Naše zkáza (III.)

Osud zadržených balancoval na tuctu hrotů. Přední jezdci sklonili píky a ostatní výhružně pozvedli luky. Vrásčitý starý válečník navlečený v kyrysu zdobeným rytinou slunce, který hlídce velel, promluvil hlasem ledově mrazivým jako zdejší bouře a svým slovům dodal důraz šlehnutím jezdeckého biče.

Kupec Urug Kojj zakvílel, padl do prachu cesty vedle kol svého povozu a žadonil o slitování. Svíjel se jako při krutém mrskání, i když dostal jedinou ránu, a navíc symbolickou, přes svou silnou vlněnou kazajku. Bolest si působil sám. Kajícnicky bil hlavou o ostré kameny na cestě tak usilovně, až si poranil čelo. Marně. Stařec jen znechuceně zavrtěl hlavou a nekompromisně mu zopakoval příkaz.

„Rychle!“ zaječel Kojj v přímořské řeči na Jasanku a Nieta, mladý pár, který najal jako svůj doprovod. „Blíží se veleprůvod Nebeské rady. Máme jen čtyři slunoprsty na uvolnění cesty!“ zabědoval s bezmezným zoufalstvím v hlase. Jasanka obětavě přiskočila a pomohla mu vstát, zatímco Niet pobídl znavené čtyřspřeží statných horských koní: „Hyjé! Hyjé!“

Zpocená zvířata si nesouhlasně odfrkla, ale zabrala. Již od rána táhla těžký vůz do kopce, po klikatých cestách skrz táhlé údolí Zurčící pětice, v přímořské řeči zvané Sonivia-penta. Dostalo jméno podle pětice malebných jezer, která ležela v různých nadmořských výškách, spojená kaskádami malých vodopádů a bystřinek. Vozy zdolávaly strmé úseky mezi jezery po prašné silnici stoupající v mnoha serpentinách zaříznutých do boku údolí. Byla úzká, jen místy rozšířená, aby dva povozy projely kolem sebe.

„Čtyři slunoprsty,“ zabručel si Niet sám pro sebe a natáhl ruku ke slunci dle zvyku zdejších lidí, kteří měřili denní dobu dráhou slunce, aby přepočetl čas na rozumnější hodnotu. K průsmyku Sonivia-Pyla za tu dobu určitě nedojdou. Od něho je dělila ještě čtvrtka dne, tedy čtyřicet pět slunoprstů.

Ve svahu nalevo postřehl zarostlé ústí chodby a konejšil unavené koně: „Začíná důl, o kterém nám říkali. Za chvíli bude už rovinka.“

Místní je upozornili, že u čtvrtého jezera se kdysi něco těžilo a musí dávat dobrý pozor. Naleziště se prý už dávno vyčerpalo, bouře a laviny smetly stavby, většina štol se zavalila, ale i tak se tady dodnes objevují nenadálé propady půdy.

„Rovněž povídali, že tu bude brzy válka. A tos neslyšel!“ hubovala mu Jasanka. „Lezeme zas mezi mrtvý!“ připomněla mu jejich zážitky na severu.

„Musím vykonat pouť do Nebeského města. Dostal jsem to jako podmínku pro mé propuštění z řádu Mlčenlivých,“ opakoval jí Niet, už ani nevěděl po kolikáté.

„Hot! Hot!“ zahalekal, když minuli posledního koně jízdní hlídky, aby zabočil dále od srázu, od něhož je dělila jen nechráněná pravá krajnice. Když na poslední zastávce dával pít koním, vyklouzlo mu vědro z ruky. Nestihl ho chytit. Mohl se jen dívat, jak skáče po strmém svahu pod silnicí a mizí v bystřině, kde ho divoká voda roztříštila o balvany. Naštěstí vezli ještě dvě jiná a tak Kojj nadával jen přiměřeně. Nežádal náhradu a huboval jedině kvůli zdržení, protože museli znovu nabrat vodu u horského pramene, aby se koně mohli napít.

Ochota vyplácet slušný žold nezkrácený o náhodné škody patřila mezi pár snesitelných vlastností tohohle vyzáblého postaršího bručouna s citrónově nažloutlou tváří, kterému chyběly větší zkušenosti s obchodem. Jak sám říkal, začal dovážet zboží z nížin teprve nedávno, aby zmnožil své peníze a poplatil jakési dluhy. Živnost kupce ho nebavila a pořád nadával, i teď, když se opíral s Jasankou vzadu do vozu, aby ulehčil koním. Neuměl se spřežením a v náročnějších úsecích raději roli kočího přenechával Nietovi.

„Prej nám o tom museli říct v Tuerhi při placení mýtnýho,“ promluvil náhle přímořskou řečí, velmi pomalu, aby mu Niet a Jasanka rozuměli. Na moment přestal tlačit a prohrábl si rukou pěstěný vous, svoji chloubu. „Jenže copak jsem koplej mezek, abych platil mýtný!“ Táhle zavyl. Všichni kupci byli stejní, pořád si jen skuhrali, ale tenhle kříženec hrdopýška a plačky až neskutečně moc.

„Brzy si odpočinete, kamarádi!“ oslovil Niet zpocené koně. Povoz míjel ústí další štoly, avšak zarostlé trnitými keři tak hustě, že by průchod neuvolnili ani za půlden. Věřil však, že velitel hlídky jim určitě dal tolik času, kolik potřebují. Sjížděl seshora a musel vědět o vhodné odbočce. Niet pobízel unavené koně a myslel na mrtvé, před nimiž ujeli a možná se k nim zase blíži.

Místní Mlčenliví se nehádali s vládcem, panovali celé hornaté krajině a honosně si říkali Bratrstvo míru. Dokonce i teď, když spory mezi Jitřenkami a Orly, jejich dvěma znesvářenými frakcemi nejvyšší rady, přerůstaly v bratrovražedné řeže beroucí mír nejenom Nebeské zemi, ale i krajinám kolem ní. Kojj si najal pár mladých průvodců, protože nesehnal nikoho jiného. Všichni odmítli, ale Niet přijal, aby se konečně zbavil závazku. Vždyť už tři roky odkládal cestu sem. Nabídl Jasance, aby na něj počkala na hranicích, ale nechtěla zůstat sama. Dávala mu však své rozhořčení najevo pokaždé, kdykoliv se vyskytla nesnáz, jako právě teď. „Odbočka, ale na prd! Podívej se, do čehož nás dostal!“ vykřikla, když konečně stoupání skončilo.

Vepředu napravo se leskla hladina čtvrtého jezera. Voda z něj vytékala přes přepad v kamenné hrázi, dlouhé pět délek koní. Kousek od ní, na straně bližší k cestě, byla podél vody protáhlá plošina přístavní hráze, o délce dostřelu šípu, ale šířce sotva tří koňských délek. Čluny sem kdysi vozily ze vzdálené strany jezera vytěženou rudou, která se odtud dopravovala lanovkou do nížiny.

„Přístaviště je sice úzké. Když se vypřáhnou přední koně, otočím povoz i na té plošině,“ uklidňoval ji Niet.

„Máš mizerný voči! A co támhle!“ ukázala Jasanka prudce se svažující odbočku, spojující hlavní silnici s přístaviště. Cesta byla akorát pro jeden vůz, ale zhruba po dvou tuctech kroků ji šikmo přetínal hluboký rygol o šířce mužských ramen.

„U Požírače,“ zaklel Niet, když si zrádného místa všimnul.

„Odboč!“ rozkázal Koj a prstem ukázal na prach, který se zvedal na druhém konci jezera. Blížil se další jízdní oddíl.

Vůz tam převrátit,“ vysvětloval mu Niet lámaně přímořskou řečí. „Potřeba pomoc.“

„Zešílel jsi! Čelní jezdec drží prapor nafoukaný Nebeské věštkyně!“ rozkřičel se zuřivě Kojj, který se najednou vůbec nestaral o zboží.

„Poslechni. Přijdeš akorát o hlavu!“ napomenula ho Jasanka.

„Nezabiju čtyřspřeží!“ vysvětloval jí Niet a poplácal pravého zadního hřebce. „Přední kola, ta jsou těsně za ojí, ta koně udrží, i když jedno bude chvíli ve vzduchu. Zadek nám ale ujede. Povoz sletí ze svahu a stáhne koně dolů.“

Nedbal na Kojjovy nářky a zabrzdil vůz před rygolem. K zadní části povozu přivázal dlouhé silné lano, určené pro podobné situace.

