Naše zkáza (II.)

Rudý mor proměnil krajinu v rozlehlý hřbitov. Niet každou chvíli obcházel napuchlá těla blokující cestu. Většinou patřila Gerimům, nedávným nájezdníkům, kteří zde místo kořisti a válečné slávy našli jen konec v slzách, neboť nemoc tak začínala. Někdy narazil i na pozůstatky místních nebo členů rabujících tlup, které využily dočasné bezvládí. Občas zahlédl i pasoucí se volné koně bez pánů, část z nich pořád s ohlávkami. Šťastnější zvířata se jich už zbavila a méně úspěšná aspoň přehryzala uzdy, aby je nevlekla za sebou. Niet by je odstrojil, ale byla příliš neklidná z všudypřítomné smrti a na blízkost člověka reagovala útočně. Raději se k nim nepřibližoval.

Šel směrem na západ, dál po hřebenech pásma kopců. Sice by mnohem rychleji postupoval po cestách v rovině pod nimi, ale v nejisté době raději volil lesní samotu. Bloudil a nevzpomínal si, kudy ho vedla jeho průvodkyně Jasanka. Až po delším pátrání a několikerém vracení objevil kamenný hrob svého mistra Výrovce, prostou dutinu pod velkým balvanem, do níž před dvěma týdny uložil jeho tělo. Zůstala pořád zavalená kameny, ty vypadaly netknuté, pouze na jednom uviděl čerstvé rýhy – sedm čárek a obrázek nohy. Odhadoval, že Jasanka zde čekala sedm dnů a pak odešla. Niet našel ostrý křemen a vydrápal tam vzkaz, kdyby se náhodou vrátila – symbol meče se svým jménem a pak šipku s nápisem Urukomej. Sice neuměla číst, ale může symboly obkreslit a najít někoho, kdo jí sdělení přeslabikuje.

Pokračoval v cestě. Jak se víc přiblížil k lidnatějším částem kraje, nacházel některé mrtvoly svlečené. Brzy poznal důvod. U jednoho takového seskupení těl se lopotilo několik žen a holýma rukama rvalo z nebožtíků šaty. Když si jedna z nich všimla Nieta a zaječela: „Zmiz, ranhnojáku! Tihle naše. Najdi si svý!“

Odplivl si, obešel nevlídný úsek cesty velkým obloukem skrz les a nechal venkovanky milosti Trojjediné. Setkání mu však důrazně připomnělo, že musí už odložit svůj převlek za ranhojiče, aby se ve městě nedostal do problémů s jejich cechem.

Za další hodinu narazil na jinou skupinku mnohem opatrnějších žen, které si na pochmurnou práci vzaly rukavice, a doprovázeli je muži udržující ohně pod kotli, v nichž pečlivě vyvařovali jimi nalezené předměty. Vytáhl pár mincí a z dálky na ně volal, že si chce koupit oděv. Dočkal se však nových nadávek a dokonce na něj vystřelili šíp, ale z velké vzdálenosti, takže mu snadno uhnul.

„Mrchožrouti, šetřete šípy sami na sebe!“ houkl na ně naštvaně a utekl do bezpečí. Až dojdou mrtvoly, podobné tlupy se začnou rvát mezi sebou.

V pozdním odpoledne dorazil k větší pasece, v jejím středu čněla polena naskládaná do milíře, avšak dokončeného jen z půlky. Kousek od něho už jedna potyčka probíhala. Vysoký vousatý svalovec, v těžké plátové zbroji kryjícího až pod kolena, výhružně mával dlouhým širokým mečem. Jeho zrzavý kolega, o hlavu menší, by tolik kovu neunesl a raději spoléhal na vysoký obdélníkový štít, zdobený obří hlavou Požírače všeho živého. Oba obkroužili zříceninu staré kruhové pozorovatelny, jejíž zbytky trčely do výšky čtyř mužů. Místní uhlíři si ji upravili na přístřešek.

Útočníci se nesnažili zbourat kamenné zdi a ani provést útok na úzký průchod dovnitř, neboť z něho čněly zuřivě bodající píky sprostě nadávajících obránců. Pouze udržovali protivníky uvnitř jejich mini pevnosti a hulákali na ně sprosté výhružky. Možná jim zkusili zapálit střechu. Na zemi leželo několik doutnajících větví, asi se snažili naházet je na provizorní střechu pokrytou šindeli porostlými lišejníky, ale marně. Všechny jim spadly. Špičatá střecha přístřešku měla příliš velký sklon, aby z ní dobře sjížděl sníh v zimním období, a byla poměrně vysoko.

V podobných bitkách se těžko určovaly dobré a špatné strany. Uvnitř se mohli ukrývat jak právoplatní majitelé, tak zaskočení lotři. Stejně tak dobře se zde mohly jen rvát i dvě rabující bandy o kořist. Niet se schoval, sledoval vývoj situace a čekal na nějaké vodítko.

Vtom spatřil šipku se zápalným hrotem. Přilétla z kraje paseky naproti věži, z místa vzdáleného asi padesát kroků od keře, za nímž se ukrýval, a zabodla se do střechy. „Tohle je svinstvo!“ sykl. Shodil tlumok a vytáhl meč. Opatrně se plížil ke střelci. Pomáhal mu hlasitý křik obléhatelů i obránců výborně maskující zvuky. Brzy lučištníka uviděl. Vyzáblý kluk stál u nízké hromady polen, vysoké tak do pasu, a natahoval velký vojenský samostříl. Neměl moc cviku a nešikovně se lopotil s vrátkem. Klel přitom a vůbec nevěnoval pozornost okolí. Kousek od něho hořel malý oheň a poblíž něho se válely dvě připravené zápalné šipky, s hroty omotanými smotky suché trávy důkladně obalenými smolou.

