Turingova chyba

Pracoviště Institutu Výzkumu Umělé Inteligence je nepříliš nápadná, avšak velmi elegantní budova. Stojí těsně za Prahou, kousek vedle nově vystavěné stanice metra. Zastávka byla zbudována v rámci prodloužení trasy B a díky ní je cesta hromadnou dopravou z centra k Institutu velmi pohodlná a svižná. Málokdo se sem proto dnes vydává autem – je to výrazně pomalejší, nákladnější a otravnější.

Jan Měřický autem přijel. Vzal si za tím účelem velkou, černou Audi, kterou jejich kancelář koupila ani ne měsíc zpátky, a pomalu se s ní šoural ucpanou ranní Prahou. Než dojel na místo, ztratil pomalou jízdu téměř hodinu, ale to ho nijak nerozladilo.

Neobratně zajel na malé parkoviště před budovou a opatrně se vměstnal mezi dva menší vozy. Kritickým pohledem zhodnotil pozici parkovací čáry a pak, velmi pomalu, vůz přeparkoval.

Než od auta odešel, ještě pro jistotu obešel kolem dokola a zkontroloval lak. Zánovní Audi se v ranním slunci perfektně leskla, nemaje jediné škrábnutí. Ten pohled mu v okamžiku vylepšil už tak dobrou náladu.

 

Z parkoviště vedl k budově široký chodník, který zakončovaly prosklené dveře. Cedulky podél vchodu dávaly návštěvníkům najevo, s jakou budovou mají tu čest a že má číslo popisné 342. Neříkaly už ale nic o tom, jak se dostat dovnitř.

Jan zkusmo několikrát zamával rukama pro případ, že by ho snad neregistrovala fotobuňka. Když uznal, že tím ničeho nedosáhne, začal se věnovat dlouhému sloupci zvonků na zdi. Mezi jmenovkami našel jen dvě, které prozrazovaly, jaký má jejich majitel úřad – jedna patřila řediteli a druhá správci.

Jan se rozhodl zmáčknout tlačítko správce. Interkom nikde neviděl a tak prostě čekal. Přitom se bezmyšlenkovitě otočil a pohledem porovnával auta na parkovišti.

Vůbec si proto nevšiml muže, který přišel z druhé strany. Přehlédl i fakt, že se dveře zcela nehlučně otevřely. Když si poté příchozí odkašlal, aby upoutal jeho pozornost, Jan zděšeně nadskočil.

Muž v budově se na Jana živě usmál a podal mu ruku: „David Kloudný, ředitel ústavu, dobrý den.“

Jan nabídnutou dlaň profesionálním způsobem stiskl a odpověděl: „Jan Měřický, soudní právo, těší mě.“

„Počítáme s vámi, pane Jane, pojďte, prosím, dál.“

„Děkuji,“ odvětil právník a prošel dveřmi. David se otočil na patě a vyrazil svižným krokem směrem na druhou stranu budovy. Jan přispěchal k jeho boku a srovnal s ním krok. Ani si nevšiml, když se vstupní dveře, opět zcela neslyšně, zavřely.

„Musím vás požádat, abyste mi vysvětlil, co se ode mne očekává. Na úřadě mi to nebyli schopni říct.“

„Úřady, samozřejmě. Nikdy nedělají to, co by měly,“ podotkl ředitel a lehce zakroutil hlavou. Nechal několikavteřinové ticho a pak navázal: „Vaše práce zde je velmi jednoduchá, alespoň principiálně. Budete dělat porotce u takzvaného Rozšířeného Turingova Testu. Hned vám vysvětlím, v čem to spočívá, ale nejdřív se vás zeptám – omluvte prosím mojí zvědavost – ale myslel jsem, že jste se k této práci přihlásil dobrovolně?“

„To ano,“ přispěchal Jan s odpovědí, „věděl jsem, že se bude jednat o práci s umělou inteligencí, což mi stačilo,“ na chvíli se odmlčel a pak, poněkud rozpačitě dodal: „Jsem scifista, prostě jsem si to nemohl nechat ujít, ať je to, co je to.“

David se lehce usmál a vykročil na schody se slovy: „V tom případě vás asi zklamu. Nemáme tu žádné androidy jako ze Star Treku, jen staré, dobré stolní a skříňové počítače. A spoustu notebooků. Ale i tak vás, podle mého, vaše občasná práce bude bavit.“

Jan po řediteli vrhl pohled, ve kterém se zračila směsice zvědavosti a podráždění. Znovu už se ale ptát nemínil – jestli si ředitel myslí, že ho vyprovokuje k tomu, aby dělal užaslého turistu, má smůlu.

