Paměť stromů

„A nyní přistoupíme k malému experimentu…“ nedořekl Alexandr Bohažilov. Venku před Malostranskou besedou zakvílely pneumatiky jako z gangsterského filmu.

Všichni čekali náraz a tříštící se sklo, ale to se nestalo. Pozornost posluchačů byla každopádně ta tam. Kdyby někdo sebral odvahu a šel k oknu, viděl by brčálově zelené Audi 6 a u něj rusovlasou třicátnici. Právě se dohadovala s městským strážníkem, který ukazoval na značku zákaz zastavení. Její vzhled asi nezapůsobil, jak si přála; přeci jen měla mírnou nadváhu. Majitele si proto vyměnilo několik papírových bankovek a zrzka se sportovní taškou zmizela v chodbě Besedy pod místností, kde probíhala přednáška.

„Takže, jak jsem řekl, nyní přistoupíme…“ nedokončil ani tentokrát svou myšlenku přednášející. Dveře do sálu se rozlétly dokořán. Pan Bohažilov se rozvážně podrbal v prokvetlých vousech, což byl u něj výraz nejvyššího rozrušení.

„Kamila Vranská, Ústav experimentální botaniky,“ hnala se k němu zrzka s napřaženou rukou. Zcela ignorovala pohoršené pohledy posluchačů. „Nechávala jsem vám vzkaz po kolegovi, ráda bych si změřila biofotonickou emisi při vašem pokusu.“

„Ano, vzpomínám si. Ale také jste prý mluvila o půlhodině před přednáškou na přípravu.“

„Nebojte, to zvládneme. Ani o mně nebudete vědět,“ začala vybalovat sportovní tašku, takže si ani nevšimla Bohažilova významného pohledu směrem k zamračenému publiku.

„Ficus elastica, že?“ řekla Vranská konverzačním tónem, a pohladila jeden z tuhých listů dvoumetrové rostliny. Pak jej s klapnutím zavřela do plechové krabice s displejem. Tu opatrně postavila na vysokou teleskopickou trojnožku tak, aby list neutrhla. „No vidíte, a jsem připravena.“

Bohažilov se přestal drbat ve vousech.

„Výborně, začneme tedy s experimentem,“ řekl a tvářil se, jako by Vranská neexistovala. Sedl si za vysokou neprůhlednou plentu, která jej oddělovala od rostliny. Pouze jedna větvička byla prostrčena skrz látku zhruba ve výši hlavy. Bohažilov ji vzal do obou rukou a přitiskl ji k obličeji. Pak přicházeli jednotliví posluchači. Buď rostlinu hladili, štípali do listů nebo dokonce pálili připravenou svíčkou. Bohažilov vždy nahlásil, co rostlina cítí.

Ani jednou se nespletl.

**

„Co je to vlastně za přístroj? Je to pro rostliny bezpečné?“ ukázal Bohažilov na zařízení, když skončila přednáška a lidé mizeli ze dveří.

„Normální péemtéčko. Tedy fotonásobič. Snímá to biofotony, které jsou vyzařovány rostlinnou tkání.“

„A jak dopadlo vaše měření?“ zeptal se Bohažilov. Přesunul se k oknu a díval se, jak se poslední posluchači trousí pryč Malostranským náměstím. Tmavomodrá podzimní obloha se začínala zatahovat bílými mraky.

„Po pravdě musím říct, že mě to zklamalo,“ neodtrhla Vranská pohled od obrazovky přenosného počítače, do kterého zasunula paměťovou kartu z krabice. „Žádné anomálie. Normální biofotonická emise.“

„Takže?“

„Takže to buď poznáte nějak jinak, nebo je to celé habaďůra. Ve své vědecké práci budu muset uvést, že se závislost neprokázala.“

„Když něco nemůžete vědecky vysvětlit, ještě to neznamená, že je to habaďůra,“ řekl Bohažilov a přešel k fíkusu. Jeho hlas nezněl podrážděně, spíš pobaveně. „Mohla byste to prosím sundat?“ ukázal na přístroj.

„Tak jak to tedy poznáte?“ přešla Vranská k zařízení.

„Prostě to poznám,“ pokrčil rameny Bohažilov. „Až budete tak stará jako já, spoustu věcí pochopíte.“

Vranská zápolila s krabičkou. Ozvalo se lupnutí a osvobozený list upadl na zem.

„Jejda,“ poznamenala.

Bohažilov se znovu poškrábal na bradě, pomalu zvedl list, ze kterého ukápla první kapka bílé husté šťávy, a dodal: „A možná se pak nebudete řítit životem tak bezohledně.“

**

Kamila Vranská rázovala chodbou a mračila se. Věděla, co ji čeká v kanceláři ředitelky.

„Vaše práce zatím není způsobilá k publikaci. Nejenže vaše pozorování postrádají koncepci, ale navíc ten nic neříkající závěr! Pouze konstatujete, že se žádné vaše teorie neprokázaly. To je ale málo, nemyslíte? Nezapomínejte, že Ústav na tenhle projekt získal z Evropské unie slušnou dotaci. Neohrožujte to nekvalitní prací,“ začala bez pozdravu docentka Kvapilová, ředitelka ústavu.

Kamila Vranská vyčkávala. Nebyl to první rozhovor na tohle téma a ona svoje argumenty opakovala tolikrát, že už na to neměla chuť. Třeba to, že grant pro ústav získala ona a teď se na něm přiživuje minimálně pět dalších projektů.

„Musím vám říct, že vaše dosavadní výsledky v ústavu nejsou nijak oslňující. Na posledním jednání rady bylo rozhodnuto, že pokud na projektu významně nezapracujete, budeme se s vámi muset rozloučit. Rozumíte?“

Kamila zaťala zuby, aby neřekla ředitelce něco, čeho by později litovala. Celý ústav věděl, že Kamila zaclání na místě, které ředitelka už dlouho plánovala pro svého milence; nafoukaného manekýna s italskou krví po otci. Ještě k tomu teď, když tu byl ten velmi dobře rozjetý projekt s grantem za milion euro, brousil si zuby na pozici vedoucího Laboratoře bioluminiscence a biofotoniky kdekdo.

„Rozumím velmi dobře,“ řekla pouze Kamila. Nebylo to poprvé v životě, kdy musela bojovat o svoji pozici. Otočila se a prošla dveřmi. Raději se jich ani nedotkla. Bála se, že by s nimi musela vší silou prásknout. Což by proskleným dveřím ředitelny nemuselo udělat dobře. Do laboratoře vtrhla jako uragán. Tady byla pánem ona. Popadla první věc, co ležela na zkušebním stole a vší silou tím mrštila o zeď. Trochu pozdě si uvědomila, že je to stojan se zkumavkami. Týdenní práce s odebíráním rostlinných tkání pryč.

