Orlando

Říkaj mi Orlando a bydlim ve velkym a bílym domě. Kolem domu je zahrada. Bydlí tu se mnou spousta dalších dětí ale ty vidim jenom někdy. Vidim je oknem z pokoje. Všecky ty děti jsou tu proto, že jsou nemocný a léčej se tady. Já sem prej taky nemocnej, i když mě nic nebolí. Doktor Javiér, co tady pracuje, říká, že lidi nemusej mít nemocný jenom tělo a tady se prej léčej duše. Jsem prej redardovanej a mám nemocnou duši. Taky mě tu učí nová slova a vysvětlujou mi, co je to za slova. Snažim se pamatovat je. Proto si píšu tu spoustu slov, co mě tu naučili a dávam je na papír. Píšu taky o sobě a jak se mám. Nevím, co je to nemocná duše a co to je, když je někdo redardovanej ale je to prej tak, že když je někdo jako já redardovanej, nemůže to pochopit. To říká taky pan doktor Javiér.

Ven mě pouštěj málo, a tak sem skoro pořád zavřenej ve svym pokoji a dívam se na obrázkový kníšky, co mi nosí sestra Ines. Jsou v nich takový divný zvířata a psaný slova a čas pak chodí rychle. Když mě kníšky omrzí, dívam se oknem, co má na sobě mříže ven do zahrady. Rostou tam velký stromy a po zelený trávě běhaj děti. Honí se za míčem anebo hrajou hru na zlatou bránu. Stojí u nich ošetřovatelé a dávaj na ně pozor. Dávat na děti pozor je důležitá činost dospělejch lidí tady v ústavu.

I na mě dávají všichni pozor. Sledujou co dělám a často se mě ptaj, jak se mám. Když mám někdy špatnou náladu, tak mi pan doktor přinese prášky a přikládaj mi nějaký věci na tělo. Měří mi teplotu a sledujou nějaký vlny. Po prášcích je mi zase dobře a chce se mi spát. Zdaj se mi krásný, barevný sny. Škoda, že to jsou jenom sny, protože ve snech je všechno mnohem lepčí, taky lidi se v nich k sobě chovaj líp. I já mám rád lidi. Hlavně sestru Ines.

Sestra Ines má jemný ruce a hladí mě s nima po vlasech. Taky má dobrý oči. Dlouho si se mnou povídá o světě, o lidech a také o zvířátcích. Sestra Ines ví vůbec spoustu věcí. Nosí mi na pokoj jídlo a uklízí muj nepořádek Hrozně rád bych šel zase ven, ale sestra Ines říká, že musim bejt trpělivej, protože nejsem ještě úplně zdravej a mohl bych ublížit jinejm dětem. Nechci dětem ubližovat, ale to asi nestačí. Je divný, že sem nemocnej, když mi neni špatně.

Nemam už ani záchvaty, jak to menoval pan doktor Javiér, a tak mi je líto, že si s ostatníma dětma nemůžu hrát, i když si mislim, že by to šlo. Sestra Ines mi visvětluje, že nejsem nemocnej, jak si mislim, ale úplně jinak, a jistě nepotrvá dlouho a pan doktor mi dovolí proběhnout venku s ostatníma dětma. Když vydí, že sem nespokojenej, doběhne pro pány ošetřovatele a ty mi píchnou včelku na uklidněnou. Dívaj se přitom na mě nějak divně a rychle pak všichni pospíchaj pryč z pokoje. Ze začátku na mě tak hodný nebyly, ale to si už nepamatuju. Po záchvatech jsem dost věcí zapoměl, ale to je jedno. Byl jsem smutnej, že lidi se mi vyhýbaj a na pokoj skoro nikdo nechodil. I sestru Ines mrzelo, když sem se zhoršil, ale nikdy se na mne nezlobila, i když sem poznal, jak je smutná, že musim bejt zavřenej na pokoji a nemůžu bejt s dětma.

