Světadárce

František Novotný

 

 

Nikolaj Morozin musel zastavit pravými dvířky až těsně u silničního ukazatele, aby přes proudy vody byl schopen přečíst, kolik mu ještě zbývá k cíli.

 

FLORIDA

U. S. HIGHWAY No. 1

KEY WEST 6 Miles

 

rozluštil po chvíli rozmazaný nápis, stejně rozmazaný jako popisy na přístrojových panelech Varjagu v okamžiku přechodu.

Poté zachytil ve zvenčí přicházejícím hřmotu ostrý plechový tón a pochopil, že hurikán rozkmital tabuli ukazatele jako jazýček obrovské varhanní píšťaly.

Vytí větru nadále sílilo a překrylo i hřmot příboje. Pocítil, jak těžký vůz, nejmohutnější typ oldsmobilu, jaký v půjčovně měli, začal pomalu couvat a v pravých bočních sklech se zase objevil za clonou téměř vodorovných dešťových provazců šedý stín jakési přízemní budovy.

Deset kilometrů od cíle to přece nevzdá. Hlas v telefonu byl tak naléhavý poté, co se představil a než selhalo spojení. Měl volat z kosmodromu, hned po přistání…

Položil nohu na pedál regulátoru a chystal se odblokovat brzdu, když se náhle pravá přední dvířka otevřela tak prudce, jako by je někdo chtěl vytrhnout ze závěsů. Nikolaj jenom stačil otočit hlavu, když se totéž opakovalo i s dvířky zadními.

Do vozu téměř střemhlav vpadli dva muži.

„Na co si to hrajete, vy blázne?!“ houkl ten, co přistál na předním sedadle, a přistrčil svůj ebenově černý obličej pod prosáklou policejní čepicí Morozinovi až k nosu.

„Pro vás snad zákaz neplatí?!“ přední sedadlo okamžitě začalo tmavnout, jak se do jeho potahu dychtivě vsakovaly čúrky vody z policistovy pláštěnky. Ostatně její ochrana byla toliko symbolická, což dosvědčovaly splihlé nohavice, do černa napité a lepící se k dlouhým nohám vetřelce, avšak to nic neubíralo na jeho vzteku. „Jestli to nevíte, tak jenom tady, na ostrovech, máme osm mrtvých. Chcete být devátý?! Ukažte mi řidičák!“

Morozin cítil, jak mu promoká nohavice na pravém koleně. Bez řečí se natočil dozadu, aby dosáhl na aktovku, ležící na sedadle za ním. Setkal se s opáleným, leč nyní únavou poznamenaným obličejem, z něhož namáhavě mrkaly oči zarudlé od nevyspání. Stejně jako žlutý pogumovaný krátký kabát s kapucí, oblečení, jež nosí všichni lidé od moře, leskla se i jeho vyčerpaná tvář vrstvou vody, která stékala až k hranaté bradě a odkapávala z ní jako z nedotaženého vodovodního kohoutku.

Druhý vetřelec musel být z rezervace, Nikolaj zahlédl na rameni žlutého tříčtvrťáku zelený odznak organizace Wildlife.

I ochranář si ho nevraživě prohlížel, avšak najednou se mu zapadlé oči rozšířily překvapením.

„Sklapni, Buddy,“ obrátil se k černému kolohnátovi – musel zakřičet, šílící moře, skryté za šedobílou oponou deště, muselo být blízko a hromový ryk příboje nedokázala utlumit ani zvukotěsná karosérie vozu, jenž se opět začal pod tlakem větru, centimetr za centimetrem, šinout zpět, „look, byl na Hydře,“ a ukázal na levou klopu Morozinova světlého saka.

Jak policista sklonil hlavu, místo černého obličeje nastrčil Morozinovi pod nos šestihranné dýnko čepice, kapky na jejím štítku se spojily do jediného pramínku, který si mezi klopami saka rychle našel cestu a začal stékat Nikolajovi rovnou na břicho. Jako by jenom na toto čekal, policista se vzápětí napřímil a v jeho hnědých očích se širokými bělmy úcta vystřídala vztek.

„Sorry, sir,“ vztáhl ruku a ukazovákem, připomínajícím čerstvě vyuzenou klobásku, se kupodivu jemně dotkl stříbrného odznaku na klopě Morozinova saka – všech devět dračích hlaviček, obklopujících drobným vějířem reliéf vikinské přilby, zakryl na okamžik velký růžový nehet, „potřebujete pomoct?“

„No, thanks,“ zavrtěl Nikolaj hlavou.

„Vy jste profesor Morozin,“ konstatoval ochranář z Wildlifu, „viděl jsem vás předevčírem v televizi, a určitě jedete do Key West, do Oceánaria. Že vy jedete za doktorem Atkinsonem?“ uhodl muž na zadním sedadle účel Nikolajovy cesty.

„Máte pravdu. Jsem jeho žák,“ přisvědčil Morozin. „Volal jsem mu včera ze stratoterminálu v Miami. Ale spojení se přerušilo…“ výmluvně ukázal do předního skla, chvějícího se jako v zimnici a osleplého pádícími jazyky vody. „Nevím ani, jak se mu vede. Jak víte, byl jsem dlouho pryč,“ rozpačitě se usmál, neboť si pozdě uvědomil, že tato běžná fráze nabyla v jeho ústech poněkud jiný význam, a měl obavu, zda nezněla vychloubačně, „a vrátil jsem se před dvěma dny.“

„Není to s ním dobré, viď, Jacku?“ obrátil se policista dozadu o souhlas.

