Polévkový mýtus o vzniku života jako náhodě. Ve škole nám lhali?


Charles Darwin napsal v roce 1871 dopis, v němž uvažoval, že život mohl vzniknout tak, že “proteinová směs se chemicky zformovala …v nějakém malém teplém jezírku, kde byly přítomny všechny možné druhy amoniaku a fosforických solí, kde bylo světlo, teplo, elektřina a tak dále “. Před několika lety shrnul jistý vědec tuto základní teorii takto: “Předpokládá se, že první stupeň na cestě k životu vznikl čistě chemickým syntetickým procesem, který nastal na povrchu Země v jejím prvotních stádiích vývoje. Tento proces zahrnoval všechny základní organické směsi nezbytné pro zformování živé buňky. Předpokládá se, že se nashromáždily v prehistorických oceánech, čímž vytvářeli nutriční vývar, takzvanou prvotní polévku. Tyto organické směsi byly v určitém konkrétním prostředí poskládané do velkých makromolekul, proteinů a nukleových kyselin. V průběhu milionů let se nakonec poskládaly takové kombinace makromolekul, které byly obdařeny vlastností sebereprodukce. Pak se už jen přírodním výběrem vyvíjely stále lepší a složitější samoreprodukční molekulární systémy, až se konečně objevil první jednoduchý buněčný systém.

This artist's conception shows a young, hypothetical planet around a cool star. A soupy mix of potentially life-forming chemicals can be seen pooling around the base of the jagged rocks.Kolik máme důkazů o tom, že tato polévka kdysi opravdu existovala? To je zajímavá otázka, protože neexistuje o tom žádný důkaz. Toto je ale velmi důležité, protože většina teorií o původu života předpokládá existenci tohoto starověkého oceánu. Pokud by tato prvotní polévka opravdu existovala, byla by bohatá na aminokyseliny. Proto by tam bylo mnoho dusíku, protože jedním z klíčových prvků aminokyselin je dusík. Takže, když zkoumáme nejranější vrstvy Země, měli bychom tedy najít velké zásoby minerálů bohatých na dusík.  Takové zásoby se ovšem nikdy nepodařilo najít. Jim Brooks v roce 1985 napsal, že obsah dusíku v raných organických látkách je relativně nízký; pouze 0,15% ‘. Z toho tedy můžeme logicky předpokládat, že na Zemi, v době, kdy se formovaly předkambrijské vrstvy, nikdy neexistovalo žádné podstatné množství prvotní polévky. Pokud by však něco takového přeci jen kdysi existovalo, trvalo by to jen velmi krátké časové období.
Proč se tedy o prvotní polévce hovoří, jako kdyby to byl neměnný fakt? Biochemik Michael Denton to komentoval takto:” Pokud se zamyslíme nad tím, že prvotní polévka se v tolika diskusích o původu života bere jako předem daná realita, pak bude pořádným šokem, když si uvědomíme, že pro její existenci nemáme absolutně žádný pozitivní důkaz”. I kdybychom předpokládali, že prvotní polévka existovala, pak budeme mít výrazné problémy s vázanými reakcemi.
Experiment Stanleyho Millera, ohledně původu života, který provedl před padesáti lety, se snažil znovu vytvořit atmosféru prvotní Země s elektrickými výboji. Z dvaadvaceti stávajících aminokyselin se mu podařilo vytvořit dvě nebo tři, které se podílejí na vytváření proteinů. Vědci ovšem složení jeho atmosféry později označili za nerealistické, s tím že pokud by použil správné prostředí, nevytvořil by žádné biologicky relevantní aminokyseliny, ale pouze Formaldehyd a Kyanid. To mohou být organické molekuly, ale vysoce toxické. Už jen výpary by spálily proteiny v celé místnosti. Další zajímavou věcí na Millerových aminokyselinách je to, že velmi rychle reagovaly s jinými chemickými látkami v komoře, výsledkem bylo jakési hnědé bláto, z něhož život vůbec vzniknout nemůže. Toto máme na mysli, když mluvíme o vázaných reakcích. I kdyby v té teoretické prvotní polévce aminokyseliny existovaly, velmi rychle by reagovaly s jinými chemickými látkami. Toto by bylo další obrovskou překážkou při vzniku života. Vědci se při svých experimentech s touto otázkou vypořádali tak, že tyto chemické látky z pokusu odstranili v naději, že následující reakce povedou k vytvoření prostředí umožňujícího život. Takže namísto simulování přirozených procesů, do nich  vlastně zasahují tak, aby získali výsledek, který chtějí.
Překážky vzniku života na Zemi v raných stádiích byly bezpochyby extrémně velké. A to i tehdy, kdyby ji byl omýval celý oceán biologických prekurzorů.

