Taková malá oprava

„Pane, neteče voda, nesvítí světla a nejde…

„Zkraťte to! Co funguje?“

„No, vlastně nic moc. Všechno, co je napojeno na  hlavní generátor, stojí.“

„A to je dost velký problém, nemyslíte?! Když vezmeme v úvahu, že náš hlavní generátor je zároveň generátorem jediným, bylo by možná omluvitelné použít pro tuto situaci výstižnější výraz – průser. Tak tady nestůjte a sežeňte mi obsluhujícího technika!!“

Když odběhl, nalil jsem si štědrou dávku pálenky. Nalil, ale nevypil – chtěl jsem si zachovat jasnou hlavu, i když jsem měl určité pochybnosti, že mi jasná hlava k vyřešení tohoto problému nebude stačit.

Už když mě zvolili do funkce velitele ostrova, bál jsem se, že tahle situace dříve či později nastane. Používáme příliš mnoho věcí, o jejichž podstatě vůbec nic nevíme. Neznámá energie svítí, hřeje, pohání stroje… Je to pohodlné a člověk si snadno zvykne, horší už je to s odvykáním. Ale mám obavy, že nám nic jiného nezbude. Nakonec, když jsme připluli s několika posledními loděmi k těmto břehům, připadal nám jako zázrak džbánek čisté vody a pečená obilná placka.

Lidé na ostrově nás přijali s otevřenou náručí. A to ne v přeneseném slova smyslu ale doslova. Zvláštní společnost. Když pomineme jejich techniku, která rozhodně nebyla standardní, tak už fakt, že nás nezmasakrovali ve chvíli, kdy naše lodě přirazily ke břehům, je řadí k národům s velice zvláštními zvyky.

No a jednoho dne byli pryč. Prostě zmizeli. Přes noc.

Jak se dostali z ostrova, nikdo neví. Naše lodě, na nichž jsme připluli, zůstaly v přístavu. A oni své vlastní neměli. Zmizeli, stejně jak žili – záhadně.

Těch několik měsíců našeho soužití nám o nich nic moc neprozradilo. Byli přátelští, pomáhali nám, ale vůbec jsme je neznali. Ani o používaných strojích nám nic neprozradili. Zvládali jsme provoz a jednoduchou údržbu. To ale bylo všechno. Takže „technik“, pro kterého jsem dal poslat, byl jenom převzatý titul od původních obyvatel. Cizinci mu ukázali nějaké základní úkony nutné pro provoz generátoru, ale mám obavy, že na jeho opětné zprovoznění mu vědomosti, které pochytil, nebudou stačit. Nejhorší je, že tu ani nezbylo nic, podle čeho bychom mohli při opravě postupovat. Zřejmě nepočítali, že se něco „podělá“. A nebo, se chtěli vrátit a… Ani oni přece nejsou všemocní.

Když o nich tak přemýšlím, uvědomuji si, že neměli jako národ žádné jméno. Říkali jsme jim buď jenom Oni, nebo Cizinci – ačkoli cizinci jsme byli vlastně my. Nevím, proč jsme jim tak říkali. Snad proto, že se tolik lišili od všech ras, které jsme poznali. Nebyli jiní svým zevnějškem, ale chováním, vědomostmi a jakousi důstojností, která vzbuzovala respekt snad ještě více než jejich technika.

Ani ostrov, na němž jsme žili, neměl žádné jméno. Nebo možná měl, ale nevzpomínám si, že bych ho někdy slyšel. My jsme mu říkali opět jen Ostrov. Hm, nejsme zřejmě národ s velkou fantazií.

Zaklepání na dveře mě vrátilo zpátky do reality. „Vstupte.“

„Veliteli, hlavní technik se dostaví za chvíli, chce ještě něco vyzkoušet. Podle jeho slov prý je velká pravděpodobnost, že generátor uvede do provozu.“

„Toho jsem se bál. Okamžitě někoho pošlete pro toho šílence! Ať se proboha ve stroji nehrabe!“

Měl jsem ho nechat přivést hned, mohlo mi dojít, že něco provede. Snad ho zastaví dřív, než stačí realizovat nějaký „geniální“ nápad, který se mu určitě zrodil v hlavě.

