Rapid Fire

„Neměl jsem tuhle práci brát,“ pomyslel si už snad popadesáté Karlo. Pochod křovinatým hvozdem pro něj nebyl ničím neobvyklým – jako průvodce, lovec či ozbrojený doprovod se tu živil už několik let – ale pořád měl před očima umírajícího Marka. Hladový šavlozubý vlk je nebezpečný za každých okolností a oni se nechali překvapit ráno, když sklízeli tábořiště.

Nebezpečí si uvědomili vlastně až ve chvíli, kdy predátor zabořil tlamu do Markova břicha; byl zřejmě hodně hladový nebo něčím rozzuřený, protože se trháním oběti zabýval o pár okamžiků déle, než bylo potřeba. Karlo tak měl čas na útok ze strany, a i když nebyl jeho výpad mečem nijak zvlášť silný, podařilo se mu rychlým spodním sekem otevřít šelmě celý bok. Ta se po mladíkovi ohnala, ale dost slabě a čelisti jí sjely po lovcových kožených nátepnících. Karlo kontroval bodnutím po chňapající tlamě a více méně šťastným úderem vlka dorazil.

Marka tím ale nezachránil. Mladý lovec věděl, že se mu o kňučícím a pokáleném kamarádovi s roztrhaným břichem bude zdát ještě dlouho. A jen malou útěchou mu bylo, že Markovy úplně poslední minuty byly snesitelné, protože mu technomág píchnul do žíly pomocí starobylé injekce nějaký tišící lék.

Technomág George… To on je před dvěma dny najal jako průvodce. Nemluvný čtyřicátník, s tmavými krátkými vlasy a plnovousem, o hlavu vyšší a zároveň hubenější než pomenší rozložitý Karlo. Zjevil se v praktickém hnědozeleném oblečení, s opaskem plným podivných nástrojů, kvalitně vypadajícím samostřílem a objemným batohem. A v kondici, která prozrazovala, že patří spíš k aktivním hledačům starobylých technologií, než k pobledlým vědátorům zavřeným v dílnách a pracovnách.

Karlo toho o technomázích mnoho nevěděl, ale to vlastně nikdo, byla to sakramentsky tajnůstkářská banda. Někdo je označoval za učence, jiní tvrdili, že v jejich vynálezech a přístrojích musí být nějaká kouzla. Každopádně byli zřejmě jedinými lidmi, kteří aspoň částečně chápali zázraky z doby před Velkou bouří a leckteré z nich dokonce uměli zrekonstruovat a používat. A zatímco někteří byli zalezlí v teple domova a bádali a zkoumali, jiní se pídili po starobylých artefaktech v Pustině i ruinách pradávných osad. A pokud byli úspěšní, dost jim to vynášelo.

George přijel do Mnichovic na statném koni od Velké Prahy – zřejmě přímo z ní, i když o tom nemluvil – s jasnou představou, kam chce vyrazit. V krčmě si najal průvodce, Karla a Marka, a dalšího rána vyrazili do Pustiny. George jim pár kilometrů za vesnicí ukázal mapku, která je měla zavést k cíli. Vypadalo to na starobylou mapu z dob ještě před Velkou bouří, s mnoha osadami a stezkami, které už dávno neexistují. Karlo takovou nikdy neviděl a měl pocit, že dávní kartografové museli při tvorbě mapy – v porovnání se vzdálenostmi – hodně přehánět s velikostí osad. Některé vypadaly větší než desetkrát deset největších osad, co lovec znal. A to se zdálo nemožné.

George v mapě ukázal na ručně dokreslenou značku asi devadesát kilometrů východně od Mnichovic. Podle staré mapy šlo o horu Vestec a stejnojmennou osadu, ale Karlo věděl, že v těchto místech teď není nic než nebezpečná Pustina. Podle zpráv od ostatních průvodců, lovců a cestovatelů tam ale aspoň v poslední době nezuřily zářící bouře a jedovaté větry, které ještě před pár lety tuhle oblast činily naprosto neprostupnou.

