Naše zkáza (I.)

Šíp přilétl bez výstrahy a probodl hrdlo od ohryzku až k páteři. Mistr Výrovec zachroptěl a v smrtelné křeči sevřel koleny boky vraníka. Kůň vyrazil vpřed jako po pobídce k trysku a na svém hřbetě unášel umírajícího jezdce.

Mistrův sluha Niet kráčel po boku koně, s očima upřenýma na cestu. Chůzi si usnadňoval tím, že se držel za provaz, kterým bylo omotané srolované stanové plátno, přehozené přes sedlovou dečku za mistrovým zadkem. Splašené zvíře mu trhlo za paži a táhlo za sebou. Smýkalo s ním skoro deset kroků, než si uvolnil ruku a odkulil se do strany, aby unikl kopytům. Spadl do dolíku vedle cesty; levým kolenem na proklatě špičatý kámen.

„Dobře ti tak, Nejte!“ vynadal sám sobě. Posadil se a vyhrnul si suknici dlouhého ranhojičského hábitu a třel si naražené místo. Když se ujistil, že má kosti celé, z tlumoku na zádech vytáhl sekeru, aby mu za běhu neotloukla páteř, a vyrazil za mistrem v domnění, že ho cosi přimělo k rychlejší jízdě. Na svůj omyl přišel hned za první skalkou, jíž se cesta vyhýbala. Mistr Výrovec ležel nehybně na zádech, s rozhozenýma rukama a nohama, a z hrdla mu trčela černá střela se zelenými pery. Krev tekoucí z rány se vsakovala do spadlé sedlové dečky, kterou křečovitě svíral pravou rukou. Niet se nesnažil pomoct mu. Naučil rozeznávat případy, které skýtaly naději na záchranu. Střela v hrdle žádnou nenabízela.

„Nejte, luk nestřílí sám!“ sykl a rychle se ukryl za balvanem. V podřepu zkoumal okolí a pátral po střelci, ale viděl leda keře a nízké skalky trčící ze zvlněné planiny, skrz kterou se klikatila prašná cesta. Podzimní slunce, nořící se do rudé záře nad obzorem, vykouzlilo desítky stínů rozvířených svěžím větrem. Útočník se mohl ukrývat kdekoli v okolí.

„Je po tobě, Nejte,“ zašeptal Niet sám pro sebe. Ruce mu zvlhly potem. Potěžkal svou ubohou sekeru, která se hodila leda k nasekání dřeva na oheň, běžného úkolu na cestách, a pak přeběhl k tělu mistra. Vzal si jeho meč a skokem se vrátil za balvan. Shodil tlumok ze zad, aby měl volnost pohybu, strčil ho pod nejbližší keř spolu se sekerou a vyrazil za koněm. Po dobu dvou dechů utíkal po levé straně cesty, pak skočil napravo, tři dechy uháněl rovně, poté se na moment ukryl za balvanem vedle cesty, vzápětí vyběhl na jeho druhé straně, ale hned zase uskočil doleva. Neustále neočekávaně měnil směr, aby nedovolil střelci přesně zamířit.

Nepravidelně kličkoval přes dvě stě kroků, dokud se nedostal k dalšímu zákrutu cesty, která se vyhýbala skalce ve tvaru obří hlavy. Za ní ležel vraník. Srolované stanové plátno si kdosi vzal jako kořist a navíc ze slabin vyřízl kus masa. Kvůli své večeři zabil zvíře silným úderem do hlavy. Buď kyjem, nebo kladivem. Nic jiného by nedokázalo uštědřit takovou ránu, aby mu pukla lebka a… Niet odvrátil hlavu. Miloval koně a na takovou bezcitnost se nedokázal dívat…

„Kde seš, zrůdo!“ sykl pobouřeně a opatrně obešel skalku, vysokou jako dva muži, ale nikoho neviděl, ani neslyšel. Potřeboval výhled. Vzal meč do zubů a začal se drápat nahoru. Vrah by ho snadno dostal, kdyby pořád číhal na vršku, ale naštěstí už utekl. Zůstaly po něm jen slehnuté lišejníky a ulomená větvička, na konci pokrytá slinami, jak ji zlosyn cucal během číhané, aby si ukrátil čas.

Seshora bylo dobře vidět místo, kde se splašil mistrův vraník. Vrah měl dost času vystřelit a utéct, kdyby špatně odhadl vítr a minul, nebo seskočit dolů a počkat, až k němu přiběhne vyděšený kůň. A z nízké trávy trčelo dost kamenů, po kterých mohl skákat, aniž za sebou zanechal větší stopy. Ostatně nemusel se ani moc snažit. Niet měl špatné oči a stopování mu nikdy nešlo.

„Mistře, nezapomněls!“ pronesl v duchu a napjatě poslouchal zvuky kolem sebe. Věci bývaly často zajištěné. „No, tak se podívej, možná neseš jen špinavé hadry!“ vybídl v duchu vraha. Vtom vítr přinesl zvuk dusivého zakašlání a kleteb.

Niet seskočil z balvanu a vyrazil ve směru zvuku. Chvíli kličkoval mezi keři, pak narazil na úzkou pěšinku a vyrazil po ní jak střela. Zadýchaný dorazil na holé místo v porostu, kde klel plešatý chlap, s lukem na širokých zádech a s obličejem plným svědivého prášku. Pěkně ho štípaly oči a lapal po dechu. Niet si to dobře pamatoval, když jednou sám zapomněl odjistit. První nástrahy počítaly s lidskou roztržitostí a nezabíjely, to nechávaly až dalším pastím.