„Šílenče!“ vykřikl Kojj a utíkal na přístaviště, na jeho nejvzdálenější konec. Padl tam opět na zem a začal bít hlavou o skálu. Byl naštěstí hodně daleko a jeho kvílení zanikalo v hukotu vody padající přes okraj hráze.

Niet si odvážně stoupnul na hlavní cestu a připravil si v přímořské řeči vhodné oslovení. Slušně rozuměl, ale mluvil špatně. Sledoval malý jízdní oddíl, který se k němu blížící po hlavní silnici, a přemýšlel o podivuhodné souhře náhod.

Nebeská věštkyně, za níž se trmácel skoro tři roky, aby splnil příkaz oktamistra, právě přijížděla k němu. Od mistrů Mlčení slýchával, že vidíme jen zlomek skutečného světa. Možná i přívěsek, onen klíč zkázy ve tvaru osmi kruhů, který ji vezl, bude mnohem větší, než se zdá lidským očím, a sám se chce dostat do správných rukou. Niet ho nosil stále na krku, ale opatrnicky ukrytý. Pořídil si malý ozdobný váček s amuletem, chránícím proti šípům, jaké pověrčiví zbrojnoši často nosili pověšené na krku. Vyhodil z něho kus ‘posvěcené’ medvědí kosti a schoval tam přívěsek i s řetízkem.

Když oddíl dojel před něj, čelní jezdec dal pokyn k zastavení pozdvihnutím standarty s osmi kruhy obklopující vševidoucí oko. Rozhněvaně zařval, že vůz musí až dolů na přístaviště. Niet ze sebe vysoukal kostrbatou větu v přímořské řeči: „Cesta být díra tam. Já, dříve člen Mlčenlivé bratrstvo, žádost pomoc pro koně!

Nosič praporu něco zavolal dozadu. Podsaditý holohlavý muž, jedoucí dvě řady za ním, sesednul a přišel blíž a pomalu se zřetelnou výslovností přikázal Nietovi: „Dej mi svůj meč.“

Když dostal, chvíli si ho prohlížel, pak ho odnesl do zadních řad. Po chvíli se vrátil v doprovodu asi padesátileté ženy v černém jízdním oděvu, přes který měla přehozený rudý plášť zdobený osmi výšivkou osmi zlatých kruhů.

„Neexistují bývalí Mlčenliví,“ oslovila Nieta. „Sliby jsou věčné.“

Velký mistr propustka, mám na krku,“ dal dohromady Niet odpověď. „Já modlit povinnost za něho Nebeské město.“ Pokynula mu. Sundal váček s přívěskem z krku, rozvázal ho a prstem zarejdil uvnitř, aby dokázal, že v něm není past.

Holohlavý muž si ho od něj převzal, opět prozkoušel prstem, oči se mu přitom s úžasem rozsvítily, ale ihned se ovládl a mlčky podal váček věštkyni.

Pohlédla dovnitř, schovala víček v dlaních a zasmála se. „Ajrei, podej mi placák vhodné velikosti,“ vybídla svého průvodce. S výsměšným gestem pozdvihla do výše kámen, který pro ni našel, pak ho strčila do váčku a ten hodila k Nietovým nohám. „Teď je správně zatížen. Do jezera, tam patří cetky. Modlářství, amulety, rušení slibů! Severní řády upadají,“ mávla znechuceně rukou. „Zasloužil bys srazit hlavu, ale tys měl soucit s koňmi, my budeme mít slitování s tebou,“ sykla a zamyslela se.

„Chtělo by ale nějaký trest za drzost. Co takhle nepříznivá věštba?“ nadhodila s úšklebkem. Vojáci kolem se rozchechtali. Uchopila Nietův meč a teatrálně pronesla: „Vrácen tento meč třikrát ti bude a ty trpět stále víc budeš.“ Obřadně podala zbraň svému průvodci. „Ajrei poprvé mu vrať jeho meč. Ať se těší na zbytek. A pomozte mu s tím vozem. Dva muže tady ale nech jako jejich stráž. Tohle údolí se mi nelíbí.“ Pohlédla na váček na zemi. Niet ho ihned zvednul. Pohmatem poznal, že věštkyně z něho nenápadně vyndala oktamistrův přívěsek a nahradila ho kamenem.

Jezdci sesedli z koní, chopili se lana a pomocí něho bránili zadku vozu v převrácení. Za jejich vydatného přispění se povoz dostal na dávné přístaviště. Jakmile ho Niet zabrzdil, ihned hodil váček s kamenem do jezera, jak nejdál uměl, aby se vyhnul všem otázkám, co v něm vlastně nesl.

Když věštkyně viděla, že vše bylo vykonáno správně, zavelela oddílu k další cestě. Dva vojáci tady ale zůstali, aby zajistili, že nevítaná trojice zůstane celou dobu tady a nikam se nehne. Jakmile jízdní odjeli, Kojj se vrátil z druhého konce a tiše zašeptal, aby ho hlídači neslyšeli: „Učitelka ‘ctnostné’ Mirjim, zvolené idioty za naši velemiru.“ Vzápětí se zvědavě zajímal: „Cos měl v tom zahozeném sáčku?“

Moje jméno v naše řeč pták,“ vysoukal se sebe Niet a báječně se mu hodilo, že mluví přímořskou řečí tak kostrbatě. „Mistr dát takový znak. Prý já teď nesmět nosit. Muset zahodit. A taky nepříznivá věštba. Jako trest,“ řekl smutně.

„Měls štěstí, hochu, že jen tohle,“ přitakal Kojj a vzápětí zakvílel. „Den zdržení a tábor na prd!“ zanadával, a tentokrát i pravdu. U jezera bude v noci chladno, ale na lepší místo se dnes nedojedou. Koně nevytáhnou plný vůz nahoru. Budou třeba napřed zaházet propad země, což zabere nejméně půl dne. Do noci zbývalo méně.

Niet vypřáhl koně a odstrojil je, aby se mohli volně napást na skrovném množství trávy kolem. Od rána dřeli, nyní měli přednost. Teprve pak si sundal zbroj. Chtěl si nechat meč na zádech, ale hlídači mu ho zabavili do doby, dokud průvod neodjede.

Dlouho se nic nedělo. Kojj nadával na zbytečné zdržení. Niet nahlížel přes kraj přístavní plošiny, zvedající se nad vodu o výšku člověka, aby se nezaplavila ani při jarním tání. Těsně u ní bylo dost hluboko a hladinu čeřil jen slabý proud. Jakmile však voda přepadala přes hráz, nabrala rychlost dravého ptáka a valila bystřinou plnou kamenů dolů k dolnímu jezeru.

Niet nikde poblíž nenašel šikovný přístup k vodě. Házel tedy do jezera vědro přivázané na laně. Napojil své spřežení a i koně strážců. Poté všem zvířatům vyčistil kopyta a trochu je vyhřebelcoval. Když se vše dodělal, posadil se a sledoval slunce blížící se k obzoru.

„Konečně,“ zahulákal Kojj a odběhl zase na vzdálenější konec plošiny, aby dobře viděl. Čtvrté jezero bylo poměrně úzké, ale dlouhé tak deset dostřelů šípu a trochu zatočené doprava. Hřeben kopce, kde se nacházelo páté největší jezero, byl schovaný, ale větší část serpentin stoupajících k němu byla vidět. V jejich horní části se objevil menší jízdní oddíl, poté napochodovali pěšáci a rozestavovali se podél cesty a u vstupů do dávných štol, dobře si vědomi zrádnosti místa.

Posléze se ukázaly cestovními vozy významných osobností spřízněných s radou frakce Jitřenek. Když se propletly serpentinami a sjely na rovinku kolem jezera, nahoře se objevil početný jízdní oddíl a zaplňoval zákruty silnice v dlouhé dvojité řadě.

„Potřebuji další vodu,“ houkla Jasanka, která sledovala dění od vaření. Niet došel k jezeru a zaraženě se díval na vlnky čeřících hladinu. Cítil, že se i mírně chvěje zem pod nohama. Na serpentinách sice jelo několik set jezdců, ale dost daleko. Vtom zaslechl temné dunění, jaké se ozývá při zemětřesení. Strnul.

