Památkář

 

Jsem památkář. Magda vždycky říká, že to není zaměstnání, ale diagnóza. Pravda, své práci se věnuji naplno a často i mimo pracovní dobu, ale tak by to přeci mělo být, ne?! Vždycky reptá, když cestou kamkoli zastavím u – dle jejích slov – nějaké ratejny a začnu jí fotit, zkoumat a zaměřovat. Nejhůře ovšem nesla, že jsem během 4. pražské defenestrace běhal mezi Thunovským a Valdštejnským palácem a slovem i vlastním tělem bránil demonstrantům v poškozování těchto skvostných architektonických památek i mobiliáře.

Ano, skončil jsem pak v nemocnici, ale každopádně to stálo za to – protože historické předměty a stavby jsou nenahraditelným skvostem, dokladem zručnosti našich předků, historickým svědectvím uplynulých dob, okrasou našich měst a hlavně, řekl bych, přímo podhoubím, z něhož jsme všichni vzešli. Ano, tohle pěkné větné spojení s podhoubím jsem užil i ve svém referátu, který mám dnes přednášet na Dobříšském zámku při velikém památkářském kolegiu.

Můj referát byl zpočátku velice nekompromisní, neboť se ke mně doneslo, že existuje jakýsi plán na zástavbu unikátního a hodnotného dobříšského parku. Trochu jsme se proto pohádali s Magdou. Stál jsem si za svým – přeci není možné v odborných věcech ustupovat názoru naprostých památkářských a historických analfabetů! Magda mínila, že se sice nesmí ustupovat, ale ani se nemůže jít proti. Nakonec jsem ji pod pohrůžkou rozvodu vydal svůj netbook. Počínala si docela obratně, text sice zneutralizovala, ale původní myšlenky v něm zůstaly. Ano, jsou poněkud skryté, ale jsem přesvědčen, že si je kolegové dokážou najít.

Teď už čekám na autobusové zastávce. Vlezlý podzimní vítr profukuje skrz kabát a snaží se mi odnést čepici. Levou rukou si ji přidržuji, pravou svírám nedočtené noviny, které mi vlají před očima. Občas zahlédnu fotografii Osvoboditele a titulky. Nic víc tam ostatně není, neboť se při posledním průzkumu zjistilo, že většina lidí čte pouze nadpisy a kouká na fotky.

Snažím se nemyslet na chlad, čtu: „Osvoboditel navštívil ZŠ na Praze 3 – besedoval s dětmi, Vynalezena nová zmizíková bomba – určena pro rekultivaci průmyslových zón, Ministr provokace říká – Boj s úplatky je téměř u konce, Osvoboditel slibuje – Pozemky budou, Závody ve vesmíru – budou na Marsu 1. Češi?“

Další náraz větru a noviny se poroučí kamsi přes vozovku. Nejspíš mi brzy přijde e-mailem pokuta za odhazování odpadků. Ano, dnes všudypřítomnému oku kamery nic neunikne. A doma, kde mě nesleduje kamera, tedy alespoň doufám, tam je povinný internet na každém počítači, další cesta do mého soukromí. Od začátku jsem měl o tzv. Amalgámové revoluci pochybnosti, ačkoli to zprvu vypadalo slibně – Osvoboditel zatočil s úplatkáři, vymýtil protekci, zrušil většinu formulářů…

Autobus, no konečně! Sedám si na sedačku u řidiče, v duchu probírám svůj referát. Jak asi zapůsobí?! Za okny se míhá ubohá Středočeské krajina – do nedohledna se táhnou řady stejnorodých domů s minizahrádkami, sem tam nějaký průmyslový objekt, bazén nebo benzínka… Příroda je pryč, kvalitní architektura rovněž – jen támhle v Mníšku osaměle ční chudák zámek.

Měl bych ještě kouknout na svůj referát. Hmátnu do aktovky, krucinál, kde je ten netbook?! Vyndávám jeden předmět za druhým a kladu je vedle sebe na sedačku – voda v petlahvi, notes s propiskou, pouzdro na brýle, krabička s léky, mobil… Nic, aktovka je prázdná, netbook tu prostě není. Co teď? Co mám, sakra, dělat?! Zavolám ženě!

