Marionety od Merlina

„Cítíte se osamělí? Nezoufejte. Firma Merlin Vám dodá společnici podle vašeho přání až do soukromí. Diskrétnost zaručena,“ hlásala barevná reklama nad vchodem třípatrové budovy.

Marek přešlápl nerozhodně na místě, ale pak si dodal odvahy a vstoupil otáčivými dveřmi do rozměrného prodejního prostoru.

Postarší, asi padesátiletý, plešatý muž vstal z křesla a položil ruce porostlé zrzavými chloupky na skleněnou desku pultu. „Čím mohu sloužit?“

Marek zvědavě zabloudil očima k vystaveným exponátům a pak pohlédl na prodavače. „Rád bych si u vás objednal feminu.“

Muž za pultem si zamnul ruce. „Vítám vaše rozhodnutí, pane. Je mi ctí nabídnout vám opravdu pestrý sortiment našeho zboží,“ rozmáchl se, ve snaze obsáhnout objemný prodejní prostor se zasklenými vitrínami, z nichž se na zákazníky usmívaly postavy žen, lišící se výškou, barvou pleti i vlasů. „Nebo snad máte delikátnější přání?“ přimhouřil oči obchodník.

Bylo na něm vidět, že by mu prodal cokoliv, jen aby opět zčásti ukojil věčný hlad zámožných.

Marek zaváhal, pak ale sáhl do náprsní kapsy saka, opatrně z něj vytáhl postříbřený disk v pouzdru a položil jej před prodavače na pult.

Kompletní vzpomínky Agnes si nechal nahrát ještě v době, kdy mu bylo jasné, že její život spěje k neodvratnému konci. Poprvé jej použil několik týdnů po kremaci, ale rozhovory s replikou paměti ženy mu přes počítačový syntetizér připadaly příliš neosobní. Teprve o něco později, když ve městě spatřil prvé feminy, ho napadlo, že by Agnes mohl získat zpět v přibližně stejné podobě.

Vytrhl se ze vzpomínek a pohlédl na trpělivého prodavače. „Jednalo by se o repliku mé ženy.“

Muž pokýval účastně hlavou. “Je to sice poněkud neobvyklé přání, ale uděláme, co bude v našich silách. Záloha se platí předem ve výši jedné poloviny.“

„Kolik to dělá?“

„Deset tisíc euro.“

Marek přikývl, sáhl pro peněženku a vysázel v bankovkách požadovaný obnos před muže.

Prodavač spokojeně zamručel, vystavil Markovi účet a zmizel za plentou. Když se za chvíli vrátil, podával mu disk zpět.

„Kdy se mám zastavit?“

„Nemusíte se obtěžovat, feminu vám dopravíme až domů. Stačí, když mi zde necháte svoji adresu,“ podotkl suše, a když mu Marek vypsal místo bydliště a připojil podpis na kupní smlouvu, úslužně se uklonil.

„Replika bude hotová do jednoho měsíce. Věřím, že budete spokojen.“

Marek se obrátil, vyšel ven z obchodu a na ulici vydechl úlevou. Byl rád, že se nemusel muži zpovídat z delikátní záležitosti a pitvat stále bolestnou minulost. Návštěva obchodu ho přivedla do optimističtější nálady. Byl jen zvědav, jak si Merlinova společnost s jeho diskrétním přáním poradí.

* * *

Prodavač si nevymýšlel. Femina vypadala přesně tak, jak si Agnes naposledy vtiskl do paměti. Štíhlou postavu ji obepínaly přiléhavé jednodílné šaty na ramínkách a labutí šíji ukončovala hlava s pravidelným oválem obličeje a modrýma očima. Blond vlasy vyčesané nahoru a stažené na temeni ozdobnou sponou jen zvýrazňovaly její antický půvab.

