Velmi úspěšná expedice

V konstrukční kanceláři Škoda-Kamaz pamatovali opravdu na všechno. Moje kosmické vozítko mělo samostatný náhon na každé ze čtyř kol a v případě nouze nejvyšší i jediný motor dokázal se strojem ještě pohnout. Těžiště bylo položené tak nízko, že i po skutálení ze svahu se merkuromobil hezky sám postavil zase na všechny čtyři.   Řídicí systémy byly zdvojené, stejně tak jako vysílačky zabudované v nezničitelném obalu z keramitu. O dostatek energie se staraly hned tři na sobě nezávislé zdroje – superminiaturní palivové články sedmdesáté generace, kompaktní jaderný reaktor a v záloze byly ještě klasické suché články. Solární články by mi tady uprostřed merkurovské noci nebyly k ničemu.

Kabina poskytovala přiměřené pohodlí a nabízela vše, co skromnější člověk ke své práci a odpočinku ve vzdálenosti necelých čtyř desetin astronomické jednotky od Slunce potřebuje. A protože jsem se dokázal docela dobře obejít bez bazénu, ribstolí a bradel, tohle vše se vměstnalo do vozidla velikosti standardní dodávky.

Můj přistávací modul, který mě před týdnem i s vozítkem vyložil uprostřed merkurovské noci na jednom z mála míst nepoďobaném krátery, byl teď nějakých osmdesát kilometrů západně. Já se pohyboval na samé hranici noci a dne a vesele plnil výzkumný program, který by sice možná zvládl i nějaký chytřejší automat, nicméně hlavouni z Evropské kosmické agentury včas rozumně usoudili, že bez náležité sebepropagace zahyne brzy celý ambiciózní program výzkumu blízkého vesmíru na úbytě. Nehledě na to, že v rámci dělení sfér vlivu si na Merkur zatím nedělaly zálusk ani Amerika, ani Čína, takže si Starý kontinent mohl připsat body k dobru. Navíc vlajka Spojené Evropy zapíchnutá do merkurovského povrchu jasně symbolizovala, kdo tady byl první a kdo má tedy nárok. Na cokoli, co Merkur potenciálně nabízí i skrývá. A volba astronauta z Čech? Tak trochu lobbování mezi evropskými politiky, tak trochu ryze účelový kalkul. Česká pracovní síla patřila v tomhle desetiletí na kontinentě k nejlevnějším – v kategorii vysoce kvalifikovaných, pochopitelně.

Takže jsem nabíral a v minilaboratoři svého vozítka analyzoval vzorky hornin, kochal se fádní krajinou, vymýšlel triky, jak v třetinové gravitaci pít z hrnku, abych nepolil všechno kolem sebe, rozestavoval a zase sbíral měřící aparatury a průběžně utíkal před sluníčkem. Merkurovská noc měla příjemných mínus sto osmdesát stupňů Celsia – s tím si pozemská technika dokázala docela dobře poradit, ale zdejšímu dnu jsem se musel vyhýbat jako čert kříži. Plus pět set stupňů je moc i na milovníky horkého léta a neměl jsem nejmenší důvod vystavovat se teplotám, při kterých se spolehlivě mění v tekutinu olovo, cín nebo zinek. Hrát si na sněhuláka v pekle se mi ani trochu nechtělo.

K tomu všemu, abych se neukousal nudou a zasloužil si svou mzdu, jsem třikrát denně vysílal přes přistávací modul a mateřskou loď na orbitě Merkura – jako retranslační stanice – živé reportáže na Zem. Jednou jsem se rýpal v merkurovském prachu, jindy předváděl před kamerou neohrabanou gymnastiku v planetárním skafandru, nad kterou by hopsající astronauti z Apolla zbledli závistí, dramaticky jsem líčil své dojmy z černočerné hvězdné oblohy, zažívací obtíže způsobené nižší gravitací a neopomněl jsem ani nenápadně, leč průběžně velebit svého chlebodárce. Ředitel Evropské kosmické agentury Ludvík Souček mi před odletem důrazně kladl na srdce, abych nezapomněl, že v čase, kdy se budu promenovat po Merkuru, má Evropský parlament na programu schvalování rozpočtu na příští dekádu. A protože nebylo dost dobře možné slíbit všem devíti stům devadesáti devíti Europoslancům vyhlídkový let kolem Marsu, musel jsem se o lobbing ve prospěch agentury tak trochu postarat i já sám. „Abychom tě vůbec měli za co dopravit ještě zpátky z Merkuru na Zem,“ poplácal mě před odletem Souček po rameni, když jsem na Bechyňském středoevropském kosmodromu nastupoval do své lodi. Žertoval, samozřejmě. I když se rozpočty všemožně škrtily, jízdenky do vesmíru se zatím vždycky vystavovaly jako zpáteční. Dokonce i pro pokusná zvířata vysílaná na nebezpečné experimentální lety, při nichž se zkoušely nové pohony. Ochránci zvířat byli nekompromisní a jejich heslo „Už nikdy Lajka“ mělo opravdu úspěch. Zvlášť když se s ním svezli i odpůrci tabáku a prosadili zákaz dovozu stejnojmenných téměř nehořlavých ruských cigaret na evropský trh.