***

Karlo obešel trouchnivějící pařez a odfoukl si neposedné nazrzlé vlasy z čela. Vzadu je měl sice stažené do culíku, ale vepředu mu v podstatě žádný tvar nedržely a poskakovaly, jak se jim zrovna zachtělo. „Neměl jsem tuhle práci brát,“ drtil mezi zuby při dalším kroku. Pocit zmaru z Markovy smrti brzo vystřídal pocit viny. Jasně, Marek byl starší a zkušenější, ale stejně si toho vlka měl Karlo všimnout včas. Tohle se ale už napravit nedalo. Jediné, co může udělat, je dotáhnout zakázku do konce. Už proto, že technomág slíbil vyplatit zbylou část odměny Markově matce, až (škarohlíd by řekl pokud) se úspěšně vrátí.

Karlo zatnul zuby, pochodoval a soustředil se na cestu i krajinu kolem. Bylo to vyčerpávající, neustále sledovat cestu před sebou i okolí a občas se zastavit a zaposlouchat se do zvuků nepřehledné divočiny. Území zvané Pustina totiž ve skutečnosti zas takovou pustinou nebylo. Po Velké bouři tedy asi ano, ale za těch pár set let, která od apokalypsy uplynula, se téměř zničená příroda vzpamatovala.

Tam, kde nebyla vyloženě spálená poušť nebo vysoké kopce, se obvykle rozrostl obtížně prostupný hvozd. Jed v divočině ale přetrvával – někde v zemi, jinde v rostlinách, vodě nebo vzduchu, i když podle učenců postupně slábnul. A nevymřely ani zrůdy přeměněné silou Velké bouře, i když šlo už o několikátou generaci od těch dní, které změnily celý svět. Neobydlená místa byla zkrátka pro každého, byť měl sebelepší výcvik a znalosti, smrtelně nebezpečná.

Odpoledne narazili uprostřed mladé dubiny na zbytek starobylé stezky vedoucí směrem, kterým potřebovali jít. Alespoň to tak vypadalo při porovnání s Georgovou mapou, pokud se tedy nespletli a skutečně objevili cestu označenou dávnými kartografy jako 344. Tedy cestu – spíš už šlo jen o pruh řidší trávy a menších křovisek, který ovšem oproti záplavě husté zeleně kolem vypadal jako pohodlná stezka. Technomág v několik vteřin trvajícím záchvatu sdílnosti poznamenal, že dřív se cesty zpevňovaly asfaltem. Ať už to bylo cokoliv, vypadalo to, že i přes letité nánosy hlíny a prachu se flóře na téhle šedé hmotě, která místy mezi trsy trávy prosvítala, moc nedařilo zapustit pevné kořeny.

Každopádně jim stezka usnadnila pár kilometrů, protože se nemuseli tolik prodírat a prosekávat křovím. V jednom místě Karlo objevil vlčí stopy přetínající skoro kolmo bývalou cestu, ale odhadoval jejich stáří nejmíň na tři dny a neměl tedy důvod k obavám.

Před západem slunce našel lovec docela šikovné místo k táboření, mezi shlukem zakrslých stromků a malým pahorkem, který mohl být stejně dobře přírodní vyvýšeninou jako zarostlou ruinou některého ze starobylých obydlí, jakých bylo v Pustině stovky.

„Budeme se muset vystřídat na hlídce, sám celou noc nevydržím…,“ oznámil Karlo technomágovi a znovu si vzpomněl na Marka, se kterým se na hlídce až doposud střídal. George jen krátce kývnul a začal vybalovat věci na nocleh.

Rozdělali malý oheň, v kotlíku ohřáli večeři a beze slova se najedli. Zdálo se, že mlčení je technomágova přirozenost a ani jeho průvodce neměl na hovor náladu. Mladý lovec si vzal první hlídku a jeho zákazník se stočil do přikrývky a za chvíli usnul.

