Rádio budoucnosti

“Vypadneme,” řekl Vitoš a dopil posledního loka limonády.

Bylo po druhé ráno, zábava už pomalu ale jistě dojížděla.

“Bysme mohli vzít nějaký baby vod nás domů, ne?” na to Radec.

Vitoš zamyšleně přikývl, spíš automaticky, věnoval víc pozornosti strkanici vzadu v sále. Jestli přeroste ve rvačku, za chvíli tu budou esenbáci. Těm by se radši vyhnul, jeho téměř dvacet let stará a dvakrát pořádně nabouraná Škoda dvanáctsetdva kombi STW by podle nich jistě měla daleko do technicky způsobilého motorového vozidla. Sem dojeli vedlejší dřevařskou cestou přes les a zpátky pojedou taky tak, jenže aby se na ní dostali, musí urazit necelé dva kilometry po okresce k odbočce za vesnicí.

Radec se ztratil mezi prořídlou skupinou tanečníků na parketu a tak se Vitoš vydal k autu. Postavil ho do jedné z uliček nedaleko hospody, aby nebylo na očích. Až se kamarád s těmi dvěma, třemi podnapilými rádoby krasotinkami objeví u vchodu, předjede, naloží je a zmizí. Nedalo se říct, že by esenbáci na něho měli vysloveně spadeno, ale jeho Stejšna pomalu začínala být vyhlášená.

Sedl do auta a bez motoru sjel z mírného kopečka tak, aby viděl na osvětlené schodiště Kulturního domu, jak se restauraci se schůzovacím-promítacím-tanečním sálem velkoryse říkalo. Radec si dával na čas, asi se mu nedařilo najít zájemkyně. Nebylo divu, nepatřil mezi krasavce a jeho kamarád se nepyšnil novým Žigulem nebo Stodvacítkou. Navíc to bylo k nim do vesnice jenom tři kilometry přes les, většina to prostě došla pěšky, kdy jim se chtělo.

Najednou se spustil déšť. Kapky stále hustěji dopadaly na přední sklo a brzy z toho byl docela slušný liják. Chvíli na to se na schodech před hospodou objevil hlouček lidí a Vitoš zahlédl mávajícího Radce. Nastartoval a přejel přes náves.

“Tak nasedat panstvo, dámy první,” slyšel z venku pokřikovat kamaráda. “Máme dokonce i autorádio!”

Lidé nastupovali, lezli a soukali se dovnitř pravými bočními dveřmi a také zadními výklopnými. Stejšna se začala povážlivě kolébat a odpružení sesedat. Vitoš pořídil napočítat vzadu jenom osm těch, které viděl a to se tam hrnuli další mimo jeho zorné pole. Dopředu, na jednu dlouhou sedačku, se nasoukal Radec s pihatou blondýnou, co byla vedle parfému cítit po víně z velké skvrny na šatech.

“Tak, můžeme ject!” prohlásil spokojeně Radec.

“Zbláznil ses, je jich tady nejmíň patnáct!” zaprotestoval Vitoš.

“To zase ne,” odmítl rázně Radec. “Leda tak i s náma.” Jednou rukou se snažil zapnout Vitošovo podomácku postavené autorádio, s repráky a odkládací poličkou, zabírající pod palubkou na středovém tunelu místa jako bedýnka jablek.

Vitoš ho vmontoval částečně pod palubní desku do překližkového rámu polepeného chlupatým kobercem, takže vypadalo jako kdovíjak složité zařízení. A vlastně i bylo, vždyť fungovalo i na audiokazety, mechanismus na jejich přehrávání spolu s laděním rádia se nalézal na palubní desce v místě původní Teslovky. Vitoš byl nesmírně pyšný, že si ho dokázal postavit úplně sám, podle nějakých výkresů z Vétéemka a strýcových rad. Strýc mu také dodal pár vyřazených elektronických dílů, které prošly použitím v jejich výzkumáku, a starý kazeťák ze západního Německa. Zásadním nedostatkem rozměrů a umístění autorádia bylo, že do něj dost často vrazil rukou při řazení, což mohlo vést až k namotání drahocenné kazety.

Vitoš věděl, že než by všechny vyhnal z auta ven, začne svítat. Nastartoval a zařadil jedničku, přetížená Stejšna se neochotně rozjela. Bude ji muset pořádně tůrovat, protože až po odbočku na lesní cestu nad vesnicí to je do kopce a motor už je pořádně vychlastaný. Nemluvě o třikrát svařované klikovce.

Radec dal rádio na plné pecky a kabinou se rozlehla dechovka z nočního proudu, zároveň s protesty pasažérů.

“To tam nemáš něco kloudnýho?”

Radec sáhl do přihrádky, kde ležely tři kazety. Dvě s domácími interprety od Vitošovy sestry a vzácní Stouni zakoupení na černém trhu v Polsku.

“Dáme Rolingy?” zahalekal Radec a snažil se působit světácky.

“Cože?” zeptal se kluk hned za ním.

“No, Rolling Stones,” řekl Radec, samozřejmě tak, jak to četl napsané.

“Jo Stouny, ty tam dej.”

Vitoš projel zatáčkou skoro na konci obce, k odbočce na dřevařskou cestu to měl ani ne půl druhého kilometru, když je v protisměru míjelo žluto-bílé auto s majákem a velkými písmeny VB na bocích. Esenbáci. I přes to, že tady byly lampy pouličního osvětlení řídce, nemohli si nevšimnout známé firmy s přeplněným autem. Už jenom proto, že se za ním táhl oblak černého dýmu, jak dostával vyšlochtaný motor zabrat.

Vitoš se podíval do zpětného zrcátka a spatřil rozsvícená brzdová světla esenbáckého Žigulíku. Ten začal prudce zpomalovat.

“Do prdele,” zaúpěl, “ty dou po nás!”

Esenbácký Žigul na chvíli zmizel za domem, ale Vitošovi bylo jasné, že se otočí na prvním vhodném místě a pak bude jen otázkou pár okamžiků, než je dostihne. Z toho bude flastr jako hrom a nejspíš mu na fleku seberou papíry.

“Tajkma to střihni do lesa, hned za tou chalupou,” houkla dívka politá vínem, vedle Radce. Jak ukazovala rukou, pořádně se přes něj naklonila, z čehož byl v sedmém nebi.

Vitoš neměl na vybranou, strhl kymácející se Stejšnu do odbočky, div ji nepřevrátil. A jen tam vletěl, zhasnul světla, aby ho nebylo z okresky vidět. Chvíli mu trvalo, než si zvykl na tmu před autem, ale snažil se jet dál, aby ho esenbáci přece jen nezahlédli. Ti se vzápětí plnou rychlostí přehnali kolem odbočky a pokračovali dál na kopec.

Ale Vitoš věděl, že ještě nemají vyhráno. Vůz Veřejné Bezpečnosti uháněl jako s větrem o závod, takže když Stejšnu nedoženou během pár minut, bude jim jasné, že se někde uhnula a schovala. Nejspíš se budou vracet zpátky.

Proto Vitoš pokračoval kolem několika domů na okraji vesnice, rovnou do lesa. Tahle lesní cesta byla spíš jen takový úvoz, místy na něm rostla tráva až do pasu, jinde pak skákali přes mocné kořeny okolních stromů.

“Tady to neznám,” poznamenal Vitoš, aniž by se na dívku otočil.

“To je Černá cesta,” křikla do hlasité hudby, řevu motoru a dunění šasi a karoserie přes kořeny a nerovnosti úvozu.

“Černá cesta,” zopakoval Vitoš pro sebe. Párkrát na ni narazili s dědou, když chodili na houby. Běžně se nepoužívala, jen zřídka si tudy někdo udělal zkratku mezi vesnicemi. Jednak tu byl asi v polovině pěkný prďák, kde měl i lesnický traktor co dělat, aby se vydrápal nahoru. A také se tu za lijáků valila bahnitá voda, jako by to bylo koryto potoka. Místy ten úvoz připomínal spíš tankodrom.

Říkalo se, že tahle cesta tu byla už od pradávna.

Vitoš slýchal, že tudy za časů, kdy byla jejich středisková obec pod kopcem královským městysem, jezdili formani s povozy taženými koňmi. Dokud nevyrostl, nijak se nad tím nezamýšlel, ale čím byl starší, tím míň věřil tomu, že příkrým stoupáním nějaký kůň nebo mezek dokázal vytáhnout byť jen káru s nevelkým nákladem.

A nepozastavoval se ani nad pověstmi o tom, že tudy vedla poslední cesta odsouzených na šibeniční vrch. Mezi nimi prý bylo i několik žen, mučením usvědčených z čarodějnictví, které nahoře na kopci skončili na hořící hranici. Po staletí se prý tradovalo, že čarodějnice proklely nejen ty, kteří je mučili a odsoudili, ale i samotnou cestu.

Staré báby při draní peří vyprávěly barvité příběhy o ženštinách ve lněných košilích, které se tu prý pocestným zjevovaly za bouřlivých nocí a mlžných dnů a o tom, jak vítr za vichřic nese krajem jejich bolestný nářek. A prý každého, kdo takové zjevení spatří, zasáhne hněv, smutek a strach těch žen a ulpí na něm, že ten člověk už nikdy v životě nedokáže být šťastný.