„Dobrý den,“ ozvalo se za ní. Otočila se. Napůl zakrytý otevřenými dveřmi tam stál Alexandr Bohažilov.

„Co tady, proboha, děláte?“ vyjela na něj Kamila.

„Přinesl jsem vám…,“ nedořekl Bohažilov.

„Co se stalo s našimi vzorky?“ vletěla do místnosti blonďatá asistentka.

„Ále, vyklouzly mi z ruky,“ mávla rukou Kamila. Blondýna se rozhlédla po laboratoři a uviděla vzorky stékat po stěně. Znala svou nadřízenou dobře. Jen se zamračila a zmizela do své kanceláře.

„A co vy, že to chcete?“ zeptala se Kamila Bohažilova.

„Zapomněla jste si tam nějaké dráty,“ vytáhl Bohažilov ze staré aktovky změť černých kabelů.

„To je nabíječka na notebook, proč jste nezavolal?“

„Nerad používám telefon, a už vůbec ne mobilní.“

„Dobře. Ale co ode mne chcete? Něco určitě, jinak byste nabíječku nechal na vrátnici.“

„Jste velice bystrá mladá dáma,“ usmál se Alexandr. „Chci s vámi spolupracovat. Také bych chtěl ukázat, že se v rostlinách skrývá víc, než si lidé myslí.“

„Jenže ten test nic neprokázal. Říkala jsem vám to.“

„Ani nemohl. Na tyhle přednášky pro veřejnost nepoužívám žádné přehnaně citlivé rostliny.“

„Počkejte, mám tomu rozumět tak, že to byl opravdu podfuk?“

„No, víte, já jsem schopen rozpoznat emoce rostlin. Ale není to tak jednoduché a nejde to s kdejakou kytkou. Jenže ty citlivé velmi špatně snášejí jakékoliv změny, přesuny a tak.“

„Takže?“

„Takže sebou beru ten fíkus, který má hroší kůži. Co se děje za plentou vidím v odrazu na skle v oknech,“ vysvětlil Bohažilov a podrbal se ve vousech.

„Já to tušila,“ začala si Kamila dělat poznámky na volný list papíru na stole.

„Počkejte, vy mi nerozumíte!“zvedl Bohažilov ruce jako na obranu, až se mu vyhrnuly oblýskané rukávy koženého saka. „Ono to funguje. Ale jen někdy.“

„Podívejte, Alexi – můžu vám tak říkat?“ ve skutečnosti nežádala o dovolení. „Už jsem slyšela dost. Věci, které někdy fungují a jindy ne, nemohu ve své práci použít. To snad chápete.“

„Ale vždyť se vám to snažím vysvětlit. S některými rostlinami to prostě funguje.“

„A s některými ne. Rozumím. Ale teď mě omluvte, mám hodně práce,“ Kamila si sedla ke stolu a rozevřela notebook.

„Chápu,“ zaváhal Alex Bohažilov s rukou na klice. „Vite co? Zkuste si to sama s něčím hodně starým. Čím starší rostlina, tím jsem měl lepší výsledky. Ale prosím vás, neolámejte ji při tom moc. Přeji příjemný den.“

**

Kamila seděla na otrhané pojízdní židli laboratoře lokty opřené o stůl a hlavu v dlaních. Bylo už dávno po pracovní době a z okna viděla zapadat slunce nad střechami domů. Stromy pomalu ztrácely první rudozlatě zbarvené listy. Před ní ležel otevřený notebook s nedopsanou prací. Nemělo to šťávu.

Něco bouchlo a ozval se hluk hádky. To se ve své laboratoři zase hašteřili ředitelka se svým milencem. Někdy jejich výstupy ostatní opravdu obtěžovaly. Kamila jen doufala, že si tradiční usmiřovací rituál odbudou v soukromí ředitelny a ne v jejich laboratoři, odkud je slyšet úplně všechno. Raději si nasadila sluchátka. Nějak si nechtěla přiznat, jak moc jí něco podobného schází. Biologické hodiny tikaly a ona měla pořád příliš práce.

Vrátila se k rozepsanému textu. Neměla žádný nápad. Zamračila se. Pak si povzdechla a přinutila se vstát. Zatracený dědek, říkala si.

Za chvilku už jí stála na stole dvě stě padesát let stará bonsai. Ústav ji měl na čas zapůjčenou z liberecké botanické zahrady. Prý nejstarší v Evropě.

Položila na stůl dva tlusté atlasy rostlin a na ně postavila PMT přístroj. Do něj uzavřela větvičku stromku a připojila k notebooku kabelem. Přidala pod krabici přístroje ještě rozdrbaná skripta a donesla si lihový kahan. Zapálila jej a opatrně jej přibližovala k listům stromu. Tep se jí zrychlil. Na monitoru se objevily výrazné výchylky v křivce snímaných biofotonů. Natáhla se, aby zapnula nahrávání na kameru notebooku. Loktem zavadila o přístroj. Skripta sklouzla po lesklém obalu atlasu, a než Kamila stačila přístroj zachytit, vše se poroučelo na desku stolu. Kamile se málem zastavilo srdce, když uslyšela křupnutí praskající větvičky.

Orosilo se jí čelo. Když se dívala na plandající větvičku, vzpomněla si na dvě věci. První byla hodnota bonsaje, se kterou ji při obědě ohromil kolega. Kamila nebyla chudá, uměla s penězi hospodařit. V Praze jí říkalo pane přes desítku bytů. Ale komu by se chtělo vyhodit několik set tisíc za pitomý pahýlek na zakrslém stromku. A druhou věcí bylo varování Alexe. Jako by to tušil.

Kamila mrkla na hodinky a vytočila číslo kolegy, který měl strom na starosti a uměl dělat zázraky s poškozenými rostlinami. Směsí slibů a pohrůžek ho dostala do auta a na cestu do ústavu. Honem vzala bonsai a klusala s ní do jeho laboratoře.

„Slečno Vranská, kam ten spěch?“ Otázka zarazila Kamilu v polovině kroku. Šerem chodby se k ní blížil Vladimír Longani. Jeho hnědé oči se upřely na bonsai. „Neměla byste tu běhat po chodbách s tak cennou dřevinou. Navíc myslím, že patří na stůl do ředitelny. Mohlo by to vypadat, jako že ji chcete ukrást.“

Kamila se mu podívala do očí. Aspoň mu tak zabránila dál prohlížet strom. Ještě pořád to nebylo ztracené. Přistoupil blíž. Byl cítit sexem a věděl to. Neuhnula pohledem, přestože z něj měla nepříjemný pocit. Pak o krok ustoupila. Jako by se ve vzduchu kolem něj vznášela hrozba násilí. Vladimír byl uznávaný vědecký pracovník, ale Kamila byla ještě o třídu lepší. A oba to věděli.

