Soud

Cítil se, jakoby mu suchá houska uvízla v krku a ne a ne ji polknout. Nutkavý neodbytný pocit, který jím prostupoval. Nemohl od té dívky odtrhnout pohled. Polkl. Špička jazyka podvědomě zaklínila vrchní ret, aby vzápětí stejně tak, jak se objevila, zmizela. Pravý koutek úst se pozvedl do sebevědomého úšklebku „protřelého“ muže. Oči neklidně těkaly od kotníků dívky přes její paže až k obličeji a rtům a prozrazovaly, že póza zkušeného dobyvatele je předstíraná. Uvnitř něj se za jeho protřelostí ukrýval nesmělý chlapec.

Dívka, aniž k němu vzhlédla, zaznamenala jeho kradmé pohledy. Rty jí rozvlnil téměř nepostřehnutelný úsměv a pohled upřela někam do prostoru mezi ostatní cestující. Vpravo seděla rodinka s hošíkem, který neustále kňoural: „ Já neci hačat!“ Za ní postarší pár, který nezúčastněně zíral do neurčita.

S očima plaché laně pohlédla na chlapce. Ale výraz tváře prozrazoval, že je to jen koketování. Mladí muži přece chtějí dívky dobývat, tak proč na jejich hru nepřistoupit? ušklíbla se. Že se kořist následně stane lovcem? A proč ne! Líbil se jí. Zleva měl ve vlasech vyčesaný kohoutek a z druhé strany přes oko nepatrnou patku. Takřka nepostřehnutelné šmouhy nad rty dosvědčovaly, že používá gel proti vousům a místo chloupků pod nosem dává přednost hladké pokožce. Stejně by s tím chmýřím vypadal jako opelichané kuře – i když on ještě tak pár měsíců nebude potřebovat, mihlo se jí pobaveně myslí. Ještě že za nehty nemá smutek, zlustrovala mu ruce. Uvelebila se na sedačku tak na pět metrů před ním. Ještě ani nedosedla, když elektrobus prudce najel do zatáčky a setrvačnost ji nepatrně vychýlila. Nic se nemohlo stát, vše řídil centrální počítač. Přesto se ale levou rukou zapřela o sedačku a v mimovolné snaze o vyrovnání nepatrně odklonila pravé koleno od druhého a krátká sukýnka do půlky stehen se nepatrně poodhrnula.

Chlapec se v očekávání nepoznaného svezl na sedačce nepatrně níže. Dohlédnu? trnul. Dříve než však stačil zaostřit, výhled se uzavřel stejně tak rychle, jak se objevil. Rozladěně vzhlédl k dívce. Zalapal po dechu. Spatřil pichlavý dívčin pohled a pobavené ucuknutí koutku jejích rtů. Ona ví! zčervenal. Ale nedokázal od ní odpoutat pohled. Jejich oči se do sebe vpíjely s neodbytnou nutkavostí. Byli jen oni dva a nikdo další. Nějací cestující? Pche. Co je nám po nich. Jsme jen my! Usmála se na mě! Nějak zvláštně. Čeká na něco?

Vyzývavě mu hleděla do očí. Svezla se do pololeže a zčistajasna se jí poznenáhlu rozjížděla kolena. Centimetr po centimetru. Tohle chceš? Opravdu? bavila se jeho roztouženými pohledy, které se žádostivě vpíjely do míst, které se píď po pídi nabízela. Půjdeš mě vyprovodit? Nebo… Až příště? zpytavě si ho měřila. Vy kluci jste tak hloupí, v duchu si povzdechla. Co myslíš, na co asi tak čekám?

Zastávka elektrobusu – a náhle je dopravní prostředek plný hlučícího davu. Dívka opět způsobně usedla a rukou uhladila lemy sukně. Kolena přitiskla k sobě. Postřehl někdo něco? rozhlédla se. Nikdo jí nevěnoval pozornost. A ten chlapec? Pohlédla k němu. Postřehla, jak vyskakuje a nabízí úslužně nějaké ženě s malou holčičkou svoje místo, aby se usadili. Získal si ji tím ještě víc. Vystoupíš se mnou? Kéž by, povzdychla si. Slušných kluků jako jsi ty, je málo, obdivně se snažila proniknout davem k němu. Pojedeš tudy i zítra? Mám zůstat? Ne, zadala bych si. Pokud o mě stojí, pojede tudy znovu! promýšlela. A pokud ne?

 

***

„Změna záznamu – trestný čin,“ uchopil jsem ouško hrníčku s kávou, pozvedl šálek a usrkl. Vůně spařené kávy mi přece jen pozvedla náladu. Teda proč zrovna já soudím tak debilní případ. Otráveně jsem upřel pohled na scareal. Zírám na trojrozměrný obraz a překonávám nechuť… To se tím fakt budu muset zabývat?

