Strašáci

 

Life will come our way
 It has only just begun
 The world will die alone
The frail will fall below

Time will take our place
We return it back to one
The calm before the cold
The long and lonely road
–Breaking Benjamin: Failure

 

S trhnutím se narovnal v sedle. Jeho kůň jen pohodil hlavou a líně kráčel dál cestou mezi kukuřičnými poli, jako by svému pánovi velkodušně odpouštěl drobné zadřímnutí. Horké odpolední slunce uspávalo a protahovalo stíny.

Jezdec si odplivl a pokusil se protáhnout si ztuhlé nohy, aniž je vytáhl ze třmenů patřících k pěknému novému sedlu. Stejně pěknému a novému jako uzdečka. A jako dvě pouzdra s kolty.

Náhle se jeden z dlouhých stínů pohnul.

„Sakra!” Jezdec držel zbraň v ruce dřív, než kletbu dořekl, a mířil do pole.

Nad štíhlými klasy kukuřic se tyčil kříž, nedbale sbitý ze dvou kusů dřeva, a na něm strašák.

Muž si oddechl, ale veškerá malátnost ho opustila.

„Pěkná košile,” procedil mezi zuby směrem ke strašákovi. „To by mě zajímalo, kdo si může dovolit takhle plejtvat skoro novejma hadrama.”

A pak se strašák pohnul znovu.

Byl to jen záškub, záchvěv, co by mohl způsobit vítr. Kdyby nějaký vál.

Muž několik vteřin jen zíral. Potom obezřetně vjel do pole, veden děsivým podezřením. Kukuřice hlasitě praskala a šelestila, jak se otírala koni o plece a zůstávala zdupaná pod kopyty.

Co když to vůbec není strašák? přemýšlel jezdec. Cítil, jak se mu ruka svírající revolver začíná potit. Co když tady v poli nějací šílenci ukřižovali člověka?

Snažil se udržet si přehled o okolí, ale zároveň si byl vědom, že by v lánech mohl být schovaný tucet maniaků s vidlemi a on by o nich nevěděl.

Ne. Žádné tělo. Všude jen kukuřičný šustí. Se zadrženým dechem se díval na strašáka ze vzdálenosti pár kroků. Zvíře by se z tak chatrnýho vězení vydralo nebo vypadlo ven. A bylo by setsakra cítit. Člověk by se do tý trochy šatstva, šustí a pytloviny nevešel. Možná kdyby mu usekali ruce a nohy? Ale to by byla ve vzduchu krev. A ten nebožák by přece nemohl bejt pořád ještě naživu.

Ve chvíli, kdy se strašák začal křečovitě zmítat, kůň se vzepjal a zděšeně zaržál. Muž strhl zvíře stranou. Koutkem oka v ten okamžik zahlédl další dva strašáky trčící nad kukuřici. Oba sebou divoce škubali. Jezdec se sklonil koni k hřívě a pobídl ho do trysku. Panebože kristepane!

*

Do městečka se přiřítil před soumrakem, zvíře uhnané, on sám propocený a zaprášený.

„Hej, hej! Někde jsi nezaplatil účet?” křikl na něj podsaditý mladík, od pohledu farmářský synek, který vypadal, že se z nedostatku jiné činnosti klackuje mezi dřevěnými verandami pečlivě udržovaných domů.

Jezdec jen ukázal za sebe. Chtěl vykřiknout, nebo alespoň něco říct, ale dech se mu zadrhl v hrdle.

Farmář se rozchechtal. Smál se a smál, až se zdálo, že se co nevidět zadusí.

„Sklapni, Erwine. Ty když jsi sem přijel, tak jsi málem učůrával strachy.” Mladá dívka, která vyšla na zápraží sousedního domu, měla příjemný hlas, navzdory obsahu řečeného. Nebyla nijak zázračně krásná, měla kulatý obličej, trochu příliš výrazná ramena, pas stažený šněrovačkou a široké boky. Nazrzlé vlasy spletené do copu a nezakryté čepcem prozrazovaly, že je dosud svobodná. Obrátila se k cizinci: „Pojďte, pane…?”

Jezdec ještě chvíli nebyl schopen slova. Musel se několikrát pomalu nadechnout a vydechnout, než si dokázal uvědomit, na co se ho děvče ptá.

„Benjamin Masterson,” vypravil ze sebe nakonec, jako by se probíral z noční můry. Okolní svět se ustálil a přestal se točit.

„Potřebujete se napít. A pokud chcete, postarám se vám o zvíře.”

„Nemám peníze,” zamumlal.

„Když mi zítra pomůžete naštípat dříví, budeme vyrovnáni,” usmála se. Nevypadala, že by si dříví nezvládla naštípat sama.

Nepokrytě si Benjamina prohlížela a jemu blesklo hlavou, co asi děvče vidí. Chlápka něco přes třicet, poněkud kostnatého, zarostlého, uříceného, v oprané košili, vestě a kalhotách, s kloboukem, co drží na dobrý slovo. Když si otíral pot z obličeje, připomněla se mu dlouhá jizva, která se mu křivě klikatila od linie vlasů nad pravým spánkem až pod levou stranu brady. No nic moc.

