Pejsek Tim

Dnes byl ten velký večer, na který se Adélka již dlouho netrpělivě těšila. Celá rodina byla už po slavnostní večeři, maminka právě sklízela nádobí ze stolu, když tu najednou z vedlejšího pokoje zazněly zvonky. Adélka nedočkavě seskočila ze židle a s maminkou a tatínkem otevřeli dveře do pokoje k vánočnímu stromečku.

Adélka dostala spoustu věcí, ale tu nejhezčí, tu, co si nejvíce přála, mezi nimi nenašla. Vtom zaslechla tiché štěknutí. Otočila se a spatřila malého pejska. Rozeběhla se k němu a vzala jej do náruče.

„Díky mamko, díky taťko,“ prožívala okamžiky velikého štěstí. Odnesla si pejska do svého pokoje a okolní svět pro ni přestal existovat. Na posteli ještě našla jeho pelíšek, umělou kost a záruční list. Byl to nejnovější typ robo-petu.

„Chování nerozeznatelné od pravého psa!“ Hlásala reklama. „Může se naučit až 1000 úkolů a přitom má stále typické psí chování.“

„Jaké mu dám jméno?“ přemýšlela Adélka. „Raf, Ouško, Papan, Tim. Ano, Tim.“

Posadila štěně před sebe a řekla: „Pojď ke mně!“

Štěňátko jen zívlo a zadívalo se na Adélku.

„No tak, přines bačkoru,“ zněl další pokyn a Adélka přitom hodila pantofel za pejska. Štěně se vrhlo za ním. Adélka nadšeně zatleskala. Ovšem Tim se zakousl do botičky a vyrazil s ní pryč, dolů po schodech. Adélka se rozeběhla za ním. Prosklenými dveřmi zahlédla, jak se protáhl tatínkovi pod nohama a mizí na ulici. Rychle skopla druhý pantofel, obula si teplé boty a natáhla na sebe beránčí kabátek. Honem, než se jí Tim ztratí!

Tatínek na ni cosi volal, ale Adélka ho nevnímala, soustředila se jen na prchající štěně. Proběhla podél bloku domů a zatočila za roh, kde před chviličkou zmizel Tim. Támhle je! Právě přebíhá silnici do postranní ulice. Adélka ještě proběhla podél tří bloků, než se jí podařilo přiblížit k Timovi. A i tak to byla spíš zásluha Tima, který zpomalil, protože se mu tlapičky na přemrzlém sněhu smekaly. Několikrát se ho pokusila chytit, ale Tim to bral jako prima hru a pokaždé včas uhnul. Při posledním pokusu dokonce sama uklouzla a upadla. Tim se lekl a tryskem zmizel na hlavní třídě. Než se stačila vzpamatovat, nebylo po něm ani vidu ani slechu. Adélka chodila ulicemi městečka, nevnímala rozsvícené stromky za okny, ani studené vločky snášející se k zemi.

Najednou si uvědomila, že své okolí vůbec nepoznává. Ztratila se. Sedla si na zasněžené schody k jednomu domu a rozplakala se. Lidé spěchající na půlnoční mši chodili kolem, ale nikdo se u uplakané holčičky nezastavil a nepomohl nalézt cestu domů. Pokud si jí vůbec všimli, jen na ni pohlédli a pokračovali beze slova v cestě. Nešťastná Adélka nevěděla, jak dlouho už tam sedí, nevěděla, co má dělat. Najednou ucítila na noze jemný dotyk.

Tim, a stále s bačkorkou v tlamičce. Posadila si pejska na klín a podívala se mu tázavě do očí:

„Co budeme dělat? Jak najdeme cestu k mamince?“

Štěňátko se unaveně stočilo do klubíčka a usnulo jí v klíně. Nehýbala se, nechtěla ho budit.

Najednou se ozval známý hlas:

„Copak to tu máme za tuláky?“ Adélka se otočila a uviděla maminku.

„Maminko, já jsem tak ráda, že jsi nás našla!“

Maminka se sehnula k Timovi a podrbala ho za ouškem. Přitom stiskla skrytý vypínač. Tim znehybněl. Pak vztáhla ruce k Adélce a objala ji. Pohladila ji po plavých vláskách.

„Cvak.“

Za moment si už odnášela oba roboty v tašce. Rozhodla se zavolat ladiči robomagoči, aby jim zlepšil orientační smysl a ona je příště nemusela hledat.

Kateřina Němcová

Několik slov o:

Tuto povídku napsala autorka ve svých 14 letech a obsadila s ní třetí místo v soutěži pro mládež O loutnu barda Marigolda. Přesněji řečeno, tehdy vznikla první – narozeninová verze povídky. Vánoční úpravy se povídka dočkala na přání redaktora magazínu Robotika, v jehož prosincovém čísle byla otištěna.

I když autorka dosáhla poměrně velice slibných úspěchů v soutěžích pro mládež (první místa v soutěžích O loutnu barda Marigolda a O cenu Jima Dollara), postupně přestala povídky psát a dnes se věnuje jiným zájmům.

Pokud vás zaujalo příjmení autorky, tak ano, přiznávám, je to moje dcera.

Foto