Všechno tohle proletělo Vitošovi hlavou, když se řítil dolů tou Černou cestou. Už zapnul reflektory, protože nechtěl víc riskovat a intenzivně brzdil pedálem i motorem, jelikož se cesta čím dál prudčeji svažovala.

Liják zesílil a před autem tvořil doslova závoj dešťových kapek, někde vysoko nad nimi zaburácel hrom. Auto nadskočilo přes kořeny a Radec vrazil kolenem do autorádia, Stouni zmlkli a ozvalo se kňučení muchlaného pásku.

“Do prdele!” klel mladík a snažil se za poskakování auta přehrávání vypnout.

Vitoš tomu nevěnoval pozornost, přestože zrovna tuhle kazetu si zatraceně považoval. Právě se dostal k příkrému klesání, Stejšna prudce sklonila předek a hnala se dolů. Zvažoval podřadit z trojky na dvojku, ale správně usoudil, že by mu to přineslo jenom problémy s ovladatelností vozu. Už takhle se Stejšna kroutila do smyku, jen přitlačil na brzdu. Cestou s nimi už uháněly stružky blátivé vody a dělaly z ní parádní klouzačku. Kdyby snížil rychlostní stupeň, odpor motoru by mohl být tak velký, že by vedl k neovladatelnému smyku. Než by vyšlápl spojku a zařadil zase nahoru, mohlo by být pozdě.

Stejšna pádila z klesání jako střela.

“Ty vogo, nejedeš nějak moc rychle?” ozval se Radec.

Vitoš nic neřekl. Soustředil se na řízení.

Zablesklo se, někde zatraceně blízko to křáplo a v dešti před nimi se objevila jasně bílá koule. Přehnala se jako projektil kolem auta, v kabině se ozvalo slabé praskání, částečně vycházelo z reproduktorů rádia, částečně z oblečení posádky a také jejich vlasů.

“Kurva, kulas!” vyjekl někdo.

Vitoš viděl, jak mezi jeho hodinkami a páčkou blikačky přeskočil tenký modrý výboj. Cítil, jak mu na hlavě vstávají krátce zastřižené vlasy. Koutkem oka postřehl, že holčině vedle Radce se udělala kolem hlavy blonďatá koróna, ze které prskaly kratičké jiskřičky. I přes vážnost situace se tomu musel usmát.

Do zatáčky pod klesáním vletěla Stejšna tak rychle, že se nebezpečně naklonila na bok. Vitoš přes liják mnoho neviděl, ale i přes to poznal po pravé straně zatáčky volný prostor porostlý velkými listy. Meandr potoka tady naštěstí nedovolil kořenit stromům. Povolil volant a nakonec ho přeručkoval do protisměru, aby auto nepřevrátil. Takový kotrmelec by nepřipoutané pasažéry mohl klidně stát život. Stejšna smykem vyjela vedle cesty, ocitla se v rozmoklém blátě a už se nedala navést zpátky na zpevněný povrch. Posekala nějaké lopuchy a najednou motor zavyl a posádku to vrhlo dopředu, jak auto prudce zpomalilo. Chvíli na to předek poklesl a s cáknutím se zabořil do dna potoka.

“No, paráda!” zaúpěl Vitoš.

Stejšna sjela do koryta potoka vedle cesty a zůstala v něm zapasovaná tak, že nešly otevřít ani řidičovy dveře na levé straně, ani dvojice dveří pro spolujezdce na pravé. Jelikož se zadní dvoudílné čelo otevíralo zvenku, musel Radec přelézt přes spolujezdkyni, protáhnout se okénkem a obejít vůz po břehu, aby ho mohl otevřít.

Při tom obhlédl auto.

“Tohle bude muset tahat traktor,” konstatoval, zatímco lehce zboulovaní pasažéři vylézali do vody potoka a lijáku. Než se vyškrábali na břeh a prodrali se lopuchy k cestě, byla většina z nich nejen promáčená na kost, ale taky zablácená od hlavy k patě.

“Dík za svezení,” prohlásila ironicky ta holčina s vínem politými šaty.

“Hele, jak se vlastně menuješ?” křikl za ní Radec. “Že jako bysme se mohli zase někdy vidět.”

“Pche!” ozvalo se mu v odpověď.

Radec se za ní okamžik zamyšleně díval, jak se připojuje k ostatním, houfujícím se ve tmě na kraji lesní cesty, kterou se valil slušný proud špinavé vody. Vitoš sotva vylezl z auta, když se skupina slejvákem pomalu vydala dolů k vesnici, za hlasitého klení, čvachtání v botách a blikání zapalovačů pod přes hlavu nataženými bundami.

“Máš cíga?” zeptal se Radec Vitoše.

“Kruci, nechal sem je v kasliku,” povzdechl si řidič.

Seskočili zpátky do koryta potoka a vlezli zadem do Stejšny, nakloněné na předek, zaklesnuté boky, s předním nárazníkem potopeným a do půli zadních kol ve stoupající vodě. Radec, který zůstal přidřepnutý v otevřeném čele, náhle zahlédl modrobílou kouli, blížící se k nim z lesa. Vypadalo to, jakoby se stromy prohýbaly a rozestupovaly, aby jí uhnuly z cesty, a za ní se zase napřimovaly a vracely na své místo.

“Kde teď budeme koho shánět,” brblal Vitoš zepředu.

Radec se k němu na okamžik obrátil a když se podíval zpět, kulový blesk byl ta tam, ale zdálo se mu, že stále slyší jeho šumivé sršení a cítil, jak mu elektrizují vlasy.

Vitoš uvnitř nic neviděl, zapálil si a podal krabičku kamarádovi. Jak se natáhl, nohou zavadil o svoje kutilské autorádio, které k takovýmhle nehodám svým umístěním a rozměry přímo vybízelo. Přístroj se rozsvítil, naštěstí předtím Radec přepnul z kazety na rádio, jinak by byli už tak pošramocení Stouni nenávratně v háji. Skrze praskot statické elektřiny se ozval hlas zpravodaje.

“…zprávy Československého rozhlasu, stanice Hvězda. Dnes ráno došlo k závažné dopravní nehodě na železničním přejezdu mezi obcí Klajná a městem Boršany. Řidič traktoru Jednotného zemědělského družstva Družba míru, který vezl na valníku brigádnice, zde zřejmě kvůli oslnění přehlédl přijíždějící motorový vlak a chystal se vjet na koleje. Na poslední chvíli se mu podařilo zabránit srážce tím, že sjel do příkopu a tam se zastavil o násep trati, ovšem za cenu dvou vážně a několika lehce zraněných brigádnic. Těžká zranění byla způsobena přepadnutím dotčených osob přes bočnici valníku v okamžiku nárazu traktoru do náspu a naklonění valníku. Nehoda je důkladně prošetřována příslušníky Veřejné bezpečnosti, aby bylo zjištěno, nakolik ji zavinil sám traktorista a nakolik se na ní podílely přírodní vlivy.

Další zprávy. Ústřední výbor komunistické strany Československa dnes na svém zasedání jednomyslně odhlasoval rezoluci…”

Vitoš s cvaknutím vypnul rádio.

“Páni, to je asi pěknej malér,” řekl Radec a vyfouknul kouř. “Že ani v hospodě nebo na zábavě nikdo neřikal!?”

“Hm,” zabručel Vitoš a přelezl sedačky dozadu. ” Maj v tom krapet bordel, měli říct včera ráno, už je dávno po půlnoci. No co, pudem se podívat, kde tahle cesta vlastně vede do vesnice. Jestli je to tam, co myslím, tak je to kousek od statku. Můžeme zkusit zabouchat na Málka, bydlí tam hnedka takhle vepředu, jakože ve vejminku. Jezdí s traktorem, tak nás snad nepošle do prdele.”

“Málka znám, pěknej morous, stará mu minulej rok zdrhla s nějakým panákem z okresu a vod tý doby s ním není už řeč vůbec. Myslím, že ten nás do prdele pošle,” namítl Radec. “Možná i nakope.”

“Za voptání nic nedáš.”

“V tomhle případě bych se i hádal.”

Vylezli na břeh, porostlý do pasu lopuchy. Stejšna, zapadlá v docela hlubokém korytě potoka, nebyla ze silnice vidět. Za blýskání rozeznávali v záplavě listů sotva její oblou střechu a nad ní se klenoucí anténu rádia. Zapálili si další cigaretu a šli k vesnici. Mezi stromy spatřili světla vozidla, blížícího se odtud k nim.

“Že by nám poslali někoho na pomoc?” uvažoval Radec.

“Ee,” zakroutil hlavou Vitoš, “páč todle, hochu, sou esenbáci!”

Ještě než je zachytila záře světlometů vozu, udělali pár rychlých kroků mezi stromy na kraji meandru. V zápětí se Žigulík přeřítil kolem a už se hnal do prďáku. Blátivá voda mu stříkala od kol a řidič musel podřadit až na dvojku, přičemž sebou vůz povážlivě smýkal ze strany na stranu.