Noční klid a tma Karlovi na náladě nepřidaly, při pohledu na tmavé houští jen lehce osvětlené malým strážním ohněm se mu vracely vzpomínky na Markovu smrt, ale i na příjemnější chvíle, kdy s kamarádem takhle v Pustinách nocovali při loveckých výpravách. A taky se děsil okamžiku, kdy se vrátí do osady a bude muset Markově matce povědět o osudu jejího jediného syna. Karlo se necítil nejlíp, zmáhala ho únava a byl rád, že na hlídce neusnul. Potom, co vzbudil technomága, aby ho na stráži vystřídal, si z posledních sil rozepnul a sundal své kožené brnění – s botami a nátepníky se neobtěžoval – a upadl do neklidného spánku.

Většinu lidí budí příjemné ranní slunce nebo nějaký nepříjemný hluk. Karla ovšem vzbudila palčivá bolest v pravém zápěstí a úporné sucho v ústech. Když se probral, motala se mu hlava a vůbec se cítil mnohem hůř než před usnutím. Doplazil se k čutoře a hltavě se napil, moc to ale nepomohlo. Technomág si ho bez emocí chvíli prohlížel, pak k němu přikročil a položil mu ruku na čelo.

„Máš horečku,“ konstatoval očividné.

To by mě nenapadlo, pomyslel si Karlo, proč mě ale tak bolí ruka? Neobratně si rozepnul nátepník.

Kousek nad zápěstím měl ošklivě zhnisanou ránu. Samotné zranění nebylo nijak velké, spíš škrábnutí. Výpad šavlozubého vlka zřejmě lehce roztrhl kůži vedle okraje nátepníku. Karlo si toho v návalu adrenalinu z boje, a pak bolesti a smutku z Markovy smrti nevšiml a ránu neošetřil. A dobře věděl, že v Pustinách je potřeba každou ránu hned vymýt čistou vodou a nejlíp něčím vydezinfikovat; třeba silnou pálenkou, kterou měl pro tyhle účely v lahvičce v batohu. A ani pak není jisté, že se v pořádku zahojí.

V Pustinách bylo jedovaté leccos a i škrábnutí o větev mohlo skončit smrtelnou otravou. Teď už mu ale ani důkladné vyčištění nepomůže; rána byla podebraná, zhnisaná a kůže okolo hrála všemi barvami. Pokud se vrátí do vesnice, možná ho ranhojič zachrání, než ho otrava krve zabije. O ruku ale přijde.

„Nemáš u sebe nějaké byliny na čištění krve?“ vytrhla ho z úvah o chmurných vyhlídkách na kariéru jednorukého lovce Georgova otázka.

Jasně, typické předsudky chlápka z velké osady. Jsem lovec, tak musím vědět o přírodě úplně všechno, včetně toho, po jaké kytce se postaví i kmetovi a z jakých bobulí se vaří odvar proti vypadávání vlasů. Tahle věta se mu v hlavě zformovala v odpověď, ale bylo mu čím dál hůř, tak jenom unaveně zavrtěl hlavou. A neřekl ani to, že v Mnichovicích bylinám pořádně nerozumí žádný z asi desítky lovců – ti vědí spíš to, jak vystopovat a ulovit zvěř a jak se vyhnout mnoha nástrahám Pustiny. Bylinkám nejvíc z celé osady rozumí nečekaně kuchařka z hostince U cesty, paní Paulena. A to se jejich pěstování a sběru věnuje jen ve volných chvílích, když zrovna nelítá kolem kamen a nepřipravuje svůj vyhlášený silný drůbeží vývar.

„Hmm, tak ti to strhnu z platu,“ zavrčel technomág.

„Tohle jsou totiž dost drahý věcičky,“ dodal trochu otráveně a vytvořil tak na své poměry úctyhodně dlouhé souvětí.

Lovec moc nechápal, jak souvisí jeho otrava krve se sjednanou odměnou, ale když zaostřil na vědátora, pochopil.