Táž dívka a chlapec tisknoucí ji v náruči. Hochova ruka neodbytně vniká pod její sukni a sune se mezi její stehna. Čpící vůně a bičující touha…

„Stačí!“ usekl jsem záznam a na rtech mi zůstala pachuť pelyňku, „Samueli – Vlastně ani nevím, proč už celé generace nazýváme počítač spravující soudní budovu tak důvěrným křestním jménem, snad že máme pocit zlidštění – jak jsou na tom ostatní?“

„Všichni povinní jsou srozuměni se záznamem.“

„Ukonči přípravnou fázi!“ přikázal jsem.

„Provádím!“

„Samueli, stav rezervace?“

„Přelíčení ve 12.15 středoevropského času, sál číslo jedenáct.“

„Seznam povinných?“

„Kurátorka Evženie Lorencová – dohled nad mladistvými delikventy, zadržený Damián Kyrsten, soudní znalec obhajoby profesor MUDr. Michal Lamber, obhájce Judr. Renata Farenová, obžaloba Judr. Jan Soukup a nezávislý přísedící Judr. Evženie Hájková.“

Tak to obhajoba skutečně nasadila těžký kalibr, zamžikal jsem očima. Profesor Lamber. Stařičký pán a jeden z nejuznávanějších světových odborníků na sexuální problematiku a deviace. Jeho jméno a vědecká díla věnčí řada celosvětových ocenění, dokonce i dvě Nobelovy ceny.

„Pozorovatelů za soudní bariérou?“ Zeptal jsem se spíše automaticky, než že bych neznal odpověď. Vlastně jsem ten předpokládaný výčet prestižních deníků ani nevnímal. A myslíte, že jsem u tohoto přiblblého soudu chtěl být? Ani náhodou! Řada mladších kolegů a kolegyň prahla být na mém místě. Všechny světové sdělovací prostředky by jejich jména skloňovaly ve všech pádech. Já měl ale honbu za slávou už dávno za sebou. Toužil jsem jen po klidu a pokoji. A když by šlo soudit podle svědomí… Jenže tenhle soud? Upřímně? To se skutečně ptáte mne? Co zmohu!

„Pozorovatelů v síni?“ zeptal jsem se jen ze setrvačnosti. Příbuzným obžalovaného při takových jednáních účast není povolena a svědci? Takže nejspíše žádní.

„Gabriela Málková,“ zaznělo od Samuela.

Zprvu jsem naprosto nechápal. Gabriela Málková? To je přece jméno oběti! „Jak se tam dostala?“ byl jsem naprosto vyveden z míry.

„Svědek obhajoby.“

„Cože? Obhajoby?“ nechápal jsem.

„Obhajoba ji povolala, žaloba ji podle článku tři zamítá,“ objasnil Samuel.

To je polízanice. Rozhodnout musím já. A ať rozhodnu, jak rozhodnu, stejně se kritika snese na moji hlavu. Nezvládnutí přelíčení a tak. Podjatost se bude skloňovat ve všech pádech ze všech stran ve sdělovacích prostředích a všichni budou požadovat mé kárné řízení. A to mám pár let do důchodu. Copak to mám zapotřebí? vyšel jsem z přehrávačky. Naštěstí byly jen pro jednoho a všechny stejné. Na okraji malý konferenční stolek s jedním křeslem a vizuáldiktafonem pro záznamy myšlenek, v rohu automat na nápoje a uprostřed prázdný prostor pro přehrání scarealu.

Přelíčení začne za dvě hodiny, projelo mnou mravenčení. Vůbec se mi do soudní síně nechtělo. Mechanicky jsem nastoupil na pojízdnou plošinku a přiložil ke snímači čip. Ani jsem se neusadil. Zachytil se madla a mlčky sledoval, jak se plošinka rozjíždí.

„Jarle,“ zaslechl jsem Bety, pardon, JUDr. Elizabeth Voráček, vedoucí oblastního soudu a mou nadřízenou. Nadřízenou? Jistě, ale… Před mnoha lety jsme se chtěli brát – ještě na studiích. Sotva jsem se svou plošinkou vtiskl k okraji jízdního pruhu, její mě dojela a přirazila k mé. Vzápětí se spojily nejen plošinky ale i obě naše sedačky. Nějak se mi příčilo před ní stát. A že je šéfová? No a? Po těch letech Co ještě tak můžeš přede mnou skrývat… Své sny? Těžko! Tělo? Zavřel jsem oči a vybavil jsem si ji ve své náruči. Sotva. Dodnes, když se na tebe dívám, vnímám tvoji krásu, a do mysli mi jako hurikán vnikla vzpomínka. Prahla jsi po kariéře. Po kariéře! Víc než po lásce. A tvá nejoblíbenější knížka? Láska je jen slovo… A já? Epizoda, překážka, malý patník u cesty k jejímu dosažení. A kdybys byla psík? Jen bys pohrdlivě zvedla nožičku… Vlastně jsi mi to při odchodu vpálila do tváře: „To si myslíš, že těch pár objetí a nocí s tebou vyměním za život? Já budu úspěšná, úspěšná! Rozumíš? Ne takový nýmand jako ty, který se zahrabe kvůli jakési spravedlnosti. Pro koho? Pro ty povaleče? Jsi směšný!“ A že jsem jí miloval? „Budou další… Tucty takových jako jsi ty… A každý bude jen schůdkem tam nahoru,“ ty úzké rty, které jsem tenkrát zbožňoval, uplivovaly slova pohrdání – na rozloučenou, zatímco pohled směřoval až někam tam ke hvězdám.

