Soliton


Zastavená vlna se tyčila nad hladinou moře a do jejího vrcholku zapadalo slunce. Hora vody vyrostlá z planiny oceánu tak obrovská, že se vymyká lidskému měřítku a stává se sama sobě přízrakem. Zelenkavý netvor uvízlý na vrcholu svého rozmachu a čekající na okamžik, kdy se rovnováha poruší a on se vydá dokončit svou pouť. Zastavená vlna. Soliton. Odložená smrt. To všechno se teď tyčí přede mnou. Slunce pak propůjčuje vlně zlaté odstíny, napájí obra kapilárami roztaveného kovu, které pulzují ve vnitřních frekvencích Solitonu. Jak hvězda klesá, vlna zlátne stále víc a víc a její vnitřek nabývá objemu kovové sítě plné živých diamantů.

Zelenavý stín Solitonu se právě dotkl okrajů stavby skrytých pod hladinou moře, když se kompozitové schody za mými zády rozezněly kroky.

„Doktore Kirlingu?“ řekl ženský hlas. „Jste tu?“ Neznal jsem ji a tak to musela být ta žena, která připlula s polední plachetnicí.

Stínu vlny potrvá víc jak šest hodin, než přejde celý ohlazený vrcholek stavby až k místu, kde stojím teď. Pokud mu k tomu Soliton nechá příležitost.

„Doktore Kirlingu?“ vystoupala žena až nahoru. „Pan Syrian říkal, že vás tu najdu. Prý se tu díváte na,“ zajíkla se, „na západ slunce.“

Konečně jsem se k ní otočil. Byla drobná, oblečená celá v černém, hnědé vlasy do pasu a v očích se jí odrážela zastavená vlna.

„Mám vám vyřídit, že tak do deseti minut otevře ty dveře. Nechtěl vás rušit interkomem.“ Stále se dívala za moje záda. Měl bych Syrianovi poděkovat, že za mnou poslal právě ji.

„Děkuji za vzkaz. Tak to bychom měli jít.“ Nepohnul jsem se. A ona konečně sklouzla očima z vlny na mojí tvář.

„Co byste dělal, kdyby se Soliton právě teď pohnul?“ zeptala se.

„Zeptal bych se vás na vaše jméno. Potom bych řekl, že jsem vás rád poznal a že je dnes opravdu překrásný západ slunce. A pak bych vás políbil a dal si záležet, aby ten polibek trval přesně minutu a dvacet šest vteřin.“

Mrkla. Oči měla opravdu zelené a v nich nepatrný střípek smutku.

„Laura,“ řekla a napřáhla ke mně dlaň.

„David,“ odpověděl jsem.

Ale protože se Soliton nepohnul, nepolíbil jsem ji.

„Měli bychom jít, ať neztrácíme čas,“ řekl jsem a vykročil ke vstupu do podzemí.

 

Na samém konci točitých schodů jsou tlustá ocelová vrata otevřená dokořán.

„Proč vlastně nejsou zamčená?“ zeptala se Laura. Dotkl jsem se chladného kovu.

„Kdysi byla. Když jsme je sem ve strachu před Solitonem postavili. Jenže pak někdo spočítal statiku té stavby a zjistil, že po úderu Solitonu by tu jako jediná zůstala stát právě ta zamčená vrata.“ Mrkl jsem na svůj náramkový počítač. Index nerozhodně přešlapoval mezi šedesáti sedmi a šedesáti osmi, do setkání se Syrianem zbývaly tři minuty. Žádné další zprávy. Vykročil jsem ze stínu vrat do chodeb Původních.

Nikdy jsem si neuměl představit, co to znamená cizí a nelidský, dokud jsem to nespatřil na vlastní oči. Tyhle chodby či tunely neměly rovné podlahy, stoupaly či klesaly, vlnily se a větvily jako spleť kořenů. Místnosti byly pokřivené, vmáčknuté do úžlabí cest a tak nízké, že ti vyšší z nás tu mohli chodit jen shrbení. Kdyby to alespoň mělo hladké stěny, ale tady se do nekonečna opakovaly svislé reliéfní pásy. Mohly to být zatuhlé bubliny vyvřelých sekretů, amorfní krystaly ohlazené dotyky cizích těl nebo změti živočichů bez končetin se stovkami vyboulených očí. Tam, kde se usadili lidé, překrývaly stěny Původních paravány, závěsy a narychlo přilepené kartony. Byly to místnosti tak cizí, že jsme v nich prostě neuměli žít.

