Má Země dva měsíce? Dost možná je jich i šest!

Vnější planety naší sluneční soustavy se pyšní celým hejnem oběžnic. Mohou si je dovolit, jsou to skuteční obři. Od Marsu ke Slunci však měsíců ubývá. Mars má dva trpasličí průvodce, Země jednoho velkého; Venuše a Merkur se musí obejít úplně bez souputníků. Ve vesmíru si ale nemůžete být nikdy ničím jisti. A tak se svého času diskutovalo o tajemném (a neexistujícím) průvodci Venušině, spekulovalo o údajné záhadné povaze Marsových měsíců a na konec přišla na přetřes samotná Země.

Vše je závislé na tom jak definujeme Měsíc. Encyklopedie říká, že Měsíc, též přirozený satelit či přirozená družice  je kosmické těleso přirozeného původu pohybující se po oběžné dráze kolem jiného (většího) vesmírného tělesa, kterým může být planetatrpasličí planeta nebo planetka. Při této definici se nic nemění a Zemi zůstává jediný skutečný Měsíc. 

Nicméně kolem Země, ale i ostatních planet obíhá řada tak zvaných Kvazisatelitů, tedy dočasných měsíců, jenž jsou na přechodnou dobu zachyceny gravitační silou. Jen do gravitační sféry Země dnes náleží pět známých Kvazisatelitů  3753 Cruithne2002 AA292003 YN1072004 GU9 a 2010 SO16.

Kvazisatelit (anglickyQuasi-satellite, též „Quasi-satelit“, „téměř-satelit“, či „téměř-družice“) je objekt s 1:1 dráhovou rezonancí, přičemž zůstává blízko planety po dobu několika oběhů kolem Slunce.

Kvazisatelitu trvá jedna cesta kolem Slunce stejně jako planetě, ale jeho dráha má rozdílnou excentricitu (obvykle větší). Při pohledu z planety se dráha objektu jeví jako podlouhlá retrográdní smyčka okolo planety. Na rozdíl od „plnohodnotných“ satelitů, dráhy kvazisatelitů leží mimo Hillovu sféru, a jsou nestabilní. Během času mají sklon vyvinout se do jiných typů resonantního pohybu, kde už nemusí zůstat v sousedství planety, ale mohou se s časem vrátit na původní či podobnou dráhu jako kvazisatelit atd. Jiné typy dráhy s 1:1 rezonancí s planetou, obsahují podkovové a pulčí dráhy kolem libračních center, ale objekty na těchto drahách nezůstávají blízko zeměpisné délky planety mnoho orbitů okolo Slunce. Objekty s podkovovou dráhou jsou známy pro občasnou změnu dráhy na relativně krátkou kvazisatelitní, a jsou s nimi občas zaměňovány.

3753 Cruithne

Největší z těchto asteroidů – nese jméno Cruithne – dosahuje velikosti zhruba pěti kilometrů. Kolem Země a Slunce obíhá na dráze tvarem připomínající podkovu. Jeden jeho oběh trvá dlouhých 770 let a každých 385 let se ocitá v bodě, kdy je Zemi nejblíže – tedy vzdálenosti 15 milionů kilometrů. Naposledy se tak přiblížil v roce 1900, další podobné přiblížení tedy přijde až v roce 2285. Ale vědci již také spočítali, že ho za 6000 let čeká zánik – dojde ke srážce s Venuší. Další měsíce jsou menší, jejich velikost se pohybuje kolem jednoho kilometru. Také jejich oběžné dráhy jsou dosti komplikované.

Záhadný J002E3

Celý příběh začal třetího září roku 2002, kdy si amatérský pozorovatel, Američan Bill Yeung, všimnul drobné hvězdičky v souhvězdí Ryb. Měla 16. velikost a na snímcích pořízených CCD kamerou připojenou k půlmetrovému dalekohledu se rychle pohybovala směrem na severovýchod. Šťastný objevitel neváhal a zprávu o zvláštním objektu poslal e-mailem do planetkového centra v Cambridge (známé Minor Planet Center), kde ho zařadili mezi potenciální blízkozemní tělesa s provizorním označením J002E3. Po několika dnech dalšího pozorování se však ukázalo, že se jedná o skutečně netradiční událost: TO se nepohybovalo kolem Slunce, nýbrž kolem Země, navíc po velmi vzdálené dráze s periodou oběhu kolem padesáti dní! Viz přiložená animace zhotovená Bradley Timersonem 12. září 2002. 

