Prototyp

Snopy jisker se snášely k zemi a v jasné modré záři svářecích výbojů dostávaly kovové pláty pomalu tvar. Stavěli ji už dlouho. Nebylo kam spěchat. Ještě nebyl čas ji představit světu, ještě bylo nutno vykonat spoustu práce, než ji budou moci dokončit.

„Dobré dopoledne, Hlavní inženýre, jak pokračuje stavba?“ zeptal se muž v černé uniformě jen co překročil práh kanceláře.

Malý mužík s neoholenou tváří stiskl nabízenou pravici: „Stavba pokračuje podle plánu, pane generále. Váš Prototyp bude připraven v termínu.“

Skrze skleněnou stěnu pohlédli oba do doku, kde se stovky lidí snažily posunout lidstvo o kousek dál v poznání vesmíru.

„Nemáte náhodou zprávy o ovládací sekci? Bez ní nemůžeme pokračovat, pane.“

„Hlavní inženýre, víte, že tato informace je tajná. Nemohu vám říci víc než to, že vaše obavy nejsou na místě. Bude dokončena včas. Jak jsou na tom motory?“ změnila šarže téma hovoru a konstruktér se rozpovídal o hodnotách výkonu a spotřebách palivové směsi.

 

V tu samou dobu na tajném místě se jiný konstruktér snažil splnit svou část poslání. Jeho práce byla mnohem jemnější než práce Hlavního inženýra. Jeho laboratoř nebyla ozařována obloukovými výboji od sváření, ale topila se v příjemném polojasu. Žádné ze stropních světel nesvítilo, ale obrazovky několika počítačů poskytovaly dostatek světla pro jeho práci.

Otočil se od jedné z nich a pěstmi si promnul unavené oči. Udělal několik kroků ke kávovaru. Už měl být dávno doma, ale včerejší generálova návštěva byla pro něj ještě stále moc živá na to, aby teď hodil práci za hlavu a odešel se věnovat rodině.

„Měl jsem mu říct pravdu. Neměl jsem mu lhát. Nehnuli jsme se z místa už několik dní. Jak to můžeme dokončit, když nevím jakým směrem se teď vydat,“ mumlal si pro sebe.

„Kdybyste mu řekl pravdu, tak už ani jeden z nás nemá práci. Musíme na něco přijít,“ ozvala se odpověď z přítmí na druhé straně místnosti. „Vy to dokážete, Hlavní programátore, věřím vám. Na něco přijdete.“

„Děkuji, ale to se dříve můj syn naučí řídit auto, než s tím pohneme,“ odvětil trochu ironicky.

I tahle vzpomínka byla docela čerstvá. Jeho nové auto mělo od soboty na boku hluboký škrábanec od plotu u garáže.

„Ale no tak, nebuďte na něj tak tvrdý. Když mě bylo osm, tak jsem taky ještě neuměl řídit.“

„Řídit mu jde jen tam, kde má dost místa…“ zbytek věty zanikl ve chvatných krocích a pak v bušení kláves.

Pomocník Hlavního programátora už nic neřekl. Věděl, kdy se ptát, a kdy je lepší svého nadřízeného v tvůrčí činnosti nerušit. Ponořil se tedy zpět do své vlastní práce, takže vnímal mumlání od vedlejšího stolu jen na půl ucha.

„Musíme přivézt skenovací zařízení z nemocnice. Dále bude potřeba vytvořit počítačové rozhraní a propojit ho s astronomickou databází…“

 

„Generále, máme slibně vypadající řešení. Museli jsme opustit cestu, kterou jsme se vydali dříve…“

„To chcete říci, že jste tři roky výzkumu nechali plavat, Hlavní programátore?“

„Ne, jen jsme to upravili a zaměřili jinam. Naše počítače nejsou dost výkonné, aby dokázaly řídit loď samy bez pomoci posádky. Pro Prototyp jste chtěli počítač, který by pilotoval celou cestu a posádka by tak mohla být v hibernaci. Tak dobrý počítač ale nepostavíme. Posádka musí být přítomna…“ větu však nedokončil.

„Generační lodě se neosvědčily. Posádka postupně degradovala. Mám o tom důkazy. Musíme se vydat cestou automatického letu…,“ oponoval generál.

„Souhlasím s vámi, pane. V našem řešení je posádka přítomna jen na chvíli. Jen v počátku a na konci letu. Dovolte, abych vám to vysvětlil.“

„Pokračujte,“ odpověděl se zájmem generál a posadil se do programátorova křesla, zatímco jeho majitel zůstal stát.

„Máte děti, generále?“

„Co to s tím má co společného?“ zeptal se podezřívavě.

