O vlas (druhá část)

Po probdělé noci seděla schoulená v křesle a rukama si objímala holeně a čelem se opírala o kolena, když kdosi zaklepal na dveře. Myslela si, že je to Drue se snídaní, takže ani nezvedla hlavu, protože věděla, že s očima opuchlýma od pláče vypadá hrozně. Doufala, že stromista se dovtípí a nechá ji na pokoji. Zaslechla, jak se dveře otevřely a kdosi vešel. Našlapoval tiše, rytmus chůze vyzníval úplně jinak než Drue, ale ať už to byl kdokoliv, Yolu to nezajímalo. Zazněl kovový zvuk, jak tác klesl na stůl.

„Rozhodl jsem,“ ozvalo se napruženě, „že ti povolím omezený pohyb po základně.“

Překvapeně vzhlédla. Virakan se nad ní tyčil a tvářil se jako dervosský démon pomsty. Čelisti měl tolik zaťaté, až bylo s podivem, že neskřípe zuby. Na nose měl zase ty ošklivé brýle, ale Yola cítila, že si ji nemilosrdně prohlíží.

„Co tak najednou?“ hlesla.

Znechuceně potřásl hlavou. „Derrikovi příznivci z ostatních hnízd,“ zavrčel, „mi položili nůž na krk. Vzkázali, že pokud tě nepřestanu šikanovat, odepřou mi poslušnost. Došli k závěru, že mě to snad baví! Že si tím snad léčím nějaký komplex! Že se snad třesu strachy před tím, že mě nahradíš!“

Hořce se usmála. „A třeseš?“

Vycenil zuby. „Jasně,“ sykl. „Třikrát denně si kvůli tobě měním plínky, princezničko. Je mi fuk, co o mně ti blbci říkají, ale co nesnesu je, že absolutně ignorují riziko, které ztělesňuješ.“ Zaťal pěsti a udělal tři kroky vzad, jako kdyby už nemohl dál snášet její blízkost. „Dnes tě stromisté seznámí se zbytkem velení našeho hnízda. Ukážou ti archív a knihovnu a tělocvičnu. Dají ti k dispozici nahrávky se záznamy misí. Zítra se zúčastníš naší porady. Uznávám, že nám tvé zkušenosti mohou být k užitku, ale to ti přísahám, pokud se jakkoliv pokusíš naše úsilí sabotovat, vlastnoručně tě uškrtím…“

Pevně stiskla rty a přikývla. „Beru na vědomí.“

***

Jen co velitel oddusal pryč, byla v jednom kole. Provedli ji knihovnou, dali jí kódy ke vstupu do archívu, zavalili ji instruktážními nahrávkami.  Poznala se s Yz-ananem, Bonnerem, Kalen a Seenem, kteří spolu s Kebrisem, Drue a Landonem, tvořili Virakanův štáb.

Yz-anan byl vodní běs. Jako většina příslušníků jeho rasy se vyznačoval úzkými rameny, dlouhými údy a nazelenalou pletí. Yola o něm už slyšela od Drue, která s ním byla už deset let zasnoubená. Yz-anan, třetí syn boha Ro-ana z Růžové Luzné se ani po staletí rozkolu neoprostil od velkopanských manýrů. Nikdy ho prý nikdo neviděl jinak, než dokonale nažehleného. Vyjadřoval se květnatě a precizně a za všech okolností působil důstojně. Kupodivu byl právě on hlavním stratégem diverzních akcí. Před válkou býval nadšeným ochráncem vivanů stejně jako Yolin otec. Nezemřel jen proto, že v době, kdy se Růžová Luzná rozletěla v prach, zahajoval padesátý ročník konference o vzájemnosti druhů na Obeu sedm. Potom se jeho ideje zásadně změnily.

Bonner byl polymorf. Na první pohled vypadal jako růžolící blonďatý blahobytně vyhlížející chlapeček, kterému museli dávat pod zadek polštář, aby mu brada nedrhla o stůl. Při důkladnější prohlídce vyšlo najevo, že jeho tělo sestává z myriády různě barevných těkajících a napůl průsvitných segmentů. Jeho rasu vivané téměř vyhladili jedovatým plynem. Naštěstí se sedm segmentů zachránilo, a protože se polymorfové rozmnožují dělením, během několika desetiletí se každý z nich dokázal rozhojnit a vytvořit nové jedince. Bonner se zabýval demografií. Jeho cílem bylo udržet rasy antavitů před vyhynutím. Na Yolu pohlížel s nedůvěrou a ani se nesnažil to skrývat.

Kalen byla temperamentní a velmi krásná běska se dvěma roztomilými růžky na čele. Její specializací jsou zbraně. Pohybovala se rychle, mluvila překotně. Přestože byla ve vysokém stupni těhotenství, připomínala uragán. Bylo těžko uvěřit, že otce svého dítěte poklidně sdílí se svou starší sestrou, velitelkou jiného hnízda.

Mlčenlivý skalní obr z Erebu, Seen, přezdívaný obligátně Kameňák, na základně zastával post bezpečnostního poradce. Na první pohled vypadal přátelsky, ale nedalo se přehlédnout, s jakou důkladností se kolem sebe neustále rozhlíží. Kontroloval všechno a všechny. Proslýchalo se o něm, že vám klidně vleze na noc do skříně, jen aby si vyslechl, o čem mluvíte ze spaní. Drue o něm prohlásila, že nejvíce podezírá sám sebe.

***

Virakan splnil, co slíbil a nazítří odpoledne Yolu přizval na poradu do své pracovny. Když tam vešla, srdce se jí sevřelo. Místnost jí připomněla bratra. Povědomé černé, šedé a temně modré tóny. Jen ten prošlapaný koberec už je pryč.

Probírali potíže v zásobování, váznoucí dodávky zbraní, nutnost instalovat další špionážní sondy. Yola jen seděla a poslouchala, a čím déle se přehadovali, tím více se utvrzovala v názoru, že řeší jen podružné věci. V jisté chvíli si přestala dávat pozor na své reakce a frustrovaně vydechla…

„Chceš nám k tomu něco říct, Denweyová?“ vyrušil ji Virakanův hlas.