Co si o vzniku života slepou náhodou myslí ředitel Institutu Discovery a profesor z univerzity v Cambridge Stephen. C. Meyer Ph.D ?
Představa o tom, že život povstal lepou náhodou, je už mezi vědci nepřijatelná. Prakticky všichni odborníci, kteří se původem života zabývají, tento přístup zcela zamítli. Ale i tak je třeba říci, že tato představa je u široké veřejnosti dost populární, pro mnohé studenty, kteří se o otázky vzniku života zajímají, je slepá náhoda stále velmi přitažlivou možností. Myslí si, že pokud byste nechali aminokyseliny jen tak vzájemně na sebe působit miliony let, nějak dojde ke vzniku života. Představte si, že byste se snažili vytvořit byť tu nejjednodušší knihu jen tak, že hodíte na zem papírová písmena nebo si představte, že zavřete oči a vybírat písmena ze sáčku, jen tak naslepo. Vznikl by tak například Hamlet? Vždyť i gen jednoduché proteinové molekuly, který určuje její kód, má tak mnoho informací, že by na vznik této molekuly nestačila ani celá doba od velkého třesku do dnes. Můj kolega William Dembski rád říkává, že pro vytvoření takové molekuly slepou náhodou by vám nestačily ani všechny, pravděpodobnostní zdroje.

434px-Main_protein_structure_levels_en.svg
Struktury proteinů

Co když ale, byly první molekuly mnohem jednodušší, než jsou ty dnešní? 
Existuje takzvaný práh minimální komplexnosti. Je to určitý stupeň skladby, kterou protein musí mít a nazýváme ji terciární struktura. Ta je důležitá pro to, aby se vytvořila jeho funkce. Terciární struktury v proteinu ale nedosáhnete, pokud nemáte alespoň pětasedmdesát aminokyselin. A to je ještě mírný odhad. Nyní zvažme, co byste potřebovali na to, aby proteinová molekula vznikla náhodou. Nejdříve byste potřebovali správné propojení mezi aminokyselinami. Poté je zde i fakt, že aminokyseliny známe pravotočivé a levotočivé a vy potřebujete získat jen ty levotočivé. Třetí krok je, že aminokyseliny musí seřadit ve specifickém pořadí, jako písmena ve větě. Když si vypočítáte, jaká je pravděpodobnost, že všechny tyto věci se uspořádají na správné místo samy od sebe, zjistíte, že možnost, že vám slepou náhodou vznikne i jen kratičký funkční protein, je jedna ke sto tisíc bilionů bilionů bilionů bilionů bilionů bilionů biliónů bilionů bilionů bilionů. To je číslo deset a stodvacetpět nul za ním. A to je jen jedna proteinová molekula. Ale i nejjednodušší buňka potřebuje tři sta až pět set proteinových molekul. Toto vše by mělo vzniknout přibližně za sto milionů let, což je přibližný časový rozsah mezi tím, kdy Země vychladla a objevily se první mikrofosílie. Tvrdit, že slepá náhoda by opravdu mohla takové něco dokázat, je jako odvolávat se na zázrak. Je to jen tvrzení z nevědomosti. Ten, kdo to tvrdí, jen jinými slovy říká:, Nevíme vlastně nic. ‘ Vědci se přibližně od roku 1960 začali k tvrzením o slepých náhodách stavět velmi váhavě, což jim jen slouží ke cti. Takže dnes si nikdo nemyslí, že by při vzniku DNA či proteinů mohla hrát nějakou roli. No naneštěstí jako je to v širokém povědomí stále oblíbená představa.

Stephen. C. Meyer Ph.D – upraveno