“Naštěstí spěchaj tak, že si nevšimli nás ani Stejšny,” řekl Radec. “Kampak asi?” dodal naprosto nevině.

“Hledaj nás, vole!” namítl Vitoš. “Vobčas máš vážně krapet dlouhý vedení.”

“Ale dyk jedou z druhý strany.”

“Jo, páč když sme jim zmizeli, vrátili se nahoře zpátky do vesnice. Tam nás nenašli, tak to asi vzali do Klajný lesnickou cestou. No a poněvač nás nedostihli ani tam, tak to vzali nahoru další zkratkou. Ještěže tu bandu z našeho auta považovali za partičku vracející se normálka pěškobárem ze zábavy. Dyby je napadlo u nich zastavit a zeptat se, tak sme v klepetech.”

“No, to se bude vyprávět v hospodě, to bude historka!” liboval si Radec.

“Prosím tě, hlavně o tom drž hubu. Co nejdýl to dokážeš. Jakože ty to stejně dlouho nedokážeš,” zaúpěl Vitoš.

Radec se na něho výmluvně podíval. Jeho historky byly vyhlášené. Většina z nich se alespoň částečně zakládala na pravdě, ale on je náležitě přibarvil, přistrojil a podával takovým způsobem, že ho obvykle všichni, vyjma hrstky zasvěcených, považovali jenom za užvaněného šaška, který se za každou cenu snaží předvádět.

Radec, Radek Hradec, měl být touhle dobou na vojně. Vlastně tam i narukoval, ale po dvou měsících byl doma. Než ho odvedli, snažil se uplatit místního obvoďáka, aby mu napsal, že není schopen vojenské služby, protože měl vážný úraz v dětství, což byla pravda. Když mu bylo šest, spadl na složené brány k obdělávání pole a jeden z hrotů mu probodl plíci. Měl tehdy pěkně namále.

Na odvodní komisi to ale nijak nezapůsobilo. Obvoďák mu však prokázal obrovskou službu tím, že za těch deset litrů domácí slivovice vypsal opravdu důkladnou lékařskou zprávu a nepřímo mu poradil, jak nejlépe simulovat zhoršující se projevy průvodních potíží následků úrazu, způsobené zvýšenou zátěží při službě v Československé lidové armádě.

Radec tvrdil, že byl nesmírně věrohodný. Zlý jazykové říkají, že ho poslali domů přes hlavu. Vitoš měl slabé chvilky, kdy si to také tak vykládal, ale to mu nebránilo být tomuhle klukovi nejlepším kámošem. A sledovat, takříkajíc z první řady, jeho Prášilovské eskapády, stejně jako lichou snahu nabalit si nějakou holku.

*

Traktorista Málek otevřel dveře a zíral na dvojici promoklých mladíků v žlutém světle žárovky nad vchodem. Někde dál za světelnou stěnou bučela telata v jednom z chlévů. Na dvoře syčel déšť.

“Cák se děje, že mě taháte taklenc v noci z postele?” obořil se na ně.

“Dobrej večír, pane Málek,” začal Vitoš.

“Snad už ráno, ne?” zavrčel traktorista.

“Víte, měli sme bouračku a potřebovali bysme vytáhnout Stejšnu z potoka.”

“Někomu se něco stalo?” zeptal se o něco přívětivěji Málek.

“Ne, jenom sme tam hupli.”

“Kdepak?”

“Ále, támlec na Černý cestě.”

“Na Černý cestě? No, tak to se nedivim. Blázni, co ste tam dělali?”

“Ujížděli sme před fízlama!” prohlásil zpěvavě Radec.

Vitoš ho zpražil pohledem. Ale na Málka to mělo účinek, asi proto, že si užil s esenbáky svoje. Nejednou se vracel z rozmoklého pole a po vesnici se za ním táhly hroudy bláta až domů. A to jemu jen tak neprošlo, protože nepatřil mezi místní machry, co se s každým výborně znají a u každého mají nějakou tu službičku nebo přivření oka k dobru. Hluchavky si ho rády dobíraly, že podívejte, Málek, v předpisech je jasně řečeno, řidiči zemědělské techniky si musí tuto očistit před vjetím na veřejnou komunikaci. Zašlo to tak daleko, že dokonce sám boršanský náčelník VB Jenda Hoffman po telefonickém upozornění nelenoval, sedl do služebního auta a dojel si za ním, aby silnici uklidil. On musel s fekálem k rybníku a pak do noci popojížděl po vesnici a splachoval bláto do příkopu.

A protože se ten den vyvážely jímky prasečáku a Málek se nezdržoval nějakým vyplachováním tlakové nádoby, pomstil se udavači a s ním i celé vesnici tím, že páchla po prasečí močce nejméně týden, do pořádného deště.

“No, tak to bych vás asi měl dostat z bryndy,” řekl s neskrývaným potěšením a za chvíli se už v montérkách šoural přes dvůr pod přístřešek, kde měl zaparkovanou svou devětašedesátku s předkem. Dozadu mezi závěs a agrohák namotal řetěz a ještě pro jistotu vzal i ocelové lano.

“Tak jedeme, mládeži.”

Traktor se rozeřval a po chvíli, kdy se motor zahřál, ho Málek rozjel na Černou cestu. Vitoš se pořád rozhlížel, jestli neuvidí světla esenbáckého Žigula, ale zdálo se, že to příslušníci pro tentokrát vzdali.

“Pane Málek, kdo to boural včera na přejezdu?” zakřičel Vitoš do lomozu v kabině traktoru.

“Někdo tam boural?” podivil se traktorista.

“Říkali v rádiu, že prej kvůli oslnění přehlídnul vlak a skoro pod něj vjel i s brigádnicema na vleku. Prej to na poslední chvíli strhnul do příkopu a zastavil vo násep, ale nějaký mu spadly z vozu.”

“Vo tom nic nevím,” pokrčil rameny Málek. “A bylo to tady? Brigádnice… ať do lesního družstva, nebo na jahody, maj přiject nejdřív příští tejden!”

Vitoš přikývnul, že to mělo být tady a pak pokrčil rameny, slyšel, co slyšel.

Traktor dojel k meandru potoka a Málek zastavil tak, aby předními světly svítil na Stejšnu zapasovanou v korytě.

“No páni,” řekl uznale, “dyby člověk chtěl, tak se mu to taklenc nepovede.”

“Síla okamžiku a souhry okolností,” ušklíbl se Vitoš.

Vitoš s Radcem vyskočili z traktoru a Málek ho otočil, aby s ním mohl couvnout ke Stejšně. Zdánlivě jednoduchá operace, jako je uvázání řetězu a lana, se ukázala v blátě a vodě potoka, o dešti nemluvě, jako zapeklitá věc. Nakonec se jim Stejšnu podařilo uvázat tak, aby ji traktor plynule vytáhnul na břeh. To se mu po dlouhém boji povedlo, ač to chvílemi vypadalo, že se sám zahrabe do bláta a budou muset pěšky na družstvo pro velkého Crystala.

Kupodivu šla Stejšna nastartovat, v což Vitoš ani nedoufal. Sice chvílemi vynechávala a občas to střelilo do výfuku, ale nakonec se přece jen trhavě rozjela do vesnice, následovaná Málkem v traktoru. Slunce se tou dobou už vyhouplo nad obzor a jeho paprsky zlatily trávu, stromy a střechy domů zmáčené nočním deštěm.

***

Traktor sjížděl z klesání k železničnímu přejezdu. Málek za volantem mžoural do ranního slunce, které tady v tom místě, zrovna touhle dobou, dokázalo docela nepříjemně oslňovat.

Nejel nijak rychle, byť ověřit si to nemohl, protože tachometr v traktoru nefungoval. Někdo z chlapů v hospodě říkal, že třeba z kopce dokáže udělat devětašedesátka, tlačená valníkem, přes čtyřicet, jiný zase, že se nedostane přes maximální konstrukční rychlost a to je pětadvacet. Málek o tom snad nikdy neuvažoval tolik, jako právě teď. Měl pocit, že se k přejezdu blíží strašně rychle. Už jenom proto, že měl vzadu na valníku brigádnice.

Do směru na Boršany vedla trať na náspu, do dálky byla skvěle přehledná. Ale z druhé strany stoupala skrze prokopaný kopec a vedla pod úrovní terénu, vlak se vynořil teprve nějakých sto metrů od přejezdu, ještě k tomu v těch místech rostlo několik stromů a keře.

Málek tam přes slunce pořádně neviděl, a protože si včera rozbil hodinky o sajtnu, nevěděl, jestli se nebude potkávat s pravidelným “Pacifik expresem” do Boršan.

Se zařváním motoru podřadil a chystal se vjet na přejezd, když si vzpomněl na to, co mu zhruba před týdnem říkal Vitoš, když mu v noci tahal auto z potoka.

Šlápnul na brzdu, v traktoru to začalo kvičet a skřípět, do toho se vmísil hluboký troubivý zvuk a zezadu se ozvaly výkřiky žen na vleku… jenže ony nekřičely kvůli náhlému zpomalení traktoru, ale protože spatřily to, co Málek přes slunce ještě stále neviděl.

