O vlas (první část)

Přeběhnout pár pustých špatně osvětlených ulic. Klást jednu nohu před druhou. Dál, pořád dál, než kapsle vybouchne.

Tlaková vlna provázená mohutným zahřměním ji srazila k zemi. Záda jí pokropila sprška drobného skla. Mrazivý vzduch rozřízly kotouče těkajících barevných světel, rozječely se sirény. Hlasy v dálce se splétaly do chaotického šumu. Vyškrábala se na kolena. Vzhlédla právě včas, aby nad hřebeny střech spatřila rychle se rozplývající oranžovou záři. Modul zničen. Koráb touto dobou opouští orbitu. Prokličkuje mezi oběžnicemi a smetím, než zamíří k nejbližšímu uzlu. Tentokrát bez ní. Prsty promnula naběhlou jizvu po implantátu v zátylku. Než utekla, zahrabala tu věc do kontejneru s palubním odpadem. Do tří dnů ji spálí.

Dovrávorala k napůl zřícené zídce. Skrze trhliny zalátané pletivem zahlédla zaplevelenou průmyslovou plochu. Vypadalo to tu pořád stejně. Zaslechla zvuk blížícího se vozu, ale stihla se protáhnout dřív, než by ji světla reflektorů ozářila. Chvíli se krčila za zdí a srdce jí divoce tlouklo. Pak přeběhla k hangáru. Ignorovala vrata zajištěná velkým rezavým řetězem. Zanořila se do křoví a prodírala k nízkému přístavku klimatizační jednotky. Za drátěnými kryty zahlédla siluetu tří mohutných vrtulí. Uprostřed betonové podlahy čekal otevřený poklop. V úzké šachtě sestupovala po železném žebříku. Nohy a ruce jí trnuly. Jakmile došlápla na pevný terén, oslepilo ji prudké světlo.

Uchopilo jí několik párů rukou. Cosi jí hodili na hlavu a táhli ji dál. Ne, že by to nečekala, ale stejně ji to zaskočilo. Vzpínala se ve snaze se vysmeknout „N-nechte m-mě!“ vykoktala.  „M-musím m-mluvit s Derrikem. Řekněte mu, že je tu Yola.“

Ruka obepínající její předloktí ji bolestivě sevřela. „Jenom klid,“ zasyčel ten chlap a táhl ji dál. Mohli by ji tu vodit celé dny, stejně by ji nezmátli. Pochopila, že míří do karanténní sekce.

***

Víčka přilepená náplastí bolela. Sondy zavedené do svalů brněly, snímače přilepené ke kůži svědily.

„Takže si to zopakujeme. Tvoje zařazení?“

„Servisní sekce RUT, bitevník Heribides 12, dok Zediver,“ recitovala.

„Důvod příchodu na Cevisan.“

„Už jsem to říkala třikrát,“ vydechla unaveně. „Návrat do hnízda.“

„Popiš způsob útěku.“

„Je to rok, co se pokazil můj implantát. Stála jsem ve strojovně a v ruce držela čistící pistoli. Byla jsem tam sama. Na pultu leželo nějaké zařízení. Nejspíš jsem zavadila o spínač a dostala ránu…“

„Popiš to zařízení.“

„Skříňka s kabely a spínači. Nevyznám se v tom! Během několika dní jsem si vzpomněla na svoje pravé jméno. Chtěla jsem se vrátit, ale trvalo mi rok, než…“

„Cevisan není na seznamu monitorovaných světů,“ přerušil ji.

„Ale kdysi byl,“ namítla. „Kapitán Kevanan má v Boveře oblíbenou putyku. Tentokrát přiletěl Pelyňkový festival. Na orbitu zůstali jen androidi a já. Z jedné servisní kapsle jsem odpojila řídící jednotku a…“

„Servisní kapsle?“ chraptivý hlas tazatele se třepil nedůvěrou.

„Jednomístný modul spojený magnetickým mostem s křižníkem. Čistí povrch od natavených zbytků kosmického smetí. Má omezenou zásobu paliva a manévrovací trysky. Ukryla jsem se v kapsli a počkala, než se Kevanan s důstojníky z Bovery vrátí. Jakmile loď opouštěla orbitu, odpojila jsem magnetický most a nechala kapsli padat. Nad oceánem jsem zapojila trysky a nasměrovala se na Genken. Nejtěžší bylo odhadnout trajektorii, aby to vypadalo jako nehoda…“

„Geniální!“ Z hlasu stříkala jízlivost. „Chceš mi říct, že jsi přeletěla v tom kafemlejnku přes Šedé moře a bez pořádné navigace a ve tmě trefila na předměstí staroslavného městečka Genkenu?“

„Přesně tak,“ odsekla. „Cevisan dobře znám a celý rok jsem se pečlivě připravovala. Po přistání jsem nechala vybouchnout zbytek paliva.“ Byla na sebe tak pyšná. A místo, aby jí poklepali na rameno, dělají si z ní srandu?

Polohlasně se o něčem dohadovali. Pak ucítila, jak jí zvedají hlavu. Drsné konečky prstů pomalu přejely reliéf jizvy na zátylku, až zabrousily k pevnému uzlu jejího šátku. Co ještě, sakra? Vzorky tkání už jí odebrali. „Nedělejte to,“ zapředla varovně.

Zaslechla otrávené zafunění, když se nedařilo uzel rozvázat. Cosi kovově cvaklo a šátek byl stržený z její hlavy. Frustrovaně zasyčela, když jí tytéž prsty přejely po nakratinko ostříhané lebce. Praskavý zvuk a bolestivý výkřik. Ten, co se jí předtím dotýkal, se skácel na zem. Ve změti nadávek a poplašeného štěbetání ho táhli pryč. Jináda?…Ostříhaná a žije?… Nesmysl… Derrikova sestra?

Do předloktí jí zabodli ostrou jehlu.

Když se propadala do nevědomí, napadlo ji, že byla chyba se vracet. Co si, sakra, myslela? Že ji přijmou s otevřenou náručí? Ještě včera měla její existence řád, byť na její ochotu se nikdo neptal. I když byla méně než otrok, na určité jistoty se mohla skálopevně spolehnout. Dnes nemá jistého vůbec nic.

***

Tentokrát ji probudil někdo jiný. Jeho hlas byl jako samet. Náplasti z víček jsou pryč. Na krku ucítila chladný kov obruče poutající hlavu k podložce. Nad sebou viděla jen bílý strop se sadou světel.

„Co se stalo s Derrikem?“ vydechla.

„Co s ním máte společného?“odpověděl otázkou ten s hladivým hlasem.

„Měli jsme stejného otce. Jeho matka byla stromista, moje byla jináda.“

„Proto vás stříhání nezabilo,“ konstatoval ten hlas.