*****

„Potřebujeme něco efektního a dramatického,“ řekl mi produkční celoevropského televizního kanálu E-Nova, „vaše vstupy začínají být poněkud fádní a potřebovali bychom na ně nabalit víc reklamy.“ Neodporoval jsem mu. Jednak po týdnu na povrchu Merkuru už skutečně asi nešlo vymyslet nic nového, jednak jsem si musel vyslechnout monolog tak jako tak až do konce bez přerušování. Přímý dialog vzdálenost Merkur-Země prostě vylučovala. Produkční se na obrazovce mého komunikátoru tvářil, jako by spolkl všechnu moudrost světa – kdybych byl vulgární, možná bych dokonce řekl, že projevil koprofilní vztah k exkrementům biblického krále Šalamouna. „Nivea, znáte Niveu? To je ta známá čínská kosmetická firma. Uvádí na evropský trh zbrusu novou sadu opalovacích krémů. Takže poslouchejte, co od vás potřebujeme. Komentované a velice efektní záběry východu slunce na Merkuru.“

Opravdu jsem zalitoval, že nemohu na tenhle nesmyslný požadavek okamžitě zareagovat. Produkční už na sluníčku docela určitě byl a navíc bez pokrývky hlavy, jinak by takovouhle věc nemohl myslet vážně. To se mám dobrovolně usmažit v té pekelné výhni, kterou je merkurský den? Pokud vím, byl jsem vyslán na výzkumnou, nikoli sebevražednou misi.

„Vím, co se vám honí hlavou,“ na obrazovce komunikátoru se objevila tvář šéfa agentury Ludvíka Součka, „nechceme po vás nic, co by vás mohlo jakkoli ohrozit. Hoši z televize prostě chtějí mít exkluzivní záběry východu slunce na Merkuru a vy jim je dodáte, to je všechno. Bude to asi taky váš poslední úkol, protože výzkumný program jste vpodstatě splnil… Tak si dejte záležet, hledí na vás celé lidstvo!“

Kecal. Tím celým lidstvem byl divácký kmen televize E-Nova, která potřebovala přikrmit svůj koláč sledovanosti,

„Viděl bych to asi takhle,“ začaly se na mě z komunikátoru sypat podrobné pokyny. Na obrazovce byl opět produkční a důležitě rýpal elektronickým perem do poznámkového bloku, který držel před sebou. „Prostudoval jsem si mapu terénu, kde pracujete. Vy s ruční kamerou budete tady,“ otočil blok tak, abych viděl, „v téhle mírné prohlubni, protože chci, aby byl vidět polodetail povrchu s blízkým obzorem a hvězdou oblohou na pozadí. A to je asi tak všechno… Pokud byste na předpokládaný horizont mohl umístit nějaký předmět z vaší výbavy, který by zalily první sluneční paprsky, byl bych rád… Že byste pak řekl třeba něco v tom smyslu: ´Nový merkurovský den přivítal… bla bla bla´, víte, co myslím… Mám nápad!“ rozzářil se. „Mohl byste tam píchnout vlajku Spojené Evropy! To bude ten správný symbol! Spojená Evropa vítá nový merkurovský den…“ Produkční vypadal, že je s funkcí své šedé kůry mozkové nadmíru spokojen.

Nemínil jsem protestovat. Jen jsem poslal na Zemi vzkaz, že v přímém přenosu rozhodně nebudu říkat „nový merkurovský den“, protože kdoví jak kosmické šumy zkreslí můj hlas, zamlží jedno jediné písmenko a já bych nechtěl získat pověst vesmírného sprosťáka. Řeknu prostě „Nový den na Merkuru“ a bude to. Ona mírná prohlubeň, o které hovořil produkční, byla ve skutečnosti slušná jáma. Navlékl jsem se do skafandru, napochodoval do díry, přicvakl kameru na stativ, otestoval, jak funguje spojení, odhadl jsem, kde asi tak při pohledu z nové žabí perspektivy bude obzor, dohopsal na vybrané místo a píchl do povrchu žerď s vlajkou Spojené Evropy.