George se už přehraboval v malé krabičce a vytahoval injekci. Karlo doufal, že ho hodlá svými vědeckými metodami zachránit, a neplánuje mu jen ulehčit předsmrtné utrpení jako Markovi. Vypadalo to ale nadějně, náplň v téhle injekci měla jinou barvu než ta, kterou George včera píchnul nešťastnému mladíkovi v jeho posledních minutách.

Technomág pomohl Karlovi se sundáním košile a píchnul mu injekci do ramene, bolelo to jen trochu. Pak ze své krabičky vytáhnul nějakou lahvičku, vylil z ní čirou tekutinu na kus látky a začal jí dost silně a nevybíravě vytírat Karlovu zanícenou ránu. To bylo ještě výrazně méně příjemné než injekce a lovec se ani nedokázal rozhodnout, jestli to víc pálí, bolí nebo štípe. Tyhle tři pocity v jeho zápěstí sváděly nerozhodný, ale o to urputnější boj i po tom, co ho technomág přestal mučit a přelepil mu ránu nějakou páskou.

„Mělo by to pomoct, horečka za pár hodin poleví, ale nejmíň den musíš být v klidu.“

Další dlouhá věta od přemýšlivého vědce. Dobře, zůstanou v tábořišti, to by neměl být problém. Nezkaženou vodu nabrali včera vpodvečer chvíli před rozbitím tábora a měli jí dost. Než zítra vyrazí na další pochod – snad to tedy bude opravdu zítra – tak se ten kousek vrátí a čutory i záložní měchy znovu až po okraj naplní. Karlo přeci jen krajinu dál na východ neznal a nebyl si jistý, kde a zda vůbec tu zdravá voda na jejich další cestě je. Ani s jídlem neměli problém, zásob měli dost.

Na další úvahy už se ale Karlo nezmohl. Únava z horečky i toho, že se ještě před pár minutami trápil myšlenkami na vlastní smrt, nebo přinejmenším ztrátu ruky, byla zaručeným lékem na tvrdý spánek. A dost možná k tomu přispěl i lék od George.

V těch pár chvílích, co byl Karlo vzhůru, mohl vidět technomága, jak se buď přehrabuje ve svých věcech, studuje snad po dvousté svoji drahocennou mapu nebo si něco čte v nějaké knize, kterou táhnul ve svém objemném batohu. Každé Karlovo probuzení využil samozvaný doktor k tomu, aby mu opět bolestivě vyčistil ránu, a dvakrát nebo třikrát mu také vnutil vodu a nějaké jídlo.

Když mladý lovec konzumoval malou večeři, viděl George obcházet kolem tábořiště a natahovat v kruhu jakýsi drát nebo provaz. Zřejmě narychlo sestrojené poplašné zařízení. Nojo, dneska v noci toho asi moc nenahlídám, pomyslel si s porozuměním pro technomágovu snahu Karlo, než zase usnul.

Většinu lidí budí příjemné ranní slunce nebo nějaký nepříjemný hluk. Karla tentokráte vzbudilo tak nějak obojí najednou. Slunce vykouklo na Pustinu z mraků, které se celou noc honily po obloze, a o hluk – i když ne úplně nepříjemný – se postaral George připravující snídani. Mladý lovec si uvědomil, že je mu docela dobře. Ruka už nebolela, horečka ustoupila a cítil se i docela odpočatý. Když technomág uviděl, že už je jeho průvodce vzhůru, šel zkontrolovat ránu. Oba viděli, že hnis je pryč a rána je překrytá zdravě vypadajícím strupem.

***
Karlo se trochu obával, že na něj po prodělané horečce přijde s dalším náročným pochodem únava, ale nakonec se držel dobře a cesta ubíhala jako obvykle. Odpoledne, když se prodrali přes křovinatý pahorek, uviděli cíl cesty, horu Vestec – pokud tedy nezabloudili a nekoukali na horu úplně jinou. Lovec ale svým navigačním schopnostem věřil, navíc mapě odpovídalo i okolí. Zvlášť jasným orientačním bodem bylo pohoří zvané podle mapy Železné hory, táhnoucí se od Vestce dál na sever.

