kam jsem je včera večer položil.

Dopisní klapka ve dveřích se mírně pootevřela a žlutá obálka se zašustěním dopadla na podlahu předsíňové chodby. Nevěnoval jsem tomu velkou pozornost. Pídil jsem se v myšlenkách, kde mohou být klíče a obálku jsem bezmyšlenkovitě strčil do kapsy kabátu. Napadlo mne, jestli nejsou v zámku ve dveřích, kam jsem se ještě nepodíval – byly tam!

Téměř jsem je vytrhl i s vložkou, jak jsem spěchal a už se řítím po schodech dolů. Vybíhám na chodník, míjím popelnice a stíhám autobus, který je v dáli vidět na zastávce. Ač bývalý sportovec, nejsem v kondici a já se zoufalstvím vidím, jak se dveře zavírají, blinkr zastavuje projíždějící auta a červenobílá karosa mi ujíždí před nosem.

Sotva dechu popadám. Opírám se vyčerpaně o kolena, čůrky potu mi stékají po špičce nosu a mé jediné přání je být v práci. Kéž bych nezaspal! Teď bych seděl za svým stolem a připravoval se na jednání. Téměř jsem se rozplakal. Kdosi mne chtěl utěšit a poklepal mi na záda. Neměl jsem chuť se s někým vybavovat, avšak ten hlas!

„Je ti špatně Leopolde?“ zeptal se kdosi a já si byl téměř jistý, že to je Bruno. Můj kolega z kanceláře. „Jsi v pořádku?“ zeptal se mne ještě jednou. Je to Bruno! Ale co tu dělá?

Narovnal jsem se a mé překvapení se znásobilo. Nestál jsem na ulici u autobusové zastávky, ale ve své kanceláři. Bruno mne starostlivě pozoruje.

„Jestli se necítíš…“

„Ne. Ne, je mi dobře, jen jsem se…“ bylo to nadmíru podivné. Jak jsem se sem dostal? „Jen jsem se zamyslel,“ dokončil jsem větu, abych nevypadal úplně jako blázen.

Svlékl jsem baloňák a podíval se na hodinky. Kupodivu jsem v práci na čas. Ale jak jsem se zde najednou mohl ocitnout, když jsem byl ještě před malou chvilkou na druhém konci města?

Bruno vedle mne stál a pozoroval mě ostřížím zrakem. Ještě jednou jsem ho ujistil, že jsem v pořádku, že schůzku zvládnu, ale on mne zaskočil otázkou, jestli jsem mu přinesl jeho externí USB disk, který mi před týdnem půjčil domů. Chtěl po mně, abych dokončil jednu konstrukční část projektu, na kterém jsme spolu pracovali. Disk jsem přímo viděl před očima. Leží v kuchyni na stole připojený k notebooku.

V tom spěchu jsem na něj zapomněl. Honem jsem vymýšlel výmluvu, nějaké zdůvodnění, které mne zachrání od Brunovy popravy, a přitom jsem zoufale prohledával svůj kabát.

„Ty nosíš disky po kapsách?“ zeptal se mne podezíravě. Hleděl jsem mu do očí a nezmohl jsem se na slovo. Bruno byl nakvašený. Poznal, že ho nemám, a že se práce na projektu zdrží, což bylo nepříjemné pro nás pro oba. Avšak ke svému překvapení a jeho údivu jsem ze záhybů pláště vytáhl černou kovovou krabičku s vlajícím kabelem jako ocáskem. Brunovi se očividně ulevilo. Poplácal mne, tentokrát povzbudivě a šel si po svých.

Nechápal jsem to. Disk jsem v kabátu neměl, tím jsem si jist. Zhmotnil se mi v dlani. Jen tak, sám od sebe. Ucítil jsem ho a stačilo jen stisknout a uchopit jej pevně mezi prsty.

„Co se to děje?“ ptal jsem se sám sebe. Z myšlenek mne vyrušila recepční. Zákazník přišel o hodinu dřív. Spěchá. Zděsil jsem se. Nejsem připravený. Nemám vytištěné podklady, nic. Ach můj Bože, to je den!