Vyspala ses s tím a s oním. Nemilovali tě. Jen já! Čekala jsi, že za noci plné vášní postoupíš o stupínek víše. Vášní? Ne! Sexu? Ani ten jsi nechtěla. Hrála jsi předstírala vzdechy. Užili si tě a odkopli. Lhostejně. Bez zájmu. I když kdo koho vlastně odkopl? Nakonec se po čase před přáteli se holedbali: „Tak tuhle jsem svého času taky dostal. Sama mi vlezla do postele.“

Byl jsem dávno soudcem první instance a ty pouze přísedící. Přesto jsem tvým přechodným milencům záviděl. Toužil jsem po životě s tebou a po dítěti. Jenže ty?

„To si myslíš, že se zahrabu s nějakým fakanem?“ Oči naplněné záští mě probodávaly. Já měl našlápnuto na postavení, po kterém prahla, a ona? „To je tím, že jsi mužský. A já? Jen blbá ženská. Ode mne se očekává, že budu fickou utírající zadek něčího spratka, služkou pána tvorstva a jednou za čas matrací, když na manžílka přijde potřeba a milenka to zrovna dostane.“ Začala jsi nenávidět – všechny mužské světa. A pachuť msty tě na svých perutích vynesla na vrchol moci.

Poslankyně Ariel Kreise. Původně šedé nic. Dvě volební období dřepěla v parlamentu za vládnoucí liberální stranu: „Nové zítřky“. Nikdo o ní neslyšel. Jenže voliči se nasytili prázdných předvolebních slibů. A jakmile hrozilo, že se při dalších volbách ocitne na nevolitelném místě – vystoupila z anonymity. Jako nezávislá vytáhla s těžkým kalibrem: „Jak můžeme připustit, aby byly zneužívány, týrány a degradovány ženy a dívky?!“

Vlastně to zpočátku mnohým připadalo…, no – takové zábavné. Ale všechny úsměv rychle přecházel.

Na popud podobných volebních aktivit vzniklo občanské hnutí: „Za práva žen“. Záhy se skvěly billboardy s Arielou Kreisovou kdekoliv, Pardon s Ariel Kreise. Za to přechylování by mě dnes asi upálili. Černá přiléhavá sukně, černé kozačky a rukavice až po loket – Oblečení z filmů starých snad víc jak dvě stě let, hrály mi oči veselím, kdykoliv jsem je míjel. Ale sekne jí to, pokukoval jsem po ní obdivně – mírně rozkročená, s jednou rukou v bok, druhou nesmlouvavě ukazovala někam zešikma před tělo dolů k lesknoucím se špičkám svých apartních bot: Na nás – voliče, pouhý plebs. Každý, kdo kolem těchto plakátů procházel, měl neodbytný pocit, že je sledován. Kampaň byla úspěšná. Arielu zvolili za předsedkyni parlamentu. Vzápětí prosadila za přispění svých příznivkyň zákaz prodeje erotických časopisů – urážejí ženu zvlášť odporným způsobem, když o ní vytváří obraz erotické služky. Dokonce i ty pro gaye, které prý popírají poslání žen ve společnosti.

„Máme na víc, ne být podložkou chtíče!“ hlásaly její volební plakáty. A nezůstalo jen u toho. Následoval zákon o povinném polovičním zastoupení žen ve všech oborech a na všech vedoucích místech, a nejen ve státní správě. Když nic jiného, aspoň dodržuješ na rozdíl od své mateřské strany volební sliby, zprvu jsem se bavil i já.

I soukromé podniky hrozby finančních postihů, které by řadu z nich zlikvidovaly, donutily nařízení dodržovat. A vzápětí byl zákon umocněn prováděcí vyhláškou, která stanovovala, že žádná firma, která nedosáhne padesáti procent zastoupení žen na všech úrovních, se nesmí ucházet o státní zakázky. Dokonce i živnostníci, kteří do té doby vykonávali profesi samostatně, fofrem zaměstnali, aspoň manželku nebo dceru, aniž pro ně měli uplatnění, jen aby dodrželi nařízení. Ale to vám, milánkové, nepomůže. Byl jsem škodolibý. Nedodrželi jste rovnost postavení. Ti chytřejší je brali za společníky. Teda, kdybych řekl za společnice, měl bych na krku kárný senát a jistého padáka.