„Potřebovala jsem provést jeden menší test a na stole v ředitelně jsem nechala lístek. Nechtěla jsem vás rušit od práce v laboratoři,“ řekla a otočila se k odchodu. V tom se otevřely dveře ředitelčiny laboratoře a na chodbě se rozsvítilo světlo.

Ve dveřích stála ředitelka v natrženém bílém plášti a Kamila by přísahala, že je pod ním nahá. Pokud chtěla ředitelka něco říct, spolkla to, když uviděla Kamilu.

V tom okamžiku ale padl Longaniho pohled znovu na bonsai. V jasném světle zářivek spatřil vlající ulomenou větev a v očích mu blýsklo.

Kamile bylo jasné, že má velký problém.

**

Kamila seděla se sluchátky na uších před notebookem. Na vedlejším monitoru sledovala křivku biofotonické emise a na hlavním si dělala poznámky. Někdo jí zaklepal na rameno. Rozzlobeně otočila hlavu s peprnou poznámkou na jazyku. Její podřízení přeci věděli dobře, jak nemá ráda takové vyrušení.

Stál tam Alex Bohažilov. Kamila spolkla větu, zvedla se a přijala podávanou ruku na uvítanou.

„Chtěla jste mě vidět?“

„Spíš jsem vám chtěla něco ukázat,“ sklonila se k obrazovce a otevřela nový soubor. „Mimochodem, je velmi těžké vás sehnat. Víte to? Copak nepoužíváte ani Skype nebo aspoň e‑maily?“

Alex zavrtěl šedivou hlavou: „Na můj vkus příliš moderní. Dřív to přeci fungovalo i bez těchhle vymožeností.“

„Ale s nimi je to o moc jednodušší,“ řekla Kamila a zaťukala prstem na monitor v místě prudkého vzestupu křivky.

„Myslíte?“ zeptal se Alex a naklonil se nad monitor. „A na co se to díváme?“

„Biofotonická emise dvousetletého stromu. Tyhle výkyvy přesně odpovídají vnějším podnětům. Měl jste pravdu.“

„A tyhle chlupaté linky mezi?“

„Jen biofotonický šum. Vydává ho každá živá tkáň. Náš tým sestavil vyhodnocovací software, který pracuje na rozkódování informace.“

„No, to je skvělé. Ale nevypadáte příliš spokojeně.“

„Na to, že existují biofotony, přišel profesor Gurwitsch už v roce 1923. Já jsem chtěla prokázat, že jejich emise je víc, než jen pasivní záření nebo podmíněný reflex. Jenže na dokončení práce mám už jen dva měsíce. Pak jsem na dlažbě.“

„Tomu nerozumím, vždyť jste udělala obrovský kus práce, ne?“ Alex si Kamilu pozorně prohlédl. „Něco jste provedla?“

„Je to složitější,“ povzdechla si Kamila. Nechtělo se jí Alexovi nic vysvětlovat. Raději změnila téma. „Chystám se do Švédska. Za nejstarším stromem na planetě. Chtěl byste se připojit? Týdenní výlet. Nastavím tam měřící zařízení a za týden jej vyzvednu. Berte to jako revanš za vaši pomoc. Náklady půjdou z grantu na projekt.“

„To je velmi lákavá nabídka. Kdy potřebujete znát odpověď?“

„Ihned. Odlet je už v sobotu.“

„Vy tedy neztrácíte čas,“ Alex vytáhl zápisníček a prstem jel po kalendáři. „Hm, to je škoda. Jenže to bohužel nepůjde. Mám čtyři přednášky, jednu dokonce na akademii věd. Ale i tak děkuji za nabídku,“ na Alexovi bylo vidět, že jej to doopravdy mrzí.

**

Kamila se řítila šedivým ránem. Štěrk létal na všechny strany a mlha prostrkovala své prsty mezi kmeny smrků až na cestu. Ze srubu ve středisku Fulufjällsbyn vyrazila už před hodinou. Nechtěla se vracet pozdě v noci a bloudit po tmě v kleči. PMT zařízení před týdnem umístila za asistence místního správce parku. Měl s ní jet i dnes, ale prudká vichřice a následné polomy na jižní straně Fulufjäletského národního parku znamenaly, že si musí poradit sama.

Cesta byla plná výmolů, které tvořily pravidelné vlny. Kamila zjistila, že pokud jede přes šedesátku, tlumiče stačí vyrovnávat a skoro vůbec to nedrncá. Navíc si dobře pamatovala, že cesta je tu několik kilometrů rovná jako pravítko.

Spíš než jednoduché vyzvednutí plechové krabičky ji trápilo, co bude potom. Provede vyhodnocení, napíše zprávu. A co pak? Novou práci ještě nesháněla. Ředitelka slíbila, že pokud odejde dobrovolně, dá jí doporučení na nová místa. A pokud ne… V Kamile znovu vzkypěla krev, když si na to vzpomněla. Nebyla zvyklá, nechat se vydírat. Horečně přemýšlela, jak celou situaci zvrátit ve svůj prospěch.

Těžko říct, jestli by si toho velkého zvířete všimla včas, pokud by nebyla zabraná do vlastních myšlenek. Ve světle reflektorů uviděla hnědošedou horu obrostlou srstí skrz mlhu v posledním okamžiku. Dupla na brzdu a strhla řízení. Bokem její starý jeep po výmolech nejel daleko. Kola, smykem trhající štěrkovou cestu, se zarazila o výmol a auto se převrátilo přes střechu. Poslední věc, kterou si pamatovala, byly obrovské parohy a velké černé oči zvířete. Nějakým zázrakem jej auto minulo a po čtyřech kotrmelcích vrazilo střechou do stromu ve strži pod cestou. Motor zhasl a všude se rozhostilo ticho.

Kamila byla v bezvědomí a tak nemohla vidět šarlatovou stružku, stékající po jejím rozbitém čele. Neviděla ani terénní Subaru s vyplašenými turisty, které zastavilo o hodinu později nad místem nehody. Ani vrtulník, který ji dopravil do nemocnice v Särně. A už vůbec neměla ani ponětí, že strávila osm hodin na sále, kde se bojovalo o její život.

