Zpozdilec

Dlouho do noci jsem dodělával nějaké překlady a pak jsem zaspal. Když jsem konečně protřel oči, hodiny v kuchyni ukazovaly devět. Vzbudila mne rozhlasová časomíra z vedlejšího bytu. Alespoň k něčemu se nahluchlá stařenka odvedle hodí. Nevynechá ani jedny zprávy.

„Zase tě bude celej den bolet hlava,“ spílal jsem sám sobě a loudal se do koupelny.

„Dopravní podniky mají dnes černý den,“ řvalo za stěnou sousedčino rádio. Co do hlasitosti si nezadalo se sirénou varující před jadernou pohromou.

„Já černější,“ zamumlal jsem a strčil obličej pod studenou vodu.

Bylo devět pryč. V redakci jsem měl být v osm. Už nemělo smysl tam jezdit. Na jednu stranu jsem byl rád, že mám hodinu volna navíc, na druhou stranu to za ten bolehlav rozhodně nestálo.

Z dolního patra se ozvala další sousedka. V paneláku je všechno slyšet. „Paní Jandová, ztlumte to! Vždyť mně z toho praskne hlava!“ kvičela a bušila do stoupaček ústředního topení.

„Nemáte tušení, co znamená, když člověku praská hlava,“ cedil jsem skrz zuby a svezl se na futra. Pokolikáté se to budu přesouvat časem? Podruhé, potřetí tenhle měsíc? Možná ještě víc. S každým přesunem je to horší. Posledně jsem celý den krvácel z nosu.

„Nejprve se v centru města střetl trolejbus s autem městské policie. Posádka auta na místě zemřela, nepomohla ani přivolaná záchranná služba. Dále pak zhruba ve čtvrt na devět selhaly tramvaji číslo deset brzdy v táhlém klesání. Jedenáct cestujících se zranilo, když tramvaj vykolejila v zatáčce před Časovým náměstím.“

V hlavě se mi srážely tramvaje, trolejbusy a policejní antony, ne dva nebo tři, ale několik desítek, všude kolem houkaly sirény a křičela spousta lidí. Po ránu mívám vždycky depresivní myšlenky. Hlava mě bolela jako střep, a to ještě neměla proč.

„Obě nehody budou vyšetřeny,“ ujistil mne hlasatel, který musel být světlíkem slyšet snad až do sklepa.

„V mém případě si vyšetřovatelé mohou ušetřit práci,“ brumlal jsem si do vousů. Holil jsem se, abych nějak využil čas co zbýval do deseti. „Za všechno může moje totální neschopnost soustředění.“

Zpozdilec měl stanoviště jen pár bloků od našeho domu. Odlétal v deset, přistával v sedm. Ráno. Téhož dne. V tom byl ten vtip. Sbalil jsem do aktovky rozepsané články a nějaké scénáře a vyběhl z bytu.

„Jednou vás to zabije!“ křičela za mnou pověrčivá sousedka z prvního patra. „Ten stroj vám sežere duši zaživa!“

Každý důchodce se jednou zblázní, protože má příliš volného času. Náš panelák je toho učebnicovým příkladem, říkal jsem si.

„To jsou kecy. Ty nemáš volnýho času, ani co se za nehet vejde, a magoříš úplně stejně,“ dodalo k tomu mé sarkastické já, které se právě probudilo.

„Hm,“ řekl jsem mu na to. „Asi se na všechno vykašlu a budu tramvaják.“

Rozhodně by to bylo lepší, než překladatel a spisovatel na volné noze. Běžel jsem ulicí, aby mi Zpozdilec neuletěl.

 

To s tím tramvajáctvím mne napadlo, protože jsem málem zakopl o uniformovaného strojvůdce, který si navzdory tomu, že byl ve službě, vystoupil z vozu a ve stánku zakoupil dva párky v rohlíku. V tramvaji na něj čekaly desítky cestujících.

