Stroj času není

1.  Objev

Jana stála na kovovém ochozu nad laboratoří a dohlížela na přípravné práce. Světlé vlasy měla ostříhané na ježka a jen lehce zvýrazněné obočí. Dole pod ní pobíhaly členky jejího týmu. Přestože se pohybovaly bez viditelného řádu, byla Jana spokojená. Svou práci dělaly dobře a jejich výzkum průvodních jevů při využití antihmoty se blížil k cíli.

„Paní doktorko,“ ozvala se jí za zády její asistentka Karolína, „můžeme začít.“ Jana se otočila a usmála se na ni. Přistoupila ke Karolíně tak blízko, že se jejich pláště otřely o sebe.

„Říkala jsem ti přeci, že když jsme sami, máš mi tykat,“ řekla jí tiše, takže to v hluku stroje o patro níž nemohlo být slyšet a odhrnula jí pramen kudrnatých tmavých vlasů z obličeje.

„Já vím,“ řekla Karolína, rozhlédla se a pak sklonila oči, jako by se za to zastyděla. Jana se zasmála.

„Tady se nemusíš nikomu za nic omlouvat,“ řekla Jana a znovu se usmála. „Tady je to naše.“ V tu chvíli se vpravo od nich otevřely dveře do laboratoře. Karolína chtěla ustoupit, ale Jana ji vzala za loket a naopak jí ještě o maličko přitáhla. Jejich těla se vzájemně téměř dotýkala.

Jana rozpoznala mezi příchozími několik vedoucích pracovníků výzkumného ústavu, byli to samí muži. Otočila se k nim, když se blížili po ochozu, ale Karolínu nepustila.

„Doktorko Arbesová,“ začal doktor Pikrt, manažer oddělení strategického výzkumu. Byl to vysoký padesátník s vlasy sčesanými ze strany na stranu tak, aby zakrývaly pleš. „Potřebovali bychom s vámi projednat několik věcí.“

„Tak do toho,“ řekla Jana a plácnutím po zadku poslala Karolínu po své práci. S potěšením sledovala, jakou reakci to vyvolalo mezi muži. Pouze jediný se na ni místo mračení usmál, jako by její hru prohlédl. Neznala ho. Byl zhruba jejího věku a bylo vidět, že se udržuje v kondici. Černé vlasy měl ostříhané na krátko a jako jediný měl místo kravaty košili s rozhalenkou, která barvou ladila s jeho oblekem. Dráždil jí svým klidem.

„Doktorko Arbesová,“ zopakoval Pikrt, „takové chování je v našem ústavu krajně nevhodné.“ Vůbec si neuvědomoval, že reaguje přesně tak, jak si Jana přála.

„Ano? To jsou mi věci,“ založila si ruce v bok. „A nejste to náhodou vy, kdo štípe sekretářky ve výtahu do zadku, když si myslí, že se nikdo nedívá? To vám tolik vadí, že nejsem chlap?“ Pikrt stál a střídavě rudl a bledl. Všiml si, že ruch dole ustal a všechny členky Janina týmu sledují, co se nahoře děje. „A jen tak mimochodem, Karolínka není žádná cizí sekretářka. Chodíme spolu,“ dodala Jana a tím definitivně připravila Pikrta o řeč. Zmohl se už jen na zmatené koktání. Takže se raději stáhl. Neznámý se na Janu znovu usmál.

Když si Jana vychutnala svoje malé vítězství, otočila se na zástupce ředitele Semeráda, nejdůležitější osobu ve skupině: „Pane kolego, mohla bych tedy vědět, co vás sem přivádí? Musí to asi být něco důležitého, že kvůli tomu zdržujeme pokus. Přeci sám nejlíp víte, kolik stojí hodina provozu.“

„Běžná inspekce pracovišť. Vždyť víte, že nás příští týden navštíví externí auditor ohledně čerpání peněz z evropských fondů,“ řekl Semerád. Jana na něm nikdy nepoznala, co si skutečně myslí.

„Mou zprávu jste dostali. Víc k tomu nemám co dodat,“ řekla Jana a pak se vyklonila přes zábradlí a houkla dolů: „A na co tam čekáte vy?“ Bílé pláště se dole začaly míhat jako molekuly vody po zahřátí. Pak se rychle obrátila. „Panové? Není takové chování v našem ústavu krajně nevhodné?“ otázala se s výzvou v hlase, když všichni muži ze skupiny jen s obtížemi odtrhli zrak od místa, kde ještě před okamžikem pózoval Janin zadeček. Neznámý muž se zasmál tentokrát nahlas a na rozdíl od ostatních se nesnažil zakrýt, co si prohlížel.

„Málem bych zapomněl,“ ozval se Semerád, vděčný, že může změnit téma. „Tohle je doktor Tomáš Rasmussen z Norska. Nový člen vašeho týmu.“ Jana na chvilku ztuhla a pak se zamračila. Nechtěla před nimi dávat najevo, co si myslí. Doktor postoupil a už to vypadalo, že jí podá ruku. Pak si ale uvědomil, kdo by měl ruku nabízet a vyčkával. Jana si ho chvíli měřila. Zkoušela, kolik vydrží, a když to vypadalo, že jeho rovnováhu nevykolejí, ruku mu podala. Stisk měli oba pevný a ani jeden z nich neměl problém vydržet pohled toho druhého. Chvíli tak stáli, odhadovali se.

„Víte dobře, že členy týmu si vybírám sama,“ řekla pak Jana hlasitěji, než chtěla směrem k zástupci Semerádovi. Pustila Rasmussenovu ruku. „Projdu si jeho záznamy a dám vědět, jestli pro něj najdu uplatnění,“ ubrala trošku na důrazu. „Ale teď mě omluvte, musím se zase chvíli věnovat práci.“ Otočila se k nim zády a sešla po kovových schodech o patro níž.

„Říkal jsem vám, že to nebude jednoduché,“ slyšela Jana cestou dolů Pikrta, jak mluví k Rasmussenovi. „Nemá v týmu jediného chlapa.“ Co odpověděl Rasmussen, ale neslyšela, protože ji pohltilo hluboké hučení stroje, ke kterému sestupovala.

Ihned poznala, že se něco děje. Děvčata měla pohledy upřené na obrazovky a vzrušeně diskutovala. Došla k nim a hned viděla, o co jde.

„Máme příliš vysokou teplotu v primárním okruhu,“ zakřičela do hluku, který u stroje panoval.

„To je proto, že jsme tak dlouho čekaly, až se vypovídáte,“ odpověděla Karolína. „Budeme to muset vypnout a pustit znovu od začátku.“

„Ani nápad. Přišli bychom o ten vzorek antihmoty. A víš moc dobře, že támhle ti chytráci jen hledají záminku, proč nás odsud vyšoupnout,“ rozhodla Jana. „Pokračujte, ale dávejte dobrý pozor.“

Jana si stoupla k operačnímu pultu a sledovala na monitoru, jak se vzorek antihmoty pomocí silových polí tvaruje a s přesností na jednotlivé částice atomu se přivádí k reakci s hmotou. Ani si nevšimla, že Rasmussen také sešel dolů a stál ji za zády.

Obrazovka ztemněla. Rasmussen se postavil vedle Jany a střídavě se díval z Jany na obrazovku, jako by se chtěl na něco zeptat. Jana se pro sebe usmála, ale pak vysvětlila: „To je v pořádku, to jen řízený výboj v ochranné zóně na chvíli oslepil kameru.“

Hodnota aktuálního výkonu uvolněné energie, zobrazovaná na centrálním panelu, se postupně zvýšila až na 450MW.

„Vidíte?“ ukázala Jana. „Teď má naše laboratoř větší výkon než jeden blok jaderné elektrárny. Tedy v době, kdy se ještě provozovaly starší typy vodou chlazených reaktorů,“ doplnila, aby to nevypadalo, že přehání.

„Ale vy přeci nejste elektrárna,“ ozval se Rasmussen.

„Jasně, že ne. Elektřina z antihmoty už se vyrábí dávno. Nás zajímají vedlejší aspekty, kterých si zatím v té euforii kolem čisté energie nikdo nevšímá,“ Janu už začínalo škrábat v krku od toho, jak musela překřikovat stroj.

„To, že při výrobě dochází k vedlejším účinkům, se přeci ví. Nebo ne?“ zeptal se Rasmussen. Jana jen mávla rukou, jako že později. Začínalo ji štvát, že z ní tahá rozumy. A taky to, že jí to nebylo zase tak nepříjemné. Neměla kolem sebe mnoho lidí, se kterými by si mohla popovídat o práci. Přinutila se soustředit se na pokus.

V ochranné zóně komory se něco mihlo a několik kontrolek se rudě rozzářilo. Jana si zapnula interkom a zeptala se Karolíny: „Není to příliš brzy?“

„Je. Nejspíš díky tomu uspěchanému začátku. Primární soustava nestačí tolik chladit,“ dostala odpověď. Podlaha se jim začínala chvět pod nohama.