Až teď!

Strojvedoucí motoráku vyhodnotil situaci také jako kritickou a Málek mohl pozorovat, jak od kol odletují při brzdění jiskry. I přes lomoz v kabině devětašedesátky slyšel kvílení a skučení kolejové soupravy. Zároveň také poznal, že pokud bude pokračovat dál vpřed, střetu nedokáže zabránit.

Instinktivně strhl volant, přestože nemohl popřít, že ho k tomu vedl i stín vzpomínky na Vitošovo vyprávění. Devětašedesátka sjela do příkopu a najela na násep. Traktor se zastavil předními koly jen kousek od dobrzďujícího dvouvagonové soupravy motoráku. Ale valník se nebezpečně naklonil, slyšel výkřiky a nezaměnitelná žuchnutí těla na zem. Nakloněný vlek zůstal na okamžik viset v nejisté rovnováze na dvou kolech a potom se nejprve pomalu, pak ale s razancí překlopil zpátky na všechny čtyři.

Málek, na pokraji infarktu, si úlevně vydechl. Ve zpětném zrcátku viděl, že dvě s žen, které přepadly přes bočnici, leží na zemi a nehýbou se, třetí vstala a poněkud zmateně vrávorala příkopem. Málek byl celý zcepenělý, nedokázal se pohnout, hlavou mu vířily myšlenky, ze kterých ho vytrhl až strojvůdce motoráku. Ten mu otevřel dveře u kabiny a křikl na něho, že volal pomoc vysílačkou.

Ženy vzadu začaly seskakovat z vozu a snažily se pomoct zraněným na zemi. Málek se nakonec donutil vylézt z traktoru a potácivě došel k hloučku kolem nejvážněji zraněných brigádnic. Většina z žen byla v šoku jako on sám, některé měly šrámy na rukou, jak se snažily držet sajtny, jiné si rozrazily čelo nebo odřely kolena a dlaně.

Málek viděl docela velkou kaluž krve, jak se vsakuje na krajnici do prachu. Udělalo se mu nevolno. Z druhé strany přejezdu zaslechl blížící se vytí esenbácké sirény a po chvíli kvílení brzd. Vůz VB musel být poblíž, aby sem dorazil tak rychle. Než se nadál, dvojice mužů v zelených uniformách stála vedle něho u hloučku žen.

“Málek, ste v pěkný průseru,” ucedil náčelník Hoffman, když si klekal, aby prohlédl nejvážněji zraněnou.

“A mohlo to bejt daleko horší, soudruhu příslušníku,” hlesl Málek sklesle.

“Jak to, chlape?”

“To mi nebudete věřit.”

***

Vitoš seděl u stolu a zamyšleně hleděl do zlatavého pableskování ve vysoké sklenici piva, které před něj právě před chviličkou postavil hospodský.

“Fakt, jo?” slyšel jakoby z dálky říkat Radce.

Vitošovi ta zpráva doslova vyrazila dech. Vlastně na to noční vysílání úplně zapomněl, a když se takhle připomnělo samo, mělo to nádech neskutečna.

“Jestli ta holka s rozbitou hlavou umře, tak pude sedět, až tam zčerná,” ozval se znovu hospodský. “I tak je až po krk v bryndě. Mluvilo se o tom i v rádiu, v hlavních zprávách na Praze i na Hvězdě!”

Náhle se rozletěly dvoudílné dveře u výčepu a dovnitř se vřítil Málek. V obličeji měl šílený výraz, vlasy rozcuchané, žilnaté ruce se mu třásly, že to bylo vidět na dálku.

“Jak ste to mohli vědět!?” vyrazil ze sebe a řítil se k Vitošovi s Radcem.

Oba mladíci vyskočili ze židlí, protože jim připadalo hloupé se nechat fackovat vsedě, Radec se stačil ještě nakrčit a jen trochu pootočit, protože on byl k Málkovi zády. A už pršely rány, Málek ho popadl do kravaty a smýkl s ním ke stolu… a tehdy si Radec uvědomil, že tohle není nářez, ale přátelské poplácávání a objímání.

“Hoši, jenom díky vám jsem teď tady!”

Oba na něho poněkud zmateně hleděli a štamgasti v hospodě ho zase častovali pohledy plnými zvědavosti.

“Hoši, já si vzpomněl na to, co jste mi říkali tuhle v noci. Ten vlak… sem vůbec neviděl, ale jak sem si to vybavil, věděl sem hned, že to je malér. Šlápnout na brzdu vo chlup dýl, tak by to bylo pozdě. I kdybych nakrásně na ten přejezd nevjel, ale vletěl na ten násep, hrklo by to tak, že by se vlek překotil. I tak se skoro převrátil. A ty holky byly přímo pod ním a doví, kolik by jich tam eště zůstalo! Když bych nezařval pod motorákem, tak bych teď seděl někde v chládku a čekal by mě už jenom dlouhej kriminál!”

“A co jako ste mu říkali v noci, nebo co?” zeptal se chlapík od vedlejšího stolu.

Radec se nenechal dvakrát pobízet, zejména když viděl vzadu v místnosti u stolu tu krásku onehdá politou vínem, a hned začal všem líčit dramatickou honičku s esenbáky a to, jak zahučeli do potoka a pak v rádiu slyšeli tu zprávu. Vitoš se chytal za hlavu, když popisoval, jak se jich do auta vešlo snad patnáct a taky, v jakém stavu stará Stejšna je.

Reakce štamgastů na sebe nedaly také dlouho čekat, jedni se podivovali, druzí posmívali, třetí se pozastavovali nad širšími souvislostmi. Vitoš si všiml starého Bačiny, ten měl syna u esenbé v Boršanech. Kroutil očima při představě, jak ty podrobnosti Bačina za tepla vyklopí synátorovi. Nedělal si iluze o tom, že by esenbáci nevěděli, čí Stejšna je a že by jim nedošlo, jak byla napráskaná. Ale dokud ten blbec Radec nezačal takhle žvanit, mohlo se to v tichosti přejít. Teď se mu neodvratně dostane v nejbližší době důrazného varování. A jestli ho chytí při podobné eskapádě, bude zabavený řidičák jen drobná lapálie, protože ho náčelník pověsí za koule na švestku.

I Radec dostal za vyučenou. Když se ta blondýna zvedla a v doprovodu přátel odcházela z hospody, Radec vyskočil a nápadně nenápadně se přistavil tak, aby ji mohl pozdravit.

“Jééé, čau,” hlásil se k ní, jakoby o ní do teď nevěděl a celou dobu se nepředváděl hlavně kvůli ní. “Hele, nechceš na chvíli přisednout k našemu stolu?”

“Že bys mě jako předpověděl budoucnost?” vypískla krasotinka a začal se smát. “Z ruky třeba, nebo… máš křišťálovou kouli?”

“My máme rádio,” prohlásil Radec, který její výsměšné poznámky nepochopil, nebo přesněji nechtěl pochopit. “Sme tadydle zachránili Málka vod arciprůšvihu. Ti to budu vyprávět, jestli chceš…”

“Vodprejskni,” zasyčela jako kočka, která právě zjistila, že ji hra už nebaví a vytasila se s drápy. “Trapane,” dodala a byla pryč, zůstaly za ní jen chvíli se pohupující lítačky do lokálu.

“Ta ti to dala, co?” smál se hospodský. “Hochu na ni nemáš, to je vyšší cenová kategórie!”

***

“No, čágo, Vitoši!” halekal už z dálky Radec. Seděl s nějakým chlápkem, u jednoho ze stolů pod slunečníkem před hospodou. Bylo vedro jako v pekle, vzduch stál a tetelil se a nebe bylo jako vymetené. A takhle to šlo už celý týden. Bouřka, která se dřív nebo později strhne, bude pořádná.

“Hele, tohle je dopisovatel z Mladýho světa, zajímá se, jakože co bylo kolem toho Málka. Pocem, taky mu to řekni.”

Vitoš došel k nim a přisedl si. Neměl dvakrát náladu na další rozmazávání té historky, už takhle jsou půlce vesnice pro smích. I když ho to mrzelo, protože tentokrát všechno, co Radec vypravoval, byla holá pravda. On si na tom příběhu snad opravdu vůbec nic nepřikrášlil.

“Čest práci, soudruhu. Drábek, Antonín Drábek. Jsem amatérský dopisovatel časopisu Mladý svět, zajímám se o vše netradiční a donesl se mi váš příběh,” řekl ten hubený dlouhán s brýlemi.

“Nazdar, Vitoš, teda jakože Vítek Štos,” opáčil mladík a nedbale potřásl napřaženou pravicí dopisovatele. “Jak znám Radce, tak už všechno barvitě vylíčil.”

“Řekněme, že vyčerpávajícím způsobem,” usmál se nenuceně Drábek, “nicméně, zajímalo by mě třeba, jak jste zkonstruoval to vaše rádio. Zdali jsou v něm použity nějaké zvláštní díly, nebo zda se domníváte, že celá ta podivná záležitost byla způsobena oním zmiňovaným kulovým bleskem.”