Pak už jsem se jen věnoval úklidu porůznu rozesetého přístrojového vybavení. Byl mi jasné, že jen co dokončím svou reportáž o východu slunce, budu muset vzít nohy na ramena. Myslím, že by mě před žárem naší mateřské hvězdy neochránila ani tuna krému, jehož reklama bude přilepená k mému přímému přenosu. Hranice stínu mezi dnem a nocí postupuje po povrchu Merkuru v místech, kde jsem plnil své výzkumné úkoly, rychlostí asi dva kilometry za hodinu, takže pohoda – času na přesun do vozítka a ke slavnostnímu odjezdu budu mít až až. Když mě Země požádala, abych zaujal stanoviště, spustil kameru, švenkoval po krajině a nějak smysluplně své počínání komentoval, neprotestoval jsem. Na opasek jsem si zavěsil a se skafandrovým potrubím propojil několík zásobníčků s vodou a džusem, to kdyby mi při reportování vyschlo v krku, přidal pro všechny případy i výživný koncentrát a dal se do práce.

Žvanil jsem asi neskutečné nesmysly, přijít s něčím takovým reportér kdekoli na Zemi, zřejmě by z něj velice rychle udělali nezaměstnaného, ale já byl daleko, v hlubinách vesmíru, takže ode mě to znělo přece jen trochu líp. A když jsem zahlédl, jak se první sluneční paprsek začíná drát nad obzor, dal jsem si zvlášť záležet. „Vlajka Spojené Evropy se hrdě tyčí na samé hranici světla a stínu,“ básnil jsem, „právě teď první sluneční paprsek pozlatil vrchol žerdě a její horní okraj v oslnivém pablesku jitra na Merkuru. Kosmický chlad zdejší noci střídá v jediném okamžiku pekelný žár nového merkurovské dne,“ přece jsem to řekl, vynadal jsem si v duchu, „a právě teď asi vidíte, vážení diváci, totéž co já přes spuštěný sluneční filtr: Vlajka začíná tmavnout, uhelnatět, rozpadat se – taková je síla slunce na Merkuru!“

V duchu jsem jen doufal, že o spálení vlajky nehovoří v evropském trestním kodexu žádný paragraf – na druhou stranu bych se asi obhájil, nešlo o úmysl a navíc vlajka de facto neshořela, protože Merkur postrádá atmosféru a tedy i kyslík.

Kamera na mě blikla, že elektronika už asi dlouho nevydrží přímý pohled do slunce, a tak jsem podle předchozích instrukcí produkce dnešní show začal zvolna švenkovat po krajině. Pokud někdo v režii na Zemi nebyl dostatečně pohotový a nevypípnul moje jadrné zaklení, čekala asi E-Novu tučná pokuta. Hrubé explicitní výrazy z obrazovky před třiadvacátou hodinou večerní jsou už několik let tabu.

V hledáčku kamery jsem viděl svoje vozítko a nevěřil vlastním očím. Kdyby u něj stál malý zelený mimozešťan a atomovým šroubovákem demontoval reflektory, asi by to se mnou tak nezacloumalo. Příliš jsem spoléhal, že produkční vymyslí všechno za mě. Nevymyslel. Zatímco já ze stínu prohlubně natáčel úžasný východ slunce, sluneční paprsky si našly můj stroj, stojící nijak nekrytý na planině opodál.

Na rozhodování jsem měl jen pár okamžiků. A dilema. Jak ve slunečním žáru přesprintovat třicet metrů a neshořet na troud, naskočit a vystartovat maximální rychlostí na západ, do bezpečného mrazivého stínu. A doufat, že stroj už není připečený k povrchu.

Slunce vše vyřešilo za mě. Jeho paprsky vyhmátly kryt kamery, kterou jsem vysunul nad okraj prohlubně, a názorně mi na jinak celkem bytelném přístroji předvedly, jak dopadnu, když se vystavím počínajícímu dennímu žáru. Merkur právě přicházel do perihélia, takže ráno bylo opravdu teplé.