„Dělá to na mě dojem mlácení prázdné slámy,“ odsekla. „Udržujete antavity při životě, ale o nějakém posunu ani stopa.“

Vyvolala vlnu podrážděného bručení.

„A jak by sis to představovala?“ naježil se Virakan. „Děláme, co můžeme. Vyhazujeme do vzduchu vojenské základny, zachraňujeme zatoulané antavity.“

„To přece nestačí,“ namítla.

„A co bys chtěla, divnovlásko? Jsme na vymření!“ přidal se Bonner.

„Pokud máte nějaký světoborný návrh, bylo by žádoucí se o něj s námi podělit, madam,“ zapředl jedovatě sladce Yz-anan. Rozhlédl se po ostatních a dodal: „Co my víme? Uklízení Heribidu mohlo být inspirující.“

Yola podrážděně potřásla hlavou. Možná neměla být tak kritická, ale byl přesvědčená, že lakování narůžovo nepomůže. „Derrik chtěl vybudovat enklávu na hraně Modré spirály,“ řekla. „Vím, že tím vyvolal spoustu rozbrojů. Ne všichni velitelé hnízd s ním souhlasili, protože nechtěli opouštět území, které jejich předkům patřilo celé eony. Co se s tím plánem stalo?“

„S takovým řešením bylo pozdě, už když s ním Derrik vyrukoval,“ zamručel Virakan.

Kebris nadhodil v dlani oříšek, který sebral z misky na stole a omluvně se na Yolu zakřenil:  „Vivané se po prostoru příliš rozlezli. Všude nastrkali čidla. Pokud bychom teď opustili hnízda, byli bychom ještě zranitelnější. Každá naše aktivita na hraně by byla zastavena dřív, než by se rozjela.“

„Aha,“ prskla ironicky Yola. „A takto, zalezlí a obklopení nepřáteli, zranitelní nejsme!“

„Nemůžeme se pospojovat,“ vložila se do diskuse Kalen. „A na otevřenou konfrontaci jsme zatím slabí…“

„To je fakt,“ přitakal Seen. „Jenom bychom ze sebe udělali lepší cíl.“

„Žila jsi s nimi,“ obrátil se na Yolu Bonner. „Víš, jak jsou zvědaví a jak lační…“ Zněl mírně rozpačitě. Jako kdyby se styděl, že vůbec bere do úvahy její přítomnost.

„Někteří z našich s nimi žijí i teď,“ skočila mu do řeči Yola.

„Myslíš ku-viveny,“ zamručel pohrdavě Virakan.

Ku-viven. Tento pojem pocházel z Brussedey a původně sloužil k pojmenování eunucha. Ale to je špatně, protože ku-vivenové jsou z valné většiny plodní. „Kapitán Kevanan s nimi obchodoval,“ řekla Yola.

„Ti zrádci nestojí za zmínku,“ zaburácel Seen.

„Právě oni jsou nadějí,“ namítla Yola. „Kdybychom je přetáhli zpět…“

„Prodali by nás, jakmile by dostali možnost!“ křikl Ys-anan.

„Myslíte si, že slouží dobrovolně, protože nemají implantát,“ řekla Yola. „Berete je jako zrádce. Ale přemýšleli jste, jak se do té pozice dostali? Měli jen smůlu, že se narodili ve smíšených rodinách dříve, než to Systém zakázal. Jejich antavitské rodiče Systém sešrotoval jako první. A ti vivanští dávno zemřeli přirozenou cestou. Situace, ve které kříženci uvízli, je ubohá. Hned po narození je cejchují.“ Yola si poklepala na levou lícní kost, místo, na kterém mají ku-vivené symbol spirály. Soustředila se na výklad, ale nemohla si nevšimnout, jak na ni všichni civí. Že by se o křížence ještě nezajímali? A co tady celou tu dobu dělali? „V útlém věku,“ pokračovala,  „jim odebírají děti a zavírají je do internátních škol. Tam je selektují. Ty poddajnější nechávají sloužit v pořádkových silách Systému, ty nejloajálnější dokonce odměňují úřady a tituly. Ty vzpurnější zavírají do dolů a hutí. Kastrují jen ty nejdivočejší. Kříženci nejsou nesmrtelní jako my, ale stále žijí mnohem déle než vivané a i ve čtvrté, páté šesté generaci jsou velmi odolní. Celý ten obludný mechanismus funguje jen proto, že vivané těm poslušným povolují opratě. Vybavují je rušičkami, dovolují jim žít skoro normální život. Jejich děti mohou do ústavu s mírnějším režimem a taky se mohou s rodiči vídat. Systém je synonymem pokrytectví. Na veřejnosti proklamuje, že magické praktiky jsou nemorální. Jedinci s talentem jsou chápáni jako neoprávněně zvýhodnění oproti těm, kteří talent nemají. Ale uvnitř struktury má Systém propracované mechanismy, které s talentovanými počítají a využívají je. Loajální potomci ku-vivenů jsou vychováváni v dojmu, že jsou povinováni dávat svůj talent do služeb ostatním. Někteří tomu opravdu věří a svůj cejch nosí hrdě, ale jiní dávno skřípou zuby. Nechtějí dřít ve vivanských továrnách a už vůbec nechtějí plodit další otroky. Kdybychom je kontaktovali…“

„Byla jste neutralizovaná, madam,“ procedil zaraženě Yz-anan. „Uklízela jste na plavidle  pořádkových sil. Jak to všechno, u všech batrilisů, můžete vědět?“

Yola pokrčila rameny. „Kevanan Buzzoa není jen kapitánem na Heribidu. Zasedá v radě Systému. On spoluvytváří Systém. Na každého ku-vivena má složku. Jsou jich stovky. Ten rok mimo kontrolu jsem se ty údaje učila nazpaměť. Vím, na kterých světech a ve kterých dolech, hutích a továrnách pracují ti vyřazení a vím, ve kterých pořádkových jednotkách a úřadech slouží ti poslušní. Taky vím, kde jsou ty ústavy, ve kterých drží děti. Kromě akademie na Jedvenu, kam chodí děti privilegovaných, jsou to spíš kasárna.“

Rozhostilo se ticho.