Opatrně ji vzal do náruče a usadil ji do křesla. Zavzpomínal na večery strávené s Agnes u sklenky červeného vína a pak…ne, neuměl si představit, že by femina byla schopná, kromě jednoduchých rozhovorů a úklidu domácnosti, ještě příjemnějších činností. Sklonil se k ní a na zátylku pod vlasy nasahal spínač. Nedočkavě jej stiskl a ustoupil o pár kroků zpět. Chvíli se nedělo nic, pak se ale nesmírně pomalu, že to stěží postřehl, marioneta pohnula. Nechápavě se rozhlédla kolem, upřela užaslý pohled na Marka a zvolna se zvedla z křesla. Udělala pár nejistých kroků, přistoupila k němu a objala ho.

Marek se objetí nebránil, ale přesto nedokázal potlačit myšlenku na to, že se ho dotýká plastikové tělo s termoregulací, nastavenou na tělesnou teplotu.

Agnes ho pohladila dlaní po skráni. „Byla jsem dlouho pryč?“

Markovi neušlo, že jí hlas trochu zakolísal, jak procesor vylaďoval zabarvení a frekvenci řeči.

„Dlouho, hodně dlouho,“ odpověděl, hledě upřeně na feminu. Společnost Mechanic robots from the links odvedla skutečně precizní práci. Nechybělo jí dokonce ani mateřské znaménko, které měla skutečná Agnes na pravé tváři.

„Stýskalo se ti?“ zeptala se ho a začala mu rozepínat knoflíky na košili.

Markovi vyhrkly slzy do očí. Toužil po skutečné Agnes, ale nemohl snést pomyšlení na to, že by se měl za chvíli milovat s umělým tělem. Odstrčil jí nenechavé ruce.

Vyčítavě na něj pohlédla. „Nemusíme se milovat, když nechceš. Mohlo mě napadnout, že si

mezitím, co jsem byla v nemocnici, najdeš jinou.“

Marek zatnul zuby. Nevěděl, jak jí má vysvětlit, že není tou ženou, za jakou se považuje, že nestojí o sex s oživenou figurínou, ale jen o její společnost. Uvědomil si, že kdyby jí řekl pravdu, mohla by zkratovat. Proto ji také Merlinovi zaměstnanci odstranili schopnost sebereflexe, napadlo ho. Jinak by už určitě poznala, že jí v hrudi nebije srdce. Přemýšlel, co jí má odpovědět. „Ne tak to není,“ řekl po krátkém uvažování. „Jen si nemůžu zvyknout na tak náhlé shledání. Dej mi ještě čas, “ přistoupil na pravidla, uvedená v návodu k používání feminy.

Změřila si ho podezíravým pohledem, ale pak se spokojila s odůvodněním chladného přivítání, a odešla do kuchyně připravit večeři.

* * *

Jakmile se Marek vrátil z práce domů, zamířil k poštovní schránce. Byla to víceméně zaběhnutá zvyklost – kdo by mu ostatně také psal, když s výjimkou Richarda nemá žádné přátele – ale tentokrát schránka skrývala neznámý obsah. Otevřel ji, vyndal malý balíček, a když vešel do předsíně, strhl ze zásilky pečeť a rozbalil ji. Obsahovala přeložený list papíru a kompaktní disk bez označení. To ho překvapilo. Dychtivě rozevřel přeložený list papíru. Poznával drobné a úhledné písmo Richarda a vytušil, proč mu Richard poslal dopis poštou. Obsahoval zřejmě přísně důvěrné sdělení, a proto zvolil archaický způsob komunikace. Zrovna si sedal do křesla, když z vedlejší místnosti přispěchala Agnes, oblečená do vycházkového obleku. „Ahoj,“ sklonila se a políbila ho na vlasy. Pak se narovnala a pohlédla na dopis. „Kdo ti píše?“

„Richard.“ pronesl stroze a vzhlédl s povzdechem k andělskému stvoření. Stále si ještě

nemohl zvyknout na to, že ode dneška je jeho samota minulostí, soukromí rovněž, a že účty už nebude skládat jen sám sobě.