“A ták,” zabručel Vitoš. Směr, kterým se to ubíralo, se mu zamlouval, rád by si promluvil o svých radioamatérských počinech, nicméně před tímhle člověkem se měl na pozoru. Protože všechno co řekne, bude číst ohromná spousta lidí, pokud se takový článek opravdu dostane až někam do výtisků Mladého světa. “No, to rádio je sestavené podoma, z polorozebranýho starýho kazeťáku a asi tak třech rádií. A ten kulovejk blesk sem já vlastně sotva postřehl.”

Zmínku o elektrosoučástkách od strýce záměrně vynechal, aby mu snad neudělal nějaký malér.

“Pravda je, že jsem něco takového zahlédl a v jednu chvíli začalo všecko jiskřit a vstávali nám vlasy na hlavě. Ale když se vrátil, byl sem vevnitř auta a viděl ho jenom tady Radec.”

“No jasně, přesně tak!” zahalasil Radec a začal zase o překot vypravovat. Drábek ho trpělivě poslouchal a občas si dělal poznámky do bločku.

Z cesty, ústící na náves kousek od hospody, se najednou vyloupnul Málek.

“No špica, pane Málek, dete jako na zavolanou!” halekal Radec už na dálku. “Pojďte k nám, tadyhle pan dopisovatel z Mladýho světa si poslechne, jak to bylo vod vás!”

Lidé sedící kolem dalších stolů se otáčeli, dokonce vykouklo i pár zvědavců z oken od výčepu. Radec měl svou oblíbenou pozornost a tak se rozpaloval do běla. Celá ta scéna byla hrou jednoho herce, Vitoš mu jen přicmrndával a Drábek s Málkem tu byli vysloveně jako křoví.

Drábek se znovu, tentokrát náležitě obřadně představil, protože se k přihlížejícím přidalo několik děvčat z jezdeckého oddílu při zdejším JZD. A pak vyzval traktoristu, který ani nezpomalil v kroku, aby promluvil.

“Tak, soudruhu Málku, vašich pět minut slávy je zde, prosím, povídejte!”

“Já vo tom nic nevim, to sou ňáky výmysly tadykle… těch dvou,” zavrčel Málek a prošel kolem do hospody.

Rozhostilo se hrobové ticho, v tu chvíli snad i ptáci přestali štěbetat a z pastviny v dálce nezaznělo ani zabučení kravky. Vitoš se tvářil překvapeně, Radec omráčeně zíral s otevřenou pusou v naprostém šoku.

“Ale… pane Málek, dyk… řikal, řikal ste, že…”

Někdo se zasmál a v tom tichu to znělo jako řinčení rozbitého skla.

Mlask. Drábek zaklapl svůj bloček.

“No, tak to bychom měli,” prohlásil odměřeně.

“Tak… tak se zeptejte eště někoho jinýho,” úpěl Radec.

“Soudruzi, víte ještě někdo něco o tom případu, myslím tím z první ruky, ne jen jedna paní povídala,” řekl Drábek, přičemž se zvedl a rozhlížel po stolech kolem a také po děvčatech z jezdeckého oddílu. Lidé však dělali, že mu nevěnují pozornost.

Drábek zašel do hospody, aby zaplatil. Radec se za ním nevěřícně díval, dokud nezmizel uvnitř budovy. Netušil, že dopisovatel potom prohodil pár slov s hospodským. Když pak odcházel, přece jen je vzal alespoň trochu na milost a mávnul na ně s pozdravem “Tak, čest, soudruzi.”

Vitoš chvíli pozoroval kamaráda, který se tvářil jako by nastal soudný den, snad měl dokonce i pocit, že zahlédl v jeho očích slzy, a pak se zvedl a šel pro pivo. U výčepu právě hospodský o něčem naléhavě rozmlouval s Málkem, který se při bližším pohledu zdál docela dost opilý. Když ho uviděli, zmlkli. Vitoš si nechal načepovat dvě piva a vrátil se ven. Při odchodu zaslechl hospodského, jak říká: “Alespoň byste jim měl říct, proč jste to udělal.”

Radec upíjel přinesené pivo a vypadal tak zbědovaně, že ho z lítosti pozdravila i ta jeho blondýna, ba co víc, dokonce se i zeptala, co ho trápí! Radec jen mávnul rukou a víc jí nevěnoval pozornost, čímž ji, alespoň podle Vitoše, zaujal víc, než kdyby se předváděl. Vitoš měl dokonce pocit, že se chystá k nim přisednout, ale pak se objevil nějaký mýdlový princ a odvedl ji s sebou dozadu do sálu.

Stmívalo se. Zapadající slunce kreslilo poslední rudozlaté stuhy na obzoru a po stráních nad Klajnou. Vitoš se houpal na židli, popíjel zteplalé pivo a pozoroval obec, která se nořila do horké letní noci. Už by dávno odešel domů, ráno vstává do práce, ale nějak tady nemohl kamaráda nechat s jeho neštěstím samotného. Radec se taky pořádně napařil, zítra bude na dílně úplně k ničemu. A mistr mu asi taky dá co proto, ne že by si na něj vysloveně zasedl, nicméně Radec si u něho delší dobu dost koledoval svou mladicky samolibou drzostí.

Většina lidí už dávno odešla, zůstalo jen pár mladých a násoskové. V tom si Vitoš uvědomil, že s nimi u stolu sedí Málek. Musel na chvíli zaklimbat, protože si vůbec nevšiml, že by přišel. Málek byl na mol, stejně jako Radec.

“Hele… kucí, já… sem vám strašně vděčnej,” mumlal opile Málek, “strašně. Zkuste se… ale vžít do mí situace. Hrozí mi pár roků… kriminálu. Předseda… řikal, že se za mě zasadí. Ale, že prej musím přestat s tou historkou… že jako by vypadal jako šašek, co se zastává blázna, nebo tak něco. Nezlobte se na mě, chlapci, já si před tím pisálkem… připadal jako největší podrazák na světě, ale nemůžu jinak, nechci… nechci do kriminálu!”

Málek se zvedl a odpotácel do tmy.

“Najdeme si vlastní senzaci, něco, co nebude vo žádným Málkovi, aby to pak nemohl zatlouct,” zaskuhral po drahné době z ničeho nic Radec. “Pomůžeš mně, že jo, seš můj nejlepší kámoš.”

Vitoš se díval na oblohu, kde mezi hvězdami zdánlivě nehybně visel zářící měsíc. Jeho myšlenky se ubíraly k Miladě. Jejich vztah vydržel pevný přes Vitošovu vojnu, ale začal kolísat po tom, co Miladu přetáhli do fabriky v Pardubicích. Bydlela tam přes týden u tety a vracela se na stále kratší dobu. Poslední měsíc už jenom na nedělní odpoledne a to byla studená jako psí čumák, minulý víkend se dokonce pohádali, byť mu potom ve středu přišel navoněný omluvný dopis. Milada pořádně nevěděla, kam jí to táhne, ale on si nedělal iluze o tom, jak to s nimi bude dál. Takže zjevně bude mít dost času s Radcem lovit senzace.

“A no jo,” přikývnul.

***

Bylo dusno, vzduch stál na místě a nebe mělo barvu zlověstně šedomodrou. Už od samého rána se k něčemu schylovalo a teď, v podvečer, se zdálo, že to je vysloveně na spadnutí. Z Klajné, která byla na všechny strany obklopená kopci, nebyl takový rozhled do dálky, aby měl člověk přehled o sbírajících se bouřkových mračnech. Ale Vitoš, zvyklý jezdit nahoru opravovat elektromotor vodárny nad vesnicí, věděl, že kdyby tam teď byl, už by je viděl, jak kypí a městnají se, jak nenápadně vřou a klokotají.

Dneska to spadne.

Nejspíš to bude zatraceně bouřlivá noc, jedna z těch, kterými je tenhle kraj pověstný.

Vitoš strčil do trouchnivé dřevěné branky v plotě malého domku, kde bydlel Radec u své babičky, protože se doma nesnesl se svým otcem a máma už neměla nervy na jejich věčné hádky a občasné rvačky, do kterých se zvrtly původní otcovy “výchovné” nářezy.

Zaklepal na dřevěné dveře, vybledlá zelená barva se z nich loupala v dlouhých škraloupech.

“Vole, poď dál,” ozval se zevnitř Radec.

“Dobrý den, paní Hradcová,” pozdravil Vitoš starou shrbenou paní, která vyhlédla do chodby z kuchyně.

“Ahoj, Vítečku,” odpověděla babička a zase zmizela ve svém království s velkou starodávnou pecí a černým kocourem vyspávajícím v ošatce na ní.

Starý dům páchl vlhkým zdivem a zatuchlinou. Vitošovy kroky po kamenné podlaze se rozléhaly dlouhou chodbou, kde stálo u zdi všechno možné, od pytle zrní pro slepice, přes nářadí na zahrádku a zahradu, po velký hliněný zelňák a několik zrezlých valch. Minul pár poliček s věcmi, které sotva rozeznával pod nánosy prachu, a dvě kosy zavěšené na skobách.