Kameňák Seen se na své vyztužené židli narovnal a vyprsknul. „Přetáhnout křížence?“

Yz-anan si uhladil už tak hladce sčesané dlouhé zelenošedé vlasy, syčivě vypustil vzduch skrze zuby a opatrně Yolu svým dlouhým kostnatým prstem poťukal po předloktí. „Akademie na Jedvenu? Opravdu znáte umístění těch dalších kasáren?“

Yola pomalu přikývla. „Existují výjimky, ale valná většina kříženců spokojená není, věřte mi. Můžeme je získat, pokud s nimi budeme jednat na rovinu. Výhodou pro nás je, že si už několik generací nesmějí vybírat partnery mezi vivany. Mohou se ženit a vdávat jen mezi sebou, protože Systém nechce, aby se geny pro talent vytrácely. Kdybychom je oslovili, nebudou tak rozpolcení, jako bývali dříve, protože mezi jejich současnými příbuznými žádní čistokrevní vivané nejsou.“

Kalen třískla pěstí do stolu a obrátila se na Virakana: „Konečně něco, s čím by se dalo pracovat.“ Potom se běska snad poprvé na Yolu zpříma podívala a řekla: „Protože to, s čím jsi přišla na začátku, byla pitomost.“

„Sestěhovat se na periferii, znamená, čekat, až nás přijdou vypálit,“ přisvědčil Yz-anan.

„Oslovit křížence, to je jiná,“ řekl váhavě Virakan.

„Dáš mi seznam těch lokací… “Kameňák Seen se děsivě zazubil. „Mí špehové se k tomu nikdy nedostali.“

„Nevím, nevím. Kříženci jsou nespolehliví a zkorumpovaní!“ namítl pochmurně Kebris.

Strhnul se poprask. Yz-anan, Seen a Kalen byli pro, Bonner s Kebrisem zásadně proti, jen velitel byl na vážkách. Kalen uvažovala, jak ho přesvědčit, protože usoudila, že rozhodnutí záleží na něm. Co ho žere? Snad opravdu nevěří, že postačí, když budou rodit více dětí? To je nesmysl. Antavité jsou stokrát méně plodní, než vivané. Je to logické vzhledem k tomu, že jsou relativně „nesmrtelní“. Yola uznala, že na uskutečnění Derrikova návrhu s enklávou je pozdě. Pokud by však zmobilizovali křížence, získali by početné a silné spojence a mohli by se v boji o znovuzískání svého území posunout dál.

Zatímco na sebe antavité rozčileně pokřikovali, Yolina hlava hučela nevyslovenými otázkami. Znepokojil ji  Yz-anan, když vyjádřil údiv na jejími myšlenkovými pochody: Uklízela jste na plavidle  pořádkových sil. Jak to všechno, u všech batrilisů, můžete vědět? Skutečně. Kde se v ní ty postřehy vzaly? Když utekla, jejím jediným cílem bylo zabít prase Kevanana. Kdy se to změnilo? Na Heribidu sbírala tácky od jídla a prázdné kelímky od maté na pracovních poradách, zakládala složky s denním rozpisem, nosila do prádelny špinavé prádlo. Vivané stále o něčem mluvili a něco řešili a ona mlčky naslouchala. Ačkoliv o tom ani nevěděla, její mysl pod krustou neutralizace stále pracovala. Nikdy by to do sebe neřekla, ale cítila se nažhavená konečně něco dělat.

Nakonec Virakan nepříliš nadšeně s návrhem ku-viveny oslovit souhlasil. Pro začátek dal Yole za úkol sestavit seznam ku-vivenů a sepsat vše, nač si z jejich osobních karet vzpomene.

***

O služby u automatů v kuchyni a úklid společných prostor se obyvatelé hnízda spravedlivě dělili.  Yola a Drue uklízely koupelnu. Dru nanášela na sanitární vybavení pistolí čistící pěnu, Yola odsávala splašky a leštila povrchy. Stačila chvilka a našly společný rytmus. Trysková pistole byla docela hlučná, což Yolu uchránilo před kamarádčinou výmluvností. Potřebovala přemýšlet, protože jí zmítaly těžko definovatelné pocity. Od první porady, které se zúčastnila, uplynuly už tři měsíce. Od té doby zažila dvě další. Mimo to každý den chodila na několik hodin do studovny a sepisovala karty ku-vivenů. Ve zbývajícím čase pomáhala s chodem hnízda jako právě teď.

„Tak co, půjdeš s námi dnes večer?“ zeptala se Drue cestou k jídelně po té, co s prací skončily.

„A co se děje dnes večer?“ broukla Yola.

Drue nafoukla tváře. „Už jsem ti to říkala včera. Chceme jít ven.“ Ukázala prstem směrem nahoru. „U Opilého šimpanze mají každý čtvrtek pití za polovic. Je to v Lázeňské čtvrti. Bývá tam narváno a pro nás docela bezpečno. Žádná čidla u vchodů, žádní policajti. Yz a já tam chodíme docela často.“

„Ach tak,“ povzdechla si Yola. Antavité z hnízda se vydávali mezi cevisanské domorodce cíleně a pravidelně. Velitel razil názor, že jen tak si udrží pohotové reflexy. Tvrdil, že potřebují vědět, jak se mezi vivany chovat, aby zapadli. Zpočátku byla Yola těchto povinných výprav na povrch ušetřena a byla za to tajně vděčná, protože při podobné akci ji kdysi chytili. Před týdnem jí ale Virakan vzkázal, že by se měla více zapojit do společenského života hnízda a cestu na povrch (výhradně s doprovodem dalších antavitů) jí přímo doporučil.

„Dlouho se tomu vyhýbat nemůžeš,“ řekla Drue.

„Ještě se na to necítím,“ zamumlala Yola. Při představě, že by jí nějaký opilec v baru zase nechtěně stáhnul paruku, ji poléval studený pot.

