Nešťastný osud výpravy Ortenovy

Když Mathias Orten hleděl za srázu dolů do hučících plamenů, nemohl se ubránit dojmu jisté posvátnosti. Říkal si, že by z toho byl moc pěkný filmový záběr. Trochu kýčovitý, ale přeci jen působivý, jak tam tak stojí uprostřed pouště, bouře běsnících plamenů se mu odráží v osmahlém obličeji a v odhodlaných očích a jak prudký vichr cuchá hřívu jeho dlouhých plavých vlasů. Několik dívek v sále by vydechlo obdivem, muži by vrhali na plátno nenávistné pohledy…

Celý výjev měl jen dvě vady na kráse: tou první byl Mathias Orten.

Mathias Orten neměl osmahlou pleť. Mathias Orten neměl ani odhodlaný pohled a o většinu svých vlasů přišel už před mnoha lety. O jejich zbytek pak při požáru, ze kterého před malou chvíli unikl, aby spasil holý život.

Druhou vadou na kráse, této jinak dozajista monumentální scény, byl fakt, že ta obrovitá změť zkrouceného kovu v plamenech dole pod skalou, byla ještě před několika minutami Mathiasovou lodí.

Odněkud ze strany přistoupila k Mathiasovi žena v začouzených zbytcích lehkého skafandru. Orten jí věnoval poněkud nepřítomný pohled.

Měl Kláru docela rád. Klára byla drobná, hezky stavěná blondýnka, která by v mužích dozajista vzbuzovala ochranitelské pudy, nebýt tvrdého pohledu bledě modrých očí, který dával všem jasně na srozuměnou, co by se stalo s jedincem, který by se pokusil podle zmíněných pudů zachovat.

Ten pohled byl klamnou pózou vynucenou pobytem ve výsostně mužském světě námořního letectva. Klára byla navzdory vší hrané nepřístupnosti fajn ženská. Mathias to věděl. V minulosti spolu krátce žili.

„Tak, to bychom měli…“ Utrousila s povzdechem Klára, chytila Mathiase za paži a opřela si hlavu o jeho rameno. Také ona se zahleděla do plamenů a do podivné cizí krajiny.

Ortena tato důvěrnost po letech, během kterých se téměř nestýkali, poněkud vyvedla z míry, ale nebránil se. Měl neurčitý dojem, že situace si to žádá. Mimochodem si uvědomil, že Klářina svatozář, utkaná z vlasů barvy starého zlata, v průběhu havárie neutrpěla větší škody, a že se k dokreslení celkového dojmu hodí daleko lépe, než jeho vlastní lysina.

Zavřel tedy oči a pokusil se představit si Kláru na svém místě. Ubral v duchu trochu šatstva, přidal líčení, podkreslil vznikající záběr dramatickou hudební stopou a po tváři se mu rozlil zcela nepatřičný výraz dokonalého štěstí. Asi za to mohl šok, ale říkal si, že tahle dojemně pitomá chvíle by mohla trvat třeba věčně…

„Kariéra v hajzlu!“

…nebýt jedné, nebo dvou okolností.

„Posloucháte mně vy dva vůbec? V hajzlu, povídám!“

Slavnostní fanfáry odezněly do ztracena, filmový pás se zasekl v promítačce a shořel. Pod skalou dál hučely plameny a polykaly to, co ještě zbývalo z Leviathana, nejmocnější zbraně lidstva v boji proti nástrahám Všehomíra.

„Doprdelepráce!“

Ještě jeden člen posádky vyvázl živý. Vlastně se zachránila celá posádka: kapitán Orten, pilot Fisherová a O´Toole. Benjamin O´Toole. Navigátor, protekční dítě a jediný žijící člověk, o kterém se tradovalo, že mu svéprávnost zaručuje speciální výnos ministerstva vnitra.

Tento muž se na první pohled vyznačoval především bílými zuby a prázdnou hlavou. Zuby byly neustále zaměstnány soustředěným zpracováváním žvýkací gumy. Mozek pak většinu času spotřeboval na to, aby skloubil alespoň základní životní funkce a schopnost utvářet dvojčlenné věty. Kdyby se Benjamin O´Toole trochu usilovněji zamyslel, zapomněl by dýchat.

Naštěstí pro něj a naneštěstí pro jeho okolí, nebyl usilovného myšlení schopen. – A přesto se dostal na Leviathana…

Benjamin O´Toole, odkopl stranou hranatý kámen a sledoval zlověstným pohledem Mathiase a Kláru, kteří se k němu pomalu otočili a němě na něj civěli. Benjamin O´Toole žvýkal a civěl na ně. Oheň hučel…

„Chtěl jste něco říci, důstojníku?“ otázal se Mathias nuceně klidným hlasem a přerušil mlčení, které hrozilo nabobtnat k trapnosti.

„Jestli jsem chtěl něco říct?!“ zavrčel O´Toole a nasadil cosi, co zřejmě považoval za nevěřícný výraz. Obočí mu při tom vystoupalo tak vysoko, že se Mathiasovi na okamžik ztratilo z dohledu.