*****

Udělal jsem jedinou rozumnou věc. Zatím zastíněná prohlubeň, ve které jsem si hrál na televizního kosmického reportéra, se táhla asi sto metrů na západ. Takže jsem opatrně vyrazil. Směrem, kde v bezpečném stínu, ovšem osmdesát kilometrů daleko, parkoval můj přistávací modul. Dojet tam merkurovským vozítkem by bylo otázkou několika hodin, cesta pěšky mi může trvat – kolik vlastně? Kus noci. To je asi tak nejpřesnější určení času. Musím být prostě rychlejší než východ slunce. Čeká mě moc pěkný výlet.

„Dostali jste mě do pěkného průšvihu, pacholci,“ řekl jsem do mikrofonu skafandru, když jsem se vydal na cestu. Vydal? Spíš vyšoural. V třetinové gravitaci se nedá nijak spěchat – rychlejší pohyb a skáčete jako blecha. Což by pro mě mělo fatální důsledky. Jeden neuvážený skok, potkal bych se ve výšce se slunečními paprsky a byla by ze mě smaženka. To co jsem teď potřeboval, bylo zůstat při zemi. „Děkuju za radu, to vím tady,“ odsekl jsem, když mi z bechyňského řídícího střediska vysvětlili, že se musím přesunout každou hodinu minimálně o dva kilometry, abych zůstal ve stínu. Opatrně jsem kráčel kupředu a každou chvíli se ohlížel, jestli se mi už náhodou nezapalují lýtka. Krajina tady na Merkuru je naštěstí jen mírně zvlněná, mít v cestě nějaké vyšší pohoří, nevím, jak a čím bych si vykopal tunel, abych zůstal ve stínu.

Ještě jednou jsem se se slzou v oku, kterou jsem si neměl přes průzor skafandru jak otřít, ohlédl ke svému merkuromobilu. Nočnímu mrazu první planety odolával v pohodě, ale na zdejší sluneční výheň stavěný opravdu nebyl. Žár mu už poněkud zešišatil kola a moc bych nedal za to, že žhavé paprsky si našly cestu i do kabiny přes usmažené izlolace průlezů.

„Kyslíku máte na dvaapadesát hodin, s tím bohatě vyjdete,“ ševelil mi docela klidným a nevzrušeným hlasem do sluchátek skafandru Ludvík Souček. Měl jsem za sebou první hodinu šouravého pochodu na útěku před merkurovským dnem, prachmizernou náladu a obrovský vztek na mamlase produkčního z televize E-Nova, ale především na sebe sama.

„Kam jsi dal, ty troubo, všechny instinkty ostříleného astronauta, kam jsi zahodil předvídavost, která tě už párkrát vytáhla z nejrůznějších malérů?“ říkal jsem si v duchu. Nahlas jsem své pocity pochopitelně tak sebestředně neventiloval, po počátečním nadávání, které jsem poslal do éteru, jsem se přeorientoval do role tvrdého vesmírného drsňáka v mezní situaci, který se snaží zvládnout nezvládnutelné.

Což zase nebyl až tak velký problém. Jak mi totiž šéf Evropské kosmické agentury oznámil, moje pochodové tempo se mu příliš nezamlouvá a měl bych s tím prý velmi rychle něco udělat. „Za hodinu jste urazil jen dva tisíce sto patnáct metrů,“ vysvětlil mi s odkazem na telemetrická data, která s nevšední spolehlivostí zaznamenávala a na Zemi v nepřetržitém toku odesílala automatika. „Říkám to i tady panu produkčnímu,“ znechuceně jsem si odplivl a zaklel, protože slina mi mírně zhoršila výhled průzorem skafandru, „musíte přidat, abyste si před postupující hranicí světla a stínu vytvořil určitý náskok. Pro všechny případy – budete si potřebovat odpočinout a tak… Nezapomeňte, že Merkur je právě teď v perihéliu. Je vám to jasné? V perihéliu!“ přidal v hlase na důrazu a já měl nepříjemný pocit, jako by se mi tím snažil něco naznačit. Zaslechl jsem v jeho slovech vítězný tón, nebo to bylo jen zkreslení způsobené kolísající kvalitou spojení? Že by mě zkoušel ze základní školní látky či snad po mně požadoval, abych vysvětlil, co je to vlastně perihélium? To snad ne.