„Raději běžte nahoru,“ obrátila se na Rasmussena, „občas to tu dost hází.“ Nepohnul se. Nemohl odtrhnout pohled od dění v ochranné zóně. Jana už zasedla do křesla s ovladači, pomocí kterých se snažila úkazy převést do použitelné podoby. Počítačové systémy prováděly konverzi a výsledkem byly zatím nejasné tvary ve formě trojrozměrných obrazů. Jana ze zkušenosti věděla, že to, co nepřevede a nepopíše teď, později už nezvládne, protože záznamy kamer byly z neznámých důvodů téměř nepoužitelné.

„Jaká je teplota na primáru?“ zařvala Jana do interkomu. Stíny se pohybovaly jinak než obvykle.

„To je úžasné. Jak se vám podařilo ty průvodní jevy takhle zhustit?“ nevybral si Rasmussen nejvhodnější čas na vyptávání.

„Výrobní tajemství,“ odpověděla Jana s očima upřenýma na číslici zobrazující teplotu v ochranné zóně komory. Položila ruku na nouzový vypínač.

„A co to vlastně je?“ zeptal se znovu. Jana zareagovala až za několik vteřin a bylo vidět, že moc nemyslí na to, co říká.

„ZOR. Říkáme tomu ZOR – zrcadlové obrazy reality,“ odpověděla. Bylo to její oblíbené téma.

„Není to zbytečně vědecké na obyčejný průvodní jev výroby elektřiny?“

„Nemyslím. Jsem si jistá, že ZORy v sobě mají víc, než se domnívají ostatní.“

„To je trochu riskantní, odporovat největším kapacitám v oboru a postavit na tom svůj výzkum, nebo ne?“

„Ráda riskuji.“

„No, to vidím,“ ukázal Rasmussen na ukazatel teploty. „A jak dlouho už to studujete?“

„Pátým rokem, a když počítám i universitu, tak desátým,“ odpověděla Jana, ale k dalšímu vysvětlování se nedostala. Na ovládacím pultu se zobrazil stav nouze a v celé laboratoři se rozezněly sirény.

„A do prkýnka,“ ulevila si Jana, a rychle udeřila do nouzového vypínače. Nic se nestalo. Zkusila to znovu a pak ještě jednou. „Ihned vypněte primární okruh výroby energie,“ zařvala do interkomu.

„To nejde. Musíme to stahovat postupně. Proč nepoužiješ nouzový vypínač?“ ozvala se Karoliná zpátky.

„Nefunguje!“ odpověděla Jana a znovu a znovu s ním cvakala. Pak se otočila na Rasmussena. „Běžte pryč a vezměte sebou ty bambuly ze shora.“ Ten se na Janu ještě jednou podíval.

„Nemůžu vám nějak pomoct?“ zakřičel do hluku stroje.

„Jo, to můžete,“ odpověděla Jana. „Hned vypadněte!“ Rasmussen se otočil a vyběhl po schodech na kovový ochoz, kde stáli ostatní. Janě bylo jasné, že pokud se jí nepodaří zkrotit reakci v komoře, Rasmussen a ostatní stejně nejspíš neutečou. A ani nikdo jiný v okruhu několika set metrů. Vrátila se k panelu a zjistila, že už se zapnul automatický záchranný program, který se sám snažil ukončit proces a ochladit komoru. Podle stoupající teploty ale Jana věděla, že zatím bez úspěchu. Pak se podívala na aktivity ZORů a zůstala bez hnutí zírat. V ochranné komoře se začal hromadit chladící aerosol a převaloval se tam jako mlha nad řekou. A na té mlze jako na plátně běhaly velmi zřetelné ZORy. Sedla si do křesla s ovladači a nasadila si i 3D přilbu. Bez dechu sledovala, co všechno se před ní objevilo. Postupně jí začaly docházet souvislosti a díky dlouhým letům pozorování byla schopna vyvodit závěry, ať byly jakkoliv neuvěřitelné. Obrazy nabývaly jasných podob. Poznávala kontury laboratoře a obrazy zkázy a zmaru. Bylo tam ale i spousta dalších obrazů, které stěží rozeznávala. Teplota komory vystoupala nad kritickou mez. Poplach se už rozezněl v celém ústavu a Janiny asistentky utíkaly po ocelových schodech za Rasmussenem. Něco Janu vytáhlo z křesla, že málem přervala dráty na přilbě.

„Jano, pojď! Už se nedá nic dělat,“ držela ji za ruku Karolína a snažila se ji táhnout k východu.

„Běž sama. Já se pokusím to zastavit,“ vytrhla se jí Jana.

„Ty jsi šílená! Víš to? Vykašli se na to, “ křičela na ní Karolína a ustupovala ke schodům.

„Já to zvládnu. Pamatuješ, jak jsme dělali pokusy s fixací ZORů pomocí energetických výbojů?“

„Co to s tím má společného? Prosím, pojď pryč,“ řekla Karolína a slzy měla na krajíčku. Jana se ale otočila. Už měla plán.

„Ty mě stejně nemáš ráda,“ uslyšela za sebou Karolínu. „Jsi zamilovaná akorát do sebe a té své podělané práce.“ Zbytek zanikl v rachotu stroje. Karolína utíkala po schodech a ani se nesnažila utřít slzy, stékající po tvářích.

Jana se vrhla k panelu. Věděla, že nemá víc než minutu. Vůbec netušila, kde se v ní vzala ta jistota, že to bude fungovat. Byla ale zvyklá svou intuici brát vážně. Zapnula program energetické fixace ZORu a znovu si nasadila přilbu. Viděla jednotlivé obrazy jasně, jako by je někdo promítal na plátno v kině. Střídaly se velmi rychle, ale už tam byly jen ty jasné. Jana měla ruku na polohovací páce s palcem na tlačítku spuštění fixace. Čekala, až bude mít k dispozici maximální náboj a ten správný obraz. Čekala na obraz uklizené laboratoře po ukončení experimentu. Nebylo jich mnoho. Většina obrazů ukazovala ničivý výbuch, rozsáhlý požár a uprostřed toho jednu na prach spálenou postavu. Do očí ji začal štípat pot, takže se jí obrazy začínaly rozmazávat. Sundala přilbu a otřela si obličej rukávem pláště. Kolem bylo stále větší horko. Znovu nasadila přilbu a čekala. Připadala si jako za studentských časů, kdy s kamarády zkusila výherní automat. Padly jí tenkrát tři třešničky a pak to tlačítko automatu začalo blikat – výhra nebo prohra. Tenkrát nevyhrála.

Pak se ozval výbuch a žár zesílil. Jana cítila, jak jí ovanul rozpálený vzduch a ze soustředění jí na chvíli vytrhla bolest v pravé noze. Jako by se jí do lýtka zakousl vzteklý pes. Zatnula zuby a páku fixace svírala tak silně, až to bolelo. Výhra nebo prohra se jí začaly míchat a místo obrazů zmaru a klidu v ochranné zóně viděla tři točící se kotouče výherního automatu se samými třešničkami. Na chvilku k sobě stiskla víčka a potřásla hlavou.

„No tak, seber se,“ zařvala sama na sebe a znovu zaostřila na 3D obraz ve své přilbě. Místo točících se třešniček se objevila její matka a sledovala Janu vyčítavým pohledem. Jana se kousla do pokrčeného ukazováčku volné ruky a na chvíli se jí vrátila jasná mysl. Ověřila si, že náboj fixace je na maximu. Věděla, že má jediný pokus a šanci mizernou. Snažila se nevnímat peklo, které se rozpoutávalo kolem. Vzduch plný kouře, vedro k zalknutí, rachot stroje a vytí sirén jako by pro ni neexistovaly.

Sledovala obrazy s takovým soustředěním, jaké za svůj život nepoznala. Nikdy nebylo v sázce tolik. Stiskla tlačítko a zavřela oči. Všechno napětí z ní rázem spadlo. Nevěděla ještě, jaký obraz zafixovala. Bylo jí ale jasné, že je dobojováno tak jako tak. Zdálo se jí, jako by se odpoutávala od těla, které nechávala hluboko pod sebou společně s hroutící se laboratoří. Byla unášena výš a dál, pryč z toho zmatku. A přitom pořád cítila v ruce horkou páku fixace. Otevřela oči a těsně před tím, než jí opustilo vědomí, zachytila na zlomek vteřiny na obrazovce zafixovaný obraz. Byla to uklizená laboratoř.

 

Jana otevřela oči. Ležela na nemocniční posteli s hadičkou kapačky vedoucí pod náplast na její paži. U postele seděla Karolína a klimbala. Jana se prudce posadila. To se jí v jediném záblesku vrátily všechny vzpomínky.

„Co se stalo?“ zatřásla Karolínou, která chvilku zírala na Janu, jako by ji viděla poprvé.

„Omdlela jsi. Hned potom, co jsi sešla dolů dohlédnout na pokus. Jenže…“

„Co, jenže?“ skočila jí do řeči Jana.