Děti nemaj zákazy jako já a často je slyšim na chodbách. Slyšim, jak se radujou a běhaj. Sem smutnej, že nemůžu běhat jako oni. Taky chci běhat po chodbách a radovat se, ale pan doktor Javiér tvrdí, že musim na sobě hodně pracovat, než se budu moct zapojit do kolektivu. Vůle je na prvnim místě, říká a já už vim, kolik námahy to slovo je. Vim, že musim vůli trénovat, protože když trénuju vůli, zapomenu na to, že sem sám. Jak dlouho tady budu muset bejt, záleží tedy na mně. Pan doktor Javiér mi řek, že když budu pravidelně vůli trénovat a brát pravidelně prášky, brzi mne pustí ven. Jen nevim, jak dlouho to bude trvat. Než mě pustěj ven. Někdy to vypadá, že čas stojí, a kdyby za mnou nechodila sestra Ines, tak bych byl moc smutnej a měl zase špatnou náladu. A to by nebylo dobrý.

Sem tady dlouho, ale nedovedu to spočitat. Sestra Ines mi řekla, že do ústavu sem se dostal už jako miminko. Tenkrát se ukázalo, že sem nemocnej, a tak sem tady, poněvadž tady se můžu viléčit. Jak dlouho tu sem, se dovim, když mi přinesou dort se svíčkama. Každá nová svíčka na dortu říká, že sem o rok starší, ale neumim si to představit, a tak roky radši ani nepočítám. Posledně za mnou přišli skoro všicki dospělí a na dortu hořelo čtrnáct bílejch svíček. Byla to slavnostní chvíle a já zapoměl, že sem byl tak dlouho sám. Byl sem totiž rád, že sem zase mezi lidma. Pan doktor Javiér mi potřás rukou a řek, že sem už velkej chlapec, když je mě čtrnáct, a že je hrozně rád, že sem dlouho nezlobil. Slíbil, že když budu pořád hodnej, vezme mě na prohlidku po tom velkym domě a seznámí mě s ostatníma dětma a zamestnancema. Zamestnanci sou lidi, co tu pracujou a staraj se o děti. Taky bych rád poznal i jiný lidi, ale sestra Ines řekla, že to zatím nejde, a že jestli se dostanu ven, bude záležet na tom, zda se viléčim. Vim už tedy, že když budu hodnej a klidnej, můžu se dostat aspoň na zahradu. Zloba je prý špatná a má špatný pusobení na lidi. Kdybich byl vždycky hodnej, nemusel sem mít spoustu nepříjemností a nebyl tak dlouho sám.

Teď už sem ale velkej chlapec, jak řek pan doktor, a tak se podle toho taky musim chovat. Stejně jako velký lidi. Vim, že to se mnou mislí dobře a tak se snažim bejt hodnej a klidnej a každýho poslouchat… Sestra Ines mi včera řekla, že pan doktor je už se mnou spokojenej, a já budu smět brzy na zahradu. Těšim se na to, až budu zase venku a budu vonět k zelené trávě a hladit rukama stromy, a mám z toho radost. Radost je vubec hezká. Když ji mám, chci objímat lidi, smát se a taky plakat. Teď už to čekání neni tak dlouhý a čas de jinak než před tim.

* * *

Dnes sem poznal děti, co sem viděl venku. Sou docela milý. Některý často opakujou různý slova a dělaj rukama prudký pohyby. To je vždycky, když je něco baví. Děti mne prej přijali mezi sebe jako staršího bratra, tak to řekla sestra Ines, a celej den sem hrál samý hry. Zkamarádil sem se s Jonatanem. Je to docela hodnej kluk a zajímá se o ryby. Dokáže o nich pořád povídat a říká všecko, co o rybách ví.

V zahradě kolem ústavu je malej, kulatej bazén s travou na vodě a pod tou vodou plujou závějnatky. Tak se ty krásně barevný rybky menujou. Je zvláštní poslouchat Jonatana, jak povídá a je mi pak dobře. Těší mě, že mam kamaráda, co mě taky poslouchá. Jonatan dokáže krásně mluvit o lidech i věcech, a říká, co mi o nich ani sestra Ines všecko neřekla. Možná je to tak, že má spoustu starostí s jinýma dětma a na všecko si hned nespomene.

