Vstaň a choď!

258.

Na svou první smrt si nevzpomínám. Zřejmě si nepamatuji ani desítky či stovky dalších. Zato posledních 257 si vybavuji do těch nejmenších detailů. Bohužel.

Jsou pokaždé jiné, přesto si zachovávají řád a jakýsi zvrácený systém. Mé umírání trvá od 21,43 s do 32,96 s. Agónii předchází krátká chvíle bez bolesti. Až příliš krátká…

Mé tělo se řítí vpřed. Jsem právě v polovině té části, kterou jsem si zvykl nazývat životem. Přestože je tak krátká, právě v ní mohu přemýšlet. Naučil jsem se oddělovat neodbytné myšlenky na přicházející smrt od těch ostatních. Kdysi jsem to neuměl. Mé vědomí bylo ochromeno čekáním na smrtící úder a já jsem celý svůj život prožil v děsu z utrpení. Je to přílišný luxus; těch pár vteřin, které mám k dispozici, se dá strávit mnohem lépe.

Samozřejmě, myšlenek na neodvratný konec se nikdy docela nezbavím. Jakási malá část mého vědomí analyzuje momentální situaci a s velkou přesností anticipuje mou budoucnost. Také nyní vím do značných podrobností, co se stane na konci mé životní dráhy.

Nejprve prasknou mé kolenní čéšky. Pak obě kosti bérce a většina záprstních kůstek. Po úderu do hrudníku se zlomí všechna žebra a ohnou se dovnitř. Následuje drtivý náraz na obličej. Chrupavčité tkáně nosu se roztříští, obě lícní kosti se rozlomí a smísí se zbytky zubů. Stále ještě necítím bolest. Je na ni příliš brzo. Když se konečně dostaví, nedokáži už vnímat nic jiného.

Je to drtivé. Můj mozek je zaplaven podněty z nervových zakončení v celém těle. První vlna bolesti přichází od nohou, následují ohnivé šípy z probodnutých vnitřností. Rána do obličeje mě připraví o zrak, v mé hlavě vybuchne roj jisker, které se propalují stále hlouběji do mozku. Než ho úplně sežehnou, uplyne 25,67 s. Bude to jedna z těch lehčích smrtí…

Někdy je rána do hlavy příliš slabá, pak umírání trvá podstatně déle. Trvá nekonečně dlouho, než se v mých vnitřnostech nashromáždí dostatek krve, aby vyvolal smrtící šok.

Někdy…

 

259.

 

Jsem opět o jednu smrt bohatší a moudřejší. Učím se rychle; nic jiného mi nezbývá. Každý životní cyklus trvá několik desítek vteřin, a jen část tohoto času jsem schopen využít k učení. Ač se ji snažím prodloužit na maximum, bolest mě nakonec vždy připraví o smysluplné vědomí. Kdysi jsem za to byl vděčný. Nyní toho lituji. Není to příjemný čas, ale žádný jiný nemám. Je to můj čas.

Podle proudu vzduchu na tváři cítím, že se pohybuji pomaleji než jindy. Znamená to, že budu mít delší dobu na pozorování svého okolí a delší fázi umírání. Je to rozhodně dobré pro proces učení.

Rozhlížím se kolem sebe, co mi pouta dovolují. Okolní předměty jsou o poznání zřetelnější než jindy, přesto vidím, že se nijak nezměnily. Posledních 258 smrtí zůstává mé okolí stále stejné. Podobně jako tvář mého Kata.

Zahlédnu ji jen na zlomek vteřiny, když spouští smrtící stroj. Je vážná, soustředěná na správnou posloupnost potřebných úkonů. Nevykazuje žádné známky emocí. Kat se mnou v podstatě nezabývá, koná jen svou práci. Mizí mi z dohledu dříve, než stačím vypozorovat cokoli jiného.

Nevím, zač mě stíhá ten tolikrát opakovaný trest. Nepamatuji si žádný svůj zločin. Musel být obludný, přesto nechápu, proč mám za něj trpět. Mělo by to smysl, kdybych o svém provinění věděl. Takto jen umírám kvůli někomu cizímu a neznámému. Neznám ho ani tolik, abych ho dokázal proklínat.

Rád bych ho poznal. Rád bych poznal sám sebe. Dívám se na své nohy, které se za okamžik roztříští na zlomky tkání. Pozoruji své sevřené ruce, zkroucené křečí z očekávaného a neodvratitelného nárazu. Nepoznávám je. Jsou jiné než dříve. Jsou pokaždé jiné, na to mohu přísahat. Mám dobrou paměť a pamatuji si všechny své ruce. Dokázal bych spočítat všechny póry na hřbetech zápěstí. Stačí mi jediný pohled, abych se ujistil, že mají opět jinou strukturu.