„Paní Rosalie?” zavolala dívka do domu. „Vezmu dovnitř hosta, jestli můžu?”

Uvnitř seděla u stolu stařena v černém. Neohlédla se ke dveřím, ani nezvedla hlavu. Vypadala, jako by soustředěně počítala čáry na dřevěné desce nebo na kostkovaném prostírání.

Benjamin vděčně klesl na nabídnutou židli, přijal vodu, pivo, chleba a kus uzeného. Zatímco jedl, dívka se vytratila ven.

Šero zvolna houstlo a ticho v místnosti se zdálo čím dál těžší.

„Paní?” oslovil nakonec Benjamin starou ženu zkusmo.

Nic.

„Můžete mi říct, kde to jsem? Jak se tohle město jmenuje?”

Ticho. Žádná reakce.

„Paní Rosalie… co jsou ti strašáci v polích? Proč… se hýbají?”

„Ale Craigu,” stařena se usmála, aniž svému hostu věnovala jediný pohled. „Zníš tak vyděšeně… Neboj se. Neublíží ti. Tady ti nikdo neublíží, slibuju.”

Benjamin už měl na jazyku námitku, že se nejmenuje Craig, ale rozmyslel si to.

„Jak je to možný?” zeptal se místo toho.

„To je ostatním pro výstrahu,” zaskřehotala.

„Cože?”

„To je ostatním strašákům pro výstrahu. Když se některý z nich odvážej moc blízko k našemu městu, chlapi ho chytnou a pověsí do pole. To každýho naučí!”

„Ale… oni…”

„Když z nich vypadá většina výplně, tak už se hejbat přestanou. Zbytek spálíme na náměstí. Dělalo se to tak vždycky. Bůh nás ochraňuj. Tady ti nikdo neublíží.”

*

Dům byl pro dvě ženy neúměrně velký a zjevně z valné části neobývaný.

„Rovnou vám vyperu oblečení,” prohlásila dívka, když Benjaminovi ukázala studený, dlouho nepoužívaný pokoj s vyřezávanou postelí, kam mu přinesla polštář a přikrývku.

„To nebude potřeba, děvče,” zamumlal zjizvený.

„Jmenuju se Sylvie Ranch,” upřesnila a netvářila se, že by chtěla odejít.

„Nechám svršky za dveřma,” zavrčel. Hm, bez šatstva by se mi špatně utíkalo, přemítal. Ale stejně, kam bych odtud utekl? Do polí plných strašáků? Spíš radši ne.

„To nebude potřeba,” mávla zamítavě rukou.

„Čekáš, že se prostě svleču?”

„Ano,” pokrčila rameny. „Proč by ne.”

„Nehodí se to.”

Stáhla pobaveně koutek úst:

„Nebuďte pokrytec.”

Benjamin by jí nejradši odsekl, že ho jen slušně vychovali, ne jako Erwina nebo jiného podobného vidláckého balíka, kterému čouhá šustí z bot. Místo toho se najednou do ticha zeptal:

„Kdo je to Craig?”

Sylvie strnula a trochu zalapala po dechu:

„Odkud…?”

„Kdo je to Craig?”

Zírala na něj jako na zjevení.

„Starý pán. Umřel před pár dny,” řekla nakonec.

Na hodnou chvíli mezi nimi zavládlo mlčení.

Benjamin si rozvázal šátek, který nosil kolem krku, a podal jí ho. Pak i vestu a začal si rozepínat košili.

„Stará paní s vámi mluvila?” zeptala se dívka.

„Mhm.”

„Ona… Od smrti svého manžela skoro nepromluvila. Jako kdyby už nebyla v tomhle světě. Je to s ní těžké. Nečekala jsem, že by se dala do řeči s někým, koho vůbec nezná.”

„Takže,” zaváhal, „je to pravda, že tady strašáci obcházejí kolem?”

Přikývla. „Dál od města jsou farmy, na kterých už pracují jenom strašáci. Nevíme proč. Dál chovají zvířata a pěstují kukuřici, i když nic z toho nepotřebují. Možná je to pozůstatek nějakého čarodějnictví, které přežilo svého původce. Nikdo tam nechodí. Nikdo není takový blázen, aby tam lezl.” Kousla se do spodního rtu a uhnula pohledem.

„Pan Craig taky přišel odjinud? Projel přes pole?” zajímal se Benjamin.

Počkala, až si sundal kalhoty, a shrnula všechno šatstvo do náruče.

„Ano. Paní Rosalie ho potkala… vlastně stejně jako já vás.” A s tím za ní zapadly dveře.

*

Těsně před svítáním se Benjamin probudil.

Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde je, a zahnal znepokojivé útržky snů o nekonečných kukuřičných polích, která se táhnou až tam, kde končí svět.

Vyhlédl z okna do předjitřní tmy. Měl dojem, že v dálce rozeznává siluety farmářů, kteří už vyrazili za prací. Ale jak obloha zesvětlala, zjistil, nakolik se mýlí.