Dívali sme se tedy na ty závějnatky a Jonatan mi řek, jak ty rybky vznikaj. Nejdřív se rybičky opačnýho pohlavý spářej, ale nevim přesně co to je to spáření. Ze spáření vznikne malý vajíčko – prý se mu říká jikra – a z tý se vilíhne malinká rybička – tý se pak říká plůdek. Plůdek roste a roste, až vyroste v dospělou rybku. I Jonatan tak vznik, ale trochu jinak. Maminka ho prý napřed nosila v bříšku a čekala, až bude moct ven. Jonathan vznik, protože se jeho maminka s tatinkem měli rádi a přáli si, aby se Jonatan narodil. Je divný, že já sem maminku a tatínka nikdy neviděl, ale jistě musej existovat, když sem se narodil jako Jonatan. Jenom je divný, ža za mnou eště nepřišli. Za Jonatanem už rodiče byli a přinesli mu hezký dárky. Musim se na to zeptat sestry Ines. Možná mi řekne, proč za mnou rodiče nikdy nepřijeli. Sestra Ines mi vždycky všecko řekla, na co sem se jí zeptal a snad mi visvětlí i tohle.

* * *

Když sem se sestry Ines dneska zeptal na maminku a tatínka, byla smutná. Vždycky, když je smutná, poznam to na ní. Pohladila mě a řekla mi, že tatínek byl velkým cestovatelem a když cestoval, tak maminka na něj doma čekala. Byl prej tak daleko, že tam před nim ještě nikdo nebyl. Maminka na něj dlouho čekala. Prej roky. Musel to bejt strašně dlouhej čas a mamince se jistě stejskalo. Neni dobrý, když je člověk tak dlouho sám. A když pak tatínek přijel, měl maminku moc rád a já se z tý lásky narodil. Jenže pak tatínek onemocněl. Asi z tý dlouhý cesty a teď je stejně jako já na léčení. Proto za mnou nemůže přijít. Maminku to prej ranilo a teď je z toho smutku taky někde v ústavu. Nevim, jestli ji někdy uvidim, ale sestra Ines mi řekla, ať nejsem smutnej, protože mě má ráda jako vlastního a pan doktor Javiér taky. Řek sem jí, že ji mám taky moc rád a vzpoměl si na Jonatana, kterej se narodil proto, že se jeho rodiče měli rádi. Zeptal sem se tedy Ines, jestli můžem mít spolu miminko, když se máme rádi a ona mi řekla, že nestačí, když se maj dva lidi rádi, protože je potřeba udělat víc, aby děťátko vzniklo. Prej mi ale všecko vysvětlí, až budu dospělej, protože teď bych měl z toho těžkou hlavu.

Těšim se až budu dospělej a budu moct znát všecka tajemství. Možná, že až je budu znát, sestra Ines mi řekne jak to se vznikem dětí je. A potom, když se budeme mít pořád rádi, budeme mít možná děťátko.

Zeptal sem se sestry Ines, zda něco nejde udělat s časem, protože bych chtěl bejt dospělej hned a poznat všecka tajemství, co dospělí znaj, ale sestra Ines se smála, pohladila mě a řekla, že sem mudrc, a to že by teda opravdu nešlo. Čas se dá pouze měřit, ale nedá se s ním hejbat, a tak musim čekat, až budu dospělej a pak prej uvidim.

Stejně ale nevěřím, že všecko, co si dospělí myslej je pravda. Tak třeba tvrděj, že skrz zeď se nedá vidět. Já ale vim, že se pletou. Někdy, když na sestru Ines hodně myslim, vidim ji přes zdi ústavu. Neni to jenom představa. Prostě se koukam přes tu zeď, co je přede mnou v pokoji, a když se víc snažim, tak ta zeď je najednou průhledná a já Ines vidim, i když je hodně daleko. Stojí ve sprše pro personál a umývá se.

Má jiné tělo než mám já. Je velké a kulaté na místech, kde já nic nemám a já sem pak neklidnej. Neni to zloba, tu co mi pan doktor Javiér zakázal, a neni to ani radost, i když se radosti hodně podobá. Pak slyšim, jak mi srdíčko nahlas a rychle buší a chtěl bych bejt u Ines co možná nejblíž, abych si to její krásný tělo pohladil a přitisknul se k němu. Vim ale, že to neni možný a nevim zda by Ines chtěla, abych ji po tom krásnym těle hladil. Dívám se na ní ale rád a myslim, že objevuju tajemství, co dospělí mezi sebou maj. Někdy dostanu nápad, že bych třeba otevřel zamčený dveře v pokoji, ale bojim se, že by se pan doktor Javiér na mě zlobil. Jsem přece už velkej chlapec, kterej ví, jak se má chovat, a velký chlapec se přece chová rozumě. Když bych se nechoval rozumě, jak mi pan doktor Javiér říká, mohlo by to být špatné pro okolí a to nechci, protože vim, že se pak všichni bojej, co by se mohlo stát. A já nechci, aby se stalo něco špatnýho. Ale možná, že kdyby mě nikdo neviděl, tak bych za sestrou Ines šel, když se koupe. Třeba by to na mě nikomu neřekla. A nesměl bych potkat nikoho z pánů ošetřovatelů, protože ty by to na mě doktorovi Javiérovi určitě řekli.