Niet nerušeně došel k němu až na pět kroků a schoval se za strom. Připomněl si radu svého mistra Výrovce, že lotrům patří jen smrt, a ne čestný boj. Jakmile uslyšel zvuk uvolněné tětivy, vyskočil ven. Kluk však nestál na zemi, ale na hromadě polen a zkoumal výsledek své poslední střelby. Když spatřil Nieta, rozječel se. Snažil se uplatnit výhodu svého vyššího postavení a začal před sebou zuřivě mávat samostřílem jako kyjem. Niet využil jeho snah. Bodl mečem před něj a kluk si ho sám srazil na nohy. Když ho ostří bolestivě seklo do holeně pod kolenem, zařval a spadl dolů. Niet ho další ránou umlčel, ale příliš pozdě.

Jeho druzi slyšeli křik, přerušili obléhání a rozběhli se k novému protivníkovi. Niet doufal, že mu lidé z přístřešku pomohou. Ti opravdu využili příležitosti a vyběhli ven, ale zajímali se jen o hašení. Odněkud vytáhli dlouhý žebřík a dva vylezli na něj do různých výšek, aby utvořili řetěz, ostatní jim podávali džbery s vodou.

„Pro krajany do Požíračovy tlamy,“ zaklel Niet, ale opět měl neskutečné štěstí. Nestál proti profesionálům, ale ještě mizernějším šermířům než on sám. Vypadalo to, že dnes dostali meče poprvé do ruky. Zrzavý chlap držel před sebou obří obdélníkový štít a spoléhal na jeho pomyslné bezpečí. Za plného běhu zkusil bodnutí do hrdla. Příliš prudkým a neuvážlivým výpadem, před nímž Niet snadno uskočil. Nechal zrzka letět dál setrvačností dopředu, váha štítu se teď postavila proti němu a táhla ho za sebou. Nedal mu čas na získání ztracené rovnováhy. Skokem vpřed obešel jeho štít a uchopil meč obouruč a silným sekem mu přerazil vaz.

Rychle uskočil do strany, zvedl meč nad hlavu a vykryl nešikovný sek shora, o který se pokusil svalovec v těžké plátkové zbroji. Niet se nesnažil jeho silný úder zadržet. Naklonil svůj meč vlevo, nechal po něm sklouznout útočníkovu čepel a pod ní ukročil do strany. Svalovec se předklonil, jak nečekaně ťal skoro do prázdna. Odkryl svůj bok a slabinu své úžasné zbroje; byla příliš malá pro jeho rozložitou postavu. Řemínky mezi zadním a předním plátem měl na posledních dírkách a mezi nimi nechráněnou část o šířce dlaně. Niet ho tam rychlým výpadem bodnul. Nevěřil, že mu způsobí větší zranění. Neměl dobré postavení a prostor na důraznou ránu. Chtěl jen protivníka víc vyvést z rovnováhy, aby získal možnost na lepší akci, ale čepel jeho meče si překvapivě našla cestičku mezi svalovcovými žebry až k srdci.

„Trojjediná, díky moc za pomoc!“ oddychoval těžce. „Jestli tuhle cestu přežiji, slibuji Ti, že budu denně cvičit.“ Nemůže věčně vyhrávat souboje štěstím. Vždyť během posledních dnů vyčerpal svůj příděl tak na tucet zim dopředu.

Vrátil se pro své věci a s krvavým mečem v ruce šel k věžovitému přístřešku. Jeho obránci už uhasili střechu, stáhli se zas dovnitř a opět naježili píky. Měli na sobě přilbice, které jim kryly celé tváře, a před sebou drželi velké štíty, takže viděl pouze čtvero oči, které si ho nejistě prohlížejí.

„Potřebuji nějaké oblečení,“ nadhodil.

„Bude zasraná zima. Cena stoupá…“ zabručel mužský hlas.

„To není vo uhlí, neser Trojjedinou!“ rozječel se nějaký ženský hlas. Hradba štítů se prohnula a vyšla z ní postava navlečená ve zbroji. Sundala si helmu a odhalila kulatou tvář ženy, kolem čtyřiceti jar. „Promiň, chlapče. Von je děsnej čůrák,“ pohodila svými dlouhými černými vlasy. „Kejhák máme jeden a krámů zasraně dost!“ okřikla své společníky. „Jsem Haneta, ale volaj‘ mě Držka. Prej ji mám moc prořízlou,“ zasmála se drsným hlasem.

„Niet, ale říkají mi Nejt,“ představil se taky. I další sundali helmice a s překvapením zjistil, že čtveřici obránců tvoří tři ženy a starší muž. Všichni mluvili strašlivým slovníkem uhlířů, ale sotva se atmosféra trochu uvolnila, začali Nieta poplácávat po ramenou. Říkali mu i svá jména, která vzápětí zapomněl; jen Hanetu si pamatoval; byla pořádným kusem ženské s postavou k nepřehlédnutí. Dozvěděl se od nich, že zanechali stavby milíře a sbírají. Za čtyři dny si už udělali takovou zásobu věcí, že je ani neunesou. Čtyři mladší kolegové se proto ráno vydali do lesa, aby zkusili chytit nějaké koně.

Dali mu najíst, po dlouhé době pořádné výživné jídlo, a začali se chlubit svými poklady, které měli schované porůznu v okolí. Zcela záměrně ho zdržovali, aby neodešel dřív, než se vrátí jejich druhové. Ti dorazili až po setmění ale jen s jedním koněm, víc se jim nepodařilo polapit.

„Ber, co prdel unese,“ vybízeli nakonec Nieta, protože věděli, že odtud dostanou sotva půlku věcí. I když schovají zbytek, kdo ví, zda jiní neobjeví skrýš.

Niet ve světle ohně probíral zbraně, které mu přinesli. Vyzkoušel několik štítů, ale nakonec si žádný nevzal. I s mečem uměl dost mizerně a boj se štítem, ten nikdy netrénoval. Vybral si jen černou přilbici a temně modrou drátěnou košili. Vypadala na nějakou kořist z gerimské loupežné výpravy do vzdálených zemí. Skoro nebránila v pohybech, což považoval za rozhodující. Nevážila víc než půl džberu vody a chránila jen proti lehčím zásahům. Šíp z luku by zadržela, ale silnou ránu mečem už ne.