Laura se mnou srovnala krok a kráčela těsně vedle mého boku. Světla, visící jako ztuhlé kapky ze stropu, propůjčovala jejímu obličeji unavené stíny a hned si je zase brala zpět.

„…já myslím, že sedmdesátku uděláme do hodiny a stovku do večera,“ připlul ke mně úryvek rozhovoru. „Viděls  ty poslední pozice měsíce?“

Podíval jsem se na náramek. Index skočil na šedesát osm a vzápětí spadl na šedesát pět. Soliton si hodil kostkou … a opět zůstal stát.

„Na co se to pořád díváte?“ zeptala se Laura.

„Index pravděpodobnosti pádu Solitonu,“ odpověděl jsem přemáhaje úžas. Proč je vlastně tady? Jak tu může být a nevědět nic o indexu, nestarat se, kolik právě ukazuje? A přitom ta hora stojaté vody tam nahoře má právě šedesáti pěti procentní pravděpodobnost, že se dá do pohybu a za minutu a dvacet šest vteřin, až dospěje ke stavbě, nás všechny rozdrtí na prach.

Laura pokývala hlavou a zeptala se na aktuální stav. Jenom to.

„Jak vlastně Soliton vznikl?“

„To ta hvězda. Když se zdejší slunce proměnilo v novu, vybilo Původní a rozpustilo ledovce do ohromného moře, zřejmě nějaká rázová vlna rozbouřila oceán ve správné frekvenci a slapové síly měsíce pak Soliton zastavily. Nebo to způsobil pád meteoritu, našli jsme tu jeden vhodný kráter.“ Omluvně jsem se usmál. Mrzelo mě, že jí nemohu dát přesnější odpověď, ale vznik Solitonu byl tou menší záhadou, kterou jsme tu řešili.

 

Syrian a pět dalších vědců už na nás čekalo u ohromných vrat oblepených spoustou hranaté lidské techniky. Veřeje, největší, jaké jsme tu zatím objevili, byly stále zavřené.

„Tak jak?“ zeptal jsem se. Syrian rozpačitě pokrčil rameny.

„První sekvenci kódu už máme, dveře odpověděly a zámek se odblokoval. Vyslali jsme tedy standardní otevírací impuls, jenže ta vrata odpověděla něčím, co vypadalo jako další požadavek kódu, a se zámkem se něco stalo, jenže nevíme co. Teď se snažíme alespoň zajistit, abychom to nějakou chybnou manipulací ještě víc nezamkli. Je tam asi nějaký bezpečnostní protokol.“

„Což znamená, že za těmi dveřmi je něco opravdu důležitého.“ Boční chodbou k nám přišel chlap, odhadl bych, že tam nějakou chvíli stál a poslouchal. Byl malý, ale svalnatý, oblečený do uniformy, vlasy na ježka a v očích dva padající Solitony. Lauřin bratr, hodností plukovník.

„Tam může být zrovna tak jaderný reaktor jako sklad konzerv,“ povzdechl jsem si, převzal od Syriana jeden počítač a začal se prokousávat záhadným požadavkem dveří. Plukovník, jehož jméno jsem od poledne stihl zapomenout, mi nahlédl přes rameno.

„Jenže ke skladu konzerv by přeci nevedlo tolik drátů. Zdejší světla svítí už víc jak sedm tisíc let a napájí je něco, co se skrývá právě za těmito dveřmi.“

„Dohad,“ odbyl jsem ho. „Vedení se špatně detekuje. Některá světla svítí i po odpojení od zdroje.“

„Chcete snad popírat svoji poslední zprávu? Právě tohle v ní stálo.“

„A také, že je to jen dohad. S určitostí nevíme nic.“ Zamračil jsem se. Signál vyslaný dveřmi se samozřejmě nepodobal ničemu, co jsme tu zatím zachytili, a plukovníkovo vyptávání mi v soustředění nepomáhalo.

„To není moc zajímavý výsledek,“ pokračoval. „Výzkum stavby Původních probíhá už přes čtyři měsíce a vy stále s určitostí nevíte nic?“

„Přesně tak.“

Syrian mi ukázal svoji část analýzy, která začínala vypadat slibně. Plukovník, nalepený na moje záda, se nadechl k další otázce.

„Nějaké zprávy z fronty?“ předešel jsem ho.

