Strážci

Marek stál pod pódiem a nevěřícně přihlížel, jak cenu předávají rozpačité vyzáblé dívce. Jeho cenu. Ještě včera mu všichni potřásali rukou a roztékali se nadšením nad jeho vynálezem. Dnes ráno ho diskvalifikovali. Smutně pohlédl na zařízení ve svých rukou. Číslice ukazovaly pravé poledne. Na displeji vedle zářilo jasné slunce, diodový ukazatel informoval o přirůstajícím Měsíci. Byla jarní rovnodennost. Překontroloval nastavení ostatních kosmických těles. Všechno fungovalo bezvadně.

„Proč jsem byl vyloučen?“

„Objevilo se vážné podezření, že jste své zařízení přihlásil v rozporu s pravidly soutěže.“

„V rozporu s jakými pravidly?“

„Podrobnosti vám budou oznámeny písemně. Během několika dní komise vyhotoví oficiální zprávu, kterou odešleme vaší univerzitě.“

„Nerozumím tomu…“

„Hlavu vzhůru, mladý kolego. Svět se nezhroutí kvůli jednomu nevydařenému vynálezu,“ poplácal ostýchavě předseda komise Marka po rameni. Nevydařenému. Svraštil obočí. Tenhle svět by se možná zhroutil právě proto, že hodiny fungují až příliš dobře.

Když balil přístroj do lepenkové krabice, oslovil jej příjemný, melodický hlas: „To jsou ty hodiny?“ Hlas patřil bezchybně oblečené mladé ženě s uhrančivýma šedýma očima. Mladíkovi srdce poskočilo v hrudi. Kdyby pátral v paměti sebeusilovněji, nenašel by jedinou vzpomínku, která by se tomuto nenadálému výjevu podobala. Ženy ho spolehlivě ignorovaly. Popravdě jim to nemohl vyčítat. Dokázal prosedět celé hodiny v zamyšlení bez jediného slova, a když pak konečně promluvil, plácl nějakou netaktní hovadinu.

„Ano. To jsou hodiny.“ Duchaplná odpověď. Jako vždy.

„Můžu se podívat?“ Přikývl. Její dokonalé ruce pohladily přístroj.

„Ukážu vám, jak funguje.“ Připojil konektory a začal vysvětlovat. Ona ho poslouchala s neskrývaným zaujetím.

„…ale teď, když jsme v budově, vidíme pouze údaje uložené do paměti. K dokonalému měření je třeba zachytit přímé sluneční záření,“ dokončil Marek stručnou přednášku.

„Fascinující.“

„Děkuji.“ Její zájem hřál najednou víc, než by svedla jakákoliv akademická cena.

„Nešel by jste na oběd?“ Polilo ho horko.

„Za rohem mají slušnou pizzu.“

 

„Myslela jsem spíše na něco víc… vydatnějšího. Zvu vás.“ Jak se ukázalo, tím vydatnějším byl pstruh na víně v luxusní restauraci. Marek se do něj pustil jako vlčák. To ji rozesmálo. Její smích připomínal opojný déšť přicházející v horkém létě.

„Omlouvám se. Ještě jsem dnes nejedl.“

„Vypadáte tak.“

 

Jmenovala se Valerie. Hned první noc se spolu vyspali. Bylo to jeho první milování.

„Proč nespíš?“

„Přemýšlím.“

„Nad novým vynálezem?“

„O nás.“

„Hm… povíš mi o tom?“

„Ptám se, proč, ale nenacházím odpověď.“

„Proč co?“

„Proč to všechno. Proč jsi za mnou přišla. Co na mě vidíš tak zvláštního.“

„Ty můj hlupáčku. Copak láska potřebuje nějaká proč?“

„Miluješ mě?“

„Ty mě snad ne?“

„Neodpovíš?“

„Ty první.“ Marek chtěl položit další otázku, ale její rty ho umlčely. Hedvábný župan sklouzl z jejího bezchybně zakřiveného bronzového těla, stehny mu pevně stiskla boky. Ve víru rozkoše již nebyl čas na další otázky.