Cestou do malé zasedací místnosti jsem maně přemítal, co všechno nemám, co bych potřeboval pro prezentaci a jak to celé vůbec zvládnu. Nevěřícně jsem pak listoval ve vytištěných podkladech, které kdosi dal na stůl ještě dříve, než jsme stačili přijít. O občerstvení, dataprojektoru nebo flipchartu ani nemluvě. Vzápětí začal koncert. Chrlil jsem data, grafy, ukazatele, trendy, portfolia, všechno. Na co jsem si vzpomněl, promítl dataprojektor na plátno. Na co jsem jen pomyslel, to mi prezentace vygenerovala. Na každou otázku jsem odpověděl jasnými čísly a tabulkami. Bylo to úžasné. Fantastické. Grandiózní, „ha, ha, ha!“ velkolepé!

Uvědomil jsem si, že vše, na co pomyslím, jakékoliv přání, po kterém zatoužím, se mi splní. Smlouva byla dojednána ještě ten den, splatil jsem svým kolegům dluhy i s úroky, přál si klimatizaci a zhmotnila se. Bruno mne pochválil za dokončení projektu a sám ředitel Krákora mi gratuloval za zrealizovanou lukrativní smlouvu. Stačilo jen pomyslet a za zády se mi v sevřené pěsti objevila nádherná kytice, bonboniéra, krabička cigaret nebo láhev drahého likéru.

Noční tmu prořízly ostrá světla mého BMW řady 7 s nadstandardní výbavou. Řízení je požitek. Dnešní den začal bídně, ale při pohledu na otevírající se vrata garáže mé velkolepé vily mohu prohlásit, že k dokonalosti chybí jen to jediné. Pořádná „baba“.

Vystupuji z vozu, otevírám dveře do vstupní haly a nahoře, opřená o zábradlí u schodů, oděná v lehké, průsvitné noční košilce na mne čeká nádherná playmate. Přesně jak jsem si představoval. Odhazuji kabát, zouvám boty – ehm – ostatní ani nebudu popisovat.

Druhý den ráno se kochám interiérem domu a líně sestupuji do přízemí. Vila je v bratru nádherná! Cestou uklízím boty a sbírám kabát, abych ho pověsil. Jak s ním manipuluji, vypadne z kapsy obálka. Vzpomínám si. Včera mi ji někdo hodil dopisní schránkou v bývalém činžovním bytě. Ani jsem ji nerozlepil.

Vytahuji z obálky dopis a čtu: Vážený pane, píše se v něm. Byl jste pro dnešní den vylosován, jako člověk, kterému se během čtyřiadvaceti hodin splní jakékoliv přání. Gratulujeme vám a doufáme, že svůj den splněných přání dokonale využijete. Hrklo ve mně.

Na schodech se objevila má nová přítelkyně. Při pohledu na její postavu se mi zatajil dech.

„Půjdeme nakupovat?“

„Co?“ vzpamatoval jsem se.

„No přece oblečení na zimu. Abych nemrzla! Abych nenastydla, ty můj čumáčku. Také potřebujeme nějaké jídlo, mohli bychom to sfouknout při jednom, ne?“ Ještě vyjmenovala na tucet potřebných a životně důležitých věcí, které jí chybí a odebrala se převléci.

V duchu jsem vyřkl přání, aby zmoudřela. Aby se vrátila a uvařila mi místo nakupování snídani. Ale ať jsem se snažil sebevíc, nic se nedělo. S hrůzou jsem pohlédl na hodiny. Časový limit mé výhry uplynul.

Odkudsi slyším zlomyslný smích, který se při pečlivém naslouchání mění ve vítr hučící za oknem. Před očima se mi mihl obraz kamenné sluje, kde po stěnách tančí rudé stíny ohňů, a vzduch je plný síry a čpavku. Do zrezivělého kotle plného jemných papírků s adresami lidí sahá bradavičnatá ruka.

„Tak kdopak je další na řadě…“ zaslechnu mezi šustěním lístků. Do matných chodeb se odráží satanův chraplavý chechot. Další oběť to má spočítané.

 

Dušan Hrazdíra

 



 

Několik slov o

 

I autor dnešní povídky se nám již představil ve svém prvním dílku Bublina.

Povídku Kam čert nemůže… můžeme zařadit mezi scifi anekdoty.

 

 

https://www.nevsedni-svet.cz/bublina/

http://www.lemurie.eu

 

 

Obr.: http://kam-cert-nemuze.webnode.cz/album/fotogalerie/a1182539236-734-2-gif2/