Proti obzoru spatřil řadu neforemných postav. Kráčely v řadě za sebou, lehce potácivě. Nesly si zemědělské nářadí. Nejdřív si myslel, že míří na pole. Ale nebylo tomu tak. Strašáci se svítáním lány opouštěli, vytráceli se na vzdálené farmy, které i na tu dálku působily zanedbaně, tu a tam trčely k nebi odhalené střešní trámy jako žebra mršiny.

Měl dojem, že zaslechl vrznout podlahu přede dveřmi.

Tiše vytáhl z pouzdra jeden ze svých revolverů a opatrně vyhlédl na chodbu. Nikde nikdo. Jen na prahu leželo čisté oblečení. Ale ne to, ve kterém přijel. Tohle bylo celé černé.

*

Pohřeb se konal ještě za šera, než obloha i země nasáknou žárem.

Rakev pana Craiga – která byla podle místních zvyklostí několik předchozích dní vystavena v kostele – spustili konečně do jámy. Pozůstalí za ní házeli drobné kvítky, panenky z kukuřičného šustí, nebo jen hrst hlíny. Sylvie objímala kolem ramen paní Rosalii, která chvíli usedavě plakala, a pak najednou ztichla, jako když utne.

Kněz držel řeč, která se Benjaminovi zdála banální a dlouhá.

Když už se všichni začínali rozcházet, paní Rosalie se najednou zastavila a ohlédla.

„Až umřu,” pronesla pomalu a zřetelně do ticha, „pohřběte mě rovnou. Ty štráchy s ležením v kostele jsou k nevydržení.”

*

Benjamin Masterson zaťal sekeru do špalku a posbíral naštípané dříví, aby ho mohl odnést do kuchyně.

Už se začínalo smrákat a zjizvený přemýšlel, kolikátý je to soumrak a kolikátá hranička dříví. Nebyl si jistý a příliš po tom nepátral. Z domu slyšel Sylvii, jak si zpívá při přípravě večeře. Musel se usmát při pomyšlení na její dlouhé vlasy, na to, jak si je dívka každé ráno rozčesává, sotva zatopí v kamnech a začne ohřívat mléko k snídani. Při pomyšlení na společné večery, kdy jí předčítal ze zašlé pohádkové knihy od paní Rosalie. Nazrzlá dívka číst neuměla. Nabídl se, že ji naučí, ale nechtěla. Jen s tichým obdivem a zavřenýma očima poslouchala, když četl nahlas o princích, princeznách, čarodějích, mluvících koních a palácích, co se vznášejí v povětří.

Práce na poli a kolem zavlažovacích kanálů byla těžká, ale Benjamin měl pocit, že konečně dělá něco smysluplného. Nikdo z místních se nedivil, když zjizvený přišel pomáhat a přes rameno si nesl lopatu, která patřívala panu Craigovi. Jízlivý Erwin sice chvíli vypadal, že si neodpustí komentář, ale pod tíhou pohledů ostatních farmářů zůstal zticha.

Měl jsem v tu chvíli pocit, že pokud Erwin promluví, tak ho na místě zabijou. Že ho utlučou motykama, hráběma, lopatama a kamením, blesklo Benjaminovi hlavou. Vlastně tehdy nikdo neřekl ani slovo. Jen mi ukázali, jakou práci je potřeba udělat.

Z úvah ho vytrhl náhlý povyk.

Muži vybíhali z domů a z kůlen, kleli, chápali se seker, krumpáčů a vidlí.

„Strašák! Jde sem strašák!” křičel někdo, co mu hrdlo stačilo.

Benjamin upustil dříví a rozběhl se k domu.

„Sylvie! Podej mi moje kolty!” houkl dovnitř.

Jakmile mu zrzka poslušně podala opasek se zbraněmi, rychle si ho zapnul kolem boků. Vzápětí už běžel za ostatními.

Zběžným pohledem zjistil, že téměř nikdo nemá střelnou zbraň. Zahlédl u místního kněze zalamovací brokovnici a u Erwina zašlý revolver.

Aby ne. Střelivo je tu vzácný, není kde dokoupit, uvědomil si Benjamin. A navíc… kdo ví, jestli má na strašáky střelba vůbec nějakej účinek. Broky je možná dostatečně potrhají, ale běžná munice…? Sakra. Měl jsem si vzít radši sekeru.

Mezi přítomnými byla jen jedna žena, znal ji od vidění. Pohublá tmavovláska s krásnýma výraznýma zelenohnědýma očima, které se trochu podobaly kočičím. Ztěžka si vybavil její jméno. Elisa.

Právě její zavřísknutí a napřažená paže mu ukázaly směr. Kukuřice se v houstnoucím šeru nepřirozeně vlnila – a vzápětí se z ní vynořila vrávorající postava.

Někdo zvedl rozhoupanou lampu, takže na potácející se bytost dopadlo trochu víc světla.

Strašák měl záplatovanou, ale čistou košili, kalhoty vypadaly skoro nové, stejně tak šle. Místo obličeje měl hrubý pytel, bez našitých knoflíků, barevných nití nebo malování. Nohavice měl pečlivě zastrkané do bot, ale z límce a z rukávů mu trčelo šustí.