Těsně před koncem chodby, odkud viděl pootevřenými dveřmi do zahrady rovnou na králíkárnu a kurník hned u domu, zahnul do Radcova pokoje. Tady se ocitl v úplně jiném nepořádku. Na stěnách visely velké plakáty koupené na poutích, z nich se do malé místnosti dívali zpěváci a skupiny z domácí i zahraniční scény a herci z Mayovek. Mezi nimi se těsnaly auťáky z dvoustran Světa motorů a nahé ženy z lechtivého časopisu, koupeného od Vendy Fiška.

Rozházená postel a stůl, na kterém se kupilo kde co, byly samozřejmostí. Pod stolem stála bedna piva a brašna s nářadím a ve staré kredenci, zastupující šatní skříň, se těsnalo pár kloudných kusů oblečení, ve kterých Radec chodil na zábavy. Mezi okny si choval velkého křížáka, každý den mu házel mouchy, co chytil při jídle na stole a z pavouka už byl pořádný drobek.

“To je dost, že deš,” řekl Radec, když kamarád vstoupil do jeho světa.

“Dneska sme dělali dýl, všechno je vzhůru nohama, čeká se pěkná bouřka. Museli sme zkontrolovat náhradní zdroje po celým jezedéčku a co šlo, tak odpojit a schovat,” pokrčil rameny Vitoš. “Půlka lidí vod nás má dneska v noci službu.”

“Právě vo tom s tebou chci mluvit, brďo!” řekl významně Radec. “Pojedeme na Černou cestu, Stejšnou, a budeme poslouchat rádio. Jestli bude bouřka jako hrom, tak máme dokonalou příležitost.”

Popravdě, Vitoš na něco takového neměl vůbec náladu. Ráno se na jezedéčku dalo čekat boží dopuštění, jak by řekla babička Hradcová, a představa, že se do toho vrhne po tom, co pročumí celou noc při snaze chytit to podělaný rádio budoucnost, se mu ani za mák nezamlouvala.

Nicméně… ač nerad, musel připustit, že to slíbil. A sliby se mají plnit, minimálně ty, které dá člověk nejlepším přátelům a spoustě dalších lidí, na kterých mu nějakým způsobem záleží, byť to zdánlivě vypadá, že mu na nich vůbec záležet nemusí. To zase říkal jeho táta.

A taky musel připustit, že má Radec pravdu a mají skutečně jedinečnou příležitost zase slyšet něco z budoucnosti. Vlastně na to byl docela zvědavý, a čím víc o tom přemýšlel, tím víc se ho zmocňoval zápal pro věc. Takže nakonec řekl, vlastně docela normálním tónem, nikoli takovým tím otráveným, který by příslušel k tomu, jak byl utahaný: “No jo.”

Jakoby jim chtěl přitakat, rozduněl se venku hrom. Takový hrubý, dlouhý, trhavý. Najednou se setmělo a na střechu začaly bubnovat velké dešťové kapky. Ba co víc, za pár minut už déšť syčel jako rozezlený had a nebe co chvíli ozářil klikatý výboj doprovázený třeskotem a praskotem hromu.

A pak to zaslechli.

Táhlé kvílivé naříkání, skuhrání a kňučení, teskné skučení.

Oba se na sebe zaraženě podívali, Radec v Klajné vyrostl a Vitoš se sem s rodiči přistěhoval ještě za základní školní docházky, bouřek tu už zažili habaděj, ale tohle ještě ne.

“Deme pro Stejšnu,” řekl Vitoš.

Vyšli na chodbu. Pootevřené dveře do zahrady skřípaly v nepravidelných náporech větru a náhle tam stála temná shrbená postava, její obrysy se objevily v záblesku prudkého světla zvenku. Oba mladíci se v první chvíli lekli, ale pak uslyšeli tichý hlas Radcovy babičky.

“Slyšíte, chlapci? Čarodějky zase naříkají.”

*

Vitoš jel přes vesnici krokem, protože stěrače Stejšny nezvládaly návaly vody shůry. Najednou se ve zpětném zrcátku objevila dvojice světel. Vitoš věděl ještě dřív, než je vůz předjel a rozsvítil maják, co je zač.

Vitoš zastavil Stejšnu u krajnice hned za policejním Žigulíkem a vypnul motor.

“No, a sme v prdeli, kámo,” řekl, aniž by odvrátil zrak od vozidla před nimi.

U Žigulíka se otevřely řidičovy dveře a do slejváku vystoupila postava ve stejnokroji. V mdlé záři lamp pouličního osvětlení se vydala ke Stejšně.

“Občanský, řidičský a technický průkaz, soudruhu řidiči!” řekl důrazně sám náčelník Hoffman.

Vitoš mu bez řečí všechno podal a esenbák si to prohlížel za svitu velké baterky. V zelených hluchavkách, ze kterých crčela proudem voda, vypadal jako vodník Česílko.

“Copak, že dneska před rukou zákona neprcháte, jako desperáti z Mayovek?” řekl najednou Hoffman. Když se mu nedostalo odpovědi, poodstoupil od Stejšny a zběžně ji přejel kuželem světla baterky. “Kampak máte namířeno?”

“Jenom tady, za vesnici, na Černou cestu,” řekl Vitoš popravdě.

“A! Zase budete poslouchat rádiem zprávy z budoucna? Nebo vás vylákal nářek čarodějek?” Když posádka Stejšny nic neříkala, náčelník Hoffman se naklonil do otevřeného okénka a houknul na Vitoše: “Neměl bys bejt v práci, elektrikářskej? Máte na jezedéčku přes noc pohotovost, ne?!”

“To jo, soudruhu náčelníku,” řekl Vitoš, “ale mistr tam chtěl jen starý mazáky.”

“A co ty, Radku? Jak ti to jde? Seš z tý vojny nějak brzo zpátky. No, ono si ji užiješ tady. Po týhle bouřce bude obilí tak polehlý, že kdo nebude o žních sedět v kombajnu, nebo traktoru, dostane kosu a hrábě a pude tu polehlinu kosit, opravář zemědělských strojů, neopravář.”

“Asi jo,” pokrčil rameny Radec.

“No tak si ten hon na senzaci užijte, chlapci,” řekl esenbák najednou a podal doklady Vitošovi do okénka. “A doporučuju ti, Víte, aby sis pořídil něco novýho, tohle už není auto ale samohybnej vrak. Takže, jenom za vesnici a zpátky.”

“Viděls to?” zašeptal se překvapeně Vitoš.

“Že by ruka zákona přikryla jeho voči a co voči nevidí, to srdce nebolí?!”

“Asi tak nějak.”

*

Les vypadal jako jednolitá černá a hlavně živá masa. Šuměl a praskal v náporech větru, že to bylo slyšet i v kabině, přes kravál vydávaný motorem. Ta živá masa spolkla Stejšnu a Vitoš s Radcem se ocitli v tajemném světě Černé cesty. Dojeli až k zatáčce pod prďákem, Vitoš zajel ke kraji, kdyby náhodou tudy spěchalo nějaké další, třeba esenbácké auto, a zůstal stát s běžícím motorem.

Kvílivé naříkání přišlo opět náhle, ale s takovou intenzitou, že jim oběma přeběhl mráz po zádech.

“Zhasni motor i světla,” řekl Radec, když se natahoval k rádiu. “Záříme jak pitomci a kolem je stejně jinak hovno vidět. Nechci bejt na ráně, jestli přijdou.”

“Kdo jako?”

“Čarodějky.”

Vitoš se na Radce podíval, jakoby se právě zbláznil.

“No co?! Dyž můžeš slyšet rádio z budoucnosti, proč by se nemohly ukázat čarodějky z minulosti?” prohlásil Radec se svou zdrcující logikou.

“Podle mě to je pičovina,” kroutil hlavou Vitoš a vypnul světla a motor. “To kňourání dělaj skály. Pamatuješ, jak sme si chodili hrát nahoru nad hájovnu, mezi ty skalky? Taky tam byly úzký chodby skrz, jakože pukliny, dalo se to tam procházet, byly tam různý skrýše. Podle mě do toho zafouká pořádnej vítr a vono to začne hrát jako varhany.”

“Víš, kam tyhle skály vedou? Až na Sejčinu, mezi Klajnou a Boršanama. A vo tý se teprv říkaj věci,” trval na svém Radec.

Z rádia se linula melodie nějakého hitu, co chvíli přerušovaná praskotem statické elektřiny. Radec se díval do tmy kolem Stejšny, v níž rozeznával obrysy kmenů stromů, kymácejících se větví a křovisek čechraných větrem. Chvílemi se les rozjasnil, jak někde nahoře projel oblohou blesk.

“Tak mě napadá,” řekl najednou Vitoš, ale větu nedokončil.

Protože mu do ní skočilo zaburácení, doprovázející oslnivý záblesk. Byl by přísahal, že v něm zahlédl tmavé postavy a jakýsi hranatý předmět, ale jeho oči mu vzápětí vypověděly službu, přinášely jen zmatené barevné skvrny, vířící v divokém reji.