„Jenže to bylo divné. Najednou jsi byla cítit kouřem, byla jsi rozpálená, a přestože oblečení i plášť byly nedotknuté, měla jsi pod nimi ošklivé spáleniny na pravé noze.“

„A pokus?“

„Ten jsme samozřejmě okamžitě ukončili. Doktor Rasmussen tě hned odnesl na ošetřovnu,“ popisovala Karolína. „Jano, co se to stalo? Všechny nás překvapila ještě jedna věc.“

„A co to bylo?“

„Když tě doktor Rasmussen odnášel, trochu jsi blouznila. Říkala jsi, že funkce nouzového vypínání nefunguje. Ověřili jsme to hned na místě. Jak jsi to mohla vědět, když ses ho vůbec nedotkla?“

„Myslím, že jsme káply na něco velkého,“ usmála se Jana na Karolínu. „Musíme jen udělat sadu ověřovacích testů. Už vím, jak na to.“

Karolína odvrátila obličej a zadívala se ven z okna. Byl tu krásný pohled na rozkvetlé stráně pod Petřínem a honosné budovy zahraničních ambasád. Dole pod kopcem se červenaly střechy Malé Strany. Jarní slunce už dávno vysušilo i poslední vlhká místa, která zbývala po roztátém sněhu.

„Víš, to bude asi trochu problém,“ ozvala se Karolína a oběma rukama si mačkala dolní cíp blůzky. „Oni tu laboratoř zapečetili a vydali zákaz dalších pokusů až do odvolání. Prý, dokud se to nevyjasní.“ Otočila se zpátky na Janu. „To mi už nesmíš dělat. Měla jsem o tebe takový strach,“ řekla a s pláčem se jí vrhla kolem krku.

„No tak, všechno bude dobré. Nic se neboj. Postarám se o to,“ poplácala jí Jana po zádech. „Laboratoř otevřeme, jen co se vrátím.“

2. Haldenský institut

Nebylo to tak jednoduché, jak si Jana myslela. Uběhly dva týdny, než ji propustili z nemocnice Milosrdných sester. Byla vyčerpaná víc, než si původně připouštěla. Ani po výpravě do Nepálu, kde tenkrát zlezla svou první šestitisícovku, se necítila tak unavená. Jako by z ní někdo vysál všechen život. Další týden uběhl dohadováním s Pikrtem. Ale laboratoř zůstávala stále zapečetěná.

Jana už nevěděla, jak je přesvědčit, aniž by jim řekla všechno, co si zatím chtěla nechat pro sebe. Nerada by ze sebe udělala blázna nepodloženými spekulacemi. Nejdřív si to chtěla ověřit a teprve pak vydat nějaké prohlášení. Sama se potulovala po chodbách ústavu. Vždycky to tak dělala, když byla nesvá nebo potřebovala přemýšlet. Milovala tu atmosféru tvořivé činnosti, kterou byla budova nasáklá. Nástěnky přetékající roky starými zprávami a články, které čtou nejspíš jen sami autoři. Světla a zvuky za prosklenými dveřmi laboratoří, kde se vědci i celé týmy pokoušejí o nemožné, ne nepodobni alchymistům ze středověku. I ve vzduchu jako by cítila pachy všech provedených pokusů, ve kterých se využívaly chemické látky a otevřený oheň. Aniž si to uvědomila, došla až ke dveřím své laboratoře. K jejímu překvapení dveře hlídal voják v uniformě. Zapečetěné nebyly a dovnitř i ven proudili lidé v bílých pláštích a v uniformách. Nechodili předním vchodem, ale jedním z nouzových východů.

Jana se cítila, jako by jí právě vykrádali vlastní byt. Otočila se na místě a rozběhla se do kanceláře ředitele.

Už ve dveřích viděla, že je zle. Pikrt seděl na ředitelském křesle a naproti němu ředitel ústavu. Zřejmě vedli vzrušenou debatu, protože ředitel byl v obličeji celý rudý a Pikrt byl naopak bledší, než březová deska pracovního stolu. Jana ředitele neznala nijak dobře. Měla ho ráda za jeho přímočarost, s jakou ji vždycky řekl, co si myslí.

„Pane řediteli, co se to děje?“ začala bez zaváhání.

„Ředitelem jsem tu teď já,“ ozval se Pikrt a jeho úsměv nehřál. Jana se podívala po řediteli, který pouze kývl hlavou.

„Má to něco společného s tím, že armáda právě rekvíruje vybavení mojí laboratoře?“

„To není vaše laboratoř, ale zařízení ústavu. A stát jako hlavní provozovatel má právo do věcí zasahovat,“ ozval se Pikrt.

„Ale jak by se mohli tak rychle dozvědět o naší práci? Vždyť se o nás nikdy nezajímali?“ chtěla vědět Jana. Podívala se pozorně na oba muže, jak se navzájem měřil pohledem a začalo jí to docházet. „Takže vy jste nás prodal armádě za místo ředitele?“ otočila se na Pikrta.

„Do toho vám nic není,“ odpověděl Pikrt a skoro křičel. „Už dlouho vás pozoruji a nelíbí se mi, jak laboratoř vedete. Bylo by stejně jen otázkou času, kdy bych vás nechal odvolat.“

„Tys byl vždycky prevít, Pikrte. Že jsi ale taková sketa, to jsem teda netušila,“ ztratila Jana poslední kousek sebeovládání.

„No, však vy nejste taky žádná holubička, Arbesová,“ přešel na stejnou notu i Pikrt. „Já si totiž pořád myslím, že nám něco tajíte.“

„A napadlo tě někdy, ty gumová hlavo, že jsem si to nejdřív chtěla ověřit, než začnu vykřikovat nějaké neuvěřitelné báchorky?“

„Ještě slovo, doktorko Arbesová,“ přešel Pikrt do úředního tónu, „a máte padáka.“

„A víš co? Já na tebe kašlu. Dávám okamžitou výpověď.“ Bývalý ředitel udělal krok směrem k Janě, jako by ji chtěl zastavit v jejím rozhodnutí, ale ta se otočila a práskla za sebou dveřmi. Zevnitř se ozval řinčivý zvuk upadlé kliky. Jana skoro běžela do své kanceláře. Nechtěla, aby jí někdo viděl, když měla v očích slzy. Začala si balit své věci a poznámky. Věci jí padaly z rukou, jak na ně přes slzy neviděla. Pak si sedla za stůl a položila si hlavu na složené ruce. V hlavě se jí honilo, co teď bude dělat, když výzkumná práce byla celý její život. Někdo zaťukal. Když se Jana dlouho neozývala, cvakla klika a do dveří vstoupil Rasmussen.

„Neříkala jsem dále,“ zvedla Jana hlavu ze stolu a otočila se k oknu, aby neviděl její zarudlé oči.

„Myslel jsem si, že byste si třeba potřebovala s někým promluvit,“ řekl.

„A jak jste na to přišel? Že by tu mojí výpověď ten blbec Pikrt rozhlásil tak rychle?“

„No, vlastně mi to řekl pan ředitel. Ten starý myslím.“

„Já se z vás ze všech fakt zblázním. Už mi s tím ochranitelským komplexem lezete na nervy. Kdybych byla chlap, nikdo by se o mě nestaral.“

„Možná máte pravdu,“ pokrčil rameny Rasmussen. „Každopádně mám pro vás návrh.“ Jana se na něj otočila. Rasmussen měl pocit, že pokud se návrh nebude líbit, Jana po něm skočí. Přestože byl o hlavu větší a dvakrát těžší, necítil se dobře.

Začal proto ze široka: „Všem je nám jasné, že pokud jste neztratila paměť, neřekla jste všechno. Já jsem přijel z Norska, kde jsme dělali podobné pokusy. Právě proto jsem chtěl pracovat s vaším týmem, abychom se posunuli z mrtvého bodu. Samozřejmě se souhlasem vašeho ředitele. Navrhuji, abyste šla k nám, když vás v Praze nechtějí. Aspoň máme kamery, které nepřestanou fungovat po prvním záblesku.“ Jana seděla a pozorovala Rasmussena. Ten si začal levým palcem třít pravou dlaň.

„Rasmussen, to není české jméno. Jak to, že umíte tak dobře česky?“ zeptala se Jana.

„Moje matka je z Prahy a vdala se za Nora, kterého potkala na studiích v Americe,“ odpověděl, ale překvapeně zvedl obočí.

„Proč vám tolik záleží na tom, abych pokračovala ve výzkumech?“ zeptala se Jana.

„Nevíme, jak dál. Mnohem důležitější je ale něco jiného. Naše výzkumy nás vedly k domněnkám, které váš poslední pokus s největší pravděpodobností potvrdil.“

„A o co tedy podle vás jde?“

„Nesmíte se smát,“ řekl Rasmussen, „ale my se domníváme, že průvodní jevy pří výrobě elektřiny z antihmoty jsou klíčem k cestování časem.“

 

Jana si promnula unavené oči. Srkala studené kafe z kelímku a rukou si pohladila čerstvě ostříhaného ježka. Děvčata z jejího týmu si na novou laboratoř zvykla bez problémů. Právě dokončovaly další pokus s cílem zjistit, z jak vzdálené budoucnosti jsou schopny obrazy na aerosolu promítnout.