Největší zájem měl o vrátkový samostříl, schopný prorazit i silnou zbroj. Získal ho v boji a právoplatně si mohl ponechat, ale uhlíři smlouvali.

„Hele, máme zbraní pro armádu. Ale vše je nám na hovno. Neumíme s nimi mávat,“ argumentovala Haneta. „Ale se samostřílem zabije každá píča. I já,“ zazubila se. „Dám ti za něj svůj kožíšek. Zahřeje v noci!“

Přijal. Byla to sice spíš vesta na záda, na kraji olemovaná a zdobená výšivkami, ale potřeboval něco teplého, blížila se zima. A oblečení se hledalo špatně. Uhlíři vše pečlivě vyvařili a hodně věcí se vroucí vodou zničilo. Zůstalo jen pár slušných oděvů. Vybral si pevnou lněnou halenu, slabou prošívanici pod drátěnou košili, docela slušnou suknici a vojenské boty. Našel i jednu čapku, z níž si udělal vycpávku do helmice. Nic víc se mu nehodilo.

Přespal tam a znovu se nacpal při snídani. Když od uhlířů odcházel, s příjemným teplem v žaludku, vypadal jako úspěšný žoldnéř. Paprsky slunce se temně leskly na jeho drátěné košili o ceně menšího statku a skvělé helmici z dobrého kovu a bez jakýchkoliv ozdob, ryze účelném kusu výzbroje. U boku se mu houpal meč, na druhé straně měl na opasku zdobenou dýku. V tlumoku nesl čtyři bohatě zdobené dlouhé dýky, které určitě dobře prodá. Proložil je svými věcmi, aby za chůze necinkaly. Kožíšek se mu už nevešel dovnitř, a tak ho smotaný přivázal na tlumok. Byl rád, že si víc zbraní nevzal, i tak si připadal jako soumar, když občas stoupal do nějakého kopce; drátěná košile se docela pronesla.

Když se přiblížil ke konci pásma kopců a musel už sejít do nížiny, potkával lidi, spěchající za mrtvými, jednotlivce i menší skupinky. Někteří závistivě koukali na Nietovu výbavu a viděli v ní lákavý příslib, co vše se dá nahoře najít.

Pětice chytráků s dlouhými píkami obsadila most v údolí a vybírala mýtné. Niet se jim chtěl vyhnout a vydat se po proudu k brodu, ale pak si všiml dvou tlejících oběšenců, kteří na sobě měli potrhané hábity řádu Mlčenlivých. Jejich kati je pověsili úsporně na obou koncích jednoho provazu, přehozeného přes větev stromu poblíž mostu. Zůstal zaraženě stát.

„Vyžírkové!“ zaskřehotal jeden z hlídačů mostu. „Prej už nemaj’ čím léčit mor. Léta z nás akorát tahali daně! A teď na nás prdí!“ Odplivl si. „Na takový taky prdíme!“

„Za tohle se zhoupnete také!“ připomněl mu Niet zákon, ale chlapík se zasmál: „Houpaj se leda naše měšce. V městě dávaj stříbrňák za každýho chycenýho šmejda!“

Niet zbledl. Muži zvedli píky a podezíravě se na něj podívali. Rychle se vzpamatoval a sykl: „Mor na ně. Odvedli mi nejmladšího bratra.“

„Toho najdeš leda v Požíračově vykotlaný stoličce,“ zasmál se pořízek na kraji. „Lidi podřezávaj ty šmejdy…“

„Kdybys měl u nich příbuzný, zpíval bys jinou,“ zarazil hrubiána čahoun ve středu, zřejmě vůdce party, a sdělil cenu: „Za meč můžeš na druhou stranu.“

„Přebrodím,“ zavrtěl Niet hlavou, ukázal po proudu a chtěl odejít. Chlapík pokrčil rameny: „U brodu možná přejdeš za tu vykládanou dýku, co máš za pasem, a ještě se namočíš. Tak ji dej nám a můžeš po mostě.“

Niet zaváhal, ale pak mu ji hodil; v tlumoku měl další. Nevěřil moc, že ho pustí, čekal spíš nějaký podvod, ale hlídači se rozestoupili a dovolili mu projít.

„Jo, meč si pověs na záda. Pouze městský stráže ho smí nosit u boku,“ houkli za ním. Poděkoval za radu. Převěsil si meč, přitom smutně koukal na líně tekoucí vodu a nechal své oči, aby z nich padaly slané nýty za mrtvé kolegy. V jednom souhlasil s hlídači. Mlčenliví se zpronevěřili svému poslání a příliš usilovali o moc. Ostatně i Výrovec, mistr mlčení druhého stupně, si občas posteskl, že řád již není tím, co pamatoval. Poslední léta slýchal o samých sporech mezi Mlčenlivými a panovníkem. Říkalo se, že vladyka bývá občas tak rozzuřený, že vztekem nemůže ani dýchat.

Niet doufal, že zbylé čtyři dýky dobře prodá, ale obchodník na rynku, které mu nabídl své poklady, jen ukázal na hromadu naházenou v koutě krámu. Lakonicky oznámil: „Už tři dny mi sem lidi nosí své nálezy, už to nemám kam dávat. Kolem moc mrtvých.“

„Všichni na rudý mor?“ využil Niet příležitost, aby se něco dozvěděl.

„Jo,“ objasnil obchodník suše. „Oči slzí, tvář rudne, šetří ženy a potrestané rudým. Ale je agresivnější; zabíjí rychleji. Gerimové ho chytili nejsilněji, ale našinci taky. V městě skosil každého čtvrtého muže a dvacátou ženu. Jinde to bude asi stejné.“ Podíval se na Nietovu výzbroj. „Tvou drátěnou košili bych ale koupil. Deset stříbrných bych ti snad mohl dát.“

„Má cenu nejméně tří kop!“ vybuchl Niet rozhněvaný nehorázně nízkou cenou.

„Možná,“ ušklíbl se obchodník. „Ale ne dnes a tady,“ pohlédl na hromadu zbraní.

„Potřebuji ji k přežití,“ odmítl Niet.

„Chápu. Těžká doba,“ přitakal obchodník.