Skála nad serpentinami ožívala. V jednu chvíli se zdálo, že kopyta koní probudila bájného horského draka. Kameny se vlnily, jako kdyby se jeho hadí hlavy protahovaly po dlouhém spánku, a do výše tryskaly bílé gejzíry připomínající odfrknutí mořských oblud. Pak ale zazněla dunivá rána podobná explozi gejzíru a iluze se rozplynula. Drak se proměnil v dravou řeku.

Voda z horního jezera si právě razila novou cestu do údolí. Vytryskla z trojice štol, černajících se nad začátkem serpentin, a jakoby zdivočelá náhlou svobodou se bezohledně valila svahem, kudy vedly zákruty cesty. A mnohem rychleji než kopyta koní. Její zpěněné čelo podebralo jezdce na horní části serpentin a k nim postupně přibíralo další. Lavinovitě bílá bouřící záplava pohlcovala lidi i koně a unášela je v beztvaré změti k jezeru. Zmocnila se velké části jízdního oddílu jako vyhladovělá žravá orca, o níž často vyprávěli námořníci s hrůzou v očích. Spláchla celé serpentiny, jako když se zaneřáděné zápraží omyje chrstnutím vody.

Unikli jedině šťastnější jedinci na krajích a jezdci v dolní části serpentin, kteří měli dost času na útěk. Seskákali z koní, nechali zvířata volně utíkat a seběhli rovnou dolů po svahu a naskákali do jezera, aby je nezasáhla vražedná smršť vody a kamení.

Niet střídavě sledoval serpentiny a stoupající jezero pod plošinou. Občas se otočil a překontroloval koně. Sice zneklidněli, ale neplašili se. Plošina byla dost vysoko a hladina se zvedala pomalu. Hukot přepadu přes hráz však zesílel a zvedal se odtud oblak tříště. Dokonce ani Kojj se výjimečně nestrachoval o zboží, jen strnule stál na předním kraji plošiny a sledoval vodní zkázu spolu s Jasankou.

Údolí vibrovalo bolestí a nářkem umírajících. Ani pohotoví jezdci, kteří se spasili skokem do vody, neměli své životy jisté. Úzké jezero se teď proměnilo ve velkou řeku a její mocný proud unášel lidi k přepadu přes hráz, k vodopádu padajícímu do hloubky asi osmi mužů a poté valícímu strmým svahem plným zpěněných balvanů.

Niet odvázal vědro a udělal na konci lana několik uzlů, aby se lidé mohli zachytit. Spolu se strážci přeběhl na začátek přístaviště, házeli lano do vody a tahali ven šťastlivce, kteří ho polapili. Někteří doplavali sami ke břehům ještě před přístavištěm, ale mnozí prohrávali boj s proudem a mizeli za hrází. Za ní se teď otevřel hučící jícen podobající se pekelnému chřtánu Požírače. Jen ohně a čmoud zde nahradila oblaka vodní tříště. Voda unášela i nehybná těla, jiní zas zoufale vystrkovali nad vodu pochroumané své ruce a volali o pomoc, kterou nemohli dostat.

Vtom jeden za strážců postřehl jakési mávání v dálce. Čísi ruce se snažily upoutat jeho pozornost a dávaly mu jakési znamení. Zvedaly se z houfu žen, které se vzájemně propletly a pokoušely se společnými silami uniknout vodě. Kopaly ale nešikovně nohama jako neplavci a vůbec se neblížily ke břehu, stále byly nesené středem proudu k hrázi.

„Důležité! Skok!“ rozkřičel se jeden strážných. Niet mu chtěl omotat lano kolem hrudi, ale uviděl jen jeho poklepání silný hrudní plát. Vzdychl, ale neprotestoval. Požádal jízdní o pomoc, nyní mohli oni. Přivázal se na lano kolem hrudi pod pažemi, konec s uzly dal vojáků, aby pevně drželi, a couvl dozadu. Pomodlil se k bohyni své otčiny: „Díky Tobě, Trojjediná, odhazujeme svou slabost a strach.“

Chvíli počkal, až se chumel víc přiblížil, pak se rozeběhl a s šipkou skočil do dravé vody. Vynořil se nad hladinu tak koňskou délku před chumlem mnišek. Pohltily ho víry a proud, ale silnými tempy plaval vpřed. Brzy ženy dostihl. Na moment se ho zachytily, ale věděly, že by je všechny neudržel. Předaly mu jen vyčerpanou dívku, kterou chránily ve svém středu. Když ji bezpečně sevřel, rukama i nohama, ihned se pustily. Měly přitom obdivuhodně klidné, odevzdané tváře.

Voda mezitím nesla Nieta skoro kolem celého přístaviště a dostal se skoro až k samé hrázi. Oba strážní utíkali celou dobu podél vody. Když uviděli, že dívka je v jeho náručí, zabrali vší silou a začali lano tahat k sobě. Niet visel v silném proudu a měl náhle obličej plný vody. Vypil ji dobrý džbán. Občas ucítil bolestivý náraz nějakého předmětu. Nemohl ani na dívku zařvat, ať se víc drží, naštěstí se dovtípila sama a chytla se rukama kolem jeho krku. Strážcům naštěstí přispěchali na pomoc nějací lidé a pomáhali jim tahat. Vtom lano povolilo, asi proklouzlo zachráncům v dlaních.

Niet a se nezachráněnou ihned přepadli přes okraj hráze. Lano se sice vzápětí zase napnulo, ale oba už viseli ve vodopádu drcení masou vody. Dívka se křečovitě držela, ale prsty jí postupně povolovaly. Vražedná situace netrvala naštěstí dlouho, skupinka lidí na hrázi dostala další posilu a odtáhla je ke straně hráze mimo padající proud.

Niet se dusil. Provaz se mu bolestivě zařezával do hrudi a nedokázal vůbec dýchat. Uvědomoval si jen, že je teď spouštějí dolů. Nakonec pod nohama ucítil zem a svalil na nějaké kameny kus od vodopádu.

Dívka nebyla přidušená smyčkou utaženou kolem hrudi a vzpamatovala se rychleji než on. Začala zmítat v  náručí. Pleskla ho dvakrát přes tvář, asi se domnívala, že omdlel. Možná byl opravdu chvíli bez sebe. Vzpamatoval se, uvolnil ruce a dávil vodu. Její prsty se mu přitom snažily rozvázat lano, aby se mu lépe dýchalo, ale mokrý uzel byl příliš utažený váhou dvou těl. Něco mu říkala, ale v řevu padající vody jí vůbec neslyšel. Zatáhla ho tedy silně za paži. Pochopil. Pomalu se po zadku sunul za ní po mokré kluzké skále, dál od padající vody. Když lidé nahoře viděli, že se smyčku nepodařila rozvázat, hodili druhý konec dolů. Niet táhnul lano za sebou, skoro ani neviděl, kam leze, protože vodní tříšť halila celé okolí bílými oblaky.

Konečně se dostal na trochu rovnější místo, kde se dalo aspoň trochu koukat, a mohl si prohlédnout dívku. Mohla být kolem jeho věku, možná i starší, ale nyní nedokázal odhadnout její věk. Dlouhé světlé vlasy jí padaly zplihle na ramena. Jindy by asi zdůraznily štíhlou šíji a podpořily dojem zvláštní tajuplné křehkosti, ale její opálenou tvář brázdila krev z roztrženého obočí a rozbitého nosu. Ruce měla poškrábané a tmavomodrý jezdecký oděv rozedraný a vysoké zdobené boty odřené a plné vody.

„Díky. Jsem Anmaé. Můžeš chodit?“ otázala se.

Mně říkat Niet,“ vysoukal ze sebe a zkusil se postavit. Trošku se přitom zamotal do lana. Zkusil si sám rozvázat uzel, ale měl příliš zkřehlé prsty a odřené ruce ho pálily. Cítil i krev na své tváři, určitě ji měl také plnou šrámů. Nejvíce ho ale bolel hrudník rozedraný lanem. Každé nadechnutí představovalo malé mučení.

„Ztratila jsem,“ ukázala Anmaé na prázdnou malou pochvu u opasku. Chvíli se snažila přepižlat lano nějakým ostřejším kamenem, ale marně, a tak ho Niet nakonec smotal do velké smyčky a tu si navlékl šikmo přes tělo, aby mohl jít. Museli se dostat nahoru. Sem se hned tak někdo nevydá. Pomoci bylo víc potřeba jinde.