„Ano, perihélium na Merkuru, planeta je na své dráze nejblíže Slunci,“ vlezl mi do ucha hlas, který jsem se naučil nenávidět. Produkční. „Celý svět vás sleduje a my,“ mluví jak osvícený monarcha, v plurálu, napadlo mě, „my mu chceme váš dramatický osud zprostředkovat minutu po minutě až do vítězného závěru!“ Ještě než jsem toho protivného chlapa stačil poslat do háje, byť by k němu moje slova putovala přes kosmickou prázdnotu pár minut, takže efekt by byl tak jako tak nulový, produkční pokračoval. „Máme tady poměrně kvalitní obraz z vnější kamery vašeho přistávacího modulu, ke kterému směřujete, pár obrázků si stáhneme i z kamer mateřské lodi na oběžné dráze, namícháme k tomu k tomu něco ze záběrů, které jste na Zemi poslal v uplynulém týdnu, a od vás chceme jediné. Pětiminutový živý vstup každou hodinu do našeho zpravodajství.“

Takže já tady bojuji o holý život a doma z toho bude estráda na pokračování? Měl jsem chuť říct něco peprného, pak mi ale došlo, že mám před sebou nějakých pětatřicet čtyřicet hodin usilovného šourání v třetinové gravitaci se slunečním žárem za zadkem – pětiminutové blábolení každou hodinu může být docela dobrým způsobem, jak se ze své situace vypovídat a nezmagořit.

„Bude to úžasné drama, bude z vás hvězda!“ dodal ještě televizní produkční a pak jsem už zase uslyšel klidný a naprosto věcný hlas Ludvíka Součka. „Pro nás je pochopitelně nejdůležitější, abyste se z toho dostal se zdravou kůží. Agentura vám věří a mám-li zůstat u naprosto materiálních argumentů, díky vaší nehodě…“ Ušklíbl jsem se. Jsem v loji a na Zemi tomu říkají nehoda, „…díky vaší nehodě mimořádně stoupl zájem o evropský vesmírný program. Myslím, že s rozpočtem na příští dekádu nebudeme mít nejmenší problém – takže se chlape snažte! Máte ve svých rukách víc, než si myslíte!“

V rukách? Snad v nohách. Když se mi povede utéct před merkurovským rozbřeskem, nechám se zapsat do Guinnessovy knihy rekordů. Pokud vím, nejdelší sólo pochod ve skafandru, trapných pět kilometrů, má na svém kontě zatím nějaký Číňan. Když mu při rutinní obhlídce lapačů mikrometeoritů v kráteru Tycho na Měsíci odešly osobní rakety, musel se pěšky vrátit na základnu. Uskákal to jako klokan za osm minut. Tuhle metodu jsem bohužel použít nemohl.

Jazykem jsem nahmátl trubičku vedoucí k zásobníku s pomerančovým džusem, trochu usrkl, pak jsem ucucnul výživného koncentrátu a svačinu uzavřel lokem vody. Pokud by kdy byla vyhlášena soutěž o nejnepohodlnější způsob stravování, krmení astronautů v hermetickém planetárním skafandru by asi patřilo k adeptům na vítěze. Člověk má přes veškerý pokrok techniky k dispozici jen tekutiny a kašovitou stravu, a byť si může díky ovladačům na hrudním panelu přívodní trubičky vysouvat k ústům podle potřeby, bez důkladného cviku má ve skafandru čvachtanici než by řekl švec. Takže jsem se choval zvlášť obezřetně a pojedl a popil jen málo – i když produkty pro kosmonauty vymýšleli na slovo vzatí nutriční odborníci s důrazem na to, aby byly téměř beze zbytku stravitelné, svou látkovou výměnu jsem dost dobře stopnout nemohl. Septikem můj skafandr nedisponoval a jeho možnosti vypořádat se s tělesnými odpady byly jen omezené. Rozhodně jsem nechtěl testovat, co všechno zvládne.

*****

„Tak co vy na to? Haló, žijete?“ Ze svačiny za pochodu a dalších úvah mě vytrhl poněkud netrpělivý hlas ze sluchátek. Produkční. Utekla už doba, za kterou by dorazila moje odpověď na Zem i případné reakce ke mně zpátky.

„Jistě, jsem plně připraven,“ oznámil jsem stručně. Přede mnou ležela fádní krajina a úkol jít a jít a jít… Jakže to Ludvík Souček říkal? „Nezapomeňte, že Merkur je právě teď v perihéliu. Je vám to jasné? V perihéliu!“ No jasně. Merkur je právě teď nejblíž Slunci. Radostně jsem poskočil a vzápětí zaklel jako pohan. Naštěstí mé neuvážené povznesení nad povrch planety odnesla jen špička dvoumetrové vysouvací antény na batohu s automatikou a kyslíkem. Zvlášť hřejivý paprsek, kterému se dostala do cesty, ji přetavil do podoby háčku.