Věděli, že jsou blízko. Karlo ale zůstal ostražitý a vybral kryté místo pro táboření v mělké úžlabině už hodinu před setměním. Mohli by sice za světla ujít další dva nebo tři kilometry, ale nemuseli by už najít tak příhodné místo k noclehu.

Na doposud klidném a emoce skrývajícím technomágovi bylo znát vzrušení z blízkosti cíle jeho cesty. Karlo si vzal první hlídku a dobře viděl, jak se technomág převaluje a nemůže usnout. Po klidné noci a skromné snídani tábořiště sbalili rychleji než kdy jindy a vyrazili.

Hora se tyčila za masou řídkého smíšeného lesa. Koruny dubů a buků, mezi kterými se tu a tam na slunce prodral vysoký smrk, ale nebyly ani zdaleka tak zelené, jako v obydlených oblastech. Listy některých stromů, které míjely, byly zkroucené a zbarvené plísněmi a spáleninami, neklamnými příznaky jedu z Pustiny.

Po dvou hodinách svižné chůze se les rozestoupil. Vestec byl na dosah. Pod kopcem byly stále patrné zbytky zdiva starobylých obydlí, i když většina pozůstatků byla zarostlá a nesahala výš než metr nad terén. George zrychlil krok a namířil si to skrz zbytky dávné osady rovnou k úpatí kopce. Karlo svíral luk se založeným šípem a stěží téměř běžícímu technomágovi stačil.

Už ho chtěl zastavit a přimět k opatrnosti, když tu z křoví pár metrů nalevo od George, z uličky mezi dvěma nízkými zarostlými zídkami, vystřelil rychlý stín. Karlo instinktivně jediným, tisíckrát trénovaným plynulým pohybem zamířil a současně natáhl tětivu a vypustil šíp. Střela zasáhla srnku do boku a hodila s ní na zem. George se zastavil až při hlasitém žuchnutí těla.

„Nespěchejte tolik, příště by nás takhle mohlo překvapit něco většího a hladovějšího,“ varoval lovec technomága.

Krátkou vzpomínku na něco většího a hladovějšího, co roztrhalo Marka, rychle zaplašil.

George zkřivil ústa do sarkastického úšklebku, ale pak potřásl hlavou: „Máš pravdu, budu obezřetnější. Ale aspoň budeme mít dnes čerstvou pečínku, ne?“

„To těžko. Tenhle kraj byl ještě nedávno plný zářících bouří a otrávených mraků, zvířata tu asi budou pořád nasáklá jedy,“ zchladil lovec technomágovo nadšení, tentokráte nikoliv vědecké, ale gurmánské.

Aby svá slova potvrdil, ukázal na zvíře v trávě. Když se nad něj učenec naklonil, sám uviděl, že si na dobrý oběd dělal chutě předčasně. Srst byla na několika místech podivně vypelichaná a pokrytá mokvajícími boláky.

„Na vaření teď stejně nemám náladu, jsme skoro u cíle,“ kývnul technomág směrem ke kopci. Vyrazili, tentokráte o něco pomaleji, Karlo s připraveným lukem a George s nataženým samostřílem.

Karlovi už dřív vrtalo hlavou, proč ten, kdo tohle místo objevil, sám nepobral všechno cenné. Teď to pochopil. Cílem jejich cesty byla pevná kovová vrata zapuštěná ve skále. Nebo tedy spíš to, co bylo za nimi. Vrata byla sice na několika místech zrezlá, ale působila neobyčejně masivně, a ani společnými silami s nimi nehnuli byť o centimetr.

Technomág kolem vrat obcházel, několikrát si znovu a znovu přečetl zbytek zašlého nápisu – něco jako „…ý klub Horní vestec: Podzemní střelnice“ – a něco si broukal pod své několik dní neupravované vousy. Pak sundal batoh a po chvilce přehrabování vytáhl dvě kovové lahvičky.