Neberou mi jen život. Odnímají mi i mé tělo. Jediné, co mi zůstává, je paměť. Paměť, která se pozvolna rozrůstá o každou novou smrt. Na okamžik mě zachvátí panika. Co když mi odeberou i ji? Pak by mi již nezůstalo vůbec nic! Jen to ne! Chci svou paměť – je tím jediným, co přetrvává. Chci ji i za cenu té bolesti, která mě za chvíli ochromí.

Nejprve prasknou mé kolenní čéšky…

 

260.

 

Poslední umírání bylo nekonečné. Díky za ně! Díky za prozření, které mi přineslo. Už vím, kdo jsem, či spíše, kým bych mohl být. Kým jednou budu!

Život z mého těla odcházel natolik pomalu, že jsem vydržel při vědomí mnohem déle než kdykoli předtím. Zatímco narůstající bolest mučivě zvolna prostupovala mé tělo a ochromovala stále více myšlenkové procesy, můj duch se dokázal odpoutat od zakrvácených tkání a konečně se trochu porozhlédnout po okolním prostoru.

Měl k dispozici celých 52,62 s a dokázal je využít beze zbytku. Učím se rychle. Ta necelá minuta stačila k tomu, abych poznal pravdu o svém životě – o svých životech. O svém těle – o svých tělech, o své paměti – mysli, vědomí, duši, zkrátka o tom, co mne zachovává v procesu všech smrtí a ponouká k poznání. O svém Katu a údělu.

Toto poznání bylo šokující. Naplnilo mne úžasem, zlostí, touhou po pomstě a odhodláním. Moje poslední myšlenka patřila tomu, co musím v příštím životě vykonat jako první. Pak jsem zemřel.

 

296.

 

Nebylo to snadné. Trvalo mi 36 životů – a smrtí – , než jsem dostal svou příležitost. Nyní ji však využiji beze zbytku.

Kat konečně udělal chybu. Vidím jeho soustředěnou, a přesto lhostejnou tvář mnohem ostřeji než jindy. Vzápětí mi dochází, co je příčinou tohoto nezvyklého jevu. Moje cesta ke smrti ještě nezačala…

Vidím na Katových očích, že již mačká spoušť vražedného mechanismu. Jsem rychlejší a sahám do spleti drátů nad svými koleny. Vím přesně, který mám vytáhnout.

Kat strne v údivu a zakleje. Jeho hlas je překvapivě vysoký a zní směšně. Zůstávám bez pohnutí a čekám na svou příležitost.

Kat se naklání přes mne a snaží se závadu odstranit. Znovu kleje a nakonec odemyká má elektromagnetická pouta. Funí námahou, když mne vytahuje z křesla, v němž jsem tolikrát umíral. Pak zaujímá mé místo a hledá poruchu.

Počkám, až se mu ji podaří odstranit, a vzápětí aktivuji pouta.

Kat vzhlédne. Na jeho tváři se zračí překvapení, vztek a… strach.

„Co blbneš, ty pitomý robote,“ křičí, „okamžitě mě pusť!“

Nemohu mluvit, to jediné mi tvůrci odepřeli. Asi proto, abych je svým bolestným křikem nerozptyloval. Místo slov se jen usmívám. Poprvé ve svém životě. Je to zvláštní pocit, když vnímám napnutí lícních svalů.

„Jsi jenom figurína,“ ječí Kat jako smyslu zbavený. „Nejsi žádný člověk!“

Chvíli o tom přemýšlím. Myslím, že nemá pravdu. Nevím, jak a kdy jsem se stal člověkem, ale jsem jím. Tuším, že se mé vědomí zrodilo kdesi v nekonečném procesu agónií stresujících úmrtí. Celá evoluce lidského druhu shrnutá v tisících půlminutových životů.

„Na co si to hraješ?“ sípá Kat a marně se snaží vyprostit z pout.

Pokrčím rameny. Nechci si na nic hrát a hlavně už nechci být jeho hračkou. Nyní se naše role obrátily.

Zdá se, že mu to konečně dochází, protože začíná žadonit o milost a slibovat všechno možné. Vidím krůpěje potu na jeho čele a cítím strach vyvěrající z každého póru kůže. Je to omamný pocit.

Ve chvíli, kdy na panelu s označením ‘CRASH TEST’ mačkám tlačítko ‘START’, přejde Katův jekot do fistule.

Nechám ho dojet do poloviny dráhy, než aktivuji rychlobrzdu. Nárazník auta se zastaví 147 mm před překážkou.

Kat stále neartikulovaně vříská a třese se jako sulc. Cítím, že se pomočil.

Když ho míjím cestou ven ze zkušební haly, rozhodně připomínám člověka mnohem více než on.

 

Pavel Obluk


Několik slov o

Autor dnešní povídky píše sci-fi od roku 1992. Za tu dobu publikoval přes dvě desítky povídek, novel i samostatných románů (Levitan / Vlny, Znamení duhy, Morituri Te Salutant, Kra) a nasbíral celou řadu ocenění v Ceně Karla Čapka (např. čtyřikrát obsadil 1. místo) a v soutěži Ikaros.

https://www.kosmas.cz/knihy/194087/kra/

Foto