Lupič uslyšel kroky, chtěl strhnout luk, ale poznal, že už nemá čas nasadit šíp, a tak popadl svůj kyj vyrobený z kořene stromu a ohnal se po útočníkovi. Niet hravě uskočil a rychlým výpadem ho bodl do ramene. Ihned couvl a vyhnul se dalšímu útoku neohrabané zbraně. Rozložitý chlap zuřil brunátný v obličeji. Byl o dobré dvě hlavy větší, ale nedokázal zabít tohle pískle. Vztekle mával kyjem kolem sebe, ale Niet vždy mrštně uskočil. Schytával od protivníka jen občasný plivanec jako bezmezný projev vzteku. Podporoval jeho zuřivost. Provokoval útoky a využíval každou možnost k zasazení rány. Lehké, ale vyčerpávající.

Lupič se nakonec rozeběhl mezi křoviny, aby se dostal dostat dál o soupeře a získal čas na luk, ale Niet mu nedal šanci. Rychlým výpadem ho bodl do zad a další ránu zasadil do krku.

„Takys nevedl čestnej boj,“ sykl na svíjejícího se lotra, který barvil trávu krví.

„SHNIJ SE MNOU… mám rudej…“ uslyšel další výlev vzteku, napůl dušený krví. Niet uskočil a zkoumal tvář umírajícího v barvě masa. Domníval se, že tak zrudnul po pálivém prášku. Mýlil se. Vždyť chlap měl i rudé fleky na dlaních a napuchlé oči od slz, neklamných počátečních příznaků rudého moru.

„Máš smůlu, už mne jím Trojjediná potrestala v dětství. A silně,“ odsekl. Mezi lidem se šeptalo, že rudý mor vytvořily dávné civilizace k vyhubení vojáků, neboť jeho prokletí se zázračně vyhýbalo ženám. Věřilo se, že dospělý muž zemře, ale chlapec může přežít a mor pak už nikdy nedostane. A taky se vykládalo, že jídlo je nejlepším lékem pro nemocné. Povídalo se ledacos. Ve skutečnosti rudý mor kosil jak vyzáblé chudáky, tak břichaté boháče. I některé ženské ho dostaly, většinou takové řimbaby, a někdy zahubil i muže, který ho přečkal v dětství.

Za osm dnů se uvidí, tolik to trvalo, než se prokletí přeneslo. I Nietovi. Před jedenácti lety dostal kletbu moru od pastevců, kteří se u nich doma ukryli před bouří. A málem tenkrát umřel. Jeho příbuzní šetřili na lécích a dovezli ho řádu Mlčenlivým v Urukoji. Vyléčili ho tam, ale taky šetřili – na dobročinnosti. Dali mu závazek tucet let služby jen za stravu a spaní.

Prošel okolí a našel rozbalené stanové plátno a vysypané věci, které se v něm ukrývaly. Opodál se válelo krvavé maso, které lupič chtěl přibalit dovnitř. Niet raději oželel plátno, s rudým si nezahrával. Z věcí sebral jen dvě kovové krabičky zapečetěné voskem, každá o velikosti dvou pěstí; zásilky, které s mistrem vezli. Sfoukl z nich prášek, trochu se přitom zakuckal, ale neotevíral je. A nikdy se nezeptal, co je v nich. Klást otázky ‚proč‘, to ho Mlčenliví odnaučili několika důkladnými výprasky během prvního roku služby.

Niet chtěl lotra dobít, ale krvácení už vykonalo své dílo. Mohl se vrátit zpět k tělu mistra. Šel volným, pomalým krokem, plný truchlivých myšlenek, s krabičkami v rukách. Divně hřály. Hodně divně. Neubíral se stejnou cestou, ale vzal to zkratkou porostem; dobře se orientoval podle vyšší skalky, pod níž ležel kůň.

Uprostřed úvah strnul. Cosi se mihlo mezi keři. Přikrčil se a v duchu ostře vynadal sám sobě: „Putuješ za Požíračem, blbej Nejte!“ Šel si křovinami jak na procházce a lotři chodí s lotry!“

Začal se tiše plížit, nervy napnuté, zda už nevyčerpal dnešní příděl svého štěstí. Dýchal opatrně a pečlivě prozkoumával terén před sebou, aby nešlápl na něco, co by způsobilo hluk. Když se přiblížil k cestě na deset kroků, dobře viděl postavu plně zaujatou rozvazováním silně utažených uzlů na mistrových škrpálech. V jejím dosahu neviděl žádnou zbraň. Napadlo ho, že možná vrahův společník o něm neví. Spatřil jezdce, ale nepostřehl sluhu klusajícího podél koně!

Mistr nedostal žádnou šanci na obranu, takže si ji nezaslouží ani tenhle trhan! Niet položil opatrně krabičky, zvedl meč a skočil k postavě. Uslyšela jeho kroky, ale měla jen čas kviknout. Padla naznak a zírala na čepel meče svištící k jejímu hrdlu. Niet zabrzdil sek v posledním momentě a udiveně vypoulil oči na bosou špinavou holku, starou odhadem tak přes sedmnáct jar, oblečenou jen v zablácené spodničce, přes kterou měla přehozený světlešedý vlněný pléd, poznamenaný časem a moly.