* * *

Dnes večer šli všecky děti zase spát a já myslel na sestru Ines. Sestra Ines chodí umívat tělo každej večer, protože je čistotná, a tak sem se těšil, až zase přijde a nechá po tom krásným těle téct vodu. Někdy se zdá, že Ines je vodní víla z pohádek, ale poněvadž vim, že víly sou jen v pohádkách, tak Ines nemůže být víla, i když je stejně tak krásná. Seděl sem na posteli a díval se na tu stěnu, co dokážu změnit v okno a sestra Ines přišla, zase se svlékla, šla do koutu a pustila na sebe vodu. Umívala se a její tělo se lesklo pod tou pěnou, co si dělala z mýdla. Takovou pěnu sem viděl na obrázcích moře, co mi Ines ukazovala. Říkala jí mořský příboj. Zvednul sem se a přišel až ke zdi, abych líp viděl. Ines se mila dlouho a najednou sem viděl, jak za ní přišel pan Roland.

Pan Roland pracuje v ústavu jako řidič. Vozí jídlo, pití a čistý peřiny a šaty, aby děti mohly spát v čistejch postelích a mohly chodit v čistejch šatech.

Bylo mi to divný, a tak sem koukal dál, poněvadž vim, že dospělí se umívaj sami a pan Roland musel mít určitě něco důležitýho, když přišel za sestrou Ines až do koupelny. Pana Rolanda sem poznal proto, že mi o něm sestra Ines říkala, ale nikdy sem ho neviděl. Ale musel to bejt on, když za ní přišel. A taky bylo divný, že se sestra Ines ani nepřikryla ručníkem. Když byla se mnou, šaty si zapínala ke krku a říkala, že se lidi styděj, když je někdo nahý a jiný se na něj dívaj. Sestře Ines pan Roland ale vůbec nevadil. Asi proto, že se taky svlík, byl za chvíli nahý, a tak se před sebou asi nemuseli stydět. Sestra Ines pána objala a dávala mu dlouhou pusu. Mislim, že se ochutnávali, tak jako já chutnám jídlo, když mi ho sestra Ines přinese. A asi si chutnali, protože to chutnání bylo dlouhý, delší než normální pusa, když mámy vítaj děti. Já sem od sestry Ines pusu nikdy nedostal, i když mi říkala, jak mě má moc ráda a nikdy by nedopustila, aby mi někdo ublížil. Díval sem se tedy na ty dva a začal bejt neklidnej. Sestra Ines a pan Roland měli oči jenom pro sebe a já poznal, že sestra Ines musí mít pana Rolanda asi radši než mě. Nepřestala ho objímat a já viděl, jak ji pan Roland zvednul a sestra Ines ho objala taky nohama. Začali se pod tou vodou rychle pohybovat a to už sem nebyl vůbec klidnej, protože sem si spoměl na Jonatana a jeho vyprávění. A taky mě napadlo, že jestli má sestra Ines pana Rolanda radši než mě, mohla by s panem Rolandem mít dítě a už by za mnou nechodila. Maminky se přece o malé děti musí starat a na nic jinýho nemaj čas.

Poznal sem, že brečim. Říkal sem si, že to tak nemůže bejt, protože mám Ines rád, a nechci aby na mě zapoměla. Proto sem přišel až ke dveřím a pomyslel si, ať se otevřou. Jako v tý pohádce o Alibabovi a loupežníkách, když Alibaba chtěl, aby se mu otevřely dveře kouzelnym zaklínadlem. Šlo to snadno, a tak sem otevřel ty dveře a utíkal za sestrou Ines do koupelny. Na chodbách už byla tma, ale já docela dobře viděl, a tak sem je brzi našel.