„Není. Je už hodně starý. Když jsem si jako študák vydělával u něho v Oceánariu na školu, bylo mu už přes devadesát,“ překřikoval muž ve žlutém, zvaný Jack, řev hurikánu.

Morozin se na něj pátravě zahleděl. Je asi stejně starý jako já, pomyslel si, avšak pokud si dobře vzpomínám, bylo starému pánovi teprve osmdesát, když u něho začínal se stáží…

K čertu, zase zapomněl na časovou dilataci! I doktora Atkinsona má tedy v paměti daleko mladšího, než ve skutečnosti je.

„Proto spěchám, mám pro něho důležité informace. A pozdravy od přátel, na kterých mu velmi záleží,“ řekl směrem k policistovi. „Rozumíte, nejsem takový blázen,“ opět ukázal do předního, jako z vodního děla otryskávaného skla.

„Vezete mu zprávy o Kainovi a jeho potomcích, že?“ předklonil se ochranář.

„Bude mít radost,“ připojil, když Morozin krátce přikývl.

„Co s vámi, profesore,“ zakřičel policista a zuřivě zažvýkal, až se mu řemínek čepice zařízl do olejovitě černé kůže pod bradou.

„Buddy,“ ozval se znovu muž z Wildlifu, „pusť ho. On projede, nezapomínej, že byl na Hydře.“

Na ta slova policista pozvedl hlavu se splihlou čepicí a zahleděl se dopředu, do skla, které připomínalo spíše okno výletní ponorky, ve které se turisté obdivují podmořské kráse Heronské rezervace, než výhled z oldsmobilu Hertzovy půjčovny. Poté rozhodně otočil obličej k Morozinovi a stejně soustředěně jako venkovní dopuštění začal studovat i jeho tvář.

„Pozor na palmové kmeny, pane,“ zařval po chvíli, dlouhé jako věčnost, potom, aniž by na něco čekal, prudce otevřel dvířka a jediným vláčným pohybem černého pantera vyskočil z vozu.

„Mnoho štěstí, profesore. A pozdravujte doktora Atkinsona od Jacka Wettona ze Stock Islandu, co před dvaceti lety chytal ryby pro jeho miláčky,“ a než znovu práskla dvířka, vnikl do vozu netlumený řev blízkého příboje a vířící tříšť vody. Nepromokavý kabát se v ní žlutě zableskl a i druhý vetřelec byl pryč.

Nikolaji, řekl si Morozin, teď už musíš dojet, starý pán na tebe od včerejška čeká. Sevřel pevně volant, poté citlivě sešlápl regulátor a pozvolna odblokoval brzdu.

 

Palmy před dřevěným domkem, jehož okna, jako by se nechtěla dívat na tu spoušť, byla zabedněna důkladnými okenicemi, bičovaly svými korunami zemi a Morozin, bojující v hlubokém předklonu o každý metr, nevěděl, čemu se má divit víc – zda těm stromům, nebo starému domku, pamatoval si jej ještě ze studentských let – jak dokážou odolávat brutálnímu tlaku větru. On sám měl pocit, že čelem proráží betonovou zeď. Déšť se sice přechodně zmírnil, ale než se probojoval na verandu v závětří domu, byl mokrý jako myš. Z verandy zbyly jenom sloupky, o to lépe viděl na mosazný, vlivem mořského vzduchu zelenavý knoflík dveří. Byly navlhlé a zkroucené a otevřely se až na třetí, důrazný pokus – a to jenom úzkou škvírou. Protáhl se dovnitř, vší silou přitlačil dveře zpět a zajistil je vnitřními závorami.

Stále si pamatoval dispozici domku, tohle byla kuchyně a stejně jako před patnácti lety voněla zvláštní směsicí čerstvě pražené kávy a jódově slaného dechu moře. Přesto zůstal v rozpacích stát, pod paží svíral aktovku a z něj crčící voda se pilně připojovala k velké kaluži na dlaždicích.

Má jít takhle mokrý dál? Je skutečně doktor Atkinson doma, zapochyboval, neopomněl při odchodu zamknout kuchyňské dveře z pouhé roztržitosti? Nevyhledal už včera, s ohledem na svůj pokročilý věk, když pekelný koncert přírody přešel do fortissima, pevnější obydlí, třeba laboratoře v areálu Oceánaria, kde by se mu dostalo láskyplné péče? Neměl by jet tam?

Zřetelně cítil, jak se celý dům chvěje, i sem zaléhal jekot větru a hřmění příboje. Tady na ostrovech, tvořících směšný ocásek na konci Floridy, bylo moře blízko ze všech stran.

Proto přeslechl cvaknutí protějších dveří, v nichž jako zjevení se objevil stařec na pojízdném křesle.

„Jsi to ty, Nikolaji?“ promluvil hlasitě a jako radar natáčel do stran obličej zpola zakrytý skly černých brýlí,

„Já, pane profesore,“ byl už zase žákem. „Dobrý den.“

„Tak na co čekáš? Come in, come in, do pracovny, je tam sucho a teplo, proud, zaplať pánbu, ještě jde.“ Stařec otočil křeslo a vyjel z kuchyně. Morozin ho následoval.

