Simulátor

Skupinka mužů v leteckých kombinézách stála před vyřádkovanými letouny. Překryty kabin strojů byly zdviženy a před každým stáním nehybně prodlévala dvojice mechaniků, majících za úkol pomoci pilotovi s poutáním do vystřelovací sedačky a základními úkony při spouštění systémů a motorů. Nebe mělo blankytně modrou barvu a tráva okolo vzletové a přistávací dráhy mdle zelenou, jak byla vysušená horkem.

Jakub Kadlec kouřil cigaretu, po každém potáhnutí v sobě dlouho zadržoval kouř a zkoumal jeho chuť na jazyku. Co chvíli se zvedl mírný větrný poryv a pohrával si s mužovými řídkými vlasy. Jakub si jeho laskání vychutnával a zaníceně pozoroval šedý dým, jak se kroutí a zatáčí v proudícím vzduchu.

„Řeknu ti, Zbyňa, fakt dost dobrý!“ prohlásil za nedlouho po tom, co cigaretu na porézním betonovém povrchu dráhy típnul botou.

Zbyněk Rosáček přikývnul, dávaje na srozuměnou, že pochvalu akceptuje. A ještě nějakou dobu mlčel, nechaje kluky, aby si pořádně prohlédli letiště a stroje na stání, stejně jako okolní prostředí. Hodlal je nechat natáhnout atmosféru a teprve pak k nim promluvit.

„Neuvěřitelný!“ kroutil hlavou Lubor Šubrt.

„Snažili jsme se!“ pokrčil rameny Zbyněk. Viděl, že už i Prokop Kupec, který celou dobu chodil kolem, sahal na povrch dráhy, trhal trávu a chutnal jí v ústech, hmatal na olejový flek a pak si zkoumavě očichával prst, se uklidnil a věnuje mu pozornost. „No, takže, chlapi. Kde jsme, to víte! Tohle je virtuální letiště, označované pracovně jako Airbase jedna. To, že tu můžete chodit, na všechno si šáhnout, že cítíte sluneční paprsky na kůži, vůni, nebo případně zápach, můžete si tady vychutnat i to hnusný cigáro, jako tadyhle Jakub, to že tady spolu můžeme mluvit a za chvíli i s pozemním personálem, to všechno je zásluha toho obleku, co jsem na vás natáhnul. Teď se nacházíte ve virtuální realitě. Dokonalé virtuální realitě, nejdokonalejší, jakou zatím člověk stvořil, troufnu si říct. A já se můžu pochlubit tím, že vedu tým lidí, kteří tohle všechno postavili a naprogramovali!“

„A my jsme parta pokusných králíků!“ zavtipkoval Matěj Hrazda.

„Řekněme…,“ pokračoval Zbyněk, „…že jste moji hodně dobří kamarádi, tak jsem se rozhodl, že vás vezmu někam, kde ještě nikdo nikdy nebyl. Do nejlepší počítačový hry, jaká byla kdy stvořena. A protože jste všichni magoři do lítání, jsme na Airbase jedna! Ve skutečnosti se teď ležíte na speciálním lůžku v obleku s kapsami vyplněnými kapalinou, která může zvyšovat nebo snižovat tlak. Je to podobné jako anti-G. Oblek za pomocí tlaku v kapalině a slabými elektrickými impulsy stimuluje vaše nervové dráhy a vytváří dojem vlivů okolního prostředí. Samozřejmě, přes ty speciální brýle, co jsme vám připnuli na oči, vám pouštíme dokonalé třídimenzní obrazy, které korespondují se zažívanými vjemy a pocity!“

„No a chutě a vůně?“ zeptal se Prokop.

„To je zvláštní kapitola, pánové. Patent, který jsme vyvinuli na základě lékařského výzkumu. Je to ta elastická destička, kterou jste si přilepili na jazyk. Nebudu to rozebírat do hloubky, ale přišlo se na to, že se dá poměrně jednoduchým způsobem vyvolat dojmy tohohle charakteru. A jak jistě víte, vnímání chutí a vůní je u člověka značně propojené, takže se tímhle způsobem ovlivňuje oboje. “

„Jak jsem už řekl, máte to, hoši, dobře udělaný!“ zopakoval kompliment Jakub.

„A to jsi neviděl ještě hlavní dnešní atrakci zevnitř a za letu… pánové, každý si vyberte svého proudového oře a vzhůru do oblak! Jinak, budeme po celou dobu ve spojení přes otevřený kanál mezi kójemi, takže, kdybyste cokoli potřebovali, nebo se vyskytnul problém, jsem na dosah, stejně jako patnáct operátorů a programátorů venku! Každopádně, chovejte se, jako by tohle byla normální, jen trochu dobrodružnější realita, protože tak je tenhle simulátor vytvořený, jako dokonalejší kopie světa!“

„A když budu chtít skončit a vyskočit z toho?“ zeptal se Matěj.

„Jestli myslíš z letadla, tak tadyhle takhle zepředu na sedačce dvě červený rukojeti…,“ Zbyněk se dal do smíchu nad svým vtípkem, „…samozřejmě chápu, co tím myslíš! Takhle, ideální by bylo, abychom odešli tak, jak jsme přišli, tedy skrze pomyslné dveře do šatny a následovalo normální prolnutí s běžnou realitou. Ale máme i takovou nouzovou pojistku, která tě dokáže vytáhnout ve zkrácené době. Rozhodně to ale není jako u písíčka, kdy zmáčkneš escape a jseš venku ze hry. Chce to, aby se mozek v klidu odpoutal od jedný reality a přijal druhou, tak, jako tomu bylo při vstupu. Něco, jako když se probouzíš. Taky je lepší, když to probíhá postupně a v klidu, než když tě někdo prudce vzbudí.“

„Jako, že dyby to někdo znenadání vypnul, nebo spadl systém, tak zůstaneme postižený na hlavu?“ strachoval se Lubor Šubrt.