Rozhodl jsem se toho frťana si přece jen dát, kdo ví, co nás ještě čeká.

Nestačil jsem ani dopít a rozlétly se dveře.

„Veliteli, mám to“, zahalekal náš technik, když se vřítil do pracovny.

„Proboha, co máš?“ vypravil jsem ze sebe, když se mi konečně podařilo polknout lok pálenky, který se mi vzpříčil v krku.

„Povedlo se mi opravit generátor. Za chvíli by mělo všechno zase fungovat.“

„Jak opravit? Vždyť do dneška jsme nikdo neměl ani ponětí co s ním. A jak víš, že za chvíli bude v pořádku?“

„No, to je tak, když generátor přestal fungovat, vzpomněl jsem si, jak Cizinci jednou opravovali stroj na čerpání vody. Na jeho boku odšroubovali destičku, pod kterou se ukrývalo několik tlačítek. U každého byl nápis těmi jejich znaky, a jelikož jste mě nutili, abych se je naučil, tak vím, že u tlačítka, které zmáčkli, bylo napsáno autorekonstrukce. No a čerpadlo začalo za chvíli zase fungovat.“

„Takže jestli jsem vše dobře pochopil,“ pokusil jsem se jeho trochu zmatené vyprávění shrnout, „našel jsi někde u generátoru dvířka, pod kterými se ukrývala tlačítka, zmáčknul jsi to s nápisem autorekonstrukce, a teď jen čekáme, až se stroj sám opraví. Je to tak?“

„Ano…, vlastně, ne tak docela.“

„Jak to, ne tak docela?!“

„No, u tlačítek, které jsem našel já, žádný takový nápis nebyl, a tak …“

„Co jsi teda vlastně udělal?!“

„Byl tam čudlík s nápisem autodestrukce – ale to je určitě něco podobného. A možná že si ten první název špatně pamatuji, a možná…“

„Co se stalo, když jsi ten knoflík zmáčknul?!“

„Vedle něj se v takovém malém okénku objevily číslice.“

„Jaké číslice?“

„Také ty jejich. Třicítka, a potom dvacet devítka – prostě počítadlo, které šlo pozpátku. Z toho jsem si také vydedukoval, že až se dostane na nulu, bude generátor zase v pořádku a sám se spustí.“

„Dobrá, počkáme. Za jak dlouho by se měl generátor spustit?“

„Teď už každou chvíli.“ Jo a taky jsem na těch dvířkách, co jsem odšrouboval, našel nakreslenou mapku našeho ostrova. Byly tam nějaké poznámky, kterým jsem nerozuměl, ale co je důležitější, je tam jasně napsané jméno ostrova, které Oni používali. Takže až generátor naskočí, můžeme konečně náš ostrov slavnostně pokřtít.“

„S tou slávou ještě nepospíchej, jestli se ti oprava nepodařila, budeme mít jiné starosti. Ovšem v případě, že všechno dopadne dobře, by slavnostní pokřtění ostrova bylo na místě. Myslím, že by se hodil i velký ohňostroj. Jo, a jak vlastně tomuhle ostrovu říkali?“

Atlantida.“

 

Pavel Červenka

 


 

Několik slov o

 

Autor dnešní povídky se propracovával od tvorby písňových textů, které jsou plné duchů, čarodějů, vesmírných dobrodružství a cest mimo náš prostor i čas, až k psaní fantastických povídek.

Jeho díla můžete najít v soutěžních sbornících Zlatá Zebra, Rokle šeré smrti, Ježíšku, já chci plamenomet, v Kočasu a v  antologiích Pěna dějin a Jinosvěty. Několik jich odvysílal i ČRo Leonardo.