V pracovně bylo opravdu teplo a Nikolaj si teprve tam uvědomil, i když vichr a déšť, který hurikán nesl, nebyl studený, jak prokřehl. Zdrojem příjemného pocitu byla staromódní elektrická kamínka. Stála před psacím stolem, na prošlapaném indiánském koberci. Naposledy zde byl před pěti, ne! před dvanácti lety, před odletem expedice, leč od té doby se nic nezměnilo – stále tytéž knihovny, snad ještě více přetékající na ležato uskladněnými svazky, u nich stolek se stařičkým typem počítače, vedle na polici model trojstěžníku Charles Morgan, naproti na stěně zkřížená velrybářská kopí, harpuny a holandské rytiny, jinde pak, na pilířcích mezi okny, zarámované fotografie, spousta fotografií tuleňů, delfínů a kosatek.

„Na křesle máš suché prádlo a koupací plášť,“ spustil stařec mentorsky, jako by se rozloučili včera a ne před více jak deseti lety. „Nestyď se a převleč se jako doma,“ zajel za mahagonový psací stůl a zpod jeho hradby vystrčil svůj soví obličej: „Ty ses, Nikolaji, vždy styděl. Už tě to přešlo?“

„Ještě ne, pane profesore,“ co znamenají ty černé brýle, přemítal Morozin, tak to ztratil už i zrak, ale po domě se pohybuje docela jistě…

„Až se převlečeš, nalej si z termosky čaj. Je ruský, ten váš, co máš rád,“ komandoval starý. „Jaká byla cesta? Příšerná, co?! Odkud jedeš? Z Marathonu, co?! Tam ještě letiště přijímalo, že?!“ vyptával se dál stařec nosovým hlasem doktora Atkinsona a hned si sám odpovídal, a Morozin, převlékaje se do suchého, s úlevou pochopil, že v těle, opotřebovaném víc než očekával, pracuje stále ještě čilý mozek. Ale jinak sešel, sešel nám, stařeček, uvažoval Morozin, když polykal horký čaj.

„Tak co, jaké poselství neseš?“ přesně v okamžiku, kdy odložený koflík ťukl o desku stolku z ohýbaného dřeva, Morozin se u něho uvelebil v rákosovém křesílku, ozval se starý doktor Atkinson úplně jiným hlasem.

Hlasem napnutým a přitom bázlivým, hlasem, z něhož se vytratila obvyklá rozhodnost a činorodost.

Na tento okamžik se Morozin těšil celou cestu. Ne tu kraťoučkou, stratojetem z kirgizských stepí do Miami, odtud posledním spojem do Marathonu na ostrovech, a konečně oldsmobilem až sem – on se těšil na setkání s profesorem už tam, na Hydře, po prvním kontaktu s Patriarchou, a pak po celou tu velkou cestu nicotou uvažoval, co mu odpoví. Měl to připraveno.

„Pozdrav od národa Orků,“ vyslovil vážně, ba téměř obřadně.

„Tedy žijí?“

„Žijí a bojují. Jak jste předpokládal, pane profesore,“ pokračoval dále stejně obřadně.

„Je to pro ně hodně tvrdé?“ otázal se polohlasem starý muž za mahagonovou hradbou, takže Morozin ho v hluku, přicházejícím zvenčí, taktak zaslechl. Nečekal tuto otázku. Začínal tušit, že to, co odpoví, starého pána nepotěší.

„Je,“ rozhodl se pro pravdu, a aniž by chtěl, byl zase na Hydře, vznášel se v jejím Oceánu a věděl, že znovu, jako v nesčetných snech zpáteční cesty, ho čeká setkání s Hydroarchiteuthisem Atkinsonii, které by samozřejmě nepřežil, nebýt mladých žen z osobní gardy Patriarchy.

 

… byl zase zavěšen v nekonečné modři jediného Oceánu Hydry, nad hlavou stříbrnou plachtu hladiny a pod nohama fialovou propast. Od zátylí přilby se mu odlupoval proud lesklých bublin a okolo něho kroužil černý osmimetrový kolos s bílými skvrnami harlekýna.

Útok byl zákeřný jako vždy.

„Slyším Studené oko, Menší bratře,“ stačil ještě naléhavě říci Patriarcha, „vystup rychle k hla-“ a pak vysadil současně jak překladač, tak plicní automatika. Také vysílačka oněměla, najednou byl odříznut i od Cousteaua.

Reflexním pohybem přepnul automatiku na ruční ovládání, přístroj se nyní ničím nelišil od prvního modelu akvalungu, jak jej v polovině dvacátého století zkonstruoval muž, podle něhož se jmenuje jejich průzkumná plošina.

Zahájil výstup k hladině, když byl zasažen mentální vlnou útočníkova pole. Nikdy nepocítil takovou hrůzu, takový strach jako tenkrát. Srdce mu nepravidelně bušilo, dusil se vlastními slinami, křeče stahovaly svaly, věděl, že zemře, a bylo mu to lhostejné. Ztratil zcela vůli, stal se potravou, bezmocný panáček v černém neoprénu, návnada, zavěšená na nespolehlivém vlasci ze stříbrných korálků bublin.