„Ovšem,“ odsekla.  Toto téma ji pokaždé rozruší. Čistokrevná jináda po tom, co ji zbavíte vlasů, zemře. Právě pro čarovné vlasy, ze kterých se tkají látky s perlovým leskem, vivané jinády vyhladili. Košile z jinádích vlasů u smrtelníků zastavuje stárnutí a chrání je před nakažlivými chorobami. Ne náhodou je nosí ti nejmocnější vivanští potentáti. Vlasy na hlavě jinády jsou „živé“ a nabité energií. Každý, kdo za ně Jinádu svévolně „zatahá“, obdrží ránu. Proto ji kapitán Kevanan stříhal v izolačních rukavicích… Ne, teď na to nebude myslet. „Nechtěla jsem nikoho zranit,“ dodala. „Nemůžu to kontrolovat, když jsem ve stresu. Ten pitomec měl štěstí, že jsem ještě slabá.“

Do jejího zorného pole se snesl obličej. Tmavé obočí se klenulo nad očima barvy jantaru, které zářily zájmem. Až nepřirozeně pravidelné rysy tváře naznačovaly wemurský původ. „Ten pitomec, kterého jste zranila,“ ušklíbnul se krasavec, „je velitelem zdejšího hnízda.“

Yola se otřásla zklamáním. S hrůzou jí došlo, že veškeré její plány návratu obsahovaly předpoklad, že v tomto hnízdě stále velí její bratr. „Ó, tak to se poníženě omlouvám, že vůbec obtěžuju!“ vyprskla. „Měla jsem Kevanana požádat, aby mi dal ten implantát opravit.“

Wemurova tvář se zavlnila emocí, kterou Yola nedokázala rozeznat. Náhle byl odstrčen stranou. Jeho místo zaujal zamračený chlap. Lesklé brýle s temně zelenými skly seděly na pevném nerovném nose.  Jeho obličej se téměř ztrácel ve změti rozcuchaných prošedivělých vlasů  a vousů. Jednu ruku měl zavěšenou v pěnové ortéze.  Postojem i výrazem obličeje vysílal bezeslovný signál typu zapleť se se mnou a donutím tě sežrat vlastní játra. „Nastrčili tě na nás,“ zavrčel.

Drsný hlas a zraněná ruka. Takže velitel osobně. „Kdybych mluvila,“ namítla, „zničili by vás už dávno. Kde je můj bratr?“

Velitel znechuceně zkřivil rty. „Odvažte ji,“ štěkl.

Pouta povolila. Zelenovlasá žena se šikmo posazenýma šedozelenýma očima, jemně zvrásněnou okrovou pletí jakou mívají stromisté, pomohla Yole na nohy a dovedla ji k bíle polstrované pohovce. „Přinesu teplé maté,“ řekla konejšivě.

Bílé stěny, naleštěná podlaha. Zářivě čisté police. Ošetřovna a výslechová místnost v jednom Yole připomínala interiéry vivanské lodi. Zatočila se jí hlava z toho, jak se to tu změnilo. Kdysi tu byl jen syrový beton, místo nábytku používali vyřazené palety. Sto padesát let žila v bublině a život šel zatím dál.

Její pohled upoutal ten hrubián, co mu říkali velitel. Stál opřený o pult s rukama založenýma na prsou. Tvářil se tak, jako kdyby mu ze zadku trčela krihonitová nálož. „Derrik zahynul v systému Obeu před patnácti lety,“ řekl. „Byla to past. Já ho varoval, ale ten idealista byl do poslední chvíle přesvědčený, že tam najde Adwu-Dekhena. Je líto.“

Yola otevřela pusu a neschopná slova civěla na zeleně zatmavená skla jeho brýlí. Kdyby měl aspoň trochu slušnosti, nebyl by nosil brýle, skrze které mu není vidět do očí. Cože to říkal? Ne, to nemůže být pravda. Její bratr je bojovník. Byl silný a mazaný a tak vzdělaný…

„Nechal tu tkáňové vzorky,“ pokračoval. „Genetický skreening vaši příbuznost potvrdil, ale potřebuju důkaz, že nejsi další larva, kterou nám vivanští nasadili do kožichu. Předem upozorňuju, dámo,“

„Yolanda,“ sykla zaraženě Yola. „Jmenuju se Yolanda.“

„Předem upozorňuju, dámo,“ ignoroval její námitku, „že já na bájná zvířata typu Adwu-Dekhena nevěřím. Nikdo, než my sami, nás před vivanskou tyranií nezachrání. Tudíž si tisíckrát rozmysli, než na mě vybalíš nějakou úžasně lákavou historku o dokonalé zbrani na nějaké bohy zapomenuté planetě, na které by na nás čirou náhodou čekala vivanská přepadová flotila…“

„Žádnou takovou historku nepřináším!“ vyprskla. Cítila, jak se jí do očí derou slzy. Derrik je mrtvý? Zůstala úplně sama? „Byla jsem neutralizovaná,“ zamumlala s pohledem upřeným do nablýskané bělostné stěny. „Probrala jsem se a naplánovala útěk! Nikdo mě sem neposlal!“

***

Tatáž stromista, která se Yoly ujala ve vyšetřovně, ji ubytovala v modře vymalovaném pokojíku. Zařízený stolem, židlemi, postelí, pohovkou a skříněmi připomínal spíš hotelový pokoj. Pak zelenovlasá přinesla jídlo a nechala Yolu v klidu. Dveře na chodbu nezamkla. Yola nahlédla ven a téměř se přerazila o vysokého šlachovitého chlapa, s kůží nakrabacenou do vrásek, co se povaloval na prahu. Stromista v mužském provedení se na Yolu bezelstně podíval a zabručel: „Nic osobního breberko. Jenom předběžná opatrnost.“

Naštvaně dveře zase zavřela. V posteli se stočila do klubíčka. Nevěřila, že se jí podaří usnout, protože její hlava bzučela nevyslovenými otázkami…

Probudila se malátná a otupělá. Zelenovlasá se znovu objevila s jídlem. Ale tentokrát se tvářila mnohem veseleji, jako kdyby se okolnosti změnily. Jmenuju se Drue,“ zašvitořila. „A ten moula na chodbě je můj mladší bratr Landon.“ Zatímco Yola snídala, Drue se usadila na prádelník a spustila: „Je skvělé, že jsi tady. Derrik o tobě občas mluvil, ale žil v dojmu, že jsi mrtvá. Tvůj bratr byl hrdina. Pravý vůdce. Je ho opravdu škoda. Mé rodiče zajali a Derrik je osvobodil. Já a Landon,“ ukázala ke dveřím, za kterými hlídal, „jsme se narodili tady, v hnízdě. Vděčíme Derrikovi za všechno.“

Yola jen strnule přikývla. Věděla, že kdyby nebylo Derrika, vivané by dávno antavity vyhladili. Byl to Derrik, kdo vybudoval první hnízdo. A byl to Derrik, kdo přeživší antavity sjednotil.

„Je mi líto, že se tě bratr nedočkal,“ pokračovala Drue. „Ze současného osazenstva si na něj pamatujeme už jen tři: Vir, Landon a já.“ Dál vyprávěla, kdo tu všechno žije, kdo s kým chodí a kdo koho nesnáší, kdo je u vedení, a na koho si velitel Virakan, kterého nazývala Vir, potrpí a kdo mu pije krev. Drue byla tak intenzivní, že by se mohla rozdělit na tři. „Už nám zničili tři hnízda,“ povzdychla si. „Vir tvrdí, že mezi sebou máme zrádce.“

„A co si myslíš ty?“ zajímala se Yola.

Drue pokrčila rameny. „Běžní pěšáci znají polohu jediného dalšího hnízda. Jen ti nejvyšší znají umístění všech.“  Její tvář se rozzářila povzbudivým úsměvem. „Vir na tebe pouští hrůzu, ale nemyslím, že tě skutečně podezírá. Kdyby si myslel, že jsi larva, nikdy by tě nenechal z vyšetřovny odejít.“

Larva. Eufemismus pro špeha, který se infiltruje, sbírá informace a pak špehovaný subjekt zničí. Ponrava, která žere a žere, než se zakuklí a spí, aby se z ní vylíhl děsivý motýl.