Byli pod přepadem, v malé kotlině dobře stíněné před větrem a celoročně vlhké. Stromy a keře ji hustě zarostly a přes ně vůbec neviděli hlavní silnici, vedoucí nad nimi bokem údolí. Odhadovali pouze podle hráze, že bude nahoře nejméně dvě délky dostřelu šípu. Prodírali se skrz keře, balancovali na zrádných kluzkých kamenech porostlých mechem a lišejníky a brodili se přes louže.

Až za delší dobu se dostali k úbočí kopce. Tekl pod ním potůček, asi jedna z mnohých bočních větví hlavní bystřiny. Vydali se proti jeho proudu. Vodou v korytě se jim šlo mnohem lépe než keři. Doufali, že najdou méně zarostlé místo, kudy by se jim dobře vylezlo nahoru, ale nevypadalo to nadějně. Občas narazili na zarostlé kopce zeminy. Potok nejspíš vyvěral z nějaké dědičné štoly, která se v dolech razila pro odvodnění. Z nějakého záhadného důvodu ji prokopali až sem pod hráz. Nezdálo se mu to.

Niet opatrnicky zašeptal Anmaé, aby šla tiše za ním. Přikrčený postupoval vpřed, neustále zkoumal okolí a doufal, že hučení padající vody zamaskuje případné drobné zvuky. Po chvíli zavětřil. Zvíře? Ne tohle vypadalo lidsky. Brzy uviděl i příčinu. Kousek před nimi seděl v podřepu jakýsi chlap, otočený k nim zády a konal svou potřebu přímo do potoka. Svůj dlouhý šedý hábit s výraznými emblémy hadů si svlékl a pověsil ho na větev, aby mu nepřekážel.

Niet se chtěl vrátit, ale Anmaé mu posunkem naznačila, že muž je nepřítel a chce mu něco vzít. Myslel si, že vidí jeho meč. Pokud jsou tady nějací lotři, zbraň opravdu potřebují. Nahmatali v potoce příhodné kameny a současně je hodili chlapovi na hlavu. Niet vzápětí vyskočil a dalším kamenem ho pro jistotu praštil ještě jednou, aby se hned tak neprobral. Rozhlédl se, ale žádnou zbraň kolem něho neviděl.

Anmaé udělala něco nepochopitelného. Nadšeně sebrala chlapův pověšený hábit. „Vidíš! Důkaz! To nebyla náhoda,“ vyhrkla. „Nosí roucho léčitelů a musel sem přijít dřív než zkáza,“ vysvětlovala.

A taky mít kamarády. Nahoru. K silnici!“ protočil Niet očima a táhnul ji přímo do svahu bez ohledu na cestu. Místy se plazili po břiše pod keři, jindy se prodírali porosty na strmém svahu, aby se dostali nahoru k silnici. Niet razil cestu jako první a využíval přitom mokré lano jako štít před trny. Anmaé se zase chránila hábitem, který ukradla chlapovi.

Brzy za sebou zaslechli křik a pak dusot prvního pronásledovatele. Obrovský chlap v přilbici, která mu kryla celou tvář, se nevyhýbal trnům. Držel před sebou štít a nemilosrdně se odhazoval pichlavé větve. Když se někde víc zamotal, prosekal si cestu dlouhým mečem. Postupoval rychle vpřed a brzy lezl jen koňskou délku za nimi.

Niet pořád nemohl najít žádné volnější místo, kde by protivníka zneškodnil pomocí triku s roztočeným provazem. Všude kolem byly husté porosty. Zpozoroval trochu holejší vyvýšeninu šikmo vlevo od nich, ale byla pořád dost daleko.

Vtom Anmaé udělala další podivnost. Náhle se, otočila, vytáhla z opasku protáhlou věc a namířila ji na hlavu pronásledovatele. Z ruky jí vyšlehl plamen, ozvala se ostrá rána a v přilbici pronásledovatele se ukázala velká díra. Obrovský chlap padl na znak do keřů za zády a znehybněl. Anmaé strčila věc zpět do opasku, došla k tělu a sebrala mu meč.

„Můžu tě konečně zbavit lana,“ oznámila suše zkoprněnému Nietovi.

Proč my tedy utíkat,“ vykoktal.

„Dává to jen jednu ránu,“ vysvětlovala, zatímco začala řezat provaz, který měl kolem hrudi. „A moc drahé, dostala jsem jen pro krajní nouzi.“

Ty být čaroděj?“ zeptal se nejistě.

„Ne, ale prosím neptej se,“ strčila mu do ruky meč. „Bude jich víc. Slyším kroky.“

Utíkat tedy tam. Vidět nás ty na silnici,“ ukázal prstem na vyvýšeninu. Měl ještě spoustu otázek, ale pronásledovatelé nedávali čas na zvědavost. Niet vzal mrtvému ještě štít a klestil jím cestu, jen občas musel máchnout těžkým mečem, když jim postup vpřed zatarasil nějaký příliš zarostlý úsek.

Brzy se prodrali k velké borovici, kterou vichřice vyvrátila i s kořeny. Malý kamenitý pahrbek, v délce dvou muži a šířce koně, na kterém stávala, zůstal holý a zatím na něm nic nerostlo. Vylezli na něj a nad sebou konečně uviděli silnici, ale dělilo je od ní ještě tucet výšek mužů. Anmaé začala křičet o pomoc a mávat sebraným rouchem, aby upoutala pozornost. Nějací lidé se sice podívali, ale asi nerozuměli, a tak jen ukazovali rukama, že mají dobrý směr, ať tedy lezou dál.

Vtom Niet uslyšel praskot větví a zblednul. Zespoda k nim přibíhal štíhlý chlap v přiléhavém černém oděvu, jaký s oblibou nosili řemeslní vrazi.

Ber a krýt,“ vyhrkl a strčil štít Anmaé. Potřeboval hlavně vidět.

„Umím s mečem lépe, nech mě!“ protestovala.

Proti tomu ne,“ postavil se do střehu.

Útočník začal prostým trikem, hodil hlínu. Niet to znal, zakryl si oči a nohou sám kopnul zas zeminu na něj. Meče zazvonily. Muž v černém zkusil další fintu s kopnutím, ale neuspěl a sám si musel krýt tvář. Anmaé rovněž zastávala zásadu, že čestný boj je takový, který se přežije. Odhodila roucho, pobíhala za Nietovými zády, kryla se štítem a metala na útočníka, co jí zrovna přišlo pod ruku. Lidé na silnici si už uvědomili, o co jde, a někteří vojáci se spouštěli ze strmého svahu, aby přispěchali na pomoc.

Muž v černém si levačkou musel pořád krýt oči a měl ztíženou orientaci. Neustálými výpady se proto snažil soupeře utahat, což by se mu asi lehce podařilo. Niet měl o půl lokte delší meč, kterým udržel protivníka od těla, ale zbraň byla pro něj příliš těžká. Ruce mu začaly brzy umdlévat. Útočník však také přicházel o čas, vojáci slézající seshora se už blížili, a tak se několikrát úmyslně odkryl, aby vyprovokovat Nieta k seku seshora. Kdyby vykryl jeho meč zespoda, snadno by mohl bodnout dýkou. Určitě ji měl někde schovanou.

Niet tenhle trik znal a nedal mu příležitost. Sám začal hrát o čas, pomoc se už blížila. Muž v černém zkusil tedy jinou lest. Po vykrytí útoku, který mířil na jeho levou stranu, si přehodil meč z pravé ruky do levé ruky a tou zatlačil Nietovu paži víc do strany, aby získal prostor pro bodnutí. Pravačkou vytáhl dýku a provedl dlouhý výpad nízko u země, mířil zespoda na Nietovo břicho.

Niet tenhle trik taky znal. Rovněž si prohodil ruce, a to skoro současně s mužem v černém. Uchopil jílec svého meče levačkou a protáhl ostří pod soupeřovou čepelí v dlouhém oblouku. Nejspíš by neuspěl, ale vrah bodal skoro poslepu, protože měl plnou tvář další hlíny, kterou mu Anmaé zase vmetla do tváře. Nietova čepel odhodila pravou paži protivníka. Určitě ji hodně pochroumala, protože útočník pustil dýku, ztratil rovnováhu a svalil se na bok. Do hlavy ihned dostal ránu hranou štítu od Anmaé a poté ho vítěz nad ním pro jistotu probodl i mečem.