Kupodivu vnímal ostře, i když jaksi odděleně. Viděl velké úzkostlivé oko pod bílou skvrnou na boku hlavy Patriarchy, jenž trhaně kroužil v jeho těsné blízkosti, slyšel množství cvakavých zvuků a pískot – to se členky gardy vzrušeně domlouvaly na protiútoku.

Pak se z půlnoční modři bezedné hlubiny vynořil žlutý bod a rychle stoupal vzhůru. Bylo to oko, obrovité, žluté a zeleně fosforeskující oko, vyzařující chladnou zlobu a nenávist, koncentrované zlo, obnažené zosobnění krutého zákona přírody – požírej, abys žil. Ne, v tom oku bylo ještě něco navíc – zlomyslné potěšení, že je tomu tak.

Křeče pominuly, lépe řečeno nezávisle na jeho vůli se synchronizovaly do plynulého pohybu, přetočil se na hlavu a někdo cizí zakopal jeho oploutvenýma nohama. Zamířil dolů, chtěl co nejrychleji k tomu žlutému uhrančivému oku, poslušen vnějšího impulsu, jenž mu byl vnucen do mozku. Naštěstí narazil vždy na černý hřbet, který ho pokaždé povynesl vzhůru. Byl jaksi rozdvojen, zatímco rukama a nohama, celým tělem, se rval s tím černým valem, neboť pocit zřítit se do žlutého tunelu byl stále nutkavější, jeho oči, neúčastné jako objektiv kamery, sledovaly jiné černé stíny, živá torpéda, spouštějící se v širokých spirálách do fialových hlubin.

Z vlastní bitvy toho příliš neviděl, boj zuřil nejméně tisíc metrů pod ním a navíc voda brzy ztmavla do neprůhlednosti, jak bojiště překryl černý mrak, z něhož občas jako bič šlehla sinavě zářící, hadovitě se svíjející chapadla, mezi jejichž smyčkami o vlas proklouzávala jako střely černá vřetena. Jejich snahou bylo dostat se Studenému oku až na pytlovité tělo, jedině ono bylo zranitelné. Naopak, uváznout ve smyčkách chapadel znamenalo okamžitou smrt rozdrcením.

Naše spása je v rychlosti a koordinaci, řekl mu Patriarcha, když hovořili o bojích s kraky, mohutnějšími a dravějšími dvojníky pozemských krakatic, útoky musejí být harmonicky sladěné a přesně načasované, aby přesáhly schopnosti Studeného oka. Nezapomeň, dodal, že při tom musíme rušit svou vůlí protivníkovo uhranutí…

Naštěstí se mu již z uší vytratil kvílivý pískot, výkřik děsu, ta oktáva smrti, kterou k němu lhostejný oceán při vyvrcholení bitvy přinesl a jejíž význam mu nemusel nikdo překládat – právě se naplnila děsivá představa bytosti, která, stejně jako on, znala tajemství vlastní smrtelnosti.

A tím bitva skončila.

Odražený útočník i s kořistí klesl zpět do mnohakilometrových hlubin. Avšak k lupu nepřišel zdarma. Uštvané a vyčerpané bojovnice vlekly k hladině odtržené, přes dvacet metrů dlouhé rameno, vlnící se v mrtvých, již bezmocných závitech. Minulo ho jako obrovský, zeleně a hnědě kropenatý had, hustě posázeno přísavkami s frézovitě uspořádanými zuby, zesíleno střechovitě se překrývajícími rohovinovými pláty a na konci opatřeno masivním klepetem, přinejmenším stejně mohutným jako svěrák Goliáše, jejich obřího palubního robota.

Znovu pocítil nevolnost, mezi spánky mu projela ostrá bolest, jako by se mu někdo pokoušel rozšvihnout mozek bičem – to nervová ganglia, ještě žijící v odervaném rameni, znovu zasáhla svým polem jeho tělo.

Musel asi ztratit vědomí, jelikož se probral až na hladině. Okolo se střídavě vynořovala sametově černá těla mladých žen, nad šedozelené vlny se vysoko jako vítězné prapory tyčily hřbetní ploutve, slyšel rytmický sykot, jak si dychtivě plnily vyčerpané plíce slaným vzduchem, než všechny vnější zvuky přehlušil Dimův hlas.

„Niki, co je s tebou? Niki, ozvi se, Niki, slyšíš mě?!“ hřměl mu do sluchátek přilby. „Tady Cousteau, tady Cousteau, slyšíš mě, Niki, tak proboha, Niki, ozvi se…“

Elektronika opět fungovala, pod Dimovým hlasem slyšel z poplachového kanálu varovné houkání výstražných bójí, které, jako vždy, přišlo pozdě.

Napřed uklidnil Dimu, velitele létající plošiny – na žádném povrchovém plavidle by nebyli bezpečni – a poté se otázal Patriarchy na to, co ho nejvíce pálilo na duši.