Niet vyšel zklamaně ven. Uhlíře čeká nepříjemné překvapení. Asi měli radši dostavět milíř. Vydělali by mnohem víc. Zbraně nikdo nekupoval, zato o vše ostatní propukl zběsilý zájem, zejména o jídlo. Lidé si dělali zásoby na zimu a ceny letěly nahoru jako vyplašení draví ptáci. Když Niet přepočítal své zbylé mince, zjistil, že si může pořídit leda tři hrsti fazolí. Obcházel stánky na rynku a hledal něco levnějšího, aby se zásobil na pochod do Urokomeje, ale marně.

Koně asi také zlevnili. Pětice starších kněžek Trojjediné si koupila povoz, aby se jim lépe putovalo, ale marně se snažila přinutit pár hřebců k tahu. Jejich představená se přitom hádala s handlířem. Kupčík však jen krčil rameny a dušoval se, že jim prodal skvělá zvířata, jen se s nimi musí umět. Pár zvědavců pobaveně sledovalo scénu, ale k pomoci se nemělo.

Lidé nemilovali kohokoliv, na koho se vybírali daně. Služebnice Trojjediné, ty pouze tolerovali, protože občas jim pomáhaly při léčení a vyprošení si boží přízně. Mlčenliví dělali totéž, avšak mocenské spory jim propůjčovaly horší štít. Vladyka se jim mstil za jejich nesouhlasy s jeho představou vlády a svaloval na ně vinu za všechna nepopulární nařízení. Hodilo se to jemu i jeho výběrčím daní.

„TO JE VON!“ zaječel ženský hlas. Niet se otočil. Mířila na něho šestice městských strážných hroty svých kopí a vzápětí i oči všech čumilů kolem. Ozbrojence sem přivedla kyprá panímáma v temně modrých šatech. Stála za hradbou strážných a prstem ukazovala na Nieta: „Musel ji zabít. Ten lem jsem sama vyšívala.“

„Kdes vzal ten kožich, lotře?“ houkl velitel stráže a výhružně napřáhl kopí.

„Dala mi ho uhlířka. Haneta. Prý se jí přezdívá Držka,“ odvětil Niet. Zachovával klid, Potřeboval uvažovat, nervozitou by jen ničil sám sebe.

„LŽEŠ!“ vykřikla panímáma. „Moc si na něm zakládala. K čemu by chlapovi dávala dámský kožíšek!“

„Co řveš!“ přešel Niet do protiútoku. „Zachránil jsem ji před upálením zaživa.“

„Byla sama?“ prohodil pochybovačně velitel.

„Mladší šli chytat koně,“ pokrčil Niet rameny. „Haneta zůstala u milíře se dvěma ženami. A starší mužem, Přepadla je banda tří zmetků a chtěla je upálit v té jejich věžičce.“

„A Gerimové se zalekli tebe jediného?“ zavrtěl velitel pochybovačně hlavou.

„Nevím, nebyli to Gerimové, ale místní a nabodli se na můj meč tak rychle, že jsem se jich nestihl zeptat,“ zavtipkoval Niet, ale nikdo se jeho pokusu o žert nezasmál. Dav kolem jen zašuměl obavami.

„Lůza!“ dupl vztekle velitel a konečně sklonil kopí. „Seš dobrej vojáku. Pod kým jsi sloužil?“

„Nejsem voják, jen doprovod. Pána, který mne najal, mi zabili. Šípem ze zálohy. Jeho koně taky. Kvůli masu. Udělal to rovněž zdejší,“ posmutně Niet. „Vraha jsem dostal, pána pohřbil a jdu domů. Za našima, podívat se, jestli jsou v pořádku.“ Dav kolem teď hlučel, jak si lidé vyděšeně povídali mezi sebou.

„Krysy vylezly z děr, ochraňuj nás Trojjediná,“ sykl velitel. „A Gerimové? Moc jich přežilo?“

„Asi ne. Potkal jsem jen jednoho živého,“ pohodil Niet hlavou. „Měli jsme spolu souboj. Jediný čestný boj posledních dnů. Byl to šlechtic. Jmenoval se Rinung fram Fiberh. Řekl mi to, když umíral.“

Velitel uznale hvízdnul i od lidí kolem zazněly pochvalné výkřiky. Niet ale v duchu jen posmutněl, jak rychle se mění nálada davu. Před chvílí by ho tady roznesli na hrotech kopí.

„SLYŠÍTE VŠICHNI!“ zakřičel velitel stráží na lidi. „Držte se nařízení radních a nechoďte za mrtvými. Shnijete tam s nimi. Všude samá lůza. Povězte všem po městě, co jste tady právě slyšeli!“

Strážní propustili Nieta. Dav se rozcházel. Panímáma ho ještě vyzpovídala. Zaradovala se, když se dozvěděla, že uhlíři přijedou, jakmile vyrobí vaky na koně, aby na něj naložili věci.

Rozruch přitáhl pozornost i kněžek. Jejich představená, zahalená v dlouhém černém hábitu s kapucí, jak kázaly zvyky jejich řádu, došla k Nietovi a oslovila ho: „Říkal jsi, že jsi bez práce a jdeš na jih. Míříme do Urukoy,“ jmenovala město půl dne od tvrze Urukomeje. „Umíš to s koňmi?“

Niet přitakal a mlčky přešel k jejich vozu. Koňský handlíř se ihned naježil a připravil se odrazit veškeré námitky, ale nový pomocník kněžek zvolil lepší taktiku. „Úžasná zvířata, každé tak za kopu v jiných dobách,“ začal oceňováním kvalit dvou hřebců. Prohlížel pysky, zuby, a pěl chválu, teprve pak začal jinak.