„Kebris slíbil, že na tebe dá pozor,“ zakřenila se Drue.

„Proč Kebris?“ zamračila se, ale překvapená nebyla. Kebris jí nadbíhal permanentně. Vůbec nerozuměl slůvku „ne“. Byl okouzlující a vtipný tam, kde Yola jen bručela a mračila se. Na její odmítání nereagoval, a stále tvrdil, že jednoho dne ji svým šarmem udolá. Yola poslední dobou vážně docházela k názoru, že by mu možná mohla dát šanci. Nikdy neměla „normální“ vztah. Všechno co o této oblasti života věděla, ji naučil Kevanan. Byla si vědomá toho, že její vnímání sebe samé, stejně jako chápání vztahů, je pokřivené a špatné.

Drue na ni zamávala řasami. „Chceš, aby tě pozval Landon? I to se dá zařídit. Bratr by byl u vytržení…“

„Hlavně by měl radost, že Kebris dostane košem,“ uchechtla se Yola.

„Taky je můžeš mít oba dva,“ řekla poťouchle Drue. „Proč ne? Vždyť je to sranda. Můžeš jich mít na každém prstu pět. Teda až na Yze,“ ohradila se. „Protože ten je můj.“

Yolu při představě, jak se o ni oslňující a přeslazený Kebris přetahuje s iniciativním a bezprostředním Landonem, přešla veškerá chuť k jídlu.  Kdyby byla na jejím místě Drue, asi by si to užila. Ale ona o nic takového nestála, popravdě ji to děsilo. Po zkušenostech s Kevananem byla na takové manýry alergická. Neumí a nechce se chovat jako koketa.  Před vchodem do jídelny se od Drue odpojila a řekla: „Nezlob se, ale dnes už něco mám.“ Věděla, že jí to Drue neuvěří. Je jich tu všeho všudy třiatřicet, z toho polovina mimo Cevisan. Kdyby si dala schůzku s někým jiným, Drue už by to věděla.

Drue stáhla rty do úzké linky. „Nechápu, proč se tomu bráníš. Kebris je kus.“

Yola nechala Drue za sebou a zamířila do pozorovatelny. Byl nejvyšší čas nakrmit démona své posedlosti. Dennodenně se až s morbidní naléhavostí potřebovala ujistit, že Kevanan Buzzoa je dostatečně daleko a že se neblíží k Cevisanu. Vždycky, když si ověřila, že je Heribides daleko, nesmírně se jí ulevilo. Nastřádaná úzkost a napětí z ní spadly. Jako kdyby si vzala další dávku nějaké drogy.

Podzemní sál zabíral bezmála polovinu minus druhého podlaží. Kromě nejmodernější vivanské monitorovací techniky, skenerů, obrazovek a projekčních krychlí, se tu nacházela i magická zrcadla a pohotovostní rychlozdviž na povrch pro stromisty, kdyby vyvstala náhlá potřeba se přemístit. Letmo pozdravila antavity u poštovního bazénku. „Čekáme zásilku zbraní z  Mirroy,“ pochlubil se kdosi.

Yola netrpělivě zabručela, když u monitoru, u kterého většinou sedávala, našla Seena. Všimla si, že Kameňák právě prohlíží statistiku jejích úkonů. „Hledáš něco konkrétního?“ zeptala se.

Obr se k ní otočil. Jeho drsné rysy se stáhly nevolí. „Stahuješ si hlášení našich sond a sleduješ pohyb lodí pořádkových sil Systému. Za uplynulý týden celkem desetkrát.“

„No a?“ opáčila.

„Proč to děláš? Nikdo tě tím nepověřil.“

„Chci vědět, ve kterém sektoru operuje Heribides 12,“ přiznala.

Kameňák ukázal k baterii tří největších obrazovek ve středu sálu. „Flotilu Systému sledujeme u kóje dva. Loď Heribides hlídáme přednostně. Pusť to z hlavy a přenechej to povolaným. Už sem prostě nechoď. Zakazuju to.“

„Proč?“ vybafla. Nikomu to nepřiznala, ale od chvíle, co nechala vybouchnout servisní kapsli, žila v napětí z děsivé představy, že ji Kevanan najde. Její pocity byly iracionální a ona to dobře věděla. Přestože věděla, že tady v hnízdě je v bezpečí, pokaždé sebou poplašeně trhla, když jí něco Kevanana připomnělo. Onehdy dostala hysterický záchvat, když odněkud z chodby zaslechla sladce lepkavé melodie teduikanské produkce. Přesně takovou hudbu Kevanan zbožňoval. Hodně jí pomohlo, když Virakan zrušil její izolaci. Jakmile ji vpustili do pozorovatelny a ona měla možnost si ověřit, že Heribides je v současnosti od Cevisanu světelná tisíciletí daleko, alespoň na chvíli se cítila lépe. A nesmírně ráda si tuto skutečnost ověřovala znova a znova. Nejlépe denně.

Obrova tvář ztuhla v kamennou masku. „Ještě jednou tě načapám šmírovat Heribides a dám tě zavřít. Soustřeď se na úkoly, které máš.“

Yola bojovala s pocitem hanby, do kterého ji Seen manipuloval. Mrzelo ji, že ho špatně odhadla. Často spolu mluvili a zdál se být docela fajn. Probírali vivanské zvyky, mluvili o politice i o umění. Celé týdny žila v dojmu, že s obrem vychází lépe než dobře. Dokonce to vypadalo, že jí ten neruda trochu nadbíhá. A teď vidí, že ji sledoval jen z profesionálního zájmu. Pochopila, že Kameňák jí nevěří ani nos mezi očima.

„Potřebuju mít jistotu, že mě Kevanan nehledá,“ přiznala schlíple. „Co je na tom zlého?“

Kameňák se ušklíbnul: „Pozorovatelna je jediným místem v hnízdě, odkud by ses za určitých okolností mohla s Kevananem kontaktovat. Tak nám neměj za zlé, že se nám nelíbí, když se tu pořád potloukáš…“

Zaraženě na něj hleděla. „Nám?“

„Veliteli a mně,“ upřesnil s nepřístupným výrazem Seen.