Pomalu, ale nezadržitelně postupoval k hloučku farmářů.

Benjamin pozvedl jeden ze svých dvou revolverů. Jak tohle chceme zastavit? Polkl. Nejsnazší by bylo ho zapálit. Jenže to by nám vzplála celá úroda.

„Chyťte ho!” zaječela Elisa. „Chyťte ho a pověste ho!”

Strašák jako by zaváhal.

Benjamin cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Znovu se pozorně podíval na kymácející se stvoření. Co když je přece jenom uvnitř člověk, kterého se chystáme zabít?

Vzápětí si uvědomil, že to není možné. Nikdo není tak hubený. Na boku nemá pořádně zakasanou košili, vypadává z něj trochu výplň.

Farmáři, ztichlí strachem, se rozestavěli do půlkruhu a strašák se znovu vydal směrem k nim.

„Mají strašnou sílu,” zamumlal Erwin koutkem úst. „Dost na to, aby roztrhli chlapa vejpůl.”

Benjaminovi tlouklo srdce až v krku. Rád by se Erwinovi vysmál, obvinil ho, že se snaží strašit. Jenže ve světle lampy viděl kapku potu stékající posměváčkovi po spánku, viděl jeho třesoucí se ruku se zbraní.

Jakmile se na nás vrhne, nejspíš někoho zabije, došlo Benjaminovi. Teď hrajeme na slepou bábu – nebo spíš na rozpočítadlo – a čekáme, kdo to bude.

Najednou se rozhodl. Rozhodl se, že nedokáže dál mlčky stát a čekat.

„Pryč! Vypadni! Táhni! Kšá!” zařval ze všech sil. Prvních pár slabik ze sebe sotva vypravil, ale s každým dalším slovem byl jeho křik hlasitější. „Kšá!”

Strašák se otočil jeho směrem.

Benjamin pozvedl revolver a vystřelil. Znělo to jako zahřmění. Kulka prolétla vetřelci nad hlavou. Cítí vůbec bolest? přemítal horečnatě Benjamin. Pokud náhodou ano, zranění by ho spíš vyprovokovalo. Jako každýho nebezpečnýho dravce.

„Jdi pryč! Běž! Pryč!”

Stvoření začalo nejistě ustupovat, vlastně couvalo zhruba stejně neobratně, jako kráčelo dopředu. Pak se vnořilo zpátky mezi stvoly kukuřice.

Nikdo se ani nepohnul, dokud nebylo jasné, že strašák je opravdu pryč.

„Chlape, dobrý!” vyhrkl kdosi.

„Jsi blázen, ale dobrý!”

„Zahnal jsi ho! Zaplaťpánbůh!”

Muži se začali spěšně rozcházet, všem se ve tvářích zračily stopy přestálého strachu. Elisa, v jedné ruce lampu, v druhé sekeru, přistoupila k Benjaminovi.

„Ta věc tě mohla roztrhat na cáry,” řekla tiše.

„Měl jsem čekat, jestli náhodou neroztrhá někoho jinýho? Třeba Erwina? Nebo tebe?” zamračil se. „To není můj styl.”

„Hm.” Upřela pohled kamsi do pole.

„A kde ty bereš odvahu jít chytat strašáky?” zeptal se. „Mohl tě zabít stejně jako kohokoli z nás.”

„Nesnáším strašáky,” řekla prostě.

„Proč?”

„Vlastně nevím. Nepřemýšlím nad tím. Proč taky.” Pokrčila rameny. „Dobrou noc, Benjamine.”

Díval se za ní, dokud se její silueta neztratila ve tmě. Teprve pak se vydal domů, raději svižným krokem, aby o něj Sylvie neměla zbytečně strach.

Tu noc Benjamin špatně spal, převaloval se, budil a znovu usínal. Před úsvitem ho definitivně probralo vrznutí podlahy na chodbě.

Za dveřmi našel černé šaty. Než se rozednilo, zemřela paní Rosalie.

*

Z pohřbu spěchal, protože nebe se zatáhlo letní bouřkou a na pole a město se spustily těžké provazce deště. Nebylo vidět dál než na pár kroků a Benjamin si uvědomil, že nikde nezahlédl Sylvii.

Zpomalil. Rozhlížel se, volal její jméno před kostelem, ale bez odpovědi. Občas se zablesklo a rachotivě zahřmělo.

Rozběhl se domů. Rozrazil dveře, znovu volal, rozsvítil několik lamp.

Nakonec ji našel za domem. Pršelo na ni a byla celá od bláta. Seděla na zemi, čelo opřené o pokrčená kolena.

Benjamin k ní rychle poklekl a zvedl ji do náruče.

Až uvnitř v domě se mohl ujistit, že není zraněná. Že je jen prochladlá a oblečení má promáčené od deště a vlastních slz.

Vysvlékl ji z mokrého oblečení a zabalil do osušky. Vytáhl plechovou vanu a na kamna postavil velký hrnec s vodou. Měl tak alespoň pocit, že ví, co má a může udělat. Pečlivě přikládal a hlídal oheň. Nesnášel bezmoc. Ten okamžik, kdy si člověk s konečnou platností uvědomí, že sebevětší odhodlání je zcela zbytečné, stejně jako jakákoli snaha.