Po té, co Dru odnesla nádobí, dostavili se Virakan s Kebrisem. Kebris, to byl ten krasavec se sametovým hlasem, nesl matně černou kazetu s bezpečnostním kódovým zámkem.  „To je Derrikova schránka,“ zabručel odměřeně velitel. „Potřebujeme, abys ji otevřela. Na heslo jsme nikdy nepřišli. Při násilném vniknutí by se obsah zničil, protože plášť je vyztužený krepponovými vlákny. Zámek má patnáct políček na písmena, takže Adwu-Dekhen to určitě není.“

Kebris na ni spiklenecky mrknul: „Dokaž, že nejsi larva a pozvu tě na viterxx.“

„Na to oba zapomeňte,“ zavrčel Virakan.

Yola se posadila na krajíček postele a položila si bedýnku do klína. Neviděla Derrika sto padesát let, tudíž si vůbec nedělala naděje, ale řekla si, že to zkusí. Třináct políček. Hláskovala různá slova, která si v souvislosti s bratrem vybavovala a ukazovala si na prstech, kolik písmen k vyplnění kódu ještě zbývá. Trochu ji rozptylovalo, jak na ni ti dva zvědavě hledí. Aspoň, že mlčeli. Po několika marných pokusech se jí rozsvítilo.   Místo Adwu-Dekhen tam patřilo Adeowu-Dekeohen . Jméno bratrovy oblíbené bytosti bylo napsáno dialektem, kterým se v prostoru už tisíciletí nemluví. Rozluštit to bylo snadné pro někoho, kdo vyrůstal poblíž otce archeologa.

Yola nastavila kód a se zatajeným dechem počkala, než to zevnitř luplo. Pak víko bez problému odklopila.

„No to je nádhera!“ zvolala uznale Kebris.

„Co za jazyk to použil, sakra?“ zahartusil Virakan.

„Brethea,“ odsekla Yola, zatímco se hbitě probírala obsahem schránky. „Archaický dialekt dwentenštiny, kterým mluvili jachadei.“ Uvnitř našla doklady týkající se pozemků na Cevisanu, bratrovy diplomy z univerzity, rodokmen královské linie z Brussedey a dopisy od příbuzných Yoliny matky, jinád, které Derrik stačil těsně před zkázou Faaru odklidit do bezpečí. Dále tam byly Yoliny doklady z cevisanského lycea a hrstka zastaralých krystalů z doby, kdy zatkli rodiče. Úplně na dně zažloutlé stářím odpočívaly vytržené stránky z Kebhesi Kodexu, ve kterých se nacházely zmínky o Adwu-Dekhenovi, šampionovi brůssů a osvoboditeli antavitů. Nic z obsahu ji nepřekvapilo. Vlastně nechápala, proč bratr pokládal za nutné držet ty listiny pod zámkem.

***

Velitel s pobočníkem si otevřenou schránku bez komentáře odnesli. Yola netušila, jestli se tím něco mění. Vzpomínala na bratra a na jeho posedlost Adwu-Dekhenem. Stejně tak byl Derrik posedlý vivanskou hrozbou. Mnohem dřív, než kdokoliv jiný vytušil, že vivané přinesou antavitům zkázu. Využíval svého rodového jména, navštěvoval antavitské světy a snažil se tamější potentáty varovat. Tvrdil, že je nutné ukončit veškerou podporu vivanské expanze dřív, než bude pozdě. V té době panovala ve společnosti atmosféra euforie ze všeho, co s vinany byť jen souviselo. Byla to móda, memová infekce. Mluvit jako vivané, myslet jako vivané, vypadat jako vivané. Není divu, že si tím Derrik vysloužil nálepku podivína a vysloužil si odsouzení a posměch.

Nejsou to ani čtyři staletí, co se tito neškodní smrtelníci díky technologickému pokroku vymanili ze závislosti na rodném světě a stali součástí širšího prostorového společenství. Vyspělé národy antavitů na ně nejdříve pohlíželi s pobavením. Krátkověcí humanoidi tak křehcí, že nevydrží ve vzduchoprázdnu ani hodinu. Kdo by se jich bál? Yolanda vzpomínala, jak z nich byla matka nadšená. Jsou tak tvořiví!Tak originální! Tak intenzivní! Tu špetku času, co mají, využívají opravdu účelně. Místo magie provozují tech-no-lo-gie, ge-ne-ti-ku a in-for-ma-ti-ku!

V těch dobách bylo na dvorech světových elit v kurzu hostit vivanské diplomaty a vědce. Antavité rozvoj celé vivanské civilizace podporovali s laskavou blahosklonností. Dokonce jim vytvářeli speciální podmínky. Stalo se módou mít v systému alespoň jeden svět prostý magie, na kterém si mohli vivani provozovat ty své technologie a genetiku, zkrátka žít po svém. Antavité, kteří je tam navštěvovali a studovali, se dokonce vzdávali své moci a podstupovali přechodnou neutralizaci, aby se vivané necítili znevýhodněni. Jsou tak inspirativní! rozplývala se matka. Co všechno dokážou vyrobit a co vymyslet!

Nikdo se neznepokojoval, že se ti roztomilí krátkověcí tvorečkové množí jako kobylky. Potřebovali suroviny a další světy. Za necelých sto let se díky natechnologiím a epi-genetice propracovali na špičku potravní pyramidy a obrátili se proti svým někdejším protektorům.  K tomu, aby vybili valnou většinu světové populace antavitů, nepotřebovali kletby ani magické formule. Stačilo jim vyrobit dostatek těžkých na dálku ovládaných válečných strojů odolných vůči mentální manipulaci.

Dnes jsou plodní a houževnatí vivané pány známého prostoru, zatímco dlouhověcí a proto téměř bezdětní antavité jsou lovnou zvěří odsouzenou k vyhubení. K neutralizaci přeživších antavitů používají vivané elektronické implantáty ne nepodobné těm, které si kdysi antavité aplikovali dobrovolně… Yola si sáhla za krk a promnula si svědící jizvu po tom svém. Už nikdy se znovu ulovit nenechá.

***

Další dny trávila v přítomnosti Drue a Landona. Sourozenci se usilovně snažili ji zabavit. Hráli s ní dohomon, dívali se s ní na staré filmy, vzpomínali na Derrika a na diverzní akce, které podnikali ve vivanských továrnách na válečné stroje. Přesto, že se chovali opravdu mile, cítila z nich Yola rozpaky. Zdálo se, že stromisté si nevědí rady, jestli si mají na Yolu dávat pozor, nebo zda se mají cítit provinile za to, že jí vedení nevěří. Po večeři se s ní vždycky rozloučili, ale buď Drue nebo Landon zůstávali na chodbě.

Chvíle, kdy byla ponechána o samotě, byly nejtěžší. Příliš času na přemýšlení a hlavně na vzpomínky. Pronásledovaly ji děsivé sny, ve kterých figuroval Kevanan Buzzoa. Nemohla se oprostit od obav, že z Kevananových okovů unikla podezřele snadno. Zlobila se na sebe, že své úzkosti dává takový prostor.