Jiní houfně propouštěli a degradovali zaměstnané muže z vedoucích pozic, jen aby dosáhli požadovaného. Ale ani to nijak zvlášť situaci nezlepšilo. Řada žen upřednostňovala své ratolesti před zaměstnáním a za žádnou cenu nebyla ochotna na tom nic změnit. Do počtu potřebného zastoupení chyběly rovněž i ženy na mateřské. Přeci jen jejich role u těch nejmenších byla nezastupitelná. Navíc věděly, že sotva se rozhodnou opět vstoupit na trh práce, ihned seženou slušně placenou práci i postavení. Trendem mladé moderní ženy se nakonec stalo zůstávat na mateřské co nejdéle. Záhy i žena bez kvalifikace byla žádanější než odborník – muž a dosahovala při nástupu do práce několikanásobného finančního ohodnocení.

Pravda, byli i tací poslanci a senátoři, kteří se vzepřeli: „Není možné, aby vzdělání, kvalifikace a praxe byly degradovány. Kde je efektivnost ekonomiky?“ Dokonce si dovolili i upozornit, že se rozmáhá mezi mladými muži situace, že díky téměř nemožnosti sehnat adekvátní práci rezignovali a nechali se vyživovat od svých přítelkyň. A že na to sociologové začali upozorňovat?

„Na tom je vidět, jak jsou líní a nezodpovědní. Postarat se o rodinu je povinností, které se nemají právo zřeknout,“ kontrovala na nějaké televizní debatě Ariela Kreisová.

A odbojní poslanci a senátoři? Náhle se před jejich bydlištěm začaly nepřetržitě srocovat stoupenkyně hnutí Za práva žen. Do veřejnoprávních médií byly v rychlém sledu kooptovány čelné představitelky hnutí. A ty v duchu záměru hnutí natáčely televizní šoty, které ukazovaly děti takovýchto pomýlených jako potomky vyvrhelů, kteří jsou brzdou pokroku a brání rovnoprávnosti. Všechny pořady měly obdobná schémata. Dítě přivlekli před kameru. Většinou se asi i marně zpěčovalo, ale tohle kamery nezabraly. Následovalo zesměšňování, ponižování a úštěpky na adresu jejich rodičů. Bylo „přesvědčeno“, aby je před kamerou odsoudilo, zostudilo. Ale přesto se následně ocitly na pranýři před kolektivy spolužáků a tlupami náhodně sehnaných vrstevníků. A bylo jedno, zda šlo o chlapce nebo děvčata. Ani na věk se nehledělo. A kdepak máte práva dcer, byl jsem jedovatý.

Při sledování podobných agitek mě, nevím proč, napadl záznam jednoho historického filmu, myslím si, že se jmenoval Opičí proces, v němž ulicemi amerického města táhly ve vyrovnaných řadách desítky žen a v pochodovém bojovém šiku vyřvávaly: „Neberte nám naší víru, neberte nám naší víru, byla dobrá – nějaké nezapamatovatelné jméno – i pro nás je dobrá dost! Hm. A já jdu soudit „Opičí proces“. Dobré přirovnání. Copak mohu soudit chlapce jen proto, že touží po dívce? Je něco přirozenějšího? A nesoudím snad?

Jenže masírování davů splnilo svůj účel. Následovalo bití se v prsa všech, kteří se „pomýlili“ a veřejné proklamace, jak jsou práva žen nezastupitelná. Se jim nedivím, senátorské a poslanecké příjmy a žádná práce. Zodpovědnost? Stačí kejvat. Co bych za to dal! Byli i takoví, kteří rezignovali. Pravda, tuším dva nebo tři byli dokonce odvoláni na základě rozsáhlých peticí, které podepsalo na několik desítek tisíc voličů – nebo snad voliček?

„Jarle,“ přerušila Elizabeth mé úvahy a dala nohu přes nohu. Můj pohled sklouzl na její poodhalená lýtka. Vždy mě fascinoval jejich dokonalý tvar. Jako by je sami bohové vysoustružili. Nad jejich souměrností přecházel zrak.

Podrážděně obě nohy zašoupla pod sedačku a v očích se jí zaleskla nelibost: „Nedívej se na mě tak. Nedívej! Jsem víc než panenka na hraní. Rozumíš!?“

Copak se mohu naučit lítat? projelo mnou podrážděně. Mohu za to, že jsi i po tolika letech pořád krásná a oči na tobě mohu nechat? Na několik vteřin jsem se zasnil a vzpomněl na naši společnou minulost. Vybavil jsem si, jak jsem ji na koleji tiskl v náručí. Měla na sobě moji rozepnutou košili a jinak nic. Strnul jsem. A rychle jsem se v mysli snažil vybavit jiné téma. Ale vzápětí jsem se vší silou musel nutit, abych nevybuchl smíchy. Dovedete si představit, že by byl zástupce předsedkyně oblastního soudu ještě před jím vedeným procesem žalován za stejný delikt jako ten kluk, a to ještě s nadřízenou? To by byl sólokapr!

 „Elizabeth!“ dotčeně jsem se zapřel o sedačku a se zaťatými zuby jsem potlačoval nelibost. Nebylo třeba, abych cokoliv dalšího říkal. Znám tě a ty mě a dobře víš, co na mě platí.