„Miláčku, skočím ještě něco nakoupit. Tak se tu zatím opatruj,“ řekla něžně, a když za ní

zaklaply dveře, začetl se do krátkého vzkazu.

 

„Marku.

Záznam nikomu neukazuj a uschovej ho na bezpečné místo. Kdyby se mi něco stalo, předej ho policii. Tuším, že mě sledují a tak jsem se rozhodl poslat ti ho. Hodně odvahy.“

R.D.     

                                                                                                                                                                               

Marka tajemný tón vzkazu zneklidnil. Kdo může Richarda sledovat? A proč? Nedočkavě vzal kompakt do ruky, vsunul jej do kolébky přehrávače a zapnul video. Obrazovku vyplnilo šedé zrnění, ale za chvíli naskočil obraz a zvuk.

Hleděl jako omámený na sklepní místnost, na obnaženou feminu, připoutanou k dvěma trámům ve tvaru X. Zazmítala se, ale kovové náramky poutající její končetiny k trámům, vězely hluboko zapuštěné do dřeva. Netrvalo dlouho a v místnosti se objevil nahý muž. Marek nemohl přehlédnout, jak k ní násilník přistoupil neurvale se jí, navzdory hlasitému protestu, zmocnil. Následující sled obrazů, výkřiky, pláč ženy mu rozleptali klid docela, se srdcem tepoucím v hrdle přihlížel, jak muž opouští místnost a na jeho místo nastupuje další. S maskami na obličejích se na ní střídali a plenili jí. Teprve srdceryvný nářek znásilňované v něm rozezněl struny strachu. Ne, to přece není možné! Marionety přece nikdy nepláčí!

Vzpíral se uvěřit, že pohlíží na kratochvíli násilnických a poživačných omezenců, a na utrpení skutečné ženy z masa a krve.

„Drž a nevzpouzej se, okřikl ji jeden z nich, vyťal jí políček a v Markovi zatrnulo. Dobře poznával ten hlas. Hlas z náměstí Ekologické rovnováhy, pronášející plamenné projevy k davu mužů. Teď už nepochyboval, koho má na obrazovce před sebou. S největší pravděpodobností to byli členové městské rady. A věděl teď také, že ve městě žijí ženy. Možná pár posledních žen, které přežily pandemii, a které podplacení lékaři nestoudně prohlásily za mrtvé. Nepochyboval, že jim jsou teď vydané na milost a nemilost. Zaťal zuby a praštil pěstí vztekle do stolu. Skutečnost, jak to obvykle bývá, smetla naráz veškeré pochyby, které měl.

Otřesen nechutnou podívanou vstal, vypnul přehrávač, disk vložil do nepromokavého obalu a ukryl jej ve vodní nádržce na záchodě. Teď už naprosto chápal Richardovo počínání a dokázal si živě představit, co asi prožívá. Pokud už pachatelé vědí, co vlastní… Ne, raději nechtěl domyslet, jak by skončil. Veškeré pátrání by pochopitelně nemělo smysl, neboť z databáze obyvatel města by získal informaci, že člověk se jménem Richard S. se nikdy nenarodil. A známí neexistujícího pana S? Stali by se oběťmi málo pravděpodobné nehody. Docela dobře by to obstaral opilý řidič, který usedl za volant elektromobilu. Uvědomil si, že ztracený klid nezíská zpět, dokud…Přemýšlel, co má udělat, jak se rozhodnout, aby zaplašil tu tmavou stvůru strachu, která se mu usadila na hrudi. V pondělí má jít zase do práce. Neuměl si představit, jak naprosto klidný a s úsměvem na rtech obsluhuje výrobní linku. Vždycky na něm všechno poznali, nikdy ve svůj prospěch nedokázal nasadit přetvářku. A pak…konfidenti mohli být i tam.