Ilustrační foto...Na první pohled bylo hodně pravděpodobné, že se jedná o standardní “kosmické smetí” — vyhořelou nosnou raketu či větší družici. Háček byl ale v tom, že se alespoň z počátku nepodařilo zjistit, o co se skutečně jedná. Experti těleso J002E3 s žádnou vesmírnou observatoří neztotožnili, přesná měření jasnosti pak neukázala ani markantní změny jasnosti, které by se u kovového, válcového předmětu (tj. rakety) bezesporu objevily. Přesto všechno guru současné planetkové astronomie, Brian G. Marsden, i nadále tvrdil: “Šance, že se jedná o přirozený satelit, je skutečně hodně malá. To, že se ho dosud nepodařilo identifikovat ještě neznamená, že nepochází ze Země. Navíc. Pokud by kolem Země obíhal delší dobu, nejspíš by už dávno uvízl v síti robotizovaných dalekohledů, které každou noc prohledávají oblohu.

Mohlo se tedy za J002E3 ukrývat létající talíř? “Pokud ano,” komentoval tuto va-riantu Paul Chodas z Jet Propulsion La-bo-ratory, “pak to musí být hodně špatní piloti. J002E3 se totiž ocitnulo na chaotické dráze. Obíhá kolem Země s periodou kolem 48 dní, přičemž se ocitne jak uvnitř dráhy Měsíce tak i ve vzdálenosti dvakrát větší…” Dráha se navíc — pod vlivem Slunce a Měsíce — neustále mění. Řada “odborníků” přesto spekulovala, že by se mohlo jednat o miniplanetku s průměrem kolem třiceti metrů, která náhodou uvízla v gravitační síti naší planety. 

Oříšek se podařilo nalousknout dvanáctého září, kdy astronomové z Arizonské univerzity pořídili spektrum zvláštního objektu.“Barevné podání se podobá bílému oxidu titaničitému, který je součástí barevného nátěru používaného NASA před třiceti roky k úpravě povrchu raket Saturn,” vyřkl klíčový ortel Calr Hergenrother.

Jenže, kde se celou tu dobu J002E3 ukrývalo? A o jaký pozemský předmět se konkrétně jedná? Je zřejmé, že se J002E3 v minulých rocích pohybovalo na dráze kolem Slunce. Astronomové přitom zjistili, že se ze Země nejspíš vydalo na počátku roku 1971, pak asi třicetkrát oblétlo Slunce, aby se pak opět usadilo na dráze kolem Země. Opět se ptáme: co se za objektem ukrývá?

Třicátého prvního ledna 1971 odstartovala z Floridy raketa Saturn V s trojicí kosmoplavců Al Shepardem, Ed Mitchellem a Stuartem Roosou. První dva nosné stupně obří rakety po vyčerpání paliva shořely v zemské atmosféře. Třetí část, nádrž S-IVB a raketový motor, však měla za úkol udělit lunárnímu modulu Apolla 14 nezbytný impuls k cestě na Měsíc. Spolu s nimi letěla i již nepotřebná raketa… Háček je ovšem v tom, že se podle plánu zřítila na Měsíc! Odborníci totiž tímto způsobem vyráběli umělá měsícetřesení, která pak sledovali prostřednictvím několika seismografů. Stejně tak dopadl i lunární modul Antares (další užitečná data pro geology). Naopak velitelský modul Hawk donesl posádku zpátky na Zemi. Z Apolla 14, které je nejpravděpodobnějším kandidátem na tajemné těleso, tedy nechybí žádný větší kus. “S velmi malou pravděpodobností by se snad mohlo jednat o je-den z panelů na spojovacím tunelu,” komentoval závěr Paul Chodas. “I když to by nebyl tak jasný objekt.” Třetí nosný stupeň S-IVB a také čtveřice rozevřených spojovacích panelů, si můžete prohlédnout na přiloženém snímku.

 

Ilustrační foto...
Výprava Apolla 14 tedy za “nový Měsíc” nejspíš nemůže. Ve hře tak zůstává druhá možnost: Třetí stupeň z Apolla 12, který na Měsíc nespadnul. Když ho posádka 15. listopadu 1969 oddělila od zbytku rakety, byl již prakticky bez pohonných hmot. Jakmile se ocitl v bezpečné vzdálenosti, zažehlo řídící středisko naposledy jeho motory, aby ho tímto způsobem poslali na dráhu do pekel. Došlo však k chybě: manévr trval příliš dlouhou a S-IVB se vydal na cestu ke Slunci. Tu a tam se přitom ocitne tak blízko kolem u Země a Měsíce, že by se za jistých okolností mohl opět vrátit. Tato varianta je však zatím stále ještě hodně spekulativní a podpořit (nebo naopak vyvrátit) ji mohou pouze další pozorování.

Každopádně je zřejmé, že nová ozdoba naší planety nebude mít dlouhého trvání. V červnu příštího roku se J002E3 opět vydá na cestu kolem Slunce, aby se za tři desetiletí zase vrátilo. Možná se tehdy stane navštěvovanou historickou atrakcí a nebo bude opět prohlášena za nový měsíc Země. Škoda jen, že umělý.

Zdroje: Wikipedia, Spirit, InAstroNoviny,