„Jarle, víš, jak je to důležité! Jestli soudní sezení neustojíme, budou následovat opatření, které se dotknou každého. Rozumíš? Každého!“ opětovně zdůraznila. „Na oblastním soudu. U někoho finanční postih, jiní budou mít pozastavený postup. Rozumíš mi přece, ne!?”

Víc, než si připouštíš, pomyslel jsem si. Chceš pro Damiána exemplární rozsudek. Jak jinak. Byla to ona, moje Elizka, která byla tvůrcem kampaně Ariely Kreisové. Do funkce předsedkyně oblastního soudu tě jmenovali, jen aby ti umožnili povinné tři roky ve vedoucích funkcích požadovaných pro předsedkyni nejvyššího soudu. Už i vrabci na střeše si štěbetali: Tam tě chce tvoje chlebodárkyně dosadit. A že na soudech byla většina žen a není rovnoměrné zastoupení mužů? A má být? Copak by si to někdo dovolil naznačit?

Můj předcházející šéf JUDr. Milan Saliner po jediném ani ne pětiminutovém hovoru za zavřenýma dveřmi za účasti předsedkyně nejvyššího soudu, poslankyně Ariely Kreisové a Elizabethy okamžitě rezignoval. Sdělovací prostředky psaly o nespecifikovaných zdravotních důvodech. Jo, měl pod břichem něco jiného, než se požadovalo. Ani ne za třicet minut bylo vyřízeno vše, co jindy trvá běžně několik dnů. Dokonce se mi nepovedlo si s ním ani promluvit, a to nejméně poslední čtyři roky mě přesvědčoval, abych přijal jmenování po něm. Ještě, že mě ta blbost nenapadla, odfrkl jsem si.

Nikdo na soudu nepochyboval – vše bylo připravené. Stejně by mě zajímalo, s čím na něj vyrukovali. Úplatek? Pochybuji. Zneužití pravomoci? Nevím, nevím… ale stejně nevěřím. Tradovalo se o něm a já byl toho mockrát svědkem, že si potrpěl na své zásady: Čestnost, spravedlnost a slušnost je nadevše. „To mě raději zavřete, než bych se toho vzdal,“ holedbával se. A vida, ani toho nebylo zapotřebí, ušklíbl jsem se. Šlo to rychle! byl jsem jízlivý. Vím, není to tak úplně fér, ale víte, jak mě s tou nabubřelou čestností štval?

„Ctihodnosti?“ uvítal mě Samuel u vstupu do soudní místnosti.

„Ano?“

„Vše připraveno.“

„Pánu bohu poručeno!“ povzdechl jsem si a postavil se před vstup sálu č. 11. Dveře se rozplynuly.

„Sál číslo 11, interiér mladiství a nezletilí, zahájení 12.15 středoevropského času, reálný čas 12.11. Všichni povinní na místech. Porota tři muži, tři ženy, zastoupení ve všech věkových kategoriích, klasifikace porotců 1A+“ monotónně mě obeznamoval se situací tichým nezúčastněným hlasem Samuel.

Tak před takovou porotou jsem soudní řízení ještě nevedl. Třeštil jsem oči. Každý z nich musí mít maximum účastí a obávám se, že před těmi nejstaršími budu s obtížemi obhajovat i svůj doktorský titul. Nejraději bych se otočil a odešel. Systém vybral absolutní špičky. Zachvěl jsem se. To nebude jen tak! Systém? Elizabeth by nikdy neriskovala.

„Samueli!“ zopatrněl jsem, „Složení porotců!“

Dvě ze tří ženských jmen mě srazila k podlaze. Cože? Tyhle? Říkalo se jim Johanky z Arku. Ve svatém zápalu byly schopny zničit vše, co se jim stavělo do cesty. Vše a každého! Za posledních sedm let, pokud byly přítomny přelíčení a předsedal, či byl souzen nějaký muž, který nedostal trest na horní hranici, okamžitě napadly u komory způsobilost soudce či podjatost poroty. A víc než několikrát byly úspěšné. Elizabeth, co jsem ti udělal, že mě chceš zlikvidovat? Je to msta nebo si chceš pojistit moji loajálnost? Nebo ses doslechla, že mě můj předešlý šéf Milan prosazoval za nástupce, a ty se čistě chceš zbavit možné konkurence?

A pánská část poroty? Pravda, dva ze tří byli skutečně povoláni jen podle maxima účastí a určitě budou nezávislí, ale třetí měl před dvanácti lety dceru, kterou znásilnil nějaký magor a pak ji uškrtil. Z toho magora se nakonec vyklubal její spolužák, se kterým kamarádila od školky, u soudního přelíčení dokonce vyšlo najevo, že si v mladším věku spolu často hrávali na doktory, později spolu i špásovali, ale byla to maximálně pusa a držení za ruce a tak. Takové dětské šmajchlování.

Kluk měl následně těžký úraz. Před úrazem se pohybovalo jeho IQ na hranicí geniality. Po něm zůstalo někde na hranici demence. Znalci se domnívali, že ztratil schopnost rozlišovat a jeho sadismus, který předtím zvládal a zřejmě si ho ani nebyl vědom, se pro něj stal nekontrolovatelným. Jiní tvrdili, že se u něj objevil se stavem demence.