Niet těžce oddychoval a podivně pálila levá ruka. Prohlédl ji, na předloktí měl dlouhý škrábanec. Drobnost. Zapotácel se. Co se to děje? Pohlédl na dýku a viděl na ní nějakou zelenou tekutinu.

Jed,“ zasípal a klel na kolena. Anmaé servala ze sebe jezdeckou halenu, její rukáv omotala kolem Nietova bicepsu jako škrtidlo a vší silou utáhla uzel. Polonahá, jen s prsy omotanýma pruhem bílé látky, popadla meč a srdnatě se postavila dalšímu pronásledovateli, podsaditému holohlavci, který sem právě dobíhal. Bravurním krytem odrazila útok, muž však vzápětí využil své síly. Zaútočil na ní sekem obouruč seshora a srazil jí na kolena.

Niet, v polovičních mdlobách, jí zkusil pomoci, pravou dosud neochrnutou rukou hodil jedovatou dýku, ale zasáhl muže jen lehce do stehna. Možná ho tím trochu zpomalil, nic víc. Holohlavec na poranění vůbec nedbal, napřáhl znovu meč, aby dívku dorazil, sebral ukradený hábit a rychle zmizel, než sem dorazí vojáci. Nestihl to. Do jeho těla se zabodly hned dva šípy. Muži deroucí se dolů se už dostali do dobrého postavení a zahájili protiútok. Anmaé na ně něco volala, ale Niet ji už neslyšel. „Jasanko měls pravdu. Vlezl jsem zas mezi mrtvé,“ zašeptal ve své řeči a pak se propadl do temnot.

***

Před třemi lety, když Niet s Jasankou za soumraku opustili vypálenou tvrz Urukomej plnou mrtvých, nad ránem došli k tábořišti jakéhosi obchodníka, který znal Jasanku. Dostali od něho snídani. Kupec se vydal na jih s těžkým vozem taženým šestispřežím, vrchovatě naloženými věcmi sesbíranými u obětí rudého moru. Věřil, že za ně jinde dostane lepší cenu. Najal si na nebezpečnou cestu dva zkušené žoldnéře, ale rád zaměstnal i mladý pár. Věděl, že Jasanka skvěle vaří a v noci poskytne i něco navíc.

Niet tuhle část ujednání zprvu těžce nesl, ale Jasanka namítala, že nemůže odmítnout, když kupci už několikrát předtím vyhověla. Zaťal tedy zuby a později musel ještě pevněji, protože toho využívali i oba žoldnéři. Zjizvení veteráni válek ale zase zastávali zásadu bratrského dělení kořisti. Niet se s nimi podělil o získanou ženu, a tak se s ním podělili o své bojové zkušenosti. Naučili ho ovládat koňské vícespřeží a taky spoustu špinavých bojových triků a úskoků praktiků meče. Měli i jiné důvody, chtěli z něho učinit plnohodnotného společníka pro potyčky. Často ho nutili, aby také bojoval s jinými zbraněmi – prý nemusí vždy mít svůj meč.

Silniční lapkové je přepadli hned třetí podvečer, ale marně, žoldnéři jich půlku nemilosrdně zmasakrovali a ostatní utekli. Niet se taky zapojil a pak si šil ránu, naštěstí jen lehkou, drátěná košile ho ochránila, a poslouchal litanie, co vše udělal špatně. Při každé další potyčce s lumpy si vedl o ždibec lépe, až nakonec vycházel ze šarvátek už bez šrámů. Jak vnikal do tajemství boje a poznával nové triky, stával se opatrným. Znal už tolik způsobů jak někoho zabít a přitom se pořád dovídal nové. Děsilo ho, kolik jich ještě neví. Všude viděl nebezpečí. Meč nikdy neodkládal, ani při mytí.

Jasance raději neukázal svůj přívěsek. Zatajil před ní úplně vše, i peníze. V prvním větším městě si koupil nejen váček s amuletem, aby měl kam schovat přívěsek, ale i batoh se šikovnými tajným schránkám ve výztuhách. Udělal moc dobře. Jeho družná společnice, když se trochu napila, pověděla úplně vše. Nemělo cenu ji nabádat k mlčení, raději jí poprosil, aby pokaždé, když někde zas vyžvaní jeho spojení s Mlčenlivými, neopomněla taky dodat, že Niet byl odvedený násilím v dětství, z řádu utekl a nechce s ním mít už nic společného. Tohle lidé celkem brali.

Niet putoval s kupcem skoro čtyři měsíce. Žoldnéři mu za konci cesty dali doporučení pro jejich cech – ten fungoval hlavně jako zprostředkovatelna práce. Žádal sice pětinu z výdělku, ale na druhou stranu uměl vyjednat dobrou cenu. Kupci však vždycky dopředu věděli, že Jasanka bude povolná, s čímž se Niet nakonec nějak smířil. Směr cesty řídil podle zakázek a někdy vedl i opačným směrem, když se nedostávalo lidí a bylo třeba v nějakém městě vyhovět přání představených cechu.

Niet putoval sice bez potíží s mýtnými a s kontrolami, o jejich podplacení se starali jeho zákazníci, ale velkou oklikou. Nevadila mu. Nespěchal za Mlčenlivými. Tři roky jezdil s povozy a cvičil s mečem, jak slíbil Trojjediné. Občas si rozmařile zaplatil i lekce u vyhlášených mistrů. Poslední kupec Kojj byl ve všech směrech výjimkou. Nestál o noci s ženou a jeli s ním přímo do Nebeského města. Poprvé po třech letech putovali přímo k cíli.

***

Niet otevřel oči a viděl všude bílé pláně „Požírači, meč, padl jsem v boji, vrať mi meč,“ zašeptal. Potřeboval držet jeho jílec v dlaních. Nikdo mu však zbraň nepodal, jen ucítil vodu na rtech. Jakási žena mu je vlhčila namočeným hadrem.

Když otevřel oči dokořán a jeho obraz se zaostřil, usmála se na něj a kamsi odběhla. Přicházel k sobě pomalu. Vypadalo to, že je pořád naživu. Otočil hlavu. Ležel na houni ve velkém bílém stanu, s levou rukou a hrudí ovázanou obvázaný pruhy látek. Z každé částečky těla cítil bolest, ale nejvíce při dýchání. Zkusil pohnout rukama, ale příliš ho neposlouchaly, dokázal sotva zahýbat prsty, ale i to ho potěšilo. Zůstaly mu. Někdo vstoupil.

„Kde je meč?“ promluvil již hlasitěji, ale nedostal odpověď.

Později. Ty cítit píchnutí?“ oslovil ho jakýsi muž v šedém rouchu kostrbatě jeho rodnou řečí a bodnul ho jehlou do palce levé ruky. „Já doktor. Ty tam cítit píchnutí?“ otázal se znovu.

„Ano,“ uvědomil si Niet konečně situaci.

A tady taky píchat?“ zeptal se chlápek znovu a bodnul ho do ukazováčku. Trápil ho dost dlouho, poté nalil do Nietova hrdla nechutný lektvar a dodal: „Ty dobře spát.

Niet usnul, když se znovu probudil, dostal najíst kaše, doktor ho převázal a konečně dostal svůj meč. Přinesla mu ho sama Nebeská věštkyně.

„Viditelné nepřátele lze probodnout,“ pronesla v přímořské řeči. „Ti nejsou však nejhorší.“ Vsunula mu jeho meč do dlaně. „Podruhé ti ho vracím. Jak se cítíš?“

Mizerný. Nemít lepší věštba?“ vysoukal ze sebe kostrbatě.

„Když jsi mi dával přívěsek, řekla jsem první, co mě napadlo,“ vzdychla. „Sama jsem netušila, jak přesná budou má slova,“ zamyslela se. „Noc předtím jsem měla divný sen. Velemira Mirjim měla původně jet v závěru s jezdci, její dvojnice ve voze. Těsně před cestou vyslyšely můj sen a prohodily se, aniž o tom kdokoliv jiný věděl. Dvojnice zahynula a Mirjim unikla jen o jeden sen.“

Vy teď pomstít,“ konstatoval.

„Ne. Orlové si uškodili jen sami. To roucho, které jste přinesli, hodně pomohlo. Pochytali jsme dost jejich lidí, kteří se tam ukrývali a chtěli se ve zmatku ztratit v převlecích za léčitele. Jejich vina byla prokázána. Sice tvrdí, že jen dolovali a došlo k nehodě, ale nikdo jim nevěří. Ztratili hodně příznivců. Dost lidí se na ně také zlobí za zničení horního jezera, významného poutního místa.“

A Anmaé žít?