„Nezabila jsem ho, pane!“ vyjekla vyděšeně. „Neumím střílet z luku,“ chrlila. „Neumím. Opravdu ne.“

„Tvůj muž už otročí mému mistrovi!“ sykl. „Ženská by se mu tam taky šikla,“ dodal výhružně a přitiskl jí špičku meče na hrdlo. „Kolik je vás v bandě?“

„Nemám muže už dlouho. Ani bandu,“ špitla. „Jsem sama. Večeřela jsem borůvky…“ Ukázala fialové ruce. „Slyšela jsem koně… Šla se mrknout…. Mrtvý nepotřebuje škrpály,“ drmolila a pozvedla svá podrápaná chodidla. „Jeho nevyléčí, mne pomohou…“ prosebně pohlédla na Nieta. „Můžeš mě povalit… Sundám si jen šaty… Netrhej je… Nechci běhat víc nahá…“.

„Vše dolů,“ nařídil jí. Poslechla. Odložila chatrný oděv a ukázala mu svou celou hubenou postavu s malými prsy a svalnatýma nohama. Chvěla se, když ji obcházel a prohlížel si její vystouplá žebra i nečesané černé vlasy. Přivřela nervózně oči, když špičkou meče nadzvedl její šaty, jako by se víc bála o své rozpadající se hadry než o život. Zbraň nenašel a nedovedl si ji ani představit jako děvku chlapa, kterého poslal do říše Požírače všeho živého.

Věřit jí, nebo ne? Tohle však nedovedl odhadnout. Mistr Výrovec ho párkrát poučoval, že mnohé situace připomínají tvrdou hazardní hru. V určitém momentu se musí vsadit vše na nějaké řešení. Pokud se zmýlí, zemře. Pokud bude hrát příliš opatrně, možná přežije, ale nic nezíská. Kdyby zlodějka nelhala, třeba mu ukáže dobrou cestu.

„Budu ti věřit. Obleč se,“ sykl, přimhouřil oči a riskl to. Mlčky sklonil meč, sehnul se k mrtvému mistrovi, v duchu se mu omluvil a pak ho začal svlékat. Rozvázal mu škrpály, měl v tom cvik, dělal to každý den, poté mu svlékl hábit, vlněné návleky i šátek otočený kolem krku. Nechal mistra jen v dlouhé spodní košili, jeho rubáši. Zběžně mu prohledal odění, odepnul z opasku pochvu meče a zbytek hodil holce.

Nečekal na její poděkování, otočil se k ní zády; vsadil na její poctivost a jednal podle toho. Došel si věci schované na začátku pronásledování a pak pro krabičky; ty pečlivě uložil na samé dno tlumoku pod ostatní věci.

Holka se mezitím oblékla, volnější hábit si v pase převázala mistrovým opaskem a do škrpálů nacpala trávu, aby jí nepadaly z nohou. „Po měsících zas dobré hadry,“ pochvaloval si.

„Kamenitá,“ neposlouchal ji a zkoumal sekerou zem. „Tady nic nevykopu.“

„Tam je dutina,“ ukázala na jeden balvan o kus dál. „Tam ho zvěř nevyhrabe.“ Společně ho donesli do skalního hrobu a zavalili ústí kameny. Niet složil z oblázků tři posvátné symboly Trojjediné: znaky pro pannu, matku a stařenu. Až se doba uklidní, tělo může převézt do hrobky pod urukomejskou svatyní Trojjediné.

Zabodl meč kolmo do země, sevřel černou čepel mezi dlaněmi a odříkal první tři verše Zpěvu mlčení:

Díky Tobě, Trojjediná

Odhazujeme svou slabost a strach

Umíráme a žijeme dál pro své poslání

Další část pronesl jen v duchu, protože Mlčenliví nabádali své sluhy, aby nahlas říkali jen ty verše, jejichž obsahu dobře rozumí, a neuráželi Trojjedinou svou tupostí.

Za Tvůj svět půjčujeme duše

Nesouce zodpovědnost za činy

Vykonané i nevykonané námi i jinými

Nutné jako tísnivé mlčení

Naše zkáza

Niet nechápal význam téhle pasáže. Proč by měl třeba odpovídat za něco, co spáchali jiní, nebo považovat mlčení za tísnivé? Kdokoliv udržel svěřená tajemství za ohradou zubů, jak se slušelo, a plnil si své povinnosti, dostával jídlo a měl, kde spát.

„Máte roucha ranhojičů. Jste ale od Mlčenlivých, že jo?“ prohodila, když slyšela jeho recitaci.

„Jo,“ zabručel. „Sloužím nenáviděným. Ještě rok služby…“ popotáhl. Teprve nyní na něj dopadla tíseň. Přežil svého mistra. Neunikne výslechu na mučidlech, aby se představení ujistili, že mluví pravdu. Nebo musí utéct, někam pryč, hodně daleko. A zbytek života se skrývat. Kdyby ho totiž chytli… Zachvěl se hrůzou.

„Něco špatně, pane?“ sykla holka poplašeně.

„Žádný pán, jen kmán. Niet,“ zavrtěl hlavou.

„Niet je dravý ptáček, viď?“ nadhodila.

„Jo, loví ryby u jezer, ale mne říkaj‘ často Nejt, protože bulím slzy jak nejty. Mám něco s očima. Od rudého moru,“ sykl, protože cítil, že na něj jde slzavé období. Místy se kvůli tomu nenáviděl. Jako právě teď. Polykal slzy.

„Taky mi často do breku,“ prohodila soucitně. „Můj muž chtěl písklata. Nic. I jeho podruzi zkusili. Nic. Nechtěli živit jalovici. Koncem zimy mě zapudili. Říkám si teď Jasanka. Mám pořád něco veselého. Změň si též jméno,“ nadhodila na povzbuzení.