„Takhle zlý to není,“ uklidňoval ho Zbyněk. „Jednak je to zálohovaný speciálním vícestupňovým systémem, zabraňujícím ukončení rozjeté sekvence a třemi nezávislými nouzovými zdroji, jistícími dodávku energie. A i kdyby k náhlému ukončení došlo, nejspíš byste se pouze cítili chvíli desorientovaný. I když nepatrný riziko, že by mohlo dojít ke komplikacím, tu je!“

„Jak velký je to nepatrný?“ dožadoval se informací Lubor.

„Jedna ku milionu… tak asi! Teoreticky by to v ojedinělých případech mohlo vést k epileptickému záchvatu, nebo dokonce k mrtvičce, ale jak říkám, to riziko je nízký… a vůbec, riziko je u všeho, co člověk dělá, že jo!“

Zbyněk jim vysvětlil, že riziko mozkové příhody v případě náhlého odpojení od virtuální reality, bez přechodové sekvence, se liší od pohledu dotazovaného odborníka. Někteří lékaři mluvili dokonce o jedné ku nějakému stu tisíci, což se sice zdá pořád ještě zanedbatelné, avšak u záležitosti, u níž se počítá s masovým využitím, je to už na pováženou. Musel také připustit, že ani tři záložní energetické systémy nemusí znamenat, že se nehoda nemůže stát. Alespoň, že uvnitř virtuálního světa je všechno naprosto bezpečné, přestože se tu dá velmi věrohodně simulovat i zranění a bolest. To byl také záměr, protože jedním z možných využití takového simulátoru byly zátěžové a odolnostní testy, třeba pro příslušníky zvláštních jednotek a některé sportovce, například horolezce.

„No… a co když se tady jako třeba zabiju?“ dál vyzvídal Lubor.

„To už jsem ti říkal venku, než jsi do týhle věci vlezl… nic se neděje, pouze virtuální fyzické projevy utrpěných zranění, včetně dokonalé bolesti, kterou můžeš pomocí vloženého ovladače nastavit nebo úplně vypnout.  Žádná smrt… maximálně se tě program zeptá, skrze takový průhledný okno s textem, jestli chceš ze simulátoru ven, nebo setrvat! Takzvaně zastavit sekvenci smrti!“ vlídným tónem obchodníka vysvětloval Zbyněk. Tohle byla pravda, o tom byl neochvějně přesvědčen, vždyť na všem, od základních souborových sestav pro program, dělal osobně. Tady se jim nemá co stát!

„Tak co, jdeme na to lítání, nebo tady budeme dál žvanit?“ otázal se nakonec.

Vydali se k letadlům na stáních. Zbyněk spokojeně pozoroval, jak chlapi ohmatávají trupy strojů, jak pod nimi prolézají a prohlížejí veškeré detaily, přičemž jen uznale pokyvují hlavami. Tahle virtuální realita byla naprosto dokonalá.

„Měl jsi nás radši vzít za děvkama, ty bejku! To by byla jízda!“ ozval se Matěj, jako by stál vedle Zbyňka. Programátor to takhle nastavil do systému, aby se všichni slyšeli, i když budou třeba vzdáleni, každý v jiném stroji. Nemuseli zapínat žádné komunikační zařízení. Usoudil, že pro začátek to bude lepší, kdyby někdo z nich v simulátoru ztratil orientaci, nebo podlehl v neobvyklém prostředí nějakému pocitu úzkosti, či paniky, před nimiž psychologové taktéž varovali.

„Řekněme, že jsem chtěl na rozjezd něco konvenčního!“ odpověděl Zbyněk, šplhaje do kabiny svého Flankeru.

„Neznám nic konvenčnějšího, než sex! Vlastně jo, ještě jednu věc, sex!“ brblal si dál svou Matěj.

„No, ještě bysme mohli vyrazit na pivní slavnosti… to by byla palba! Vychlastali bysme celej pivovar a pořád bysme neměli dost!“ ozval se Prokop.

„Ale ženský jsou ženský,“ nedal se zviklat Matěj. „Mysli na to. Až uděláš virtuální bordel, tak mě pozvi na testování!“

„Takže pánové, děvky a chlast nechme stranou. Řekněme, že pro začátek se budete muset spokojit s tím, že si po téhle show zajdeme na virtuální pivko. Každopádně, teď věnujte pozornost plnokrevníkovi, do kterýho se soukáte! Ti dva chlápci, co pobíhají kolem každýho letadla, vám pomůžou s kurtováním a nahozením mašiny. Pro začátek jsme trochu zjednodušili některé postupy, abyste si to užili bez nutnosti dlouze studovat provozní manuály. To je samozřejmě jedna ze zamýšlených výhod simulátoru. Zasvěcenci můžou reálně trénovat na reálných strojích, laik ho může létat v naprosto zjednodušené verzi. Co nás se týče, byť jsme něco krapet upravili, veškeré aspekty pilotáže, letové dynamiky, účinků přetížení a tak dále, jsou naprosto reálné. Abyste si mohli říct, že to s těmihle mašinkami umíte… však to znáte, chlapský ego a tak!“

„No, Sůčko sedmadvacítka… to si člověk dá líbit!“ bručel spokojeně Jakub. „Můžeme s tím zkusit kobru, nebo kolokol?“

„Samozřejmě,“ přitakal Zbyněk. „Od toho jsme tady, hoši! Rozhodně tyhle krásný dravce nešetřete! Navíc, jedna vymoženost! Vpravo nahoře je obrazovka radaru a optiky. Ale my jí můžeme použít k tomu, abychom si tam promítli návrhy na barevné schéma povrchu letounu a vybrali každej svou jedinečnou kamufláž s nějakým osobním znakem, pokud máte zájem. Zadávejte tlačítky z pravého bočního pultu, výběr spustíte sestavou jedna enter jedna! Samozřejmostí je, že z letu dostanete záznam hned z několika kamer, ať se můžete chlubit.“

Zdálo se, že tohle chlapi okamžitě chytlo. Zbyněk mohl, jako operátor, nahlížet do okruhů každého letounu ze své obrazovky. Takže teď přepínal jednotlivé kanály a spokojeně sledoval, jak si jeho kamarádi vybírají z různých návrhů, generovaných hlavním systémem na základě předloh, pocházejících jak ze skutečných letadel různých uživatelů, tak z volné tvorby programátorů.