Tak ne, že jí jen nevěří. Oni si navíc myslí, že se snaží je všechny zradit. Před očima se jí roztančila rudá kola. Tohle nesnese! „Chci mluvit s Virakanem!“ vyjekla. To co mu řekne, si za rámeček nedá! Musí mu jasně vysvětlit, že jak ji takový přístup uráží.

„To bych ti neradil,“ řekl komisně Kameňák. „Právě se vrátil z mise. A to mívá náladu pod psa.“

***

Těžké ocelové dveře velitelovy kanceláře se odsunuly dřív, než na ně stačila zabušit. Asi má na chodbě kamery. Taková paranoia jí připadala směšná. Vletěla dovnitř.  V šeru svítila jediná lampa. Čekala, že ho najde za stolem, ale válel se na kanapi pro návštěvy. Na sobě měl ošuntělý overal, který nosí pomocný technický personál vivanských nákladních doků. Děsivě špinavé a roztrhané pracovní boty, které měl lajdácky přehozené přes područku divanu, si koledovaly o pohřeb žehem. Stejně tak bunda páchnoucí olejem a směsí zkažené zeleniny a hnijícího masa, hozená na stůl, (tentýž stůl, za kterým sedával Derrik, a na jehož desce z leštěného brusedeanského jektoru si tolik zakládal).

„Někde hoří?“ řekl ponuře. Ani se neobtěžoval pozdravit. Paže měl založené pod hlavou, oči měl zavřené.

„Kameňák mi zakazuje chodit do pozorovatelny!“ oznámila Yola. Vysypala to ze sebe a vzápětí se sama zděsila z toho, jak ublíženě a malicherně to zní. Rychle dodala: „Vadí mu, že sleduju Heribides. Dokonce mě podezírá, že je chci kontaktovat.“

„A plánuješ?“ zabručel, aniž by otevřel oči.

„Jenom potřebuju ujištění, že jsou mimo dosah. Je to snad zločin?“

Bez dechu sledovala, jak přehodil jednu nohu přes druhou, čímž se podrážkou zasviněnou něčím super odporným mimoděk otřel o potah pohovky. „Zapomeň na Heribides,“ zabručel. „Je to patologický. Soustřeď se na psaní toho seznamu.“ Dříve, než stačila cokoliv namítnout, pokračoval: „Jsem rád, že jsme si to vyjasnili. Zavírat za sebou nemusíš. “ Slova z něj vycházela jako ze stroje.

To už bylo na Yolu příliš. „Proč?“ zařvala. Strhla ze stolu tu odporně špinavou bundu, a když už ji třímala v rukách, napřáhla se a pleskla s ní brůssa po tom arogantním ksichtu. „Proč?“ zařvala znova. Byla tak rozhořčená! Znovu se ohnala a znovu ho pleskla. Hurá! Konečně otevřel oči.

V jedné chvíli na ni zaraženě civěl, vzápětí ležela na zemi a on na ní, rukama ji svíral paže a stehny tiskl boky. Sotva mohla dýchat, jak ji tížil.  „Už. To. Nikdy. Nedělej,“ zapředl. Slova z něj vycházela hladce, ale tvářil se jako tygr těsně před útokem. Jeho oči už nebyly zelené. Planuly rudě. Celá jeho bytost vibrovala, dokonce se zdálo, že ho obklopuje černá mlha. Yola byla sice vyděšená, ale nikoliv překvapená. Konečně ukázal tu druhou pečlivě skrývanou polovinu své osobnosti. Yola jako míšenec takové schopnosti neměla, ale zažila je u Derrika. Jenže to, co u Derrika vypadalo jako osvěžující zvláštnost, se u Virakana jevilo jako nebezpečná a brutální úchylka.

Pokusila se ho ze sebe odvalit, ale držel ji jako ve svěráku. „Proč jsi na mě tak strašně zlý?“ zasípala, jak bojovala o vzduch. Malinko se nadzvedl, snad mu došlo, že ji dusí.

„Nikoho neohrožuju!“ vyrážela ze sebe. „Nechci tvoje postavení. Nestojím ani o výhody…Tak proč se ke mně chováš jak k odpadu? Co jsem ti udělala?“

Jeho plamenné oči zaplápolaly vztekem. „Protože jsi chodící bomba! Protože mě štveš!“ zachraptěl. „Protože vyvoláváš tolik otázek.“

Zavrtěla se jen z principu, a znovu se marně pokusila ho zbavit. Pak jí došlo, co vlastně řekl. „Jakých otázek?“ vydechla.

Děsivě se zašklebil a přiblížil se rty k jejímu uchu: „Opravdu o tom musím mluvit?“

„Buď tak laskav a udělej to, protože já to tvoje jednání prostě nechápu!“ zaskuhrala.

Ještě výš se nadzvedl na loktech, snad aby jí poskytl dokonalejší výhled na svůj jízlivý úšklebek: „Tři otázky,“ řekl. „Příhodně pokažený implantát. Eskamotérský kousek s útěkem. A příliš laxní pátrací akce.“

„Nerozumím,“ vyštěkla.

Virakanovy rty se ohrnuly, jak vycenil zuby. „Kevanan Buzzoa,“ zaševelil a jeho ústa byla v té chvíli nebezpečně blízko, „dal sice pokyny k ohledání trosek, ale podezřele lehce to vzdal. Tvoje vlasy pro něj byly zlatý důl. Není snadno k uvěření, že by tě nechal jen tak zmizet. Na pohádky jsme příliš staří…“

Yola se uvolnila, protože takové námitky dokázala snadno vysvětlit. „A to je všechno? Buzzoa  jen podcenil situaci. Z festivalu se vrátil opilý. Měla jsem prostě štěstí.“ Byla naštvaná a vyděšená současně. To, jak humpolácky po ní brůss skočil, by ji mělo urážet do morku kostí. Ale jakási součást jejího já, ta část, o které si myslela, že v ní dávno zemřela, tu jeho barbarskou sílu vítala. Jako kdyby se rozdvojila. Její racionální a skeptické já ji pozorovalo zpovzdálí a šílelo, zatímco ta romantická část jí samotné si v jeho blízkosti užívala každou zatracenou vteřinu. Zaskočená vlastními pocity se znovu vzepřela: „Už. Mě. Pusť.“

Ani se nehnul. Jen na ni zíral.