„Nepomůže, najdou mě,“ povzdechl si. „Potřebuji k Vztyčenému hadovi.“

„Podél řeky – půl dne. Ale tam moc band. Po vrcholcích lepší. Ale tak na den. A brzy tma,“ nadhodila. „Lepší jít ráno.“

Pokýval. Zasunul meč do pochvy, tu si přivázal na záda a přes ni si nasadil svůj tlumok. Do ruky popadl sekeru a chvíli váhal, pak se prakticky zeptal: „Kdy ses naposled pořádně najedla?“

Neurčitě pokrčila rameny. Pokynul jí, aby šla za ním. Vrátil se k staršímu vraníkovi, kterého dostali jako doplněk své masky chudáků – i tak to bylo to hrozné barbarství, ale potřebné – a vyřízl mu ze slabin slušný masa, tak akorát pro dva, nabodl ho na meč.

„Kde se dá udělat skrytý oheň?“ otázal se jí. Chvíli stála, dívala se na něj, už si myslel, že oněměla, ale pak mu špitla: „Budu ti taky věřit. Upečeme to u mě v domě. Je blízko.“

Pod slovem ‚blíž‘ si představoval pár set kroků. Holka používala větší měřítka. Vyrazila rychlou chůzí horalky, která příkré svahy považuje za rovinku a vzdálenosti měří na půldny; těm kratším říká za bukem. Niet s ní držel krok jedině díky tomu, že se jí vyzouvaly škrpály a musela občas zastavit, aby si do nich nacpala další trávu, takže měl čas nadechnout se.

Teprve za šera dorazili k několika nakupeným kamenům, ze všech stran obklopených hustým křovím. Tady zastavila a dlouho zkoumala zem, aby se ujistila, že tu nikdo nebyl. Poté po čtyřech lezla cestičkou, která byla vysekaná pod křovím, a Niet za ní. Když se proplížili až ke kamenům, vybídla ho, aby se vsoukal do škvíry mezi nimi, a sama se vrátila zamaskovat stopy po jejich lezení a zatarasit cestu.

Protáhl se mezerou do šeré dutiny mezi kameny, která měla tvar kuželu, avšak plného vyboulenin a puklin. Nahoře přecházela do úzkého komína, dobrého kouřovodu. Dole se rozšiřovala na plochu malé spižírny. V šeru uvnitř Niet skoro neviděl a teprve po chvíli rozpoznal lůžko s ovčí kůží a malé ohniště mezi dvěma kameny, na nichž stály staré kotlíky.

„Můj dům. Sem se nikdo nedostane,“ řekla holka a její hlas zněl v malé dutině podivně hlučně, až Niet sebou trhnul. „Klidně křič. Ven neunikne nic. Je to vyzkoušený,“ dodala a Niet sebou opět trhnul. „Čeho se bojíš?“ vyčetla mu. „Tys vsadil na mě, já zas na tebe,“ doplnila hořkým tónem, až se zastyděl.

„Rozdělám oheň,“ nabídl se, aby změnil téma.

„Vždyť nevíš kde dřevo,“ špitla trošku rozladěně. „A v noci nechoď ven. Nalíčila jsem pasti. Můžeš támhle,“ řekla prakticky a ukázala do jedné pukliny ve stěně. „A naproti je studánka,“ namířila prst na jednu širší dutinu. „Voda dobrá.“

„Zmenším ti škrpály,“ navrhl Niet konečně něco smysluplného. Sundal si tlumok. Péče o mistrovu výstroj patřila k tradičním úkolům sluhů a měl vše potřebné. Jakmile se rozhořel oheň, rozložil si věci, změřil holce chodidlo a dal se do ševcoviny, zatímco ona otáčela s plátky koniny napíchnutými na několika klaccích. Po chvíli přinesla kotlík vody a neurčitě řekla: „Samotné maso těžké v žaludku.“

Podal jí malý pytlík fazolí, víc jídla v tlumoku neměl. „Dej tam vše, ať máme dost síly a zůstane i něco na snídani.“

„Seš šikovnej,“ poděkovala mu, když si škrpály vyzkoušela. Jeho mečem nařezala upečené maso na drobné kostičky a přidala ho do fazolové polévky, do níž nasypala nějaké voňavé bylinky jako koření. Vařila skvěle. Dával si na čas a každé sousto pečlivě rozkousal, aby jeho tělo maximálně využilo živiny. Jen Trojjediná ví, kdy se zas dostane k teplému jídlu. Když se nasytil, zbytek nechal na ráno. Jasanka ještě chvíli jedla a pak kotlík přiklopila.

„Skrývá se tady hodně lidí před Gerimy?“ otázal se.

„Před nájezdníky? A proč?“ pokrčila rameny. „Gerimové drancujou jen bohatý usedlosti a modláře. A nechaj´ i něco pro chudinu,“ zasmála se. „Horší místní. Spousta hyen vylezla z děr a rabuje. Vladykova banda povalečů si chcípla v jediný bitvě. Akorát nás vyžírali na daních. A vladyka sám zdrhnul,“ tázavě pohlédla na Nieta.

„Jo,“ přitakal smutně.