Nejprve jsem to pokládal za hrubou nekázeň, pak jsem ovšem zahlédl příčinu toho všeho. O několik set metrů dál se za sebou coby korále tramvajové vozy řetězily v nekonečné zácpě. Její začátek se dal tušit až na Časovém náměstí, tam, kde na mne čekal Zpozdilec. Počkat zde a koupit si zatím něco na zub bylo tedy v danou chvíli naprosto v souladu se zájmy všeobecného blaha.

Tramvajákovi jsem proto odpustil, ale alespoň jsem si pohrdlivě odfrkl nad plakátem PRYČ S PŘEBYTEČNOU HMOTOU, který na tramvaji visel.

„Neziskovým občanským sdružením by se mělo zakázat inzerovat ve veřejném prostoru,“ brblalo mé druhé já nad nesmyslem, který tramvaj vezla. To radši nebýt vůbec, než stát někde dvakrát, dodával ještě list menším písmem.

„Jistě,“ kroutil jsem nad tím hlavou a dával sám sobě za pravdu, „přebytečná hmota snad znečišťuje zeměkouli, budiž. Ale copak auta ne? Nebo velkochovy dobytka? Kdyby se ke slovu dostávaly podobně extremistické skupiny, za chvíli by z nás byli cyklisti — vegetariáni,“ mumlal jsem si a šel stále dál. „Vlastně takoví neandrtálci,“ dodal jsem blaženě, jako bych se snad doopravdy s někým hádal a tímto ho dostal na kolena.

 

Těžko říct, kdo Zpozdilce tak poeticky pojmenoval, každopádně to byl masově oblíbený a zároveň masami nenáviděný stroj času. Být po mém, jsou ale všichni jeho odpůrci dávno v ústavech pro choromyslné. Jsou to podobní zpátečníci, jako ti, kteří nechtěli jezdit vlakem, protože se báli, že jim vysoká rychlost rozdrtí vnitřnosti. V devatenáctém i dvacátém prvním století je vždycky hlupáků habaděj.

I kdyby se snad potvrdily všechny ty domněnky, že cestování časem spouští schizofrenii — „Což jsou kecy,“ připomenulo se mé druhé já — nebo se snad vědecky prokázalo, že tříhodinová duplikace několika desítek osob mírně vychyluje Zemi z oběžné dráhy, stejně by to nevyvážilo obrovský Zpozdilcův přínos lidstvu. Představte si, že už zase zaspíte. No jen si to představte.

Můžete se obléknout v třiceti vteřinách, nasnídat se na schodech, učesat v tramvaji, cestou do kanceláře vyplivnout plíce a nakonec se nechat seřvat šéfem, že tohle vám tolerovat nebude. Nebo se bez stresu dospíte, promnete oči, doloudáte se na časové náměstí, obsluha Zpozdilce vám uvaří kávičku, načež se s vámi stroj s úderem desáté přesune o tři hodiny zpět. A je zase sedm hodin, tak akorát, abyste si v pekařství koupili čerstvé koblihy a s úsměvem na rtech byli v kanclu jako první.

A teď považte, co si vybrat. Schizofrenikové a obtížná nadbytečná hmota jsou pochopitelně na vedlejší koleji. Od ranní pohody vás neodradí ani to, že vás z toho časového přesunu může trochu bolet hlava.

 

Na nároží se zase sepisovala nějaká petice, na papírovém stánku byla nakreslena velká přeškrtnutá desítka symbolizující příslovečnou „hodinu Stroje“. Odplivl jsem si a obešel ty občany, a jak jsem je tak obcházel, vrazil jsem do ní.

Byla zabalená v šustícím lesklém igelitu, v izotermické fólii, do které se balí lidé při nehodách, aby neutrpěli šok. Žena ale zřejmě šokem už prošla. Prudce mě popadla za ramena, až se jí ten lesklý kus alobalu svezl pod nohy a zamotala se do něj.

„Jak jste to věděl? Že ta tramvaj havaruje? A proč jste byl v té skříni?“

Vysmekl jsem se jí a šel jsem dál. Ona se chtěla vyprostit ze zajetí celofánu, ale upadla a strhla mne s sebou. Plakala.