„Pozitivní žádné,“ naježil se a poodstoupil. Neměl jsem se ptát. Bylo to ode mě hnusné, protože situace se vyvíjí stále stejně a jeho odpověď prostě musela být taková.

Po obrazovce mi běhaly barevné křivky a sloupce čísel. Vlastně je to směšné. Tam venku právě teď umírá lidstvo a my si tu hrajeme na frekvenční analýzu mimozemského signálu. Možná tu jako hlupáci opravdu otevíráme dveře do skladiště konzerv, protože si prostě neumíme přečíst nápis na cedulce. Co vlastně plukovník čeká, že tu najde? Dokonalou zbraň proti Druhé rase? Portál, který by nás všechny odvedl z jejich dosahu? Meč „všem nepřátelům hlavy dolů“ na zlatém podnose? A co vlastně doufáme, že tu nalezneme my?

„Sestřelili Daidala, ještě než se vydal na cestu. A základnu v Beranovi už také objevili,“ promluvila Laura a mě přeběhl po zádech mráz. Ne proto, co říkala. Ne proto, že Daidalos měl startovat z oběžné dráhy Země a Druhá rasa už tedy musí být až tam. Ale v jejím hlase bylo něco až na samém dně, něco děsivého a zraňujícího, něco, co dokáže pohnout Solitonem a tříštit hory na kousíčky.

Proč tu vlastně jsi, Lauro s očima z padající vlny?

Plukovník prošel kolem zavřených dveří tam a zpět a vrátil se za moje záda.

„Ale něco tu musí být! Neříkám, že reaktor, ale prostě něco. Čtyři měsíce to tu prolézáte a budete mi tvrdit, že tu není nic?“

Otočil jsem se od těch zatracených křivek. „Prohlédli jsme pětinu stavby a není tu nic, čemu bychom rozuměli a co by se dalo jakkoliv využít. Tohle přeci víte. Posíláme zprávy. Tak proč se pořád takhle vyptáváte?“

„Možná je tu něco, co jste do zpráv nenapsali,“ řekl a ty Solitony v jeho očích zmrzly na kámen. Asi jsem trochu hloupě zalapal po dechu.

„Vy chcete… Vy si myslíte…“ nedokázal jsem poskládat větu. „Vy chcete naznačit, že jsme něco zatajili?!“ vykřikl jsem. „Vy si myslíte, že jsme tu něco objevili a neřekli vám to? Že tu sedíme pod Solitonem, posloucháme zprávy, jak denně umírají miliony a přitom tu máme zbraň, Ultimu, Svatý grál, že jsme to našli a nechali si to pro sebe? Tohle chcete říct?“ Nemíváme tu ve zvyku křičet. To, co jsem mu vyřval do tváře, by docela dobře mohly být jedny z mých posledních slov.

Soliton nás slyší.

Jenže to, co říkáme, je mu strašně lhostejné. Nechal nás prozatím žít. Nechal nás, ať se s plukovníkem měříme vzteklými pohledy. Dal nám čas začít se hádat. Mohli bychom si vyhrožovat hodností, já vědeckou a on vojenskou. Mohl bych ho protáhnout celou stavbou. Ukázat mu ty věci. Mohl bych mu na hlavu hodit naše zprávy a on by v nich hledal nepřesnosti. Mohli jsme jeden druhého začít strašně nenávidět. Kdyby to nebylo tak směšné. A tak zbytečné.

„Nic takového neříkám,“ ustoupil plukovník. „Jen že to chci všechno prověřit osobně.“ Najednou jsem pochopil alespoň to, proč je tu on. Jako bych viděl tu vybuchující loď, Daidala, kupodivu ne nad Zemí, ale nad planetou Solitonu. Viděl jsem, jak se světlo její smrti láme na zastavených vlnách. Není už žádný koráb, kterému by mohl tenhle plukovník velet. Není žádná bitva, ve které by mohl bojovat a padnout, zbyly už jen prchající evakuační lodě a osamělé základny čekající na svůj osud. Zbraň, kterou by nám tu mohli nechat Původní, je už to jediné, co ještě máme.

„Ironie,“ zasmála se Laura, jako by sledovala moje myšlenky. „Odsud přeci přiletěl ten artefakt, díky kterému umíme cestovat Vesmírem. Tady jsme potkali Druhou rasu. A teď tu hledáme…  zázrak.“ Znovu v jejím hlase něco cinklo, něco bolavého, střípek ledu jako zmrzlá dětská slza.