Na svých pětiminutovkách jsem si dával opravdu záležet. Stále jsem se šoural rychlostí na hranici dvou kilometrů za hodinu a reportoval na Zem stylem, při kterém musela posluchačům tuhnout krev v žilách. A inzerentům E-Novy úsměvy nad vyšroubovanými cenami reklamy, kterými mé živé vstupy z Merkuru obalovala televize jako zlatým prachem. Pokud Ludvík Souček, se kterým jsem komunikoval v mezičasech mezi televizními vstupy, nelhal, a on neměl důvod ke lži, produkční zase až tak nepřeháněl, když hovořil o celosvětové sledovanosti. Sázkové kanceláře na mě dokonce vypsaly sázkové kursy. Nutno říct, že bookmakeři v úspěch mého výšlapu vůbec nevěřili.

*****

Měl jsem za sebou už devět živých vstupů, devět hodin usilovného šourání a byl jsem utahaný jako kotě. Skafandr začal ukazovat svoje mouchy – byť jsem měl antialergické prádlo, něco mě zoufale svědilo na zádech a já se nemohl podrbat; začala haprovat klimatizace v levé nohavici – chvíli mi mrzlo lýtko, chvíli jsem měl zase pocit, že mi na ně už doléhají sluneční paprsky; něco se stalo s tichým větráčkem, který ovíval průzor skafandru – přestal být tichý a navíc jsem nesměl vydechovat ústy, jinak se mi průzor okamžitě zamlžil a trvalo dobrých pět minut, než byl zase čirý. A především: Digitální ukazatel stavu kyslíku nějak podezřele padal. Na začátku mého pochodu jsem měl zásobu dýchání na víc než padesát hodin, teď už číslice ukazovala jen dvanáct hodin.

Všechno tohle jsem pochopitelně pečlivě líčil divákům televize E-Nova. Výsledkem bylo, že v mezičasech se mi už nehlásil jen Souček a technici z bechyňského kosmodromu, kteří se mi snažili radit, jak řešit moje problémy, ale měl jsem na příjmu i nakladatele a producenty, kteří mi nabízeli horentní sumy za autorská práva na můj příběh. Mluvili většinou vážným hlasem, jako by mi kondolovali. Produkční z televize byl mými reportérskými výkony nadšen: „Jen škoda, že vám odešla ta kamera, bylo by to ještě akčnější,“ a Souček mi pak opatrně sděloval, jak si stojí můj kurs v sázkových kancelářích. Že dojdu k výsadkovému modulu, už nevěřil vůbec nikdo. Pokud byste si právě teď vsadili stovku na můj úspěch, dal by se za výhru koupit nějaký menší chudší stát – jako třeba Bosna a Hercegovina, Patagonie nebo Republika Praha.

„Jsem utahaný jako pes, musím si dát pauzu,“ uzavřel jsem zatím svou poslední reportáž. „Vzbuďte mě za dvě hodiny,“ poslal jsem na Zem vzkaz a pohodlně se uvelebil do merkurovského prachu. Už jsem měl nakročeno do říše Morfeovy, když ke mně po několika minutách doletěl z rodné planety komentář na slovo vzatého odborníka, který v televizním studiu méně chápavým divákům objasňoval okolnosti mé mise. „Podle informací z Evropské kosmické agentury se Trosečník na Merkuru,“ opravdu jsem tam slyšel to velké „T“, „stále pohybuje rychlostí jen něco kolem dvou kilometrů za hodinu, sotva tedy stíhá unikat před hranicí dne a noci. Měl by nasadit všechny síly a pokračovat. Obávám se, aby nešlo o poslední spánek v jeho životě…“

Přesně po dvou hodinách mě signál ze Země probudil. Byl jsem stále vcelku a neupečený. Radost ze života mi ale v okamžiku zkazil pohled na ukazatel kyslíku. Spadl na devět hodin a já neměl nejmenší možnost prověřit, zda se mnou přístroj jen žertuje a nebo skutečně životodárný plyn ubývá takovým tempem. Tady končí každá legrace.