Vůbec mě neviděli, protože pořád koukali na sebe a rychle se pořád pohybovali. Nevim, proč se pohybovali a stáli přitom na místě. Lidi se přece pohybujou, když někam dou, ale oni stáli na místě a jen se pohybovali. Vůbec sem tomu nerozuměl. Pan Roland přitom dělal zvláštní zvuky a sestra Ines taky, ale nerozuměl sem jim ani slovo. Mislel sem si, že sestra Ines chce hrozně rychle panu Rolandovi něco říct, ale pak sem poznal, že naříká a mně se udělalo špatně, protože sem si mislel, že ji pan Roland ubližuje. To naříkání ale nebylo ven slyšet, protože voda má hlasitou řeč a všecky zvuky přikryla.

A tak sem zakřičel, aby ji pan Roland pustil, protože sem nechtěl, aby ji ubližoval. Pan Roland ji musel asi hodně ubližovat, když sestra Ines tak nahlas naříkala, a když ubližoval jí, tak ubližoval i mě, protože ji mám moc rád. A tak sem zakřičel, protože sem už zase cítil tu zlobu, a neuměl jinak pana Rolanda zastavit. A do té zloby sem dal všecko ošklivé, co ve mě bylo. Oba dva se najednou přestali pohybovat a já napřed myslel, že se proměnili na kamenný sochy, co stojej u altánku na zahradě ústavu. Ines ale najednou zaječela, až jsem nic neslyšel.

Musela mít asi velký strach, když tak nahlas křičela. Chtěl sem jí říct, že se mě nemusí bát, protože sem přišel, aby jí pan Roland neubližoval, ale Ines se rychle přikryla ručníkem a panu Rolandovi se z nosu spustila krev. Chytnul se rukou za prsa, a i když sem nedělal nic jinýho, než tam jen stál, upadl na zem a zůstal tam ležet. Už se vůbec nehýbal a sestra Ines se moc rozplakala. Pochopil sem, že ji pan Roland asi tak moc neubližoval, když pro něj Ines pláče a nepochopil, proč tedy tolik naříkala. Ines na mě koukla a v očích už neměla tu dobrotu, jakou sem u ní dřív viděl, ale velký strach a já poznal, že už mě nemá tak ráda jako předtím. A to mě bolelo. Rychle se oblékla a tou věcí, co nosí na šatech, přivolala pomoc. Ošetřovatelé přišli rychle a vytáhli mě z koupelny ven na chodbu. Chtěl sem sestře Ines říct, jak moc mě to mrzí, ale neměl sem žádný čas. Ošetřovatelé mě hned dali tolik včeliček, že jsem byl moc unavený. Viděl sem už jenom, jak pana Rolanda dávaj na nosítka a pak už sem spal a vůbec nic nevěděl.

* * *

Sestra Ines za mnou nepřišla už třetí den a mně je moc smutno, že sem ji tak zranil. Místo ní přišel pan doktor Javiér a řek mi, že sem spůsobil neštěstí. Už ke mě nebyl tak hodný jako dřív a vysvětlil mi, že sem se o sestru Ines vůbec nemusel bát. Měla prej s panem Rolandem hezký vztah a já ho zničil, protože pan Roland umřel a bude mít zítra pohřeb. To mě bolelo, protože sem vůbec nechtěl, aby pan Roland umřel. Chtěl sem jenom pana Rolanda zastavit, aby sestře Ines neubližoval. Mislim, že lidi nejsou tak zlí, jenom nešťastný anebo neznaj pravdu a z toho je pak ta zloba, co tolik ostatním ubližuje, jako sem ublížil já Ines, i když sem nechtěl. Ale nemislim, že sem špatnej chlapec. A to sem taky řek těm cizejm pánům, co za mnou přišli. Vyptávali se mě, jak to s panem Rolandem všecko bylo a já jim to pověděl. A taky sem jim řek, že mám sestru Ines moc rád a bál sem se o ní. Řek sem pánům, že sem panu Rolandovi nechtěl ublížit, jen ho zastavit. Bál sem se jestli mi pánové nedaj víprask, i když mě víprask dal jenom pan Marlow, ale to už je dávno. Pánové mi výprask nedali, jenom si něco napsali a pak odešli. Doopravdy sem se rozlobil jen jednou, to když mě pan Marlow, jak sem říkal, dal jednou víprask na holou zadnici, protože sem ho nechtěl poslechnout a neuklidil po sobě nesnědený oběd. Tenkrát sem se teda moc rozlobil a řek panu Marlowovi, že ho nemám rád a měl tu ošklivou zlobu, co dělá špatné věci. Měl sem zlost, ale nechtěl, aby se něco zlého panu Marlowovi stalo, poněvadž sem věděl, že i když je pan Marlow mrzutý,  nikdy by mě pro nic neuhodil. Pan Marlow se asi lekl, protože zbledl, taky se chytil za srdce a spadl na zem. A potom měl taky pohřeb.