„Projděte si to všechno, kolikrát budete chtít,“ řekl jsem plukovníkovi. „Budeme rádi, když najdete něco, co jsme přehlédli.“

Pokýval ostříhanou hlavou a zůstal zírat na mě a na Syriana, na ostatní vědce, na zamčené dveře Původních, a já se vrhl na analýzu signálu a představoval si, jak tam nahoře ční k obloze ohromná vlna, která tak hrozně chce spadnout, a po ní se pomalu rozlévá světlo hvězdy, která strašně moc chtěla žít.

 

„Dámy a pánové,“ přerušil nás hlas, který se ozval z náramků všech přítomných, a mně se na zlomek vteřiny zastavilo srdce. Že by… Ale vyřčené číslo bylo nižší.

„Sedmdesát. Máme potvrzený index sedmdesát.“

Je to jen hra statistiky. Suchá čísla, která Soliton pranic nezajímají. Až se rozhodne spadnout, spadne. Co nám asi řekne Pietro, až se tak stane? Myslím, že to, co obvykle: „Dámy a pánové, sto.“ a pak poběží nahoru, na poslední a nejúžasnější podívanou svého života.

Je to jen otázka času. Měsíc stále visí nad Solitonem, ale jeho oběžná dráha se pozvolna mění. Planeta se otáčí kolem své osy a o zlomky atomových kmitů zpomaluje. Hnutí bludné komety na opačné straně soustavy může být impulsem, který rozvrátí křehkou rovnováhu. Úder lidského srdce může uvést do pohybu zastavenou vlnu. Index je jen hra čísel, která tohle všechno kombinuje dohromady, zatím co já si hraji s frekvenčními spektry a Laura se zelenýma očima mě pozoruje.

 

Můj náramek pípl. Kolega z druhé strany mi potřeboval sdělit něco naléhavého.

„Volá Adrian,“ řekl jsem omluvně Syrianovi, šoupl svůj počítač po stolku k jeho a rozeběhl se k nejbližší místnosti, která měla spojení s venkovním světem.

Laura a plukovník mě následovali.

Adrianova plošina plula na opačném konci planety na vrcholku vzdáleného bratra Solitonu. Protože však pod sebou měla hlubinu, byla ta hora vody nižší než naše, sotva dvě stě metrů. Ne že by Adriana tento fakt nějak chránil. Až spadne Soliton a uvede do pohybu celý zastavený oceán, nebude v bezpečí nikdo. Ani my v nitru stavby, ani Adrian na plošině, kosmoport za obzorem ani solární plachetnice s mýdlovou bublinou plachtoví.

Na druhém konci planety měli noc, šest hodin do východu slunce, a do Adrianova obličeje svítil ze strany vzdálený bílý reflektor.

„Gratulujeme k sedmdesátce, ale byli bychom rádi, kdybyste do té věci nežďubali až do východu slunce, chtěli bychom na to divadlo taky vidět,“ řekl místo pozdravu a přešel rychle k věci: „Máme hotovou analýzu bahna ze dna kráteru, bylo to trochu obtížnější, než jsme očekávali. Jsou tu izotopy po výbuchu lithiové bomby staré tak osmdesát let. Ráže nepředstavitelná, když si vezmeš, jakou jámu to vyhloubilo. Z některých náznaků usuzujeme, že to byl podzemní výbuch, rozhodně ne bombardování ze shora.“ Naklonil hlavu na stranu. „Pamatuješ si na tu teorii, že je tu příliš mnoho vody? I kdyby nova rozpustila všechny ledovce, pořád by to nestačilo na zaplavení úplně celé planety. Mám takový pocit, že na ostatních planetách bude nějaký ten led chybět.“

„Já to věděl,“ vydechl za mými zády plukovník. Tak to věděl víc než my.

„Poslal jsi už zprávu nahoru na družici?“ zeptal jsem se Adriena.

„Namluvil jsem prohlášení, ale ještě neodeslal. Tohle ber jako soukromé sdělení,“ zamžoural někam za mě, na plukovníka s Laurou. „Chtěl jsem prostě, aby mi někdo nejdřív potvrdil tu domněnku.“ Domněnku. Lithiová bomba neuvěřitelné ráže ukrytá pod povrchem planety, vybuchující ve stejné době, kdy k Zemi dorazil artefakt. Chybějící voda. Krátery na měsíci, přibližně stejného data. A výsledkem je přes kilometr vysoká vlna držená precisní kombinací sil uprostřed pádu, zastavená jen pár kroků od jediné dochované stavby na planetě. Původní. Bytosti, o kterých nevíme zhola nic. Původní, které před sedmi tisíci lety vybila nova, kteří k nám vyslali artefakt, který nám otevřel brány kosmu a dovedl nás až sem, abychom tu potkali Druhou rasu, jež nás nakonec vyhladí, tito Původní postavili Soliton.