„Anmaé? Aha, ty myslíš Isoldu, dceru panovníka západní země. Cvičí se u nás v šermu. Její škrtidlo tě zachránilo.“

Říkat si Anmaé…

„Špatně jsi rozuměl – je to Isolda. Trochu zavalitější a vysoká. Osobně ti přijede poděkovat a předá ti dar od svého otce.“

A jak poznat ji?“ dovtípil se.

„Ukážeme ti její portrét. Doufám, že v tobě zůstalo něco z Mlčenlivých?“

Ano,“ přitakal.

„A předal ti oktamistr klíč? Viděl jsi světlo? Jakou mělo barvu?“ vyslovila velmi zřetelně a vytáhla přívěsek.

Modrá být. Ale oktamistr brzy pak mrtvý. Nepovědět význam,“ zkusil něco vyzvědět, aniž čekal odpověď. Překvapila ho.

„Klíčů už málo. Když některý oktamistr přebírá ten svůj, musí se zavázat k jeho vrácení před smrtí. V nouzi smí svého učedníka pověřit právem jednorázového vstupu. Smíš tedy jednou dovnitř, nechat tam klíč. Ven se pak dostaneš i bez něj.“

Jít tam tedy,“ přitakal.

„Můžeš. Mirjim byla zvolena radou za velemiru před třemi lety. Potřebuje však i titul oktamistry, aby měla dost vážnosti a lidé ji respektovali. Znalosti a schopnosti má. Orlové ji brání v rituálu převzetí klíče. Pokud k němu totiž dojde, Mirjim bude sama v místě, kam se může jen s klíčem. Bojíme se, že frakce Orlů má také někoho, kdo tam může jednorázově vstoupit a zabije ji. Potřebuje ochranu.“

Víc lidí tady klíče, proč já,“ podivil se.

„Víc?“ usmála se hořce. „Já jsem poslední z oktamistrů. A na můj klíč tam půjde velemira Mirjim, aby získala svůj. Nemohu ji doprovodit. A nikoho jiného nemáme.“

Tak dát ta zbraň, co mít ta… Isolda.

„Nic jiného než meč Mlčenlivých tam neprojde. Mirjim ho bude mít, ale v boji proti silnému chlapovi nemá šanci. Potřebujeme tam poslat muže. Pověz, dal ti mistr nějaké doporučující listy?“

Tajná schránka batoh. Ten na voze.

Zamračila se a hořce vzdychla. „Váš vůz zůstal u jezera. Důkladně jsme ho prohledali. Jen samé bezcenné látky. Žádný batoh tam nebyl. Kupec a Jasanka zmizeli. Musíme tedy předpokládat, že vědí, co jsi přinesl.“

Urug Kojj krást?“

„Urug i Kojj jsou tady sice dost častá jména, ale cech kupců nikoho takového nezná.“

Kvůli tomu Kojj bít pořád hlava zem,“ pochopil Niet skutečný důvod bědování posledního zákazníka. Používal falešné jméno, a tak si radši skrýval tvář, aby ho někdo nepoznal. A nejspíš i kvůli tomu si jako doprovod najal dva cizince. Vtom mu došla situace a zhrozil se: „On zabít Jasanku?

„Pochybuji. Tvoji dívku brzy najdeme. Myslím si, že nám to nedá velkou práci,“ řekla podivným tónem. „Souhlasíš tedy?“

Ne. Mlčenlivý v moje zem, mrtvoly tam. Mlčenlivý tady, mrtvoly tady.

„Ano,“ souhlasila. „Poslední roky mlčenlivé řády podivně upadají. Nebudu tě ale nutit, úkol chce oddaného bojovníka,“ pokývala hlavou. „Pověřím tě ale, aby ses naučil pořádně přímořskou řeč. Tvoje děsivé žvatlání se nedá poslouchat! Pošlu ti naši tlumočnici. Ale pamatuj, je to jen tvá učitelka.“

Ano, nesvádět ji,“ přikývl.

„Svést ji můžeš, pokud se ti to podaří. Nesmíš ji ale povídat o svých příhodách. Nemá naši plnou důvěru,“ varovala ho.

Rozumět, Jasanka taky moc povídat. A já taky jí nic neříkat,“ vysoukal a zatvářil se smutně, mlčení stejně nepomohlo.

„Časem by mě zajímalo, co víš o rudém moru u vás. Ale nyní by tvoje vyprávění bylo na dlouho a jsou jiné starosti. Nauč se napřed naši řeč. Až najdeme Jasanku, dám ti vědět. Zatím zůstaň zde,“ nakázala nekompromisně a odešla.

***

„A jsem v žaláři,“ vzdychl Niet ve své řeči, když zmizela. Byl, ale v docela přepychovém. Dávali mu dobrou stravu, mohl s vojáky cvičit s mečem. Hned třetí den za ním přijela otylá žena, která si říkala Isolda, a vřele mu poděkovala za záchranu. Přede všemi věnovala peníze jemu i vojákům, kteří s ním házeli lano. Nietovi navíc darovala novou drátěnou košili, mnohem kvalitnější, než míval. Dar s díky přijal, aniž dal najevo, že ji vidí poprvé v životě. Byl tomu však rád, kdyby s její váhou visel ve vodopádu, nejspíš by ho lano přeřízlo.

Po dalším týdnu za ním přijela jiná žena, slíbená tlumočnice, která ho měla učit. Jmenovala se Gracia a nemohl se nabažit pohledů na její krásné rty a ohnivé oči, kvůli takovým by se mnozí chlapi nechali zabít. Z nějakého důvodu ale odmítla roli svůdnice. Skrývala svou postavu v neslušivých šatech až na zem, stříhala si vlasy i nehty nakrátko. A dbala na to, aby jí neposkvrnil dotek muže.

Bezmezně uctívala jen jeden aspekt Trojjediné bohyně, a to panenství. Za vzor si vybrala jakousi Marii, věčnou pannu, která dokonce porodila boha, ovšem jen díky božímu přání – muž se jí samozřejmě nedotknul. Syn Marie byl velmi skromný, odmítl titul krále a říkal si jen Syn člověka. Gracia využívala vyprávění o jeho skutcích jako cvičební texty, a tak Niet musel opakovat se správnou výslovností, jak Syn člověka uměl lámáním chleba nasytit armádu a měnit vodu ve víno. Niet se tomu sice divil, nasycení chápal, ale vojáci opilí namol toho moc vybojují. Mnohem lepší by bylo změnit špinavou vodu v čistou, aby se dalo kdykoliv napít. Gracia ho ujistila, že tohle určitě Syn člověka určitě také učinil, akorát se o tom ještě nenašly zápisky. Vždyť porazil i samotného ďábla, pak sice podlehl těžkým zraněním z boje a ve slávě se odebral zpět na nebesa. Niet přitakal, že padnout v bitvě je známka skvělého válečníka, čímž učitelce udělal neskutečnou radost.

Trochu ho jen děsilo, jak moc si Syn člověka potrpěl na dochvilnost. Když třeba někdo přišel za ním o chvilku později, propustil opozdilce ze své armády, Nebylo divo, že mu moc vojáků nezůstalo. Když vytáhl do boje s ďáblem, zbyl mu pouhý tucet oddaných. Na druhou stranu si vybral docela dobré chlapíčky. Neita nejvíce zaujal jakýsi Petr, přezdívaný Skála, který se do všeho hrnul a pokaždé udělal nějakou hloupost. Dokonce jednou byl Petr v takovém stavu, že nepoznal ani svého velitele. I tak mu Syn člověka svěřil klíče od svého nebeského ráje.

„Když někdo udělá nějakou hloupost, tak dostane klíč od ráje?“ žasl Niet. Otázku samozřejmě položil v přímořské řeči. Po několikerém opravování jeho výslovnosti mu Gracia konečně vysvětlila, že ano, hlouposti nevadí, stačí jen s lítostí přiznat, že to byly hlouposti.

„Tak to jsem na nejlepší cestě,“ přikývl Niet spokojeně, za což si vysloužil další její krásný, zářivý úsměv.