„Dej nohu,“ pobídl levého koně, postavil se bokem k němu a pozvedl mu levé přední kopyto. „Podkova dobrá, stačí jim vyškrábnout kamínky,“ pohladil koně, „Pak je mírně vyhřebelcovat a vyměnit jim udidla. Mají jezdecká, ale potřebují vozová, aby se dali lépe ovládat,“ vykládal, zatímco handlíř blednul. „A taky nejsou zatahaní, zvyklí na vůz. Jsou to jízdní koně. Aspoň jeden se musí vyměnit. Druhý se pak přizpůsobí,“ kouknul se na zamračenou obchodníkovu tvář. „A bude to chtít koupit pro ně trochu jablek a chleba.“

„Mohou se napást,“ podivila se představená.

„Trávou se najedí, ale na jablkách a chlebu si pochutnají. Budou lépe tahat a těšit na večer,“ usmál se Niet a významně pohlédl na handlíře.

„Vypřáhni tedy pravýho hřebce,“ sykl obchodník. Chvíli se díval na Nieta a když viděl, že dělá vše správně, otráveně mávl rukou a odešel pro jiného koně a udidla.

Za hodinu měli přepřaženo a vyjeli. Koně sice občas táhli do stran, jízdní hřebec se navíc rozptyloval každou drobností na cestě a v chomoutu neklidně házel hlavou do stran, ale Niet raději nepoužíval bič. Hřebec na něj vůbec nebyl zvyklý a starší tažný valach, kterého dostali výměnou, by nelibě nesl, kdyby byl poháněn jen on. Za pár dnů, až se oba trochu spolu zatahají, tak se mohou zkusit i povely jemnými šlehnutími, ale teď se Niet obával, že by je jen poplašil. Radši je pobízel pouze opratěmi a vlídnými slovy, i když nesehraní koně šli pomaleji a občas zatáčeli, kam neměli.

Když vyjížděli jižní branou z města, doběhla je panímáma z rynku a nesla v ruce hnědý kožich. „Stůj, liščí kůže bude škoda, když ji někde proděravíš, a k čemu tobě vyšívání na lemu. Vezmi si raději tenhle kožich. Je po nebožtíkovi manželovi a z medvěda, delší a lepší do deště. Budeš v něm vypadat jako velký válečník.“

Nabízený kožich byl dost starý a mnohem těžší a místy potrhaný. Kněžky slezly z vozu, pečlivě ho prohlédly a poznamenaly, že ho snadno opraví. Niet panímámě vyhověl a poté konečně vyjel městskou branou a na první křižovatce zabočil podél řeky na cestu do Urokoy

Jeli pomalu a na dvoudenní vzdálenost potřebovali celý týden, protože ženy se zastavovaly v každé obci a pátraly po věcech ukradených ze svatyní. I kvůli tomu byly rády, že mají s sebou ozbrojený doprovod, zejména při jednání s nerudnými překupníky – Niet se uměl skvěle mračit, když chtěl, a dodával jejich misi potřebnou vážnost.

Putovalo se mu s nimi dobře. Dostával dvakrát denně teplé jídlo a pohublé tváře se mu zase trochu zakulatily. Na rovinách mimo osady ženy zpívaly nádherné chvály Trojjediné a znaly spoustu veselých historek. Společná cesta měla jen jednu nevýhodu. Hned druhý večer probraly i jeho věci. S omluvou mu zabavily zdobené dýky; údajně obřadní nože.

Každé ráno, když připravil vůz, vždy chvíli cvičil s mečem, jak slíbil. Opakoval sestavy pohybů, které znal od svého mistra, nacvičoval rychlé tasení a přesné seky, aby dosáhl jejich patřičné rychlosti, správného vedení a úhlu čepele. Ženy si ho zkoumavě prohlížely, ale teprve třetí den, když ráno vyjeli na rovnější úsek, kde kola tolik nerachotila, a dalo se mluvit, otevřely ožehavé téma.

„Máš štěstí, že jsi unikl vraždění Mlčenlivých,“ konstatovala představená.

„Jo, mám jejich meč,“ prohodil Niet a opět zachovával klid. „Lidé na ně sice nadávají, ale nikdo nepopře, že meče kovali skvělé…“

„Máš toho víc než meč,“ skočila mu do řeči představená. „Většinou mlčíš, mluvíš stručně, plníš povely bez otázek,“ vysvětlovala. „Poznala jsem to hned na rynku. I kvůli tomu jsme tě oslovila. Už dříve nás Mlčenliví doprovázeli a vždy dobře,“ usmála se. „Neboj, neprozradíme tě, kdo by nám opatroval koně,“ zažertovala.

„Byl jsem jen sluhou,“ přiznal Niet. „Dali mi závazek za vyléčení moru.“

„Myslela jsem si to podle tvých očí. Takové mívají vyléčení. Mlčenliví dovedli kurýrovat i případy, které nikdo jiný nezvládl. Když vypukla epidemie rudého moru a jejich léky moc nepomáhaly, lidé se otočili proti nim.“

„Kvůli tomu vypuklo vraždění?“ zbledl Niet.

„Kvůli mnoha věcem. Mlčenliví toužili hlavně po moci. Vladyka to nelibě nesl a rozdával své znechucení lidu. A útok Gerimů byl přesně načasovaný, jako kdyby jim někdo poradil. To nás trápí.“

„Mlčenliví? Můj mistr by tohle nikdy neudělal!“ vyhrkl zděšeně.

„Naše věštkyně Trojoká tvrdí, že se zjevila divná znamení o narušení zapovězených pečetí, avšak neptej se nás jaká a na jejich význam, neb z úkazů je prý zmatená i velká věštkyně. My prosté teprve víme málo,“ pokrčila rameny. Buď opravdu nevěděla, nebo nesměla říct.

„Dostal jsem radu klást otázky. Kdo způsobil rudý mor?“ zajímal se.

„Tohle tajemství znají jen oktamistři z řádů podobných tvým Mlčenlivým. Zkus se jich zeptat, ale nevím, zda budou hovorní,“ zavtipkovala představená.