Udělala uštěpačnou grimasu. „Vysíláš matoucí signály,“ zasyčela. „Jestli mě okamžitě nepustíš, ještě budu si myslet, že máš o mě zájem.“

Čekala, že tím ho vyprovokuje, a že se z ní konečně odvalí. Místo toho si drásavě povzdechl a ještě pevněji ji sevřel. „Jako diverzantka jsi naprosto… příšerná,“ zamumlal. „Měla by ses ke mně lísat. Měla by ses snažit dostat mě do postele. A ty …nic. Ale co když jsem tě podcenil? Možná jsi mnohem rafinovanější. Rozežíráš mě zevnitř. Doháníš mě k nepříčetnosti. Nemůžu přemýšlet, když jsi poblíž.“ Tváří se jemně otřel o její vlasy. „Zvláštní,“ zavrčel. „Fyzicky tě ohrožuju a tvoje vlasy jsou v klidu. Kdybys chtěla, dávno bys mě žahla. Hraješ si se mnou? To je to, co děláš? Co ještě můžu pokazit, když tě…políbím?“ S poraženým povzdechem se k ní sklonil a políbil ji. Nepřestával. Líbal ji tak dravě, až se jí točila hlava. Všechno, co dokázala vnímat, byl on. Přijímala to všechno. Vždyť na něco takového čekala desítky let. Ještě nikdy se necítila tak uctívaná a chráněná. Bylo to nepopsatelné.  Konečně se od ní odtáhnul. Ohromeně na sebe hleděli. „Měla bys jít,“ zamručel a z jeho hlasu prosakovalo zklamání. Tak pružně, že kočky by zelenaly závistí, ze z ní zvedl. „Prostě si s tebou nemůžu nic začínat, dokud neprokážeš, že nejsi larva…“

Sebrala se z podlahy a couvala před ním ke dveřím. „Tak to jdi do prdele,“ šeptla. Uteče, než se samým rozhořčením rozsype.

Rychle ji dohonil a znovu ji chytil. „Dobře,“ zavrčel. „Vysvětlím ti to.“ Ukázal na kanape a počkal, až se posadí. Opřel se o Derrikův stůl a řekl: „Jde o tvůj implantát. Každý vivanský neutralizátor je vybavený hlavním a rezervním zdrojem. Běžný přístroj, o který bys zavadila ve strojovně na Heribidu, by nedokázal vyřadit oba. Každý z nich má jinou formu ochrany a při poškození se spouští alarm na můstku. Je mi líto, ale vypadá to, že tvůj implantát odpojili úmyslně.“

Otevřela pusu překvapením. Myslí si, že je naprogramovaná? Špion, který si svého úkolu není vědomý? S hrůzou musela připustit, že možné by to bylo. „Takže to znamená, že bych opravdu mohla být…larva?“ vyjekla. Nový život, který se tak pracně pokoušela lepit dohromady, se z děsivým puf rozsypal v prach.

Nevlídně se zašklebil a založil si paže na prsou. „Sledujeme tě na každém kroku. A dokud jsi tady, nemáš šanci se s nimi spojit.“

Hořce se usmála. „To je opravdu skvělé. Ale já ti přísahám, na Derrikovu památku, že o ničem nevím.“

„Uznávám, že je to možné,“ připustil. „Existuje způsob, jak zjistit i to, o čem nevíš, že víš,“ řekl. „Ale není to úplně bezpečné. Merrikanští hadi. Přečtou z tebe úplně všechno, včetně podrobností týkajících se selhání implantátu. Cokoliv. Ale kdybys nebyla dost silná, mohli by z tebe udělat blábolící trosku.“

Virakan sice mluvil o hadech, ale ve skutečnosti se jednalo o výběžky boha Quit vrostlého do podloží Merrikanu. Quit patřil k bytostem vyššího řádu, které prolínaly všemi úrovněmi zprohýbaného prostoru. Byl jediný svého druhu a existoval bez ohledu na lineární proudění časových vláken. Jeho vědomí zasahovalo i do pravděpodobnostního pole zmapované reality. Krmil se informacemi. Pro antavity ztělesňoval přímo nevyčerpatelnou studnici poznání. Naneštěstí reagoval a jednal mimo obvyklé vzorce chování inteligentních entit. Na některé bytosti útočil a pro jiné měl naopak slabost. Nedalo se předvídat, zda vás zařadí mezi oblíbence nebo vás zavrhne a zničí, dokud jste se mu fyzicky nevydali na pospas. A pravděpodobnost vycházela tak padesát na padesát. I když měl Quit odpověď téměř na každou otázku, antavité se na něj obraceli jen velmi zřídka. Ani ne proto, že tím riskovali životy, ale spíš z toho důvodu, že při tahání informací z pravděpodobnostního pole docházelo k lámání kauzality objektivně pozorované reality. Nejhorší byly otázky na budoucnost. Systémy se pak hroutily a světy mizely v nicotě. Jakmile vivané opanovali prostor, a jakmile pochopili, co je Quit zač, rozhodli se ho zničit.

„Slyšela jsem, že vivané Merrikan rozprášili,“ namítla Yola.

Stalo se to těsně po převratu, když se skrývala v prázdném hnízdě. Zprávu o likvidaci Merrikanu  hlásala všechna vivanská média. Většina vivanů té propagandě uvěřila, ale stále bylo dost takových, kteří se pokoušeli Quit znovu najít.