**

Když se probudila do jasného zimního rána, stál vedle postele usměvavý mladý doktor a říkal něco velmi cizím jazykem sestřičce. Ukazoval na přístroje, na které byla Kamila napojená. Nebyla polekaná. Měla pocit, že ho důvěrně zná, přestože si nepamatovala, že by ho kdy potkala.

Když doktor zjistil, že má Kamila otevřené oči, přešel do angličtiny: „Vítejte zpátky.“

Snažila se něco říct, ale měla hrozně sucho v puse.

„Nebojte, síla se vám brzy vrátí. Víte, že jste tu měla spoustu přátel a známých? Trmáceli se sem za vámi až z Čech. Sestřička vám skočí pro poštu. Za pár dní už budete schopná si ji přečíst sama.“

„Jak dlouho…?“ podařilo se Kamile zachraptět.

„Už jsme vážně ztráceli naději. Ale máte tuhý kořínek. Skoro tři měsíce.“

**

Když se Kamila probudila znovu, našla na stolku velkou hromadu všelijakých dopisů. Zběžně je prolistovala. Bylo tam ledacos. Od obrázkového přání Kamiliny neteře, až po reklamní letáky. Kamila byla slabá a hned se unavila. Část hromady jí sklouzla na zem. Sestřička jí pomohla vrátit všechno na stolek a dala jí napít. Ani jedna z nich si nevšimla dopisu v obálce z recyklovaného papíru, který skončil zapadlý pod nočním stolkem.

 

I přes varování usměvavého lékaře usilovně cvičila atrofované svalstvo a během tří týdnů byla připravena vyrazit. Ale ne do Prahy, jak ji všichni přesvědčovali. Potřebovala nejdřív vyzvednout to nešťastné PMT zařízení, které tam místo plánovaného týdne leželo celou zimu. Nedělala si přehnané naděje o stavu zařízení, které přes tři měsíce leželo pod dvoumetrovou závějí. Ale věřila, že paměťový flashdisk by mohl být použitelný. Úmyslně nekontaktovala nikoho z Ústavu, dokud nebude mít aspoň něco v ruce. Bylo to o to jednodušší, že její notebook při nehodě vycestoval oknem až do tůně v potoce. Teď ho používala jako podložku pro psaní.

Téměř čtyři měsíce po její nešťastné výpravě ji vezl správce parku Gjerdalen znovu na místo, kde rostl nejstarší strom světa. Celou cestu se snažil udržet konverzaci, ale Kamile moc do řeči nebylo. Když projížděli místem nehody, Kamila zavřela oči a zaťala pěsti. Takže Gjerdalen ani nenavrhoval krátkou zastávku, jak původně plánoval.

Smrk se krčil na suťovém poli a jeho pouhých šest metrů vysoký kmen se kýval v mírném vánku na pozdrav. Bylo těžko uvěřitelné, že už je starý přes devět tisíc let.

Prohrabali tající sníh v širém okolí, použili dokonce i detektor kovů. Ale zařízení nenašli. Ani kousíček plechu. Nic. Gjerdalen musel Kamilu téměř násilím odvést k autu. Byla stále ještě hodně slabá a přehrabování mokrého sněhu holýma rukama nebylo nic příjemného.

Cestou zpátky nepromluvila ani slovo, přestože Gjerndalen dělal, co mohl. Jediným výsledkem bylo, že se Kamile začaly po tvářích koulet slzy. V duchu probírala možnosti a nějak neviděla žádné východisko. Projekt oficiálně končil ke konci roku a ona celou tu dobu proležela v nemocnici. Na jejím stole si už asi blýskal měděnou cedulku se jménem někdo jiný. Nejspíš Longani. A ta nejhodnotnější část měření vyletěla komínem kvůli nějakému nenechavci. Gjerdalen ji dal balíček papírových kapesníčků a raději zmlkl.

**

Z cesty do Prahy si Kamila nepamatovala téměř nic. Do svého bytu na Karlově náměstí se dostala jako ve snu. Úplně zapomněla, že má na letišti auto. Ale nebyla si jistá, jestli už je připravená zase řídit.

Ráno se do kanceláře a laboratoře v Lysolajích dopravila taxíkem. Před budovou se zarazila. Na malou chvíli dokonce uvažovala, jestli jít vůbec dovnitř. Nejspíš se pohádá s ředitelkou a do kartonové krabice si posbírá svých pět švestek. Pak si ale v duchu vynadala. Neměla ve zvyku vyhýbat se nepříjemným věcem. Vrazila dovnitř, aby to měla co nejdřív za sebou. Kolem vrátného prolétla a sotva pozdravila. Něco za ní volal. Ještě přidala do kroku a do laboratoře téměř vběhla. Když otevřela dveře, zarazila se, znovu je přivřela a ověřila si, že je to její laboratoř. Nejistě dveře znovu otevřela.

Z laboratoře se ozval hromový řehot. Mezi pracovními stoly se tísnilo přes dvacet lidí, všichni v bílých pláštích, ale vyzdobení jako na silvestra. Barevné papírové čepice, konfety a dokonce jeden lampión. Chyběl už jen velký ozdobený transparent v americkém stylu „Vítej doma.“

Mezi rozesmátými lidmi se prodrala známá postava: „Pokud jste chtěla nenápadné přivítání, asi jste neměla včera posílat tu sms zprávu vaší asistentce,“ usmíval se na ni Alexandr Bohažilov.

To už ale bouchla zátka šampaňského a začalo velké potřásání rukama. Kamila se pohybovala jako ve snu. Pořád se nemohla vyrovnat s tím, že ti lidé jsou tam jen kvůli ní.

Po půl hodině se všichni začali trousit pryč. Kamila si musela sednout k pracovnímu stolu, aby zakryla, jak se třese. Částečně vyčerpáním z únavy, ale také ze šoku z překvapivého uvítání.

Alex zůstal jako jeden z posledních a napůl si sedl na desku stolu vedle Kamily: “Odpočiňte si. To nejhorší vás teprve čeká.“ Kamila se na něj tázavě podívala. „Po pár měsících práce pod panem Longanim všichni pochopili, jaká jste byla skvělá vedoucí. Jenže nevím, jestli to bude stačit, abyste se dostala zpátky.“

„A co vy tu vlastně děláte?“ zeptala se Kamila.

„Jsem tady na částečný úvazek jako externí konzultant v rámci vašeho projektu.“

„Co vás to napadlo, Alexi? Já myslela, že projekt je dávno uzavřený. Termín prezentace byl přeci před koncem roku.“

„Požádali jsme o odklad vzhledem k vašemu stavu. A taky proto, že bylo potřeba vyhodnotit další měření.“

„Není co vyhodnocovat,“ povzdechla si Kamila. „Zařízení v Norsku někdo ukradl. Nemám nic.“

Alex se zatvářil překvapeně: „Copak jste nečetla můj dopis?“

„Jaký dopis?“ nechápala Kamila. Alex vstal a naznačil jí, aby ho následovala. Přešli do vedlejší místnosti. Kamila pohlédla dovnitř a musela se opřít o rám dveří.