„Jak se jmenovala?“

„Úzká čelist,“ odpověděl mu překladač. „Již nikdy se nestane matkou, Menší bratře,“ přeložil neúčastně i další slova a on se v hořké beznaději přitiskl černým neoprénem ke stejně černému tělu starého Patriarchy…

 

Nikolaj Morozin pohlédl na starce za stolem, který až do jeho setkání byl jediným člověkem, kdo se též střetl s Hydroarchiteuthisem, hleděl do jeho oka, kroutil se v křečích pod účinky paralyzujícího pole; měl se stát potravou a přesto to střetnutí přežil. On sám, jediný z celého týmu zoologů osídlovací výpravy, a Morozin teprve po vlastním zážitku pochopil, proč doktor nechtěl se studenty jak o tom, tak i o setkáních dalších nikdy mluvit. Při první, nespecializované výpravě, zahynuli čtyři lidé a jenom mlhavě se tušilo proč. Teprve druhá, s Rytířem, zvlášť stíněným robotem, poskytla komplexní informace o krutých vládcích moří na Hydře. A teprve potom letěla třetí, osídlovací expedice, pod vedením doktora Atkinsona, s výsledkem tří padlých…

Teď jsou tedy už dva, kteří přežili, jediní zoologové, vlastně exobiologové, v celé Galaxii, kteří se seznámili se Studeným okem, a přesto, Nikolaj to věděl zcela jistě, je nic nepřinutí, aby si začali vyměňovat svoje zkušenosti.

„Kolik jich žije?“ odhodlal se zatím stařec k otázce.

„V době našeho odletu jich bylo dvě stě čtyřicet tři. O dvacet tři víc, než jich bylo vysazeno. Stále těsně nad hranicí reprodukčního minima,“ odvětil Morozin. „Mají velké ztráty…“

„Toho jsem se obával,“ schoulil se starý muž za psacím stolem ještě víc, pojízdné křeslo náhle vyhlíželo, jako by byl přes jeho opěradlo přehozen jenom prázdný župan.

„Řekni mi pravdu,“ černé brýle se natočily na Morozina jako ústí lodního dvojkanónu – ztráta zraku, stejně jako postupující obrna byla následkem těch setkání s tyranskými hlavonožci Hydry, „nenávidí a proklínají mě moc – nebo mám to štěstí a zapomněli?“

Trvalý řev orkánu náhle nabyl na intenzitě, do jeho vytí se přimísil třeskot lámaných stromů, celý dům se otřásl a ze stěn spadlo pár fotografií. Jedna z nich se ještě v pádu vysmekla z rámečku, uchvácena průvanem zavířila pracovnou a snesla se Morozinovi k nohám.

Přemýšlel, jak má starému pánovi odpovědět. Tuhle otázku nečekal, náhle se před ním otevřel nový obzor, nový prostor, jehož existenci si doposud nepřipouštěl. Pochopil naléhavost hlasu v telefonu.

Experiment na Hydře, dílo jeho učitele byl pro něho hotovým monolitem, něčím, o čem se nepochybuje. A utrpení – to patří k životu, říkala mu zkušenost a výchova. Teď ale před ním sedí vyčerpaný stařec a čeká na odpověď. To pro ni se křečovitě drží života, pro ni čekal na jeho návrat z kontrolní expedice, proto neopustil tento ne příliš bezpečný dům a čekal zde sám, po přerušeném telefonátu, slepý a nepohyblivý mrzák, čekal na jeho příchod.

Má mu dát rozhřešení. Jako nějaký farář. On, agnostik. Ale vždyť to věděl, hned od začátku to podvědomě cítil, proč by jinak, těsně po přistání, letěl nejbližší linkou na Floridu a bez ohledu na počasí se probíjel ve stodevadesátikilometrovém vichru mezi padajícími stromy po silnici, zaplavované stovkami tun rozběsněné vody. Jenom netušil, že za touto úpornou snahou podat raport se tají daleko těžší úkol.

Zaskočilo ho to.

Jak má odpovědět, aby to nebyla lež a aby neublížil? Začne odzadu a bude se držet faktů.

„Nezapomněli, pane profesore,“ promluvil konečně, „a nikdy nezapomenou. Už teď, v páté generaci, mají o vás legendy.“

„Legendy?!“

„Ano. Legendu o stvoření, legendu o Cestě, legendu o Menším bratru, který jim daroval svět…“

„Krutý svět,“ vpadl stařec. „Z toho mám právě strach, Nikolaji, že jsem spustil něco, co už nejde zastavit. Že jsem hrůzu ze smrti přenesl i na další svět, jako by nestačilo to, co je tady na Zemi. Jak se blíží i můj konec, mrzí mě to stále víc.“

„Ale takový je snad život,“ namítl tiše, spíš pro sebe Morozin. „A oni se s tím smířili.“

„Zatím, Nikolaji, zatím. Řeknu ti to jinak. Snad mám právo o sobě říct, že jsem vědec a že vím, co je věda. Její experimenty se vždy vyznačovaly opakovatelností a jejím účelem bylo stanovit zákonitosti, podle kterých by bylo možno popsat minulost, přítomnost i budoucnost toho kterého jevu. A teď mi řekni, proč výstupem mé práce je experiment, jehož výsledek se nedá odhadnout, natož popsat? Kam Orkové dospějí? A za jakou cenu?“ Stařec vyjel na svém křesle zpoza stolu a zastavil se až uprostřed pracovny u kamínek, soví obličej natočen k zabedněnému oknu, jako by pro něho nebylo nic důležitějšího než naslouchání skučícímu vichru.