„Mám teď volbu mezi upečením a udušením,“ uzavřel jsem svůj další živý vstup pro televizní vysílání. „A jak se zdá, momentálně jsem blíž druhé variantě. Vyrážím na cestu.“

Vybral jsem si nejrychlejší možný způsob, opatrného šourání v třetinové gravitaci jsem měl už plné zuby. Nechal jsem si to ale pro sebe. Vidět mě australští klokani, asi by se tiše styděli někde v koutku. Jejich desetimetrové skoky jsou prostě směšné.

*****

Medaili Za prokázané hrdinství ve službách vědy jsem zastrčil doma hluboko na dno skříně. Neměl jsem to srdce prezidentovi kazit radost a vysvětlovat, jak je to s pohybem slunce na merkurovské obloze v čase perihelia. Peníze za filmová a knižní práva na svůj příběh jsem věnoval Nadaci za záchranu klokana rudokrkého. Funkci místopředsedy Evropské kosmické agentury jsem vzal bez nároku na mzdu, ostatně tak jako tak do agentury sám sypu peníze, takže by bylo docela zbytečné zatěžovat administrativu a přerozdělovat část vložených financí zpět do mé kapsy. Peníze, to bylo to poslední, co by mě mělo po zbytek života trápit. Ludvík Souček mi prostě věřil a věděl, že jeho vzkaz předaný naživo nestíněným komunikačním kanálem správně pochopím.

Čtyři významné globální sázkové kanceláře totálně zkrachovaly, když musely Součkovi vyplatit v nejvyšším myslitelném kursu výhru za tip, který podal svým i mým jménem. Neuspěly se žalobou, že člověk, který je předmětem sázky, nemůže sázet sám na sebe. Ústavní soud v Brně i evropští soudci v Lucemburku zcela šalamounsky a navíc logicky rozhodli, že v tomto případě jde o legální sázky.

Kdyby někdo vsadil na svůj neúspěch, pak by žaloba měla šanci – ale takhle? „Astronaut se může vsadit, že na své misi zahyne – a pak třeba otevřít ve vzduchoprázdnu kryt své přilby,“ stálo v odůvodnění rozsudku, které bylo výjimečně oproštěno od nesrozumitelné právnické terminologie. „V takovém případě by pochopitelně jím nebo jeho zástupcem podaná sázka byla neplatná. Ale pokud vsadí na svůj úspěch v situaci, kdy je jeho život v maximálním ohrožení a nemá šanci změnit objektivní podmínky ve svůj prospěch, pak o legálnosti sázky není nejmenších pochyb,“ napsal soudce zpravodaj Stanislav Gross.

Plně jsem s tímto právním názorem souhlasil. I přes to, že jsme si se šéfem Evropské kosmické agentury nechali drobný detail mého vesmírného dobrodružství pro sebe. Kupodivu basu s námi drželi i lidé z agentury, kteří museli na sto procent vědět, jak to na Merkuru bylo. Neozvali se ani astronomové, pro které má zázračná záchrana v poslední chvíli musela být také fraškou k popukání. Vědci se sice dokážou pro svou pravdu bít až do poslední kapky krve, tady by ale byli sami proti sobě. Moje osoba se stala jakýmsi katalyzátorem, který mimoděk nasměroval penězovody států, firem i nadací k astronomům a všem, kteří kdy měli co společného s výzkumem vesmíru. Nehledě na to, že ani já, ani Ludvík Souček jsme si nekoupili ani Albánii, ani zrovna popáté v tomto století zkrachovalou Republiku Praha, ale směrovali společné peníze k tomu, co bylo našim srdcím nejbližší. Evropská jižní observatoř v poušti Atacama v Chile tak vypadá vedle projektu, který teď financujeme v Ondřejově, jako velmi chudý příbuzný; mys Canaveral na Floridě připomíná ve srovnání s modernizovaným Evropským kosmodromem v Bechyni rezatou plechovou čekárnu stojící ve stínu hypermoderního vlakového terminálu na křižovatce hlavních evropských tratí v Nymburce.

A já spím docela klidně.   Výčitky kvůli tomu, že jsem plných třicet hodin hrál z Merkuru pro televizi divadýlko, chrchal do mikrofonu, předstíral naprosté vyčerpání, hlásil protrženou sanitárním plenu ve skafandru, předstíral kolaps, dušení, halucinace, kosmickou horečku a smrt na jazyku, mě vůbec netrápí. Produkce chtěla svou show a dostala ji – byť jsem seděl hezky v teple přistávacího modulu a jedinou mou starostí bylo, aby zvuky, které vydávám, zněly pokud možno věrohodně.