Virakan zakoulel očima. „Quit je nesmrtelný. Naprosto. Jeho jádro se v době útoku ukrylo do subprostorové kapsy. Pomohli jsme mu pak najít nové bydlení. Derrik vybral svět, kterému teď říkáme Merrikan II. Vím, že to zní divně, ale máme s Quit dohodu. My mu posíláme zvědavé vivany a on nám odpovídá na otázky týkající se minulosti. Nikdy se neptáme na budoucnost. To je zásada.“

Šokovaně zamžikala: „Krmíte ho?“

Pokrčil rameny. „Hm. Jinak by začal dělat binec v pravděpodobnostním poli. Ale buď klidná. Vivany požírá jenom, když se zeptají na budoucnost. Běžně z nich vysaje informace, vyluxuje jim paměť a pak je pouští.“

„Chci jít do toho,“ hlesla. Ne, že by neměla strach z Quit, ale mnohem více ji děsilo, že by mohla být larva.

Přikývnul. „Zařídím to.“

***

Po rozhovoru s Virakanem Yola zapadla do svého pokoje a padla do postele. Cítila se vyčerpaná a vyprahlá. Teď už chápala, proč na ni všichni tak divně civí, proč Landon nebo Drue zpočátku hlídali každý její krok. Z představy, že se jí Landon, Kebris a dokonce i Seen v posledních měsících dvořili jen proto, aby ji mohli špehovat, se jí dělalo zle.

Někdo s ní třásl. „Vstávej, breberko. Merrikan II čeká.“ Kebris. Tvářil se, jako kdyby vyhrál v kuželkách.

„Teď?“ vyjeveně se posadila. V podzemí nebyla okna, ale byla by se vsadila, že je hluboká noc. Vir sice slíbil, že to bude brzy, ale taková rychlost ji překvapila.

Kebris se uličnicky usmál. „Quit je náš starý spojenec. Chce tě poznat co nejdříve. Mám tě vyprovodit na povrch, Landon s Virem tam už čekají.“ Otevřel skříň, vytahoval oblečení a házel je na postel.

Kebris ji vedl tlumeně osvětlenými chodbami směrem k pozorovatelně. Yola pochopila, že jdou k výtahu. Překvapilo ji, že našla sál prázdný. „Budeme klouzat po větvích? Proč na mě nepočkali?“ Plácala, aby zamaskovala nervozitu a strach.

Kebris pokrčil rameny. „Vir se nerad mačká ve výtahu.“

Yola roztržitě přikývla. „Aha. No, škoda, že nepoletíme s tebou. Ještě nikdy jsem necestovala se světlem,“ blekotala. Kabina se s mírným trhnutím zastavila. Dveře se otevřely. Ze stísněné prostory servisního domku vešli na křovinami vroubený plácek. Mléčně průsvitné téměř nehmotné Landonovo tělo s kořeny ukotvenými v udusané hlíně se natahovalo do nicoty a rozplývalo v mrazivém vzduchu.

Yola natáhla krk v očekávání, že uvidí Vira. Zvědavě se otočila na Kebrise: „Kde je Vir?“

Wemur něco vytáhl z kapsy a kráčel k zakořeněnému Landonovi. Sklonil se ke kořenům, ozvalo se syčení.

„Co to děláš?“

„Jen podpůrná esence,“ zamumlal.

Yolu ovanul zápach zkažených vajec. Poloprůsvitná struktura větvoví se rozkolísala, větve natažené skrze hyperprostor se s děsivou rychlostí stahovaly zpět, jak se stromista rychle vracel do lidské formy a nabýval pevných tvarů.

„To je herbicid!“ vyjekla. Pro stromistu v jeho nejzranitelnější formě, nataženého mezi světy, může být smrtící. „Tys ho…otrávil?“ Konečně pochopila, že se děje něco zlého.

Hlína pod stromistou se zvedala, jak se kořeny vracely zpět. Nakonec se Landon zakymácel a svalil na zem. Kebrisovou tváří se prohnala vlna znechucení. „Kdyby nebyl tak horlivý, nemusel jsem ho zabíjet. Chtěla jsi cestovat se světlem. Dámě je nutné vyhovět.“

Yola otupěle potřásla hlavou. „Nepůjdeme na Merrikan, že?“

Kebris se blahosklonně usmál. „Kevanan na nás čeká na Ebotoa.“ Pomalu se k ní přibližoval a natahoval si rukavice. Izolační rukavice z jinádích vlasů. Jeho tělo zlatě zazářilo. „Nedělej potíže, breberko.“ Natáhl k ní ruce.

Věděla, že pokud ho přiměje mluvit, získá čas. Kebris se rád poslouchá, je stejně samolibý jako Kevanan. A taky si pamatovala, jak je Kevanan Buzzoa paranoidní. Nikdy neříká nikomu všechno. Rychle uskočila a udělala ten nejzoufalejší obličej, jaký svedla, což ani nebylo tak těžké. „Počkej!“ vykvikla v náhlém vnuknutí. „Ještě nemůžu odejít! Nevzala jsem, co po mě Kevanan chce! Když to nepřinesu, bude strašně naštvaný. Zavře mě mezi androidy a nechá mě uklízet záchody. Už nikdy mi nedovolí vzít si ty krásné šaty! A ty skvostné lodičky z keposí kůže. A moje šperky…“

V duchu zajásala, když na Kebrisově tváři zpozorovala znepokojení.

„On ti to neřekl?“ vydechla opatrně.

Kebris se poplácal po kapse. „Adresy z Derrikovy kazety mám tady,“ řekl.

Adresy? Jaké adresy? Horečnatě uvažovala, co má na mysli. Mohl to být seznam míst, kam Derrik ukryl matčiny příbuzné? To bude ono. Tak proto ji Kevanan nechal utéct. Potřeboval, aby prolomila heslo na bratrově chránce! Zatrnulo jí, když si uvědomila, že o existenci těch dopisů nejspíš Kevananovi řekla ona sama. To jsou ta slepá místa v její paměti. Konečně pochopila, oč Kevananovi šlo. Chce zotročit další jinády a Kebris mu s tím pomáhá.