Docela se časem skamarádili. Znala úžasné historky a spoustu věcí. Ovládala mnoho jazyků a dokonce uměla i různé místní dialekty. Škorpili se jen tehdy, když ho nutila, aby jedl jakými bodci a přitom nemlaskal, jinak si prý neosloví správnou řeč. Bránil se, že bez mlaskání leda těžce urazí svého hostitele a bude ho pak muset zabít v souboji, takže nakonec dospěli ke kompromisu, že se smí mlaskat, pokud mlaskají i všichni ostatní. Gracia ale nemlaská, a tak on taky nemůže při jídle s ní.

Měla zvláštní zvyk sbírat neužitečné věci. Tvrdila, že jsou to památky na zaniklou civilizaci. Brala Nieta na procházky do okolí vojenského ležení, kde ho drželi, k velké nelibosti vojáků, kteří měli tu smůlu, že je zrovna hlídali. Ukazovala mu spoustu stop. Všechny Niet znal, ale nikdy jim nevěnoval větší pozornost. Kvůli čemu se starat o ploché kameny, z nichž není užitek. Předci ale po nich údajně uháněli na vozech bez koní. Prý uměli i létat vzduchem a vozit kameny z hvězd. Když Gracia vyprávěla, jací byli úžasní, její nádherné oči svítily. Ty byly opravdu úžasné, s hodnocením předků ale Niet nesouhlasil. K čemu vozit kameny z hvězd, když se jich všude válelo dost? A kdyby pradávná civilizace byla opravdu tak báječná, zůstala by hlavně naživu, což bylo to největší umění ze všech.

Gracia přikývla a souhlasila, že předci byli moc pyšní a snažili se zkrotit ďábly nemocí. Zapomněli však, že nejsou synem Marie a ďáblové je přemohli a zahubili hodně lidí. Naučila ho kvůli tomu i další názvy čísel, s tisícem prý nevystačí. Dlouho si snažil představit takovou myriádu, čili tisíc krát tisíc krát tisíc.

„K čemu tak velké číslo, tolik koní stejně nikdo nemá, ani peněz,“ vrtěl hlavou.

„Žilo tady přes osm myriád lidí.“

„Tady?“ zkoušel si představit tolik lidí v údolí. „Ani by se sem nevešli a co by jedli?“

„Žili nad sebou. Podívej!“ vyhrkla a utíkala k dalším šedým kamenům. „Každý měl kousek. Jako včely.“

„Chudáci,“ pokýval Niet smutně hlavou a docela ho těšilo, že minulost je už pryč.

***

Učila ho skoro čtyři úplňky. Skoro už čekal, že zde bude navěky. Vtom ho uprostřed hodiny najednou zavolal velitel tábora. Sdělili mu, že našli Jasanku, prý prodává látky v Nebeském městě na Jantarovém rynku a má se tam ihned odebrat. Niet měl jedině čas sbalit si své věci a rozloučit s Gracií, která ho při té příležitosti poctila tím, že mu dovolila, aby jí políbil konečky prstů, čehož si hodně vážil. Za tři slunoprsty se už vyjíždělo.

Putoval s pěticí vojáků přeložených k městské posádce. Půjčili jim dobré koně, které dokonce mohli měnit v posádkách po cestě, a tak druhého dne po poledni Niet již uviděl vysoké hradby, které by lehce odolaly i největším prakům, a v opojení se díval domy boháčů, ale nejvíc obdivovali Nebeský palác s tisícem věží. Všude vlály dlouhé zlatisté stuhy, dokonce i na vrcholcích hradeb, a vytvářely dojem, že jim celé město mává zlatými pažemi.

Zaplatil u brány mýtné. Myslel si, že vojáci půjdou s ním, aby ho hlídali, ale mu jen zamávali, vzali jeho koně za uzdu a odjeli k pevnosti. Chvíli hledal Jantarový rynk, ale pak si najal malého průvodce. Klučina, starý tak nejvýše deset jar, vedl Nieta skrz klikaté uličky města a povídal, co vše se tady dá koupit.

Niet sice zdvořile kýval, ač ho skoro nevnímal; nitro mu svírala neblahá předtucha. Nakonec se zeptal na pláště. Kluk ho dovedl k nějakému kupci.

‚Vidíš všude zradu, tohle z tebe Mlčenlivý udělali, Nejte,‘ řekl sám sobě, když si zkoušel plášť s kapucí a zkoumal se ve vyleštěném zrcadle, jak vypadá. Šlo ho.

Kluk nadšený provizí, kterou dostal od kupce, dovedl Nieta už přímo na Jantarový ryk. Sotva dostal zaplaceno stříbrňákem, radostí div nemetal kotrmelce, jaké měl dnes štěstí, a hned začal nabízet další služby.

„Dám ti ještě jeden, když hned odejdeš, nebo nic,“ usmál se Niet a další mincí znásobil jeho radost. Dlouho se díval na klukův radostný běh a byl rád, že ho přeplatil. Aspoň někdo se dnes zaraduje.

Dle očekávání našel Jasanku snadno. Prodávala v dřevěné boudě na dobrém místě nedaleko chrliče vody, kudy proudily nejhustší davy lidí. Kolem stálo několik strážných. Dokonalá past. Nešel tam. Opustil tržiště a toulal se uličkami města, ale vždy dbal na to, aby neztratil směr.

Když ponocný začal svoji službu hlášením nástupu nočního klidu, vrátil se zpět na Jantarový rynk. Už se setmělo a prostranství se téměř vylidnilo, zůstávali jen opozdilci. Většina krámů zavřela, stánky se vyprázdnily a mnozí strážní šli také domů. Jasanka však pořád vytrvale čekala u krámku.

Věděl, že by měl utéct, ale toulali se spolu tři roky a sám pro sebe potřeboval jistotu. Potřeboval zabít své pochybnosti, aby nikdy nelitoval, i za riziko, že zahubí sám sebe. Potřeboval v sobě najít dávného Nieta. Vždyť taky přece býval klukem, který se radoval z drobností; z pár lehce vydělaných stříbrných.

Jak se blížil k Jasance, měnila se mu nálada. Uvědomoval si svou únavu. Vlastně už vůbec nechtěl odtud odejít. Stejně neměl kam. Stejně by už nikdy nikomu nevěřil. Zhluboka dýchal a pomalu šel vpřed. Nenápadně vytáhl meč z pochvy a nesl ho schovaný pod pláštěm. Soustředil se na svůj poslední boj. Koncentroval veškerou energii, aby v něm explodovala v zlomku okamžiku a proměnila se v šílenství útoku, kdy vezme mnoho společníků na cestu mrtvých.

„Vzácný pane, mám krásné látky pro tebe i tvou dámu,“ spustila Jasanka, sotva se Niet zadíval na zboží vyložené na pultě. Vtom se zarazila a neupřímným tónem prohodila jeho rodnou řečí: „Dobře, žes v pořádku, Niete.“

„Nevítáš mě moc vřele. Mohlas počkat,“ vyčetl jí.

„Na mrtvé se nečeká,“ odsekla a zašeptala: „Dám ti poslední radu. Zůstaň živej. Vypadni odtud, i z mýho života!“

„Vezmu si svůj batoh a půjdu,“ přitakal.

„Poklady, které jsi mi zatajil. Ty po tobě…“

Nenechal ji domluvit. Postřehl, že uhnula pohledem, a to mu stačilo. Uskočil a útočící meč seknul jen do látek. Ten vzápětí spadl na zem i s uťatou paží útočníka. Niet nechal v sobě explodovat celou hořkost a s řevem berserka se vyřítil proti další třem chlápkům, kteří k němu běželi. Když je podseknul jako zralé obilí a se smíchem zaútočil na další skupinku. Kolem něho prolétl jeden šíp, další dva se mu bolestivě zabodly do zad, ale zanechaly jen modřiny. Neprorazily jeho drátěnou košili. Roztočil meč, několikrát švihnul a uslyšel nový nářek raněných.

Slyšel dusot mnoho sandálů. Běžely sem posily. Zleva zaznělo volání jeho jména. Znají ho, a tak jim vyrazil vstříc. Dnes udělá pořádnou tlačenice před bránou do Požíračovy říše.

„NIETE, SEM!“ křičel na něho krajní muž ze skupinky tuctu přibíhajících útočníků.

„Ajreji…“ zarazil se. Poznal muže, se kterým poprvé viděl věštkyni.

„Tam k vozu!“ ukazoval Ajrej kamsi do šera. Ostatních pět mužů ho minulo a s meči v rukách se vrhlo do šarvátky na rynku. Přiběhly posily, ale i na jeho straně.

