Rádiové slečny

Osm padesát pět stredoevropského času. Chystám se chopit příležitosti, jež se už nikdy nebude opakovat.

Vaše tepová frekvence je zvýšena. Dýchejte, prosím, zhluboka.

Nádech, výdech. Rádiová slečna má pravdu. Ostatně jako vždy. Poslouchej svou rádiovou slečnu a budeš šťastný. Poslouchej svou rádiovou slečnu a nemůže se ti stát, že by ses něčeho nedopatřením dopustil. Neznalost zákona patří minulosti. Zbytečné přestupky jakbysmet. Rádiové slečny vždy vědí, co je pro tebe nejlepší.

„Nazdárek!“ ozve se odněkud zprava. Ignoruji to. Mám teď co dělat sám se sebou.

„Ahoj!“ pokračuje hlas: „Dobrý den! Čus! Zdar jak sviňa! Co z toho se říká u vás?“

„Neupozornila vás má rádiová slečna, že si nepřeji konverzovat?“ procedím skrz zuby.

„Upozornila.“

„Tak si, prosím, hleďte svých věcí.“

Buran. Že mu to není trapné.

Snažím se dostat zpět do stavu absolutního soustředění. Dnes je den D, dnes přijde moje chvíle. Dnes ukážu všem přátelům a příbuzným, že na to vážně mám; být jedním z nejváženějších občanů. Být jedním z těch, kteří hlídají ostatní občany, zda se řídí pokyny rádiových slečen, a vybírají pro delikventy odpovídající tresty. Chci být rádiovou policií.

Od malička jsem věděl, že zákon je mé poslání. Nikdy, ani jedinkrát, jsem neodporoval příkazu rádiové slečny. Tento bělostně čistý rejstřík mi doufám pomůže při výběrovém řízení. Obvzlášť proti takovým, jako je tenhle vidlák vedle mě, co očividně zákon ignoruje běžně.

„Taky vám přišlo neodmítnutelné pozvání na tuhle šarádu?“ ptá se ten člověk po chvíli. Obrátím oči v sloup, ignoruji ho.

„By mě teda zajímalo, kdo by chtěl pracovat u rádiový policie. Musí to bejt děsná nuda. Navíc si s tím postavením člověk asi neužije moc svobody. Víte, doufám, že mě nevyberou. Nechci dělat práci, který bych nedůvěřoval. Zdá se mi, že i kdyby rádiový slečny hlásaly třeba hromadný smilnění, tak jim dneska lidi věří daleko víc, než svýmu mozku. Klidně by hromadně smilnili a vůbec by jim to nepřišlo divný. Jojo, smilnili by a smilnili. Och, jak oni by smilnili…“

„Považuji vaše vyjadřování za krajně nepřípustné,“ překřiknu ho důrazně.

Zachovejte klid. Není třeba se rozrušovat.

Ano, správně. Budu poslouchat slečnu, ta vždy ví, co je pro mě nejlepší.

„No do prčič, vždyť vy jste taky jeden z těch úplně vymetenejch. Tak to pardón,“ drbe se za uchem. Jak jen mohlo dojít k tomu, že jsme se my dva ocitli na stejném výběrovém řízení? Možná bylo letos malé množství kandidátů, tudíž rádiové slečny vybraly nadějné jedince do počtu, jak je tomu zvykem. Tento člověk mi ale svým smýšlením nepřijde příliš nadějný. Že by omyl?

Rádiové slečny se nikdy nemýlí.

Samozřejmě, že je v tom skrytý záměr, který bude odhalen, až přijde čas. Jak jen mohla v jakékoli lehce malfunkční části mého bezelstného mozku vzniknout taková ohavná myšlenka? Rádiové slečny a zmýlit se? Propána, snad na mě ta osoba nemá špatný vliv!

Výběrové řízení začíná. Odeberte se, prosím, do další místnosti.

Zvedám se na pokyn své rádiové slečny a mířím k dveřím zasazeným do hladké béžové stěny. Ty se přede mnou otevírají. Vstupuji a cítím, jak mi krev pulzuje až v ušních lalůčcích. Tohle je pro mě tak důležité. Tak esenciálně a nenahraditelně důležité.

„Pohni si,“ pošťouchne mě protivný muž za mnou, který pravděpodobně dostal stejný příkaz jako já. Na malý moment se zarazím nad faktem, že nás volají dovnitř pouze v takovémto skrovném počtu. Rozhodnu se tím ale nezatěžovat a spíše za tak nečekanou koincidenci poděkovat osudu, jelikož se nyní mé šance markantně zvýšily. Bude snadné porazit někoho, kdo po onom místu vlastně vůbec netouží.