„Hodně, pane. Tak máte?“

„Mám syna. Je mu deset let.“

„A už umí řídit automobil?“

„Ovšem, naučil jsem ho to v sedmi, i když se to smí až od osmi.“

„Výborně, tak si jistě pamatujete, jak jste ho to učil. Mám také syna. Právě teď ho učím řídit. Když má vyjet z garáže, musím mu skoro držet volant, aby mi automobil znovu neodřel, ale na dálnici mu nemusím do řízení skoro zasahovat.“

„Znovu se ptám, co to s tím má co společného?“

„Právě se k tomu dostávám. Naše počítače jsou dnes na inteligenční úrovni asi jako naši synové. Pokud by měly pilotovat Sluneční soustavou a cílovou planetární soustavou, nejspíš by loď odřely, abych použil metaforu k řízení auta. Ale na dálnici vesmírné pustiny to zvládnou dobře. Naše řešení kombinuje posádku s umělou inteligencí při pilotáži. Posádka vyvede Prototyp ze sluneční soustavy a pak se uloží do hibernace. Bude počítači držet ruku na volantu při cestě z garáže, abych tak řekl,“ a usmál se svému vtipu. Generálova tvář zůstala bez výrazu.

„Dobrá, pokračujte v projektu podle vašeho uvážení, Hlavní programátore. Termín dodání řídící jednotky ale posunout nelze,“ pronesl po chvíli voják a odešel.

Ten večer šel Hlavní programátor domu dřív. Měl ze schůzky dobrý pocit a chtěl být se svou rodinou.

U večeře vyprávěl synovi o své práci, o nové lodi a o statečných mužích, kteří na ní poletí ke hvězdám.

„Můžu taky letět? Moc bych chtěl,“ zeptal se chlapec otce.

„Možná na další výpravě, pokud se budeš dobře učit. Teď si ještě moc malý.“

„Hm, a mohl bych ji aspoň vidět?“

„Myslím, že nás generál pustí do střediska podívat se na start. Ale můžu tě vzít do mojí laboratoře. Vlastně bych od tebe potřeboval pomoc. Chtěl bys?“

„Jakou pomoc? To bych nemusel zítra do školy?“

„Přesně tak, když mi pomůžeš, tak nebudeš muset zítra do školy.“

„Tak platí,“ řekl chlapec trochu nejistě a podíval se ke dveřím do kuchyně. Ale matka jejich rozpravu neslyšela a dohoda byla bez jejích námitek uzavřena.

O pár hodin později byl dům už tichý. Vypnul televizi a šel spát. Cestou do ložnice prošel okolo synova pokoje. Bylo tam rozsvíceno. Nahlédl dovnitř. Chlapec už spal, ale zapomněl zhasnout. Programátor mu z nehybných prstů vzal knihu o vesmíru a zhasl lampičku.

„Ještě před pár měsíci se bál kostlivce ve skříni, bouřky, tmy a kdo ví čeho ještě a teď by chtěl letět ke hvězdám,“ pomyslel si a usmál se.

 

„A tohle je nové počítačové jádro, které bude v Prototypu,“ vysvětloval Hlavní programátor synovi a ukazoval na tmavou hučící bednu o velikosti několik větších ledniček.

„V prototypu? Tak se ta loď jmenuje?“

„Ne, ještě nemá jméno, to je pracovní název.“

„Hm, a s čím jsi chtěl pomoci?“ zeptal se chlapec.

„Potřebujeme do jádra nahrát nějaká data a potřebujeme naskenovat mozek malého kluka. Vyndáme mu ho z hlavy a dáme támhle na ten stůl do krabice od pizzy, hůů,“ pronesl muž s temným přízvukem v hlase a ohnul dlaně, jakoby naznačil spáry nějaké obludy.

„Vážně vtipný, už nejsem děcko, tati.“

„Ne, opravdu. Potřebujeme nějaké snímky tvé hlavy a záznam reakcí na podněty.“

„Jako při prohlídce k řidičáku?“

„Ano, přesně tak, jen mnohem lepší, takže to bude trvat o trochu déle.“

„Tak jo, ale ve tři jsem domluvený se sousedovic kluky na fotbal, stihneme to, že jo?“

„Myslím, že ano.“

O několik minut později byl chlapec ve skenovací komoře a nad hlavou mu byly promítány obrazy vyvolávající reakce.

„Jak se bude jmenovat ta loď?“ ozvalo se z tunelu.

„Teď bys neměl mluvit. Ještě nevíme.“

„Myslím, že dneska vyhrajeme.“

„Cože?“

„Ve fotbale, myslím, že je dneska porazíme,“ vysvětloval chlapec.

 

„Venku asi pořádně prší,“ pomyslel si Hlavní programátor, když tiskl generálovi podávanou ruku. Z uniformy padaly kapky na podlahu.

„Jak to jde?“ přešel generál rovnou k tématu.

„Zvládli jsme to. Před dvěma týdny jsem provedl mozkový sken dobrovolníka a počítačové jádro upravil podle něj. Myslím, že nám nic nebrání nainstalovat ho do lodi.“

„Výborně. Začneme tedy okamžitě,“ řekl rozhodně a odešel z laboratoře.

„Tak jsme to dokázali. Poletíš,“ poplácal Hlavní programátor tmavou krabici jádra.

Teď mě nainstalují?“ zeptal se hlas z reproduktoru počítače.