„Neměla byste si odpočinout?“ ozvalo se za ní. Nečekala to a polila si bílý plášť.

„Vy byste se neměl takhle plížit, doktore,“ odbyla nově příchozího.

„Vám nevadí, že jste se polila?“ zeptal se doktor Rasmussen, který očekával křik.

„Ani ne, vždyť je to jen pracovní plášť, ne?“

„Vy jste opravdu zvláštní. Víte to?“ přistoupil k Janě. „S dovolením,“ řekl a velkým kapesníkem se skvrnu snažil odstranit.

„Ale kvůli tomu jste asi nepřišel,“ změnila Jana téma a vytrhla mu plášť z ruky.

„Máte pravdu. Chtěl jsem vám říct, že se zítra koná ta velká konference pro odbornou veřejnost. Celé vedení našeho Institutu se na to třese.“

„No nazdar, vždyť nám zbývá ještě tolik práce.“

„Nic se nebojte. Vždyť máme co ukazovat.“

„Pořád ale máme problém s tím, že o těch pokusech dotažených do konce nejsou použitelné důkazy. Ty moje spáleniny rozhodně vědeckou radu nepřesvědčí a záznamy z kamer nejde uložit. Vždyť víte sám, že se časová smyčka vrátí zhruba někam do okamžiku před použitím fixace nového obrazu a pamatuje si to jen obsluha přístroje,“ řekla Jana a znovu si promnula oči.

„Netrapte se tím,“ řekl Rasmussen a položil jí ruku na rameno. „Je už skoro půlnoc, tak si běžte lehnout, ať zítra vypadáte k světu. Už jste tu s děvčaty udělaly obrovský kus práce.“ Jana byla tak unavená, že ani jeho ruku nesetřásla. Podívala se na něj a všimla si, že má stejně modré oči jako ona. Usmál se na ni.

Od vedlejšího pultu se k nim ohlédla Karolína. Chvíli se dívala jejich směrem, a když si jí všimli, otočila se rychle zpátky. Ze špatné nálady ji usvědčoval jen list s právě získanými výsledky, který trhala na kousky a vyráběla z něj malé kuličky.

 

Kongresová místnost vypadala jako včelí úl. Novináři si div nelezly po hlavách. Jana a ostatní seděli na podiu za přednáškovými pulty s bílými ubrusy. Začínala tisková konference. Novinářům a dalším přítomným chvíli trvalo, než si zvykli na myšlenku, že je opravdu možno manipulovat s budoucností tak, jak to líčil doktor Rasmussen. Jak se dalo očekávat, rozběhla se diskuze o morálních dilematech a nebezpečí, která z toho mohou plynout.

„Musíte si uvědomit, že se tu mluví o změně věcí, které nastaly bezprostředně před fixací nebo ještě vůbec nenastaly. Nikoliv změna událostí hluboko v minulosti. Bez obrovského rizika nelze přepisovat historii, pouze vybírat budoucnost. Jedná se tedy o stroj času, ale spíš ve smyslu nahlížení do budoucnosti, nikoliv minulosti,“ vysvětloval už poněkolikáté Rasmussen. „Navíc máme před sebou dlouhou cestu ohledně dotování energie pro postfixační fázi. Zatím je totiž využívána energie operátora, takže jsme schopni ovlivnit jen velmi omezený časový horizont.“ Jana se musela pousmát, když viděla obličeje některých reportérů. Očividně vůbec nevěděli, co jim doktor říká. Přesto pokyvovali hlavami, jako sbor profesorů na Sorbonně.

V tom okamžiku se u dveří sálu zvedl rozruch. Objevil se člověk s mobilem v ruce a hlásil se o slovo.

„Máte informace o tom, že Ústav výzkumu antihmoty v Praze už má přímý důkaz o provedené úpravě budoucnosti?“ zeptal se do jednoho z mikrofonů. Ani nemusel čekat na odpověď. Podle výrazů všech přednášejících bylo jasné, že ta zpráva je nová a velmi nepříjemná. Začali vstávat od stolků a navzájem se překřikovat. Doktor Rasmussen si proto vzal slovo a konferenci předčasně ukončil.

Jana byla zdrcená. Zůstávala sedět za konferenčním pultem, ještě když k ní přišel Rasmussen a další vedoucí pracovníci z Haldenského institutu.

„Jsem si jistá, že postup použití aerosolu a následné fixace nikdo v Praze nemohl znát,“ začala bez vyzvání. „Pokus jsem provedla já a díky fixaci se tahle skutečnost vlastně nikdy fakticky nestala. Nedokážu si to vysvětlit.“

„Ale já ano,“ ozvala se Karolína se sklopeným pohledem. „Marta je teď v Praze u svého kluka. Sama jsi jí psala dovolenku. Poslední dobou se chovala nějak divně. Chtěla domů. A chtěla tam zůstat. Prý si koupili nový domek v Praze, ale peníze na to nikdy dřív neměli. No, nedívej se na mě tak,“ řekla, když zvedla oči k Janě. „Poslední dobou na nás vůbec nemáš čas. Pořád jen pokusy a Rasmussen.“

„Co to povídáš? Co s tím má společného doktor Rasmussen?“

„Sedíte společně v laboratoři po nocích a počítáte nějaké praštěné rovnice. Když přijdeš domů, tak už spím. Vidíme se akorát tady při obědě,“ Karolína měla v očích slzy. Jana vstala a vzala Karolínu kolem ramen.

„Běž domů, Linko. Já brzo přijdu a něco s tím uděláme,“ postrčila Jana Karolínu k východu. Pak se otočila k ostatním. Jako obvykle zaznamenala směs pobavení a pobouření. Hledala ale jeden konkrétní obličej. Doktor Rasmussen stál otočený bokem a prohlížel si opuštěné řady židlí v sále. Rukama se držel opěradla svého křesla. Jen síla stisku, při kterém mu zbělaly klouby na rukou, vypovídala o jeho náladě. Janu by moc zajímalo, jestli je to kvůli Martině zradě, nebo kvůli jejímu vztahu s Karolínou. Hned se ale podivila, že jí na tom tolik záleží. Zavrtěla hlavou. Byly to stejně věci, které se nedaly vrátit zpět.

„Jedu do Prahy,“ řekla Jana, aniž by čekala na reakce haldenských. „Zjistím, co všechno jim předala a třeba i něco o tom, jak jsou schopni zajistit hmatatelný důkaz o provedené změně.“ Zarazila se a zhluboka se nadechla. Do toho dalšího se jí vůbec nechtělo. „Omlouvám se za svoje selhání. Měla jsem si uvědomit tohle nebezpečí. Je mi jasné, že jsem zklamala vaši důvěru a nabízím rezignaci.“ Silou tiskla čelisti k sobě, aby jí nezradil výraz v obličeji. Nechtěla dát najevo slabost. Ne přede všemi.

„Dobře. Naše rozhodnutí ohledně rezignace se dozvíte co nejdřív,“ odpověděl ředitel institutu, ve tváři výraz, připomínající mraky před bouřkou.

 

Jana chodila chodbami a přemýšlela. Nelákala jí vyhlídka na setkání s Karolínou. Neměla sílu na utěšování a musela si přiznat, že její vztah ke Karolíně se změnil. Zrychlovala své kroky, jako by chtěla svým myšlenkám utéct. Řízla další zatáčku a v plné rychlosti vrazila do člověka, který si to rázoval opačným směrem. Byla by upadla, kdyby ji nezachytily silné ruce.

„Tady jste! Měl jsem o vás starost,“ usmál se na ni doktor Rasmussen. „Všude jsem vás sháněl.“ Jana byla jako elektrizovaná. Na jednu stranu se chtěla vytrhnout, na druhou stranu bojoval s pokušením přitisknout se k Rasmussenově hrudi a všechnu tu starost přenechat jemu. Zůstala bez hnutí a pohlédla mu do očí. Až ji zamrazilo, kolik pochopení a citu v nich nalezla.

„Já,“ začal Rasmussen, ale při pohledu z očí do očí jako by zapomněl, co chtěl říct. „Chtěl jsem…“

„Co?“ řekla Jana a v jejím hlase nebyla jen otázka, ale i nabídka.

„Moje křestní jméno je Tomáš,“ řekl doktor Rasmussen a přitahoval si Janu k sobě tak opatrně, jako by se snažil chytit vrabce holýma rukama. Jana už nevnímal nic jiného, než ty modré oči, které jí slibovaly lásku a podporu. Hodila všechny starosti za hlavu a ponořila se do nich. Věděla, že dnes večer je ochotna pustit si muže k tělu mnohem blíž, než si kdy byla ochotna přiznat.