* * *

Bouchnutí dveří ho probralo ze spánku. Ještě se ani nestačil zorientovat, kde se nachází – sen jej utlumil natolik, že procital s vědomím jeho šíleného pokračování – a pokoj se začal hemžit postavami v černých uniformách. Zaslechl pár úsečných příkazů, ale to už ho zvedli z postele. „Dělej, obleč se.“

„Co chcete? Co to má znamenat? Nic jsem neprovedl!“ Hraná grimasa překvapení, smíšeného se vztekem se mu nedařila.

„Nehraj tu komedii a nezdržuj,“ pronesl jeden z nich, vyšší elegán s vyholenou tváří. Marek je otipoval ani ne na třicet.

Rozespalý se nechápavě rozhlédl kolem, ale Agnes v pokoji nebyla. Strach mu sevřel útroby tak, že byl sotva schopný nasoukat se do kalhot. Sotva si oblékl košili a sako, zacvakly mu na zápěstích pouta.

„To…to je nějakej omyl, pánové“ poznání reality jej ochromilo silněji, než byl ochoten si připustit.

„Buď zticha. Všechno se včas dozvíš,“ pronesl další z mužů a postrčil Marka ke dveřím dodávky zaparkované na rohu ulice U jilmů. Sestoupili s ním po schodišti a na ulici ho naložili do zamřížovaného nákladního prostoru dodávky bez poznávací značky. Motor tiše naskočil a vůz se dal do pohybu. Hlavou mu letěly události posledních dnů, nenacházel žádný záchytný bod, o který by se mohl opřít, který by mu napověděl, kde udělal chybu. Ledaže…by Richarda mučili a on nevydržel a přiznal se, co a komu odeslal. Jiné vysvětlení nenacházel, ale to nyní už bylo zbytečné. Co bude dál? Co s ním zamýšlejí? Snažil se potlačit strach svírají mu hruď, ale tolik potřebný klid nenacházel. V duchu si připravoval, co řekne vyšetřujícímu policistovi, aby nepocítil tvrdou a trestající ruku zákona. Vzpomněl si co mu říkal šeptem kolega ve sklárně. „Ty nevěříš? Mlčením se nikdo nespasí, prý trýzní zajaté elektrickým proudem, dokud neupadnou do bezvědomí.“ Znovu se mu vybavil odlehlý kout tovární haly s vypnutou linkou a Ambrosia, jenž se polekaně rozhlížel kolen, zda se někdo nepotlouká kolem.

Zvuk slabě skřípějících brzd ho vrátil do přítomnosti. Dveře dodávky se hlučně odsunuly stranou a paže uniformovaného statného muže ho uchopily za předloktí a prudce ho vytáhly ze zamřížovaného prostoru vozidla. Polekaně se rozhlédl kolem.

Z  kupole města se na zem začal snášet pravidelný, lehký déšť, a když zaostřil zrak, zjistil, že stojí přímo před budovou Ministerstva Spravedlnosti. Bíle omítnuté stěny vysoké budovy s kašírovanými chrliči vody na sloupech gotické masivní brány se před ním tyčily do výše jako varovné memento.

Policista podržel dálkový ovladač před sebou, zmáčkl jedno z tlačítek, a křídla brány se začala pozvolna otevírat.

Marek v sobě nedokázal potlačit pocit, že dovnitř vchází poprvé a zároveň naposledy. Muži s ním vystoupaly po mramorových schodech do prvého patra a zastavili se před jednou z kanceláří.

„Tak jdeme,“ postrčil ho jeden z mužů a dostrkal ho necitlivě dovnitř.

Výslechová kancelář poručíka Hermana byla zařízena s příslovečnou vojenskou strohostí. Místnosti dominoval dlouhý polokruhový stůl s terminálem a výsostným znakem městského státu na stěně. Jinak byla výslechová místnost až na jedinou dřevěnou židli před stolem prázdná.

Ztěžka se na ní posadil a upřel pohled na asi padesátiletého, tmavovlasého muže v černé uniformě s distinkcemi poručíka na ramenech.