„Víš, když jsme s projektem začínali, byl jsem mlád a oslněn úspěchem, a proto se mi všechno jevilo jako technický spor mezi biology a robotiky. Když byla objevena Hydra i se svými nestvůrnými vládci hlubin, chtěl každý dobýt planetu po svém. Oni navrhovali zkonstruovat speciálně chráněné roboty podle vzoru Rytíře, a my jim oponovali – proč to dělat, když příroda na Zemi už takový stroj vytvořila, rytíře zabijáka, jehož jsme právě tehdy naučili mluvit, a který, díky lokačním vlastnostem svého mozku, byl schopný vzdorovat psychotronní síle těch gigantických hlavonožců. A navíc, v případě vítězství robotiků by se Hydra přinejlepším stala jenom jednobarevnou kopií Země, kdežto my navrhovali vytvoření svébytné civilizace. Věřili jsme technickým puristům, že by nebyl problém dopravit na Hydru pancéřovanou atomovou ponorku, která by byla schopna se vypořádat s celým rodem Hydroarchiteuthis, ale stejně tak dobře se mohla přepravní kapacita využít pro nádrže s našimi mutanty – už jsem měl Kaina a jeho děti, věděl jsem, že schopnost řeči jim přešla do genů. A proto místo Nautila letěla k Hydře Archa s Kainem a jeho syny a dcerami.“

„I na to mají ve svých legendách vzpomínku,“ zamumlal Morozin. „Vyprávějí si o cestě černým oceánem v kovové krychli. Všechny legendy jsem pro vás nahrál. Chcete si je poslechnout?“ připojil hlasitě.

„Víš, proč jsem ho nazval Kainem?“ držel se stařec se sovím obličejem houževnatě svého tématu. „Protože tak jako my, potomci toho horšího bratra,“ sám si ihned odpovídal, „tak i oni, stejní zabijáci, si zaslouží, aby i jejich předek si jmenoval stejně. Už předtím byli inteligentní, ale tady,“ doktor Atkinson trhl vyhublým ramenem k okenicí zakrytému oknu, za nímž ryčel orkán, „v Oceánariu, dostali dar řeči. Nemohl jsem odolat, Hydra přišla jako na zavolanou, přesadit je do panenského světa bez souší. Bylo to ideální prostředí, jako stvořené pro ně, příroda tam končila u ryb, žádní savci, kteří potřebují pro svůj vývoj pevnou zemi, a oni by tak ideálně vyplnili prázdný ekologický výklenek vodních savců, již se na Hydře nikdy nemohli vyvinout. Tehdy jsem ještě věřil, že tak skvělí zabijáci si s Hydroarchiteuthisem, i když ne snadno, tak přece jenom poradí…“

„Mám tady ty legendy, nahrané na kazetách,“ připomněl znovu Morozin. „Chcete si je poslechnout?“

„Myslíš si, že nějaká legenda může ze mne sejmout zodpovědnost?“ Trojúhelníkovitá tvář s dominujícím párem černých skel nyní mířila na Morozina, jenž musel opět ocenit nestárnoucí postřeh svého učitele. „Když jsem byl mladý, tak jsem si myslel, že posláním člověka je rozsévat život, šířit jej po celé Galaxii, a proto jsem se tak bil za svůj projekt. Ale teď, když vidím, že jsem rozsel smrt, ne, nic nenamítej, já dobře vím, co je ukryto v mezerách mezi tvými slovy, lekám se zodpovědnosti. Ptám se, kdo mi dal právo přenést na další bytosti strach ze smrti a krutost umírání? Já přece nejsem nevědomá evoluce, slepá náhoda,“ při slovech se tvář starého muže sešklebila ve zkrouceném úsměvu, obrna již postihla mimické svaly, to si doktor Atkinson uvědomil bezděčnou ironii toho, co řekl, „já jsem rozumná bytost, vědec, měl bych mít prokalkulováno své jednání. Ale to jsem nedokázal. Už tenkrát, při letu na Hydru, jsem byl slepec… a už vůbec ne Bůh…“

Morozin mlčel, nevěděl co odpovědět. Lomoz zvenku se zmírnil, nyní v něm nabyl vrchu šumot deště, který už jenom zřídka, ve stále delších intervalech, krátkodobě přecházel do práskavých zvuků vždy, když urychlené kapky zabušily do okenic.

Doktor Atkinson zatím zacouval za stůl.

„Už kolik let mi říkají, abych si nechal voperovat oční senzory, ale já nechci, nestojí mi to už za to. Beru to jako osobní trest za drzost, víš, protože jsem přecenil své síly, protože tam někde,“ doktor Atkinson zvedl ruku ke stropu, a jak se sesmekl rukáv županu, nemaje se na čem zadržet, odhalila se kostnatá paže, pokrytá svraskalou žlutou kůží, „z mé vůle živoří a umírají rozumné bytosti. Vždyť v páté generaci by jich mělo být hodně přes tisíc… No, dej mi ty kazety,“ dodal unaveně.

Nahrávky už ležely na stolku, Morozin ani nevěděl, kdy je vylovil z aktovky. Ještě než přistoupil k psacímu stolu, zaváhal, zda má vzít všechny.

Na jedné z nich je i Pláč zoufalé matky, ženy, která přišla o všechny děti. Ve vodním obalu Hydry se totiž pohybují ještě jiní dravci, obdoba pozemských žraloků, a i oni útočí ve smečkách, nejraději na mláďata.