Na stole leželo její měřící zařízení, připojené na počítač.

**

Kamila seděla za stolem a znovu se probírala poslední Alexovou zprávou. Alex vyzvedl zařízení těsně před prvním sněhem, když za ní přijel na návštěvu do nemocnice v Särne. Měli tak skoro dva měsíce záznamů. Srovnáním dat z PMT zařízení s návštěvní knížkou, kam se zapisovali turisté, kteří navštívili strom, jim dalo jasný obrázek o možných závislostech. Projekt úspěšně pokračoval. Radost jí nemohlo zkazit ani to, že její kancelář zatím okupoval Longani.

Odložila zprávu a přešla do vedlejší místnosti, kde programátor týmu pracoval na rozkódování biofotonických signálů. Vlasy do půli zad měl svázané do ohonu a tričko s nápisem „Před upotřebením protřepat“.

„Jak jsme daleko s tou interpretací?“

„Fuj, to jsem se lekl. Kamilo, to mi nedělejte.“ Otočil se vlasatec od monitoru.

„Ale Vlasto, pokud tu v pracovní době nesurfujete po Internetu, nemáte se čeho bát,“ usmála se na něj Kamila.

„Já totiž, no…“ odmlčel se Vlasta Mádler. Věděl, že když se Kamila usmívá, on se rozhodně bavit nebude.

„Nechme toho,“ mávla Kamila rukou, protože tentokrát neměla chuť na manažerské hrátky. „Prostě se věnujte, čemu máte a teď mi řekněte, jak to jde,“ řekla a sedla si vedle něj na druhou židli.

„Takže, nejdřív jsme provedli základní srovnávací testy. Ty slouží k nalezení případných shod.“

„No a?“

„Trefa hned na poprvé. Podívejte,“ otočil se Vlasta k počítači a otevřel několik grafů. „Tady, jak je to červeně vyznačeno, máme shody. Opakují se v nepravidelných intervalech, které se shodují se záznamy v deníku.“

„Takže stromy reagují na přítomnost lidí pokaždé stejně?“

„To ne,“ zavrtěl hlavou Vlasta. „Je to vlastně jediný zaznamenaný případ.“

„No, tak mě nenapínejte.“

„Strom reagoval pokaždé stejně na přítomnost pana,“ Vlasta nahlédl do deníku, „pana Gjerndalena.“

„Správce parku,“ zamumlala spíš pro sebe Kamila. „To je úžasné. Ten strom toho člověka už dobře zná.“

„Bohužel, žádné další podobné závislosti se zatím nepodařilo prokázat. Nikdo jiný tam nebyl opakovaně. Musíme provést další měření na jiných starých stromech u nás v areálu.“

„Dobře, a co dál?“

„Poslal jsem ty sekvence kolegovi z lingvistiky, aby je zkusil prohnat jejich programem, který vytvořili na rozluštění protoelamského písma odněkud z Íránu.“

„Čehože? A to byste to nezvládl sám?“

„Ve vší úctě, Kamilo,“ usmál se jen Vlasta, „tohle jsou úlohy na léta práce. A náš případ je ten nejsložitější – neznámý jazyk, neznámé písmo.“

„Dobře, dobře, ještě něco?“

„Jo, taková zajímavá věc,“ kliknul Vlasta na graf a začal zvětšovat část, která zachycovala šum mezi vzruchy.

„Co je to?“

„Tady a tady, vidíte?“ ťuknul prstem na monitor. „Když signál dostatečně zesílíme, je patrné opakování celých sekvencí v oblastech šumu. Ale odlišné od křivek vzruchů,“ podle tónu hlasu byl na ten objev náležitě hrdý.

„A co to znamená?“

„Co já vím? Právě probíhá analýza podobností, do které jsem zahrnul i šum. Ale bude hotová až zítra ráno. Těch dat už je tam docela dost.“

„Výborně, tak pokračujte,“ otočila se k odchodu.

Vlasta chvíli váhal a pak vyhrkl: „Kamilo, prosím vás, kdo povede naše oddělení? Když jste tu nebyla, dostal to dočasně pan Longani.“

Kamila vyčkávala. Vlasta pokračoval ztlumeným hlasem: „Myslím, že to nedělalo dobrotu. Marta s Janou si mi stěžovaly. Nechtěly mi ale říct, co se přesně stalo. A do všeho se plete, i když tomu nerozumí. Tenhle program tady,“ ukázal na počítač, „je tu vlastně načerno, bez jeho vědomí. Nevím, o co tu jde, ale několikrát jsme si stěžovali ředitelce. A vy víte dobře, že sneseme hodně,“ usmál se na Kamilu, která pozorně poslouchala. „Jenže ředitelka nás vyhodila a s Janou se div nepoprala.“

„Promluvím s ní,“ kývla hlavou Kamila. „Hned dnes odpoledne.“

**

Kamila čekala na příležitost promluvit s ředitelkou o samotě až do večera. Pořád se kolem ní motal Longani. V laboratoři i v ředitelně. A přitom by podle Kamily měl být se svým týmem a pracovat na projektu. Zlobilo jí to čím dál víc. Dokonce je ze zoufalství hledala i ve své staré kanceláři. Byla by to ten den asi vzdala, kdyby tam na stole nenašla zvláštní desky se svým projektem.

Když vešla v osm večer do ředitelny, měla toho na srdci poměrně dost. Ředitelka měla zarudlé oči a za kruhy pod nimi by se nemusel stydět žádný dělník noční směny. Když viděla Kamilu přicházet, položila právě rozečtenou zprávu na stůl.

„Co chcete?“ zeptala se ředitelka bez pozdravu.

„Oficiálně jsem nikdy nebyla odvolána, chci zpátky svůj tým a kancelář.“

„Byla jste v kómatu. Musela jsem vás někým nahradit.“

„V pořádku. Ale teď jsem zpátky a projekt je na velmi dobré cestě.“

„Promyslím to,“ řekla ředitelka.

Jenže Kamila zamávala v ruce deskami, které našla ve své kanceláři. Desky nesly jméno projektu. Jenže jméno autora nebylo Kamila Vranská. Kamila hodila desky ředitelce na stůl. Ta si prohlédla obsah. Kromě všech výsledků, které postupně odevzdávali, byla v deskách i poslední zpráva, kterou Kamila psala na podzim. Ani ta ale neměla její jméno. Na všech dokumentech bylo napsáno Vladimír Longani.