Naskytl se mu dokonce velmi neobvyklý pohled na některé stroje, jejichž piloti na poslední chvíli měnili zadané parametry kamufláže a letouny se náhle před jeho očima vybarvily do jiného vzoru. Zbyněk si pomyslel, že z jeho hlediska snahy o dokonalou reálnost všech dějů ve složitém systému simulátoru, jde o odklon od optimální roviny. Jenže tohle bylo nutné zlo. Lidé, obyčejní hraví jedinci, kteří přijdou na tenhle simulátor, si budou chtít užít na plný plyn a tohle k tomu prostě patří, byť to vybočuje z normálu reálnosti prostředí, o který se se svými lidmi tak úzkostlivě snaží.

Na konci řady se ozvalo hučení startovací turbíny. O chvíli později se roztočil i první a posléze druhý motor Saturn AL-31F. Jakmile Jakub Kadlec nastartoval svůj stroj, ostatní zpozorněli a přestali experimentovat s vizáží Flankerů. Za pět minut už to na stáních hučelo jako v úle gigantických sršní.

„Tady Jakub, nula jedna, řídící věži povolte pojíždění na čáru,“ ozval se první odvážlivec.

„Tower povoluje pojíždění, Jakube nula jedna! Můžete na čáru startu, pojížděcí dráha volná,“ odpověděl řídící letového provozu. V jeho hlase poznal Zbyněk jednoho z programátorů, kteří „venku“ sledují průběh prvního ostrého testu simulátoru.

Původně měla být kontrolní věž letiště obsazena virtuálním personálem, ale došlo k problémům, zapříčiněným zdánlivě malou chybkou ve strojovém kódu, a celý systém řízení letového provozu na Airbasi jedna se zhroutil. Vzhledem k tomu, že velký test už byl naplánován a Zbyněk pozval své kamarády, kteří mu s ním měli pomoci svým názorem a neotřelými postřehy, rozhodli se kontrolní věž odstřihnout a řídit provoz zvenku. Z tohoto důvodu také podstatně omezili druhý plán zadané simulace. Původně měla být skupina po příchodu svědkem startu B-52 a na okolních stáních a před hangáry měl panovat čilý ruch. Jelikož si ale druhý plán žil svůj vlastní život a přitom musel být neomylně řízen, aby se celá sekvence neponořila do řetězu nehod a katastrofických událostí, programátoři raděj zeštíhlili doprovodné děje.

Tak teď vyjel Jakub Kadlec po pojíždějící dráze, se svým Su-27 v atraktivním tygřím markingu, a míjel prázdné stojánky a nehybná zaparkovaná letadla, nebo vozidla. Ale jinak byl dojem opravdovosti naprosto dokonalý.

Když dorazil na čáru startu, ohlásil se kontrolní věži a požádal o povolení vzletu. To už se za ním pomalu blížily další čtyři stroje skupiny. Řídící mu udělil povolení ke startu, přidal zběžné hlášení o meteorologické situaci a ještě ho upozornil, aby se ihned po něm vzdálil od letiště a naletěl vyčkávací vzorec, kde může počkat na ostatní.

Jakub zatlačil na přípusti a teprve, když se začal Flanker chvět a vzpínat, uvolnil brzdy a nechal stroj, aby se divoce rozeběhl vpřed. Příjemně to mrazilo naprosto reálným pocitem zrychlení.

Trochu ho mrzelo, že musí ihned po startu z prostoru letiště. Vždycky ho fascinoval loping, který předváděli letci na airshow, kdy hned po vzletu začali stoupat a provedli nad letištěm dokonalou vertikální kružnici, kterou zakončili nízkým průletem nad dráhou. Konec konců, když bude chtít, může si to dát na konec, alespoň bude mít plnokrevný Flanker pořádně v ruce. 

Sůčko se nečekaně lehce vyhouplo do vzduchu. Jakub zavřel podvozek a stáhl klapky. Na obrazovce si navolil vyčkávací obrazec a začal stoupat do výšky, kterou mu dal řídící. Jak kroužil kolem letiště, mohl z oblohy pozorovat představení, na jehož jevišti startovaly další Flankery. Znovu si konečky prstů v tenkých leteckých rukavicích ohmatal vroubkovaný povrch plynových pák, plast stínítka obrazovky, kov na bocích kokpitu, poutací popruhy z nějakého hrubého materiálu. Čichem zkoumal pachy kokpitu. Pohledem sledoval stíny a zrcadlení na překrytu kabiny.  Vnímal jemné vibrace trupu a zkoušel účinky zrychlení a zpomalení, když pohyboval ovládáním pohonných jednotek. Bože, bylo to naprosto dokonalé!

„Takže, teď, kdo máte zájem, tak když zadáte jedna enter pět, dostanete každý osobní vektor na střelnici nad mořem, kde se motá pro každýho pár cílů, který si můžete zkusit zaměřit a sestřelit. Na jedna enter šest dostanete vektor do výcvikového prostoru, kde můžete lítat podle vzorců různý manévry. Na jedna enter jedna nula nula dostanete vektor plus vlastní čtverec, ve kterým si můžete dělat, co chcete,“ řekl Zbyněk, když se do vzduchu vznesl jako poslední ze skupiny.