Důstojník převzal od strážného jeho p-kartu a vsunul ji do štěrbiny terminálu a několika lehkými stisky na klávesnici si vyvolal Markovy záznamy. Pak zvedl hlavu od spisů na pracovním stole a očima dal stráži znamení. Za Markovými zády se zabouchly dveře, poručík zkřížil ruce na prsou a monotónním hlasem začal číst údaje z monitoru: „Marek Kirstner, bytem v ulici Přírodní obrody číslo popisné tři, stáří třicet dva let, v současné době zaměstnán jako sklář u cechu městských sklářů. Vdovec, zdravotní stav dobrý.“ Poručík odrecitoval údaje a pohlédl na Marka. „Souhlasí?“

Marek potřásl hlavou. Nudný formalismus ho unavoval a navíc stále čekal na důvod svého zatčení „Z čeho mě obviňujete?“

Vyšetřovatel si odkašlal a umlčel ho energickým posunkem ruky. „Otázky tady kladu já. Ty na ně budeš jen odpovídat.“ Arogance v hlase se nedala přeslechnout.

„Marku Kirstnere, jsi obžalován ze spiknutí, z podvracení městské moci a z přípravy sabotáže. Dost na to, abys dostal trest smrti. Můžeš mi k tomu něco říct?“

Marek cítil, jak mu ledová ruka sevřela srdce. Stáhl se do sebe a přiškrceně řekl: “ale to je nesmysl, bohapustá insinuace! Téměř už vykřikl. „Nic takového jsem neprovedl.“

Vyšetřovatel se sarkasticky pousmál. „Podívej, zapírání nemá žádný smysl. Mám na tebe dost důkazů, abych tě usvědčil. Rád bych jen znal důvod, který tě vedl k tak nesmyslné činnosti. Víš přece, že útěk z města je přece naprosto vyloučený, a že….“

Marek muže přestal vnímat. Rozpomněl se na internetové titulky, které nedávno četl: Nesmyslný pokus o útěk recidivisty skončil na stěně silového pole, viník svůj zoufalý čin zaplatil životem.

“vedl jsi přece slušný život, máš dobře placené zaměstnání. Můžeš mi to nějak vysvětlit?“

„Já ale opravdu o žádném spiknutí nic nevím,“ odpověděl bezradně. „S žádnými lidmi jsem spiknutí nepřipravoval. Normálně jsem chodil do zaměstnání a pak zase jen domů. Práce byla natolik náročná, že bych ani neměl čas takové věci vymýšlet, natož je provádět. Proč mi sakra nechcete věřit!? Občas jsem si zašel s pár známými jen na několik skleniček vína, ale to bylo taky asi tak všechno. A že bych slyšel nějaké povídačky od lidí na ulici je čirý nesmysl. Dobře víte, že se teď lidé bojí více než kdy jindy,“ připomněl muži v uniformě nedávnou policejní akci, která potlačila začínající stávku dělníků v samém zárodku. Snažil se přitom, aby jeho hlas zněl vyrovnaně, leč když pohlédl na své ruce, viděl, jak se mu třesou. Ne a ne je ovládnout.

„Krásně se poslouchají ty tvé báchorky o počestnosti a pracovitosti,“ pronesl samolibě a luskl prsty.

Místností se rozlehl známý hlas. „…aby potraviny nedostávali muži na příděl, aby naší svobodu nikdo neomezoval. Když budeme dobře organizovaní, dokážeme je svrhnout,“ naslouchal s rostoucí hrůzou vlastnímu hlasu.

Vyšetřovatel na něj upřel zdrcující pohled. „Už jen ta nahrávka tě usvědčuje. Chceš ještě zapírat?“

Marek zůstal sedět jako přimrazený. Nikdy jsem nic takového jsem neříkal. Ta slova jsou vytržená z kontextu a poskládaná tak, aby mě mohli obvinit, uvědomil si s rostoucí tísní.