Karla sice zajímalo, kolik takových podivností technomágovo zavazadlo ukrývá, ale George mu nedal ani šanci do batohu nahlédnout. Lovec nechal učence s jeho zázraky pracovat u vrat a šel raději hlídkovat. Nebylo by zrovna nejlepší, kdyby je tu překvapila nějaká šelma nebo Pustináři, nevypočitatelní divoši, kteří žili v zamořených částech Pustiny, jejíž jedy mnohé z nich změnily fyzicky i duševně. Většinou k horšímu.

Našel si místo s dobrým výhledem do krajiny a po očku sledoval, jak technomág vylévá obsah lahviček na vybraná místa po obvodu dveří. Vypadalo to, že z kovu se po kontaktu s tekutinou trochu kouří, jiný efekt ale lovec neviděl.

George po pár minutách nechal vrata vraty, sedl si na kámen nedaleko a začal chroupat nějaké sušené ovoce. Karlo také vytáhnul z batohu něco k zakousnutí, pořád ale sledoval okolí.

„Pojď, zkusíme je vyrazit,“ ukázal po pár minutách George na dveře.

Karlo viděl, že vrata jsou teď na několika místech oddělená od skály, jako by v těch místech úřadoval nějaký horlivý hlodavec s velkou zálibou v železných pochoutkách. Čtyřikrát do vrat vrazili rameny a vyvalili jejich levou část dovnitř.

***

Za polovyraženými vraty bylo krátké schodiště dolů. Karlo zapálil připravenou louč, George po chvilce podzemí osvětlil ještě mnohem lépe olejovou lucernou vylepšenou systémem malých směrových zrcadel. Sešli po schodech do malé místnosti se zbytky několika křesel, stolků a podobného nábytku. V jednom rohu pod vrstvou prachu stály opřené terče podobné těm, kteří lovci používali, když se cvičili ve střelbě z luku. Tyhle ale byly z tlustšího a na první pohled a dotek i odolnějšího materiálu.

Takže opravdu byli na dávné střelnici! Zašlý nápis na vratech nelhal a Karlo už chápal, proč se sem technomág tak toužil dostat. Doufal nejspíš, že na staré střelnici najde pár nábojů do zrekonstruovaných zbraní nebo dokonce právě takovou starou zbraň, která bude dostatečně zachovalá na to, aby ji bylo možné vyčistit a znovuzprovoznit. Takové se čas od času někde našly a od šťastných nálezců si je mohli dovolit koupit jen ti nejmajetnější. Nikdo je ale neuměl vyrobit, což platilo i o nábojích.

Někteří technomágové prý pochopili podstatu jejich fungování, Karlo ovšem netušil, zda zrovna George k expertům na pradávné střelné zbraně patří. Ale každopádně nikdo nedokázal sestrojit tak přesné součástky, aby technologii okopíroval nebo aspoň opravil staré exempláře, které byly hodně poničené. Ti nejlepší v oboru prý uměli z několika rozbitých zbraní sestavit jednu funkční a i nález nefungující zbraně mohl být výhrou, protože i o součástky byl obvykle velký zájem.

V krajní místnosti kromě terčů už nic zajímavého nenašli a George se hrnul dál. Na to, že ho už jednou Karlo nabádal k větší opatrnosti, v objevitelském nadšení docela zapomněl. Mladý lovec chtěl George – už zase – zadržet. Než to ale stihl, začal technomág ječet bolestí.

Olejová lucerna skončila na podlaze vedle hroutícího se George a nějakým zázrakem se nerozbila, i když šlo o docela křehký přístroj. Na technomágově boku přistála hmyzovitá zrůda, velká dobrý půlmetr v průměru, a zabořila do něj kusadla. Jeskyňák, blesklo hlavou Karlovi. Hnusný velký brouk zrozený Velkou bouří, s neukojitelnou chutí na maso. Jakékoliv maso. Lovec pustil luk na zem a začal šátrat po meči. Stvůra se k němu začala otáčet. Karlo věděl, že její chitinový krunýř je dost tuhý a bude potřebovat hodně silný nebo šťastný zásah. Nebo obojí.