Ocitáme se v místnosti, ve které není naprosto nic. Bílé stěny stočené do kruhu se plynule vlévají do země i stropu. Vše je naprosto zářivě bezbarvé. Jakoby se ten prostor oním nedostatkem podnětů k pozorování stával beztvarým organismem neurčité velikosti. Slyším dveře zaklapnout se za námi.

„Do prkýnka, nemaj zevnitř kliku!“ vykřikne buran.

Otočím se a musím mu dát za pravdu. Dveře se vsunuly do stěny tak natěsno, že bylo velmi obtížné je vůbec ve stěně naleznout. Byli jsme tu zavřeni v té divné buňce bez možnosti ji opustit bez pomoci zvenčí.

„Co budeme dělat?“ ptá se, otáčí se a směřuje další otázku směrem ke stěnám a stropu, „Co máme dělat? Nějaké instrukce třeba, nebo tak něco?“

„Buďte trpělivý, prosím. Rádiové slečny nám zatím žádný úkol neudělily, tudíž bychom měli pokorně čekat na instrukce,“ říkám.

„Asi máte pravdu, pane správnej. Tož si sednem a počkáme, ne?“ reaguje na mou radu a sedá si do tureckého sedu přesně doprostřed místnosti. Nebo tedy; myslím, že doprostřed. Ten prostor je matoucí. Jakoby nikde ani žádná stěna nebyla a pokoj se táhl do nekonečna na všechny strany. Kdyby mi někdo řekl, že nedokážu dojít ke stěně, ať už bych šel jakkoliv dlouho, bez výhrad bych mu věřil. Och, jak lehce dokážou být lidské smysly zmateny…

„Pojďte se posadit ke mně,“ nabídne mi.

„Proč?“ zajímá mě.

„Nekoukejte na mě jako na konkurenci, vždyť jsem povídal, že to podělaný místo nechci ani za všechny prachy. Pokazím to a nechám vás vyhrát. Tak budem oba spokojení. Hele, můžem si navzájem pomoct, to přece lidi dělaj, ne? Asi jsme nezačali zrovna nejlíp, tak bychom to, pro dobro nás obou, mohli zkusit znova.“

„Oh,“ hlesnu a zamyslím se. Tohle mi přijde jako poměrně inteligentní a věcný argument.

„Tak co?“ kmitne obočím.

„Dobře. Můžeme se dohodnout,“ kývnu a přisednu si k tomu muží na podlahu.

„Jaké je vaše křestní číslo?“ ptá se.

„Pět osmiček.“

„Krása! To máte štěstí, takový nádherný číslo!“ nadchne ho to.

„Ano. Lidé si ho dobře pamatují, to je velká výhoda. Jaké je vaše číslo?“ zeptám se ze slušnosti.

„Šest čtyři dva sedm jedna,“ mírně pokloní hlavou. Podáme si ruce. Nezdá se, že by 64271 nějak spěchal s ukončením dotyku; místo toho přitáhne mou ruku blíže a nepříjeně zblízka ji zkoumá. Vytrhnu ji zpět a zamračím se na něj. Takový nezdvořák, copak se tohle dělá?

„Pardón, jen mě něco zaujalo. Velice se omlouvám,“ zamručí a potom dělá jakoby nic. „Proč chcete být členem rádiový policie? Co je na tom tak lákavýho?“

„Je to práce, co má smysl,“ vyhrknu to, co  mám na jazyku.

„Pro koho?“

„Pro společnost. Pro zákon. Pro mě,“ odpovídám.

„Co vám dává společnost?“

„Sociální kontakt je pro homo sapiens sapiens velmi důležitý.“

„Co vám dává zákon?“

„Řád. Jistotu. Bezpečí.“

„A co volnost?“

„Volnost?“ podivím se.

„Jako třeba rozhodnout se sníst dnes ráno k snídani něco jiného, než obvykle. Omluvit se v práci a místo toho zůstat doma, roztáhnout závěsy a otevřít okna, pustit vzduch dovnitř. A pak pustit sebe ven za tím vzduchem; na louky, do hor, k jezeru. Běžet bosej vysokou trávou, šplhat po stromech a z tý vejšky dohlídnout až do města a zkusit najít to mrňavý okýnko svýho bytu mezi miliardama jinejch. Pískat si a tančit, ať už tě někdo vidí nebo ne. Neposlouchat ty pitomý rádiový slečny, protože jsou tu beztak jen proto, abychom se chovali jako tupej dav. Protože tupej dav je daleko zvládnutelnější než dav lidí, co přemýšlej za sebe.“

„To se mi nelíbí. Rádiové slečny mají vždycky…“ namítnu.

„Pravdu?“ doplní mě.

„Ano,“ přitakám.

„I když nic neříkají, třeba jako teď?“ zvedne jedno obočí.

„Cože?“

„Nechávaj nás čekat. Pozorují, co se mezi náma děje,“ špitne.