Karolína seděla na svojí posteli a čekala na Janu. Po tvářích se jí koulely slzy. Podívala se na hodiny, hodila přes sebe svetr a vydala se Janu hledat. Věděla, že ji najde někde na chodbách. Po chvíli hledání ji také objevila. Ale ke své hrůze ji našla, jak se objímá s doktorem Rasmussenem. Chtěla se na ně vrhnout a oba je strašně potrestat za to, co jí provedli. Pak ji ale napadla jiná možnost. Otočila se a zamířila zpět. V pokoji našla v Janiných věcech klíč a vstupní kartu do laboratoře. Už neváhala. Věděla, že času nemá nazbyt. Stroj mohl měnit události jen v době těsně před použitím. Rozběhla se k laboratoři.

Nějakou dobu jí trvalo, než sama nastavila všechny potřebné parametry. Tenhle stroj byl o poznání menší než ten pražský. Také hučel o mnoho méně, za což byla Karolína vděčná. I tak to ale trvalo skoro hodinu, než ho bez pomoci dostala do pracovního režimu. Situaci jí neulehčovaly ani slzy, které jí stékaly po tvářích. Energie začala proudit a ona se postavila k panelu stabilizace a nasadila si přilbu. Čekala na vhodný obraz. Stále ještě se nikomu nepodařilo objasnit, jak je možné, že se začnou objevovat ty obrazy, které si přeje obsluha. Chvíli jim trvalo, než přišly na to, že musí být člověk v místnosti sám, aby se začaly vytvářet jasné ZORy. Hledala obraz, ve kterém Jana odstrčí Rasmussena a vrátí se do jejich pokoje. Musela čekat dlouho. Uplynula už přeci jen dlouhá doba. Ruka na polohovací páce se jí potila. Málem už zvolila jiný obraz, který by její situaci také svým způsobem vyřešil. Úplně se lekla, jak velkou má moc. A pak se objevil ten správný obraz – Jana prudce odstrkuje Rasmussena a odchází chodbou směrem k jejich společným pokojům. Stiskla tlačítko fixace na polohovací páce tak, že si ulomila nehet na ukazováčku. Najednou měla pocit, že opouští svoje tělo. Ve spirále se zvedala ke stropu laboratoře a pak ještě výš a stále rychleji. Místo úlevy ale začal pociťovat bolest. Pořád cítila ruku na páce a přilbu na hlavě. A skrz tu přilbu, jako by jí někdo násilím vysával sílu z těla. Hrozně to bolelo. Karolína vykřikla, ale spirála se roztáčela stále rychleji a ona mizela v černé spalující bolesti. Její tělo se bezvládně sesulo na podlahu a z nosu jí vytékal pramínek krve.

Jana seděla v letadle do Prahy. Zakloněnou hlavu měla položenou na opěradle sedadla. Nedívala se na nic konkrétního a ani myšlenkám se nesnažila dát žádný směr. Cítila se tak prázdná. Posledních pár dní prožívala jako ve snu. Nejdřív ta nepovedená konference. Pak se jí Rasmussen pokusil políbit na chodbě a nakonec Karolína. Jana neměla ani potuchy, proč se její asistentka rozhodla použít stroj času. Podle některých indicií se pokoušela ovlivnit věci příliš hluboko v minulosti. A zaplatila za to vysokou cenu. Jana se celá zachvěla při vzpomínce na to, jak Karolína leží v kómatu na jednotce intenzivní péče v Haldenské nemocnici. Nebýt toho úniku informací, seděla by teď Jana u ní.

O to více ji teď zajímalo, jak se jim v Praze podařilo uchovat informace o provedeném zásahu do toku času. A ještě jeden zásadní problém musela vyřešit. Dokud nebude nalezen jiný způsob dodání energie pro materializaci fixovaného ZORu, v Norsku žádné další pokusy nepřipustí.

Po návratu z Prahy se Jana vrhla do práce jako drak. Přivezla si pár námětů, které potřebovala zpravovat. Celé dny strávila v laboratoři a večery měla vyhrazené pro Karolínu, která se stále neprobouzela. Doktoru Rasmussenovi se vyhýbala. Měla v jeho společnosti zvláštní pocity. Na jednu stranu to byl prostě chlap se všemi nevýhodami, ale na druhou stranu ji vždycky provázel pocit promarněné příležitosti. Nevyznala se v sobě a to jí vadilo. I kdyby jen na chvilku přemýšlela, že by Karolínu opustila a pokusila se navázat vztah s ním, teď o tom nemohlo být ani řeči. Karolína ji potřebovala a v tomhle stavu by ji nikdy nemohla nechat bez podpory. Jedině práce na stroji času jí tak pomáhala zapomenout na všechny starosti.

Čas ubíhal a po měsíci práce se celý Janin tým znovu sešel i s Rasmussenem u nového prototypu stroje. Byl zase o poznání menší. V porovnání se strojem v Praze to byl už úplný už trpaslík. Největší část tvořila ochranná komora a pojistné vysokonapěťové kabely. Snížilo se množství použité antihmoty. Co jim ale stále dělalo problémy, byl způsob využití energie. Snažili se přijít na způsob, jak využít vyrobenou energii na fixaci, kterou stroj zatím čerpal z obsluhy. Nemohli si dovolit další Karolínu. Nakonec sice vedení Institutu odsouhlasilo další postup, ale posílalo jim od té doby ke každému testu dohled. Byla to doktorka Bjorndaleová, pětašedesátnice účesem i držením těla připomínající borovici ošlehanou větrem na skále.

„Kolegyně, zapomněla jste zkontrolovat stav záložního zdroje řídící jednotky,“ asi po dvanácté upozornila Janu na drobné odchýlení od protokolu. Huhňala, jako by byla neustále nachlazená. Jana stiskla zuby, aby nevybuchla. Ten zdroj kontrolovala před hodinou, před posledním pokusem a Bjorndaleová to věděla moc dobře. Rychle ještě prohlédla ukazatele a tužkou zapsala správnou hodnotu do předtištěného formuláře zprávy. Pak dala pokyn k zahájení pokusu. Dnes zkoušela nový způsob připojení dodatečného monitoru k dění v ochranné komoře, aby mohla sledovat průběh z druhé místnosti a přitom svou přítomností nenarušila průběh pokusu. Údajně nějak takhle to dělali v Praze, když získali důkaz o úspěšném výsledku. Nebylo to ale vůbec jednoduché. Když na Martu přitlačila, řekla Janě všechno, co věděla o pražských pokusech. Ukázalo se, že pražské pokusy na základně vojenské rozvědky probíhají zcela jiným směrem, než spousta bývalých Janiných spolupracovníků dokázalo snést. Takže Marta po několika týdnech skončila, stejně jako mnoho dalších. Naneštěstí to znamenalo, že věděla méně, než v co Jana doufala.

„Tak kde je ta Klára?“ ozvala se Jana do mikrofonu, který byl slyšet v laboratoři. Stroj už byl rozběhnutý a začínal vyrábět energii. V komoře se už mihlo pár stínů. Do monitorovací místnosti vtrhl bílý plášť.

„Zmizela mi Julie!“ omlouvala se Klára. „A já teď nemám připravený žádný objekt k provedení pokusu.“

„Julie?“ ozvala se Bjorndaleová.

„Laboratorní myš, ta je dostatečně nevyzpytatelná,“ odpověděla Klára.

„Tomu nerozumím,“ řekla Bjorndaleová.

„Tak si přečtěte poslední zprávu,“ odbyla ji Jana. Pak si ale uvědomila, že Bjorndaleová by jí mohla dělat problémy. „Prostě jsme zjistili, že čím jistěji se má ta která věc stát, tím více energie je potřeba na změnu. Když v zadání pokusu bylo ‚rozbij sklenici a pak to změň strojem času‘, byl to mnohem energetičtěji náročnější úkol, než když zadání znělo ‚balancuj sklenici na čele jednu minutu a pak zařiď opačný výsledek‘. Moment,“ otočila se Jana na monitor, „něco se děje.“ Zkontrolovala pozice všech členů týmu. Nikdo nebyl uvnitř laboratoře.

„Nějaký problém?“ ozvala se Bjorndaleová a aniž by si to uvědomila, vytáhla notýsek na poznámky. Když ale zjistila, jak se na ni Jana tváří, hned ho zase zastrčila do kapsy pláště. Jana se k ní otočila zády a přes okno nahlížela do laboratoře.

„Hele, támhle je,“ ozvala se Klára, která taky přišla k oknu do laboratoře.

„Kdo?“ přišla za nimi i Bjorndaleová.

„No přeci Julie, moje laboratorní myš. Sedí támhle na křesle u ovládacího panelu.“

„Nemůže si myš přát, aby celá laboratoř zmizela, že ne?“ ozvala se Bjorndaleová.

„Právě, že může,“ odpověděla Jana a ukázala na monitor. Mezi ZORy se objevovaly hory sýra, vystlaná nora. Na první pohled se nejednalo o lidské obrazy, protože byly pouze v odstínech zelené a modré.