Když se konečně usadily a vybledly, netrvalo to ani deset vteřin, jedna přece jen zůstala. Dostala tvar jasně bílé koule a vznášela se nad přední kapotou Stejšny. Vitoš s Radcem cítili, jak jim elektrizují vlasy, za jemného praskání výbojů. Modro-bílí hádci se klikatili všude kolem po interiéru kabiny, který se zvláštně kroutil a natahoval, aby se zase smrsknul do původní podoby.

“Že není zrovna moudrý lízt za týhle zatracený bouřky do lesa a už vůbec ne na takovýhle místo,” až teď dokončil Vitoš. “Myslím, že Stejšna dostala přímej zásah bleskem a to před náma…”

“Je kulas,” řekl Radec jakoby nic. “Minule u toho byl taky.”

“…a radikální změna poli….kého směru, kterým se Českoslovens… dosud ubíralo. Odklon od socialismu a sblížení se západními demokraciemi, to vše je same…ová revoluce v roce devatenáct set osmdesát devět. Do té doby by… slitelné, aby národ tak…notně vystoupil proti komunistickému režimu a bez krveprolití ukázal jeho špičkám, že postrádají podporu těch, pro které údajně vládly. Jednou z osobností těchto… dnů je současný prezi…nt Václav Havel…”

Rádio zachrčelo a zaskřípalo.

Ta bílá koule nad kapotou se dala do pohybu. Nejprve se jen tak zahoupala, pak maličko sklesla a najednou vyrazila přímo do kastle Stejšny. Rádio vybuchlo v obrovském jiskření a Vitoš s Radcem cítili, jak je neviditelná síla prudce mrštila na dveře.

Než se nadáli, leželi v blátě a déšť bičoval jejich popálené obličeje, trup a ruce. Ledová voda ulevovala od pálení a částečně i mírnila bolest, zároveň je vrátila do reality.

Vitoš vyskočil na nohy a podíval se na doutnající auto. Zásah kulového blesku ho téměř přepůlil. Naproti se zvedl Radec, z oblečení se mu kouřilo, na tváři měl několik spálených boláků, ale nevnímal je. Do burácení bouřky a crčení deště křičel:

“Kurva, slyšels to, vole?”

“Slyšel, slyšel,” napodobil Vitoš zajíce z Jen počkej.

“Hele, tohle až všem řekneme!” nadskakoval spokojeně Radec. “Smetanová revoluce a… kdo je ten Ota Pavel? Ňákej spisovatel, ne?”

“Václav Havel, bejku. Vypravoval mě o něm bratránek, co študuje v Praze. Havel prej podepsal Chartu sedmdesát sedm, byl kolem Plastiků a vůbec proti režimu. Jestli se tenhle týpek stal prezidentem Československa, tak to musel bejt vobrat jako prase! A řekl bych, že bysme vo tom měli držet hubu.”

“By nás asi sebrali, co!?” přikývnul Radec.

“Si piš, to by bylo podvracení republiky jako hrom! Nemluvě vo tom, že by dostali skoro deset let na to, aby se proti tomu pojistili!”

Na lesní cestě se objevila světla auta.

“Hoffman si nás jede zkontrolovat,” konstatoval Vitoš.

“To je v prdeli, největší senzace vod dob, co ryby vylezly na souš a založily na komsomoly a my vo tom musíme držet hubu,” skuhral Radec.

“Chtěls senzaci, máš ji. Jenom vo ní nemůžeš nikde kecat, a to si tentokrát kurevsky zapiš za uši. Zase to ber ale tak, že víš něco, co fakt nikoho ani nenapadne!”

“A ty skály… sou taky ňáký divný, že to tak přitahuje blesky!”

“To je pravda,” přikývnul Vitoš. “Spousta lidí nevidí kulovej blesk za celej život a tady se objeví dvakrát za tak krátkou dobu!”

Esenebácký Žigulík prudce zabrzdil u Stejšny, ze které se stále ještě kouřilo, byť prudký déšť uhasil počínající požár čalounění. Náčelník Hoffman vyskočil ven a přiběhl k nim.

“Sakra, chlapi, co se tady stalo?”

“Kulovej blesk, soudruhu náčelníku,” řekl Radec.

“No, to auto už bylo stejně na odpis. Vás dva vezmu k doktorovi, zdá se, že vás to pěkně popálilo. To sou ty experimenty. Stejně ste chytili kulový, co?!”

“No jo, jak řikám, kulový… blesk,” pokrčil rameny Radec.

***

Bylo po žních, Vitoš se vracel z práce až navečer, protože s chlapy z elektrikářské party jezedéčka museli řešit kraťák na trafu sušky. Měl žízeň jako hrom a tak zajel k hospodě, aby si dal alespoň velkou limošku a domů si vzal pár lahvových piv.

Už z dálky viděl Radce, jak stojí před hospodou opřený o zábradlí, v ruce vysokou sklenici piva a kolem něho několik dívek. Poznával Moninu, tu pihatou bloncku politou tehdá vínem, a taky dvě holky v džínách a kostkovaných košilích, svědčících o příslušnosti do jezdeckého oddílu. Děvčata se bavila mezi sebou, a co chvíli oslovila i Radce, ale ten jim vždycky věnoval jednu dvě věty a zase se zasněně díval někam přes náves.

Vitoš zastavil před nimi se služebním Gazíkem a ještě než vyskočil z auta, přemýšlel o tom, jak se jeho kamarád změnil a jak to změnilo vztah lidí k němu. Dřív se předváděl v zoufalé snaze přitáhnout k sobě pozornost kohokoli, ale nejraděj právě takovýchhle děvčat. Ta ho ale povýšeně přehlížela. Radec se přestal předvádět a žvanit, možná ze strachu, aby ve slabé chvilce něco nevykecal, možná proto, že si tak připadal důležitě, a najednou se kolem něho ženské rojily.

“Čau,” mávnul Vitoš na Radce, když praštil dveřmi od Gazíku.

“Čus, kámo,” odpověděl mu kamarád a když procházel kolem, poplácal ho po rameni. Jakoby na něho přenesl to své kouzlo, najednou se ze všech stran ozývaly dívčí hlasy: “Ahóóój, Vítku.”

Vitoš si vzal limonádu ven a jak si svlažil hrdlo příjemně studenou tekutinou, mrknul na kamaráda a trhnul hlavou k děvčatům.

“Fanynky?”

“Sem snad zpěvák pop music?” řekl potichu Radec. “Prostě sme se tady taklenc potkali. A nikomu sem nic nevyprávěl,” dodal ještě pro jistotu.

Vitoš to věděl, právě to bylo to jeho kouzlo. Už nebyl za šaška, ale za člověka, který kolem sebe šíří nepostřehnutelné fluidum vědoucnosti. Radec se Vitoše na nic podobného neptal, protože u něj to přece byla samozřejmost.

Chvíli si povídali a pak si Vitoš došel pro pár piv a jel domů. Pomalu se stmívalo, když vjel otevřenou branou na dvůr jejich domu. Stála tam oranžová stopětka, kterou okamžitě poznal, strýc přivezl dědu z tátovy strany. Děda byl vážně nemocný, měl rakovinu plic a poslali ho z nemocnice k nim domů dožít, protože už víc nevěděli, co s tím. Teď podřimoval v kolečkovém křesle na zápraží.

Vitoš vystoupil z auta a zamířil ke vchodovým dveřím, otevřeným oknem slyšel z kuchyně, jak se táta baví se strýcem. Láhve piva mu cinkaly v silonové tašce.

“Ahoj, Vítku,” ozval se najednou děda z křesla. Vzbudila ho pivní zvonkohra. “To máš pívečko, chlapče? Po tej nemocnici se člověk rád nadejchá čerstvýho povětří a hned dostane chuť na nějakou tu radost života.”

Děda odněkud zpod kostkované deky vytáhl fajfku a nacpal si ji tabákem, rakovina nerakovina. Vitoš se díval, jak si třesoucí rukou zapaluje sirku a vkládá jí do dýmky. Chvíli na to za pokašlávání slastně vyfoukl obláček šedavého kouře.

“Tohle je tabáček, chlapče. Ne jako ten troud, co jsme kouřili za války. Nebo v komunistickým kriminále. Komunisti, chlapče, dělaj, jak jsou vláda všeho lidu, ale když si nějakej člověk chce jít svou cestou, nebo jim řekne něco špatnýho na tu jejich, tak z něj udělaj politicky nespolehlivýho a házej mu klacky pod nohy, kde se dá. Nebo ho rovnou zavřou.”

Děda tahal z dýmky a díval se někam nad stromy blízkého lesa. Kůži v obličeji měl popelavě šedou, to bylo vidět i za nastávajícího soumraku, a leskla se mu jako navoskovaná. V koutcích očí se mu blýskla vlhkost, snad slzy. Vitoš zuby rozdělal pivo a podal mu ho, sám si dal druhé a sedl si na vyvýšený chodník před domem.

“Můžu se zeptat, za co tě zavřeli, dědo?”

“Popral jsem se s jejich předákem a zlomil mu čelist a ruku. Dělal ze mě před lidma kulaka, protože jsem nechtěl do družstva. Že prej takový jako já jsou překážka šťastný budoucnosti rolnictva a dělnictva a mají si to se mnou vyřídit. Tak sem si to vyřídil já s ním. Byl z toho poprask. A že prej, když vstoupím do družstva a budu donášet estébákům, tak se to smaže, jinak dostanu tři roky. Řekl jsem ani náhodou a dostal pět.”