„Kde jste to vzala? To nemyslíte vážně, šmejdit v cizích věcech,“ vyhrkla ředitelka, ale i ona vypadala trochu překvapeně.

„Ne, to vy to nemyslíte vážně!“ vybuchla Kamila. „To jste mě s panem Longanim hezky rychle odepsali. A za co? Že jsem při práci pro Ústav málem přišla o život?“

„Za to si můžete sama, všichni tady vědí, že jezdíte jako blázen,“ dostala se do varu i ředitelka.

„Tohle je ale krádež!“ zapíchla Kamila prst do desek, které si ředitelka přitiskla na prsa.

„Co do mě strkáte! Zapomínáte, kdo já jsem?“

„Ne, to nezapomínám,“ ztratila už Kamila kontrolu. „Jste podvodnice, která leze do postele kdejakému přivandrovalci. A navíc si ho kupuje za ukradené projekty svých vlastních lidí.“

Kamila netušila, že je ředitelka tak rychlá. Vůbec nestačila zareagovat, když ji ředitelka udeřila do tváře. Prudká bolest vehnala Kamile slzy do očí, a když si sáhla na zasažené místo, na prstech měla krev.

„Tak to jste přehnala! Tohle si líbit nenechám,“ křičela Kamila.

„To se uvidí!“ nic si s ní v síle hlasu nezadala ředitelka. „Máte padáka. A teď vypadněte z mojí kanceláře!“

„Nikam nejdu, dokud mi nevysvětlíte, jak se dostalo jméno toho břídila na moji zprávu.“

„Vaše drzost nezná mezí. Okamžitě vypadněte, nebo za sebe neručím.“

Kamila se vzdorovitě postavila doprostřed kanceláře s rukama založenýma na prsou: „Nikam nejdu.“

„Koukejte vypadnout!“ ředitelka už se vůbec neovládala. Popadla těžítko v podobě kamenné žáby a hodila ho po Kamile. Jen těsně ji minulo a trefilo se přímo do skleněné výplně dveří. Tvrzené sklo zanaříkalo a po povrchu se rozběhl pavouk prasklin. Kamila těžítko zdvihla. Potěžkala ho v ruce a přemýšlela, jaké by to asi bylo, hodit ho docentce Kvapilové zpátky na hlavu. Nakonec opustila bojiště.

Do laboratoře skoro doběhla a poprvé po mnoha letech měla pláč na krajíčku. Bolela ji tvář a měla na sebe vztek. Neměla se nechat takhle vyprovokovat. Nic tím nezískala.

**

Ráno ji probudilo zvonění u dveří. Byla dezorientovaná. V noci přišla pozdě. Potřebovala se provětrat, a tak šla pěšky od autobusu z Florence až domů. Usnula až k ránu.

Než se dostala ke dveřím, už na ně někdo místo zvonění bušil. Nechala zasunutý řetěz a vyhlédla škvírou. Stáli tam dva muži ve sportovních bundách. Jeden vypadal trochu jako Mistr Bean a druhý v černých brýlích zase připomínal Nea z Matrixu.

„Slečna Vranská?“ zeptal se Mr. Bean, a když kývla, vylovil z kapsy policejní odznak. „Mohla byste jít prosím s námi?“

„Proč? Co se děje?“

„Ve vašem Ústavu v Lysolajích byl spáchán trestný čin,“ pokračoval Mr.Bean. „Potřebujeme vaši výpověď.“

„Jaký trestný čin? A musí to být hned?“

„Na služebně se to dozvíte. Věřte, že je to nutné.“

**

Kamila seděla zády opřená o studenou zeď. Oči měla zavřené. Celé dopoledne jí připadalo jako zlý sen. Na policejní služebnu dorazili ještě bez problémů. Jenže pak se ukázalo, že jí pánové od policie neřekli úplnou pravdu.

Zapomněli jí sdělit, že se jednalo o vraždu, a že je hlavní podezřelou.

Ráno prý uklízečka našla ředitelku docentku Kvapilovou mrtvou ve své kanceláři. Ukázalo se, že Ústav ještě nebyl prázdný a tři svědci potvrdili, že zaslechli hádku mezi ředitelkou a Kamilou. Ano, dokonce slyšeli padat těžké předměty. To, že se ze začátku styděla přiznat, k čemu v ředitelně došlo, jí také nepomohlo.

Nakonec našli ředitelce za nehty Kamilinu krev. Navíc na těžítku, kterým vrah ředitelku uhodil, byly Kamiliny otisky. Sice téměř setřené, ale byly. To rozhodlo. Hned po obědě jí sdělili obvinění a zavřeli do cely předběžného zadržení. Její právník, kterého hned potom zavolala, potvrdil její obavy. Nevypadalo to dobře.

**

Kamila seděla za otlučeným stolkem. Pročítala Vlastovu poslední zprávu a dělala si poznámky. Byla vděčná, že ji tu nechali pracovat. Teď ve vazbě měla takový klid, jaký v ústavu nikdy nezažila. Přesný termín soudního líčení ještě nebyl známý. Právník jí radil, aby se přiznala. Prý by to byla polehčující okolnost. Mělo to jednu vadu. Kamila to odmítla z jednoho prostého důvodu – ona to neudělala.

Práce jí pomáhala zapomenout na to, že bez nějakého zásadního zvratu ve vyšetřování bude verdikt jednoznačný. Místo tužky jí dovolili používat starý diktafon na záznam poznámek.

Už po několikáté se vrátila k pasáži ve zprávě: „Dlouhé opakované sekvence se vyskytují pouze v čase „šumu“. Počítačová analýza ukazuje zajímavý vzor. Po každém intenzivním vzruchu následuje šum. V něm se objeví jedna nová sekvence a pak se opakují stejné sekvence, jako v minulých „šumech“. Vysvětlení ale pro tento jev nemáme.“

Kamila si první větu nahrála na záznamník. Přetočila ho zpátky a znovu si ji přehrála. Byla ten typ, co lépe vnímá mluvené než psané slovo. Opakovala to několikrát. Její věta. Pak brebentění pozpátku a znovu její věta. Brebentění. Věta.

Pak jí to došlo.

Vyhrabala staré grafy. Rozhazovala volné listy papíru po místnosti. Konečně našla, co hledala. Vzala jeden z grafů a položila jej lícem dolů na zaprášené sklo zamřížovaného okna. Vedle podržela graf s posledním intenzivním vzruchem. Nebyla si stoprocentně jistá, ale vypadalo to hodně podobně. Křivka začátku šumu byla stejná, jako křivka vzruchu. Jen byla zrcadlově převrácená a šla od konce k začátku.