„Klidně to do prohlášení řekni,“ doporučil jsem Adrienovi. „Soliton vztyčili Původní.“

Unaveně si promnul oči a opřel si bradu do dlaní.

„Tak trochu jsme to tušili,“ řekl přemítavě. „Ale teď mi řekni, proč? K čemu je tenhle maják, když pod ním není žádné sdělení?“

„Třeba je to memento mori,“ ozvala se Laura. „Vzkaz říkající byli jsme veliká a mocná civilizace, tak mocná, jako je teď Soliton, a stačilo málo, máchnutí motýlího křídla, a nezbylo z nás vůbec nic.“ Adrien sebou škubl, zadíval se kamsi mimo obraz, protože kamera Lauru zřejmě nezabírala, a rty se mu nepatrně zachvěly. Pomalu natáhl ruku po vypínači.

„Kdybyste na něco přišli vy, ozvěte se,“ řekl a přerušil spojení.

„Mohl bych si s vámi na chvilku promluvit?“ obrátil jsem se k Lauře. Slabě se usmála a vykročila směrem k východu z místnosti. Její bratr dál pozoroval temnou obrazovku a mlčel.

„Tohle byste tu neměla říkat,“ naklonil jsem se k dívce a mluvil šeptem, aby nás Soliton ani nikdo jiný nezaslechl.

„Proč?“

„Protože… Protože se toho bojíme. Protože jestliže je Soliton pomník, pak stavba není nic.“

„A bojíte se na něco takového byť jen pomyslet.“

„Protože pak bychom tu promarnili zbytek svých životů hledáním něčeho, co není.“

„Celý život je o hledání,“ nadhodila, o půl kroku přede mnou křivolakým labyrintem Původních. Zastavil jsem se.

„Není to pomník.“ Konečně jsem se odvážil promluvit nahlas. „Je to ukazatel na stavbu pod ním. Protože tohle,“ rozpřáhl jsem ruce, takže se mé prsty dotkly bublinatých fresek na stěnách, „tohle postavili krátce před výbuchem novy tak, aby to vydrželo až do dneška.“

„Jistě. Ale stejně je v tom nějaká symbolika,“ udělala krok ke mně. „Kolik úsilí stálo Soliton vytvořit a jak málo je potřeba k tomu, aby padl. S Druhou rasou jsme se tu oťukávali týdny, dlouhé tři týdny a stačila nepatrná chyba, dodnes nevíme jaká… Stačí tak maličko a všechno se zhroutí.“ Hlas se jí zachvěl. Její tvář byla najednou tak blízko mé a ta vlna, kterou měla v očích, se dala do pohybu a řítila se proti mně…

Můj náramek pípnul. Musel jsem od ní poodstoupit a zmáčknout tlačítko interkomu.

„Otevřeli jsme ty dveře,“ sdělil mi Syrian a jeho hlas vůbec nezněl radostně.

 

Za otevřenými vraty nebylo skladiště konzerv. Nebyl tam ani reaktor. Za dveřmi, které jsme tak pracně otevřeli, byly ty samé, jenže zamčené. Dva metry úzká místnost měla rovnou, obdélníkovou podlahu a byla dvakrát tak vyšší než zatím objevené chodby Původních. Okaté pásy výzdoby přelézaly z křivých stěn na strop pocákaný světly.

Když jsme přišli, kolem se hemžila spousta lidí, navyklými postupy lepili detektory a hledali elektrické vedení a skryté stroje. Syrian právě stěhoval analytické počítače a já se k němu beze slova připojil.

O čtvrt hodiny později Adrian oficiálně oznámil svou verzi o vzniku Solitonu.

Index si vyzkoušel hodnotu sedmdesát osm a opět spadl na sedmdesát jedna.

Kdybych teď vyšel nahoru, viděl bych, jak Soliton už úplně pohltil slunce a to mě, žluté a rozplizlé, pozoruje skrz vodní oponu jako zřítelnice pravěkého netvora.