„Co říkáš, je tak chabé ospravedlnění, že neobstojí před žádným soudem,“ pronesl poručík. „Kdo by měl prosím tě zájem na tvém křivém obvinění? Pokud vím, tak nemáš žádné nepřátele. Informovali jsme se na tebe i u cechu sklářů. Ten tě považuje za dobrého a pracovitého člověka.“

Marek naprázdno polkl. Zaváhal, zda má vyšetřovateli prozradit, co ví. Horší to snad už ani být nemůže, uvědomil si a rozhodl se říci všechno. „Mám schovaný záznam, který usvědčuje některé lidi ve městě ze zločinů.“ Zpozoroval, jak přísný výraz poručíka přechází v údiv. „Ale? A kde se má údajně ten kompromitující materiál nacházet, mladý muži?“

„U mě doma. V záchodové nádržce.“

„Nelži Kirstnere. Celý byt jsme prohledali, ale nic takového tam nebylo.“

Markovi úlekem vynechalo srdce. „Ale to není možné, vždyť ještě včera…,“

Poručík mávl netrpělivě rukou. „Pokud chceš průběh vyšetřování oddalovat, bude to soud posuzovat za přitěžující okolnost. Vezmi to laskavě na vědomí. Už teď máme k dispozici nahrané záznamy od tvé feminy. Naprosto jasně tě usvědčují.“

Sdělení ho bolestně zasáhlo, nevěřícně pohlédl na vyšetřovatele.

„Tos nevěděl?“ zeptal se ironicky poručík. „Jen naivní člověk si může myslet, že feminy jsou jen náhražkou žen. Pro nás však vykonávají nepostradatelné služby.“

„Strach ho stiskl tak silně, že už nebyl schopen říci jediné slovo. Slova tu ostatně byla zbytečná. Poručík znal celou pravdu nezlomně a Marek pochyboval, že by mu ji vyvrátil.

Rezignovaně svěsil hlavu.

Vyšetřovatel sáhl na tlačítko zvonku, a když do místnosti vešla stráž, poručil: „odveďte ho.“

* * *

Soud proběhl rychle a – jak si Marek záhy uvědomil – podle předem připraveného scénáře. Zachmuřený soudce v taláru zkrátil přelíčení jen na nezbytně nutnou dobu a vyslechl pouze advokáta ex offo, kterého mu přidělili. Žádní svědkové jeho údajné podvratné činnosti, nikdo, kdo by v jeho případu přišli a svědčili v jeho prospěch. Ostatně on sám průběh přelíčení příliš nevnímal, injekce, kterou mu před příchodem do soudní síně píchli, ho otupila v úvahách, a tak tam jen strnule seděl a tupě zíral před sebe na němě se pohybující se ústa muže v taláru. Vzpamatoval se, až když mu kdosi stiskl rameno.

Pohlédl vzhůru na advokáta, a když spatřil jeho posunek, upřel zakalený zrak na vyčkávajícího soudce.

„Opakuji. Obžalovaný Marku Kirstnere. Chcete říci něco na svoji obhajobu?“

Marek zavrtěl hlavou a soudce sáhl po zvonku. „Přelíčení je ukončeno. Porota se před vynesením rozsudku poradí. Vyčkejte prosím na svých místech.“

Porota zmizela na chvíli v postranní místnosti, a když se vrátila, všichni přítomní včetně Marka povstali. V místnosti se rozhostilo zlověstné ticho.

„Na základě předložených důkazů a po výslechu svědků porota dospěla k závěru, že obžalovaný Marek Kirstner je vinný ve všech bodech obžaloby a odsuzuje se proto k trestu smrti. Rozsudek bude vykonán podle platných předpisů a bez zbytečných průtahů…“

Marek přestal vnímat nemilosrdně tepající slova a sklonil hlavu. Jiní by na jeho místě pocítili nepoznanou hrůzu, ale on jen odevzdaně stál a vyčkával. Připadalo mu, že je jen pouhým divákem divadelního představení, kde ortel nad hercem ukončil další dějství. Nepociťoval nic jiného než bezbřehou apatii.