„Nikdy se odtud nedokážeme dostat,” vyhrkla najednou Sylvie.

„Proč se odtud chceš dostat? A kam?” zeptal se Benjamin mechanicky, ačkoli naprosto nechápal, o čem a proč dívka mluví.

„Pryč.” Sylvie si utírala do soušky obličej, zarudlý a zošklivělý pláčem.

„Ublížil ti tady někdo?” udržoval Benjamin tápavě konverzaci. „Řekni kdo. Zastřelím ho jako psa a příští rok na něm poroste kukuřice.”

Zavrtěla hlavou:

„Ne, Benjamine. Paní Rosalie zemřela a já se stydím, že se mi ulevilo. Poslední měsíc to bylo peklo… vidět ji takhle. Ale nikdy bych ji neopustila. Rosalie a Craig mě vzali k sobě, když jsem sem přišla. Starali se o mě jako o vlastní. Odkázali mi tenhle dům. Ale… já chci pryč. A myslím si, že jsem vždycky chtěla.”

Hodnou chvíli vládlo v místnosti ticho.

Benjamin pak přelil ohřátou vodu z hrnce a pomohl Sylvii do vany. Když dívku vymotával z osušky, všiml si, že se pořád ještě třese. A taky že má na pravém boku, podél posledního žebra, ošklivou dlouhou klikatou jizvu. Rozhodl se neptat na původ zranění. Ne teď, když byla tak nejistá a nešťastná, šedomodrýma očima těkala po místnosti.

Když se ponořila do vody, náhle ho objala kolem krku.

„Ššš. No tak,” zamumlal a opětoval objetí. Políbil ji do vlasů a odtáhl se. Ano, samozřejmě, vidím lákavý možnosti, jak by se dalo pokračovat, pomyslel si kysele. Ale ráno bych měl morální kocovinu jak řemen. A ona taky, protože se teď na mě vrhá jen ze zoufalství.

„Nejvíc mě straší myšlenka, že tady zůstanu,” vzlykla. „Že tu zůstanu a umřu jako Craig a Rosalie…”

„Neplač,” řekl konejšivě. „Umyj se, zahřej se, vyspi se. A ráno, až z polí zmizí strašáci… uvidíme, co se dá dělat.”

*

Siluetu muže ve tmě nedbale opřeného o stěnu jedné z kůlen Benjamin málem přehlédl.

„Neber s sebou koně.” Podle hlasu poznal Erwina.

„Proč bych neměl?”

„Jestli doufáš, že proklouzneš mezi strašáky, takhle se ti to nepodaří. Nejsou moc rychlí, utečeš jim i po vlastních. Zato dost dobře slyší a kůň je strašně hlučný zvíře. Všimnou si ho už z dálky.”

„Proč mi radíš?”

„Poradil bych každýmu, koho bych viděl, že se chystá udělat to co teď ty.” Vyplivl uschlé stéblo, které do té doby nezaujatě okusoval.

„Zkoušel odtud někdo odjet?”

„Ne… Asi ne.” Erwin nakrčil čelo. Na okamžik vypadal, jako by zavrávoral v náhlé závrati. „Nevzpomínám si na nikoho.”

„Proč to nezkusíš sám?”

„Protože budu radši živej tady než mrtvej někde jinde.”

„Ale chtěl by ses odtud dostat…”

„Třeba to budeš ty, kdo nás zachrání?” skočil mu jízlivec do řeči. „Přivedeš z města armádu, která pobije strašáky? Budeš velkej hrdina?”

Začínalo svítat. Erwin měl rozepnuté a vyhrnuté rukávy u košile, což normálně neměl ve zvyku. Benjamin si na jeho předloktí všiml dlouhé klikaté jizvy.

Benjamin pomalu sesedl a předal druhému muži otěže. Mluví pravdu? Nebo jsem se právě nechal obelhat a zradit? V Erwinových očích viděl cosi horečnatého, naléhavého, zoufalého. Naděje, že ho zachrání někdo jiný, když sám se zachránit nemůže?

Dál už nepadlo ani slovo.

Erwin zůstal na místě a držel podupávajícího koně. Benjamin odešel do zvolna světlajícího rána.

*

Vrátím se, slíbil si v duchu. Vrátím se a Sylvii odtud odvedu. Ale nemůžu ji vzít s sebou teď, na naprostou cestu do neznáma. Plížil se postranními cestičkami mezi kukuřicí a pečlivě naslouchal každému podezřelému šelestu.

Mohl bych tu s ní zůstat? Dokázal bych ji přesvědčit? Zvykla by si? Věděl, že ne. Jestli mě čeká nějakej společnej život s ní, tady to není. Slunce začínalo nelítostně pálit. Vrátím se. Nechal jsem jí vzkaz. Ona na mě počká.