Jednou se právě chystala do postele, když kdosi zaklepal. Byl to Kebris se zápisovým panelem. Usmíval se jako vivan na volebním plakátu. „Zdravíčko, sluníčko!“ zahlaholil a dokonce se i dvorně uklonil. „Jaký měla naše princeznička den?“

„Docela to ušlo,“ zabručela kysele. „Jak dlouho mě ještě budete hlídat?“

Kebrisův úsměv se přetavil do starostlivé masky. Položil tabuli na stůl. „To záleží na Virakanovi. Je prostě přesvědčený, že tě na nás nasadili. Po zkušenostech z poslední doby se ani nedivím. Všichni jsme tu trochu… paranoidní.“ Ukázal na tabuli. „Máš šanci jeho názory změnit. Když mu sepíšeš svůj životní příběh…“

Yola potřásla hlavou. „Chce po mně životopis?“

„Přesně tak. Od narození do současnosti. Všechno, co si pamatuješ o rodičích a bratrovi. Všechno, co ti utkvělo v paměti z odboje a přirozeně zážitky ze zajetí.“

Taková pitomost! Kdyby to vzala podrobně, trvalo by to věky. „Už mě přece vyslýchal!“ namítla. „Mohl se zeptat na cokoliv, pověděla bych všechno, co vím…“

Kebris se křivě usmál. „Kdyby tě opravdu vyslýchal, moc z tebe nezůstalo. Zatím s tebou jednal jako s pápěřím, protože nechce, aby se na něj ti z ostatních hnízd sesypali obzvlášť, když je o něm známo, že jeho metody jsou…ehm…drsné. Jednou si vzal na paškál větrného běsa. Odkrajoval z něho jako z koláče… Ten binec jsme uklízeli několik dní. Nejhorší je, že tu z něj něco zůstalo. Kdybys v chodbě zahlédla průhlednou postavu v šedé pavučině, radši se na ni nedívej…“

„Proč?“ vybafla Yola. „Je to jenom strašidlo…“

Kebris váhavě pokýval hlavou. „V břiše má díru a vláčí za sebou střeva. Jsou sice jenom z dýmu, ale i tak… Bude lepší, když ho nebudeš provokovat. A stejně tak s Virakanem. Prostě tu jeho žádost vyplň. Nám to zdůvodnil tak, že prý písemně odpovíš i na otázky, které by ho nenapadly… Ale myslím si, že ve skutečnosti je z tebe náš velký šéf poněkud…nervózní. Přece jen jsi Derrikova sestra. Všichni jsme ho uznávali jako krále. Nejen v našem hnízdě, ale opravdu všichni antavité v prostoru.“ Wemur se odmlčel a zamžikal, jako kdyby bojoval s dojetím. Pak na Yolu upřel zlaté oči a dodal: „Tvůj bratr byl velký muž. Nechceme na něj a na jeho odkaz zapomenout. Tvoje vzpomínky nám ho přiblíží, chápeš?“

***

Yola obměkčená Kebrisovým vysvětlením se tedy nazítří ráno pustila do psaní:

Narodila jsem se před sto sedmdesáti osmi lety na Farru. Otec, Ters Han Denwey, byl archeologem zaměřeným na tvarové zářiče před-aktavitského období. Pracoval pro wemurský akademický svaz, učil na univerzitách na Růžové Luzné, na Brussedee a na Kavanu. Později hostoval i na univerzitách  vivanských světů. Matka byla malířka a spolupracovala s vivanskými umělci. Otec byl jediným a posledním dědicem vladařské linie Denweyů na Brussedee. Práva na stolec se zřekl a prosadil na Brussedee demokracii. Otec i matka byli nadšenými propagátory vzájemnosti všech bytostí v prostoru.

Yolanda se zašklebila na psací panel a protřepala si strnulé prsty. Jestli si ten hrubiánský velitel myslí, že nad tím bude sedět měsíc, šeredně se plete. Bude maximálně stručná. Zvláště, co se týká otce a matky. Jejich zaslepenost jim nikdy neodpustí. Otec tvrdil, že antavité jsou jako druh překonaní. Příliš jsme zpohodlněli. Máme všechno, nač jen pomyslíme. Chybí nám motivace k rozvoji, nedostává se nám tvůrčích impulzů. Vše, co u antavitů postrádal, nacházel v hojné míře u vivanů. Jejich druh je nadějí naší otupělé civilizace. Jsou cílevědomí a učenliví. Zaslouží si, aby jim bylo pomoženo. Jen oni dodají nový žádoucí rozměr naší zkostnatělé kultuře.  Časem pochopila, že otec si posedlostí vivany konejšil svědomí, protože se vykašlal na závazky ke své vlasti. Dnes už chápala, proč se bratr tolik zlobil, když viděl, v jakých bludech ji otec vychovává. Vyrůstala obklopená vivany. Byla chráněná a milovaná exotka z rodiny, kterou vivané v době, kdy se teprve začínali organizovat, respektovali. Cítila se bezpečně. Varovné pokoutně prosakující informace o narůstající vivanské aroganci, pokládala za hysterické úlety zatrpklých a dlouhým životem otupělých antavitů.

Postupně se vivané začali proti antavitům ostřeji vymezovat, psala Yola, vznikaly zárodky Systému. Rodiče razili názor, že jakmile se vivané plně emancipují a zaberou místo, které jim ve světovém společenství náleží, situace se uklidní. Tou dobou jsme žili na Cevisanu. Dodržovali jsme pravidla integrace, které nám otec vštěpoval: Nikdy jsme nepraktikovali mentální manipulaci, nepoužívali magické formule, ani jsme si nepomáhali „talentem“ v procesech, kde stačil intelekt či prostá fyzická síla.

Sekla pohledem po Landonovi, kterého přesvědčila, aby se z nevlídné chodby, kde straší, přesunul k ní dovnitř a udělal si pohodlí. Ani se nebránil. Teď právě ležel na gauči s projekční přilbou na hlavě a nevěděl o světě. Mohla by to tu zapálit, a on by se ani nepohnul.

Bylo mi devatenáct, když jsem se poprvé setkala s bratrem. Derrik se s otcem názorově rozešel dávno před mým narozením. Měl otci za zlé, že tak lehkomyslně vzdal nároku na trůn a opustil jeho matku. Kritizoval otcův nihilismus, s jakým přijímal a později i propagoval rozšiřování vivanské populace. Přes otcův nesouhlas koupil bratr na Cevisanu pozemky uprostřed průmyslové čtvrti a vybudoval tam první tajnou základnu – hnízdo. Podnikal mise do prostoru a dál mobilizoval antavity. Pak začaly na Cevisan pronikat zvěsti o vyhlazení Brussedey, Obeu šest a Obeu sedm, později i o totálním zničení Faaru. Vivanská média tyto události prezentovala jako „nešťastné incidenty“, kdy vivanské ozbrojené síly bránily diskriminované vivany proti antavitské zvůli. Nikdo se neodvážil formulovat nahlas to zjevné, že k oněm incidentům došlo pokaždé na světech historicky náležícím antavitům. Zatímco jsem konečně začínala chápat, co se děje, otec s matkou se dál vzájemně udržovali v přesvědčení, že jde o nedorozumění. Toho dne, kdy mou matku a otce zadrželi, jsem byla ve škole. Sousedka dala lovcům Systému informace o místě mého pobytu, ale byla naštěstí natolik všetečná, že mi o události poslala vzkaz do mé virtuální poštovní schránky. Určitě si myslela, že rodiče jedou v obchodu s drogami nebo pašovaným alkoholem. Do našeho domu ve Slavičí čtvrti jsem se už nikdy nevrátila. Ukryla jsem se v Derrikově hnízdě…    