„Z boje se neprchá!“ zvolal Niet a mávl mečem směrem k rynku.

„Svár je kvůli tobě a bude trvat tak dlouho, jak zde budeš, a padne při něm moc dobrých chlapů,“ okřiknul ho holohlavý Ajrej a táhnul ho kamsi stranou. Měl pravdu, když vbíhali do tmy v boční uličce, řinkot mečů již skoro utichl. Útočníci poznali, že důvod pro další boj zmizel a rozprchli se.

Ajrej strčil Nieta do zakrytého vozu a rozjeli se uličkami. Po cestě mlčeli. Ostatně Niet neměl náladu k hovoru. Těžce dýchal a točila se mu hlava. Mohl by mít sice dost otázek, ale radši žádné nepoložil, protože nechtěl ve skutečnosti slyšet jedinou odpověď. Po delším trmácení vylezli v pevnosti frakce Jitřenek. Vojáci zvedli zdvojené mříže u vjezdu a uctivě pozdravili Ajreje pokleknutím.

„Jsi vážená osoba. Neměl bych taky klečet?“ otázal se Niet.

„Asi jo, ale spěcháme a po kolenou se leze pomalu,“ odvětil Aj‘Rej prakticky. „Čekají jen na nás.“ Vystoupil z vozu a šel do nitra pevnosti. Propletli se mnohými chodbami, až došli do svatostánku.

V kamenném sarkofágu zdobeném po obvodu několika emblémy osmi kruhy leželo tělo věštkyně ve slavnostním oděvu, avšak nezakryté, víko dosud spočívalo opodál položené na osmi kůlech. Kolem stěn stálo sedm mužů, které Ajrej představil jako členy Nebeské rady příznivé Jitřenkám. Všichni si zamyšleně prohlíželi Nieta, který jen zíral na mrtvou.

„Poslední dobou se přepínala,“ konstatoval tristně Ajrej. „Pro lepší spánek jezdívala večer na koni. Vždy dost divoce. Přehlédla větev. Jel jsem za ní čtyři koňské délky. Byla to jen hloupá nehoda z únavy. Tu cestu znala, jezdili jsme tudy často, “ odmlčel se. „Zatím to tajíme, ale dlouho to nepůjde. Naštěstí velmira už dostala právo užít její klíč, ale musí rychle projít rituálem převzetí, než se ostatní dozví, co se stalo. Dvojnice Nebeské věštkyně je dlouho neoklame. Lidé jsou tady moc pověrčiví a mnozí si vyloží nehodu jako boží vůli.“

Niet mlčky stál a díval se mrtvou věštkyni, na poslední oktamistru. Tváře měla už propadlé, ležela zde mrtvá už nejméně dva dny. Chtěl se s ní nějak rozloučit.

„Rád bych jí na rozloučenou věnoval splněnou věštbu,“ promluvil Niet v přímořské řeči. „Ještě jednou by mi měla podat meč.“

Ajrej se napřed podivil, ale pak si vzpomněl, souhlasně kývl a vysvětlil věc přítomným. Nikdo nic nenamítal. Niet došel k mrtvé. Chvíli se díval na její silně nalíčenou tvář, poté vsunul jílec svého meče pod její prsty. Meč se z nich vzápětí vysmekl svou vahou. Niet ho chytil a vrátil do pochvy a trpěl krutou osamělostí ztracence uprostřed cizí války.

„Přála si ještě něco. Splníš jí to?“ otázal se Ajrei. „Na tržišti jsme ti pomohli.“

„Na tržiště jste mne sami nalákali,“ odmítl protislužbu Niet. „Chtěli jste zjistit, jak moc mne chtějí zabít. Dost. Mají tedy někoho s klíčem.“

„To taky, ale víc jsem se chtěl ujistit, že jsi dobrý a že stojí za to tě tam poslat.“

„A co tím získáte, mohou velemiru zabít kdykoliv poté,“ namítl Niet.

„Zabít oktamistru?“ zavrtěl Ajrei hlavou. „Nikdo si tohle netroufne. Taková je pod ochranou mocnější než naše.“

Niet také zavrtěl hlavou a odmítl: „Tohle je vaše válka, ne moje. Nemám důvod proč za vás bojovat,“ řekl hlasem někoho, komu už nemá žádné ideály a na ničem mu nezáleží. Pochopili to a kolem se rozhostilo zaražené ticho.

Mlčení narušila až postava, která vystoupila ze stínu boční chodby, zahalená v temné kápi. „Víš, proč tam půjdu já, Niete?“ promluvila. „Vždyť už to stejně dávno tuší,“ odmítla protesty ostatních. „Půjdu tam kvůli lidem téhle krajiny. Už tři roky jsou tady samé boje. Nechci promarnit šanci je ukončit.“ Sundala si kapuci kápě a ukázala mu svou tvář. Ani nemusela, poznal ji už po hlase.

„Spácháš sebevraždu, Anmaé. Pošlou ještě lepšího vraha,“ připomněl jí boj.

„Sama ho nezvládnu. Ale společně jsme dostali jednoho, můžeme i dalšího,“ dívala se na něj zvláštním pohledem. V jejích smaragdových, smutných očích neviděl ani prosbu, ani zoufalství, ani fanatismus, spatřil v nich jen sám sebe na rynku; snahu konečně vše rozseknout. Už dost skrývání, už dost tajemství, buď konečně žít normální život, nebo si dát věčný odpočinek.

„Půjdeme si pro klíč od ráje,“ přikývl bez jakéhokoliv patosu.

„Přece nechceš Petra připravit o práci. Zkusme radši přinést ždibec ráje lidem tady,“ uhádla okamžitě Anmaé, o kom mluví. „Taky mne Gracia školila v historii,“ zazubila se na zaražené představitele Jitřenek, kteří z hovoru odhadli, že Niet nakonec svolil, ale naprosto nechápali, o čem je řeč.

Konec třetí, předposlední části

 

Richard Šusta

Historie povídky: Kdysi mi vyšly dvě povídky v edici Mladá Fronta, a to první v roce 2003 pod názvem Naše smrt a druhá navazují v roce 2004 pod názvem Návrat meče. Nyní jsem se k nim vrátil a z povídek jsem vyházel cokoliv nadpřirozeného, jako čaroděje, démony, apod. Svět je nepotřebuje, i bez nich může být krásně nevšední 🙂

Dostal jsem při edici spoustu nových nápadů, a tak povídka Naše zkáza, která vychází zde, má už pramálo společného s původními příběhy, snad jen jména hlavních postav a pár scén.

Omluva: S lítostí však musím sdělit všem čtenářů za to, že závěr povídky žel vyjde až za čtrnáct dnů. Při edici této třetí části se mi ukázala mnohem lepší možnost jak lépe vygradovat závěr. Žel budu muset skoro hotovou čtvrtou část hodně přepracovat, což bude chtít více času než týden, ale věřím, že to bude stát za to,

S omluvou, Richard Šusta

První díl

Druhý díl



 

Několik slov o

Autor pracuje na Elektrotechnické fakultě v Praze, kde přednáší předměty zaměřené na logické řízení průmyslových systémů. Tvoří sci-fi příběhy jako jeden ze svých koníčků. Vyšlo mu pět hard sci-fi románů (Narka, Dotek nulačasu 1 – Nula plus, Dotek nulačasu 2 – Nula minus, Vlákna hyperčasu, Ztroskotaný čas) a několik povídek. Kromě jiného rád plachtí na moři a tancuje společenské tance.


Richard Šusta se dopustil „chyby“, kterou dělají skoro všichni autoři, kteří se po delším čase vrátí k nějaké své práci. Místo, aby mi povídku předal tak, jak byla pod názvem Naše smrt uveřejněna v antologii 2003: Česká fantasy, začetl se a napadlo ho, kde a jak by se příběh dal vylepšit. Tak to vylepšil. O kus dál opět a opět… Skončilo to tak, že stále větší a větší část původního textu nebylo možné použít a čtvrtý díl je třeba napsat zcela nově.

Dostali jsme se tím do docela zajímavé situace – máme přečteno tři čtvrtě příběhu v době, kdy ta poslední část ještě není dopsána a možná ani sám autor ještě úplně přesně neví, jak dopadne. 🙂

Obr.: http://design.tutsplus.com/articles/mind-blowing-digital-paintings–psd-821