“Když jsem byl malej, vždycky sem si myslel, žes vykradl banku,” zasmál se Vitoš.

“No, když jsem se vrátil z kriminálu, půlka vesnice se na mě dívala přes prsty, jako bych proved ještě něco horšího. Ale časem lidi sami dostávali rozum. A po dvaceti letech, když kolem mě začala courat zubatá s rakem, mě vzal na tu svou pochybnou milost i takovej zarytej komouš, jako byl tam u nás předseda Národního výboru. Že prej to tenkrát bylo nedorozumění a že by se mělo přihlídnout k mým zásluhám za války a dívat se na to shovívavě. Ale já jim na to kašlu, mě nevoblbnou.”

Vitoš poslouchal a sledoval tmavnoucí siluetu, ve kterou se děda měnil. Přesně takhle to dělala ta rakovina, kvůli ní se doslova ztrácel před očima. Děda si potáhl z dýmky a s chutí se napil piva, po čemž blaženě vydechl “Áááááá!” Vitoš měl najednou strach, aby tohle nebyl ten pověstný poslední záchvěv bezbolestné tělesné spokojenosti těsně před smrtí.

“Chlapče, je mi tak líto, že tahle země padla komunistům do spárů. Ale ducha Čechoslováků jen tak nezlomí. Lidi se možná na oplátku za ty jejich podlosti, lhaní a lezení do zadku SSSR zase tvářej, že s nima držej, že se vezou na vlně tý jejich slavný idey. Ale nejsou blbý a donekonečna si nenechaj dělat na hlavu, jednou jim musí dojít trpělivost.”

“Dojde, dědo, dojde,” slyšel najednou Vitoš říkat sám sebe. Naklonil se blíž a šeptal: “V roce devatenáct set osmdesát devět bude nějaká smetanová revoluce, lidi bez krveprolití svrhnou komunisty.”

“Kdes tohle vzal, prosím tě? Jak… jak to můžeš tak jistě říct, hochu?” podivil se děda. Tmou se leskly jeho oči jako dva diamanty. “Jak to… můžeš vědět?”

“Prostě to vím.”

“Chlapče, kdyby, tak já se toho nedožiju, ale považ, jaký by se před vámi otevřely možnosti! Úplně mám z toho radost za vás, jenom z tý naděje, chápeš?!”

“Myslím, že chápu,” přikývl Vitoš a zadíval se s dědou někam tam, do dáli.

***

“Víš, co sem slyšel naprosto nenápadně šeptat v hospodě? Obrovský tajemství, že ho můžeš říct jenom tomu, kdo se zeptá.”

Vitoš se bezelstně podíval na Radce.

“Hm, co?”

“Že prej bude velká revoluce, někdy v roce osmdesát devět a komunisti pudou k ledu. Heleď, já to teda nevykecal, na to ti dávám svoje čestný slovo!” prohlásil Radec.

“Byl sem to já,” řekl bez okolků Vitoš.

“No, musím přiznat, že mě to jakože napadlo, vzhledem k tomu, že já to nebyl a paks vo tom věděl už jenom ty. Akorát bych jako chtěl vědět, co se změnilo na tom, že nás jakože můžou sebrat a na tu revoluci, smetanovou nebo sametovou, co já vim, jak jí to budou řikat, se připravěj?!”

“Nic,” pokrčil rameny Vitoš. Seděli na vyvýšeném chodníku před jejich domem, zhruba tam, kde před rokem to tajemství vyzradil. “Já to řekl dědovi, však víš, von má rakovinu. Přivezli ho k nám z nemocnice na dožití. Hele, já měl pocit, že má na kahánku a začal vyprávět o komunistech, že jako je mu líto týhle země pod nima a tak. Chtěl sem mu udělat radost, aby jakože vodešel s tím, že těm gaunerům taky sklapne, však von si od nich užil svoje, za války i po ní. Myslím, že si nejdřív myslel, že sem to řek jen tak, jenže jak se pak sčuchnul s dědkama z vesnice, tak se mu donesla ta věc s Málkem a jemu došlo vodkaď to mám.”

“Hm, děděk se má čile k světu. Tuhle dokonce z toho svýho křesla před hospodou plácal po zadku starou Blažkovou, baba jedna protivná, najednou to bylo hahaha, pane Štos, vy ste ale rošťák!” zabručel Radec.

“Hele, já to nečekal, ale nemůžu nemít radost z toho, že se mu dobře daří. Doma se úplně vzpamatoval. Vono ho to za čas položí, s tím nikdo nic nenadělá, ale myslím, že každej další den, co je tady, je pro něj, pro nás všechny, skvělej. Já se na něj ani nemůžu zlobit, že to rozkecal… a vlastně ani nelituju, že sem mu to řek. Třeba ho právě tohle drží!”

Chvíli bylo ticho.

“Ale taky mám strach z toho, že dědka kvůli mně seberou a budou ho vláčet po výslechách, nebo ho třeba i zavřou… nebo se to nějak podělá, že to celý nedopadne,” pokračoval Vitoš.

“A to já zase myslím, že dopadne,” řekl najednou rozhodně Radec. “Jinak by vo tom v tom rádiu nemluvili, přece, ne?!”

“Podívej, co se stalo v osmašedesátým. Jen to začlo vonět svobodou, museli nám to soudruzi srpakladivo posrat. A vod tý doby sou rusáci tady. Člověče, já si to nedovedu představit, jak to má bez krve proběhnout s nima za zadkem. Snad kdyby jim, jako v tom vtipu, ty pověstný šikovný československý zloději ukradli všechno nádobíčko a nechali je stát na buzerákách jenom v teplákách.”

“Třeba budou mít vlastní starosti a nebudou mít čas řešit ty s náma,” namítl Radec.

“No, a pak sme tu my dva. Zatím snad nikdo vysloveně neřek, že to je vod nás, ale odkavaď by to taky jinak bylo? Je možný, že už tady tajný tiše šmejděj. Estébáka prej nepoznáš, dokavad tě nedrží za límec a nemává plackou.”

“Ále,” mávnul rukou Radec, “za jedno sme tady v balíkovským rybníčku samý malý a napůl leklý ryby a za druhý, je to přece jenom blbá šuškanda, kterou vypustil jeden politicky zatrpklej děděk, co má na kahánku. Tajkmacto bych přenechal tomu, v čem sme tadykma v Československu nedostižný…”

“Myslíš veřejný tajemství… kde kdo vo tom ví, ale každej dělá, že zrovinka von ne?!”

“No, tak. Když nás přece jenom nějakej aktivní vlezdoprdel práskne, tak to zatlučeme. Navíc, co nám dokážou, rádio je na popel a Stejšna ve šrotě.”

“A jiný už stavět nebudu. Jenže nás viděl náčelník Hoffman podruhý na Černý cestě, například,” poznamenal Vitoš. “A možná ani nebudou potřebovat, aby jim někdo něco napovídal a to, co my budeme pracně zatloukat, si z nás vesele vytlučou. Děda mi jednou říkal, že v kriminále slyšel vo tom, jak dokážou estébáci s člověkem zatočit, když jim vo to de. Prej si ty jejich móresy moc nezadaj s těma enkávedistickejma, nebo nejdej bože gestapáckejma. Takový nakládačky zlomily spoustu daleko tvrdších chlápků, než sou dva potrhové, jako my dva.”

Vitoš se odmlčel. Zapálil si cigaretu a dlouze potáhl.

“Ale já s tím dokážu žít.”

“Já myslím, že taky…” zasmál se Radec. “Vono, dyž už sou karty rozdaný, co nám zbejvá jinýho, než to s nima ňák hrát, že jo?!”

Petr Klepal



Několik slov o:

Autor dnešní povídky o sobě říká: „Snažím se psát to, čemu já osobně říkám “dobrodružná výpravná sci-fi”, která by čtenáře bavila číst alespoň tak, jako mě psát.“

Povídky Petra Klepala můžete najít ve sbornících soutěže o Stříbřitělesklý halmochron, kterou už třikrát vyhrál a odkud je i dnešní Radio budoucnosti (1. místo 2017), dále pak v e-zinu Lemurie, sborníku postapo povídek Čas šelmy a dalších. Momentálně se poukouší ztvárnit svůj postapokalyptický svět jako komix.

A jaké má plány do budoucna? “Před námi je nový rok a nové výzvy… jednou z nich je nekonečná snaha učinit čas elastickým a natahovat ho zrovna tak, jak mě se to hodí, abych ho měl na všechno dost. Nikoho asi nepřekvapí, že mi to moc nejde, ač moderní fyzika říká, že čas je tvárný jako všechno kolem nás.”

Povídka Simulátor tady na Nevšedním světě

Povídka Země zaslíbená na FANZINE.cz

e-zin Lemurie

 

Obr.: https://img00.deviantart.net/c919/i/2009/005/2/7/old_car_by_freatmah.jpg