„Ahoj, Magdo, asi jsem doma zapomněl svůj netbook s referátem – Netuším kde. –Aha na akváriu. – Jak v?! – On tam spadnul?!– Co mám teď ale dělat? – Ne, nemám to na flešce. – Mohl bych improvizovat – Myslíš, radši vůbec nevystoupit? Ale jsem přeci psaný na programu. – Jak nejezdit? Už jsem v autobuse! – Asi máš pravdu. Tak se vrátím nejbližším spojem. Možná se trochu projdu. – Jistěže, ale areál dobříšského zámku je velice unikátní, například… – Ano, poslouchám tě. Dobrá neopustím autobusové nádraží a hned pojedu zpátky. Slibuju! –Ahoj.“

Zastavujeme. Tady? Dveře u řidiče se otevřou, nastupují dva chlápci zachumlaní v šedivých kabátech. Jejich nenápadnost přímo bije do očí, cítím, že se mi dělá nevolno a srdce buší jako o závod – muži z Ministerstva provokace.

Agenti si sedají naproti mně přes uličku, autobus se zvolna rozjíždí. „Co je to?“ Zděšeně sebou trhnu. Podívám se po chlápcích v šedivých kabátech, jeden z nich na mě zírá a rukou ukazuje na předměty, které jsem před chvílí vylovil z aktovky.

„Promiňte, něco jsem hledal a ještě to nestihnul…“

„Ten notes. Co to znamená?! Vy neznáte novou vyhlášku?“

Kdo se v tom má vyznat, každý den jich vychází několik. „Kterou?“

„Kvůli pohodlí a blahu lidu se zapovídá vlastnit a používat všechny papírové notesy, zápisníky, deníky atd. Jedná se o nadbytečné předměty, zatěžující pisatele i naše lesy. Postřehy a nápady je, pro pohodlí a blaho lidu, dovoleno zapisovat či diktovat pouze do počítačů a jiných podobných zařízení připojených na internet.“

„Kdy to vyšlo?“ vyhrknu. Vlastně to má svou zvrácenou logiku, byl to nekontrolovatelný únik informací.

„Asi před hodinou,“ konstatuje s pousmáním agent.

„Ale jak…?“

„Přišlo vám to mailem.“

„Zapomněl jsem si netbook doma.“

„Neznalost zákona neomlouvá,“ usmívá se ještě zlomyslněji agent.

„Je mi to líto, vyhodím to, ano?!“ chytnu notes do ruky a chci otevřít okénko. Prudká rána do boku, zkroucení ruky, pád! Hlava hlučně třískne o podlahu autobusu.

„Tak ty si chtěl mařit výkon spravedlnosti?! Máme to všechno nahraný.“ Jeho paže ukazuje na cosi u stropu autobusu, jistě, kamera.

„Já to tak nemyslel,“ šeptám. Hlava nesnesitelně bolí, je mi na omdlení. Co se mnou udělají? Slyšel jsem o děsivých pracovních táborech … Po očku pozoruji, jak šedivec listuje notesem. Naštěstí v něm jsou jen nákupní seznamy a pár črtů fasád.

Zadrnčí telefon, druhý agent ho zvedá. „Sláva rovnosti – ano, u telefonu – ano, ten šmejd má nelegální zápisník a pokusil se mařit… – co? – aha, o tom mě nikdo neinformoval – chápu – samozřejmě, to není problém – řeknu to kolegovi – a v kolik? – v 11? – geniálně vymyšleno – zdar!“ Chvilička ticha. „Michale, nech ho, máme něco naléhavějšího.“

„Přeci ho nemůžeme nechat jen tak jít! Porušil zákon. Musíme být v prvé řadě důslední!“

„To je rozkaz, ne diskuze!“

V tom začne autobus prudce brzdit, třesk, rána padajícího těla. Opatrně vzhlédnu, agent Michal se válí na podlaze jako chrobák. Na stropě nad ním se kýve zbytek uražené kamery. „Do hajzlu, moje hlava!“

„Vy idiote!“ zařve velitel na řidiče. „To jste tu kolonu neviděl, nebo co!? Michale, neválej se tady, výstup!“

Vyváznul jsem? Nenápadně je pozoruji, vystupují. Ano! Ztěžka vstávám. Támhle leží můj zápisník – ukládám ho zpátky do aktovky.