„Teď se ptáte mě, důstojníku?“ ujišťoval se Orten.

„Jestli já jsem chtěl něco říct?!“ Zopakoval O´Toole. „Děláš si ze mě prdel?“ teď už skoro křičel.

„Děláte si ze mne prdel, kapitáne.“ Opravil ho Mathias stále ještě klidným hlasem.

„Có?“ zafuněl navigátor a jeho navztekaný obličej začal připomínat semafor. Tak rychle měnil barvy.

„Ka-pi-tá-ne.“ Slabikoval Mathias zřetelně a ukazoval si na rukáv očazeného skafandru. „Tady ty frčky se čtou kapitán.“

„Tak kapitán!“ Zahřměl O´Toole a postoupil výhružně o několik kroků vpřed, takže se plně projevila jeho výšková převaha. Klára se stáhla za Mathiasova záda. „Kapitán! Jak dlouho, asi? Co?!… Po tomhle?!“ Pohodil O´Toole bradou směrem k hořícímu vraku. Jakoby v odpověď se ozvala silná detonace, když explodovala jedna z nádrží se stlačeným kyslíkem. Mathias, který stál ke katastrofě zády, sebou téměř neznatelně trhl, ale neodpověděl. Místo toho si měřil navigátora výmluvným pohledem. Ten pohled říkal: Ještě slovo a uškrtím tě vlastníma rukama!

„Po tomhle…“ rozehříval se znovu O´Toole „po tomhle si říkáš kapitán?“

Uškrtím tě, pak tě vzkřísím a pak znovu uškrtím…

„Kapitán s frčkama! Pche…“

Uškrtím tě, vzkřísím, znovu uškrtím, rozčtvrtím, předhodím tě lvům, ty lvy taky uškrtím, jejich těla spálím, popel rozptýlím doprostřed oceánu a bude u toho hrát dechovka a dostanu metál!

„Ka-pi-tán. Jen si toho kapitána užij, kamaráde. Nebude to dlouho trvat…“

Mathias byl svým založením velmi klidný člověk. Říkalo se o něm, že jeho trpělivost je bezbřehá. Nebyla to pravda. Ničí trpělivost není bezbřehá. Mathias to věděl a v duchu teď sledoval pomyslnou ručičku svého vnitřního tlakoměru, jak se pomalu ale nezadržitelně sune k červenému poli…

„…když si zničil loď! Ale kariéru mi nezničíš. Ty ne!“ Prskal O´Toole a rozhazoval divoce rukama. „Ty jsi dokapitánoval! O to už se postarám, ty… ty…“

Mathiasova pěst se bez varování vymrštila, opsala vzduchem elegantní oblouk a zasáhla O´Toolea do spánku.

O´Toole se na okamžik zatvářil poněkud nerozhodně… Pak to ale jeho, už tak dost zkoušený mozek konečně vzdal a těžké tělo se bez odporu poddalo gravitaci. Nikdo se tím pádem nedozvěděl, jakýmže to hřejivým slovem se navigátor chystal počastovat svého nadřízeného.

Žuch!

Ze země se zdvihl oblak písečného prachu a namířil si to společně s větrem k požáru.

„Maty!“ vzkřikla Klára a zakrývala si zděšeně ústa. „Proboha, co to vyvádíš?“

„Co vyvádím?“ Otočil se prudce Orten k ženě. „Proč myslíš, že jsme se rozmázli o zem?“

„To já jsem pilotovala…“ hlesla Klára potichu.

„Vždyť tady ten idiot už od startu hlásil výšku ve stopách!“ zavyl Orten a jakoby mimoděk nakopl bezvládné tělo.

Klára jenom zalapala po dechu.

„Ano, ve stopách! Nevystoupali jsme dost vysoko. Proto jsme šli k zemi, jakmile jsi překlopila loď do vodorovného letu.“ Potvrdil Mathias. „Můžeme být rádi, že se to stalo tady a že tu dá alespoň dýchat… Ale já už toho mám dost! Tenhle trotl,… tenhle exemplární případ vola… já už ho mám tak akorát… tohle se stalo naposled!“

„Mathiasi! To nesmíš… Mathiasi!“ Klára se vrhla kupředu a pověsila se Ortenovi na záda. Ten už totiž napůl vlekl, napůl kopal bezvědomé tělo nešťastného Benjamina O´Toola k okraji srázu a navzdory nepříčetnému výrazu ve tváři si při této činnosti počínal velmi cílevědomě:

„Mám dojem,… že pan O´Toole přišel během havárie o život a uhořel… Budiž mu země lehká!“ funěl Mathias, jak se pokoušel táhnout O´Toola i Fisherovou, která se mu v tom snažila zabránit.

„Maty! Maty, prosím, nech toho!“ Zavzlykala Klára a pověsila se na Ortena celou vahou, když viděla, že okraj skály je už nadosah. Orten zavrávoral a konečně upustil O´Toola na zem. Těžce oddechoval.