 

„Jestliže tohle všechno vybudovali Původní, museli pro to mít nějaký opravdu dobrý důvod,“ řekl Syrian, zatímco se jeho program snažil vnutit dveřím otevírací sekvenci. „Když budete mít jen pár let, nanejvýš desetiletí života, co uděláte? Vrhnete se do evakuace. Proč potom plýtvali silami na něco takového jako Soliton?“

„Jestliže už byli všichni zachránění nebo se naopak rozhodli zůstat, měli času víc než dost,“ řekla Laura. Postávala na stolku u protější zdi a pomáhala technikům lepit detektory.

„Otázka zůstává stejná. Na co?“

„Třeba jen tak. Pro tu touhu to dokázat.“ Žena pohodila hlavou a seskočila na zem, takže za jejími zády byla konečně vidět síť nakreslená techniky, předpokládané energetické vedení Původních.

Kabely, které jsme sem vystopovali, se vlnily na boční zeď, tam se roztříštily v kaleidoskopu spojů a pak se všechny sebraly a jako řeka stekly dolů, pod podlahu, do hlubin stavby. K nim se ze shora, kde nic nebylo, připojilo pár dalších čar a jedna se začala vynořovat z druhé strany, zpoza dveří, které jsme se chystali otevřít.

Tady není reaktor. Na tomto podlaží stavby není žádný reaktor.

V tom okamžiku jsem uviděl, jak to je, pochopil, jak je celé to dílo uspořádáno a padla z toho na mě hrůza, pradávná divošská bázeň před rasou, která něco takového dokázala. Viděl jsem, jaké to muselo být, když se bouře způsobené novou uklidnily a nad planetou se rozestřel oceán hladký jako zrcadlo. Postupná eroze ohladila dno planety do patřičného tvaru a potom se počítač, zakutý do skály kdesi pod námi, probudil k životu. Tisíciletí čekal, analyzoval, pozoroval, a když přišla ta správná chvíle, prostě vydal pokyn. Viděl jsem lithiovou pumu vybuchující na mořském dně, vodu vzpínající se v bílé tříšti a dopadající zpět, viděl jsem děsivé vlny a další výbuchy, exploze v přesně načasovaných okamžicích a intenzitách, jak usměrňují vodní masy. Oceán se vzpínal, celé moře planety pulzovalo v jediném rytmu, vlny zvící hor a nedozírná údolí běžely napříč tímto světem a potom přišlo vyvrcholení, dramatické finále, kdy poslední nálože vyrvaly jizvy do uhlazeného měsíčního povrchu, postrčily ohromný satelit, zbrzdily a ten do svých gravitačních tlapek zachytil nejvyšší z vln a zastavil ji.

Od této chvíle všechno jenom stojí a čeká. Očekává nevyhnutelný okamžik, kdy se rovnováha poruší a Soliton dokončí svou pouť, smete stavbu a nenechá z ní kámen na kameni. Jenže to nebude konec. Pod tímto počítačem čeká ještě jeden a pod ním další, celá myriáda chladných inteligencí zakletá do skály, síť křemíkových bytostí až k nitru planety a všechny jen čekají, analyzují a až nastane ta správná doba, vydají povel a další lithiové bomby se probudí ke svému životu, oceán se vzepne, další rány zastaví měsíc na jeho pouti a donutí jej vzít do náruče další Soliton. Zastavená vlna bude opět čekat, ukazovat, a stavba pod ní, její další patro, bude znovu připravené… na co, proboha?

„Oni dobře věděli, co dělají, a přišlo jim to jasné a nesmírně důležité. My to jen nechápeme, to je celá záhada,“ sdělila nám Laura a jako by její slova byla tím správným zaklínadlem, druhé dveře se naprosto tiše rozestoupily.

Za nimi nebyly katakomby Původních. Tyhle místnosti byly jasné a světlé, čtyři metry vysoké a více méně pravoúhlé. Po organických pásech nebylo ani památky a ve stropě zářily nažloutlým světlem velké desky.

Udělal jsem krok dopředu, do té svítící nádhery a rozesmál se. Vychutnával jsem si ironii tohohle okamžiku.

Ze strachu před Solitonem jsme se prokopali do nejzazší části stavby, do míst, kde strop byl nejtlustší a postup prací pomalý, to vše jen pro to, abychom byli o pouhých pár metrů dál od hrozby Solitonu.