Když se porota vzdálila a jeho paží se chopila soudní stráž, nechal se zvolna odvádět do vzdálené místnosti v budově, kde už na něj čekal popravčí se smrtící injekcí.

* * *

Zprvu to byl jen vzdálený pocit čehosi, co ani nedokázal pojmenovat. Uvědomoval si jen vzdálený šum hlasů. Post mortem, uvědomil si najednou s hrůzou. Mám být přece po smrti, problesklo mu vědomím. Takhle tedy vypadá nic? Peklo nebo nebe? Obklopovala ho všudypřítomná tma, znovu zaslechl ten vzdálený šum hlasů, které nedokázal určit, komu vlastně patří. Nejprve se pokusil pohnout levou a pak i pravou paží, ale jeho povely končily opět jen v jeho hlavě. Jakoby paže ani ostatní údy neměl, jen hlavu a v ní jeho vlastní vědomí, které ho ubezpečovalo, že konec ještě nenastal, že žije. Pak si náhle uvědomil další podivný stav. Když se chtěl instinktivně nadechnout, zjistil, že vlastně ani žádný vzduch nepotřebuje a to ho již šokovalo úplně. Tma se však začala postupně rozestupovat, a když se mu podařilo rozlepit víčka ztěžklá dlouhým spánkem, proniklo mu do očí denní světlo. Překvapeně zamrkal – jediná činnost, kterou se mu zatím podařilo zvládnout – a pohlédl před sebe. Obraz, který se mu naskytl, jeho zmatek ještě víc znásobil. Zjistil, že se nachází v rozměrném prostoru s mužem, kterého dobře znal.

„Pamatuješ se na mě?“ dolehla k němu slova a muž k němu přistoupil blíž a Marek si uvědomil, že toho muže odněkud zná. Zapátral v paměti odkud a pak…ne to není možný!, vzpíral se uvěřit záblesku poznání. Ubezpečoval se, že si něco namlouvá, že prožívá jakousi snovou situaci, ale ten muž se mu nezdál. Byl to prodavač, u něhož si objednával výrobu Agnes…

„Zkus opatrně pohnout hlavou,“ požádal ho a Marek tak opatrně učinil. Měl přitom pocit, jako by ovládal nějaký cizí mechanismus a ne vlastní tělo.

„V pořádku. Každý začátek je těžký, ale postupně si zvykneš,“ dodal muž a vzdálil se.

Marek se pokusil pohnout znovu rukama a pokrčit koleno, ale opět bez výsledku. Jako by ho uzavřely do tvrdé, nepoddajné krusty, která ho pevně svírá. Na jednu stranu se dostavila úleva, že žije, ale poznání nové skutečnosti, ho ohromilo. Během té krátké chvíle pochopil celou pravdu o původu femin a také to, že až bude moci sklonit hlavu níž, spatří pod tenkou látkou svých lehkých letních šatů rýsující se bradavky silikonových ňader a trojúhelník ochlupeného klínu. Pocítil nesmírnou lítost nad svým osudem, a kdyby mohl, rozplakal by se.

Dobře však věděl, že marionety nikdy nepláčí…

 

Václav Škvor

 

 


 

 

Několik slov o

 

Narozen 5.11.1963 v Benešově u Prahy. Absolvoval gymnasium a vystudoval národohospodářskou fakultu VŠE v Praze. Prošel profesemi plánovač, účetní, ekonom, v současné době samostatně výdělečně činný. Žije a pracuje v Posázaví.

Od roku 1986 se účastnil několika ročníků soutěže o CKČ a o cenu Antigé. V r.1991 obsadil třetí místo s povídkou Vejít do dějin v literární soutěži o cenu Antigé. Několikrát nominován na cenu Karla Čapka, v r. 1998 získal 3. místo v CKČ za povídku Gloriál.

Zájmy: literatura, hudba, film. V současné době pracuje na třech příbězích, z toho na jedné novele.

 

Obr. : http://filmmakeriq.com/wp-content/uploads/2014/06/DirecTV-Marionette-600×337.jpg