„Vždyť tenhle… tenhle…“

„Člověk?“ navrhla Klára opatrně a povolila stisk.

„Vždyť tenhle člověk… Ví-víš, jak byly doma v laboratoři takové ty… velké odměrné válce. Ty, s vodou a hadičkou, co se jimi měří kapacita plic?“

„Ano?“

„Tenhle… člověk…“ vypravil ze sebe Mathias s odporem „On jediný tu vodu vypil!“

„Já vím. Slyšela jsem o tom.“ Pravila Klára konejšivým hlasem a hladila Mathiase po rameni.

„On jediný si dokázal navléct cvičný skafandr takovým způsobem, že ho z něj pět techniků a dva inženýři páčili celé odpoledne…!“ pokračoval Orten.

„Tři.“

„Prosím?“

„Tři. Ti inženýři byli tři.“

„Inženýr sem, inženýr tam…“ máchl rukou Mathias a zatvářil se filozoficky. „Stejně jich bylo málo. Ten skafandr museli rozřezat.“

„Ale Benjamin se přece dostal do programu…“

„A to, že jeho tatík tomu programu šéfuje, je náhoda, co? Jenom taková malá nepodstatná okolnost, že?“

„To nevím.“ Odvětila Klára vyhýbavě.

„Bože! Vždyť ten chlap vyhodil do povětří i hemenex!“ zalomil Mathias rukama v zoufalém gestu.

„Hemenex? Jak se dá vyhodit do povětří hemenex?“

„No právě!“

Mathias ještě jednou nakopl O´Toola do žeber a konečně se trochu uklidnil. Opět se zahleděl nejprve do plamenů a potom do širé a prázdné pouštní krajiny, do které se zřítili. Kláru přivinul k sobě. Nebránila se. Oheň hučel…

Setrvali tak několik dlouhých minut, než se Mathias opět pohnul. Myšlenka, která mu během té doby uzrála v hlavě, byla právě tak naléhavá, jako byla pitomá, ale nebylo zbytí. Mathias věděl, že pokud si má zachovat alespoň zbytek důstojnosti, musí udělat něco rozhodného. Něco vzdorného.

„Půjdu.“ Oznámil suše a odstrčil ženu jemně od sebe.

„Ale Maty, nemluv hlouposti. Kam bys šel. Určitě pro nás přiletí.“

„To je právě to, čeho se obávám.“ Pronesl Mathias chmurně.

„Neblázni. Vždyť to nemá cenu.“ Přemlouvala ho Klára. „Stejně si tě najdou.“

„Tak ať.“ Prohlásil Mathias odevzdaně a pohladil Kláru po těch nádherných vlasech, co měly barvu starého zlata.

„Tak ať.“ Zopakovala Klára s povzdechem. „Běž. Počkám tady s O´Toolem, aby se mu něco nestalo. Už teď mi připadá dost potlučený…“ pokusila se o úsměv. Mathias jí ho nejistě oplatil, otočil se na podpatku a bez otálení vykročil do pouště.

„Kdyby mě někdo někde hledal…, pro nikoho tady nejsem!“ houkl ještě přes rameno a zmizel za nejbližší skupinkou balvanů.

Klára se jej nepokoušela zastavit.

 

Když Mathias Orten kráčel neznámou rudou pustinou a veliké slunce před něj vrhalo dlouhý a nepřirozeně černý stín, měl dojem, že by z toho byl moc pěkný filmový záběr. Jak kráčí vpřed, neochvějně a bez ohledu na všechno a na všechny a nechává za sebou svou minulost, přítomnost a nepochybně i budoucnost. Po tom kolosálním průšvihu určitě.

Celý výjev měl jen dvě vady na kráse: tou první byl Mathias Orten a tou druhou zvuk blížící se helikoptéry… Mathias se neohlížel a v duchu se pokoušel odhadnout, jestli je to záchrana, anebo novináři.

Už teď si dovedl živě představit ty palcové titulky a pomalu se loučil s kariérou. Co jiného také mohl očekávat, když jeho pečlivě trénovaná posádka po necelých třech minutách letu zapíchla nejdražší stroj, jaký kdy lidský důmysl zkonstruoval, rovnou doprostřed Mohavské pouště?

Za tohle metál nedostane.

 

Marian Lanc

 


 

Několik slov o

 

Tentokrát nechám promluvit přímo autora:

„Když se nás ve druhé třídě paní učitelka ptala, čím chceme být, prohlásil jsem – pod vlivem právě přelouskané Ladovy „Chytré kmotry lišky”- že budu spisovatelem. Nepovedlo se a skončil jsem jako architekt. Taky dobré… Ale stejně to zkouším průměrnou rychlostí jedné povídky ročně na poli neoraném literárním. Rozhodnutí, zda je to ku prospěchu, nebo ku škodě citlivé duše čtenářovy, ponechám na něm.”

Další autorovu povídku najdete v e-zinu Lemurie.

 

 

Obrázek: http://www.high-resolution-wallpapers.com/spaceship-wreckage-crash-drawing-287324