 

Na kolej se vrátil po deseti dnech. V poště na vrátnici na něj čekala úřední obálka. Děkan fakulty mu oznamoval vyloučení ze školy. Hodil papír mezi odpadky v rohu pokoje. Už neměl sílu se rozčilovat. Hned ráno zjistil, že jeho vynález byl zabaven jako majetek školy. Těch několik osobních věcí a špinavé prádlo naházel do batohu během deseti minut, čímž za sebou kariéru vědce definitivně uzavřel.

„Odcházíš?“ Ve dveřích pokoje stál Alfréd.

„Už to tak vypadá, Ale.“

„Měl bys podat odvolání.“

„Mám se jim vnucovat?“

„Měl by jsi myslet na svou budoucnost.“

„Zbytečné. Leda, že bych nějakou měl. Pak by to možná stálo za úvahu.“

„Takhle nemluv.“

„Všichni jste mě odepsali a nemáte ani odvahu říct mi, proč.“

„A co jsi čekal,“ vyhrkl Alfréd. „Byl jsi lepší, než kdokoliv z nás.“

„Byl?“

 

Přicházel soumrak, město rozsvěcelo svá vzdorovitá světla. Marek stál na nádraží a pozoroval informační tabuli. Přemýšlel, kam si koupit lístek. Nikdo na něj nikde nečekal. Od smrti rodičů už neměl jiný domov, než univerzitu. Chvíli uvažoval o tom najít Valerii, avšak byla to jen marná naděje. Zmizela z jeho života stejně tak náhle, jak se objevila. U veřejných záchodků postávala skupinka bezdomovců, někteří spali přímo na dlážděné podlaze. Marek se jich vždy štítil. Dnes byl jedním z nich.

„Kamaráde, nemáš pár drobáků,“ zachroptěl mu hlas za zády.

„Ale jo.“ To bylo poprvé, kdy jednomu z nich něco dal. Houmelesák se blaženě odšoural. Tak který vlak? Jak daleko by dokázal dojet? Je na čase se pohnout.

„Dáš si kafe?“ Byl to zase ten somrák a podával Markovi kelímek s tmavou břečkou z automatu.

„Díky.“

„Kam jedeš?“

„Asi Brusel.“

„Co tam?“

„Je tam velké nádraží, tak snad vyžebrám pár drobáků.“ Oba muži se zasmáli.

„Můžeš jít se mnou, jestli nemáš kde složit hlavu.“ Marek uvažoval, co ještě může ztratit. Už toho moc nezbývalo.

 

Asi hodinu kličkovali setmělými ulicemi, až město zcela opustili. Prošli kolem skládky odpadků, sběrny starého papíru a vrakoviště. Zamířili vzhůru do svahu. Když vešli mezi stromy svěže dýchajícího lesa, rozsvítil bezdomovec baterku. Stále stoupali, bez odpočinku. Dorazili k malému vodopádu s jezírkem. Marek padl na kolena a hltavě pil.

„Už jsme tady,“ řekl Markův průvodce. Pod skálou za vodopádem se krčila nenápadná chata.

 

Když se probudil, přivítaly jej hřejivé sluneční paprsky prostupující popraskanými okenními tabulkami. Ležel na tvrdé prkenné pryčně a pomalu se upomínal na včerejšek. Na tváři jej škrábalo hrubé strniště. Nad vědrem s čerstvou vodou nalezl zavěšené zrcátko. Jakmile do něj však pohlédl, svou tvář nepoznával. Husté vousy, vrásky kolem očí, ještě nedávno jemné vlasy znatelně zhrubly. Připadal si nejméně o deset let starší. Jediné, co zůstalo známé, byly oči.