„Tamto jsou servisní prostory. Něco, co jsme nikdy neměli spatřit, obslužné chodby pro stavitele Původních. Sem jsme se měli dostat, tohle jsme měli vidět. Tady je řešení.“

Stál jsem tam jako nějaký prorok, jako mesiáš, který vyvedl svůj lid z pouště, a opájel se tím pocitem, dokud jsem si neuvědomil, že tam nahoře stejně opojený mocí čeká Soliton, a v ten okamžik jsem se rozeběhl, abych to řešení nalezl co nejrychleji.

 

Žádné dveře tu nebyly zamčené. Některé otevíraly pohybové senzory, u jiných stačilo vložit prst do kola s prohlubněmi, otočit a deska dveří poslušně odjela ke stěně. Byly tu chodby, místnosti, široká náměstí, cosi jako pódia, amfiteátry, výstupky k sezení, široké bulváry a skryté koutky. Bylo to rozlehlé a nebylo tu nic. Žádné ozdoby, přístroje, dokonce ani to málo ze servisních tunelů, nic, jen příjemné žluté světlo a tlumené odstíny barev.

Prolézali jsme tím bludištěm, postupně se poztráceli jeden druhému, pospíchali a přitom stále nenalézali.

Zastavil jsem se s Laurou před pistáciově zelenými dveřmi. Žena vložila prst do prohlubně v otevíracím kolu, pootočila jím a dveře se otevřely. Stáli jsme na prahu malé místnosti, bílé a žluté, napůl přehrazené nízkým pódiem. Vešli jsme a Laura za námi zavřela. Jen na prchavý okamžik jí probleskl obličejem zákmit dětsky šťastného úsměvu, to když se dveře na její nepatrný pokyn daly do pohybu, a pak jej zase přelil bolavý a tichý smutek. Přešla místnost a posadila se na pódium. Její černé oblečení se sem nehodilo.

„Já tomu nerozumím,“ přiznal jsem se. „Jako bych měl odpověď na dosah ruky, jako by byla všude kolem mě, ale prostě ji pořád nedovedu pochopit.“

„Možná tu nejsme proto, abychom něco pochopili.“

„A proč tu tedy jsme?“

Pohlédla na mě.

„Proč tu jste, Lauro?“ Zavřela oči, aby se jí ty zelené vlny nevylily z břehů řas, aby nezpůsobily potopu větší, než dokáže Soliton, a mě konečně došlo, proč tahle žena připlula právě sem.

„Vy jste sem přišla zemřít.“

Chvíle ticha.

„Měla jsem muže a syna.“

Udělal jsem krok k ní. A ještě jeden.

„Lauro,“ zašeptal jsem. „Lauro,“ pohladil ji po vlasech a políbil na zavřená víčka, na moře zamčené bolesti. Sklouzl jsem rukou po jejích ramenou, knoflíčky černé košile mi povolily mezi prsty.

„To ne,“ zachvěla se najednou. „To ne.“

„Proč?“

„To nesmíme.“

„Proč ne, Lauro? Proč?“ Přitiskl jsem ji k sobě. „Jestliže spadne Soliton, co na tom záleží?“ Políbil jsem ji. „Jestliže za chvíli spadne Soliton, na čem záleží?“ Znovu polibek. Už se nebránila, líbali jsme se s děsivou naléhavostí lidí, kteří něco strašně důležitého promeškali a bojí se, že to nestihnou napravit. Černá košile jí sklouzla z bledých ramen, lehli jsme si na lůžko, které nám tu přichystali Původní a spěchali, spěchali jsme, protože jsme měli málo času, minutu a dvacet šest vteřin, pohne-li se Soliton. Tak zoufale málo času na lásku. Líbal jsem ji, objímal a ona objímala mě, snažili jsme se dohnat to, co jsme měli udělat už dávno, už v okamžiku, kdy jsme jeden druhého potkali.

 

Soliton je možná lhostejný, ale tuhle chvilku nám daroval. Minuta dvacet šest vteřin! Jaká nádherná doba, po kterou tu můžu ležet a pozorovat, jak se mimozemské světlo prochází po křivkách Lauřina těla. Tolik času těšit se z dotyku horké kůže a vdechovat vůni ženských vlasů. Minuta a dvacet šest vteřin, přesně tolik mi dává Soliton, od kteréhokoliv okamžiku v budoucnosti, ten krátký úsek jistoty, nejryzejší přítomnost, okamžik, ve kterém mám možnost žít.