„Panebože,“ vydechla Bjorndaleová, „takže nás ta myš může úplně vymazat z historie?“ Nikdo se chvíli neozval. Jana studovala ZORy na monitoru. Kromě myších se tam totiž objevovaly i jiné, zcela evidentně lidské. Ale byly nevýrazné, jako v televizi se špatným příjmem signálu. Ty dělaly Janě daleko větší starosti, protože je nedovedla vysvětlit.

„Musíme tu myš chytit, než se stane neštěstí!“ vyrazila Bjorndaleová do laboratoře. Klára ji chtěla následovat, ale Jana ji zadržela.

„Nech ji chvilku. Ta myš není nebezpečná, dokud se někdo nepokusí o fixaci jejího obrazu. Sama to není schopná zvládnout. Nikdy ji už ale nezkoušej použít na při testech. Mohlo by to špatně skončit.“ Jana mezitím nahrávala ZORy z monitoru. Přidaly se tam další, které zřejmě přicházely od doktorky Bjorndaleové. Ta běhala po laboratoři a s hlasitým křikem naháněla splašenou myš z jedné strany na druhou. „Běž, prosím tě, přeci jen chytit tu myš,“ požádala Jana Kláru po chvíli. Bylo jí sice líto přerušit to náramné divadlo, ale chtěla mít čistý monitor na studium těch cizích ZORů. Nebyly příliš zřetelné. Ale stačily na to, aby se Janě udělalo nevolno.

 

„Doktorko Arbesová, doufám, že máte pádný důvod svolat mimořádnou schůzi vedení ústavu,“ vzal si slovo na začátek ředitel Haldenského institutu. Seděli v Malé zasedačce rolety stažené a venku začínal padat první sníh. Lidí kolem oválného stolu nebylo víc než patnáct.

„Ujišťuji vás, pane řediteli, že důvod tu je,“ řekla Jana. „Za prvé se nám podařilo přijít na to, jak získat záznam o změně reality,“ Jana se usmála, když se ozval nesmělý potlesk. „Stačí umístit monitorovací stanici dostatečně daleko od místa fixace. Tím se dostaneme mimo oblast měněné reality a záznam zůstane zachován.“ Jana posunkem zadržela příval pochvalných hlasů. „Je tu ale ještě jedna věc,“ řekla a zapnula datový projektor. Na plátně se objevily ZORy, které nahrála při posledním pokusu. Ozvaly se výkřiky nesouhlasu a zděšení.

„Co to má znamenat!?“ ozval se znovu ředitel.

„Jsem si téměř jistá, že se nám podařilo nahrát obrazy, které vznikly při testech, prováděných v Praze. Na některých totiž poznávám části našeho původního vybavení. Vidíte?“ zastavila Jana laserovým ukazovátkem na části řídicího pultu. „Tohle je část stroje času, který nám v Praze zabavili.“ Ostatní ale věnovali pozornost spíš postavě, sedící v popředí.

„To je příšerné,“ ozvala se Bjorndaleová a odvrátila hlavu.

„Nedokážeme zatím vysvětlit, jak je možné, že jsme byly schopny obrazy zachytit. S tím by nám ale mohl pomoct doktor Rasmussen. Nějaké teorie už máme,“ nereagovala Jana na poznámku Bjorndaleové.

„O co jim vlastně jde?“ ozval se někdo další s pohledem upřeným na plátno. „To dělají tyhle věci jen tak?“

„Nemyslím,“ odpověděla Jana. „Předpokládám, že nechávají probíhat obrazy a vyberou ten, který přinese kýžený výsledek. Trochu brutální, ale stoprocentně úspěšné.“

„To jste opravdu tak bezcitná, že vám nevadí, co se na těch obrazech děje?“ ozvala se Bjorndaleová. Jana se zarazila. Neuvědomila si, že ti lidé to vidí poprvé. Ona také nejdřív musela překonat odpor, než mohla ZORy studovat. Teď to už ale pro ni byl pouhý vědecký materiál. Chtěla je trochu šokovat, to je pravda. Začala se ale bát, že to přehnala.

„To byl hlavní důvod, proč jsem tak narychlo požádala o tohle setkání,“ řekla do ticha. „Abychom takovému zneužívání našeho vynálezu zabránili, musíme ho zpřístupnit co nejvíce lidem. Když vytvoříme centrální monitorovací stanici, mohli bychom pak ověřovat všechny obrazy, kdykoliv by někdo stroj použil. Nebezpečí zneužití v takovém případě by bylo minimální. Navíc by se dalo dodatečně postihnout.“

„Co tedy konkrétně navrhujete?“ ozval se ředitel.

„Dát stroj patentovat. Pak jej nabídnout k dispozici dalším laboratořím, abychom co nejrychleji postoupili s vývojem. Vytvořit monitorovací stanice využívání strojů. A posledním krokem by byla masová výroba. Jedině tak zabráníme tomu, aby se stávaly takové věci.“ Ukázala Jana za sebe na plátno. Na ZORu byla zřetelně vidět zbitá postava, padající ze židle. Někdo ji posadil zpět jako loutku s utrhanými provázky. Na postavu dopadlo několik dalších ran. Nakonec bylo vidět, jak zkrvavená ústa něco šeptají vyšetřovateli s obuškem. Červeně se zablesklo a ZOR zmizel.

„To byl obraz výslechu, který v Praze fixovali,“ odpověděla Jana na nevyřčenou otázku. V zasedací místnosti dlouho nikdo nepromluvil.

3. Stroj času není

Jana seděla v koženém křesle. Všechno v její kanceláři ještě dýchalo novotou. Překvapovalo ji, že se necítí spokojeně. Projekt v Norsku byl světový úspěch. Sestavili s Rasmussenem prototyp stroje času, který využíval pro fixaci energii z reakce antihmoty. Sama si nechala patentovat svůj nápad s aerosolem a společně s patenty Haldenského ústavu teď rozbíhala linku, na které už vyrobili prvních deset kusů stroje času pro volný trh. Zatím jen pro vědecké a vládní ústavy.

Navíc, Karolína poprvé promluvila. Ležela na stejném pokoji, jako tenkrát Jana, v nemocnici u Milosrdných sester. Jana za ní denně docházela.

Sama tomu nerozuměla. Splnily se jí její nejtajnější sny. Měla vlastní společnost a investorů na každém prstu deset. Dokonce se mluvilo i o Nobelově ceně. Přesto se z toho neradovala. Pořád měla pocit, že jí v Norsku něco uniklo.

 

Ozvalo se pípnutí z telefonu na stole. To jí z předpokoje volala Klára. Vzala ji sebou jako svou asistentku. Než stačila zvednout sluchátko, otevřely se dveře a v nich stál Tomáš Rasmussen.

„Tomáši, jak se máte?“ šla mu naproti Jana. Ani jí nevadilo, že k ní tak vpadl. Za ty měsíce v Haldenu se sblížili, ale výhradně na pracovní úrovni. Objednala u Kláry teplý čaj, protože Tomáš měl kabát celý od sněhu.

„Jano, to jsem rád, že jsem vás zastihl,“ začal Tomáš ještě ve stoje. „Není jednoduché se k vám teď dostat.“ Jana mu ukázala na křeslo u stolku se skleněnou deskou a sedla si naproti. Tomáš poskládal své dvoumetrové tělo do křesla a pokračoval. „Myslím, že jsem přišel na to, proč vidíme i ZORy z ostatních fixací,“ řekl bez dalších zdvořilostí. Mezitím přišla Klára a donesla dva skleněné poháry s kouřící vodou a s čajovými sáčky na podšálku. Tomáš se vsedě vysoukal z rukávů svého kabátu. Na kůži křesla se ze sněhových vloček tvořily kapičky. Jana ho pozorovala.

„Proč si myslím, že to není dobrá zpráva?“ řekla, když Klára odešla.

„To je to na mě tak vidět?“ zarazil se Tomáš.

„Trochu se přeci známe,“ usmála se Jana. Podala mu cukr a jejich ruce se na chvilku dotkly. Jana se mu podívala do očí a uviděla tam cit, který ji způsoboval mrazení v zádech. Měla pocit, že už to jednou zažila. Pak se ale zeptala: „Tak, co se děje?“

„Žádný stroj času není,“ řekl Tomáš Rasmussen.

„Počkejte, to je na mě moc hrr. Měníme přeci budoucnost, ne?“

„Ne tak docela. My neměníme budoucnost naší reality. Podle mých výpočtů vytváříme alternativní realitu, ve které to dopadne tak, jak si přejeme. Možná i proto takový pocit odtržení od skutečnosti, který provází operátora při každém pokusu.“

„Pro nás je ale jedno, jestli se mění naše realita, nebo se přeneseme do jiné, ne?“

„Ne tak úplně. Problém je v tom, že my alternativní realitu ze ZORu vytváříme.“

„No dobře. To zřejmě vysvětluje, proč jsme schopni zachytit obrazy z jiných testů. Pokud se jedná o novou realitu, musí být zachytitelná kdekoliv na Zemi. Ale kde je zakopaný ten pes?“

„Je to úplně nový vědecký obor a my jsme teprve na začátku. Všechno ale nasvědčuje tomu, že časoprostor nemá neomezenou velikost. Podle mých výpočtů sice vytváříme něco jako bublinku s omezeným dosahem v porovnání s velikostí vesmíru, nikdo ale neví, co se stane, když to provedeme mnohokrát.“

„Co se může stát?“ zeptala se Jana.