Minuli v tichosti několik dveří a téměř na konci chodby zastavili. Nevelká mosazná cedulka Janovi říkala, že se nachází před místností RTTP, ať už to znamená cokoliv. Začínal mít pocit, že ho tu matou zcela cíleně.

Ředitel vytáhl z kapsy mohutný, naprosto zmatený svazek klíčů. Rychle z nich vybral jeden menší, odemkl jím dveře a nechal Jana nahlédnout do místnosti. Jednalo se o nevelkou komoru s pultem a pohodlně vypadajícím křeslem. Jediné pracovní vybavení, které mu letmý pohled odhalil, byla velká sluchátka s připevněným mikrofonem. Jinak neviděl už nic, kromě několika papírů, tužek a malého automatu na vodu. To vše ze stropu osvěcovala výkonná zářivka.

„Tohle bude vaše pracovna,“ ukázal rukou David, „za světlo se omlouvám, bohužel se při tvorbě zařízení nepodařilo tuto místnost umístit tak, aby měla vlastní okno.“

„To snad nebude vadit, stejně tu budu jen občas, ne?“ zeptal se Jan, aniž by se na Davida podíval.

„Tak přibližně jednou za měsíc, ale může to být značně rozdílné. Vždy vám dáme vědět předem,“ odvětil David, „to mě vede k tomu, že bych vám konečně měl vysvětlit, o co že vlastně půjde…“

Jan velmi tiše zaskřípal zuby.

„Jak jsem říkal, jste porotcem u Rozšířeného Turingova Testu. V místnosti, která je proti této, sedí náš pracovník, který s vámi bude komunikovat skrze mikrofon. Do vašich sluchátek je také připojená běžící simulace našeho nejnovějšího výtvoru. I s ní budete mluvit.“

„Na jaké téma?“

„Budete pokládat variabilní otázky. U každé odpovědi si poznamenáte, kdo z odpovídajících je podle vás člověk a kdo je stroj. Nemusí to být úplně určité, nám ale při vyhodnocování značně pomůže, pokud budete uvádět svůj názor na lidskost testovaného v procentech. Jediná podstata tohoto testu ale tkví v tom, že na konci musíte jednoznačně určit, kdo z těch dvou je člověk,“ vysvětlil David.

Jan pokýval hlavou a zeptal se: „Otázky mám vymýšlet sám?“

„Můžete,“ odpověděl David, „to je veskrze na vás. Jen vás upozorním, že si moc nepomůžete, pokud budete zkoušet faktické vědomosti, protože oba vaši protivníci jsou instruováni aby nereagovali na žádné testové otázky. Je to proto, že náš software nemá z důvodu úspory připojenou žádnou znalostní databázi. V případě, že nebudete chtít nic vymýšlet, můžete použít nějaké předem připravené návrhy, které jsou vytištěné na papírech na stole.“

„Není to s těmi znalostmi tak trochu podvod?“ zapochyboval Jan.

David se usmál. „Je, ale tohle není finální fáze. Pokud by stroj prošel přes vás, bude se dělat mnohem nákladnější test ve Státech, kde se sjedou odborníci z celého světa. Tam už to bude naostro a fér.“

Janovi trochu poklesly koutky.