Od té doby – Archanděl Michael mu přezdívali – vyhledával procesy s takovým trestným činem a vždycky trval nesmlouvavě na maximálním trestu. Takže tři pro odsudek a tři váhající… no dva z nich, co vím, se vždycky přidali k většině. A já? Vždyť i já budu nabádat k odsudku. Elizabeth to po mě požaduje. Já vím, že je to blbost, ale chcali jste někdy proti větru?

 

„Jeho ctihodnost přichází,“ rozlehl se odměřený hlas Samuela síní.

Zatímco jsem procházel mezi vyrovnanými židličkami. Přítomní povstali. Rozevřela se dvířka před stolcem, na který jsem měl usednout. Vlastně to byla jediná demonstrace techniky uvnitř soudní jizby. Nevím proč, ale psychologové stanovili, aby pro větší vážnost mezi nezletilými a mladistvými delikventy měla celá síň charakter nějakého historického reliktu. Vše z pravého dřeva. I palička na zahájení. Nikde žádné jezdící plošiny. Soudce seděl za neforemným hranatým stolem, jak jinak než z dubového dřeva, který byl oddělený polonízkým plůtkem s dvířky. Povídalo se, že vše pocházelo  někdy z období druhé poloviny devatenáctého století.

Podíval jsem se směrem k lavici obžalovaných. Vytřeštil jsem oči: Proboha, vždyť je to ještě dítě, kluk! Snažil jsem si vybavit rok jeho narození. Že jsem si toho nevšiml, vždyť měl patnácté narozeniny pár dní před údajným zločinem…To se prosazovalo v parlamentu snížení věkového hranice pro trestní odpovědnost kvůli takovýmhle hloupostem?

 

Došel jsem ke stolci, usadil se a poklepáním zahájil jednání. První se ujala slova obžaloba. Judr. Jan Soukup, mezi právníky přezdívaný Drčamrda, drobný šlachovitý mužík, který v průběhu své řeči s neuvěřitelnou rychlostí gestikuloval až ti, kteří se vyskytovali v jeho blízkosti, se právem obávali, že je prstem propíchne.

„Před vámi sedí chlapec, který se tváří jako nevinnost sama,“ provrtával očima Damiána Kyrstena a zdálo se, že napřaženým prstem chlapce užuž prošpikuje, „ale nenechte se mýlit, byl to právě on, kdo spáchal zvláště zavrženíhodný čin…“

„Námitka…,“ rázně se ozvalo od obhájkyně Judr. Renaty Farenové, „mému mandantu nebyla prokázána vina!“

„Zatím, paní kolegyně, zatím!“ neodpustil si Drčamrda průpovídku.

Vzal jsem do ruky kladívko a několikrát jím prudce bouchl o stůl. Z výrazu mé tváře čišela rozladěnost: „Ctěná obhájkyně a ctěný žalobce se dostaví.“

Judr. Soukup hbitě vyskočil a už si to rázoval ke mně, zatímco obhájkyně se ztěžka zvedla a zvláštní chůzí, kdy všem připadalo, jako by se jednou nohou odrážela na koloběžce, se kolébavě vydala stejným směrem. Vlastně i proto ji mnozí kolegové neurvale mezi sebou přezdívali Koloběžka. Důvod byl však prozaičtější. Šlo o následek těžké autonehody, kterou utrpěla v dětství.

„Zdržte se slovních ekvilibristik! Očekávám pouze čistá fakta bez emočních proslovů. Jasné?!“ byl jsem strohost sama.

Oba přikývli a odebrali se na stanovená místa. Drčamrda pokračoval v proslovu. Vlastně jsem ho ani neposlouchal, jen v jednom okamžiku se mi vetřela do mysli část jeho proslovu: „…vážení, dochází vám, jak musí být bezbranné oběti, která je opakovaně zneužívána zvlášť zavrženíhodným způsobem?“

„Námitka!“ kontrovala obhajoba.

„Zamítá se!“ neměl jsem nejmenší chuť nechat dojít k rozsáhlejšímu střetu mezi obžalobou a obhajobou. To by mi tak ještě scházelo, zatrnulo mnou. Takhle si odkecají každý to své, zasedání poroty, vyhlášení rozsudku a budu mít klid.

Průběh soudního jednání pak už ušel. Damián Kyrsten svíral ruce v klíně, až mu bělely a neodvažoval se na kohokoliv pohlédnout. Natož na tu dívku. Damiánku, Damiánku a kdepak je ta tvá předstíraná protřelost. Nehodí se k tvému věku a ke vzhledu už vůbec ne, poškleboval jsem se mu v duchu, ale do smíchu mi moc nebylo. Drčamrda žvanil a žvanil a rozkládal rukama i nohama. Koloběžka po několika mých strohých – „Zamítá se,“ – pochopila, že je zbytečné se předvádět. Následoval prostor pro obhajobu. Judr. Renata Farenová – jedna z mála žen, která si nechala své jméno v přechýleném tvaru – okamžitě povolala svůj trumf, profesora Lambera. Tak na to jsem zvědav, zpozorněl jsem. Ale přesto jsem velmi záhy jeho řeč plnou odborných termínů, pouček a odvolávek na světové kapacity přestal vnímat.