„Proč by to dělali?“

„Mám teorii. Vy jste uchazeč a já jsem vybranej. U rádiový policie podle mě totiž můžou pracovat jenom lidi, co se dokážou řídit podle vlastního úsudku. Rádiová policie sice řídí rádiový slečny, sama ale podle mě svý slečny nemá.“

„Nemají slečny?!“ hrkne ve mně.

„Řek bych, že ne. Ale nemějte strach, 88888, teď vám to bez nich jde docela dobře. Já už slečny neposlouchám nějakou dobu, možná proto si mě vyhlídli a testujou, jestli jsem ten správnej. Nejsem, to vy musíte vyhrát. Proto zkuste přemejšlet chvíli sám. Přestaňte jenom opakovat fráze rádiovejch slečen.“

Chvíli nad tím přemítám a potom kývnu. Za zkoušku nic nedám.

„Proč chcete bejt u rádiový policie?“ zeptá se znovu.

Vyřadím z odpovědí to, co mi říkaly slečny, a dopátrám se překvapivého výsledku.

„Aby všichni pochopili, že jsem v něčem opravdu dobrý. Nechci být jen jeden člověk v davu. Dokážu toho víc.“

„Výborně, konečně se k něčemu dostáváme,“ zatleská mi.

„Čím chcete být vy?“ ptám se jeho.

„Já už jsem vším, čím jen můžu chtít být. Okolnosti nejsou důležité.“

„Cože?“

„Jsem sám sebou.“

„To je povolání?“

„Ale, prosímvás, radši to nechte bejt, jo? Na tohle ještě přemejšlíte moc krátce,“ mávne rukou, což se mě poněkud dotýká, ale probíhající debata mě zajímá až příliš na to, abych ji zlostně přeťal.

„Jaký máte vztah k rodičům?“ táže se po pár vteřinách ticha.

„Neutrální,“ pokrčím rameny.

„A vztah rodičů k vám?“

„Jak to mám vědět? Nepovídáme si.“ Kroutím hlavou.

„Takže převážná část vaší identity byla vychována slečnami?“

„A čí nebyla? Vždyť jsou v naší hlavě od narození.“ Krčím obočí.

„Smím se zeptat na velmi osobní věc?“

Nevím, jakou velmi osobní věc bych tak mohl mít. Váhavě kývnu.

„Jak dlouho už vám rádiové slečny tvrdí, že jste muž?“

Nechápavě zamrkám. Potom pohledem sklouznu na svá ňadra a malé hebké ručky, které oproti jeho tlapám vypadají jako dlaně porcelánové panenky. Co má tohle znamenat?

Já jsem žena?

Rozkaz zní; zabijte svého soupeře.

Návrat rádiové slečny mi rozbuší srdce. Konečně! Ano! Jsou zpět! Sláva! Bylo to jako potápět se bez kyslíkové bomby; ta nejistota mě drtila jako obrovské mlýnské kameny. Usměju se.

„Vidíte to, slečno 88888, překročil jsem neviditelnou mez. Tohle nechtěli, abyste věděla. Teď vidíte, jak s náma hýbou jako s marionetama. Tančíme, jak oni pískaj…“ hihňá se 64271 než mu vrazím kapesní nůž skrz oční důlek do hlavy.

Poslouchej svou rádiovou slečnu a vše bude v naprostém pořádku!

Na ruce mi ustane trocha krve. Otřu si ji do svých pánských kalhot, upravím si límeček pánské košile a doufám, že nyní své nové místo převezmu jako správný gentleman.

Výborně. Nyní můžete postoupit do další místnosti.

V podlaze se otevře kruhový průzor. Přistoupím k němu. Zespodu táhne studený průvan a neuvěřitelný zápach zetlených těl. Pokrčím rameny a skáču dovnitř;

vždyť rádiové slečny mají vždycky pravdu.

Jakmile zmizím pod podlahou v obrovské odpadní šachtě, stejný průzor se otevře pod tělem mrtvého muže. Místnost se pak opět uzavře a vrátí do původního stavu. S tichým klapnutím dveře ve stěně vpustí dovnitř dvě nové osoby. V pozorovatelně o několik pater dál sedí u monitoru supervizor a jeho náměstek.

Náměstek řekne:

„Který z těchto dvou má ambice a který názor?“

Arin Dvořáková



Několik slov o:

Tentokrát byla autorka na informace o sobě skoupá:

Týna nemůže najít oblíbenou podprsenku, což vůbec není podstatné, protože Týna nepatří mezi hlavní postavy našeho příběhu.

 

Obr.: http://www.madio.cz/files/foto_texty/Dollarphotoclub_55510876-jak_vybrat_kvalitni_pracovniky-orez.jpg

Leave a Reply