„Oktamistr? Mistr osmého stupně?“ zavrtěl Niet hlavou. „Žádný takový neexistuje. Nejvyšší náš mistr, o kterém jsem kdy slyšel, byl mistrem pátého stupně.“

„Vidíš, trošku ses rozpovídal,“ změnila představená téma. „Zkus nám vyprávět o svých příhodách, ať se naučíš mluvit a nebudeš vypadat tak podezřele mlčenlivě.“

Kněžky byly zvědavé. Pověděl jim o cestě, jen krabičky vynechal a nahradil je pouhým svitkem se vzkazem, který měli doručit. Vyprávěl jim o Jasance, jak ji vyhnaly z domu pro neplodnost. Posmutněly u toho.

„Žádná z nás nemůže mít děti,“ prohodila jedna kněžka. „Náš řád dává nový smysl života mnoha takovým ženám. Místo malé rodiny jim věnuje velkou.“

„Jasanku si v kápi neumí moc představit. Je moc svobodomyslná,“ zazubil se Niet a pokračoval v povídání. Když vykládal o souboji s gerimským válečníkem, ženy ho pochválily za jeho soucitnost. Úplně se však zděsily při popisu příhod kolem mrtvých.

Povídali si ještě mnohokrát, o dětství o životě, když jeli po rovném úseky a mohli všichni sedět na voze. Ženy přitom někdy pracovaly na úpravách kožichu. Poslední večer mu slavnostně předaly. Zkrátily ho, aby mu sahal jen ke kolenům, odstřiženými částmi zalátaly díry, vázací řemeny vyměnily za bronzové olivky a olemovaly mu rukávy. Když si Niet oblékl upravený kožich, vyhlížel v něm jako movitý zbrojnoš.

Teplé oblečení bylo už potřeba. Ochlazovalo se. Zima přicházela nezvykle brzo. Déšť padal stále častěji, doprovázený protivným větrem, a poslední den pršelo od samého rána jako předzvěst chmurných zpráv. Niet zavezl vůz do svatyně na kraj opevněné Urukoy, postavené v ruinách města dávné civilizace vyhubené morem. Nebylo ještě ani poledne, a tak odmítl pohostinství s tím, že by do setmění rád došel do Ukorumeje. Poháněla ho zvědavost.

Ženy se s ním rozloučily, zaplatily mu velkým pytlíčkem hrachu s kroupami, což při dnešní drahotě znamenalo velmi slušnou cenu.

„Buď opatrný. Nevím, zda je to pravda, ale zdejší sestry povídaly, že Urokoj je vypálená,“ přidala představená varování. „Když nastalo vraždění, váš představený Mračivec prý vyrazil někam na pomoc s válečníky a už se nevrátil. Nechal v tvrzi jen starší mistry a pár noviců. Morem nakažení, rozezlení na své málo úspěšné léčení, otevřeli hlavní bránu a dav snadno dobil pevnost.“

„Musím tam kvůli Jasance,“ sykl poděšeně.

„Já vím,“ řekla představená a rozloučila se s ním. Ženy mu chvíli povzbudivě mávaly, dokud jim v první zatáčce cesty nezmizel z dohledu.

Před západem slunce poznal, že měly pravdu. Z hrdé pevnosti Mlčenlivého bratrstva zůstala vypálená ruina. Přes neporušené hradby vykukovaly zčernalé budovy, které trčely smutně k obloze jako pomníky obránců. Niet tušil, co spatří uvnitř, ale musel se podívat.

Zahalil se do kožichu a spěchal otevřenou krajinou k vstupní bráně. Do obličeje ho šlehal mírný, ale vytrvalý déšť, a když na rovinách běžel, pod jeho nohama se rozstřikovalo bahno a kaluže. Zadýchaný doběhl k spuštěnému padacímu mostu, opatrně vstoupil na první nádvoří a prohlédl si zkázu. Shořely všechny dřevěné přístavby, které se daly snadno zapálit: kolny, seníky a stáje. Od nich vzplálo podsebití a pak střechy, krovy se propadly a prorazily horní stropy. Nicméně spodní části staveb zůstaly celé. Na dlažbě se válelo několik zlomených násad od cepů, kos, vidlí a seker, ale jejich kovové části někdo odnesl.

Niet prošel pod zvednutou mříží na druhé nádvoří, kde spatřil stejně tísnivý obraz. Lidskému běsnění neunikla ani stříška nad rumpálem studny. Byla povalená a její měděné pobití zmizelo. Dovrávoral k ní. Déšť zamaskoval pachy a tak nic ho nevarovalo. Když Niet nahlédl do studny, vyjekl hrůzou. Sáh pod obrubou spatřil modré tváře dvou noviců, s nimiž se kamarádil. Leželi na kupě napuchlých nahých těl, Mlčenlivých i venkovanů padlých při potyčce. Kamenná studna byla zaplněná až po okraj, aby pevnost utrpěla poslední vražedný úder. I kdyby někdo mrtvé vytahal, trvalo by dlouho, než by se pramen vyčistil. Nejspíš tam dole někde leží i Jasanka.

Niet už nechtěl nikam chodit. Zvedl hlavu k šedé obloze a poprosil Trojjedinou, aby ho smetla obřími kroupami a dovolila mu spočinout vedle druhů, s nimiž prožil tolik zim.

Kroupy nespadly, ale zaslechl úder. Obešel studnu a po žulovém schodišti vstoupil do svatostánku bohyně. Sál o velikosti malého rynku měl stropní trámy tlusté jako těla býků, napuštěné volskou krví, které vydržely i zřícení krovu, a vzplanutí zabránila tlustá vrstva písku, nasypaná na stropních fošnách pro zateplení i jako ochrana proti požáru. Ale nic již nebránilo prosakování vody. Kapala z promáčeného stropu a ničila malby Trojjediné, stékala po stěnách a smývala fresky se znaky velkých mistrů.

Niet překračoval rozbité sošky, štíplé deskové obrazy, rozřezané tapisérie a další pozůstatky rabování. Volným krokem se blížil k muži v předním rohu sálu. Ten Niet ještě neviděl. Seděl na zemi vedle výklenku, v němž stálo kamenné vejce, kdysi pozlacené; dnes z jeho nádhery zůstaly jen odřené kameny, a koncem berle škrábal zeď. Vypadlo to, jako kdyby si bral aspoň vápno z omítky, když už nic jiného nezůstalo.

