Pak že to nejde

„Říkám vám, nejlepší auta dělá Klement!“ Vykřikoval už poněkolikáté muž sedící u stolu místních štamgastů.

„No, Laurin taky nemá špatný vozy. Třeba dvoukotlová Voitureta je moc dobrá,“ zkoušel mu oponovat jeho soused.

„Kam se ale hrabe na Klementovu „A“ jedničku,“ vzal si opět hlasitě slovo první muž, „ta i s jedním kotlem strčí Voituretu do kapsy.

Druhý muž dopil pivo, odložil půllitr a evidentně se snažil vzrušenou debatu zklidnit: „No, já myslím, že obě fabriky dělají dobré stroje a…“

Přestal jsem vnímat hovor a snažil se nějakým způsobem si uspořádat myšlenky. Debata těchto dvou mužů mě dokonale probrala. Zpočátku jsem napůl spal, ale posledních pár vět bylo dostatečně srozumitelných. Vypadá to, že měl Michal pravdu.

Michal je můj šílený kamarád. Má firmu zabývající se telefonními, satelitními i jinými sítěmi, a hlavu plnou potřeštěných nápadů. Kdyby neměl tolik práce, a mohl se věnovat plně všem šílenostem, které mu táhnou hlavou – byl by vážně nebezpečný.

Bohužel, je postrach i tak. To, kde jsem se ocitl, je totiž jeho vina. Včera odpoledne mi zavolal a začal obligátně: „Nazdar draku, co děláš“?

„Chystám se vytvořit konečně ten text, co už čtrnáct dní slibuju,“ odpověděl jsem váhavě tušíc, že má něco za lubem.

„Na to se teď vykašli, přijď do „Basketu“, na něco jsem přišel. To tě bude zajímat, objednávám ti pivo, dělej.“

Moc se mi nechtělo, byl jsem utahaný z práce, a fakt už jsem chtěl ten text dodělat, ale co kdyby Michala napadlo prvně něco rozumného a já bych u toho nebyl? Písnička se mi stejně moc nedařila – sebral jsem se tedy a šel.

V „Basketu“ (tedy v hospodě, co už se několik let takhle nejmenuje), skutečně stálo na stole pro mě natočené pivo.

„Tak na co jsi přišel“? spustil jsem hned po dopadu na židli proti Michalovi.

„Člověče, přišel jsem na to, že když budeš na správným místě, ve správnej okamžik, se správnou hladinou alkoholu v krvi, tak se ti otevře brána do paralelního světa,“ neztrácel také Michal čas nějakým úvodem.

„To se ti rozhodně otevře, ovšem jakmile vystřízlivíš, tak jsi zase zpátky. A vzhledem k tomu, že téměř nepiju, zůstaly by pro mě všechny paralelní světy uzavřeny, a to by mě docela mrzelo.“

„Ale takhle já to nemyslel. Říkal jsem správná hladina alkoholu, ne se opít. Já už to totiž sleduju delší dobu, že když vypiju čtyři piva a je mezi devátou a desátou večer, mám pocit, že se něco stane a…“

„A co se stalo doposud?“

„Co asi? Fanda mi přines další pivo a bylo po ptákách. A i když jsem zaplatil hned po tom, už to nebylo ono. Takže – místo je správné, čas taky, teď jenom vystihnout tu hladinu alkoholu. No a tu mám taky teoreticky zmáklou.“

„Tak proč já? Víš, že než do sebe nasoukám čtyři piva, budou zavírat.“

„Proč ty?! Dovedeš si představit, jak se Zdeňkem, Pavlem, nebo dokonce Jirkou po čtvrtém pivu zaplatíme a budeme se pokoušet projít do paralelního vesmíru?“

„No, upřímně řečeno si myslím, že by vám to spíš posloužilo jako téma k celonočnímu rozhovoru. A někdy kolem druhé hodiny ranní byste se intelektuálně naplněni rozcházeli do svých domovů.“

„To si právě taky myslím. Tak kdo jiný, než ty by se mnou tenhle experiment měl podniknout? A co se týče těch piv, myslím, že bys mohl místo nich zkusit tak dva, možná tři, Jamesony, co ty na to?