„Existuje spousta teorií,“ pokrčil rameny Tomáš. „Někdo tvrdí, že je to bezpečné, a někdo zase, že můžeme způsobit znovu velký třesk.“

„A co si myslíte vy?“

„Není to bezpečné, Jano,“ zavrtěl hlavou Tomáš. „Jsme jako Křováci, kteří našli plamenomet. Může nám dobře posloužit, ale daleko spíš napácháme velké škody. A to už vůbec nemluvím o tom, co mohou tropit lidé v ostatních vytvořených dimenzích.“

„Co po mě tedy chcete?“

„Zastavte výrobu. Alespoň dočasně, dokud se neprokáže, že je to bezpečné.“

„To nejde, Tomáši. Dokud nebudete mít pádný důkaz o tom, že to je nebezpečné, nemohu zastavit výrobu. Pár důležitých lidí v tom má hodně peněz.“

„Ale my jsme přece především vědci. Sama víte, jak je těžké takový důkaz přinést.“ Tomáš si začal levým palcem třít pravou dlaň.

„Je mi jasné, že to může být problém, ale já zastavit výrobu nemůžu. Máme objednávky na dva roky dopředu a najaté lidi, stroje i prostory. To všechno by se muselo zrušit.“

„Ale my se tu bavíme o vážných následcích pro celou planetu! Ne o pár eurech,“ Tomáš se zvedl z křesla a začal přecházet po kanceláři. Jana už téměř zapomněla, že se jí vždycky líbil způsob jeho chůze.

„A já se vám snažím vysvětlit, že žádné pozastavení výroby není možné. Buď budeme vyrábět, nebo jsme skončili. Jakmile zastavíme, dohoní nás dluhy. Bankovní úroky, náklady na chod firmy, zákazníci, co už složili zálohu. To by znamenalo konec celé firmy!“

„To jste ochotná tolik riskovat?“ už skoro křičel Tomáš. Jana vstala a postavila se proti němu, že se skoro dotýkali.

„Vždyť mě znáte, Tomáši. Vždycky jsem hodně riskovala.“

 

Jana seděla u bíle povlečené postele. Nedívala se na Karolínu na posteli, ale z okna na rozkvetlé stráně pod Petřínem. Bylo to téměř na den rok od té doby, co tu ležela ona.

„To je skvělé, že tě zítra pustí,“ řekla Jana, ale na Karolínu se neotočila. „Všechno už mám doma nachystané.“

„Proč ses mě nikdy nezeptala, co jsem dělala s tím strojem času?“ zeptala se Karolína.

„Já nevím. Nechtěla jsem tě tím rozrušovat,“ pokrčila rameny Jana.

„A chceš to vědět teď?“ řekla Karolína. Jana se otočila a snažila se zjistit, kam Karolína míří.

„Vlastně ano. Moc by mě to zajímalo.“

„Nejdřív bych ti chtěla poděkovat,“ začala Karolína. „Doktoři mi říkali, že bez tebe bych už se asi nikdy neprobrala. Jsi moc hodná, že jsi u mne po celé ty měsíce byla a mluvila na mne. Ne, nepřerušuj mě, prosím,“ zarazila Janu zvednutou rukou, když chtěla něco říct. „Tenkrát v Haldenu jsem vás viděla s doktorem Rasmussenem. Líbali jste se na chodbě před jeho dveřmi. Hrozně jsem žárlila. Já,“ Karolíně se zaleskly slzy v očích, „málem jsem ho nechala umřít. Viděla jsem jeden ZOR, ve kterém zemřel, ale nestihla jsem ho fixovat. Byla by to vražda?“ Karolína vzala Janu za ruku. „Odpusť mi, prosím. Já jsem tak chtěla být s tebou, i když vím, že by nám to už neklapalo.“ Karolína i Jana dlouho mlčely. „Já se k tobě už nevrátím, Jano,“ zašeptala nakonec Karolína.

 

Jana procházela pod rozkvetlými stromy a utírala si slzy. Přestože cítila obrovskou úlevu, zároveň ji tížil i pocit ztráty. Když se trochu vzpamatovala, rozmýšlela další kroky. Stále ji strašila slova Karolíny o tom, že málem vytvořila realitu, ve které Tomáš zemřel. Nejspíš by při tom také zahynula, ale Janu trápila jiná věc. Pokud mohli zneužít stroj její nejbližší, jak by to dopadlo, kdyby se k němu dostal nějaký šílený terorista. Dokázal by vymazat celý národ výměnou za vlastní život? Jana doufala, že ne. Ale docházela k rozhodnutí, že musí alespoň na čas užívání strojů zastavit. Gratulovala si, že po Tomášově návštěvě začali montovat do strojů blokování, kterým mohli na dálku stroj vypnout. Vytáhla mobilní telefon a dala příkaz k pozastavení výroby a zablokování strojů. Současně nechala svolat poradu vedení podniku. Věděla, že ji ještě čeká těžký den.

U vchodu do firmy stála policejní hlídka. Když chtěla Jana projít dovnitř, legitimovali ji a vysílačkou komusi ohlásili její příchod.

„Co se děje?“ byla její první slova, když dorazila do zasedačky.

„Doktorka Arbesová?“ ozval se člověk v obleku a představil se jako poručík Grégr. „Zareagovala jste sice hbitě, ale pozdě. Celá firma je nyní v nucené správě pod dohledem státních orgánů.“

„Zareagovala jsem na co?“ odpověděla Jana a rozhlížela se po svých manažerech, kteří jen klopili oči. Nakonec jí dopověděla Klára.

„Objevily se vedlejší efekty. Jsou hlášeny podivné úkazy v průběhu testů. Dochází k prolínání realit. Je dokonce hlášen jeden smrtelný úraz,“ vysvětlovala Klára.

„Jaký smrtelný úraz?“ chytila se Jana opěradla svého křesla.

„Neznámý člověk se propadl do naší reality. Naneštěstí přímo do rozvodny vysokého napětí,“ řekl známý hlas a v křesle, které se k ní otočilo čelem, seděl Tomáš Rasmussen.

„To není možné. Museli někde udělat nějakou chybu,“ zavrtěla hlavou Jana.

„Je to mnohem horší, než si myslíte, Jano,“ zvedl se Tomáš z křesla. „Všechny ty vytvořené dimenze se už stěží vejdou do našeho časoprostoru. Ten smrtelný úraz je jen maličkost proti tomu, co by se mohlo stát. V Haldenu jsme prováděli simulace a došli jsme k šíleným výsledkům,“ Tomáš ukázal na hlavní televizní stěnu, kam se mohly přenášet ZORy z jednotlivých fixací. Svítila tam velká červená čtyřka. „Podle té naší simulace stačí ještě čtyřikrát použít stroj a fixovat novou dimenzi a mohli bychom odstartovat nové rozpínání vesmíru.“

„Velký třesk?“ zeptala se Klára.

„No, to asi ne,“ usmál se Tomáš, ale jeho oči zůstali vážné. „Jenže pro naši část vesmíru by to mělo stejně katastrofické následky,“ dodal po chvíli přemýšlení. „Ale jak jsem už uvedl v naší zprávě, existují dvě varianty, jak počítač nasimuloval průběh s pravděpodobností čtyři ku jedné. Ta méně pravděpodobná varianta by nám přinesla relativně dlouhý odklad.“ Sotva to dořekl, čtyřka na obrazovce se změnila na trojku.

„Doktorko Arbesová, co to má znamenat?“ ozval se další člověk, kterého přehlédla. Stál vedle přítomného důstojníka. Tu pleš nemohla nepoznat – Pikrt. Už ji nic nepřekvapovalo. Jana pokrčila rameny.

„Pokud právě nepoužíváte tu vaši mučírnu, předpokládám, že je to jeden ze strojů první série, které ještě neměly integrované vzdálené blokování. Když dovolíte, zařídím, aby byly všechny týmy informovány,“ řekla Jana a sáhla po telefonu na stole.

„Na to už je pozdě. Dejte nám kontakty a my už to zařídíme,“ řekl důstojník a odsunul telefon z jejího dosahu.

„V pořádku. Kláro, zařiď to, prosím. A vy u toho hlavně nikoho nezastřelte,“ otočila se k důstojníkovi, který odcházel za Klárou. Ani se neotočil. Postupně se vytratili z místnosti i ostatní. Zůstal pouze Tomáš Rasmussen. Jana se vyhýbala jeho pohledu. Nemluvili. Jana přemýšlela, jaké to asi je v té dimenzi, kde jejich vztah nezastavila Karolína strojem času. To už asi nikdy nezjistí. Na obrazovce naskočila místo trojky dvojka.