Znovu se zarazila. Její rukopis se stával nečitelným. Z chaotických klikyháků přenesených na panel nedokázala graforrová čidla vyhodnotit jediné smysluplné slovo, které by se dalo přenést do úhledně upraveného textu. S povzdechem si vzpomněla, jak během prvních dnů v pustém podzemí téměř zešílela. Seděla u telestěny a sledovala zprávy o razii v jejich domě. Systém její rodiče obvinil ze zakázaných praktik a internoval je ve sběrném táboře na Untimě dva. V médiích propírali i její osobu. Reportéři vyzývali cevisanské občany, aby se podíleli na její „záchraně“. Snad tisíckrát odolala nutkání se sama přihlásit. Toužila uvěřit, že se její život úplně nezhroutil. Vivanská média hlásala, že ze sběrného tábora antavity deportují na periferii, kde mohou realizovat činnosti neslučitelné s vivanským životním cyklem a vivanskými morálními normami. Když už byla totálně rozložená a připravená se udat, vrátil se Derrik. Na Untimě žádný sběrný tábor není…  Náš otec a tvá matka jsou mrtví, oznámil Yole. Vivani převzali naše državy. Je jich stokrát víc, než nás. Proti jejich strojům jsou naše praktiky neúčinné. Zabíjejí nás po stovkách. Vybrané z nás pomocí těch elektronických serepetiček zotročují. Neutralizují naše schopnosti. Derrik vyprávěl o smrtících zvukových vibracích vysílaných z tisíců vivanských sond, které vyvraždily nepřipravené obyvatele Brussedey během několika hodin. Ty zvuky jsou podle intenzity buď smrtící, nebo ohromující. Stromisté už nemohou splétat cestovní sítě.  Wemurové ztrácí schopnost přeměňovat světlo. Brůsové se nezvládají proměňovat do totemové kočky bohyně Kachadei. Jinády jsou bezbranné a Quosibané se vlivem neutralizace mění v kámen.

S Derrikem přišli další antavité a hnízdo se probudilo. Vedli partyzánskou válku proti Systému. Ničili jejich lodi a depa, zachraňovali antavity z transportů a vyhlazovacích táborů. Yola se naučila používat vivanské zbraně, nosila přilbu, která účinky vibrací tlumila. Potřebné zbraně, oblečení, informace i potravu kradli vivanům, protože infrastrukturu antavitů vojska Systému zničila. Na vivanských světech Yola nosila blonďatou paruku a brýle a využívala znalosti jejich zvyků… Fungovalo to, dokud z ní jeden opilec v obchoďáku tu paruku nestrhnul. Kdyby se to nestalo přímo pod nosem policejní kamery, kdyby v té chvíli na místě neslídilo komando Systému, byla by z toho vyklouzla. Během sto padesáti let, co byla Yola v zajetí, vivané metody kontroly zdokonalili. Začali masově používat čidla, pomocí kterých dokázali zachytit stopy interní magie antavitů. Instalovali detektory do vstupů veřejných budov, na letiště a nádraží…

S povzdechem se Yola znovu sklonila nad panelem a navázala, kde předtím přestala:  Ukryla jsem se v Derrikově hnízdě, kde mě později bratr našel a zapojil do odboje. Po pěti letech mě vivané zadrželi v nákupním středisku na Prebeenu týden před třiadvacátými narozeninami. Dopravili mne na Untimu. Ostříhali mi vlasy. Přežila jsem to, protože jsem kříženec. Posléze mi implantovali identifikační štítek a elektronický neutralizační emitor. Nejdříve mě umístili do doku Zediver. Na podrobnosti stran mého zařazení na Zediveru si nevzpomínám, stejně jako si nevzpomínám, kolikrát mě tam stříhali. Podle karty z databáze jsem vykonávala úklidové práce. Později jsem byla přeřazena do sekce údržby na lodi Heribides 12, kde jsem pracovala padesát sedm let. Jen kapitán Kevanan věděl, kdo jsem, a jedině on mě na Heribidu pravidelně stříhal. Údajně mě vyhrál v kartách.

To musí stačit. Yola mrskla perem o panel, jako by to byl jedovatý červ z Kebru. Rozhodně se nebude vysilovat popisem androidů, se kterými se dělila o údržbu podlah, odnášení odpadků, čištění nutričních boxů, mytí stolů v jídelně a další roztomilé činnosti. A už vůbec se nebude svěřovat s domněnkami, co si o své minulosti na Zediveru vyvodila z kusých Kevananových narážek.

***

Virakan vletěl do pokoje a hodil Yole dva plastexové listy s její zprávou na hlavu. Sundala si projekční přilbu a zvedla se na loktech, protože kdyby se posadila, narazila by do jeho drzého křivého nosu.

„Cancy!“ štěkl. Tyčil se nad ní, vlasy a vousy naježené, obočí stažené nevolí. „Nemáš tam žádné podrobnosti z Heribidu. Když se tvůj implantát pokazil, něco jsi přece viděla a slyšela. I věci, které ti připadají nedůležité, mohou znamenat pokrok!“

„Moje „umrtvení“ trvalo sto padesát let,“ zasyčela. Vstala, čímž ho donutila o krok ustoupit. „Na vzpamatování jsem měla jen rok. Těžko jsem se dávala dohromady. Rozpomínala jsem se za pochodu. Plánovala jsem útěk, ale do poslední chvíle jsem musela dělat to, co obvykle.“ Předstírat figurku bez vůle a bez emocí. Zmlkla, protože kdyby pokračovala, nejspíš by ječela a brečela současně.

„Na tom něco je, šéfe,“ zabručel smířlivě Landon. Yola na něj úplně zapomněla. Její hlídač zabořený v jednom z mála opravdu pohodlných křesel, které si přinesl z knihovny, se během jejich názorové výměny krmil praženými krotesovými ořechy a nezaujatě civěl do stránek prastarého vivanského časopisu.

Virakan cosi nesrozumitelného zaklel a přesunul se na opačný konec místnosti, jako kdyby mu dělalo problém být Yole poblíž. Opřel se o polici s grafenovými nosiči a řekl: „Prostě bych ocenil, kdybys byla podrobnější.“

Yola rozhodila rukama. „Možná bych i byla, kdybys mě nedával hlídat jako larvu! Jsem tu šest týdnů a skenovali a testovali jste mě už sedmkrát! Mám se cítit provinile, protože jsem čistá?“ Myslela si, že odvolají stráže, že ji ukážou zbytek hnízda, že ji zařadí do stavu. Ale místo toho ji dál drželi v izolaci a hlídali jak oko v hlavě.

Virakan si přešlápnul, sundal si brýle. Poskytl tak Yole poprvé možnost podívat se mu do očí. Zelené jako listí na jaře a unavené. „Mám zodpovědnost za stovky duší, princezničko,“ zabručel a hořce se usmál. „Vlastně ani to bych ti neměl říkat, dokud nebudu mít jistotu. A já ji pořád nemám. Něco je s tebou špatně. Prostě to vím.“ Otočil se a odešel. A spolu s ním jako kdyby zmizel veškerý vzduch. Yola se přistihla, že stojí jako sloup a lapá po dechu. Ten arogantní idiot!