Kolona se začíná dávat do pohybu. Ještě bych to kolegium stihl…, ne, ne, slíbil jsem přeci Magdě, že tam nepůjdu! „A vy pak zase jedete zpátky do Prahy?“

„Za 15 minut.“

„Tak to můžu rovnou zůstat v autobuse.“

Šofér přikývne. Zadívám se z okna, nebe potemnělo, brzy začne pršet. Už jsme sjeli z dálnice, ale výhled je pořád stejný, jen samé baráky… dokonce i rybník vysušili, aby mohli stavět na jeho dně! A pak se objeví ta krásná červená fasáda se sochařskou výzdobou – Dobříšský zámek! Vidím svoje kolegy, většinu dobře znám – jsou to špičky v oboru – proudí do zámku, diskutují … Snad by se Magda moc nezlobila, kdybych tam přeci jen zašel.

Konečně zastavujeme na náměstí. Dveře se otevřou, vstávám… V tom se spustí liják! Těžké kapky hnané větrem divoce buší na střechu i okna autobusu. Nemám ani deštník… a navíc ten slib Magdě – holt to kolegium oželím, beztak všechny referáty vyjdou písemně ve sborníku. Venku prší stále hustěji, čekáme.

Najednou se odněkud přižene promoklý a uřícený školák. „Praha,“ vyhrkne bez pozdravu. Pak zprudka dosedne na sedačku za mnou a zahučí. „Pitomá doktorka – mám po výbuchu.“

Autobus se rozjíždí. Otočím se na hocha. „Jaký výbuch?“ Aniž bych věděl proč, zase se mi dělá mdlo.

„Zámku.“

„Kterého?“

Chlapec se na mě dívá jako na blázna. „Toho našeho, dobříšského.“

„Ale…“ Zapípá mi mobil. Zmateně zírám na zprávu: „Vyzýváme vás k okamžitému opuštění dobříšského zámeckého areálu, v zájmu uvolnění pozemku pro nutnou stavbu budovy Ministerstva provokace bude zrušen pomocí zmizíkové bomby a to v 11:00. S přáním rovnosti Ministerstvo informací, informace vždy včas a přesně. Datum doručení: 8:00.“ Co…cože? Vždyť je – je 11. Musím je varovat!

Právě dojíždíme k zámku… tedy… nezbylo tu po něm nic, ani suť nebo prach, prostě jen holá pláň s jámami po základech. Pomalu mi to dochází. – oni je zabili, schválně je zabili. Proto mě nechali na pokoji, měl jsem tam být taky.

To není možný – všichni jsou mrtví. Před chvilkou jsem je viděl, živé, diskutující a najednou nejsou, nezbylo nic, docela nic. Ne, to jim nesmí projít. Vytahuji notes, píši, co se stalo. Hromadná vražda! Svévolná likvidace památky! Zatím nevědí, že žiju. Brzy to zjistí. Co bude pak? Tuším to – dokončí, co začali. Musím napsat pravdu, opsat jí, rozšířit! Co záleží na mně?! Úzkostí se mi sevřou útroby.

Vzhlédnu – a kruci, kde je Mníšecký zámek?

 

Radka M. Poslušná

 


 

Několik slov o

 

Autorka dnešní povídky pochází z malé vesničky poblíž Nového Knína, ve volném čase se věnuje psaní povídek převážně s fantasy tématikou a fotografování. Několik jejích literárních prací se objevilo ve sbornících Kočas (povídky ze soutěže Cena Karla Čapka) a ve sbornících různých literárních soutěží (Příbram Hanuše Jelínka, Literární Šumava, Šrámkova Sobotka).
FOTO: http://fotky.tomrichter.cz/tag/zamek/zamek-mnisek_01