„To bych sice mohl, ale v kapse mám s bídou na dvě piva.“

„Experiment řídím já, tak i platím,“ ukončil Michal debatu.

Přestal jsem se dohadovat a podvolil se vědecké autoritě. Michal vypil svá čtyři piva. Já dva frťany irské whiskey a vyrazili jsme hledat v okolí Basketu bránu paralelních světů.

To, že se nám ji zřejmě podařilo najít, mi došlo až ráno, když mě málem porazila tramvaj na parní pohon. Ale, co se dělo po našem odchodu z hospody, nemám ani zdání.

„Haló, pane! Co vy si myslíte, je lepší Laurin, nebo Klement?“

Z uvažování o včerejším experimentu, mě vytrhl hlas jednoho z hádajících se mužů.

Bez přemýšlení jsem řekl: „Já nevím, myslel jsem, že Laurin a Klement je jedna fabrika.“

„Á, pán je vtipálek,“ pustil se do mě chlapík obhajující Klementa. „To byste za chvíli mohl tvrdit, že Kolben se spojí s Daňkem a budou spolu vyrábět třeba lokomotivy,“ rozohňoval se muž stále víc, zatímco jeho kolega se smál pod fousy, domnívaje se, že jsem skutečně srandista.

„Pane vrchní, platím!“ rozhodl jsem se pro strategický ústup a zavolal číšníka.

„Jistě, pane. Tak to máme kávu a jednu malou hořkou. Dostanu dvanáct říšských korun.“

„Ano, moment…já… hned to bude…

„Tak to nehledejte, nejste tady přece prvně, a doufám ani naposledy. Zaplatíte příště.“

„Jistě, mockrát děkuju. Nashledanou.“ Tak tentokrát to prošlo, ale teď rychle za Michalem a honem zpátky do svého světa. Jen doufám, že ví jak. Co to vlastně říkal ten hospodský? Říšská koruna, proboha, co je tu za zřízení?

Cestou k Michalovi jsem začal konečně vnímat pořádně změny v tomto mém paralelním rodném městě. Bylo tu podstatně méně lidí, méně aut (a byla rozhodně jiná – začínal jsem chápat o čem diskutovali ti dva chlapi v hospodě). Město bylo stejné, a přesto úplně jiné. Několik domů, které byly zbourány za mého dětství, tady stálo, některé jsem zase neviděl nikdy ani na starých pohlednicích. Obchody byly jiné, lidé chodili jinak oblečeni, ale nebyl to zase tak veliký rozdíl, abych budil moc velkou pozornost.

Toulal bych se dál, ale najednou jsem dostal strach, že se něco stane a já se nebudu moct vrátit. Bylo tu docela hezky – jenomže… nejsem adrenalinový typ a tohle bylo na mě trochu moc velké dobrodružství. Nevěděl jsem, co se všechno může stát. Co já vím – mohl jsem potkat sám sebe, co pak? Ale hlavně se tady pohyboval někde Michal, který byl, jak jsem se přesvědčil na vlastní kůži, svými nápady nebezpečný ve světě kam patřil, natož pak tady. Vyrazil jsem k jeho dílně.

Michal stál před vchodem a kouřil. Spadl mi kámen ze srdce.

Radost přešla v zděšení ve chvíli, kdy pronesl větu: „Nazdar démone, škoda, že nám to včera nevyšlo, ale nápad to byl dobrej, jenom chce trochu dotáhnout.“

„A nám to včera nevyšlo?“ zeptal jsem se přiblble.

„Á, panáček snídal vtipnou kaši,“ ušklíbl se Michal. „Máš snad dojem, že jsme v nějaké jiné realitě? Já od rána poslouchám stejné výmluvy jako každý den: Neroztopil jsem kotle u aut – navlhly brikety… Jdu pozdě, protože autobusu odešel kotel a dojížděli jsme jen na jeden… A to jsou jen zaměstnanci, to ostatní stojí taky za to. Chlap, který mi měl přivézt mobilní telegrafy, poslal potrubní poštou zprávu, že se dostaví až zítra, protože utrhl pojistný ventil a musí čekat na opravu. A dálnopisná síť jako obvykle spadla v naprosto nejnevhodnější dobu.“

„Jo, to… To je smůla,“ vykoktal jsem nakonec, a již po několikáté tento den u mě převládal pocit, že nejsem úplně normální.