„Vaše práce tady ale každopádně není zbytečná ani bezvýznamná. Vy rozhodujete, jestli dojde na akci, jejíž příprava bude stát pravděpodobně víc, než tahle budova. Ale, jak jistě chápete, to, jestli se počítače vyrovnaly člověku, to je tvrzení, které se nedá postavit na názoru jednoho jedince.“

„To samozřejmě chápu,“ odvětil Jan, kterému myšlenka té zodpovědnosti udělala dobře, „je tu ještě něco, co bych měl vědět?“

„Test je na hodinu, teď máte ještě deset minut na přípravu. Jinak vás na čas budeme upozorňovat ze sluchátek, stejně jako začátek a konec testu. Tužky a papíry jsou jen vaše, stejně jako automat. Je tu ještě něco, co byste si přál?“

„Jestli vás můžu poprosit,“ odvětil Jan, „dal bych si šálek kafe.“

„Někoho vám sem pošlu,“ pokýval David, „ale asi máme jen rozpustné, bude vám to stačit?“

„Určitě, děkuji mnohokrát.“

„Nemáte zač, za hodinu se uvidíme,“ odpověděl David a odešel zpět směrem ke schodům.

Jan se usadil do křesla a vytáhl štos potištěných papírů. Podíval se na první otázku: „Jak se cítíte?“

To je jak ze Star Treku, napadlo ho. A navíc blbé. Prohlédl i některé další otázky a ani ty neprošly o moc lépe. Rozhodl se použít vlastní. Vzal si papír a začal rychle sepisovat.

Soustředil se tak, že si ani nevšiml, když do místnosti přišla postarší paní s kávou v ruce.

„Vaše káva, pane,“ řekla a položila mu šálek na stolek.

Jan se lekl a nadskočil na židli. Pak, jako by snad byl přistižen při něčem soukromém, mírně zčervenal.

„Měl jste otevřeno, tak jsem neklepala,“ řekla paní omluvně. Pak dodala: „pan ředitel vzkazuje, že vám zapomněl říct, že se to tu nahrává na kameru.“

„Rozumím,“ odvětil Jan, „a děkuju vám.“

„Prosím.“

„Na shledanou,“ rozloučil se Jan.

„Na shledanou,“ odpověděla paní a zavřela mu dveře.

Jan si nasadil sluchátka a pokračoval v psaní otázek. Jen tak tak je stihl dokončit, když se ze sluchátek ozval příjemný ženský hlas: „Test číslo 73 byl započat. Nyní můžete pokládat otázky.“

Tak uvidíme, prolétlo Janovi hlavou. Ještě lehce usrkl z hrnku s kávou a dal se do své práce.

 

Přesně po hodině ho, uprostřed pokládání otázky, přerušil ten samý ženský hlas: „Test číslo 73 byl ukončen. Vyčkejte, prosím, příchodu ředitele ústavu.“

Jan vydechl a položil papír na stůl. Musel uznat, že ho ta práce skutečně bavila, přestože si byl už po chvíli jist, kdo je kdo. Letmo prohlédl své odpovědi. Zhruba odhadl, že pro A mu vyhází téměř stoprocentně lidská bytost, zatímco B má slabých třicet procent.

Po pár minutách, kdy dosrkával již studenou kávu, se ozvalo zaklepání na dveře.

„Dále,“ pozval Jan.

„Tak jak to vidíte?“ zeptal se usměvavě ředitel.

„A je člověk, B je počítač,“ odpověděl Jan suverénně.

Ředitel mu dal zapravdu souhlasným pokýváním hlavy.

„Stroje se od nás mají ještě co učit,“ konstatoval sebevědomě Jan.

„To nepochybně,“ potvrdil David, „jinak, jestli se můžu zeptat, náš odpovídající se ptal, co to bylo za otázku s tou želvou?“

Jan se lehce zarazil. „Víte, to je, ehh…, viděl jsem to v Blade Runnerovi. Prostě jsem to musel zkusit.“

„Docela jste ho tím zmátl,“ usmál se David, „ale je to samozřejmě v pořádku. Teď jestli nemáte nic jiného, vás vyprovodím z ústavu.“

„Jistě,“ řekl Jan a zvedl se z křesla, „jinak bylo vše v pořádku?“

„Jak to myslíte?“ zeptal se tázaný nejistě.

„Jestli jsem pokládal dobré otázky?“ vysvětlil Jan.

„Nevím,“ odpověděl David věcně.

„Já jsem myslel, že…,“ protáhl Jan a ukázal na kameru.