„Když jsem vás v tý skříni viděla, nejdřív mě napadlo, že jste Michal. Že nevylez na balkón, jak jsem si myslela, ale že se schoval do skříně. Ale vy jste nebyl Michal. Pak jsem se strašně vyděsila a chvíli jsem si myslela, že jste můj otec. Věděl o tom, že Petrovi zahýbám, vyhrožoval mi, že mě jednou načapá a všechno Petrovi řekne. Myslela jsem si, že mě šmíroval. Ale vy jste nebyl ani táta.“

Kolem se začali srocovat čumilové. Lidi od stánku s peticí mi přiběhli na pomoc, o což jsem v žádném případě nestál, odháněl jsem je i tu dámu. Ležela na dlažbě a fólii měla docela vysvlečenu. Na sobě měla ledabylou noční košili a přes ni letní kabát.

„A pak Petr začal řvát, strašně řvát. A já taky. Taky, protože jsem si uvědomila, že jste někdo úplně cizí.“

Od Časového náměstí k nám spěchala policejní hlídka, hledali tu ženu, zřejmě vůbec neměla opouštět místo nehody, patřila spíš do nemocnice, utrpěla šok.

„Asi nebylo správné, že se na vás Petr tak vrhnul, ale nedokázala jsem vás bránit, byla jsem hrozně vyděšená. A pak ti policist郅 Pozor, už po vás zase jdou!“

Strážníci si klestili cestu davem kolem nás. Ale nešli po mně. Vzali ženu pod paží, zase ji oblékli izotermickou fólii a odvedli ji k sanitce, která sem od náměstí kličkovala mezi stojícími tramvajemi.

„V nemocnici si odpočinete a po obědě vás zase pustí,“ radil otcovsky ženě vousatý policista.

„To jsou dneska lidi,“ komentoval to aktivista se škrtnutou desítkou vytetovanou na předloktí. „Čím déle necháme běžet stroj času, tím bude podobných bláznů přibývat.“

Řekl jsem mu, že sám je taky jako stvořený pro docenta Chocholouška, a kráčel dál. Žena za mnou křičela, že je úplně normální a že odpočívat nechce.

Když jsem se konečně dostal z doslechu desítkářů a koupil si ranní noviny, myslel jsem, že už bude pokoj. Tolik šáhlých lidí najednou jsem ale cestou ke Zpozdilci ještě nepotkal, a to je to pěkná řádka měsíců, co si čas od času pospím a pak se vydám časem zpět. Mladý muž s obrovskou vervou lomcoval dveřmi zavřené tramvajové soupravy, až se konečně dostal ven, seskočil na chodník a rozběhl se za sanitkou. Ambulance právě o sto metrů dál spouštěla sirénu, aby si s potrhlou ženou a ostatními pacienty proklestila cestu novým chumlem srocených tramvají.

„Stůjte,“ řval. „To je moje žena, slyšíte? Moje žena! Stalo se jí snad něco?“

„Ty nedoženete. To jede doporučeně rovnou do cvokhausu,“ poradil jsem mu na půl úst přes okraj novin. Víme i tom, co se stane v deset, psalo se na něm.

Mladý muž mi nejdřív nevěnoval pozornost, když však seznal, že veškeré mávání a hulákání je marno, přece jen se na mě otočil. Pro mou poznámku mne chvíli zkoumal, načež si mne zase s někým spletl.

„Tak to jste vy!“ zařval snad ještě hlasitěji než prve. „Mé jméno je Černý, Petr Černý. Velice mne těší, že vás znovu poznávám!“

Napřáhl ruku, jako by mi tou mou chtěl potřást. Instinktivně jsem ucukl, ale stejně mi ji chytil a začal drtit s vervou vyhládlého parního válce. Noviny mi upadly na zem a do jejich širokých listů jsem se zapletl stejně, jako prve ta žena do izotermické plachty.