Na stole zahlédl chléb a máslo. Namazal si krajíc tlustou vrstvou a hladově se do něj zakousl. Při přežvykování si všiml podivného obrazu na stěně. Soustředné kruhy rozdělené číselnými hodnotami na úseky, to vše propletené záhadnými symboly.

„Vstal jsi brzy.“ Bezdomovec se zjevil ve dveřích svlečený do půli těla.

„Není nad pořádnou koupel v náručí přírody,“ zazubil se.

„Dobré ráno.“

„Dobré. Zaujal tě můj kalendář?“

„Ano… právě jsem uvažoval, oč jde. Připadá mi něčím povědomý.“

„To je dobře. Už jsem ti ho jednou ukázal.“

„Už jsme se potkali?“

„Hm… no ano. Neměl bych být asi překvapený, že mě nepoznáváš. Chtěl jsi tehdy vědět, o čem je moje vědecká práce Správný čas. Tak jsem ti ten kalendář nakreslil.“

„Tati? To přece není možné!“

„Řekli ti, že jsme zahynuli při autonehodě. Ale mě se jim zabít nepodařilo.“

„A máma?“

„Ona nepřežila.“

„Kdo? Proč to udělali?“

„Strážci času. Aby mě umlčeli.“

 

Otec se synem se nemotorně objali. Pak společně zapálili oheň v krbu, připravili čaj. Mezitím se přihnala aprílová plískanice, jejíž kapky prudce zabubnovaly do okna. Slunce zmizelo v olověné šedi, chlad deště zavanul skulinami.

„Kdo jsou ti strážci?“

„Ti samí lidé, kteří ukradli tvoje hodiny.“

„Proč?“

„Oni udržují lidi v nevědomosti. Řídí falešný čas a kalendář. To proto každý pokus o nápravu společnosti selže. Všechny věci na světě vyžadují svůj správný čas. A oni to moc dobře vědí. Ve správném načasování spočívá tajemství svobody… a nesmrtelnosti.“

„Nesmrtelnosti?“

„Za posledních pár dní jsi hodně zestárnul, chlapče. Našla si tě?“ Valerie. Marek neodpověděl. Nemusel. Otec mu všechno vyčetl z pohledu.

„Ona je strážcem času?“

„Jednou z nich. I mě dostala.“ Mlčeli. Potom otec sundal kalendář ze stěny a rozložil jej na stůl. „Řekni mi o svých hodinách. Opravdu fungují tak přesně?“

„Myslím, že ano. Sledují Slunce, Měsíc a magnetismus Země. Každý okamžik vypočítají ve vztahu k ostatním planetám.“

„Dokážeš je znovu sestrojit?“

„Jistě. Ale není snadné sehnat součástky. Proč se tím chceš ještě zabývat? Jako vědce nás nikdy nepřijmou.“

„Musíme dát lidem správný čas.“

„Ale jak?“

„Ne jak. Raději se zeptej, kdy.“

 

 Jaroslav Kőhler

 


 

Několik slov o

 

Opět dám slovo autorovi samotnému: „Již od dětství jsem se chtěl stát světoznámým spisovatelem, leč cesta je to strastiplná. Moje texty se až příliš vymykají očekávaným zvyklostem a tak je ze mě dřevorubec, tremp a tulák na volné noze. Láska k českému jazyku však přetrvala. Uvědomil jsem si, že není důležité sklízet uznání druhých, ale umět vyjádřit své myšlenky třeba i jen do šuplíku. Možná to je bloudění, snad pouhý rozmar. Avšak jiný už asi nebudu. Tak procházím světem jako užaslý divák sledující pestrobarevný rej okamžiků, abych nepromarnil ani jedinou minutu nekonečně pomíjivé krásy života.“

Uveřejněná povídka se poprvé objevila v e-zinu Lemurie.

 

www.lemurie.eu
Obr.: http://www.furniturefashion.com/e-timekeeper-chronometrie-mystery-of-time-luxury-clock/