Nad lány, jejichž konce nedokázal dohlédnout, se tetelil vzduch. Tu a tam se táhly vyschlé zavlažovací kanály. Dalo se jimi jít, aniž by člověk s rachotem lámal kukuřičné stvoly. Zároveň si Benjamin uvědomoval, že jimi může stejným neslyšným způsobem kráčet i strašák.

Přece bych je slyšel i tak, ujišťoval se v duchu. Nedovedou se plížit. Ani k tomu nemají důvod. Pokud… pokud se ovšem v něčem setsakra nepletu.

Zpod podrážek se mu zvedaly drobné obláčky prachu, kdykoli došlápl na vyprahlou zem, která se bezútěšně drolila.

Krátce se zastavil, aby se napil vody z polní lahve. Jak dlouho mi vydrží? Už teď viděl, že pole jsou rozlehlejší, než si původně myslel. Budu mít možnost nepozorovaně se dostat na některou z odlehlejch farem a doplnit zásoby tak, aby mě u toho nechytli? Trochu se mu stáhl žaludek, když ho napadlo, že strašáci nepotřebují pít, takže by jim sotva vadila vyschlá studna. Nesmysl! opravil se sám vzápětí. Chovají zvířata, pěstujou kukuřici. K tomu i někdo jako oni potřebuje vodu. Ani oni nedokážou hospodařit na základě čirýho čarodějnictví. Ani oni nedokážou udělat něco z ničeho.

Najednou mu představa strašáků pracujících na farmě připomněla obrázek v zašlé knize, ze které po večerech předčítal Sylvii. Obrázek střapatého koštěte, které tančí samo po světnici a pod vlivem kouzla zametá, poslušné přání čarodějova učně. Dokud se něco nezvrtne a koště nezačne rozbíjet věci.

Z dálky k němu dolehlo pronikavé zavřeštění. Trhl sebou.

Chvíli si nebyl jistý, co vlastně slyšel.

Znělo to, jako když někdo zabíjí prase. Nadzvedl klobouk a otřel si pot. Ale tady žijou jenom strašáci. A ti nepotřebujou dělat zabijačku.

Krátce zaváhal. Když se ten uši drásající zvuk ozval podruhé, opatrně se vydal tím směrem.

Mezi lány se rýsovala napůl rozpadlá farma.

Zaslechl slabé zaržání koně, ale křik už se neopakoval. Benjamina zamrazilo v zádech. Snažil se zároveň pospíchat a zároveň se neprozradit. Mezi jednotlivými hospodářskými budovami napočítal něco kolem deseti strašáků. Jak se před nimi můžu schovat? Vždyť nevím, jak slyší ani jak vidí! Jestli vůbec!

Nedaleko udírny, z níž zub času vyhlodal cihly natolik, že se zhroutila, uviděl zavěšené poražené prase. Důkladně otevřené, vykuchané, pod ním káď, do které stékala čerstvá krev.

Cože? Jak to?

Benjamin se připlížil co nejblíž ke kůlně, kolem které byl zjevně největší ruch. Dovnitř a ven neustále chodili strašáci, něco nosili, mimo jiné i vědra s krví.

Nahlédl škvírou mezi prkny do šera a sotva potlačil výkřik.

V hrubém dřevěném korytě leželo dívčí tělo. Nebo spíš to, co z něj zbylo.

Vytřeštěné mrtvé oči, bez řas, bez obočí. Prameny světlých vlasů slepené krví. Otevřená břišní dutina, kůže v cárech stažená ze svalů. Kolem půl tuctu pilně se činících strašáků v řeznických zástěrách. Stvoření svírala v neobratných rukou ze šustí jehly, sekáčky a nejrůznější nože.

Benjamin nebyl na okamžik schopen pohybu ani myšlenky. Jen strnule zíral.

Pak se mezi záškuby hrůzy a hnusu vplížilo poznání. Neznám ji. Není z městečka. Nejspíš sem náhodou zabloudila. Bože můj…!

Náhle mu cosi ovinulo zápěstí a neuvěřitelnou silou trhlo dozadu.

Upadl.

Druhý ze strašáků ho chytil za druhou paži.

Benjamin se vzepřel a pokusil se vykroutit. Zjistil, že Erwin měl pravdu. Strašáci s ním smýkali jako s hadrovou panenkou. Jak to, že jsem je neslyšel? Ksakru, ani jsem nemohl. Spousta jich šustila a dělala hluk kolem koryta…

Vlekli ho dovnitř.

Benjamin se rval o život. Kdyby si mohl utrhnout paže v rameni nebo v lokti, udělal by to. Uhryzal by si vlastní končetiny, aby se zachránil. Řval, skučel a zmítal sebou. Strašáci byli absolutně tiší.

Dovlekli Benjamina ke korytu, strhli ho na kolena, jeden ho chytil za vlasy, takže nemohl odvrátit hlavu od toho, co se před ním dělo. Chtěl alespoň zavřít oči, ale strach mu v tom bránil. Strach, že neuvidí nůž, který se mu zatne do masa.

Pochopil, že nemůže udělat vůbec nic. Nemůže zachránit tu dívku, nemůže zachránit ani sebe. S konečnou platností si uvědomil, že sebevětší odhodlání je zcela zbytečné, stejně jako jakákoli snaha.