„Hm, no, myslím, že se půjdu podívat na chvilku do velína,“ ozval s rozpačitě Landon. „Drue tu bude za chvilku.“ Rychle, jak to jen šlo, z pokoje zmizel.

Yola se skulila na pohovku. Co tu vůbec dělá? Oč se snaží? Měla utéct někam, kde ji nikdo nezná. Cítila se tak hloupě. Skoro stejně hloupě jako když se na Heribidu probrala s vymetenou hlavou. Netušila kde je a co tam dělá…

Byla to chyba, když se řídila instinktem a namířila si to domů? Protože toto byl jediný domov, který jí zůstal. Vzpomněla si, jak jí bylo na Heribidu, když se jí pokazil implantát. Ocitla se v neznámém prostředí, oblečená ve zmuchlaném overalu odporně žlutohnědé barvy a hlavu jí těsně svíral šátek.  Netušila, kdo je a co tam dělá. V první chvíli chtěla křičet, ale cosi hluboko uvnitř ní ji varovalo, aby to nedělala. Pochopila, že je na lodi a podle gumových rukavic a stojanu s čistícími pistolemi poznala, co se od ní očekává. A tak jen obezřetně pokračovala v práci bez toho, aby věděla, co bude dál. Protahovala úklid, jak se dalo v naději, že se snad někdo objeví a nasměruje ji. Pak se z komunikačního panelu pod stropem monotónně strojovým hlasem ozvalo: Jednotka RUT 003 okamžitý přesun směr kapitánova kajuta. Žaludek se jí sevřel úzkostí. Tak nějak vycítila, že vzkaz je určen pro ni. Ale jak to má, sakra, najít? V panice převrhla stojan s čistícími prostředky. Chaoticky všechno naházela zpět a vypotácela se na chodbu. Měla štěstí, protože u výtahu potkala chlapa, který s podivnou grimasou ukázal palcem nahoru a dodal, že „starej“ je pěkně napruženej. Absolutně nechápala, co si o tom má myslet. Je přece uklížečka. Žádný psycholog. Nebo že by za uklízečku zaskakovala? Ne, to asi ne. Pracovala s přehledem jako někdo, kdo to dělá často. Díky zmatku zuřícímu v hlavě se nechala vést instinktem a tak nějak mimoděk se dostala přesně tam, kam měla. Do kapitánovy kajuty. Usoudila, že tam nejspíš chodí často…

Aniž by na sebe upozorňovala, začala uklízet. Sbírala právě z podlahy prázdné láhve a tácky se zbytky jídla, ani si nevšimla, že jí stojí za zády. Proč ještě nejsi svlečená, cukříku? Zněl mazlivě, jako když mluvíme na psa. Byla tak ohromená, že přestala dýchat. Něco musel v jejím výrazu vyčíst. Tak šup, šup…

V hrůze, aby na ní nepoznal, že už není umrtvená a aby ji snad neposlal na testy, udělala, co chtěl. To prase si ani nesundalo holínky. Zatímco trpně „držela“, zmatek v její hlavě se pomalu urovnával. Najednou si vybavila, kdo je, jak se jmenuje, jak ji chytili. Zatím neměla představu, kolik času od té doby uběhlo, ale mlhavě si vzpomínala na posledních několik let své dráhy uklízečky a kapitánovy děvky v jednom.

Kdykoliv později ji Kevanan takto zneužíval, zatínala zuby, polykala zlost, hořela studem a ponížením, ale nikdy, nikdy se neodvážila vzepřít, protože kdyby to udělala, naděje na svobodu by byla fuč. Držela hubu s vidinou návratu a, sakra, pomsty. Neměla zas tak vysoké cíle. Bylo jí u prdele, zda vivané jejich druh totálně zdecimují. Dokonce došla k závěru, že si antavité svůj konec vykoledovali. Pro ni to bylo ryze osobní. Chtěla tomu praseti urvat koule a nacpat mu je do krku. Rozdrtit jeho kosti na prášek a nasypat do vahanského vulkánu. Neexistovala slova pro to, aby jimi dokázala srozumitelně vyjádřit, jak moc Kevanana nenávidí.

A Virakan, ten ignorant, jí vyčítá, že je málo sdílná! Kdyby jen to! On se opovažuje ji podezírat ze špionáže, nařvanec jeden.

***

Opravdu nemohla usnout. Rozhodla se zajít si pro něco k pití. Na chodbě opatrně překročila Landona roztomile odfukujícího na matraci za jejími dveřmi a hladce proklouzla labyrintem chodeb ke kuchyni. Zase tolik se tu toho nezměnilo. Staré chladící boxy doplnili nutričními automaty, ale kovové židle a stoly byly stejné jako za jejích časů.

„Nemůžeš spát, krásko?“

Málem upustila džbán, když jí Kebris dýchnul za krk. Jeho dech voněl matarskou trestí, která se přidává do luxusních likérů. „To nedělej,“ zasyčela a ustoupila tři kroky vzad. „Mohla jsem tě žahnout.“

Kebris se plaše usmál a ukázal prázdné ruce. „Omlouvám se. Právě jsem se vrátil z mise a šel si pro něco k jídlu, a co se nestane? Narazím tu na tebe. V této nevzhledné špeluňce taková…osvěžující…krása. Jsem tebou prostě…úplně…omámený.“

Yola na něj zaraženě zírala. Velitelův pobočník vypadal, jako kdyby se účastnil recepce u vivanského ministra. Měl na sobě kovově šedý formální společenský úbor z pevného matně lesklého čirodanského hedvábí, přesně takový, jaký nosí ti nejzazobanější vivanští potentáti. Za jeho vysoké holínky z nefalšované dračí kůže by se průměrná rodina na Eskorianu mohla živit celý rok. Vlasy měl hladce sčesané z obličeje a sepnuté v týle. Opravdu mu to slušelo… „Byl jsi na vivanské akci?“ podivila se.  „Nevěděla jsem, že něco takového je možné.“

Wemuřan se zatvářil tajuplně. „Co říct? Jako špion jsem docela dobrý.“

Yola si mimoděk přitáhla židli a posadila se. „Jak to, že tě neodhalí? Mají přece skenery… Zachytí i ty nejmenší stopy magie…“

Kebris si vyhrnul rukáv. Jeho zápěstí obtáčel náramek ze zeleného kovu se složitým reliéfem. Zatlačil na jednu vystouplou plošku a prstenec se rozpojil. „Málem bych si ho zapomněl sundat,“ řekl a položil náramek na stůl. „Oficiálně vystupuju jako ku-viven. Je to třicet let, co jsme jednoho zajali a donutili ho mluvit.“ řekl. Přistoupil k nutričnímu automatu, dotykem dlaně probudil fantóma, který byl s přístrojem spojený, a začal vyťukávat složitou sekvenci znaků. „Ty bys to přece měla znát…“