Laura vstala, pohodila kaštanovými vlasy a vydala se plavným krokem ke dveřím. Chvíli přemýšlivě postála před jejich zeleným povrchem, vložila prsty postupně do všech prohlubní v ovládacím kruhu, pak dveře otevřela, zavřela a otočila se ke mně.

„Jak je to jednoduché,“ zasmála se. „Jak je to přetěžké k pochopení.“ Poodstoupila, ukázala mi pětici otvorů v ovládání dveří a vložila ukazováček do jednoho z nich. Přesně se hodil na lidský prst. Složila ruku do jiné prohlubně připomínající lipový list.

„Víš, jak vypadají chapadla Druhé rasy?“ zeptala se. „Původní nás sem pozvali. Lidi, Druhou rasu a ještě další, kteří se zatím neukázali. Pozvali nás všechny do stavby pod Solitonem, do hotelu pro cizince.“

„A co jsme tu měli dělat?“

„Prostě žít!“ rozhodila rukama. „Jen žít. Žít, poznávat se, mluvit spolu, pochopit jeden druhého, pochopit, co je opravdu důležité.“

„Žít?“ opakoval jsem nedůvěřivě.

„Ovšem! Doopravdy. Naplno. Bez intrik a zbytečností. Jestliže spadne Soliton, na čem skutečně záleží? Kdybychom tu žili, my, Druhá rasa a ti ostatní, kdybychom tu žili se Solitonem za zády, na čem by doopravdy záleželo?“

Tak monstrózní projekt, tak obrovské úsilí, aby nám sdělili něco tak samozřejmého? Tak úžasného, tak opomíjeného, něco, co je třeba opakovat znovu a znovu?

Představil jsem si Soliton, horu vody pokrytou odlesky sluce, vystupující z nedozírné planiny oceánu. Soliton o polednách, kdy se hvězda skryje za zjizveným měsícem, nebe potemní zasažené blesky korony a vlna ční chmurná a nehybná, vzpínající se k přízračnému nebi. Soliton za západu, s měděným přízrakem ve svých hlubinách, střípky zlaté a rudé rozeseté všude okolo. Soliton o půlnoci, sinalý měsíčním svitem, pod černým nebem s hvězdami a mlhovinou, jež tu zbyla po výbuchu novy. A Soliton za rozbřesku, když špička zachytí růžové svítání a nekonečně pomalu mění svou barvu dávno před tím, než se slunce vyhoupne nad obzor.

Žijte, protože život je příliš krátký? Ničemu menšímu by nestálo za to postavit takový pomník!

Nepochopili jsme to. Tak hloupě jsme ve své přízemní lidskosti hledali nějaký odkaz, technologii, zbraně, že jsme přehlédli to poselství, tak jednoduché a přitom tak těžké k pochopení. Je nám líto, Původní, špatně jste nás odhadli, když jste nám před těmi sedmi tisíci lety poslali svou pozvánku. Nepochopili jsme to a nebudeme mít možnost tu chybu napravit, protože nás Druhá rasa už co nevidět vyhladí. Ani tihle nebyli ti správní a nezbývá než věřit, že si váš vzkaz přečte a pochopí někdo další, třeba Třetí či Čtvrtá rasa, prostě kdokoliv, kdo obdržel vaši pozvánku do hotelu pod Solitonem.

Autor Edita Dufková

Několik slov o

Autorka dnešní povídky si zcela jistě zaslouží titul „první dáma“ naší sci-fi. V posledních přibližně patnácti letech žádná jiná žena nenapsala tolik úspěšných sci-fi povídek i románů jako ona.  Vystudovala jadernou fyziku, a tedy má k vědě a technice velice blízko. Třeba ona solitonová vlna není tak úplně sci-fi rekvizita, viz. http://www.scienceworld.cz/neziva-priroda/soliton-existuji-vecne-vlny-4765/

Povídku Soliton napsala ještě jako Edita Dufková, ale nedávno si změnila jméno na Edita Bromová.  Se změnou jména přišly i jiné „zájmy“.  V současné době se místo psaní věnuje malému řvoucímu (alespoň předpokládám, že všechny děti řvou) „mimozemšťánkovi“ a nám, čtenářům, tedy nezbývá nic jiného, než se obrnit trpělivostí a čekat, až se Edita znovu k psaní sci-fi vrátí (a možná k němu přivede i Broma mladšího).

Její zatím poslední román (najdete ho ještě na pultech knihkupectví), je  Zpráva z Hádu.

Např. zde: www.kosmas.cz