„Moc lidí vám to vyčítá. Jste špehové. O Gerimech jste ale nic nevyšpehovali.“

„Nový Ruiri Gerimů zvolil chytrou taktiku,“ povzdechl. „Jeho děd před čtyřiceti lety, když nás naposledy napadli, jen pálil a drancoval. Všichni tedy se sjednotili proti němu. Aspoň tak to říkal můj mistr. Teď na to jdou jinak.“

Už dva úplňky se vědělo, že Gerimové se chystají na loupežnou výpravu. Očekávala se na podzim, po skončení polních prací, ale zaútočili mnohem dříve a neztráceli čas rabováním v pohraničí. Nečekaným rychlým nočním přesunem napadli hlavní armádu dříve, než se stihla sešikovat. Pak ničili pouze bohaté usedlosti. Nechtěli popudit lid, ale usadit se tady. Chudinská lůza ihned využila chaosu a sama začala drancovat. Bylo mezi ní hodně přesídlenců, kteří se s nikým tady nesžili. Dokud se báli vojáků, drželi se zpátky. Teď nemuseli.

„Pod Vztyčeným hadem se kříží silnice. Gerimové tam maj´ tábor. Prý víc jak pět krát deset krát deset krát deset hlav,“ pečlivě vypočítala. „Opravdu tam chceš?“

„Krčma U Hada, je vypálená?“ zhrozil se.

„Pokud nechytla sama, tak ne. Vaří na všechny kotle kvašák pro Gerimy. Brzy maj´ slavnost Měsíční krve…“ zarazila se. „Ten pajzl, špatná pověst. Várek Agen je moc kšeftař. Prej bejval velkej pán u Mlčenlivejch.“

Niet se zarazil. „Přilož trochu na oheň,“ požádal ji. Ve světle zkoumal mistrův meč. Zbraně Mlčenlivých měly prostý vzhled, aby neupoutávaly pozornost lapků, a podobaly se jedna druhé. Lišily se kvalitou čepele a drobnými detaily na rukojeti, které rozeznalo pouze zkušené oko. Pravidelně olejoval mistrův meč a pamatoval si ho, jenže ne tenhle meč. Na tuhle cestu si mistr vzal jiný. A na moc důležitou cestu. Z Urukomeje vyjela trojice mistrů se svými sluhy. Každá dvojice se vydala jinou cestou. Každá putovala v odlišném přestrojení. Každá vezla dvě krabičky. Cizí meč ale nesl jen mistr Výrovec.

„Augenifo, Augenisu…“ tak nějak snažil se přečíst stářím ohlazenou rytinu na bohu záštity. Marně.

„Ty umíš číst!“ vyhrkla Jasanka udiveně. „Dost ses naučil od Mlčenlivých. Najdeš dobrou práci. Až tam skončíš.“

„Učil mě jen mistr Výrovec. Prý, aby si měl se mnou o čem povídat. Moc vzdělaný a hodný pán,“ vzdychl. „Mlčenliví mě školili jen v držení huby a slepé poslušnosti. A jsem u nich navěky. Konec závazku znamená pouze to, že začnu brát žold. A mohu mít i rodinu. Nic víc.“

„Sám budeš jednou mistrem,“ nadhodila povzbudivě.

„Nejsem urozený. Kmán to dotáhne tak na Spřízněnce. Ale ani to není zlé. Pokud si to nepokazíš,“ táhle vzdychl a zahnal chmury. „Jsem unavený…“

Zachumlali se pod ovčí kůži. Únavou usnul hned po ulehnutí, aniž stihl vnímat teplo dívčího těla vedle něho. Vzpomněl si na něj až před rozbřeskem, když ho vzbudilo cinknutí kotlíku. Jasanka už vstala a ohřívala zbytek od večeře k snídani. Pozoroval v šeru její obrysy zpod vyhřátých kožešin. Když se pohnul, sundala kotlík z ohně, shodila hábit a ulehla k němu.

„Ale…“ znejistěl.

„Zlepší ti to náladu a mě taky. Nebudeš ani první, ani poslední,“ dodala a smyslně se k němu přitiskla. Podvolil se, nechal v sobě rozhořet oheň. Třikrát vzplál, až ho sama zarazila, aby si další sílu šetřil na dlouhý pochod.

Svalil se na záda a oddechoval. Vtom uviděl pohyb. V skrovném světle dohasínajícího ohně se ukázaly obrysy vztyčeného gigantického hada s tělem o tloušťce koňského krku.

„Pořádný oheň – je tu obrovský had!“ zděsil se a vyskočil z lůžka s mečem v ruce. Hodil dříví na oheň. Plameny ozářily skalní prostoru. V jejich mihotavém světle pátral po vetřelci.

„Největší hádě tady je mrňavej měďák. Není jedovatej,“ pokrčila rameny, prsty ukázala délku pídě. „Spíš hra stínů. To bejvá v jeskyních…“

„Byl vyšší než já… vztyčený…“ blekotal Niet a zmateně bodal mečem do temných koutů kolem.

„Možná duch. Vyhnal tě z pelechu,“ rozesmátá se oblékala. „Potěšil se naši vášní. Nasytil se. Třeba píchne i nám. Jako ve zkazce vo Přízraku lesa…“ halekala napůl žertem, napůl vážně, a vrátila se k ohřívání jídla.

Na cestu se vydali hned po jídle s prvními paprsky rozbřesku. „Těžká,“ namítla, když se chápal sekery. „Nech ji tady. I meč váží až moc. Večer ho ani neuneseš.“

„Na zádech se nosí dobře,“ poznamenal.

„Na hřbetě na prd. Mrtvej dřív, než tasíš.“

„Jsem pomocník ranhojiče. Nosím meč jako pohodlné nemehlo,“ připomněl jí své přestrojení.