Kamila začala přecházet po cele a domýšlela souvislosti.

Pak si sedla a sepsala zprávu pro Vlastu s instrukcemi, jak upravit analytický program.

**

„… přesně, jak jste předpokládala,“ zaslechla Kamila jen konec Vlastovi věty. Byl u ní na návštěvě a právě popisoval výsledky posledních měření. Její proces začínal už za týden, a tak se jen těžko soustředila. „Začali jsme měření i u dalších objektů,“ pokračoval Vlasta a mrkl na ni. Pozorně si ho prohlédla. Viděla na něm víc, než jen dřívější respekt podřízeného.

„Dobře,“ studovala křivky na papíře. „Nějaký pokrok u těch vašich známých na lingvistice?“

„Zrovna včera jsem u nich byl. Máme jistou teorii. Pokud to vyjde, bude to klidně na nobelovku.“

„Ale jděte, Vlasto,“ usmála se smutně Kamila. „Už jste někdy viděl, aby dali nobelovku člověku odsouzenému za vraždu?“

„Ale vždyť vás ještě neodsoudili.“

„To ne, ale můj právník do mě hučí, ať se radši přiznám. Že to bude polehčující okolnost. Důkazů proti mně je až dost.“

„Ale vy jste to přeci neudělala, ne?“

„Samozřejmě, že ne! Ale to tady nebude nikoho zajímat. Nevíte, kde byl v té době Longani?“

„Taky nás to v ústavu napadlo. Jenže má dokonalé alibi. Soukromá večeře ve dvou s jistou slečnou Farskou.“

„Cože, s dcerou největšího sponzora ústavu? Ten tedy nemarní čas.“

„To máte pravdu. Jo, nemáte náhodou kontakt na Alexe? Na pevné lince ho nemůžeme sehnat.“

„Tak to je problém, on nepoužívá ani e-mail ani SMSky. Ale počkejte. Byl tu minulý týden a nechal mi kontakt pro případ, že bych ho nutně potřebovala,“ hrabala se Kamila ve svých papírech. „Tady je. Hm, to je divné. Je to číslo nějaké mobilu. Ten by Alex těžko nosil u sebe. No, rozhodně to můžete zkusit.“

**

„Ticho v soudní síni,“ zahromoval soudce. V zadní části bylo mnoho studentů, kteří navštěvovali Ústav. A také novinářů. Kamila neměla představu, kolik lidí běžně na soud chodívá. Ale zdálo se jí, že to není obvyklé množství. Byla bledá a ruce se jí třásly, musela je mít složené na klíně.

„Rozhodla jsem se,“ naklonila se ke svému právníkovi. „Přiznám se. Aspoň to budu mít z krku.“

„Dobře, konečně rozumné slovo. Jen musíme ještě počkat. Já neprozřetelně slíbil vašemu příteli, že ho pozvu jako svědka obhajoby. A on se z toho zřejmě chystá udělat divadlo,“ řekl právník a zamračeně se rozhlédl kolem. Lidé stále proudili do soudní síně.

**

„Pane soudce, k tomu abych přednesl důkaz o nevině Kamily Vranské, musím vám nejdříve vysvětlit podstatu projektu, na kterém se svými kolegy poslední rok intenzivně pracovala,“ Alex Bohažilov byl téměř k nepoznání. Sváteční oblek a sestřižené vousy z něj dělali statného padesátníka. Málokdo v sále by mu hádal jeho pětašedesát. „Pokusím se to udělat stručně, abychom přítomné nenudili dlouho.“

V sále to zašumělo, novináři si začali psát poznámky.

„Projekt ‘Paměť stromů‘, jak jsme jej pracovně nazvali, má dvě části. První je snímaní biofotonických vzruchů rostlin. V této části tým profesorky Vranské dospěl k velmi zajímavým výsledkům. Nejen, že vyšší dřeviny reagují na své okolí. Ony na něj reagují podle určitého vzoru. A co je stejně důležité, v době klidu si tyto reakce přehrávají zpátky. Takže pokud bychom měli dostatek trpělivosti a strom na správném místě, teoreticky bychom si mohli přehrát vzruchy z druhé světové války, z křižáckých výprav nebo dokonce z počátku našeho letopočtu.“

V sále to zabouřilo a soudci to trvalou dobrou minutu, než mohlo líčení pokračovat.

„Námitka, pane soudce,“ ozval se žalobce. „Jedná se o nějaké neověřené pokusy. Které jsou pro toto řízení irelevantní.“

„Pane Bohažilove?“ obrátil se soudce na Alexe. Ten se podrbal ve vousech.

„Pane soudce, rozhodně se nejedná o neověřené pokusy. Vše jsme schopni doložit záznamy z měření. A věřím, že se mi hned vzápětí podaří prokázat, že to je pro slečnu Vranskou důležité.“

„Dobrá, námitka se zamítá. Pokračujte.“

„Druhou částí projektu je rozkódování vzruchů, které stromy vysílají. Zde musím přiznat, že jsme na samém začátku. Nevíme, jestli se za vzruchy skrývá nějaká forma inteligence nebo zda jde o přirozený reflex. Pravdou ovšem je, že jsme učinili s pomocí kolegů v Ústavu jazykových věd zásadní zjištění. V každém zaznamenaném vzruchu je sekvence, označující osobu, která vzruch způsobila. Toto označení pak strom používá vždy, když s danou osobou přijde do styku.“

Tentokrát to trvalo nejméně pět minut, než se obecenstvo utišilo.

„Námitka…,“ vyskočil znovu žalobce, ale soudce ho odbyl mávnutím ruky.

„Pane Bohažilove,“ zamračil se soudce na Alexe. „To, co nám tu povídáte, je velmi zajímavé. Nicméně se domnívám, že jste si zmýlil místo. Tohle máte přednášet na akademii věd a ne v soudním sále. Pokud nám ihned nevysvětlíte, jak by vaše teorie mohly souviset s naším případem, přijmu námitku žaloby.“

Kamile se honilo v hlavě tolik myšlenek, že se vůbec nedokázala soustředit. Všechno jako by slyšela z vedlejší místnosti.