Vlastně jsem ke starému pánovi pociťoval obdiv. Patřil k nemnoha, který se razantně postavili proti uzákonění sledovacích čidel a infoscanerů na všechna veřejná místa včetně laviček v parcích a lesích. A svoje stanovisko neváhal i obhájit v televizní debatě těsně před nedávným přijmutím tohoto zákona. Stránky všech deníků tenkrát věnčilo jeho krédo, se kterým předstoupil před diváky: „Je společensky žádoucí traumatizovat mladé a podsouvat jim zavedením těchto zařízení a zákonů, že jsou zločinci, protože se narodili? Je něco méně přirozeného, než aby chlapci a dívky toužili po lásce, jejíž součástí jsou i erotické představy o milovaném?“ Ale upřímně si myslím, že vlastně neměl nejmenší šanci.

Dodnes si pamatuji další slova profesora Lambera: „Právě mládež a mladí lidé, kteří jinak nejsou společensky nebezpeční, budou kriminalizováni za svou přirozenou sexuální aktivitu, která jistě bude u nich silnější, než u starších občanů a proto nesmyslně skončí v osidlech těchto zařízení…“

Následovalo svědectví Gabriely Málkové. Musím říct, že když se postavila a cudně klopila oči, bylo mi jí líto. Proč jsi sem chodila? nechápal jsem. Kluk zarputile hleděl k zemi, dokonce jsem měl pocit, že při jejich slovech si nenápadně utřel i nějakou slzu. Hájila ho skutečně dobře: „Víte, Damián to tak nemyslel a té paní nabídl místo a…,“ sršela z ní slova plná obdivu. Dokonce i ten chlapec po očku kradmo k ní vděčně vzhlédl.

„A to, slečno, jste se jen tak smířila s těmi obscénnostmi, které si o vás představoval?“ vylítl Drčamrda, jako když ho píchne. „Viděla jste je?! Nikdo nemá právo vás využívat k oplzlostem. Nikdo, rozumíte?! Máte snad jiný názor? Nebo dokonce takové…,“ významné ticho, „vyhledáváte?“

„Námitka!“ ozvala se obhajoba.

„Zamítá se!“ byl jsem neúprosný.

Jistě, Drčamrda by nejraději po svědkyni vyjel, že je dívka lehkých mravů a sama by měla být vystavena na pranýř za svádění nevinného chlapce, ale to by v dnešní době – a toho si byl velmi dobře vědom – nemohl obájit. Rozsudek musí být za každou cenu vynesen nad chlapcem, ne nad tou dívkou. Jiný rozsudek hnutí Za práva žen nevydejchá. Už stejně pudu na kobereček, že jsem svědkyni Gabrielu Málkovou nezvládl. Určitě budu muset obhajovat, že jsem ji neodmítl. Bylo mi jasné, že nejméně žaloba mě bude hnát k zodpovědnosti. A copak to šlo jinak? Uvědomoval jsem si, že zamítnutí svědkyně obhajoby, jejíž předvolání zaštítil odborným posudkem jeden z předních světových odborníků profesor Lamber, by vyvolalo ještě větší zahraniční protesty, než jeho nedávné odvolání z funkcí v akademické obci. Veškeré vědecké kapacity v oboru, téměř všichni žijící nositelé Nobelovy ceny se jednoznačně postavili za jeho osobu. Ariela se rychle zasadila o jmenování profesora zpět do jeho funkcí a oznámila, že se jedná o neopodstatněné příliš aktivní horlivosti některých členek hnutí. Dokonce padaly hlavy v jejím nejbližším okolí. Myslím si, že i Bety, která si smočila pazoury v tomhle tažení proti Lamberovi, měla namále.

„Odpovězte!“ dožadoval se po svědkyni Drčamrda.

„Co je vám po tom!“ zajiskřilo se ji v očích: „Představoval si mě, nebo vás!?“ a dříve než jsem stačil zareagovat, chraplavě vyprskla: „O sobě rozhoduji, já! Rozumíte? Já! Kdo jste, že mluvíte za mne?“

„Slečno!“ Ohradil se rudnoucí Drčamrda. „Jste mladistvá, ještě neznáte, co je pro vás nejlepší. Společnost vás musí chránit! Právě před takovými to individui… “ významně se zahleděl k Damiánovi.

„Námitka!“ vylítla Koloběžka.

„Zamítá se,“ kontroval jsem za současného bušení kladívka do stolu.