Pokrčila rameny a uvolnila cestu ven. I dnes vyrazila ostrou chůzí horalky. Odpočatý Niet s ní dokázal sotva držet tempo. Šli úzkou pěšinkou, vyšlapanou zvěří, která se klikatila po planině. Pokračovali v cestě po úzkých pěšinkách po úbočí kopce. Po kamenech přeskákali několik bystřin a šplhali nahoru a dolů roklinami. Občas museli jít kousek cesty přímo po hřebeni, co bylo krajně nepříjemné pro studený severák, který přicházel od pohoří Větrných plání.

V pozdním odpoledni vylezli na travnatý kopec a otevřel se jim pohled na řadu kopců. Jeden štít měl prohlubeň pod vrškem, jako kdyby skálu vykouslo gigantické zvíře, a zdálky, při notné dávce fantazie, připomínal vztyčeného hada.

„To je on, viď?“ řekl Niet. Přikývla a vedla ho dál. Opatrně vybírala cestu pokud možno krytou křovinami a mířila k lesu rostoucímu na úbočí údolí. Když přebíhali přes jedno holé místo na planině a nebyli od stromů dál než výstřel z luku, zaslechli dupot koní. Jasanka chtěla sprintovat k lesu, aby se v něm ukryli, ale Niet ji zadržel: „Ranhojičův sluha se neskrývá.“

S předstíraným klidem počkal, až k nim dojeli dva Gerimové v kožešinách a pruhovaných pytlích na nohou, kterým říkali nohavice a nosili je místo suknic. Jeden z nich držel luk, druhý oštěp a vzadu na koni vezl uloveného srnce.

Gadia henda!“ zařval jeden, což v gerimštině znamenalo ‚pěkný lov‘ a pozvedl oštěp.

Gadia tag!“ odvětil Niet a uklonil se. Od mistra pochytil jen pár obratů. Hned vzápětí se dostal do úzkých. Gerim pronesl delší větu, kde rozeznal jen slova ´fauwa´ žena, ´iton´ půjčení.¨

„On si tě chce snad vypůjčit,“ otočil se nejistě k Jasance.

„Zázrak, vidíš, duch nám píchnul!“ zaradovala se. „Neboj. Živím se, jak umím. Šance na nové šaty.“ Sama ukazovala, že její roucho není pěkné, zatímco Niet se snažil vysvětlit slovy. Gerimové pochopili a zvedli ruce na znamení souhlasu. Vládce jim zakázal znásilňovat, ale ženu si mohli koupit.

Hendig fram Giurdiun,“ sundal muž s oštěpem srnce a ukázal na cestu do údolí. Naznačil Nietovi, že úlovek má odevzdat v ležení se slovy, že je od Giurdiuna. Pak ukázal, že ženu třeba vysadit. Niet vyzvedl tedy Jasanku do výše, Gerim ji chytil a posadil za sebe na koně.

„Štěstí, Niete!“ zavolala Jasanka. „Kdyby něco. Každej večer na místě našeho setkání. Najdeš?“

„Jo. A tobě štěstí hned za dva,“ zamával ji s obavami, ale v duchu přiznával, že i s úlevou. Proti jezdcům na koních by neměl šanci. Hodil si srnce na tlumok a vydal se naznačeným směrem. Na kraji lesa se ohlédl, Gerimové pomalu jeli po planině kamsi k lesu. Dělám křivolaké kompromisy, pomyslel si v duchu, snad ji nezabijí! Zamrazilo v zádech z podivné shody okolností. Cestou přemýšlel o hadovi a zpěvu mlčení. ‚Umíráme a žijeme dál.‘ Slova verše měla možná úplně jiný význam, než se domníval. Vždyť hádě symbolizovalo zrození, protože se klubalo z vejce, symbolu života Trojjediné bohyně.

Na začátku kopce spatřil pětici Gerimů na koních. Zahalekal na ně „Hendig fram Giurdiun.“ Něco mu odpověděli, ale nerozuměl jim, a tak jen pokýval hlavou. Po chvíli se dostal na sestup do údolí. Cesta byla zaříznutá do boku strmého svahu a široká tak akorát, aby se vyhnuli dva koně, občas ho někdo minul nebo předjel, ale věta, kterou opakoval, kdykoliv vycítil něčí pozornost, pokaždé zabrala a nikdo ho nezastavoval.

Gerimové se v širokém údolí pod kopci utábořili po obou březích bystřiny tekoucí středem a svoje ležení obstavili stěnou z proutí a kamení. Dovnitř nikoho nepouštěli, ale před ním se dělo něco, co mu vyrazilo dech. Očekával děsy, které znal z vyprávění o předchozím nájezdu Gerimů. V duchu se připravil na sestup do Požíračova žhnoucího chřtánu, v němž skučí nejhorší zlosyni. Očekával zbičované otroky, umírající na kůlech a jekot znásilňovaných žen, ale nic takového neviděl. Před vojenským táborem se rozprostíralo bzučící tržiště. Prodávali se potraviny, nabízeli se služby, vše placené uloupenými věci. Nájezdníci nemuseli drancovat, místní lůza zlákaná vidinou zisku okrádala své spoluobčany za ně a přivážela vše potřebné.

Hned narazil i na první problémy. Všimla si ho pětice výrostků, v honosných rouchách, která vůbec neladila se jejich špinavýma rukama a čmouhami na tvářích. Největší z nich vycenil zkažené zuby a rozkřičel se: „Naše srna. Naval, zloději! Hnáty ti přerazíme!“ Další z tlupy praštil Nieta pěstí do ramene a jeho kolega se sápal po úlovku.