„No… a co kdybychom zůstali pohromadě a prošli to jedno po druhým?“ navrhl Lubor Šubrt.

„Může být!“ odpověděl Zbyněk. „Jestli můžu, ujmu se vedení a zadám to pro všechny. Poletíme ve skupině, odstupňovaný doprava a dozadu a vždycky, když jeden bude provádět úkol, ostatní budou kroužit kolem, souhlas?“

Jelikož všichni členové letky souhlasili, navedl je Zbyněk nad moře. Jak se ukázalo, pouhý let v zamýšlené sestavě byl pro novopečené piloty Sůček docela oříškem. Sice drželi relativně volnou skupinu, i tak ale měli co dělat, aby dokázali setrvat na svém místě v ní. Většinu času se nemotorně motali zhruba někde tam, kde by asi tak měli být, snažíce se zbytečně nezatoulat příliš daleko od svých kolegů, nebo se k někomu z nich nepřiblížit natolik, že by hrozila kolize.

I přes všechny problémy se každému z nich podařilo zachytit alespoň jeden cíl a odpálit na něj střelu. To bylo vítané divadlo pro ostatní, pozorující z odstupu efektivní start rakety zpod křídla stíhačky.

Pak se vydali do jednoho ze sektorů, určených pro akrobacii. Zbyněk nechal své lidi vložit do počítače letounu názorné ukázky letových manévrů, které si mohli piloti vyvolat na multifunkční obrazovku. Podle těchto instrukcí pak prováděli letové figury, ti odvážnější i spadající do takzvané vysoké pilotáže.

Zpocení a unavení se vraceli na Airbasi jedna. V nádržích jim zbýval dostatek paliva na to, aby mohli několikrát zopakovat přistání, pokud by to někomu nešlo. Zbyněk se na kódovaném kanálu spojil s programátory u obrazovek, sledujících průběh testovacího provozu simulátoru. Tenhle kanál nemohl být odposloucháván ostatními členy skupiny a sloužil výhradně k výměně informací mezi ním a jeho týmem mimo virtuální realitu.

„Chlapi, stáhněte nám trochu dolů obtížnost letovýho modelu, ať se nám ti kluci nepotlučou při přistání.“

„Tady Keňa, Zbyňo, bohužel, zásah do nastavení simulace je momentálně nemožný, zablokovaly se nám ovládací moduly, jedete pořád na plno!“, odpověděl hlas Zbyňkova zástupce. „Pracujeme na odstranění problému… nic zvláštního se neděje, tohle jsou obvyklé dětské nemoci takhle složitých soustav! Pokud by někdo nedokázal přistát, tak jestli to nechceš riskovat, ho zvedni do bezpečné letové hladiny a nech katapultovat. Bohužel, nemáte kontrolu ani nad vloženými ovladači, jako je vypínání bolesti nebo zastavení sekvence smrti.“

Zbyněk protočil oči. Co se sakra dělo, při dílčích testech všechno běhalo naprosto dokonale. No, to bude asi ono.  Při dílčích testech. Když se pak dílky složí do ohromného složitého a propleteného puzzle, leckde se objeví chyby. A celkový plně zátěžový test systému probíhá teď poprvé a vlastně hned na ostro. Inu, je zlá doba, musí se šetřit a provoz simulátoru, pracujícího na plný výkon, stojí spoustu energie, jako i peněz pro lidi u kontrolních a sledovacích aparatur.

Zbyňka napadlo, že do toho možná kluky neměl tahat, že to měli prubnout nejprve sami s lidmi, kteří dávali tuhle složitou hračku dohromady. Jenže když o tom, co se svým týmem vyvíjí, tenkrát mluvil se čtveřicí kamarádů, tak je to nadchlo natolik, že mu to vnuklo nápad, aby oni byli prvními testovacími osobami. S ním samotným, samozřejmě. Přece jen, oni měli odstup a patřili mezi ostřílené dobrodruhy, kteří prošli lecjakou divočárnou. Takže mohli poskytnout nezaujaté stanovisko.

Jak se ukázalo, obavy byly plané. Chlapi stroje dokonale ovládali a pro Jakuba Kadlece s Luborem Šubrtem nebyl vůbec problém je dostat na poprvé na zem. Sice se to neobešlo bez houpavého finálního přiblížení a v případě druhého jmenovaného dokonce došlo k utržení brzdících padáků, vypuštěných při příliš velké rychlosti. Nic z toho však nemělo vliv na bezpečnost přistání, Luba Šubrt padáky vypustil stejně jenom z hecu, protože VPD byla dostatečně dlouhá pro bezpečný výběh i bez nich.

Když se na přistání blížil Matěj Hrazda, nacházeli se na vyčkávačce Zbyněk a Prokop sami. Kroužili v malinko uzavřenějším okruhu nad dráhou a pozorovali přistání kamarádů. Zbyněk se už uklidnil, když viděl, že se kolegům velmi dobře daří. Byl přesvědčený, že i kdyby došlo na nejhorší, podařilo by se dotyčného jedince, stiženého virtuálním zraněním nebo smrtí, bez větších potíží dostat ven, aniž by mu něco opravdu hrozilo. Přesto se neubránil výtkám na vlastní adresu, že nechal test spustit takhle naplno. Chtěl kvůli nákladům všechno sfouknout najednou a ještě k tomu na kluky udělat co nejlepší dojem a nedomyslel všechny možné důsledky.