„Proboha, co to tam vyvádějí?“ ozval se Tomáš. Teprve teď si Jana všimla, o kolik za těch pár měsíců zestárl. Také se podívala na ZORy, které se objevovali na obrazovce. Vlastně by to měly být AZORy – alternativní zrcadlové obrazy reality, pomyslela si Jana. Každopádně, to co viděla na obrazovce, ji už nedovolilo o ničem jiném přemýšlet.

„O co se to pokoušejí?“ ozval se Tomáš. Jana si sedla na židli. Bála se, že by ji nohy neunesly.

„Podle těch obrazů se snaží o fixaci budoucnosti bez jakékoliv technologie,“ řekla Jana tiše.

„Ale to se jim přeci nemůže podařit. Nebo ano?“ obrátil se k ní Tomáš. Jana jen zavrtěla hlavou.

„Na to nikdy nebudou mít dost energie. Mohou sice přemostit naši pojistku, která brání čerpání energie z operátora fixace, ale to by pro něj znamenalo jistou smrt,“ vysvětlovala. Na obrazovce se červeně zablesklo, když došlo k pokusu fixaci. Ale ZOR nezůstal stabilizovaný a znovu se rozplynul. Červená dvojka jako by se zachvěla, ale zůstala na obrazovce. Jana s Tomášem s hrůzou sledovali, jak se objevila další sada ZORů. Podle vzorů se jednalo o novou osobu. Tentokrát se mezi ZORy často míchaly i postavy zásahových jednotek.

„Oni se snaží využít stroj k tomu, aby ubránili stroj před vypnutím! Co to je za šílence?“ Tomáš začal přecházet po místnosti. Na obrazovce se zablesklo a z dvojky byla jednička. Zazvonil telefon. Jana ho přepnula na hlasitý odposlech. Byl to hlas důstojníka.

„Co se to k čertu stalo?“ zeptal se a Jana si nebyla jistá, jestli v jeho hlase zaslechla podtón strachu. Tomáš mu to vysvětlil. „Kolik zbývá pokusů?“ zeptal se důstojník a Jana s Tomášem na sebe pohlédli. „Tak kolik?“ zařval hlas z telefonu.

Jana cítila, že je to její povinnost tuhle informaci předat včetně důsledků, které to sebou může nést: „Už žádný. Stroj se už nesmí použít ani jednou,“ řekla, složila ruce na stůl a opřela si hlavu o předloktí. Tomáš si sedl vedle ní, položil jí ruku kolem ramen, ale dál sledoval obrazovku. ZORy se začaly znovu objevovat. Tentokrát byly ale krystalicky čisté, jako pohled oknem.

„To není možné!“ vydechla Jana, když vzhlédla. „Kde mohou brát tolik energie?“

„Co třeba davové šílenství nebo náboženský trans?“ ozval se Tomáš, aniž by odtrhl pohled od obrazovky. „Možná, kdyby se dokázali nějak propojit a využít energii mnoha lidí?“

„Ale vždyť všichni umřou,“ zašeptala Jana a v očích se jí objevily slzy. Všechno se jí hroutilo. Na obrazovce se objevil ZOR satelitní mapy severní polokoule bez světel měst a červeně se zablesklo. Obraz ale nezůstal zafixovaný. Obrazovka zčernala a po chvíli se znovu se objevila jednička.

„A mají, co chtěli, magoři jedny fanatický,“ ozvalo se z telefonu a následoval hysterický smích. Tomáš i Jana si uvědomili, že zapomněli zavěsit.

„Co se stalo? Důstojníku! Co se tam stalo?“ vrhl se Tomáš k telefonu. Chvíli bylo ticho.

Pak se ale ozval ten samý hlas, tentokrát již pod kontrolou: „Coby, poslali jsme jim tam pozdrav. A měl skoro půl kilotuny. Tam už žádné další šílené pokusy dělat nebudou.“

Jana byla bledá v obličeji a měla rudé oči. Všechno to na ní dolehlo a jí se pomalu rozpadal její léta vybudovaný svět. Každý krok, který udělala, jako by ji odnášel dál od všech starostí.

„Tady jste,“ ozvalo se za ní. „Říkal jsem si, že bych vás tu mohl najít. Sice to není výzkumný ústav, ale chodby tu máte taky dlouhé,“ usmál se na Janu Tomáš. „Měla byste si jít odpočinout.“

„Víte, proč použila Karolína stroj v Haldenu?“ zeptala se Jana bez přemýšlení. Tomáš zavrtěl hlavou a Jana mu řekla, co se dozvěděla od Karolíny. Bála se, jak bude Tomáš reagovat. Ten se ale jen začal smát.

„Takže my dva, v nějaké jiné dimenzi?“ zeptal se.

„Ano, nejspíš jsme milenci,“ usmála se i Jana.

„Jsem rád, že je Karolína zase v pořádku,“ řekl Tomáš. „Když o tom přemýšlím, tam v Haldenu sice přehodila výhybku naší budoucnosti do jiné dimenze, ale moje city k vám ne.“ Jana ucítila velkou úlevu. Vzala Tomáše za ruku.

„Třeba bychom mohli alespoň tuhle příležitost využít tím správným způsobem,“ řekla Jana. Tomáš si ji přitáhl blíž a ona mu položila hlavu na rameno. Svět se najednou nezdál tak špatný.

„Doktorko Ardenová, okamžitě se dostavte do Velké zasedací místnosti,“ ozvalo se hlášení z reproduktoru ve stropě. Jana sebou trhla.

„Já už nechci,“ zašeptala. Pak se ale rozběhla chodbou. Tomáš ji dlouhými kroky následoval.

Zasedací místnost byla téměř plná. Jana to odhadovala na padesát lidí. Nikdo neseděl. Všichni upírali oči na velkoplošnou obrazovku s velkou červenou jedničkou. K Janinu zděšení se opět začaly objevovat ZORy.

„Neříkal jste, důstojníku, že jsou všechny stroje pod kontrolou?“ rozčiloval se Pikrt.

„Ano, sám tomu nerozumím. Jediný stroj, ke kterému nemáme přímý přístup, by měl být rozložený v bednách v budově Státního výzkumného ústavu v Moskvě. Ten je ale podle našich informací pod kontrolou tamní policie.

„Já ji znám,“ ozvala se Klára a ukázala na dívku na obrazovce. „To je přeci Miss World z minulého roku. A teď je snoubenkou toho nejbohatšího Rusa. Zapomněla jsem ale jméno.“

„Ale co se to proboha pokouší fixovat?“ ozval se jeden z Janiných manažerů.

„Vypadá to, že není spokojená s plastikou nosu. Někde jsem četla, že si ho chce nechat trochu zvednout,“ ozvala se znovu Karla.

„To si děláte srandu?“ ozval se Pikrt. „Nakonec půjdeme všichni do háje kvůli nepovedenému frňáku?“

„Už jsou na cestě zásahové jednotky,“ ozval se důstojník, který předtím potichu rozděloval úkoly svým podřízeným pomocí vysílačky. „Do minuty to bude vyřízené.“ Sotva to dořekl, objevil se na obrazovce roztomilý nosík na božské tvářičce a červeně se zablesklo.

„Ona to zafixovala,“ vydechl důstojník a zavrtěl hlavou. Jednička se změnila na nulu. Všichni se začali rozhlížet, odkud se na ně zhroutí první část stropu. Nic se ale nestalo. Žádné otřesy, žádné podezřelé zvuky. Vůbec nic. Zraky se začaly stáčet pro změnu na Tomáše Rasmussena. Ten jen pokrčil rameny.

„Jak jsem vám už vysvětloval, naše teorie má dvě varianty,“ řekl. „Podle té první mělo začít hroucení dimenzí přímo tady, na Zemi. Byla ale dvacetiprocentní šance, že k tomu dojde v nejbližším místě s dostatečnou hmotností. To se podle simulačního programu nachází ve středu naší galaxie. Tam teď s velkou pravděpodobností právě dochází k hroucení reality tak, jak ji známe. Ta dobrá zpráva je, že námi vypočtená teoretická rychlost šíření distorze prostoru je maximálně dvousetnásobná rychlost světla,“ Tomáš se rozhlédl po obličejích kolem sebe, na kterých rozhodně nečetl pochopení. Rozhodl se pro zjednodušený výklad: „To znamená, že zhroucení prostoru se k nám dostane zhruba za sto let.“

Pak si sbalil své papíry do kožených desek a zvedl se k odchodu. Ve dveřích se ještě otočil: „I když je historie lidstva dlouhá a ještě nám zbývá sto let, pochybuji, že by se nám kdy podařilo vyrobit větší průšvih.“

Petr Plaček



Několik slov o:

Také autor této povídky se nám už představil u své první povídky Paměť stromů. Doplním, že v roce 2009 a 2012 získal v CKČ první místo za mikropovídky Ťuky, tuky (cenu Pulce) a Gameover.

Paměť stromů

Obr.: http://www.mailprediction.com/en/dreamprediction.php