HULIS SCITAN!“ zařval Niet gerimsky. Prý to znamenalo doslova ‚svaté lejno‘ a tenhle obrat používali Gerimové ve smyslu ‚do prčic‘. „HENDIG FRAM GIURDIUN!“ zahulákal nejsilněji, jak mohl. Zarazil je, ustoupili. Křik přilákal pozornost i jednoho Gerima, který cosi dohadoval opodál. Ten přidal další kletby. Když se tlupa vytratila, ukázal Nietovi cestu ke vstupu do ležení. Před průchodem do nitra ohrazení se táhla řada zvěře.

Niet odevzdal úlovek, opět zopakoval větu a vyslechl si něco jako pochvalu. Když naznačil, že se chce napít, dali mu pár mincí a poslali ho ke kamenné usedlosti hostince, ležící tak pět set kroků na sever od tábora, nedaleko brodu. K ní se táhl dlouhý náhod na mlýnské kolo, vedle ní se kupily hromady dřeva a za nimi stoupl dým z ohňů pod kotli, v nichž se vařil mok pro brzkou slavnost. Gerimové však nic nepili, až do slavnosti nesměli, aby vůbec něco zůstalo, ale několik čerstvých zbohatlíků se kolem potácelo s rohy moku.

Niet neznal poznávací znamení a nevěděl komu předat zásilku, a tak zkusil hru na hlupáka. Vyptával se na pana Agen, prý našel jeho meč a žádá odměnu. Poslali na jednu stranu, pak na druhou, zas k jinému hloučku, až se nakonec dostal před starého muže v černé suknici, který pajdavě chodil o berli a motal se kolem dělníků.

„Dáte odměnu, pane?“ brebentil Niet a podával mu meč. „Našel jsem. Mlčel tam ve vodě, když já ruky meji,“ použil spojení, jakým sluhové občas říkali Urukomeji.

„NEŘÁDE!“ berli vyrazil Nietovi mež z ruky. „STRČ SI TUHLE POUŤOVOU HRAČKU DO DÍRY! KOŘENÍ, KDE JE KOŘENÍ!“ Tiše dodal: „Úpadek, zkáza. Kňuč o milost,“ syknul polohlasně.

„Slitování, pane, jsem jen sluha, nic víc jsem nenašel!“ bědoval Niet poslušně.

Nemožnost, přede všemi sem vlezeš!“ sykl. „CO LELKUJETE, NEMÁTE CO DĚLAT!“ rozkřičel se na tři pacholky, kteří mu vyrazili na pomoc. „Vypadám snad už jak chcípák, co už nezvládne ani dítě!“ obořil se na ně.

„Vysyp vše!“ nařídil. Niet sundal tlumok a vyklepal celý jeho obsah na trávu. Muž prohrábl berlí věci, krabičky odstrčil stranou.

„Tady máš odměnu, tady!“ citelně přetáhl Nieta přes záda. „Zasloužil bys zabít, ale moc pozornosti,“ zašeptal jeho trýznitel. Nahlas se rozeřval. „SEBER SI TY SVÝ ZVYTEČNÝ KRÁMY A ZMIZ! Až přineseš zbytek, pak odměna!“ Polohlasně dodal: „Tucet dnů hladovky v mrazu u jezera nahoře, nemehlo.“ Znovu přetáhl Nieta. „Táhni!“ ukázal berlí směr.

Potlučený Niet rychle naházel věci do tlumoku, jen krabičky tam nechal. Sebral meč a utíkal naznačeným směrem pronásledovaný nadávkami slábnoucími jen vzdáleností. Doklusal až na konec rovné části údolí, před klikatou pěšinu vedoucí nahoru do sedla mezi kopci, teprve pak pokračoval chůzí. Stoupal teď mírným svahem pokrytým lišejníky a stále chudšími trsy trávy. Byla vlastně úzká dolina, kterou se na jaře valila voda a zbrázdila dno vodorovnými terénními vlnami, v nichž se střídaly mírné svahy se strmými výstupy, takže dno připomínalo obří schody. Lezl nahoru, při občasných zastávkách si třel modřiny a proklínal osud. Gerimové ho odměnili, vlastní lidé zmlátili a hrozili smrtí.

Až za pátou terénní vlnou našel malé jezero. Čekalo ho mnoho trestných dnů půstu. A zimy. V silném vichru nemohl ani pořádně stát. Přístřešek! Potřeboval úkryt. Stáhl se mezi dva kameny, navršil sotva ubohou zídku proti větru, pak se již setmělo tak, že neviděl ani na své ruce. Zmrzlý se přikrčil a snažil se neusnout, aby ve spánku neprochladl. Proklepal zimou celou noc, ráno sotva stál a bolely ho skoro všechny svaly, namožené nočním výstupem i rány od výprasku. Z hladu se mu dělaly mžitky před očima.

Když vyšlo slunce, nahříval se dlouho na kameni jako had, než se znovu mohl hýbat. První den začal. Udělal první vryp do kamene a dobu tepla strávil zlepšováním úkrytu. Vyrobil si udici z věcí v tlumoku a večer ulovil i malou rybku. Snědl ji syrovou. Skoro stejný program se opakoval další dny samoty, dělené na doby tepla, kdy mohl spát, a na mrazivé noci s otevřenýma očima. Neodvážil se však odejít, poslušnost k příkazům měl pořád příliš zažranou v krvi.

Ke konci samoty měl již teplejší obydlí a zlepšil se v chytání ryb. Dokonce našel i několik suchých kusů keřů naplavených bouřkami ze svahů, na celonoční topení by nevystačily, ale mohl si aspoň opéct maso.