Od tý doby se mě skoro každej bojí, a proto mě taky zavřeli na pokoj, jak mi pan doktor Javiér řek. Abych už nikomu nemoh ublížit. Jen sestra Ines a pan doktor Javiér se mě potom nebáli, protože vědí, že nejsem špatnej chlapec. A taky asi věděli, že když se naučím být hodný a nebudu mít na nikoho zlost, bude všecko, jak má bejt a všichni budou zase spokojený. Na pokoji sem už ale zůstal. Prej kvůli bezpečí.

Moc mě mrzí, co se stalo, ale s časem nepohnu. Vim, že čas se dá jen měřit a nelze s ním hýbat, jak říkala sestra Ines.

Ležim na posteli a nemůžu se teď hýbat. Jen rukama můžu hýbat, takže můžu kreslit sluníčko a jiný zajímavý věci, co sem viděl venku. Každej den ke mě chodí pan doktor Javiér s ošetřovateli a dávaj mi silnou včelku, abych byl už pořád hodný. Po včelce usnu, ale někdy, když sem smutnej, a včelka je slabá, vezmu pero, abych moh zas psát. Psaní je vůbec zajímavá věc a mislim, že je dobré. Sem pak klidnější a všecky věci beru klidně. Byl to doktor Javiér, a sestra Ines, co mě učili psát a taky je napadlo, že asi můžu psát. A když to říká pan doktor, tak má asi pravdu, protože je učený a všicki páni doktoři prý rozumí skoro všemu. Pan doktor Javiér mi taky řek, že se na mym případu pracuje, a že už možná brzi budou umět mou sílu užít na dobré věci. Moc tomu nerozumim, ale mislim, že to pro lidi bude dobré, když to říká pan doktor.

Chci dělat lidem radost. Když vim, že dělám lidem radost, mám radost taky a zlobu vůbec nemam. Pak v ústavu nepraskaj žárovky a chytrý stroje zase pracujou. Chci dělat radost lidem a sestře Ines taky, i když už za mnou nechodí. Pan doktor mě uklidnil a řek mi, že sestra Ines teď drží smutek, a že mi snad odpustí, co sem způsobil. Snad mě bude mít zase ráda. Ani já se na nikoho nezlobim a nikdo se proto nemůže zlobit na mě. A to je dobré, protože už nejsem tak smutnej.

A proto sem to všecko taky psal. Mislim, že až se máma doví, jak sem už velkej a rozumnej, přijde za mnou. Pan doktor Javiér slíbil, že poznamky, co píšu, pošle mámě. Až se uzdravim, pojedu za ní, protože mislim, že neni dobrý, když sou lidi sami. Sami se smutkem a zlobou. Mislim na ni a říkam si jaká asi je. Mislim, že taky hodná, protože chtěla mý uzdravení. Stejně jako sestra Ines a pan doktor Javiér. Tady v ústavu má skoro každej tátu a mámu a vypadá to, že maj ty děti rádi. Snad bude mít ráda i mě.

 

Václav Škvor

 



 

Několik slov o

I dnes uveřejňujeme autorovu druhou povídku, takže jeho představení najdete u té prvé Marionety od Merlina. Snad jen doplním, co o sobě na webu říká autor: „Svůj obdiv a úctu věnuji všem, kdo se zasloužili o kvalitní rozvoj české sci-fi a jejich autorů.“ A jeho oblíbení autoři: R. Bradbury, Strugačtí, B. Aldiss, J. Wyndham, D. Simmons. F. Novotný, J. Pecinovský. O. Neff.

 

Marionety od Merlina

 

Obrázek