Niet k němu došel až čtyři kroky, teprve pak se stařec otočil a upřel na něho kalné oči a s dusivým kašlem ze sebe vysoukal: „Co chceš… zloději… vše pryč… jen mrtvý… stařec… tady…“

„Urazil jste dlouhou cestu z krčmy U Hada,“ poznal Niet muže, od něhož dostal několik ran jako odměnu.

„Něco jsem odpajdal… víc lidé svezli… nemohoucího… “ odtušil stařec a znovu se rozkašlal. „A tys kdo… neznám tě…“

„Dvě krabičky.“

„Ach… to nemehlo… dobří umírají… první…“ pozvedl ruku a utřel si krev na rtech. „Oškrábej to… chci … ještě… vidět… svůj znak… svou slávu…“

Niet poslušně přistoupil ke zdi, sám byl zvědavý. Osahal fresku Trojjediné, na mnohých místech narušenou škrábanci berle, v nichž se ukazovaly fragmenty starší kresby. Vytáhl meč a začal jezdit po zdi jeho ostřím. Mokrá malba odpadávala skoro sama v dlouhých pruzích. Po chvíli se mu podařilo odhalit symbol vztyčeného hada obklopeného osmi propojenými kruhy, mytický znak oktamistra, který freska Trojjediné ukrývala pod sebou.

okto

Chvíli se na obrázek díval a dával si vše dohromady. Během jízdy a hovorů s kněžkami měl dost času na přemýšlení. Zakrytý znak ho nijak neoklamal, naopak přidal poslední chybějící kamínek ke stavbě. Zavrženému mistru by se přece neposílalo poselstvo. Vše byla jen přetvářka. Pouhá maska.

„Byl to dobrý plán, oktamistře,“ pronesl trošku ironicky, přece jen se trochu otrkal při hovorech s kněžkami, „Dodat Gerimům informace kdy a jak vést útok. Určitě mají i u nich nějaký řad podobný Mlčenlivým. Možná má i ten má problémy se svým vládcem. Pak nechat Gerimy, aby zničili vladykovo vojsko, a je samotné poté zničit rudým morem,“ pohlédl na mlčícího starce. „Těch připravených pastí na Gerimy bylo určitě víc. Čekalo se jen, do které se chytí. Tam se pak poslala smrt. Něco ale selhalo. Bylo to silnější, než se čekalo.“

„Oba vládcové… dostali… po čem toužili… válku…“ Oktamistr přivřel bolestivě oči. „Obětoval jsem… svou slávu… pro naši…záchranu… Vladyka chystal… naše vyvraždění…“ zasípal oktamistr. „Ale stvořili jsme… ještě horší zkázu…” Dlouze se odmlčel a těžce dýchal. „Jsi bystrý… možná ne… takové nemehlo…“ pronesl hodně tiše a opět chvíli lapal po dechu, než pokračoval: „Chtěl jsem klíč…. zničit… ale možná… když ty tady… pověřím tě… úkolem…“

„Nechci už být Mlčenlivým!“ odmítl Niet.

„Dobře… splníš-li… budeš volný… já oktamistr Augenis … tě osvobodím… ze všech závazků…“

Znělo to lákavě. Po celém světě existovaly mlčenlivé řády a riziko, že by se jim nelíbilo, kdyby zjistily, že někdo zradil své sliby. Niet přikývl a poslouchal úkol vykládaný sípavě, s dlouhými přestávkami mezi větami na rozdýchání a nabrání síly k dalším slovům. Hned na začátku se zděsil. Měl donést jakýsi klíč zkázy do Nebeského města, do místa, z něhož vzešly všechny řády podobné Mlčenlivým. Leželo daleko na jihu, několik měsíců cesty.

Namítal, že nemá dost stříbra na tak dlouhou cestu, ale dozvěděl se, že se v chrámu nachází tajná skrýš s prostředky připravenými právě pro tento účel. Od toho okamžiku se již tvářil svolný se vším, aniž chtěl úkol splnit. Rozhodl se, že jen vyhoví oktamistrovi stejně jako to učinil gerimskému šermíři. Soudy nad nimi přenechá Požírači všeho živého.

Hovor oktamistra vyčerpal tak, že si ani nedokázal sundat přívěsek na krku, onen klíč zkázy, který chtěl poslat. Niet mu ho musel sejmout sám. Docela se bál, za léta služby poznal různé triky a věděl, že o mnohých ani neví. Děsil se však zbytečně, nic se nepřihodilo, sundal ze starcova krku řetízek, na kterém viselo osm proletených kruhů, podobných těm na znaku oktamistra, ale mnohem temnějších, vyrobených z nějakého kovu, který vůbec neodrážel světlo. Neviděl na nich jediný odlesk. Trošku se ještě strachoval, když byl požádán, aby je na jedné straně sevřel v prstech. Udělal to, ale meč si nechal vedle ruky.

„Můj meč… teď tvůj… můj dar… teď ti vše… předám…“ zachroptěl oktamistr a uchopil přívěsek proti Nietovi. Oba drželi kruhy proti sobě, mezi palci a ukazováčky. Čas plynul, nic se nedělo, pak se kruhy na zlomek okamžiku modře rozzářily, ale vzápětí opět potemněly.

„Co to znamenalo…“ zachvěl se Niet, jestli se nespustila nějaká past, ale ptal se marně, již neuslyšel odpověď. Úkon připravil starce o poslední síly a již nepromluvil, jen těžce dýchal a od rtů mu odlétaly drobné kapičky krve.

Niet se po chvíli zkusil znovu zeptat, co znamenalo to modré světlo, a pak zanechal marného úsilí. Došel do boční chodby, zcela vyrabované a poničené. Odpočítal kameny, našel dvanáctý od vchodu, třetí od země a mečem začal odškrabávat maltu ze spár. Nebyla příliš tvrdá, sypala se a ani nemusel drápat hluboko, stačilo jen na tři prsty, pak kus odpadnul. Z dutiny za ním vytáhnul naditý měšec. Nerozvázal ho, věděl, že je na něm past, ale proříznul jeho dno a vysypal záplavu mincí, stříbrných i zlatých. Vypadlo z něho i několik listů s doporučeními, složených na malé čtverečky, které měl použít jen v krajní nouzi. V optimální situaci měl předat klíč přímo Nejvyšší nebeské věštkyni, aniž by o tom kdokoliv věděl. Rozhodně to nesměl udělat tak nešikovně, veřejně, jako předal krabičky v údolí pod Vztyčeným hadem.