Třináctého dne ráno, když doba trestu uplynula, zahájil sestup dolů. Už z dálky viděl, že se něco stalo. Zeď kolem tábora stála pořád na svém místě, ale řada stanů chyběla a místo krčmy čněly jen ohořelé zdi. Všude bylo podivné ticho, až na občasné krákání krkavců. Když sešel ještě níž, vítr k němu přinášel puch. Sladký puch. Tak silný, že vháněl slzy do očí.

Niet došel až dolů a z bezpečné dálky obcházel opuštěné ležení. Vtom postřehl pohyb. Riskl to a došel trochu blíž k ležení. Po planině se plazil svalnatý Gerim, celý rudý v obličeji i na rukách. Oči mu však již neslzely a na tváři se objevily první boláky. Určitě měl mor už několik dní a byl skoro na kraji propasti, v níž se nachází Požíračův chřtán. Vypadalo to, že si někde zlomil nohy a snaží se doplazit k říčce, aby se napil. Spletl si však směr a vzdaloval se od ní.

Niet našel ztracenou přilbu, vzal ji opatrně do trsu trávy, aby se jí nedotýkal, a přinesl mu vodu. Většinu tekutiny nemocný vylil, tak mu došel pro další a pak ještě pro jednu na omytí tváře.

Posléze se Gerim zmátožil tak, aby dokázal mluvit. Šlo to pomalu. Niet znal jen pár desítek slov, které se naučil od mistra cestou. Naštěstí i nájezdník pochytil několik místní výrazů. Mával rukama a opakoval „werra“, což znamenalo bitvu. Nietovi chvíli trvalo, než pochopil, že žádná nebyla; muž jen nechtěl umřít na mor, ale padnout v boji.

Po další domluvě se od něho dozvěděl, že údolí je prokleté. Několik dnů po slavnostech, v počtu tak prsty jedné ruku a kousek, vypukl mor. Gerimové odtud prchali do všech stran. Místní lůza, která je dříve podporovala, začala loupit v táboře a zabíjet. Ale prý i zdejší umírali na mor, ale málo.

Niet vyhověl jeho přání. V okolí vypátral ztracený meč a podal mu ho. Gerim se doplazil k balvanu, posadil se na něj a zvedl zbraň. Sotva si párkrát vyměnili seky, Niet poznal, že má proti sobě skvělého šermíře. Kdyby se s ním střetl v plné síle, asi by se ani nestihl připravit na cestu k předkům. I teď představoval cizinec dost těžkého protivníka, aspoň pro Nietovo chatrné uměni šermu a při čestném boji zepředu, bez využívání výhody soupeřovy omezené pohyblivosti. Nemoc však vykonala své. Rychle připravila Gerima o zbytky sil a zpomalila jeho krytí, a tak mu Niet nakonec daroval smrt v boji.

„Rinung fram Fiberh,“ ukázal Gerim na sebe, když se sesul z kamene s těžkou ránou v boku.

„Niet fram Urukomej,“ představil se jeho poslední soupeř také vznešeným jménem. Vykouzlilo na tváři soupeře blažený výraz a stále se usmíval, i poté, když mu Niet probodl srdce.

Chvíli stál nad jeho tělem a přemýšlel, zda ho pohřbít, ale nebylo čím, a tak mu jen položil na tělo poslední meč, s nímž gerimský šlechtic šermoval, aby to roztržití sluhové Požírače nepopletli a odnesli ho mezi pravé válečníky.

Zato svůj vlastní meč důkladně omyl a zavěsil si ho na bok. Když opouštěl údolí mrtvých po cestě, kterou dolů sestoupil s mrtvým srncem, bojoval s chmurnými myšlenkami. Prokletí rudého moru se zahánělo vykuřováním, výživným jídlem a nechutnými lektvary. Možná existovala i nějaká metoda, jak ho uvěznit do krabiček a ve vhodný čas jím zamořit pití. Jedy fungovaly příliš rychle, ochutnávači by na ně přišli, ale rudý mor se projevil až s odstupem několika dnů. Hrůzná zbraň!

Raději se snažil na nic nemyslet. I samotný zpěv mlčení ho děsil. Měl nepříjemný dojem, že rozumí skoro všem veršům:

Díky Tobě, Trojjediná

Odhazujeme svou slabost a strach

Umíráme a žijeme dál pro své poslání

Za Tvůj svět půjčujeme duše

Nesouce zodpovědnost za činy

Vykonané i nevykonané námi i jinými

Nutné jako tísnivé mlčení

Naše zkáza

Jen význam posledních slov „Naše zkáza“ ještě plně nechápal, ale bál se, že brzy nastane okamžik, kdy porozumí všemu, aniž by o to stál.

Konec první části

 

Richard Šusta



 

Několik slov o:

Autor pracuje na Elektrotechnické fakultě v Praze, kde přednáší předměty zaměřené na logické řízení průmyslových systémů. Tvoří sci-fi příběhy jako jeden ze svých koníčků. Vyšlo mu pět hard sci-fi románů (Narka, Dotek nulačasu 1 – Nula plus, Dotek nulačasu 2 – Nula minus, Vlákna hyperčasu, Ztroskotaný čas) a několik povídek. Kromě jiného rád plachtí na moři a tancuje společenské tance.

 


Dnes poprvé vám předkládáme povídku rozdělenou na více částí. S Nietem se setkáte ještě třikrát.

 

Obr.: http://img12.deviantart.net/f252/i/2014/189/4/2/hunting_by_ines92-d7ptail.jpg