Jeskyňák se odrazil a skočil. Karlo dokázal brouka v letu seknout čepelí. Odklonil tím letící potvoru a její kusadla, ale nevypadalo to, že by přerostlý brouk ranou nějak utrpěl. George se třásl na zemi a tiskl si rukou silně krvácející pravý bok; jeskyňák ho kousnul opravdu pořádně a technomág v boji už nijak platný nebude.

Hmyzovitý soupeř vedený instinktem zopakoval skok. Karlo už to čekal a dokázal se mu vyhnout. Skoro. Kusadla jej sice minula, ale jeskyňák se mu zachytil na levé nohavici dvěma z půltuctu článkovitých nohou opatřených chlupy a kostěnými háčky. Bleskově se otočil a už natahoval kusadla k lovcově stehnu. Karlo přehmátl na meči a zarazil čepel mezi blížící se kusadla.

Jeskyňáka se tím na chvíli zbavil; nestvůrný brouk začal kolem sebe tlouct nohama a potrhal Karlovi kalhoty a sedřel kůži na nohou. Rána ale hmyzovitou stvůru nezabila, spíš rozdráždila. Lovec ji ze sebe výpadem sice setřásl, ale taky přišel o svoji zbraň.

Jeskyňák se vztekle snažil hmyzovitýma nohama vyprostit nepříliš hluboko zaražený meč. Karlo se zoufale rozhlédl kolem sebe. Kromě malé dýky už neměl žádnou zbraň. Chtělo by to nějaký velký kus dřeva, nebo aspoň kámen. Na zemi ale nic příhodného neleželo. Vlastně ano…

Obří brouk se konečně zbavil nevítaného kusu kovu a chystal se k dalšímu skoku. Olejová lampa se o něj roztříštila s rachotem tříštěných zrcadel a zasyčením oleje. Hořící tekutina se rozstříkla po nestvůrném těle a začala škvařit chitin a vše pod ním. Jeskyňák sebou zoufale zmítal a Karlo táhnul technomága z dosahu nebezpečně kmitajících ostrých nohou. Za chvíli bylo po všem. Boj v chodbě připomínala jen hromada doutnajícího hnusu a hodně silný puch spáleniny. A taky třesoucí se technomág.

***

George se sice sotva držel na nohou, ale chtěl jít za každou cenu dál. Bláznivý vědec už se zas žene dopředu, přitom nebýt těch jeho speciálních obvazů a zázračných injekcí, které jsem do něj musel podle jeho instrukcí napíchat, nejspíš by vykrvácel, pomyslel si s úšklebkem lovec.

Chodbičkou prošli do větší, protáhlé místnosti. Po celé délce obou delších stěn byly polorozpadlé skříňky a dál… dál už nic. Jediný další východ z místnosti, který původně zřejmě vedl do útrob podzemní střelnice, byl blokovaný závalem. Nevypadalo to jen jako pár popadaných balvanů, ale prostě jako totální zřícení celého podzemního komplexu.

George chvíli na zával vytřeštěně zíral, a pak s drmolením kleteb začal prohledávat skříňky. Při každém prudším pohybu sykal bolestí a chytal se za bok, ale nepolevoval v hledání. Karlo mu vytrvale svítil pochodní.

Jediné, co technomág našel – kromě pár zbytků tlejícího oblečení – byly jakési speciální brýle. Řemínek na jejich uchycení byl sice úplně zpuchřelý, ale samotná část kryjící oči vypadala pevně a nepoškozeně. „No aspoň něco,“ zahuhlal technomág, ale znělo to hodně zklamaně. Když prohrabal poslední skříňku, chvíli nehnutě stál, zatínal pěsti a pak v prvním opravdovém projevu emocí, který u něj Karlo zaznamenal, kopnul do jedné ze zaprášených lavic uprostřed místnosti.