Jistě, že ten náramek Yola znala. Fungoval jako rušička a držel nositele před skennery v bezpečí. Tuto rafinovanou pomůcku vivané vyvinuli jen pro ty nejloajálnější ku-viveny, jak míšence vivanů a antavitů nazývali. Pro takové, kteří absolutně přijali jejich nadvládu a ochotně jim pomáhali likvidovat poslední ohniska odporu antavitů. Yola, ač čistokrevná antavitka, takový náramek nosila také. Jen tak ji mohl Kevanan sebou brát na návštěvu ke svému dědečkovi a vydávat ji za svou snoubenku. Jak se postupně rozpomínala na časy, kdy byla pod vlivem implantátu, vybavovala si, že ho nosívala docela často. Přitom bylo téměř nemožné takový náramek získat. Každý byl originál. Vždyť i ten její jí Kevanan nechal vyrobit na míru… A Yola si byla jistá, že o tom vedení Systému muselo vědět. Kevanan měl prostě styky na nejvyšších místech…

„Normálně žiju jenom ze světla,“ poznamenal mezitím Kebris s očima upřenýma na sekvenci na obrazovce, „ale když mám ten náramek moc dlouho, vždycky mi to po tom vyhládne.“ Láskyplně poplácal zařízení po krytu. „Tady Floana je ze všech fantómů nejlepší kuchařka. Hm, tohle a ještě tohle…,“ mumlal a stále objednávku upřesňoval. „Naneštěstí máme jenom jeden,“ pokračoval a Yola pochopila, že má na mysli náramek. „Povedlo se nám ho přeprogramovat na mé parametry, ale duplikát jsme vyrobit nedokázali. “

Membrána krytu automatu se rozpustila a pod ní se objevila velká mísa plná voňavé směsi dušeného masa a zeleniny. Kebris si pro mísu sáhnul a přenesl ji na stůl, za kterým seděla Yola. „Vezmeš si se mnou?“ Nečekal na odpověď a rovnou jí podával vidličku. Udiveně k němu vzhlédla. Očekává, že s ním bude jíst z jedné mísy? Kdyby se něco takového stalo za starých časů, mohla by si to vyložit téměř jako žádost o ruku. Chtěla něco namítnout, ale jeho odzbrojující úsměv ji umlčel.

Ochutnala a slastně přivřela oči. „Je to…neskutečně dobré,“ zahuhňala.

Notnou chvíli mlčky jedli a o poslední sousto se bratrsky rozdělili. „Něco takového jsem neměla, ani nepamatuju,“ vydechla Yola a odložila vidličku. Cítila se vláčná a spokojená.

„Se mnou a s Floanou se neztratíš,“ zakřenil se Kebris. Natáhnul ruku nad prázdnou mísu směrem k její tváři. Musel zaznamenat její úlek. Jeho ruka strnula. „Tvoje vlasy už dorůstají,“ zachraptěl. „Zajímá mě, jestli jsou tak hebké, jak vypadají. Můžu?“

Když to říkal, vypadal, jako kdyby ji uctíval. Potlačila rozpaky, a se zaťatými zuby přikývla. Když je na svobodě a v pohodě, její vlasy by měly být pro ostatní bezpečné. Možná je čas to vyzkoušet.

Jeho ruka se opětovně dala do pohybu.

„Pomalu a opatrně,“ šeptla.

Prsty jí zlehka přejel po pramínku, který jí padal do čela. Ucítila to pohlazení až v jádru své bytosti. Celou dobu jí hleděl do očí. Jakmile si ověřil, že je pro něj neškodná, jeho tvář se zavlnila ve vítězném úsměvu. „Nádhera,“ vydechl. „Celá jsi…nádherná.“ Jeho prsty dál zkoumaly její obličej a ona držela jako hluché dveře. Bylo to nepopsatelně zvláštní. Nikdy dřív se jí nikdo takto nedotýkal. „Chtěl bych tě ochutnat,“ zapředl. „Přesně tady.“ Palcem přejel její ústa.

Vzpamatovala se a zaraženě se odtáhla se. „Co to děláš?“

Zatvářil se jako uličník, kterého načapali při krádeži v obchodě. Provinile se zapitvořil. Založil si paže na prsou a pohodlně se opřel. „Projevuju zájem dřív, než začne tlačenice. Jakmile se potvrdí, že jsi čistá, strhne se o tebe rvačka. Chci ti ukázat, jak dobré to mezi námi může být.“

Yola se sípavě nadechla. Postřehy z různých míst a dob se slily. Včera se s Drue bavily o Derikovi a mimo jiné vzpomínaly na jeho pověstné zálety. Bratr měl pro své pletky se ženami  sofistikované zdůvodnění. Věřil, že antavité válku nevyhrají, dokud nebudou mít více dětí. To se snadněji řekne, než udělá, ale Derik prostě šel příkladem. Pokud chceme přežít, musíme změnit reprodukční zvyky!  Yola konečně pochopila, co tím Drue myslela, když na ni spiklenecky mrkla a prohodila: Ani ty dlouho samotná nezůstaneš. Všichni musíme přinášet oběti. Jenže na něco takového byla Yola po drsné zkušenosti s Kevananem docela přecitlivělá.  Ona se rozhodně nestane položkou něčího portfolia. Hrozivě se na Kebrise zamračila a vyštěkla: „Nemám zájem.“

Kebris vstal, opřel se dlaněmi o stolní desku a přimhouřenýma očima si ji měřil. Na pozadí temně fialové chladicí skříně kontury jeho postavy zlatě zářily. Yola se pásla na jeho nádherně souměrné tváři, silném krku a širokých ramenech a klenutém hrudníku.  Je opravdu sladký, blesklo jí hlavou.

„Uvědomuješ si, jak jsi vzácná?“ zaševelil a naklonil se nad stolem tak blízko, že se jejich obličeje téměř dotýkaly. Jeho ústa se blížila k jejím rtům. „Možná poslední své rasy,“ šepotal. „Máš povinnost k předkům a musíš jí dostát. A já jsem víc než ochotný ti s tím pomoct. Co kdybychom si zašli někam ven? Jen ty a já…“

Yola se topila v jeho zlatých hlubinách. Při představě jeho rukou na svém těle ji kůže brněla a srdce jí zběsile tlouklo. Vlastně to není tak hrozné…

„Co to, sakra, děláš!“ Landonův výkřik ji vzpamatoval. Prudce od Kebrise odskočila. Zděsila se z pomyšlení, jak snadno se nechá zblbnout.

Landonova pěst narazila na Kebrisovu čelist. „Je chráněná, ty blbče!“ zařval rozhořčeně Landon. Jak se oba káceli k zemi, rozbili židli, strhli stůl a smetli z něj prázdnou mísu i příbory.

„Tak proč jsi ji nechránil?“ ušklíbnul se Kebris. Jeho postava zavalená Landonem zlatě vzplála a zmizela, aby se zformovala na opačném konci kuchyně, zatímco stromista s tupým úderem dopadl na podlahu. Wemur se vůbec netvářil provinile. Naopak. Rošťácky se na Yolu usmál a pak se otočil k soptícímu Landonovi a zaťukal si prstem na čelo: „Na takový bonbonek nemáš, kořínku!“

Landonova pleť se zvlnila a ještě více zvrásnila. „S tebou by to chytla, ty psychedelická nádhero!“ zasyčel a znělo to jako zachrastění suchého listí pro nohama. Z konečků jeho prstů vyrašily větve, které vymrštil ke Kebrisovi. Úponky se kolem webana omotaly, pevně přitáhly jeho paže k trupu. Zmítal se a prskal nesrozumitelné nadávky. Takto svázaný nedokázal v podobě světla vyklouznout.