„Co na mě tak vyjeveně koukáš? Vždyť jsi toho včera tolik nevypil, nebo sis zašel ještě někam beze mě?

„Ne, to ne, ale…“

„No jo, ty jsi v pohodě,“ skočil mi do řeči Michal (na štěstí, protože jsem stejně nevěděl, co bych povídal), „napíšeš si pár textů, občas nějaký ten muzikál a máš vystaráno. To my, co se musíme živit poctivou prací, to tak jednoduchý nemáme.“

„Já se živím psaním textů?“

„No a co bys chtěl dělat jinýho? Hele, ty fakt nevypadáš dobře, kdybych věděl, že to s tebou takhle zamává, vykašlal bych se na ten včerejší experiment. Fakt si nebyl ještě někde pařit?“

„Ne, ale něco jsem vypil doma. Půjdu si asi lehnout.“

Takže, Michal sem patří, já ne. V mém světě je můj… „dvojník“ z tohoto světa. Zřejmě Michalové z obou těchto „vesmírů“ měli stejný nápad, no a já jsem se se svým protějškem vyměnil, zatím co Michalové zůstali takříkajíc doma.

Možná to chtělo Jamesona, ne pivo.

Jestlipak ho tu taky mají?

Asi jo, nějaká dobrá pálenka z obilí je určitě všude.

Tak co, vrátit se nebo ne? Tady můžu psát texty a ještě mě za to platí. U nás jsem byl neustále navlečený ve špinavých montérkách a písničky jsem si psal po večerech – pokud ještě zbývala nějaká energie.

A stejně nevím jak zpátky.

Je rozhodnuto.

Zůstávám.    

Když jsem dokončoval svou vnitřní samomluvu, Michal už koukal docela vyděšeně. Ten pohled stál za to, ale musel jsem ho uklidnit.

„Tak já si jdu lehnout,“ oznámil jsem. „Jo, Michale, nechal jsem si doma peněženku,“ lhal jsem bez uzardění, „můžeš mi něco půjčit“?

„Klidně, ale vyzvednul jsem ti zálohu na ten novej muzikál, jak jsi chtěl, můžu ti ty peníze hned dát. A dám ti taky všechny papíry a válečky s hudbou, co k tomu patří.“

„Tak jo,“ přikývl jsem radostně „to bude nejlepší.“

Má euforie se ještě vystupňovala ve chvíli, kdy mi Michal předal tlustou obálku a dvacet tisíc zdejších Říšských korun.

Teprve při odchodu jsem si vzpomněl na svého dvojníka v mém světě. Copak asi dělá? Jak se vypořádá s novou situací? Prorazí taky jako textař, nebo skončí v montérkách, či vynikne v něčem úplně jiném? Měl jsem trochu výčitky svědomí, ale moje vina to nebyla a neměl jsem ani šanci to jakkoliv napravit. A když jsem se podíval na obálku, v níž se ukrývala, jak jsem doufal, moje nová budoucnost – bylo mi moc dobře.

 

Pavel Červenka



 

Několik slov o

Autor dnešní povídky se propracovával od tvorby písňových textů, které jsou plné duchů, čarodějů, vesmírných dobrodružství a cest mimo náš prostor i čas, až k psaní fantastických povídek.

Jeho díla můžete najít v soutěžních sbornících Zlatá Zebra, Rokle šeré smrti, Ježíšku, já chci plamenomet, v Kočasu a v  antologiích Pěna dějin a Jinosvěty. Několik jich odvysílal i ČRo Leonardo.

Autor se nám dnes představuje podruhé. Prvním dílem je Taková malá oprava.

 

 

Obr.: http://www.alldiecast.us/diecast_car.php?id=8082