Jenže Gabriela Málková vyběhla z místa určeného svědkům rovnou k obžalovanému. Objala ho a vtiskla mu jedno, pak druhé a nakonec ještě třetí políbení. Páni, to byly hubance! zajiskřilo ve mně.  „Počkám na tebe. Počkám! Mám tě ráda!“ vyhrkla nahlas na něj. Ani bušení mého kladívka nepřehlušilo její slova včas. Ale pravda taky je, že jsem moc nepospíchal. Stejně by ji nic nedokázalo zastavit.

„Vyveďte svědkyni ze soudní síně,“ povolal jsem ochranku. Spěšně přiběhla zpoza dveří a jemně, přesto nesmlouvavě ji vystrkala ze síně.

„Jednání je u konce!“ Nechtěl jsem už nic ponechat náhodě a rázným krokem nestrpícím odmluvy, jsem si to štráchal k porotcům do zadního traktu soudní síně.

„Vážení porotci,“ nesmlouvavě jsem zasedl do čela poroty, „ podle Hlavy I., Trestního řádu, článku 65, § 5. odstavce g) Znásilnění a Hlavy II. článku 7, § 15 odstavce b) Mladiství soudní přelíčení dává jedinou možnost vašeho rozhodnutí: Odsoudit mladistvého Damiána Kyrstena za zvlášť zavrženíhodný čin nejméně k pěti maximálně k deseti letům nápravného zařízení do skupiny se zvýšenou ostrahou.“

„Cože?“ zbrunátněl Archanděl Michael. „Tam se umísťují mladiství vrazi a pachatelé znásilnění prováděné zvláště brutálním způsobem s následkem smrti. Vašeho ctihodnosti, nezbláznil jste se!?“

„Važte svá slova!“

„On?“ jednohlasně vylítly obě Johanky z Arku – kruciš to maj snad nacvičené? nevěřícně jsem na ně zíral. – „vás jsme si pro vaši spravedlnost vždy vážili, Judr. Jarle Sedane, ale po dnešku…?“ pohrdlivý výraz vyjadřoval vše. „Navíc – lžete! Podle odstavce i) §15 Mladiství a následně § 27 téže hlavy o Poškození práv mladistvých a následných soudních přelíčení č.7483 z listopadu 2267 a č.9538 z prosince 2267 a dalších je jednoznačně za polehčující okolnost bráno na zřetel, že poškozená se zříká práva na žalobu a pokud nedošlo k mravnímu narušení podle §32 a následujících O ochraně mládeže, což potvrdil jeden z největších světových odborníků na tuto problematiku profesor Lamber, že nikoliv, nelze tento trestný čin takto klasifikovat a lze tudíž pouze sáhnout k nejnižším trestům, který v tomto případě činí nejméně hodinu prospěšných prací a nejvýše rok podmíněně!“

„Já jsem soudce!“ vylítl jsem.

„Souhlasíme se ctěnými kolegyněmi,“ jednoznačně ze sebe všichni vychrlili. Elizabeth mě zabije, zoufale jsem se snažil marně na něco přijít. A závěrečný verdikt poroty? Jedna hodina prospěšných prací! A ještě opepřeno jednoznačným prohlášením – celá porota se současně obrací na kárný výbor, aby posoudil přístup soudce JUDr. Jarla Sedana.

 

Teda to bylo fiasko. Dovrávoral jsem do vinárny: Starosti nechte venku. Ani jsem nedosedl a přiběhl pingl: „Přejete si, pane soudce?“ Povytažené obočí a profesionální úslužnost. Nebyl jsem zde častým hostem – copak si soudce může dovolit chovat se jako hospodský povaleč? – ale mé občasné návštěvy a profese mě tu avizovaly za váženého hosta.

„Jima Beama, dvojitého s ledem!“ poručil jsem.

„Pane, musíte potvrdit čipem spotřebu do centrální evidence. Předsedkyně parlamentu Ariela přece nedávno prosadila, že se smí denně konzumovat nanejvýš dvě skleničky lihovin, pokud jste pil jinde…,“ významné ticho a pohled. Šeptem mi ještě sdělil: „Jste vážený host, dokážu zařídit… i dávku navíc,“ významně naznačil.

„Jarle!“ vybavila se mi Elizabeth soptící jako anděl pomsty a na ex jsem do sebe hodil drink, „tak neschopného idiota jsem ještě nepotkala! To jsi té malé zmiji Gabriele musel dovolit, aby Damiánovi před novináři skočila kolem krku, a ještě mu slibovala, že na něj počká? Tady jsi skončil, rozumíš, skončil! Neschopného kreténa jako jsi ty, nepotřebuji!“

 

Jiří Novotný

 



Několik slov o

 

Autor dnešní povídky je pravidelným a poměrně úspěšným účastníkem soutěže O cenu Karla Čapka. S jeho dílem se můžete setkat právě ve sbornících nejlepších prací této soutěže (Mlok a Kočas) a také v e-zinu Lemurie. Tiskem mu již vyšla kniha Ztracené písně menhiru: Baludin, učedník Xartexův. V nakladatelství Beletris je před dokončením e-kniha Doktor Dalen.

 
Obr.: https://bmmphotopoetry.wordpress.com/2014/10/02/kuryu-4-6-8-bilingwal/