„Jsi bohatý a urozený pán, Nejtíku. Dostals mzdu za léta své služby,“ zaradoval se. Sebral poklady, na ukazováčku párkrát protočil řetízek s přívěskem a přemýšlel přitom, kam ho zahodí. Studna bude dobrá.

Vrátil se nazpátek do chrámu, aby oznámil, že vše našel, ale oktamistr už nežil. Odříkal nad jeho tělem Zpěv mlčení a vyšel ven, aby spletené kruhy věnoval mrtvým ve studni.

Jak se k ní blížil, jeho nohy těžkly. „Nenosíš jen meč, Mlčenliví jsou v tobě zažraní,“ napomenul sám sebe. Léta výchovy, léta poslušnosti, poklonkování před mistry a rány pro toho, kdo málo poklonkoval. „Jsou v tobě, Nejte. Vyžeň je!“ poroučel sám sebe. „Ty to překonáš, Nejtíku, a hodíš to tam,“ pobízel se.

Přistoupil ke studni, pohlédl do ní a měl dojem, že se na ně mrtví vyčítavě dívají. „Úkol je pitomost. Sám oktamistr to chtěl zničit,“ mluvil s nimi, ale nedokázal pohnout rukou. „Dobře. Pokud to mám splnit, dejte mi znamení.“ Chvíli čekal. „Není, takže přívěsku loučím se…“

„NIETE!“ uslyšel výkřik. „Bojím se tady!“ Ohlédl se. U vstupu na druhé nádvoří stála tulačka v pestrobarevných hadrech. Přes hlavu měla přehozený tři lokty široký pruh hrubého plátna, jako ochranu proti dešti. Byla už skoro tma a poznal ji jen podle hlasu.

„Jasanko? Tys živá!“ podivil se znamení, které mu Trojjediná seslala.

„Já nevím,“ vyhrkl Jasanka. „Poslední dny už sama nevím, jestli žiju. Čekala jsem na tebe venku. Už pět nocí. Zahlédla jsem tě moc pozdě, už jsi byl u brány. Volala jsem, neslyšels. Když ses dlouho nevracel, měla jsem o tebe strach…“ Udělala pár kroků k němu. „Gerimové mi dali jen látku a hábit Mlčenlivých jsem zahodila. Nějak se teď nenosí. Vypadám asi dost hrozně, viď?“

„Jsem rád, žes živá,“ uklidňoval ji. Kéž by vždy měl jen ženské starosti o to, jak vypadá! „Dobře, jak si přeješ, Trojjediná, splním,“ dodal v duchu. „Bude to asi sebevražda, ale pomohla jsi mi v soubojích. Dlužím ti život…“ Pověsil si přívěsek na krk. „A už zas se na tebe šklebí Požíračova tlama, Nejtíku!“ vzdychl sám pro sebe.

„Pojď,“ došel k Jasance a objal ji. „Vypadneme odtud a cestou ti koupím hezké oblečení. Dorazil jsem pozdě, už jsi odešla.“

„Já tam byla, proč jsi šel pryč?“

„Nakreslilas botu, že jsi odešla…“

„Aha,“ posmutněla. „To byl podpis, Ten škrpál, cos mi zmenšoval…“ poplašeně se rozhlédla. „Prosím tě, pojď už pryč. Někam daleko.“

„Dobře, na jih a daleko. Půjdeme třeba do Nebeského města,“ nadhodil. Rozhodl se, že jí radši nebude říkat o svém poslání. I oktamistr zdůrazňoval, že nikdo to nesmí vědět. V tomhle s ním souhlasil. Všechna tajemství Mlčenlivých jen děsila.

„Půjdu kamkoliv, hlavně pryč od mrtvých,“ kývala hlavou. „A když budu mít něco lepšího na sebe, vydělám i stříbrné…“

„Nebude třeba, něco jsem nasbíral. Na šaty mám,“ upokojoval ji. Opustili trosky tvrze a zamířili na jih, ke zdroji všeho. Vytrvale pršelo, a tak se rozhodli šlapat celou noc, aby neprochladli; spánek a jídlo odložili na přátelštější počasí. Ubírali se po rozbahněné obchodní cestě podél řeky. Před prvním ohybem proudu se Niet zastavil, aby se naposledy podíval na siluetu Urukomeje, než se jim schová za kopcem.

Chtěl se nějak rozloučit s rodným krajem. Vytáhl oktamistrův meč, zabodl ho na moment do mokré země, poklekl před ním, sevřel jeho černou čepel mezi dlaněmi a odříkal Zpěv mlčení, skoro celý nahlas jako tryznu za Mlčenlivé bratrstvo a své blízké. Jen poslední verš ‘Naše zkáza’ tiše zašeptal. Odhadoval, že zdejší zkáza zdaleka nebude tou pravou, zmíněnou ve zpěvu. Od jejího tajemství mu visel klíč na krku, těch osm propletených kruhů.

 ~ Konec 2. části ~

Richard Šusta



Několik slov o:

Autor pracuje na Elektrotechnické fakultě v Praze, kde přednáší předměty zaměřené na logické řízení průmyslových systémů. Tvoří sci-fi příběhy jako jeden ze svých koníčků. Vyšlo mu pět hard sci-fi románů (Narka, Dotek nulačasu 1 – Nula plus, Dotek nulačasu 2 – Nula minus, Vlákna hyperčasu, Ztroskotaný čas) a několik povídek. Kromě jiného rád plachtí na moři a tancuje společenské tance.


Dnes je to druhá část čtyřdílné povídky.

První část

 

Obr.: http://sf.co.ua/14/05/wallpaper-1642110.jpg