Matěj právě přeletěl nad bližnou a stahoval plyn, aby Flanker co nejhladčeji dosedl na dráhu, když ho poryv bočního větru smýkl stranou a on ztratil optimální trajektorii přiblížení. Zbyněk ho s obavami pozoroval, jak těsně nad prahem dráhy manévruje, aby se na ní vecpal. Vzhledem k tomu, že se letiště Zbyňkovi pomalu posouvalo dozadu přes levé rameno, přitáhl a ještě stáhl poloměr zatáčky kolem něho, ale bez toho, aby přidal výkon pohonným jednotkám. Letoun se začal lehce třást.

„Kritický úhel náběhu! Hrozí odtržení proudnic!“ zazněl varovný hlas ve sluchátcích Zbyňkovi přilby.

Zbyněk se leknul, pořádně zatlačil na plynové páky a Flankeru povolil zatáčku. Zároveň lehce potlačil knipl, aby stroj rychleji nabral rychlost mírným klesáním.

Ohlušující rána ho zaskočila a vylekala. Všiml si jen červeno-modro-bílé skvrny,  mihnoucí se kolem. Flankeru Prokopa Kupce, který se přihnal zezadu a už se mu nedokázal vyhnout. Možná právě proto, že také sledoval Matějovo zápolení s přistáním.

Zbyňkovo Sůčko se přetočilo na záda a počalo zběsile rotovat v ploché vývrtce. Odstředivá síla ho vytahovala ze sedáku a tlačila na palubní desku a překryt kabiny. Hlavou tloukl o bublinu organického skla a zapíral se rukou o průhledový display, zatímco druhou šátral po odpalovacích rukojetích sedačky K-36 Zvezda.

„Pokyn pro pilota! Okamžitě opusťte letoun! Katapultujte se!“ hlásila Naděžda Ivánovna, varovný řečový informátor. Jinak ženský hlas ve sluchátcích Zbyňkovi přilby.

Prokop se bez nejmenších problémů vystřelil a o pár vteřin později se už houpal pod padákem, zatímco se jeho spirálovitě točící letoun blížil k zemi, o níž se záhy roztříštil v oblacích dýmu, prosycených plameny.

„To je mazec!“ řval adrenalinem nabuzený Prokop, snášející se na padáku na travnatou louku nedaleko letiště.

V tu dobu ještě Zbyněk prodléval v kokpitu. Naštěstí se mu po chvíli podařilo uchopit jedno z dvojice červených odpalovacích madel a zatáhl za ně. I jemu se rázem všechno změnilo v explozi adrenalinu a nepříjemný tísnivý pocit v břiše, doprovázený mražením a brněním v zádech.

Sedačka ho doslova vykopla z kokpitu, vystřelila stabilizační teleskopické tyče se senzorovými snímači a zažehla raketový motor. Její počítač z nasnímaných hodnot pochopil, že se pilot nachází pod letadlem v kritické pozici. Gyroskopický modul nařídil natočení vektorovacích trysek sedadla tak, aby vyneslo pilota mimo dráhu padajícího letounu, kde nebude hrozit srážka a teprve tam zhasl jeho raketový motor. Nic z toho si Zbyněk neuvědomil. Ani letmý kontakt s čímsi, co mu rozbilo hledí přilby a dost možná i helmu samotnou.

Teprve, když se mu otevřel vrchlík padáku, spatřil pod sebou zemi. Někde pod ním se ozval výbuch, jak jeho letadlo narazilo do terénu. Opsal ve vzduchu velký oblouk a dopadl na zem s bolestivým bodnutím v kotníku, jen asi padesát metrů od trosek. Vrak Flankeru ležel na zádech a vypadal, jako by na něj stoupla obří noha a zmáčkla jej na tenkou placku. Od ohnivých jazyků, olizujících trosky stroje, sálalo naprosto autentické horko.

Zbyněk udělal několik bolestivých kulhavých kroků, během nichž si zdravou rukou odepnul padákové popruhy. Hlava mu třeštila a cítil pálení v levém rameni a palčivou bolest v ruce, která se zapírala o HUD a katapultáž jí na několikrát zlomila. Úplně zapomněl, kde se nachází. Prožíval dokonalou skutečnost, a když si to po nějaké době uvědomil, musel si i přes bolestivé inferno spokojeně své dílo pochválit.

V dálce se rozezněl jekot sirén a přes travnatou plochu k oběma vrakům letounů mířily hasičské a sanitní vozy. Zbyněk jim nevěnoval pozornost a kulhal směrem k Prokopovi. Od letiště se k nim během blížila trojčlenná skupinka jejich přátel, kteří před chvíli bezpečně přistáli.

„Zbyňo, to byl mazec… naprosto dokonalá show,“ rozplýval se Jakub Kadlec.

„Tebe si píšu mezi blízký přátele,“ ušklíbl se přes bolest Zbyněk.

„Bolí to?“ zeptal se Lubor Šubrt a ukazoval někam na Zbyňkovu hlavu.

Teprve teď si Zbyněk plně uvědomil bolest hlavy a ramene. Bodání v kotníku a neschopnost pohybu ruky přijal hned, protože mu přímo překáželo, ať již v chůzi, nebo při rozepínání popruhů. Ale zranění hlavy a ramene tvořilo pouze nepříjemnou kulisu všech divokých prožitků, zatlačenou do pozadí adrenalinem.

Sundal si nemotorně přilbu a doslova se leknul, když z ní vyšplíchla krev. Zároveň ucítil její proud na čele a líci. Zvedl ruku a opatrně se dotkl čela, ucítil nateklou tržnou ránu s roztřepeným okrajem. Pohled na rameno mu odhalil dlouhý krvavý šrám a kousky skla zabodaného v kombinéze.

Přilba sama měla těsně nad lemem na čele díru, dobře pět centimetrů dlouhou a tři centimetry širokou, s okraji ohnutými dovnitř. Pomyslel si, že se během katapultáže musel s něčím srazit. Nejspíš s překrytem kabiny, který sice vyklidil cestu sedadlu, ale zůstal se točit někde ve víru pod strojem.