Technomágovo „Kurva, kurva, kurva“ doprovodil dutý a tak nějak měkký zvuk. Takový zvuk, který srážka pevné boty s lavicí obvykle nevydává. Georgův kopanec navíc zvířil prach na lavici – domnělé lavici – a odhalil, že jde spíš o nějakou bednu. Technomág se zamračil a rukávem setřel z bedny poctivou vrstvu prachu.

Karlo zatajil dech. Nikdy sice nedržel v ruce žádnou ze starobylých zbraní, ale pár už jich viděl a kresba na horní straně krabice takové zbraně připomínala. Konkrétně takové ty delší, kterým se říkalo pušky. Bedna z lehkého materiálu vypadala docela zachovale, a George ji po cvaknutí několika západek pomalu, velmi pomalu otevřel. Kresba na krabici nelhala.

***
Technomág opatrně, až nábožně vyjmul pušku z polstrování krabice. Měla o dost elegantnější tvary než jiné staré zbraně, které mu prošly rukama, a vypadala velmi zachovale. Byla také mnohem lehčí, než čekal, a pohmatem poznal, že většina jejího těla není z kovu, ale zřejmě z plastu, trvanlivého materiálu, který v mnoha podobách sice přečkal z dob před Velkou bouří, ale dnes už ho neuměl nikdo vyrobit.

V krabici bylo i deset válců, zřejmě zásobníků. Byly částečně průhledné, v každém napočítal dvacítku kulatých střel. Na vrchní části zbraně objevil krytý otvor, do kterého se zásobníky nejspíš zasunovaly. Odolal ale pokušení zbraň hned vyzkoušet, bude mnohem jistější a bezpečnější – pro zbraň i pro střelce – když ji nejprve řádně prozkoumá ve své laboratoři, a pak vyzkouší v kontrolovaných podmínkách. Každopádně je to skvělá kořist, výprava dopadla nad očekávání, i když už to vypadalo na fiasko.

Do ruky se mu zřejmě dostala superzbraň, dost možná prototyp, který na střelnici zkoušel nějaký geniální zbrojíř. Bolest byla zapomenuta. Ruce se mu třásly vzrušením i ve chvíli, kdy do baťohu ukládal brožuru, která byla uložená v průhledném obalu v krabici společně se zbraní. Šlo zřejmě o návod k použití a údržbě. Alespoň to tak vypadalo podle ilustrací po zběžném prolistování. Důkladné studium útlé knížky si nechá na doma, určitě se z ní o superzbrani dozví víc. A jeho vědecký zápal nezastaví ani to, že brožura je psaná nějakým neznámým jazykem, takže nerozumí ani nadpisu “Paintball Master Rapid Fire: User Guide“.
Jiří Sládek



Několik slov o:

Jirka Sládek má fantasy a sci-fi žánr opravdu rád. Až donedávna tedy hlavně pasivně (rozuměj konzumuje knihy a filmy, hraje RPG počítačová i „stolní“ – jojo, Pathfinder…), po naléhání, rýpání a pošťuchování od Pavla Renčína zkusil pár krátkých útvarů i napsat. Postapo povídka Rapid Fire se umístila na třetím místě soutěže Vaultu Šílené Brahmíny (O brahmíní vemeno 2016, http://www.madbrahmin.cz/). To Jirkovi samozřejmě udělalo velkou radost a inspirovalo k dalšímu psaní, ovšem dlouhodobě svádí tuhý boj s velkým nepřítelem – nedostatkem času. Ten mu brání konec konců i v psaní recenzí počítačových her, kterým se dříve ve volném čase také věnoval mnohem intenzivněji (http://www.eurogamer.cz/author/532). Teď už je to spíš rodina, práce v médiích a občas trocha pohybu. Pořád ale optimisticky věří, že brzy dopíše pár dalších povídek. Rozepsaných jich má dost.

 

Obr.:  https://www.pinterest.de/pin/318348267383884462/