„Ano, přijdou a vezmou tě k lodi. Připojí tvé senzory a pak poletíš.“

Už se těším…“ odpověděl reproduktor.

 

 

Snopy jisker se snášely v zářících obloucích. Nepocházely však ze svařovacích výbojů, ale ze zážehového zařízení hlavních motorů. Loď jako majestátní stříbrná věž se pomalu odlepila na sloupu ohně ze země a stoupala k obloze. Rozsvítila mraky rudou a oranžovou a zmizela pozorovatelům očí. Hlavní programátor se otočil k synovi: „Tak co? Líbilo se ti to?“

„Bylo to skvělé, jednou tam taky poletím,“ prohlásil sebejistě chlapec.

„Už tam letíš, alespoň tvoje část,“ pomyslel si programátor, ale nahlas neřekl nic. Podíval se směrem ke generálovi, který nervózně přecházel sem a tam.

„Všechny systémy v pořádku, generále,“ hlásil velitel lodi.

Generál si oddechl. Na jeho tváři se rozzářil široký úsměv.

Další den titulky všech světových novin budou znít stejně. Budou oslavovat těch několik statečných letících do nekonečného vesmíru. Ale dnes ještě ne, dnešek je jen jeho. Generál si vychutnával ten pocit. Tahle loď byla jeho dítě a on byl hrdým rodičem.

 

Loď se po téměř dvou měsících prodrala Sluneční soustavou. Byla skoro na okraji, tam, kde je slunce jen malá tečka, tam, kde začíná nekonečná temná prázdnota. Systémy jádra naběhly a posádka se pomalu ukládala do hibernačních boxů. Jádro si přehrálo dosavadní cestu, zkontrolovalo pozici podle Slunce a Jupitera, aktivovalo senzory a pomocí nich se zahledělo před sebe.

 

„Generále, něco není v pořádku. Mezihvězdné motory se nenastartovaly,“ vykřikl jeden z techniků v operačním centru.

„Loď se otáčí kolem y-nové osy,“ přidal se další.

„Trysky se právě zažehly na plný výkon!“ zvolal vyděšeně ten první.

„Co se to, sakra…“

„Zdá se, že kurz míří k Zemi. Jakoby se vraceli domů,“ přidal svou informaci technik od telemetrie.

„Proč? Volejte posádku.“

„Už jsou v hibernaci, teď je nemůžeme vzbudit,“ ozval se ze svého stanoviště doktor dohlížející na zdraví posádky.

 

Hlavní Inženýr a Hlavní programátor stáli na můstku lodi, a ač nebyli vojáky, stáli skoro v předpisovém pozoru, zatímco na ně generál už deset minut řval. Většina toho, co vyslechli z jeho dost nevybíravého projevu, popisovala to, co s nimi v budoucnu hodlá udělat, popřípadě co hodlá udělat jejich dětem a dětem jejich dětí.

„…takže mi, sakra, netvrďte, že nevíte čím to je, že se vrátila na Zem?“

Hlavní Inženýr využil pauzy při generálově nadechnutí a znovu zopakoval, že po technické stránce je loď v naprostém pořádku.

„A co z vašeho pohledu, Hlavní programátore?“ zeptal se nasupeně generál.

„Všechny logické obvody jsou v pořádku, nevím kde je chyba. Znovu a znovu jsem prošel diagnostiku a na nic jsem nepřišel. Ale můžete se jádra zeptat sám, jestli myslíte, že vám něco tajím,“ vybuchl muž beznadějí.

„Dobrá, jak?“ zeptal se zlověstně potichu voják.

Programátor aktivoval několik klávesami hlasové ovládání. A zeptal se: „Slyšíš mě?“

Ano.“ Dostalo se mu odpovědi z reproduktoru.

„Jak probíhal let k hranici Sluneční soustavy?“

Podle zadaných parametrů. Mé obvody byly odpojeny, ale posádka se držela plánu.

„Co se stalo, když jsi dorazil do bodu startu?“

Posádka mě zapnula. Provedl jsem diagnostiku lodi.

„Byla v pořádku?“

Ano.

„Pak jsi nezapálil motory, ale otočil loď a vrátil se domů.“

Ano.

„Byl pro to nějaká důvod, který se týkal technického stavu lodi?“

Ne, loď byla v pořádku.

„Tak proč ses sakra vracel?“ vybuchl generál.

Bál jsem se tmy…

 

Roman Splítek


 

Několik slov o

 

Díla autora dnešní povídky můžete objevit na předních místech v různých literárních soutěžích se sci-fi a fantasy tématikou (O cenu Jima Dollara, Troll), ale nejvěrnější je Ceně Karla Čapka (v roce 2004 ji vyhrál). Proto jeho povídky najdete v několika sbornících z této soutěže (Mlok, Kočas). Některé z nich byly také odvysílány na radiu Leonardo.

 

http://www.legie.info/autor/1736-roman-splitek/povidky#zalozky

 

 

Obrázek: http://conceptships.blogspot.co.uk/2013_03_01_archive.html