Kravata, banán, káva, kravata

Vyběhl jsem z domu s kravatou neuvázanou a banánem v ruce. Jako vždy pozdě. Nemám rád obleky, nenávidím kravaty. Pokaždé mi trvá aspoň hodinu, než se mi podaří uvázat tu ozdobnou oprátku pořádně. Mám prostě neohrabané prsty.

Schody jsem ani neseběhl, ale rovnou přeskočil všech osm najednou. Autobus už vyjížděl zpoza rohu ulice. Rozběhl jsem se tak rychle, jak jsem dokázal. Přijet pozdě, letěl bych z firmy jako sonda na Pluto.

Už půl roku dělám v jedné právnické společnosti. Banality jako vymáhání pohledávek a tak. Zvládla by to i necvičená opice. Dost často si říkám, jestli mělo vůbec smysl studovat, když mě zřejmě žádný kariérní postup v dohledné budoucnosti nečeká. Stejně mě tam mají jen kvůli naplnění limitů.

Autobus jsem doběhl a nastoupil zadními dveřmi. Musel jsem, přední část byla vyhrazená pro ty lepší. Sedl jsem si mezi sobě rovné, ale i ti na mě koukali podezřívavě. Většina z nich jela v pracovních uniformách s logem obchodního řetězce. Levná pracovní síla.

Na další zastávce naštěstí skoro všichni ze zadní části vystoupili a vydali se ke svým místům u pokladen. Víc místa pro mě. Roztáhl jsem se přes dvě sedadla a zakousl se do banánu, protože jsem ještě nesnídal. Vypadalo to na normální den. Od rána do večera v práci. Samé opovržlivé pohledy, hloupé poznámky a monotónní práce. Překlimatizovaná kancelář. Ta je na tom všem nejhorší.

Už mě to začínalo štvát, vážně štvát. Na čumily, kteří mě sledovali jako nějakou opici v ZOO po celou dobu, kdy jsem jedl svůj banán, jsem aplikoval nacvičený, spolehlivě fungující zabijácký pohled a dal se do vázání kravaty. Tahle zábava mi vystačila na zbytek cesty, během níž jsme se blížili k obrovské betonové džungli, kde místo stromů natahovaly své špičky k nebi mrakodrapy a kde namísto mravenců proudily davy uspěchaných lidí.

Když jsem vystupoval v přelidněné ulici, ještě jsem si zkontroloval pečlivě poslepu uvázanou kravatu. Byl jsem spokojen. Nebyla moc nakřivo.

Vydal jsem se tlačenicí směrem k mrakodrapu o pár bloků dál, kde jsem pracoval. Neměl jsem to úplně snadné se svými sto sedmdesáti kily. Však mi taky v práci říkali Pořízek. Mohl jsem dostat i horší přezdívku, kdyby se mě tak trochu nebáli. Ze stejného důvodu se mi dařilo i procpat se davem lidí spěchajících všemi směry. Kdyby ze mě neměli respekt a neudržovali si odstup, možná bych se do firmy nikdy nedostal včas. A někdo z nich by se možná už nedostal nikam.

Ve skutečnosti ale držím svoje nervy na uzdě. Snažím se. Ale dnes jsem naštvaně zavrčel na každého, kdo mi přišel do cesty. Vždyť to jejich chování se nedá vydržet. To by přece nezvládl nikdo. Pohledy, narážky, šeptání. Vtipy. Jak já nesnáším ty jejich vtipy!

Do budovy jsem vcházel s pětiminutovým předstihem a vědomím, že si ještě stihnu udělat kávu. Při průchodu halou jsem zaznamenal dva úšklebky. Denní průměr. Ve výtahu mrtvolné ticho. Tam si nikdy nikdo nic nedovolil.

Kanceláře. Dvě minuty k dobru. Zamířil jsem ke kávovaru a koutkem oka zahlédl, jak se blíží jeden z těch nejotravnějších. Byl jako moucha, kterou bych s chutí a bez problémů rozmáznul po stěně, jen kdyby nepatřil k většině.

„Ranní káva? Ale banánovou tady nemají,“ zasmál se tak nahlas, aby to slyšelo několik kolegů kolem nás. Měl jsem chuť mu nasadit kravatu. Tu zápasnickou. Výbuch vzteku jsem už zadržet nedokázal, tentokrát už ne.

„Copak si nemůžu ani v klidu udělat jedno podělaný kafe?! Zasraní antigorilisti! Všechny vás zažaluju!“

 

Ondřej Páleník

 


 

Několik slov o:

Autor začal povídky publikovat na webzinu MFantasy.cz, který nějaký čas vedl a organizoval zde literární soutěže O Dračí řád. Kromě toho jste na jeho povídky mohli narazit v e-zinu Na hraně nemožného, v Lemurii a ve steampunkové antologii Excelsior, gentlemani! Nejčastěji se jedná o fantasy, exkurs do sci-fi je spíše výjimkou.

 

http://www.straky.cz/katalog.aspx?Action=Book&BookID=237

www.lemurie.eu

 

 

Obr: http://famon.sk/novinky/kreativne-uzly-na-kravate/