„No, bolí to hodně realisticky!“, ušklíbnul se Zbyněk a byl rád, že se nikdo nezmínil o tom, jak jim říkal, že se dá bolest vypnout vloženým ovladačem. Musel by se hrabat v tom, že má tenhle úžasný virtuální svět ještě pořádné mouchy.

Nedaleko zastavila jedna skříňová sanitka a z ní vyskočilo několik záchranářů a zamířili ke Zbyňkovi. Spolu s nimi se zde objevila děvčata z pozemního personálu, která připomínala spíše modelky z přehlídkových mol. Dívky se okamžitě pustili do klevetění a chválení pilotů, přičemž jim pomáhaly sundat některé části výstroje a rozdávaly plechovky s pivem.

„Pojď se mnou do kabiny,“ oslovil lékař Zbyňka. Měl tvář virtuální postavy, ale jeho hlas patřil Keňovi. Kdyby se Zbyněk nepotácel v bolestech, nejspíš by se tomu i smál.

Zatímco se záchranáři vpředu pokoušeli ošetřit Zbyňkovi rány, děvčata vzadu nahnala zbytek skupiny do vozu a ten neprodleně vyrazil.

„Musíme sebou hodit, trochu se to sype,“ prohlásil lékař Keňovým hlasem.

„První test,“ hlesl Zbyněk. Nepatrná ikona, která se rozblikala v pravém dolním rohu Zbyňkova zorného pole, dávala znát, že se svým zástupcem mluví opět na uzavřeném kanále, nepřístupném ostatním členům skupiny. Jejich halasení a naparování se před ženami slyšel jako tlumený hovor na pozadí konverzace s Keňou.

„Musíte urychleně vypadnout, hroutí se celá realita, na polovině podpůrných počítačů máme problémy s výpadky souborů, nebo jejich zablokováním! Ten systém je strašně složitej, když jede takhle na ostro ve velkým rozsahu! Mažeme rovnou do výchozího koridoru! Když se podíváš na západní stranu letiště, zjistíš, že tam je už jenom nepřehledná změť barev. Nechceme, abyste v tom zamrznuli taky!“, odpověděl lékař Keňa. „Když nám to spadne celý, mohli bysme se dostat k tomu nejhoršímu možnýmu scénáři, to jest prudkýmu přechodu z virtuální reality do skutečnosti, včetně veškerých rizik, který jsi těm klukům značně zlehčil! Každopádně, ty holky je zaměstnaj, aby moc nekoukali kolem, ať nemáme ostudu, že jsme to takhle kriticky nezvládli! Sám si říkal, že chceš, aby nám dělali reklamu, nikoli nás kritizovali, takže pro to dělám, co můžu.“

„No dobře… každá nová věc má trochu problémy,“ ucedil Zbyněk, kterého bolest udolávala čím dál víc.

„To ano, jenže my máme už za dva měsíce plánovanou veřejnou premiéru, a kdyby se dostalo ven něco v tom smyslu, že to nezvládáme, tak nám to hodně shodí preference.“

Zbyněk v zamyšlení nad tím, jak ho Keňa peskuje jeho vlastními argumenty, hleděl skrze čelní sklo auta a závojem bolesti sledoval blížící se bránu do skutečného světa. Byl to prostě obyčejný vjezd do garáže, ale v něm svítilo jasné žluté světlo. Jak příznačné, napadlo ho.

„Takže pánové! Ničeho se nelekejte! Přecházíme z virtuální reality na skutečnost! Pozor! Rozjíždíme návratovou sekvenci!“ ozval se příjemný ženský hlas.

Sanitka zmizela. Zbyněk se ocitl sám, vznášel se v prostoru plném měkkého světla. Někde blízko slyšel kluky, jak se nadšeně baví o svých zážitcích ze simulátoru. Pak světlo poněkud pokleslo na intenzitě a před očima se mu objevil strop, jak brýle přenášely reálný obraz z malé kamery.

Ozvalo se duté puknutí zámků brýlí a on se ocitl v malé místnosti přeplněné technikou. Pomocný personál mu stáhnul dýchací masku se senzory, brýle a kuklu z hlavy. Konečně mohl také vyplivnout tenkou plastovou destičku, simulující vjemy pro jeho jazyk.

„Ty sedačky jsme zmákli zatraceně dobře, to musíš uznat, dostala tě ven z téměř vertikální plochý vývrtky na zádech,“ zubil se na něho teď už opravdový Keňa. „Jen tak mimochodem, těsně za váma se nám to celý seknulo.“

„Co je za problém?“ zajímal se Zbyněk tiše, vlastním, momentálně poněkud chraplavým hlasem. V simulátoru měl pocit, že díky destičce na jazyku malinko šišlal, i přes to, že měla pouhou desetinu milimetru na sílu.

„V klidu… je to hodně složitý, takže máme jenom problém s dostatkem virtuální paměti. Některé operace nám spojením do soustavy trochu nabyly, takže jí budeme potřebovat víc, než jsme původně počítali. Ale v klidu, to vyřešíme během několika dní,“ poplácal ho Keňa po rameni. „No, sundejte ze sebe obleky, vezmeme je do naší čistírny a vy se jděte osprchovat!“ pokračoval už nahlas ke všem.

Zbyněk se dovlekl do šatny. Přestože se mu nesmírně ulevilo, když se zbavil palčivé bolesti, cítil se unavený a zvalchovaný, jako by si prošel skutečným šestihodinovým drilem. Svlékl ze sebe drahocenný oblek a spolu s ostatními se vydal do sprch.