Uznale pokývala hlavou. „Opravdu? No, to je…skvělé!“ Napadlo ji, že musí Kebrisovi nabídnout ještě něco dalšího, co ho tu zdrží. „Jenže v té schránce,“ vyhrkla, „byly ještě listy z Kebhesi Kodexu. Jsou strašně cenné. Kevanan po nich pase už pětačtyřicet let. Mám je v matraci ve svém pokoji.“

Kebris se podezíravě zašklebil. „Už není čas se vracet.“ Seknul pohledem po odrovnaném Landonovi a znovu se po ní natáhnul.

Temnotou se mihnul velký stín. Ticho rozříznul drásavý řev. Kebris zaplápolal a pod tíhou mohutného kočičího těla padl k zemi. Yola si vrazila hřbet ruky mezi zuby, aby potlačila výkřik. Poprvé viděla brůsa v akci. Dravec podobný obří kočce utkaný z chuchvalců kouře se rozplynul do temného mraku a obklopil wemurovu postavu. Kebrisovo světlo uhaslo.

Ozvaly se výkřiky: „Evakuace!“ Plácek byl v okamžiku přeplněný. Všichni v plné zbroji. Šlo to tak rychle, že Yola nestíhala sledovat. Fialově to zajiskřilo, jak některý z běsů otevřel portál. Už nestálo za to se skrývat před místními. Kdosi Yolu vzal za ruku a…

***

Seděla opřená o trosky kamenné zídky a zírala na zapadající slunce. Zdálky slyšela hašteření ostatních. Suchá stébla trávy zašelestila, když se příchozí měkce sesunul k ní na zem. Bez toho, aby se na něj podívala, věděla, že je to on. Voněl kouřem a potem.

„Kde to jsme?“ hlesla.

„Terra tři,“ řekl. „Starožitnost. Svět, který vivani vytěžili a dávno opustili. Jeho polohu tvůj bratr našel v otcově deníku. Nikdy jsem o něm Kebrisovi neřekl. Chvilku se tu zašijeme. Na Cevisan už nemůžeme. Jímá mě rapl, když pomyslím, že Kevanan o nás věděl roky.“

„Jak ses dozvěděl, co Kebris v plánuje?“

„Úplná náhoda. Kameňák se napojil na vivanský systém evidence nakupujících. Při každém čerpání z našeho účtu dostává zprávu. Zaznamenal nákup toho herbicidu.“

„A Landon…“

„Bude v pořádku, ten blbec. Každý stromista užívá protijed. Museli jsme larvu chytit při činu…“

„Překvapilo tě, že to byl Kebris?“

Frustrovaně zabručel: „Pořád tomu nemůžu uvěřit. Celé roky se tvářil jako můj přítel. Tolikrát  mi kryl záda, že jsem mu věřil. Nechápu, co se s ním stalo. Co pamatuju, bojoval za naši věc.“

„Byl excelentní špion a užíval si to,“ řekla zamyšleně. „Kdysi jsem četla takovou knihu. Byla o dvojitém agentovi. Tolik se to těch intrik zamotal, že nakonec ztratil přehled, pro koho vlastně pracuje.“

„Wemurové jsou v předstírání moc dobří,“ zabručel. „Vždycky byl se vším hotový na sto procent. Nikdy si na nic nestěžoval. Mělo mi dojít, že byl dokonalý až příliš…“

„Zval mě ven tak často, že už jsem byla přichystaná mu kývnout.“ Ledové jehličky hrůzy ji přinutily se otřást. Její tušení, že se jí Kevanan tak snadno nevzdá, bylo tedy správné.

Hrozivě zavrčel. „Odnesl by tě rovnou Kevananovi, ten hajzl.“

„Zpanikařil, jakmile jsem začala dávat dohromady ten seznam,“ dovtípila se.

„A možná se bál, na co by sis vzpomněla na Merrikanu II. Pokud tě Buzzoa bral sebou na společenské akce, mohla jsi je spolu vidět a mohla jsi dokonce slyšet, o čem se baví. Jsem rád, žes to nebyla ty,“ přiznal a opatrně překryl její ruku tou svou. Já… uznávám,“ jeho hlas se zachvěl, „že jsem z tebe byl vyřízený. Když tě viděl, všechno ve mně zpívalo. Šílel jsem z možnosti, že tvoje vábení může být…falešné.“

Ze rtů jí uniklo tiché pousmání. Tak vábení? Toto byl asi jediný způsob, jakým se jí omlouvá. Protože to on ji využil jako vábničku. Však mu to nedaruje. „Stejně chci na Merrikan,“ řekla, vysunula ruku zpod  jeho dlaně a odtáhla se od něj. „Potřebuji vědět, co všechno jsem Kevananovi řekla…“

„Chápu,“ zamručel a naprosto neomaleně se k ní posunul nazpět a přimáčknul se k ní tak těsně, až ji zalilo horko. Kupodivu ji ani nenapadlo protestovat.

„A víš, co je šílený?“ zapředl, když si přitahoval na klín, „že nás zachránila jenom jejich hamižnost. Kdyby nebyli Kevanan s Kebrisem tak nenažraní…“

 

Miroslava Dvořáková



 

Několik slov o:

Vystudovala Mendelovu univerzitu v Brně, zabývala se průmyslovou ekologií, vzděláváním, legislativou a metodickou činností. K psaní se vypracovala až ve středním věku poté, co v roce 2010 získala první místo v literární soutěži Cena Karla Čapka, pořádané Československým fandomem. Kratší díla publikovala tiskem ve sbírkách MLOK, Kočas, Žoldnéři fantazie, Žena se lvem.
Delší díla (romány a série) jí vychází jako e-booky na Google play/knihy a na iBooks Apple, některé starší knihy jsou dostupné ke stažení na jejích webových stránkách. Nejnověji jí prostřednictvím nakladatelství Nová vlna vyšel první díl románové série Návrat na Mizeon – Na hraně zkázy,  další díly mizeonské série jsou v přípravě. Koncem roku 2017 chystá vydání románu Ani párem volů, který se objeví jako e-book na Google play.

 

 

Obr.: https://orig00.deviantart.net/c357/f/2010/301/c/e/sarthain___treeman_boss_by_jonathankirtz-d31ok89.png

 

Leave a Reply