Strašáci se dali znovu do díla, jako by ani nebyli vyrušeni.

Přinášeli kusy masa a podávali si prasečí vnitřní orgány.

Zvolna ukládali vnitřnosti dívce do břicha a do hrudníku, předělávali, sešívali a spojovali. Tu a tam upravovali i kosti a Benjamin rozeznal, že původně nejsou vůbec lidské. Jako vlastně nic na tom děvčeti. Všechno jen kusy zvířecích těl, plavé koňské žíně, barvená ovčí vlna.

Cáry kůže šili strašáci pěkně po rubu, takže se na povrchu jevila naprosto hladká. Doplnili hezký drobný souměrný obličej o řasy a obočí usadili tak, aby bylo trochu nadzvednuté a dodávalo své nositelce neustále lehce ironický výraz.

Pak už zbýval jen poslední šev. Zahnutou jehlou a pevnou nití vyvedený, který už nezbývalo než šít po líci.

Na dívčiných zádech, mezi lopatkami, se tak za chvíli táhla ošklivá klikatá jizva. Jediná vada na jinak krásném, mladém, zcela lidském těle.

„Ne! To není pravda!” zaskučel Benjamin. Zjistil, že ho už nikdo nedrží za vlasy. Donutil se odvrátit, podívat se kamkoli jinam, než na to, co se odehrávalo před ním.

Protějším oknem uviděl ohradu. Přes horní břevno bylo přehozené pěkné nové sedlo. Čerstvě dokončené. U sloupku stál uvázaný kůň, připravený vydat se na cestu. Opodál seděl na zemi strašák – nebo spíš strašačka, protože měla sukni – a s nekonečnou pečlivostí upravovala uzdečku a zdobila nánosník drobnými ornamenty, které vypalovala kouskem drátu žhaveného nad svíčkou.

Benjaminovi se zatočila hlava. A pak se dal do pláče.

Plakal jako dítě a strašáci ho pustili. Cítil, jak ho nemotorná ruka z šustí konejšivě hladí po vlasech.

Zoufale se snažil vybavit si město. Jakékoli. Nebo nějaké jiné místo, odkud přijel. Dělalo se mu zle. Podobně, jako když se ho Sylvie ptala na jeho jméno. Jenže tahle nevolnost nemizela, do paměti nevstoupila odpověď, kterou hledal. Jen prázdnota. Jen procitnutí v sedle mezi lány kukuřice. Jinak nic.

Dvě strašačky mezitím umyly od krve a oblékaly bezvládnou plavovlasou dívku. Probíraly se hromadou šatstva, zkoušely a zamítaly, jako by vybíraly šatečky pro panenku.

Třetí strašačka, šustí už zkřehlé a vybělené sluncem, chlácholivě poťukávala rukou Benjaminovi na rameno. Snažil se něco vyčíst z jejího výrazu, ale žádný neměla. Jen hrubý pytel. V jejích trhaných pohybech se zračil jakýsi neohrabaný pokus o něhu a starostlivost… ale ani tím si nemohl být jistý.

Benjaminovi tančil svět před očima, svíjel se jako za clonou tetelícího se horkého vzduchu. Všechno se rozpadalo a křivilo.

A my je zabíjíme! My je věšíme do polí!

            Potřebují nás k něčemu? To sotva. Co až se na nás rozzlobí? Přestaneme všichni existovat! Stačí, aby si nedali tu práci… aby počkali. Proč mě nezabili? Zabili vůbec někdy někoho? Přicházejí, aby nám ublížili? Nebo se prostě ztratí, zabloudí omylem ze své farmy? Vždyť nemají oči!

Chvíli si nepříčetně ohmatával vlastní obličej. Pak se schoulil do klubíčka a vzlykal hrůzou. Co když se rozzlobí? Co když cítí bolest? Co když půjdou a srovnají se zemí to, co vytvořili? Lze je vůbec nějak usmířit?

Vybavil si dlouhou klikatou jizvu na Sylviině boku. Kroutila se jako živá. Stejně tak jizva na Elisině lýtku, kterou jednou zahlédl, ačkoli se hned odvrátil, protože se neslušelo okukovat cizí dívce nohy. A jizva začínající kousek nad límcem, kterou měl na krku kněz. A jizva v dlani paní Rosalie.

Všichni… všichni. Polkl naprázdno. Nikdo si na to nestěžuje, nikdo si toho nevšímá… Nikoho jsem neslyšel mluvit o místě, odkud do městečka přišel. Nikdo se nikdy neptal. Cokoli, co je za zlatými poli, je jen předpoklad. Možná dokonce jen zbožné přání? Sen? Lež?

            Městečko je poloprázdné. Není tam ani jediné dítě. Lidí nepřibývá. Zoufale začal počítat. Ale ani neubývá. Protože za každého mrtvého přijde jeden živý. Stále stejný počet. Polovina mužů, polovina žen. Přistihl se, že se směje a pláče zároveň. V ideálním světě – který naprosto nepočítá s vrtošivou lidskou přirozeností – by nikdo nezůstal sám a všichni by mohli být šťastní.