„Na jednu jedinou blbou noc zůstanu v kanclu! Do dvou předělávám databáze a pak si ustelu na gauči v konferenčce, abych se ráno doma stavil pro další materiály a zjistil, že mi stará zahýbá s nějakým nevyspalým moulou!“

Zase byla kolem spousta lidí. Bez sebe vzteky jsem byl už proto, že se mnou hovořil další blázen, ale přítomnost nových čumilů mě skutečně dožrala. „Běžte všichni do háje,“ bránil jsem se a kosti v ruce mi křupaly jedna po druhé.

„Kdybys aspoň nebyl takovej vůl a neschoval se do skříně! Ale i těhotná velryba by se do vodovodního potrubí schovala líp, než milenec do šatníku. Takže si pamatuj, prevíte: Ještě jednou tě najdu s Mařkou mezi svejma košilema, a nejen že na tebe zavolám chlupatý, ale schytáš to ode mě tak, že ještě budeš prosit, abych tě narval do toho potrubí s tou velrybou a nechal tě na pokoji!“

S těmi slovy mě nakopl, prodral se davem a nastoupil zpátky do tramvaje, jejíž dveře vyrazil. Sbírat Noviny o sedmé nemělo smysl, byly na padrť. Rozhrnul jsem lidskou havěť, co mi je pomáhala složit, a šel dál.

 

Na Časovém náměstí jsem vynašel příčinu všeho toho tramvajového zmatku. V mírném oblouku tu vykolejila tramvaj, selhaly jí brzdy, mluvili o tom v rádiu. Čelo tramvaje bylo deformované, tabulka s číslem linky a směrem jízdy prolétla okénkem rovnou na chodník, byla to desítka. Jinak se vůz zdál být v pořádku, na rozdíl od té paní, která s ním jela, a která se z té nehody zřejmě dočista pomátla. Kolem postávalo ještě několik záchranářů, starali se o poslední zraněné, všichni těžcí případi však už odjeli ambulancí.

O pár bloků dále mohl jsem pak tušit další nepříjemnost, celý blok byl ohraničený policejní páskou, za zatáčkou vykukoval ohořelý trolejbus a pak plechová kaše, co snad bývala policejním autem.

„Nemoh nic dělat, trolejbusák,“ líčil mi zaníceně žebrák, co byl na Časovém náměstí odnepaměti. „Fízlové mu tam vjeli, zrovna když to túroval. Navíc byl na hlavní! Ale patří jim to, chlupatejm! Aspoň už nebudou řídit jako hovada — pardon,“ dodal na můj pohoršený obličej.

„No jo, černý den dopravních podniků,“ potvrdil mi to prodavač kebabu, který měl dlouhé vlasy a modrou uniformu s cedulkou Říkejte mi Michal. Vzal jsem si zeleninu v palačince a chtěl se konečně obrátit ke Zpozdilci. Ale ani pár desítek metrů od stroje času nebyl ještě dnešní várce bláznivin konec. Michal se rozesmál a upustil bankovku, kterou rozměňoval.

„Že vy jste ten, co se schovával v tý skříni? Vy jste mě fakt dostal, chlape! Mařka volá, že má volno, zajedu k ní, co bych se šidil, že jo, ráno pak trochu zaspíme a ejhle, starej se vrací pro věci. Jak kšandy vystřelím z postele a ženu se na balkón a už se vidim, že je se mnou ámen, že tomu jejímu buranovi rupne v bedně a hodí mě z balkónu dolů, no nebylo by to poprvé, co by mě načapal, takže tak v trenkách na dlaždičkách čekám, co se bude dít, a najednou skrz ty prosklený dveře vidim, ty kráso, vždyť ten Petr otevírá dveře od skříně a tam je ještě třetí chlap! Takovej starej, nedospalej, úplně jako vy. Nevím, jak jste se tam dostal, ale vážně jste mě pobavil! Jak se ten její Petr naštval a nakopnul vásƒ… To bylo vážně boží! A jak jste to na něj potom hrál, když volal policajty! Že prej ‚Vždyť já v tom policejním autě umřu!‘, nebo ‚Slitujte se, prosím vás, vždyť mě to zabije!‘. I na ty strážníky jste to dobře zkoušel, jako byste v tom měl praxi! Teď mě napadá — nejste vy vykradač bytů? Docela by to na vás sedělo. Každopádně vám ale fakt děkuju, tentokrát jste mi zachránil kůži.“

Kebab jsem nechal ležet na pultě. Bylo mi z těch jeho keců na nic.