Na první pohled to bylo dobře vymyšlené, doporučit ženám národa Orků, aby rodily na mělčinách, pro hlavonožce rodu Hydroarchiteuthis obtížněji přístupných, leč štáb osídlovací expedice v čele s doktorem Atkinsonem uvažoval chybně. V době porodů se k mělčinám začala stahovat stohlavá hejna brutálních zabíječů a již v třetím roce kolonizace se pod jejich soustředěnými nápory, vyvolanými pachem krve, rozpadly mříže porodních klecí, jež na mělčinách zanechala posádka Archy. Tehdy vznikl Pláč zoufalé matky, jímž si pak ulevovaly v bolesti stejně postižené ženy. Jedna z nich mu jej zpívala.

Byla noc, pluli po černé hladině, on, Menší bratr, se na jejím širokém hřbetě držel vysoké ploutve, druhou rukou ji objímal a i přes vrstvu tuku cítil, jak jí pravidelně buší srdce. Nad hlavou stříbrný proud hvězd, odrážející se zářivě v úbočí každé vlny, byly hladké a dlouhé, cizí oceán je houpal jako vlastní, a ona mu za té světlé noci, Hydra sice neměla žádného souputníka, avšak ležela uprostřed hvězdného zhuštění, zpívala o záhubě nejen svých dětí a dětí té první zoufalé matky, nýbrž o záhubě všech dětí Hydry…

Zahynula o čtrnáct dní později, v sebevražedném útoku se zakousla přímo do kočičí zřítelnice Studeného oka, jistý způsob, jak za cenu vlastního života usmrtit i stotunového Hydroarchiteuthise.

Pak přece i tuto kazetu s mateřským nářkem přiložil k ostatním na psací stůl.

„Profesore,“ odhodil to evropské slůvko pane, „přehrajte si ty kazety. Položil jsem vám je na stůl. Odpovědí nejlépe na vaše pochyby…“

Ještě než se otočil ke starci zády, spojily se jeho oči s mdlým leskem odznaku. Spočíval zašlý ve žlábku starého španělského kalamáře a od emblému na klopě Morozinova saka, schnulo přehozeno přes vyplétanou židli u kamínek, se lišil velmi málo. Místo vikinské přilby na něm devět dračích hlaviček svíralo reliéf stodolovitého plavidla – takového, jak si středověcí ilustrátoři Bible představovali Noemovu Archu.

Teprve poté se Morozin unaveně odvrátil od stolu, za nímž nehybně seděl stařec. Přihlásila se námaha jízdy, aklimatizace a napětí celé té uspěchané cesty.

Přesto když procházel kolem křesílka, na kterém během celé návštěvy seděl, sehnul se pro fotografii. Byl na ní mladý muž v plavkách, stál vedle bazénu, z něhož až k mužovu obličeji vystrkovala černou hlavu velká kosatka. Hlavu s bílými veselými skvrnami klauna po stranách.

Orcinus orca. Kosatka dravá, jak zní celé její jméno, nejinteligentnější a skutečně nejdravější velryba z čeledi delfínovitých, majitelka jak bystrého mozku, tak i úděsného chrupu, proti němuž jsou tesáky tygra jenom nevinnými mléčnými zuby.

Věděl, kdo to je. Kdo by neznal legendárního Kaina, kosatčího samce, prvního představitele nového živočišného druhu Orcinus orca sapiens, jenž ihned po velkých lidoopech získal z vůle člověka dar řeči a tedy i rozumu.

Odložil snímek šetrně na stolek vedle termosky.

Když kráčel po vrzajících schodech do podkroví, hurikán odcházel k severu a vůčihledně slábl, takže slyšel skřípot všech schodů, vzpomněl si znovu na Patriarchu. Tam, kde není utrpení, není života, řekl přímý Kainův potomek v okamžiku loučení, a on těm slovům rozuměl, byla to slova z jeho duše, slova z duše jeho národa, protrženým staniolem hladiny žlutě zářilo dno gumového člunu a ještě výš nad ním, v řídkém světě Druhé desky, kde se ukájí hlad, aniž se polyká, jak říkají Orkové vzduchu, se vznášel Cousteau, a Morozin věděl, že se už nikdy nevrátí.

„Budeme žít a bojovat – bojovat a žít, Menší bratře,“ vykřikl za ním Patriarcha ze sluchátek, když šikmo stoupal ke žluté skvrně člunu, kulaté jako Slunce, předkloněn, masku natočenou dolů, aby mohl až do poslední chvíle sledovat Patriarchu uprostřed vířícího kruhu jeho žen…

Sklonil se, aby v podkrovním pokojíku mohl přistoupit k posteli. Kousek nad hlavou mu harašil déšť a jeho monotónní melodii basoval rytmický halas příboje, jak moře nepřestávalo bušit do vlnolamů. Bude to trvat ještě pár dní, než se uklidní, věděl.

Vrátil se v myšlenkách zpět k starci. Místo příboje právě asi poslouchá legendy o sobě. Legendu o Světadárci, jenž – jak řekl Patriarcha – nás obdaroval dvakrát: Napřed Obzorem rozumu, ohraničujícím prostor v nás, a pak Obzorem nového světa, prostorem jenom pro nás, v němž žijeme a umíráme, prostorem, v němž bojujeme buď k smrti, nebo k vítězství.