Po tom, co kluci odešli, strávil ještě nějakou dobu se svým týmem rozborem simulace. Otevřeně řekl, že si vyčítá své nezodpovědné chování, neměl dopustit plný test s někým z venku. Nicméně musel uznat, že vše bylo zpracované skvěle a pokud je celý problém opravdu pouze v nedostatku virtuální paměti, pak se dá snadno řešit.

Domů odcházel pozdě večer a cítil se jako zpráskaný pes. Nemohl se zbavit dojmu, jako by ta prožitá bolest stále někde zůstávala „v druhém plánu“. Necítil jí a přesto jakoby tu stále byla.

***

Probudil se uprostřed noci.

Už když usínal, měl pocit, že se ten „druhý plán“ snaží dostat do popředí. Bolela ho hlava, až mu z toho bylo špatně od žaludku. Manželka mu dala dvě tablety proti bolesti a s obavami ho sledovala. Říkala mu, že je přetažený a nakládá toho na sebe poslední dobou moc. Vedla prostě takové ty řeči, jaké manželky říkají svým manželům, kteří jsou přetažení, protože toho na sebe nakládají moc.

Posadil se. Hlava mu třeštila ještě víc. Vedle sebe uslyšel tiché zašustění přikrývky, Božena celou dobu nespala a ustaraně ho sledovala. Aby ne, pěkně sebou házel.

„Je ti zle?“ zeptala se, i když to bylo spíše konstatování, a její obličej se měkce zaleskl ve světle pouličních lamp.

„To… nic,“ zaskuhral a vstal.

Cestou do koupelny kulhal na nohu a jednu ruku nesl svěšenou jako bez citu. Postavil se k umyvadlu a pustil studenou vodu, aby si opláchl obličej. Voda, která padala do umyvadla, byla najednou růžová. Lekl se a napřímil.

První pohled do zrcadla ho polekal. Z nosu a koutku oka mu vytékaly pramínky krve. Sklonil se a rychle je opláchl. Ještě chvíli si máčel obličej ve studené vodě, aby krvácení zastavil.

Druhý pohled do zrcadla ho vyděsil.

Všude měl krev. Na obličeji, hrudi, rukou. Celé tělo mu hořelo bolestí, hlava se mu točila a neomdlel jen díky návalu adrenalinu. Ale cítil, že ho nebude držet dlouho.

Božena se objevila za ním jako duch a s rozšířenými zorničkami si ho prohlížela.

„Zbyňku, co se děje?“

„Zavolej sanitku,“ zaskuhral chvíli před tím, než se svezl k zemi.

***

Ticho nemocničního pokoje narušil nepatrný zvuk otevíraných dveří. Zbyněk otevřel oči a spatřil Keňu, který právě vstoupil. Mdle na něho mávnul rukou a usmál se.

„Žeru se tu nudou,“ řekl místo pozdravu.

„Máš tu hezký sestřičky a ta doktorka, co jsem jí teď potkal, taky nevypadá k zahození,“ odvětil Keňa.

„Pleteš si mě s Matějem,“ odbyl ho Zbyněk.

„Tak, jak se cítíš?“, začal Keňa vážně.

„Už čtrnáct dní jim vysvětluju, že skvěle“ přikývl Zbyněk. „jsou milí, ale nikdo mě neposlouchá.“

„Podcenili jsme schopnost sugesce, hochu. Tvoje tělo v té dokonalé virtuální realitě utrpělo zranění a bylo tak přesvědčené o jeho pravosti, že si jeho částečné příznaky s sebou přineslo i do reálného světa! Je to hypotéza vyslovená největší kapacitou v oboru, jakou na tebe dokázali sehnat!“

„Krvácel jsem,“ přikývl Zbyněk. „Doma v koupelně. To si pamatuju, krev byla všude.“

„To byla halucinace, tedy převážně. Božena řekla, že se ti spustila krev z nosu a spojivky oka. Obojí ale bylo následkem toho, že byl mozek přesvědčený o tom, že je tělo zraněné.“

„Hezký… to nám značně komplikuje uvedení té naší věcičky do plného provozu!“

Na tohle Keňa pouze bezhlesně přikývl. Nebylo třeba říkat, že se jim podařilo vytvořit počítačovou skutečnost tak skutečnou, jako realita sama. Jenže kdo stojí o to, aby si zahrál simulátor, ve kterém se může zatraceně nesimulovaně zranit. Co na tom, že to bude jenom problém v jeho hlavě, když bude mít skutečné symptomy!

„Ale tohle všechno zvládneme,“ řekl Keňa. „Oddělíme ovladače pro zátěžové simulátory od těch běžných uživatelských a probereme návrhy typu: zavést do rohu zorného pole malý nápis upozorňující na to, že se dotyčný nachází v dokonalém virtuálním prostředí a podobně.“

„Hele, jak to vzala ta banda šílenců, co tam byla se mnou? Ani se tu nezastaví, hajzlíci! Možná jsou naštvaný,“ stěžoval si Zbyněk.

„No, popravdě, nebylo možný to úplně ututlat. Ale kupodivu to vzali v pohodě! Spíš to viděli jako přednost, než nedostatek. Zní to divně, ale pro ně to byl důkaz, že všechno, co prožili, bylo naprosto reálný… a ono, kdo dneska může jen tak pilotovat Su dvacet sedmičku, nebo se z ní dokonce katapultovat! Když od nás dostali ujištění, že i tak o těch svých zážitcích můžou veřejně mluvit, začali nás všude vychvalovat.“

„Nevíš, jak dlouho mě tu ještě hodlají držet?“

„Proto jsem tady, abych tě vzal domů,“ řekl Keňa vítězoslavně. „Obleč se, vezmi si věci a jdeme.“

„Tak tos mi udělal ohromnou radost!“ prohlásil Zbyněk vesele a vyskočil na nohy. Ani kotník ho už nebolel, takže mohl klidně rázovat po malém pokoji s výhledem na parčík v areálu nemocnice. Netrvalo mu to ani deset minut a byl připravený.