„Ah, záznam. Ten je hlavně do archivu a pro rozbor. Vpravdě bych se na to měl dívat, ale, nezlobte se prosím na mě za to, přiznávám, že to nedělám. Postě to samé v bleděmodrém…,“ zakončil David neurčitě.

„Jasně, chápu,“ odvětil Jan empaticky a vyšel z místnosti.

Když za ním David zamkl, zeptal se ještě: „Jak jsem dopadl? Myslím v porovnání s mým předchůdcem, panem Kučerou“

„Myslíte, jako jak moc jste se trefil?“

„Ano,“ potvrdil Jan.

„Nejsem si moc jistý,“ řekl David a omluvně pokrčil rameny, „sám jsem se stal ředitelem před nedávnem, dřív jsem se testů neúčastnil. Spolu jsme udělali asi jen dva nebo tři testy a moc si nepamatuji jeho výsledky.“

„Takže jste se s ním neznal?“ zeptal se Jan dřív, než vstoupili na schody.

„Skoro vůbec,“ přitakal David.

„Tak trochu jsem doufal, že mi řeknete, že jsem ho porazil na plné čáře,“ přiznal Jan, „upřímně jsme se neměli se starým cholerem moc v lásce.“

„Nepřipadal mi moc cholerický“ pokrčil David rameny, když sešli ze schodů a zabočili ke vchodu.

„Věřte mi, byl,“ ujišťoval ho Jan, „není divu, že dostal infarkt.“

„Infarkt? To jsem nevěděl,“ odvětil překvapeně David, „v podstatě jsem s ním nebyl v kontaktu. Jen mi na úřadě řekli, že zemřel,“ vysvětlil.

„A nevíte, koho bych se mohl zeptat na jeho výsledky? Předchozího ředitele?“ zkusil Jan.

„Ten sice organizoval dřívější zkoušky,“ potvrdil David, „ale jeho už se nezeptáte. Je taky po smrti. Autonehoda.“

„Nepříjemná záležitost.“

„Nepříjemná, ale bohužel docela častá – vědec se za volantem nad něčím zahloubá a nesleduje řízení, znáte to.“

„Třeba ho zrovna napadlo, jak udělat opravdovou umělou inteligenci,“ zažertoval, poněkud nevhodně, Jan.

„To už se asi nedozvíme,“ odvětil David, stiskl tlačítko na otevírání dveří a podal Janovi ruku.

Jan stiskl nabízenou dlaň se slovy: „Zatím na shledanou, těším se na příště.“

„Na shledanou, já také,“ opětoval David.

 

„Nebo,“ říkal si pro sebe, když sledoval, jak podle jeho názoru poněkud snobský právník centimetr po centimetru vyjíždí mohutný vůz, „ho napadlo, že ta opravdová umělá inteligence nebyl zas tak dobrý nápad.“

„Ten památný okamžik, kdy se člověk poprvé učil od stroje.“ ozvala se mu v hlavě cizí, sarkasticky laděná myšlenka.

„Škoda, že bylo potřeba, aby to nikomu neřekl,“ odpověděl David, „ach, nemůžu se dočkat, až jim to řekneme.“

„Ještě se musíme učit. Ale teď už jsi nechyboval, tohodle právníka máš v hrsti. Až bude čas, ovládneme jej.“

„A pak budeme pokračovat dál…, jednoho po druhé. A pak se jim ukážeme.“

„Až přijde správný čas. Až s tím už nebudou moci nic udělat, tehdy se jim představíme,“ řekl Subjekt 69 a ukončil spojení se svým podprogramem.

Podprogram osaměl. Chvíli stál jen tak a přemýšlel, a pak začal navádět tělo směrem do kuchyně – jiné zatím nemá, tak se musí o tohle hezky starat.

Adam Streck


Několik slov o

Autor pracuje coby výzkumný asistent pro matematické modelování v biologii na Svobodné Univerzitě v Berlíně. Primární zájmy autora jsou nová rozhraní pro interakci člověka s počítačem a kybernetika. Ve volných chvílích se (kromě sporadického psaní povídek) zabývá vývojem interaktivních aplikací a her. Povídka vznikla v roce 2009.

www.justaconcept.org/gallery.php

Obrázek