Nebo legendu o Cestě, kdy celý vesmír byl dutou Kovovou krychlí, ve které žil pouze Kain a jeho Družky, než se zjevil Světadárce a pravil: Kaine, otče pokolení, mávni svým mocným ocasem, aby bylo dosti místa pro tvé děti.

I mávl Kain ocasem, a s velkým třeskem rozpukla se Kovová krychle v šest Desek. Spodní klesla, a to je Dno, kde z věkovitého kalu povstalo Studené oko a jiní zlí tvorové, horní zas vystoupila vzhůru, a to je Obloha, a zbytky vody na ní zmrzly do kapek, jež se za nocí tak nádherně třpytí.

Také čtyři boční Desky se rozletěly daleko, neboť Kain mávl ocasem velice mocně. Z té, co byla modrá, vznikl Horizont, ke kterému se nedá nikdy doplout, druhá byla skleněná, průhledná, a z ní povstal Řídký svět, kam se chodíme nadechnout, z třetí tryskalo světlo, a to je ta, co se střídá s černou Oblohou, a ta poslední, nejpodivnější, má Dvířka, kudy vstupovali do Krychle Menší bratři. Avšak Kain na příkaz Světadárce mávl ocasem příliš prudce, a proto tato Deska odletěla tak daleko, že nikdo z národa Orků ji už nemůže ani zahlédnout, a s ní odešel i Světadárce. Ale vrátí se, neboť to slíbil, znovu se snese neviditelná Deska a Dvířky vstoupí On, aby vyhubil všechna Studená oka…

Tohle poslouchá ten stařec dole a asi to není rozhřešení, které by chtěl slyšet. Je vlastně Prométheem, jenž se sám přikoval ke skále.

Morozin se opřel loktem o trám střechy. Jemně se chvěl. Proč on se netrápí pochybnostmi jako jeho učitel, proč bere osud národa Orků jako něco přirozeného, základně lidského?

Odpověď nemusel hledat dlouho. Pomalu si před očima nechal defilovat dějiny vlastního národa, jeho oběti, jeho osudové zkoušky, jeho kalvárie. To vše zdědil, to vše je v něm, jako jednoho krásného dne bude také v Orcích, ví to, a proto se nemusí obávat budoucnosti, nemusí ničeho litovat, neboť právě to utrpení v něm, hluboce vrostlé a zakořeněné až v dřeni jeho osobnosti, dědictví předchozích pokolení, je tím, co starci chybí, aby mohl unést svou božskou roli.

Zarazil se nad neobvyklým přívlastkem, jímž automaticky obdařil práci svého učitele.

A pak, když stahoval z postele károvanou pokrývku, otevřel se před ním toho dne již druhý, doposud neznámý obzor.

Jak je to podivné, napadlo ho, že právě on, agnostik, doručil tomu starému muži dole zprávu o jeho božství, jak je to paradoxní, že právě on, bezvěrec, se stal svědkem proměny pochybujícího a zoufajícího si starce ve skutečného boha Stvořitele, boha Světadárce. A musí být všichni bohové tak nešťastní? blesklo mu ještě hlavou, když se ukládal na lůžko.

 

Brno, únor 1988

 

Autorská poznámka:

Ačkoli jsem nikdy při svých plavbách na kosatky nenarazil, mám pro tyto nádherné tvory slabost. Než mě Valhala odvedla jinam, plánoval jsem sérii povídek a románů, která měla zpětně vyprávět dějiny světa Vrakoviště, líčit galaktické konflikty, při nichž by se rodily a zanikaly kosmické říše. Civilizace inteligentních kosatek na planetě Hydra měla v těchto dějinách hrát dosti důležitou roli – představoval jsem si, že tyto kosatky budou na kosmických křižnících (jinak s lidskou posádkou) sloužit jako stratégové, neboť jejich mozek je určitě mnohem lépe přizpůsoben k manévrování v trojrozměrném prostoru než mozek lidský a mohly by se přes neurointerface mnohem snáze napojit na lodní senzory. A navíc to jsou stejně zarputilí válečníci jako lidé. Zřejmě už nic takového nenapíšu. Povídka se také vyznačuje gorbačovskou atmosférou spolupráce, která se při provozu ISS stala samozřejmostí. Také je zde nadhozena otázka, zda má člověk právo konstruovat jiné životy a zda by unesl tíhu božství, které je s takovou činností spojeno. K tomuto morálnímu problému jsem se pak mnohem důkladněji vrátil v novele Ramax, napsané o tři roky později.

 

 

 

Několik slov o:

 

Autora první povídky netřeba představovat. Stal se z něj guru české sci-fi literatury. A nejen té. Jeho další vášní se stalo moře a dokáže zasvěceně vyprávět i psát o všem s ním souvisejícím. Od plachtění Vlaštovek a Amazonek (hrdinové knih Arthura Ransome) až po velké námořní bitvy minulosti i budoucnosti.

Povídku Světadárce jsem zvolil na úvod nové sekce Nevšedního světa také proto, že právě o jednom nevšedním světě pojednává.
Pokud byste měli zájem přečíst si i další povídky Františka Novotného, můžete se podívat na Palmknihy, kde jako e-book s názvem Pád na nebesa vyšel první svazek souboru zahrnujícího všechny jeho povídky. Světadárce je jeho součástí.

http://www.palmknihy.cz/pad-na-nebesa.html#details