„Hele… neměl bych se stavit pro nějaký propouštěcí papíry?“ zeptal se Zbyněk, když vyběhl z pokoje a zamířil k výtahu. Na konci chodby viděl svého ošetřujícího lékaře, jak diskutuje s nějakým starším mužem v županu a sestřičkou, která ho nejspíš doprovázela.

„Všechno jsem už zařídil,“ řekl Keňa.

Výtah je svezl do přízemí budovy a tady se ocitli ve velké prosklené hale. Zbyněk následoval Keňu ven, skrze dvoukřídlé odsuvné dveře. Konečně se dostal na vzduch! Byť mu sestřičky pravidelně v pokoji větrali, nebylo to ono.

„Jak jsi to vlastně zařídil s těmi propouštěcími papíry,“ vrtalo Zbyňkovi hlavou.

„Tady žádný nepotřebuješ,“ pokrčil Keňa rameny, stále s tím svým vědoucím úsměvem.

„Počkej… jak tady?!“

„Tak!“

„Keňa, ty chceš říct… že tohle je… ale, hele… co to…,“ koktal Zbyněk.

To už ho ale Keňa dotáhl do vestibulu další budovy, kde Zbyněk uviděl dobře známý obdélník jasného světla.

***

Když se Zbyněk zvedal z lůžka, čekaly ho zvědavé a napjaté pohledy několika lidí kolem.

„Tak co?“ zeptal se Ludin.

„Jak jako co?“ dělal hloupého Zbyněk.

Ludin s Keňou na nic nečekali, spolu Mirelou k němu přistoupili a začali ho ohmatávat a šťouchat do něho, jako by byli tlupou zvědavých opic. Spolu s nimi ke Zbyňkovi přistoupil starší vysoký šedivý muž s krátce střiženým plnovousem. Měřil si ho zvědavým pohledem a zamyšleně pokyvoval hlavou.

„Bolí vás něco z toho… co vás trápilo předtím?“ zeptal se nakonec.

„Ne… je mi fajn…,“ pokrčil rameny Zbyněk.

„Abych se představil, doktor Vondráček, jsem z Lékařské fakulty zdejší univerzity a zabývám se klinickou psychologií,“ podal mu ruku. „Tady v nemocnici, tedy, té skutečné, si s vámi lékaři nevěděli rady. Nevím, kolik si toho pamatujete, ale několikrát jste po záchvatech bolesti upadl do hlubokého bezvědomí a to bez zjevných fyzických důvodů. Když mě k vašemu případu zavolali, zvažovali dlouhodobé utlumení silnými psychofarmaky, což by mělo značně negativní dopad na vaše tělo, zejména ledviny. Mluvil jsem tady s vaším kolegou…“

„Keňa, pane doktore,“ smál se programátor.

„Předpokládám, že to je přezdívka. Takové jméno by vám snad rodiče nedali,“ kroutil hlavou Vondráček. „Ale abych se vrátil k tomu původnímu. Tady Keňa mi řekl, co se stalo a hlavně, tak vychválil ten váš simulátor, že mi to vnuklo nápad ho využít. Jak se ukázalo, na neskutečné zranění je nejlepší neskutečná léčba.“

„To jste tady kolem mě skákali měsíc?!“ vydechl Zbyněk.

„No, a to je další nečekaná výhoda našeho simulátoru,“ řekl Keňa. „My jsme ti ten měsíc zhustili do zhruba osmačtyřiceti hodin. Počkali jsme, až přijdeš k sobě a jen ses probral, tak jsme ti to pustili a ve zrychlení. No, a výsledek jsi viděl. Tvoje vědomí to bez problémů akceptovalo.“

„To je tedy nářez.“

„A to není všechno. Podařilo se nám sem celkem snadno přesunout naše aparatury, čímž jsme si potvrdili mobilitu zařízení. Všechno, cos prožil, jsme dali do hromady na základě našich modulárních programů a částečně jsme využili i reálné nemocniční prostředí. Kupodivu to nebylo vůbec složitý a zabralo to necelej týden!“ chlubila se Mirela. „Ten simulátor je fakt skvělej.“

„Být vámi, vážení, tak bych na té reálnosti pořádně ubral. Abyste za chvíli nemuseli podstupovat něco podobného s někým dalším,“ doporučil doktor Vondráček.

„Přiznám se, že jsme na to už mysleli,“ přikývnul Keňa. Pak se obrátil ke Zbyňkovi. „Mimochodem, na chodbě čeká tvoje žena. Tak nějak neměla nervy se na to tady dívat zblízka s námi. Myslím, žes jí pěkně vyděsil.“

Zbyněk se rozhlédl po malém nemocničním pokoji, který byl momentálně nacpaný elektronikou popropojovanou kabely.

„Možná, že jednou budete něco takového stavět i pro nás, jako pomůcku k léčbě psychických poruch a podobně. Musím uznat, že to je velice zdařilé dílo,“ řekl psycholog.

„To je,“ přisvědčil Zbyněk, „když dokázal obelstít i člověka, který na něm pracoval od samého začátku!“

„Hlavně, že to zabralo,“ usmála se Mirela.

Zbyněk se postavil a protáhl.

„Táta vždycky říkal: čím ses zkazil, tím se taky sprav! Něco na tom bude.“

Autor:  Petr Klepal

Několik slov o

Autor dnešní povídky o sobě říká: „Snažím se psát to, čemu já osobně říkám “dobrodružná výpravná sci-fi”, která by čtenáře bavila číst alespoň tak, jako mě psát.“

Petr Klepal má na svém kontě několik slušných umístění v literárních soutěžích a jeho povídky můžete najít v e-zinu Lemurie.

Zdroj: lemurie.eu