Nepřítomně si začal ohryzávat klouby. Až do krve.

Nikdy se mi nepodaří zabíjení strašáků zastavit. I kdybych se dokázal vrátit, nikdo mi neuvěří. Protože mi nebudou chtít věřit. Rozbil bych tím na kusy jejich svět. Náš svět. Sylviin svět. Tady je sebevětší odhodlání zcela zbytečné, stejně jako jakákoli snaha. Co můžu udělat?

Roztřeseně se zvedl na kolena. Zdálo se mu, že provazy visící z trámů se svíjejí ve vzduchu. Rozpřáhl paže:

„Prosím, nezlobte se na ně!” Vlastní hlas mu zněl cize a skřehotavě. „Oni… oni to jen nevědí!” Nevědí, že jste je stvořili. Že by vám měli být vděční.

Kolem něj se shlukla větší skupina strašáků. Netušil, jestli mu rozumí, nebo je jenom přilákal jeho křik a naprosto nechápou, co se jim snaží říct.

„Prosím, odpusťte.” Pomalu vstal, ruce stále rozpřažené. „Odpusťte, jestli můžete…”

Za naprostého ticha se stáhli blíž. Tu a tam ho trochu tahali za oblečení. Napjal se.

Na kratičký okamžik ucítil záchvěv strachu a s ním i pochybnosti. Co to vůbec dělám? Proč prostě neuteču? Snažím se něco změnit tam, kde se nic změnit nedá. Snažím se dát smysl něčemu, co žádný nemá a mít nepotřebuje. Snažím se udělat alespoň něco… když se nedá dělat nic.

Pak se ale rozhlédl po prázdných obličejích kolem sebe a zbytek jeho příčetnosti se roztříštil jako upuštěná sklenice. Jako by to řinčení střepů v duchu slyšel. Bylo v tom cosi neodvolatelného. Nenapravitelného.

Usmál se křečovitým úsměvem šílenců, kteří už nevnímají okolní svět. Důrazně zašermoval rukama, čímž naznačoval, co po okolostojících chce.

„No tak. Všichni víme, že to tak musí být.”

Pak se ho konečně chopili a vyvlekli ho ven. Tentokrát se nebránil. Nepřál si nic jiného.

*

Vzduch nad kukuřičným polem byl rozžhavený k nesnesení.

Benjamin se pokusil trochu vzepřít na kříži, aby se mu lépe dýchalo. Ale rychle mu ubývaly síly. Alespoň tu nebudu viset zbytečně dlouho. Alespoň…

Před očima se mu míhaly zlaté šmouhy, které na obzoru splývaly s oblohou. Měl pocit, že vidí, jak se stvoly kukuřice lámou a vlní. Že k němu kdosi běží. Nazrzlé vlasy planou jako měď na slunci. Jako z velké dálky vnímal křik a pláč a škrábání jejích nehtů o kříž, jak se na něj snažila dosáhnout. Chtěl na ni zavolat, ale už nebyl schopen slova o nic víc než strašák. I když věděl, že se jinak svým stvořitelům v ničem nepodobá. Košili měl špinavou od prachu, potu a krve. Z nich, když jich tenkrát cestou do městečka viděl pár viset na kříži, vypadávalo jen čisté křehké šustí.

            Sylvie… Neplač, neplač. Zachránil jsem vás. Usmířil jsem je. Ta myšlenka mu nedávala smysl, ale chtěl jí věřit. Prostě jí jenom chtěl věřit. Nedostal žádné znamení, že jeho oběť není marná. Ale nedostal žádné znamení, že marná je.

Nikdy nikdo neodešel? Nikdo si nevzpomíná, že by někdo odešel. Jsou ještě pořád někde tam v nekonečných polích? Bělají se tam kosti těch, kdo zabloudili a zemřeli žízní? Nebo zjistili pravdu a vzali si život? Nesejde na tom. Živí na ně zapomněli. Na všechny, kdo odešli. To jenom strašáci si pamatují.

            Neplač, Sylvie. Zapomeneš i ty.

Pak se zlato rozpustilo do tmy.

 

Lucie Lukačovičová



Několik slov o:

Vystudovala kulturní antropologii a knihovnictví na UK a žije v Praze.

Cestuje, překládá, věnuje se RPG, LARPu a vedení workshopů tvůrčího psaní. Sbírá mýty, legendy, pověsti a duchařské historky.

Vyšlo jí zatím přes sto povídek, články v časopisech Pevnost a XB-1 a čtyři romány („Vládci času“, „Stanice Armida“, „Detektivní kancelář Sirius“ a „Zelený drak, Karmínový lev“). Se svou sestrou Petrou spolupracovala na několika povídkách (najdete je ve sbornících ze série „Hry s příběhem“) a na dvoudílné dobrodružné fantasy „Cesta Rudé tanečnice“. Je taky zvědavá, jestli někdo dočetl až sem.

Více o ní a její tvorbě na: lucie.lukacovicova.cz

 

Obr.: http://download-wallpaper.net/single/60_doctor-who-halloween-wallpaper_23.html

Leave a Reply