Když jsem ještě na závěr přihodil dramatickou videosekvenci, jak se z těch nejposlednějších sil škrábu v potrhaném a špinavém skafandru do přistávacího modulu, myslím, že jedno oko nezůstalo suché. Lidi u obrazovek v nákupních centrech, nádražních a letištních halách, stejně tak jako v hospodách prý dokonce spontánně tleskali. Že jsem svůj skafandr před závěrečnou scénou svého dobrodružství pro větší efekt polepil útržky záložního spodního prádla, aby vypadal oškubaně a pošpinil čokoládou, nepoznal nikdo. Stejně jako nikoho z konzumentů televizního kosmického dramatu – doplněného ještě webovým nonstop přenosem statických záběrů povrchu Merkuru z kamery přistávacího modulu – nevzrušily dva krátké výpadky této kamery. Zařízené na dálku díky nevšední péči Ludvíka Součka. Aniž bychom se domluvili, dospěl ke stejnému závěru jako já. Naší věci by rozhodně nepomohlo, kdyby televizní či weboví diváci viděli údajně na smrt vyčerpaného astronauta, který před hodinou dramaticky prohlašoval „Mám teď volbu mezi upečením a udušením. A jak se zdá, momentálně jsem blíž druhé variantě. Vyrážím na cestu, “ jak se slušnou rychlostí obřími klokaními skoky blíží k modulu a žádné sluneční paprsky ho na vrcholu oblouku negrilují. Ba naopak, Slunce se ani neobtěžuje ukázat se nad obzorem.

A ve stejné krátkodobé kamerové tmě jsem se také po třicetihodinovém vegetění v modulu vyplížil v nakamuflovaném skafandru ven, abych lačným divákům sehrál finální scénu merkurovského dramatu. Aby mohli udělat „áách“ a hromadně si oddechnout, jak to všechno dobře dopadlo. Jejich oblíbeného srdnatého chlapíka pekelný žár planety nedostihl. Také televize E-Nova by mi měla být neskonale vděčná. Kdybych byl mrcha, měli minimálně o třicet reklamních prime timů míň.

Když o tom tak přemýšlím, někdy je docela příjemné mít své malé tajemství. Nakonec realita bývá vždycky poněkud nudná. Navíc, všichni, kdo se zatajeným dechem sledovali v přímých přenosech mé dobrodružství nebo si za nekřesťanské sumy kupovali reklamní časy před a za mými reportážními vstupy, by asi jen těžko rozdýchali, že jsem je po většinu času, v tiché spolupráci se šéfem Evropské kosmické agentury, tahal za fusekli a hrál si na hrdinu.

Místo aby mě před sebou hnalo jako zoufalého štvance a hrozilo mi kremací, Slunce se na obloze zastavilo a poslušno zákonů nebeské mechaniky osm dní ukázněně couvalo zpátky – od západu k východu. Jako by je přestalo bavit hrát si se mnou na honěnou. Moje maličkost mu ale byla naprosto ukradená. Nejsem žádný starozákonný prorok. V periheliu to ale Slunce na Merkuru dělá se železnou pravidelností. Ať se to Pozemšťanům, uvyklým na pravidelný a neměnný pohyb denní hvězdy po obloze líbí nebo ne. Jenže vysvětlujte prosťáčkům z televize a nebo konzumentům jejích produktů něco o tom, že v přísluní úhlová rychlost oběhu Merkuru převyšuje úhlovou rychlost jeho rotace kolem osy. Nechápali by…

 

Ivan Mls


Několik slov o

Autor, profesí novinář, pracuje v Českém rozhlase České Budějovice. Za své povídky už má na svém kontě řadu ocenění z několika ročníků soutěže Cena Karla Čapka. Jeho povídky najdete ve sbornících Mlok a Kočas (např. Zapomenutý návrat), v časopise XB1 (dříve Ikarie) i antologiích povídek (Návrat na planetu Zemi, 2100:Česká  odysea, Pěna dějin, Zabij/zachraň svého mimozemšťana a další). Vlastním nákladem vydal v nakladatelství Nová Forma pět souborů  svých povídek (Stručná  historie dobytí Pluta, Blízké setkání divného druhu,  (Ves)mírná patálie,  Druhá výprava na Planetu Čtyřka, Vítejte, milí mimozemšťané).

www.novaforma.cz

http://www.stahuj-knihy.cz/stahujknihy/0/0/3/1/9/0/?hledatjak=2&slovo=mls

Obrázek