 

Když jsem všechny tramvaje a trolejbusy nechal za zády, rozhlédl jsem se po Časovém náměstí. Vévodil mu Zpozdilec, monumentální, pískově žlutě omítnutá budova v antickém stylu. Uvnitř se nacházela časová schránka. Do ní jsem pádil. Do Zpozdilcova odletu scházelo jen několik minut.

„Vyplňte smlouvu, prosím,“ žádal mne pracovník na recepci Zpozdilce, zatímco z mé čipové legitimace odčítal kredit za další jízdu.

Vyplnil jsem, kdo jsem, pokolikáté už strojem času v tomto roce letím, a zaškrtl, že si jsem vědom toho, že za mne akciová společnost Zpozdilec nenese během přepravy žádnou odpovědnost. V případě nepříznivých časoprostorových komplikací nemusí být klient vysazen na očekávaném místě v očekávaný čas, to jest na Časovém náměstí v 7.00 tohoto dne. Zejména v případech, kdy klient strojem času cestuje častěji než třikrát ročně, je za předpokladu narušení časoprostorového kontinua možno očekávat vysazení cestujícího na jiném místě, případně v jiný čas. Ačkoli je pravděpodobnost časoprostorového ztroskotání minimální, společnost Zpozdilec právně ani finančně nezodpovídá za škody vzniklé klientovi nebo jeho okolí. Rovněž není povinností Zpozdilce hradit škody vzniklé nevítaným setkáním duplikovaných osob a podobně, stálo pod tím. Jako vždycky jsem to jen přelétl, dolů připojil svůj podpis a hrnul se do časové schránky ve středu domu.  Byl jsem úplně zabedněný.

 

Nedošlo mi to, ani když jsem vstoupil do stroje a posadil se na jednu z polstrovaných sedaček. Bylo tam asi padesát lidí. S jedním novinářem, co nesl zprávy pro Ranní věstník, jsem ještě stihl poklábosit.

„Snad se teď kvůli Zpozdilci píší ve školách písemky až od třetí hodiny dál,“ smál se ten redaktor, „ale to je tak to jediné, v čem naší společnosti stroj času škodí.“

Smál jsem se taky, a pak se časová schránka uzavřela a vydala se do minulosti. Cesta do sedmé hodiny ranní trvala několik minut, několik minut strávených mimo čas a prostor. Úsměv na rtech mi strnul, když jsem náhle pocítil tupou bolest. Bylo to, jako by mne někdo celého provrtal ocelovou traverzou. Před očima se mi zatmělo, Zpozdilec zmizel. Došlo mi to až tehdy. Díra v časoprostorovém kontinuu.

 

Když jsem se probudil, bylo všude kolem tmavo. Cítil jsem prací prášek a pak taky naftalín. Na jedněch kuličkách proti molům jsem ostatně zřejmě stál.

Kolem se děla spousta věcí. Kdosi hlučně odemykal vchodové dveře, jiné kroky běžely přes chodbu na balkón a dupaly po jeho dlaždicích, třetí, drobné krůčky, cupitaly ke skříni, žena se zřejmě chvatně oblékala.

„Koho tam máš?“ řval Petr od dveří.

 

Filip Vosáhlo



Několik slov o

Filip Vosáhlo je příležitostný amatérský básník, spisovatel a písničkář a sběratel starých map, jinak též vedoucí v turistickém oddíle a textař a klarinetista středoškolské hudební skupiny Špatně temperovaný klavír.

 

Obr.: http://drcarlhart.com/why-you-should-stop-hiding-your-marijuana-use/

Leave a Reply