Dveře se s prásknutím rozlétly. Do kuchyně vrazil Virakan, navlečený v šedozelených maskáčích s plazmovým dělem v rukou. „Co je tu za bordel?“ zařval. Nejspíš právě vyskočil z postele. Rozcuchaný a do půl pasu nahý připomínal válečníka z barbarských časů. Zbraň byla podle rudě blikající kontrolky odjištěná, ale místo do jejího ústí, Yola pobaveně zírala na brůssova bosá chodidla. Stoupala pohledem přes délku jeho holení a stehen až k pěkně svalnaté hrudi a širokým ramenům. Pásla se na pyšné hranaté čelisti… Smích ji přešel, když se střetla s jeho rozzuřenýma očima. Za jeho zády na ni z chodby opatrně nakukovali další obyvatelé hnízda, z nichž jedinou Drue Yola znala.

Landon uvolnil sevření kolem Kebrise a s jemným zašelestěním úponky vtáhnul zpět do svého těla. Obdařil velitele bezelstným pohledem. „Jenom jsme tady, breberce, ukazovali, jak jsme oba šikovní.“

Yola otevřela pusu překvapením. Těkala pohledem z Kerise na Landona a zpět. Landon  ke Kebrisovi napřáhl ruku v rytířském gestu. A ten licoměrník? Křivě se usmál a ruku přijal! Ti dva se navzájem kryli?

Virakan cosi polohlasně zabručel a pak se podíval na Yolu. Měl oči jako mračna před bouřkou. „Neměla bys je hecovat,“ řekl mrazivě. „Rozptýlení budou dělat chyby. A v naší situaci…“

Yola sáhla po džbánu s finítovou šťávou, který po Kebrisově příchodu zapomněla na pultě. Přitiskla si džbán na prsa, aby odolala pokušení jím praštit toho blba po palici. „Nikoho. Jsem. Nehecovala.“

S opovržlivým úšklebkem pokrčil rameny: „Jak myslíš.“ Otočil se k odchodu. Od dvojky Landon – Kebris se ozvalo spokojené zafunění. Virakan na ně s despektem shlídnul: „Vzpamatujte se,“ zavrčel, než zmizel.

Yola až tehdy pochopila, že oba pitomce prohlédl, a že ví, že ona je ke rvačce neprovokovala. A ti dva, soudě podle jejich spokojenosti, vědí, že Virakan ví… Tím hůře si ale připadala ona. Proč jí nasazuje psí hlavu, když ví, že je v tom nevinně? Drue jí toho o něm příliš neřekla. Je legrační, že jmenuje stejně jako ty. Jste vzdálení příbuzní, protože Virakan Aann Denwey pochází z linie mladšího bratra tvého dědečka, krále Brussedey. Na protest proti zrušení monarchie zosnoval vzpouru. Jen příbuzenství s emeritním králem, tvým otcem, ho uchránilo popravy. Vyhnali ho do exilu a díky tomu zkázu Brusedey přežil. Léta o něm nikdo neslyšel. Derrik ho našel na nějakém zapadlém satelitu v systému Obeu. Vir tvého bratra respektoval jako svého prince, vzdáleného bratrance  i jako velitele, ale nesouhlasil s jeho koncepcí. Ti dva se často rvali jako koně…

Vrátila se do postele, ale spánek se jí dále vyhýbal. Popuzovalo ji Virakanovo hrubé chování.  Obviňuje ji snad za hříchy jejího otce? Snažila se na něj nemyslet, ale jakmile zavřela oči, znova ho viděla. Jak pomalu sklopil hlaveň a jak se na ni podíval. Fascinoval ji, přestože se jevil jako neotesanec a ignorant.

Jaká ironie, že v kontrastu s arogantním Virakanem se kapitán Kevanan Buzzoa na veřejnosti jevil jako noblesní gentleman. Každoročně Yolu brával ke své rodině na Teduikan, aby mu s make-upem, zářivě platinovou parukou, ověšená starodávnými šperky z vyrabovaných antavitských trezorů, dělala stafáž při oslavách nového roku. Pod vlivem implantátu se zmohla jen na pár povolených frází, takže na dotazy odpovídala povětšinou mdlým úsměvem, což vyvolávalo dojem, že je buď příliš hloupá, nebo příliš mazaná. Brissel je tanečnice, tvrdil bratrancům Kevanan. Tvářil se tajemně, čímž dával prostor domýšlet se čehokoliv. Navenek se k ní choval jako ke královně, ale v soukromí s ní vytíral podlahu. Dobře věděl, že to ve svém stavu sotva registruje. Na Teduikan jezdil hlavně kvůli dědečkovi, aby mu dokázal, že si vede skvěle. Kevananův dědeček, diktátor a doživotní prezident Teduikanu, měl vnukovi dlouho za zlé, že rezignoval na rodiný byznys, jak politickému podnikání říkal: Lovit bosoráky a dělat Systému poskoka, nemá můj nejstarší vnuk zapotřebí! Zcela změnil názor, když mu Kevanan k osmdesátinám věnoval perlově šedou šálu utkanou z jinádích vlasů. Na dotaz, jak Kevanan takový poklad získal, kapitán odpověděl, že ho zrekvíroval při razii na Obeu šest. Za rok po té vypadal dědeček o deset let mladší.  Bez šály neudělal ani krok. Škoda, že už nemáme k dispozici žádný živý zdroj, posteskl si. Dokážeš si představit, jaký by to byl byznys? Kdybychom si ty bosorky dokázali namnožit? Stačila by jedna. Měla by jedno dítě každý rok. Klidně bych se toho zhostil osobně. Mladé bychom stříhali teprve, až by měly vlasy po paty, aby si před koncem ještě něco užily… Kevanan si tehdy přitáhnul Yolu k pasu a slibně se na dědečka usmál: Až nějakou najdu,dám ti vědět… 

Yola si vybavila, jak Kevananovi svítily oči, když mnul její ostříhané vlasy mezi prsty. Nevěděla, za kolik je prodával. On sám měl z perlově lesklé látky dvě košile. Nosil je jako druhou kůži. Ten hajzl byl díky tomu zdravý jako řípa.

(druhá, závěrečná část příští týden)

Miroslava Dvořáková



 

Několik slov o:

Vystudovala Mendelovu univerzitu v Brně, zabývala se průmyslovou ekologií, vzděláváním, legislativou a metodickou činností. K psaní se vypracovala až ve středním věku poté, co v roce 2010 získala první místo v literární soutěži Cena Karla Čapka, pořádané Československým fandomem. Kratší díla publikovala tiskem ve sbírkách MLOK, Kočas, Žoldnéři fantazie, Žena se lvem.
Delší díla (romány a série) jí vychází jako e-booky na Google play/knihy a na iBooks Apple, některé starší knihy jsou dostupné ke stažení na jejích webových stránkách. Nejnověji jí prostřednictvím nakladatelství Nová vlna vyšel první díl románové série Návrat na Mizeon – Na hraně zkázy,  další díly mizeonské série jsou v přípravě. Koncem roku 2017 chystá vydání románu Ani párem volů, který se objeví jako e-book na Google play.

 

 

Obr.: https://i.pinimg.com/736x/ca/71/b9/ca71b949d7baa6fa973e5062146f5a33–mythical-creatures-fantasy-creatures.jpg

 

 

Leave a Reply