„Rozumím, pane soudce. Už se k tomu dostávám,“ Alex se odmlčel, aby si srovnal myšlenky a zarazil se, když se chtěl znovu podrbat ve vousech. „Jak většina zaměstnanců ví, z liberecké botanické zahrady byla zapůjčena Ústavu velmi vzácná bonsai. Po většinu času stála v pracovně paní ředitelky. Byla tam i v době…,“ zadrhl se Alex, „i v době spáchaného činu. Slečna Vranská má u tohoto stromu poměrně silný záznam. Nyní vám chci ukázat průběh záznamu z PMT přístroje. Záznam byl pořízen v průběhu posledních čtrnácti dnů v době, kdy strom nepodléhal žádným podnětům z okolí.“

Zatímco Alex hovořil, pracovník soudu přinesl datový projektor a notebook. Kamila na chvíli dokázala udržet pozornost. Alex zapnul počítač a potom i spustil potřebný program! On, zapřisáhlý nepřítel moderních technologií. Poprvé ji napadlo, jestli si kvůli její situaci pořídil i ten mobil.

V soudní síni ztlumili světlo. Na obrazovce pomalu běžela zubatá černá křivka grafu na bílém pozadí. Pohybovala se obráceně, než by bylo obvyklé – zprava do leva.

Po několika vteřinách Alex křivku zastavil: „Tady. Tato žlutě označená sekvence biofotonické emise je výraz pro Kamilu Vranskou. Kolegové ji pracovně nazvali ‘Kazisvět’. Dvacátého dubna, tedy v den, který nás zajímá, vstoupila do místnosti poprvé v devět dvacet tři.“ Křivka se znovu rozběhla. „Zde máme výraz pro paní ředitelku, docentku Kvapilovou,“ vytáhl Alex laserové ukazovátko a chvíli s ním zápasil. Umístil červenou tečku pod zeleně označenou část křivky. Bod ukazovátka se třásl a létal po promítací ploše jako splašený. Alex jej raději hned vypnul a křivka se znovu dala do pohybu. „Nyní máme záznam puštěný zrychleně. Podle modré barvy vidíte, že Kamila Vranská vstoupila do ředitelny ještě dvakrát. Naposledy v devatenáct padesát čtyři. Někdy v té době došlo údajně k onomu trestnému činu. Nejsme schopni určit, kdy odešla slečna Vranská. Zato jsme schopni určit, že paní ředitelka potom ještě opustila kancelář.“ V sále znovu zašumělo, ale spravilo to jediné klepnutí kladívkem. „Jak to víme? Protože docentka Kvapilová znovu vešla do své pracovny ještě zde,“ znovu byl Alex nucen poprat se s laserovým ukazovátkem, „ve dvacet hodin a padesát jedna minut. V té době byla slečna Vranská podle výpovědi svědků viděna na zastávce MHD. Což je u ní mimochodem veliká vzácnost,“ neodpustil si rýpnout a usmál se na Kamilu.

V sále vypukl doslova chaos. Soudce rezignoval a nechal věcem chvíli volný průběh. Když opadly první vášně, zjednal si klid.

„Pane Bohažilove, to, co nám tu tvrdíte, jsou závažná fakta. Proč jste je nepředložili vyšetřovatelům k posouzení dřív?“ obrátil se soudce na Alexe.

„Omlouvám se, pane soudce. Ale použitá metoda se nedá nijak urychlit. Pokud chcete týden staré informace, musíte měření provádět celý týden. Naše měření skončilo dnes nad ránem.“

„Velmi zajímavé. Znamená to, že máte záznam o skutečném vrahovi?“

„Pane soudce, nechtěl jsem to tu původně probírat. Ale pokud na tom trváte…“

„Trvám.“

Alex se vrátil k notebooku a chvíli na něm pracoval. Křivka se vrátila o něco zpět.

„Zde máme sekvenci křivky v červené barvě, o které se domníváme, že patří možnému pachateli. Má také velmi silný záznam u sledovaného stromu a je poslední, kdo vstoupil do pracovny před…,“ Alex znovu zadrhl, „onou událostí. Jak jsem říkal, kromě výrazů patřících osobám jsme nedokázali nic dalšího rozklíčovat. Nicméně tato část záznamu je natolik netypická, aby mohla znamenat přesný čas, kdy došlo k činu.“ Alex naposledy vytáhl ukazovátku a celkem zbytečně červeným bodem obkroužil křivku rozkmitanou až mimo rozsah obrazovky.

Soudce začal bušit kladívkem ještě dříve, než stačil propuknout halas. Pak se do ticha zeptal: „A kdo je podle vás skrytý pod tou červenou značkou?“

Alex se chvíli díval do země, ale pak zvedl hlavu a řekl: „Srovnáním našich měření s informacemi o pohybu osob, které měli pravidelný kontakt s bonsaí, se nabízí pouze jediné jméno.“

„A kdo je to?“

„Vladimír Longani.“

**

Kamila seděla na lavičce v parku před ZOO. Vedle ní Alex a z druhé strany Vlasta. Nemluvili, jen si užívali slunečních paprsků, které s blížícím se létem začínaly nabírat na síle.

Pak se ozval Vlasta: „Slyšeli jste to taky? Prý se znovu otevřelo vyšetřování spousty starých případů trestných činů.“

„A právě proto skončily stovky nevinných kytek na smetištích a desítky otrávených stromů usychá,“ zamračil se na něj Alex.

„Těch rostlin a stromů je mi líto,“ vložila se do toho Kamila, aby se nezačali ti dva zase dohadovat, jako poslední dobou už několikrát. „Ale na druhou stranu zase vznikla spousta sdružení na ochranu práv rostlin. Slyšela jsem, že v Norsku dokonce zakázali kácet vzrostlé stromy. Prý dokud se neprokáže, že nemají vlastní inteligenci.“

„Máte pravdu, Kamilo,“ pokýval hlavou Alex. „Ta vaše práce působí hodně rozruchu.“ Pak se usmál a dodal: „Skoro bych řekl, že lidé teď přistupují k takovému malému experimentu…“

 

Petr Plaček


 

Několik slov o:

 

Autor dnešní povídky žije s rodinou v Liberci, kde pracuje jako realitní makléř ve své vlastní společnosti. Když čas dovolí je snowboardový nadšenec a začátečník v shotokan karate, jinak se spokojí s běháním a četbou sci-fi.

S psaním začal v roce 2006, kdy se také účastnil několika workshopů. Zatím získal několik ocenění v literární soutěži CKČ a O stříbřitělesklý halmochron. Díky tomu byly jeho povídky vydávány průběžně ve sbornících Mlok a Kočas. Dále mu vyšlo několik povídek v českých sci-fi časopisech (Ikarie, Pevnost, XB-1) a e-booku Lemurie. Mezi jeho oblíbené autory patří John Wyndham a Robert A. Henlein.

 

http://www.lemurie.eu

 

Foto: http://imgkid.com/juniper-bonsai-trees.shtml